4 Tdo 355/2026-153 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání obviněného M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2025, sp. zn. 10 To 304/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 19/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. 7. 2025, sp. zn. 2 T 19/2025, byl obviněný M. Š. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) dne 6.12.2024 kolem 20:50 hod. v XY, ulicí XY, ve směru jízdy od ulice XY směrem na obec XY, po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní motorové vozidlo zn. BMW X5, RZ XY, přičemž po průjezdu křižovatkou s ulicí XY nezvládl řízení vozidla a vyjel vlevo mimo vozovku, kde pravou přední částí vozidla narazil do sloupu veřejného osvětlení, na kterém jeho vlastníku, Statutárnímu městu Mladá Boleslav, IČO 00238295, způsobil škodu v odhadované výši asi 10.000 Kč, na jím řízeném vozidle pak způsobil jeho majitelce, M. S., škodu v odhadované výši asi 50.000 Kč, na místě však nesetrval a z místa nehody odjel do ulice XY, kde byl následně kontrolován hlídkou Městské policie Statutárního města Mladá Boleslav a poté hlídkou Policie ČR, kterou bylo v rámci odborného měření, provedeného analyzátorem Dräger Alcotest 7510, výr. č. ARRL-0207, prokázáno v jeho krvi ve 21:30 hod. uvedeného dne 1,21 promile alkoholu, ve 21:36 hod. 1,44 promile alkoholu a ve 21:42 hod. 1,41 promile alkoholu, v jeho krvi, která mu byla odebrána v rámci lékařského vyšetření, pak bylo prokázáno ve 22:27 hod. uvedeného dne 1,16 g/kg alkoholu a ve 22:47 hod. 1,10 g/kg alkoholu, přičemž znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní toxikologie, byla vypočítána koncentrace alkoholu v jeho krvi v době dopravní nehody v rozmezí 1,33 – 1,49 g/kg a jeho výpověď o pití alkoholu po nehodě byla s ohledem na zjištěné údaje posouzena jako nepravděpodobná. 2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 274 odst. 2, § 67 odst. 2 písm. a), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 450 Kč, tedy celkem 45 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 16 měsíců. 3. Proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. 7. 2025, sp. zn. 2 T 19/2025, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 11. 2025, sp. zn. 10 To 304/2025, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. 4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2025, sp. zn. 10 To 304/2025, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 5. Obviněný v dovolání nejprve obecně vytkl porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo s tím, že provedené důkazy podle něj neposkytují dostatečný podklad pro závěr o vině. Dále uvedl, že nebylo bezpečně prokázáno, že za volant usedl a vozidlo řídil po předchozím požití alkoholu. Setrval na svém tvrzení v tom smyslu, že alkohol – a to v množství 0,35-0,4 l Jägermeistera – požil až po nehodě, přičemž znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, označil za nedostatečný a neúplný. V této souvislosti namítl, že soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování o další konkretizaci závěrů tohoto posudku a nezajistily fotografii předmětné láhve Jägermeistera, která se měla nacházet ve vozidle. Tyto důkazy by podle něj mohly prokázat jeho nevinu, respektive by mohly vnést pochybnosti do toho, zda skutečně řídil v době, kdy měl v krvi nejméně 1 ‰ alkoholu. 6. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. 7. 2025, sp. zn. 2 T 19/2025 a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný vytkl především dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti uvedl, že obviněný jednak vyslovil požadavek na provedení dalších důkazů, kterému však Okresní soud v Mladé Boleslavi nevyhověl, jednak v podstatě namítl, že závěr soudů o tom, že vozidlo řídil ve stavu vylučujícím způsobilost, je v rozporu s jedním z důkazů, totiž jeho výpovědí. V obou případech se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné. 8. V řešené trestní věci je přitom zjevné, že Okresní soud v Mladé Boleslavi důkazní návrhy obviněného neopomenul a jejich významem a případnou důležitostí pro skutková zjištění se v průběhu hlavního líčení zabýval. Dospěl přitom ke korektnímu závěru, že se jedná o návrhy zjevně nadbytečné a bez potřebného důkazního potenciálu. S takovým zjištěním se přitom státní zástupce ztotožnil. 9. Obdobně postrádá opodstatnění i námitka, v jejímž rámci obviněný s akcentem na důkaz v podobě vlastní popěrné obhajoby vytkl extrémní rozpor provedených důkazů a skutkového zjištění soudů o tom, že automobil řídil ve stavu vylučujícím způsobilost. Takovou vadou přitom odsuzující rozhodnutí zatíženo není, neboť veškerá skutková zjištění Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jejichž správnost aproboval rovněž Krajský soud v Praze, z řádně provedených a procesně použitelných důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze. To platí právě i pro takové skutkové zjištění soudů, podle něhož obviněný řídil motorové vozidlo po předchozím požití alkoholu a v době, kdy se s ohledem na míru ovlivnění převyšující 1 g/kg alkoholu v krvi nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost. V této souvislosti postačí jen připomenout, že oba soudy označily obhajobu dovolatele za účelovou a lživou. Státní zástupce pro stručnost odkázal na úvahy soudů obsažené v odstavcích 12. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, respektive 7. odůvodnění usnesení o zamítnutí odvolání, s nimiž se beze zbytku ztotožnil. 10. Obviněný dále uplatnil ještě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nelze přehlédnout, že obviněný ve skutečnosti nesprávné právní posouzení skutku (či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení) vůbec nevytýká. Netvrdí tedy, že by právní kvalifikace neodpovídala právě těm skutkovým zjištěním, jež ustálily oba soudy. Žádnou z jeho námitek proto pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Nesprávné právní posouzení skutku totiž vytýká jen formálně a způsobem, který se s uvedeným dovolacím důvodem rozchází. 11. Nemohlo proto dojít ani k obviněným tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny. Uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl. 12. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. 14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 15. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 16. Dovolání obviněný založil na námitkách, které byly v podstatě opakováním jeho obhajoby z původního řízení a které byly postaveny zejména na tvrzení, že alkohol začal pít až po jízdě. V této souvislosti měl za to, že nebylo prokázáno, že by usedl za volant po předchozím požití alkoholu. Soudy měly tedy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. V rámci svých dovolacích námitek zpochybňoval znalecký posudek, který označil za nedostatečný a neúplný. Dále uvedl, že soudy neprovedly doplnění znaleckého posudku a nezajistily fotografii láhve s alkoholem. 17. Takovou argumentaci je možné s jistou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s odkazem na nějž je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto ustanovení odráží dlouhodobě ustálenou praxi Nejvyššího soudu (opírající se o judikaturu Ústavního soudu), podle níž bylo nutné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky přímo neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů. Podle zmíněné soudní praxe mohly nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Šlo jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovalo obsah provedeného dokazování, docházelo k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení, tedy k zásadnímu rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Nicméně tento stav mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Již z logiky věci plynulo, že se tyto soudní praxí vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu. Obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a v nedůvodném neprovedení navrhovaného důkazu. 18. Argumentaci obviněného nicméně nebylo možné přiznat opodstatnění, neboť zejména provedené důkazy, které soudy přesvědčivě vyhodnotily nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, poskytly dostatečný podklad pro závěr, že obviněný řídil motorové vozidlo po předchozím požití alkoholu ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti. S ohledem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že soudy obou stupňů věnovaly zjištění skutkového stavu potřebnou pozornost a zkoumaly ho i se zřetelem na obhajobu obviněného. V tomto smyslu posuzovaly i znalecký posudek znalkyně RNDr. Miroslavy Bursové, Ph.D., a dostatečně se vypořádaly s tím, jaká zjištění vzaly jako podklad pro své rozhodnutí a z jakého důvodu (bod 12. rozsudku soudu prvního stupně a body 7. a 8. usnesení odvolacího soudu). Pokud jde o námitky obviněného proti znaleckému posudku znalkyně RNDr. Miroslavy Bursové, Ph.D., nelze je akceptovat. Znalkyně při vypracovávání posudku vycházela ze všech podkladů dostupných ve spisovém materiálu, následně jej doplnila a na jeho závěrech setrvala také v podané výpovědi u hlavního líčení, kde rovněž reagovala na dotazy ze strany obhajoby, když z laboratorních výsledků odběrů byla vypočítána koncentrace alkoholu v krvi obviněného dne 6. 12. 2024 v 20:50 hodin v rozmezí 1,33 – 1,49 g/kg. Tento důkaz shledaly soudy věrohodným. Ani způsob hodnocení tohoto důkazu soudy nelze zpochybnit, protože odůvodnění rozhodnutí dokládá, že soudy postupovaly stejně pečlivě, jako u každého jiného důkazu. 19. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že se lze ztotožnit se závěry soudů obou stupňů, že požívání alkoholu obviněným po jízdě v podstatě vylučují i časové souvislosti zjištěné výpověďmi svědků – strážníků městské policie V. S. a A. Š. o chování obviněného po nehodě, kteří viděli obviněného na místě dopravní nehody, hovořili s ním, cítili z jeho dechu alkohol a zavolali hlídku policie. Po příjezdu hlídky (která přijela v 21:27 hod.) byla provedena dechová zkouška na přítomnost alkoholu. Nelze také přehlédnout důkazy o způsobu jízdy obviněného daného večera dne 6. 12. 2024, např. protokol o nehodě (č. l. 44 až 45), podle kterého nezvládl řízení a narazil do sloupu veřejného osvětlení, který poškodil, a dále úřední záznamy městské policie ze dne 6. 12. 2024 (č. l. 46) a Policie ČR ze dne 10. 12. 2024 (č. l. 47), z nichž vyplývá, že po nehodě obviněný odjel do ulice XY, kde zastavil a vystoupil a následně se vrátil na místo nehody, aby posbíral plasty a registrační značku z vozidla. Provedené dokazování spolehlivě vyvrátilo obhajobu obviněného, že alkohol požil až po nehodě. 20. Tvrzení obviněného, podle kterého ve věci nebyly nedůvodně (k rozhodným skutkovým zjištěním, učiněným soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu) provedeny důkazy (konkrétně další konkretizace závěrů znaleckého posudku, která by objasnila, zda požíval alkohol před jízdou či nikoli a dále nezajištění fotografie předmětné láhve, která se měla nacházet ve vozidle), rovněž nemá oporu v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí ani tomu neodpovídá průběh řízení před soudy obou stupňů. Na požadavky obviněného totiž reagovaly, tedy zmíněný návrh neopomněly, přičemž se lze plně ztotožnit s jejich závěry o nepotřebnosti a nadbytečnosti provedení důkazu požadovaným doplněním znaleckého posudku a fotografií láhve Jägermeistera, a to z důvodů popsaných výše. V posuzované věci tedy nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces v návaznosti na tvrzené opomenutí důkazů. 21. S ohledem na související námitku obviněného o porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud konstatuje, že jde o námitku procesní, přičemž je nutno zdůraznit, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupin výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení spočívající ani v situaci tvrzení proti tvrzení. 22. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného, které bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné. 23. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zde Nejvyšší soud připomíná, že posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně. Jinak řečeno, posouzení námitek obviněného proti vadným závěrům právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je podmíněno skutkovými závěry, k nimž soudy dospěly na základě výsledků provedeného dokazování. Podkladem pro ně nemůže být ničím nepodložená nebo soudy vyloučená verze podávaná obhajobou obviněného. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tudíž s ohledem na uvedené nelze námitky obviněného vůbec podřadit, neboť byly primárně založené na zpochybňování hodnocení důkazů, resp. na zpochybňování skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a akceptovaných i soudem odvolacím, s nimiž se obviněný neztotožnil a předkládal svoji verzi skutkového děje spočívající zejména v tom, že alkohol požil až po nehodě, tedy v době, kdy již neřídil. Tato jeho verze průběhu skutkového děje však byla provedeným dokazováním vyvrácena. 24. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného byla podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu