4 Tdo 348/2026-645 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 9 To 427/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 86/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 24. 10. 2025, sp. zn. 33 T 86/2025, byl obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „dne 28.4.2024 kolem 16:45 hodin, v Praze XY, XY, na sportovním hřišti XY při fotbalovém utkání XY mezi týmy XY a XY po vzájemném souboji o míč s poškozeným M. S., při kterém obžalovaný skončil na zemi, načež byl míč zahrán mimo jeho dosah směrem do autu, ze země velkou silou kopl odvracejícího se poškozeného do vnitřní strany pravého kolene nohy, na které poškozený stál, ačkoliv bylo zjevné, že ležící obžalovaný nemá možnost se tak dostat k míči, a ve frustraci z prohraného souboje o míč v rámci utkání, jehož průběh vnímal jako křivdu vůči svému týmu i sobě samému, chtěl zasáhnout poškozeného do nohy, přičemž musel být přinejmenším srozuměn s tím že ho takovým zákrokem může zranit a bez přiměřených důvodů spoléhal, že nedojde ke zranění, které by poškozeného omezilo nejen na dobu kratší rekonvalescence, ale které ho omezí zásadním způsobem v obvyklém způsobu života po dobu více než 6 týdnů, přičemž svým jednáním způsobil poškozenému vykloubení pravého kolenního kloubu, přetržení předního zkříženého kolenního vazu, téměř úplné přetržení vnitřního postranního kolenního vazu, téměř úplné přetržení zevního postranního kolenního vazu, krvácení do pravého kolenního kloubu (s nutností odsátí krevního výronu), otok měkkých tkání a podkožní krevní výron v okolí kolene a bérce, neúplné přetržení hluboké větve pravého lýtkového nervu s částečným ochrnutím pravé dolní končetiny (projevující se doposud přetrvávající nemožností zvednout špičku, postavit se na patu a poruchou kožního čití - zejm. na bérci a hřbetu nohy na prstech), bolesti a otoky, a v důsledku čehož byl poškozený v pracovní neschopnosti od 29.4.2024 do 28.6.2024 a dále od 6.11.2024 do 17.12.2024, měl výrazně omezenou hybnost, což částečně přetrvává a poškozenému, do té doby aktivnímu sportovci, doposud znemožňuje mimo jiné i pravidelné sportovní aktivity, které byly obvyklou a důležitou součástí jeho života před zraněním“. 2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku obviněnému současně uložil, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu a nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil. 3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně obviněnému dále uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, škodu ve výši 238 724 Kč, spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně od 3. 9. 2025 do zaplacení a poškozenému M. S., nemajetkovou újmu za vytrpěnou bolest ve výši 164 695,80 Kč a škodu ve výši 184 278,40 Kč, celkem tedy 348 974,20 Kč, spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně ode dne 3. 9. 2025 do zaplacení. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 9 To 427/2025, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 9 To 427/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 6. Obviněný v podaném dovolání namítá, že v řízení před soudy obou stupňů došlo k vadám při provádění i hodnocení důkazů, jejichž důsledkem je jednak existence rozporů mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a jednak neprovedení relevantních důkazů. Postup soudů podle jeho názoru vykazoval znaky tendenčnosti směřující k potvrzení verze obžaloby namísto objektivního zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. 7. Nejprve obviněný rozvádí tvrzený rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, když zejména rozvádí předpoklady naplnění tzv. extrémního rozporu. Za stěžejní otázku celého řízení považuje mechanismus vzniku zranění poškozeného. Uvádí, že po celou dobu řízení existovaly dvě skutkové verze. Podle verze přijaté soudy došlo ke zranění poškozeného kopem obviněného do vnitřní strany kolene. Naproti tomu podle verze obhajoby ke kopnutí nedošlo a poranění vzniklo v důsledku pádu poškozeného po zaklesnutí nohou obou hráčů. Obviněný zdůrazňuje, že přijetí jedné či druhé verze mělo zásadní význam nejen pro skutkové závěry, ale i pro právní posouzení subjektivní stránky, neboť při přijetí verze obhajoby by podle něj nebylo možno naplnění subjektivní stránky dovodit. 8. Podle obviněného skutkový závěr soudů o tom, že zranění poškozeného bylo způsobeno kopem do vnitřní strany kolene, z provedených důkazů nevyplývá, naopak je s nimi v rozporu. V této souvislosti poukazuje zejména na výpovědi svědků, které podle něj soudy hodnotily selektivně. Uvádí, že soudy sice konstatovaly, že většina svědků (P., S., M., H., K.) potvrdila verzi o kopnutí, avšak jednotlivé výpovědi se významně lišily zejména v tom, kam měl údajný kop směřovat. Někteří svědci (H., P.) hovořili o kopu do vnější strany kolene, jiní o kopu na lýtko, případně o zaklesnutí či zaháknutí nohou, zatímco toliko svědek K. a částečně svědek S. uvedli kop do vnitřní strany kolene, který soudy nakonec přijaly jako rozhodný. Podle obviněného tak soudy vycházely z dílčích částí výpovědí, které podporovaly verzi obžaloby, zatímco rozpory mezi jednotlivými výpověďmi či odlišná tvrzení opomíjely nebo jim nepřikládaly odpovídající význam. 9. Současně poukazuje na další rozpory ve výpovědích svědků, například pokud jde o počet kopů, okamžik pádu poškozeného, jeho pohyb bezprostředně po střetu nebo jeho polohu na zemi. Zdůrazňuje, že ani svědci, kteří hovořili o kopnutí, nebyli ve svých výpovědích jednotní a jejich výpovědi obsahovaly řadu odlišností. Podle jeho názoru soudy tyto rozpory nevyužily k hodnocení věrohodnosti svědků hovořících o kopnutí, zatímco rozpory ve výpovědích svědků podporujících verzi obhajoby byly využity k jejich znevěrohodnění. 10. Obviněný rovněž namítá, že žádný ze svědků podle něj přímo neviděl samotný mechanismus vzniku zranění (jedinou výjimkou je svědek P., který viděl kop do vnější strany kolene), jehož výpověď ovšem byla plná jiných rozporů, které nikdo jiný neuvedl. Proto nelze vyloučit alternativní variantu jeho vzniku. Zdůrazňuje, že okolnosti popisované některými svědky, například skutečnost, že poškozený po střetu ještě učinil několik kroků, že bolestivý křik zazněl až po pádu nebo že pomoc ostatních hráčů následovala až po určité době, podle něj svědčí ve prospěch verze o vzniku zranění při pádu, nikoli v důsledku kopnutí. 11. Další námitky směřují proti hodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Obviněný namítá, že znalec podle něj vycházel z předpokladu, že k poranění došlo kopem do vnitřní strany kolene, aniž by dostatečně posoudil možnost vzniku poranění jiným mechanismem. Zdůrazňuje, že znalec připustil možnost vzniku zranění i při pádu poškozeného, avšak soud tuto variantu podle něj bez dostatečného odborného podkladu vyloučil a nahradil ji vlastní úvahou o biomechanice pádu, když uzavřel, že při „zaháknutí“ nohou by poškozený spadl na břicho. Takový postup považuje za nepřípustný, neboť šlo o odbornou otázku vyžadující znalecké posouzení. Úvaha soudu je podle něj navíc nesprávná, neboť při zaháknutí toliko jedné nohy pohyb těla vpřed musí vést k jeho rotaci, a tedy k možnému pádu na záda. 12. Ve prospěch své verze obviněný poukazuje rovněž na další důkazy, zejména na záznam zdravotnické záchranné služby pořízený bezprostředně po události, v němž je podle něj uvedeno, že došlo k zaklesnutí hráčů. Namítá, že soud tento důkaz zpochybnil nesprávným závěrem o tom, kdo se záchrannou službou komunikoval. Dále poukazuje na skutečnost, že svědci uváděli, že v průběhu hry nebyl agresivním hráčem, a rovněž na to, že k udělení červené karty nedošlo bezprostředně po střetu, což podle něj nesvědčí o tom, že by došlo k tak závažnému zákroku, jak jej soudy popsaly. 13. Obviněný dále namítá, že při dané důkazní situaci nelze dospět k závěru o praktické jistotě ohledně mechanismu vzniku zranění, a že za této existence důvodných pochybností měly soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo a rozhodnout v jeho prospěch. Současně dodává, že při přijetí verze o zaklesnutí nohou a následném pádu by podle něj nebylo možno dovodit ani úmyslné, ani nedbalostní zavinění, neboť vznik tak závažného zranění při běžném pádu v průběhu hry nebyl podle něj předvídatelný. 14. Vedle námitek směřujících proti skutkovým závěrům obviněný vytýká soudům rovněž nerovný a selektivní přístup k důkazům. Tvrdí, že svědci podporující jeho verzi byli při výsleších podrobováni rozsáhlejšímu a detailnějšímu dotazování než svědci podporující verzi obžaloby, přičemž nepřesnosti ve výpovědích prvně uvedených svědků byly využívány k jejich znevěrohodnění, zatímco obdobné nepřesnosti u svědků druhé skupiny zůstaly podle něj bez povšimnutí. Nerovný přístup k důkazům podle něj plyne i z toho, že byly provedeny situační plánky vypracované rozhodčími, všemi svědky z týmu XY a toliko jedním svědkem z týmu XY. Za projev tendenčnosti považuje také to, že soudy podle něj zpochybňovaly svědky obhajoby poukazem na jejich způsob vyjadřování, zatímco možné vazby mezi svědky poškozeného či jejich koordinaci nezohlednily. Nerovný přístup k důkazům se podle obviněného projevil rovněž nevyslechnutím svědka K., který v přípravném řízení vypovídal ve prospěch obhajoby. 15. Obviněný dále namítá nedůvodné neprovedení jím navržených důkazů. Konkrétně soudům nižších stupňů vytýká, že nevyslechly jím navržené svědky K. a P., kteří mohli podle jeho názoru přispět k objasnění mechanismu vzniku zranění poškozeného, neboť mohli okamžik zranění přímo vidět. Svědek K. podle něj již v přípravném řízení uvedl skutečnosti podporující verzi obhajoby, avšak jeho výslech nebyl realizován, přestože se podle obviněného nedostavil k hlavnímu líčení z důvodu nesprávného doručení předvolání. Odmítnutí těchto důkazních návrhů nadto soudy podle jeho názoru odůvodnily nedostatečně, obecným konstatováním o jejich nadbytečnosti, aniž by se podrobně zabývaly jejich významem pro objasnění skutkového stavu. 16. Současně soudům vytýká, že neopatřily znalecký posudek z oblasti forenzní biomechaniky, který by mohl objasnit průběh pádu poškozeného a mechanismus vzniku jeho zranění, ačkoliv šlo podle něj o otázku vyžadující odborné posouzení. Soud prvního stupně podle něj nahradil odborné posouzení vlastní úvahou, aniž by k tomu měl potřebné odborné znalosti, a odvolací soud se s touto námitkou nevypořádal. Jak uvedený znalecký posudek, tak výslech svědků K. a P. přitom byly podle obviněného způsobilé prokázat okolnosti rozhodné pro posouzení věci. 17. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 9 To 427/2025, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2025, sp. zn. 33 T 86/2025, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 18. Dovolání obviněného bylo zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. Ke dni rozhodování o podaném dovolání se Nejvyšší státní zastupitelství k dovolání obviněného nevyjádřilo. III. Přípustnost dovolání 19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 21. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 22. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 23. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněných nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. 24. Jelikož obviněný výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž vady soudního rozhodnutí vztahující se k naplnění uvedeného dovolacího důvodu výslovně vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť tento obviněný výslovně neoznačil. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domáhat přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Lze připustit, že se jedná nepochybně o jisté pochybení podaného dovolání, které ovšem samo o sobě nebrání věcnému projednání podaného dovolání, byť by tomuto nedostatku měla zabránit právě povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). 26. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 27. Na základě výše naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se dovolací soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá zjevný (extrémní) rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně mu sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. 28. Nadto je třeba uvést, že totožné námitky obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, a to jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím (viz zejména odůvodnění odvolání ze dne 21. 11. 2025 na č. l. 515 až 525 trestního spisu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného představuje fakticky pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí. V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnil před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. O takovou situaci jde i v projednávané věci. 29. Bez ohledu na výše uvedené přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání. Dovolací soud se nejprve zabýval námitkami obviněného mířícími na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. na tzv. zjevný (extrémní) rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Obviněný v podaném dovolání ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu namítá, že rozhodný skutkový závěr soudů, že ke zranění poškozeného došlo kopem obviněného do vnitřní strany kolene, z provedených důkazů, konkrétně svědeckých výpovědí a znaleckého posudku, nevyplývá, přičemž poukazuje na údajné konkrétní rozpory. Současně soudům vytýká nerovný a selektivní přístup k důkazům a neaplikování zásady in dubio pro reo. 30. Nejvyšší soud považuje vhledem k uplatněné argumentaci za vhodné nejprve rozvést předpoklady naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně je nutné připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. O zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů jde tedy v případě, že skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají v nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Tento rozpor ale v praxi nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řadu dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy tedy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři. 31. Z pohledu shora naznačených východisek je potřeba konstatovat, že ačkoli dovolatel formálně deklaruje tzv. zjevný (extrémní) rozpor, po stránce materiální svou dovolací argumentací vyjadřuje toliko nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů a se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Dovolatel totiž soudům fakticky nevytýká, že by z provedených důkazů, konkrétně ze svědeckých výpovědí a znaleckého posudku, vyvozovaly skutková zjištění, která z nich při žádném logicky přípustném způsobu hodnocení důkazů nevyplývají, ale prostřednictvím uplatněných námitek se domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ačkoli tedy obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, které uvedený dovolací důvod naplnit nemohou, stejně jako tvrzení o nerovném a selektivním přístupu k důkazům či poukaz na zásadu in dubio pro reo. 32. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž akcentuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový především požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Lze přitom konstatovat, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí vyhověly, když v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivým způsobem objasnily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s obhajobou. Nejvyšší soud se s jejich skutkovými závěry plně ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na body 37 až 42 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a na body 26 až 29 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. 33. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné a potřebné uvést následující. Dovolací argumentace obviněného, stejně jako jeho obhajoba, je založena na zpochybnění skutkového závěru soudů, podle něhož ke zranění poškozeného došlo v důsledku kopnutí obviněného do vnitřní strany kolene. Obviněný poukazuje na existenci dvou skutkových verzí, přičemž soudy podle něj selektivně hodnotily výpovědi svědků podporující verzi obžaloby. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že hodnocení důkazů je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyjádřenou v § 2 odst. 6 tr. ř. výlučnou doménou soudů nižších stupňů. Dovolací soud není oprávněn nahrazovat jejich hodnotící úvahy vlastními, pokud tyto úvahy nejsou vnitřně rozporné, nelogické či svévolné. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, tak jak jsou rozvedena zejména v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 37 až 42) a doplněna odvolacím soudem (viz body 26 až 29 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), vyplývá, že skutkový závěr o mechanismu vzniku zranění poškozeného byl založen na komplexním vyhodnocení výpovědí svědků přítomných na místě události, které ve svém souhrnu podporovaly závěr o aktivním zákroku obviněného spočívajícím v kopnutí do oblasti kolene poškozeného. Soudy se přitom pečlivě zabývaly i dílčími odlišnostmi v jednotlivých výpovědích, které správně hodnotily jako přirozený důsledek rozdílného vnímání dynamické situace jednotlivými svědky, nikoli jako důkaz jejich nevěrohodnosti. V tomto ohledu pak nelze přehlédnout ani dobu, která uplynula mezi událostí (28. 4. 2024) a výslechem svědků (2. 9. 2025, 15. 10. 2025), v jehož průběhu měli svědci událost podrobně popsat. Nadto lze konstatovat, že určitá míra rozdílů v jednotlivostech je při výpovědích více svědků běžná a obecně svědčí o jejich autentičnosti. Pokud obviněný poukazuje na další rozdíly ve výpovědích týkající se počtu kopů, okamžiku pádu poškozeného či jeho následného pohybu, je třeba konstatovat, že i těmito okolnostmi se soudy zabývaly a logicky vysvětlily, proč nepovažovaly tyto rozdíly za zásadní pro posouzení mechanismu vzniku zranění. Nejvyšší soud neshledal, že by skutkové závěry soudů nižších stupňů byly v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně je přehledné, logicky vystavěné a odpovídá zásadám trestního řízení. 34. Pokud obviněný zpochybňuje závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, když namítá, že znalec údajně vycházel z předpokladu kopnutí a nedostatečně posoudil alternativní (obhajobou prosazovaný) mechanismus vzniku zranění, a v návaznosti na to vytýká soudu prvního stupně, že se vyjádřil k biomechanice pádu poškozeného, lze uvést následující. Z podaného znaleckého posudku a z podrobného výslechu znalce provedeného v hlavním líčení (jakož i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů) vyplývá, že znalec se zabýval oběma výše zmíněnými variantami vzniku zranění poškozeného, přičemž připustil i teoretickou možnost vzniku zranění poškozeného při pádu a následném přisednutí vlastní končetiny, byť uvedl, že to není běžné. Soud prvního stupně tuto příčinu vzniku zranění poškozeného vyloučil, kdy je však třeba zdůraznit, že tak neučinil na základě vlastní (odborné) úvahy o biomechanice pohybu poškozeného při pádu, jak naznačuje dovolatel, nýbrž vycházel z výsledků dokazování jako celku, včetně závěrů znalce a výpovědí svědků (viz zejména bod 38 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 15 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nešlo tedy o nepřípustné nahrazení znaleckého posouzení vlastní odbornou úvahou soudu. Soud prvního stupně v tomto směru akcentoval, že svědci M., P. i S. (vedle kopu na koleno, resp. horní část lýtka poškozeného) přesvědčivě a v zásadních bodech shodně popsali (následný) postupný pád poškozeného na záda s nohou předsunutou před sebe, tedy nikoliv zasunutou pod těžištěm těla tak, aby na ni bylo možné plnou vahou spadnout a tím si, jak popsal znalec, způsobit zranění uvedené ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že svědkům nebyly známy závěry znaleckého posudku, a především pak obsah výslechu znalce, který proběhl bezprostředně před jejich výslechy. Podle výpovědí nejen výše zmíněných, ale všech svědků zůstal poškozený po incidentu ležet na zádech s tím, že vyjma nadzvednutí hlavy a zraněné nohy s ním nebylo manipulováno. Žádný ze svědků nehovořil o otáčení poškozeného, ani o ničem podobném. Současně znalec přesvědčivě a logicky vyvrátil další možné mechanismy zranění nastíněné obhajobou, jako např. dopad na vytočené chodidlo. Z toho vyplývá, i z pohledu Nejvyššího soudu, jediný logický závěr odpovídající výpovědím většiny svědků, a to že zranění poškozeného bylo způsobeno silným kopnutím do vnitřní strany zatíženého kolene. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani poukaz obviněného na záznam zdravotnické záchranné služby a další okolnosti (např. že svědci uvedli, že v rámci hry nebýval fyzicky agresivní), které podle něj podporují verzi obhajoby. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že se uvedenými důkazy zabývaly a v rámci jejich hodnocení vyložily, jaký význam jim přikládají. Samotná skutečnost, že obviněný hodnotí tyto důkazy odlišně, nemůže založit dovolací důvod. 35. Za relevantní výhradu, jak již bylo uvedeno, nelze považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. 36. Jinak vyjádřeno, zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například odstavec 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. 37. Nad rámec uvedeného je vzhledem k uplatněné dovolací argumentaci nutné ještě zdůraznit, že zásada in dubio pro reo se uplatní pouze tehdy, jestliže po provedeném dokazování přetrvávají logické a neodstranitelné pochybnosti o vině. Nelze tudíž přisvědčit obviněnému v tom, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají důvodné pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Jinými slovy, podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže by mezi nimi existovaly určité dílčí a nevýznamné rozpory). Právě tak tomu bylo i v nyní projednávané trestní věci, neboť nalézací soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl. 38. Lze tedy uzavřít, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jím provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová vazba. Skutkové závěry nalézacího soudu, které následně akceptoval odvolací soud jako správné a úplné, lze označit za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Námitky obviněného z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto postrádají věcné opodstatnění. Nejvyšší soud, vycházeje z obsahu napadených rozhodnutí a připojeného trestního spisu, v projednávané věci zároveň nezjistil dovolatelem namítané porušení zásady in dubio pro reo, zásad materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), ani jinou procesní vadu, která by představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva dovolatele na spravedlivý proces. 39. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného mířícími na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, tj. na tzv. opomenuté důkazy. Dovolatel naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v neprovedení jím navržených důkazů, a to výslechu svědků K. a P. a opatření znaleckého posudku z oblasti forenzní biomechaniky. 40. Nejvyšší soud považuje za vhodné k problematice tzv. opomenutých důkazů nejprve připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede. Je tomu tak proto, že soud není povinen každému důkaznímu návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). 41. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03). 42. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je ještě třeba mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024). 43. Nejvyšší soud musí na základě shora uvedených východisek konstatovat, že v projednávané věci existenci tzv. opomenutých důkazů neshledal. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný k výzvě soudu prvního stupně sdělil, že nesouhlasí s tím, aby byly v rámci dokazování v hlavním líčení čteny úřední záznamy o podání vysvětlení svědků uvedených v obžalobě, včetně svědka A. K., a navrhl jejich výslech. Kromě těchto svědků navrhl vyslechnout dále O. K., S. D. a D. P. (viz vyjádření na č. l. 331, 334 až 335). Co se týče znaleckého posudku z oblasti forenzní biomechaniky, je třeba uvést, že podle obsahu trestního spisu obviněný opatření tohoto důkazu před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím výslovně nenavrhl, a ani sám tento důkaz soudům nepředložil. Nalézací soud předvolal jako svědka A. A., O. K., S. D., J. M., J. K., P. P., F. H., A. K. a P. S. Svědek K. se k hlavnímu líčení nedostavil, přičemž doručení neměl vykázáno (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 461 až 474). Nalézací soud pak po provedeném dokazování návrhy obhajoby, ale i zmocněnce poškozeného na výslechy dalších svědků (včetně svědků K. a P.) zamítl, neboť otázku, k níž se měli svědci vyjádřit, tj. jakým způsobem došlo ke zranění poškozeného, považoval za již dostatečně prokázanou (viz bod 40 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který navazuje na podrobné hodnocení provedených svědeckých výpovědí v předcházejících bodech). Odvolací soud se s jeho závěrem o nadbytečnosti navržených důkazů v bodě 11 svého usnesení ztotožnil. Lze tedy uzavřít, že soudy neprovedení dovolatelem navržených důkazů věcně a adekvátně odůvodnily, a již z tohoto pohledu se tak nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy, které by byly s to založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě. O tzv. opomenutý důkaz se nemůže jednat ani v případě v dovolání zmíněného znaleckého posudku z oblasti forenzní biomechaniky, neboť obviněný v řízení před soudy nižších stupňů opatření tohoto důkazu fakticky nenavrhl, a ani sám tento důkaz soudům nepředložil. Nadto je třeba uvést, že pokud skutečně obviněný považoval za potřebné a nutné tento znalecký posudek opatřit, mohl on sám postupovat podle § 110a tr. ř. a sám znalecký posudek předložit soudu. 44. Přes tento shora prezentovaný závěr se k námitkám obviněného stran tzv. opomenutých důkazů sluší ve stručnosti uvést následující. Předně je třeba akcentovat, že dokazování v trestním řízení nemá být prováděno v rozsahu žádaném stranami (zde obviněným), nýbrž tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Nejvyšší soud připomíná, že soudy nejsou povinny provést všechny navržené důkazy, pokud dospějí k závěru, že skutkový stav je již dostatečně objasněn a další dokazování by bylo nadbytečné. O takovou situaci šlo i v projednávané věci, neboť soud prvního stupně měl po provedeném dokazování otázku, k níž se měli navržení svědci vyjádřit, za již dostatečně prokázanou, což také, jak již bylo rozvedeno, náležitě odůvodnil. Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na tomto místě argumentaci soudu prvního stupně znovu opakovat. Soud prvního stupně nepochybil, ani pokud neopatřil znalecký posudek z oblasti forenzní biomechaniky. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a z následného výslechu je patrné, že znalec se zabýval i obhajobou prosazovaným mechanismem vzniku zranění, když tento i teoreticky připustil, nicméně soud po pečlivém vyhodnocení všech provedených důkazů, přijal jako jediný možný mechanismus vedoucí ke vzniku zranění poškozeného kopnutí do vnitřní strany kolene. Za této situace by proto byl znalecký posudek z oblasti forenzní biomechaniky nadbytečný a nerelevantní. 45. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku, dále viz rozsudek velkého senátu ze dne 17. 4. 2018, Cihangir Yildiz proti Turecku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu 46. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti mu sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu