4 Tdo 366/2026-1024 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2026 o dovolání obviněného J. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 12. 2025, sp. zn. 13 To 204/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 T 114/2024, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 6 T 114/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 a pod bodem 2) přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „ad 1) v období od března 2015 do února 2019, nejprve v XY a následně asi od června 2016 nebo července 2016 v XY, v ulici XY, v místech tehdejšího společného bydliště se svojí tehdejší družkou A. D. (dříve M.), i v přítomnosti jejich nezletilých dětí AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), se vzrůstající četností a intenzitou, zejména po předchozím požití návykových látek, fyzicky i psychicky zle nakládal se svou tehdejší družkou A. D., tak, že na ni bezdůvodně křičel, ponižoval ji a urážel hrubými vulgárními výrazy, vyhrožoval jí, že zabije ji a její prarodiče, u kterých v XY bydleli, omezoval ji v kontaktu s její rodinou a jejími přáteli, s četností nejméně jednou za měsíc ji napadal údery do hlavy a těla, kopal do ní, bolestivě ji chytal za paže a pod krkem, přičemž jí způsobil podlitiny na hýždích a pažích, v jednom případě poškozenou opakovaně udeřil kolejnicemi z vláčkodráhy do hlavy, strkal do ní, v domácnosti házel s věcmi a rozbíjel je, vyčítal jí, když děti po ránu plakaly, nadával jí, křičel, vyhrožoval, že jí ublíží, opakovaně nejméně v 7 případech jí přiložil k hlavě kuchyňský nůž a vyhrožoval jí uříznutím hlavy, kdy v důsledku strachu z jeho jednání situaci řešila tak, že s dětmi i v brzkých ranních hodinách z bytu odcházela ven, kde setrvala až do doby než obviněný z bytu odešel, přičemž v rámci tohoto jednání dále - dne 13. 6. 2015 těhotnou poškozenou nejprve vulgárně urážel, začal házet s vybavením domácnosti, převrátil postel, na které seděla a která jí v důsledku toho spadla na nohu, a způsobil jmenované pohmoždění nártu levé dolní končetiny, které si vyžádalo ošetření v Chrudimské nemocnici NPK, a. s., - v měsíci únoru 2019 v pozdních večerních hodinách vytáhl spícího syna AAAAA z postele, otevřel okno, uchopil ho pod pažemi, vystrčil ho ven z okna v druhém nadzemním podlaží domu, držel ho z okna ven a sdělil jmenované, že má právo rozhodnout, kdy a jak skončí život jeho dětí, a vyhrožoval vyhozením nezletilého z okna, a svého jednání zanechal až poté, co poškozená i syn začali brečet, přičemž jeho jednání pociťovala A. D. jako těžké příkoří, jeho výhrůžky, i vzhledem k jeho předchozímu agresivnímu chování k ní, v ní vyvolaly důvodnou obavu, že je uskuteční, a jeho jednání ve svém souhrnu na poškozenou působilo traumaticky, což mělo negativní dopad na její psychiku, trpěla psychosomatickými obtížemi a následně byla opakovaně nucena vyhledat odbornou pomoc psychologa v SKP – Centru, o.p.s., ad 2) od přesně nezjištěné doby, poté, co jeho dřívější družka A. D. (dříve M.), v měsíci únoru 2019 opustila s dětmi společné obydlí v XY, v ulici XY, a odstěhovala se ke své rodině do XY, do nejméně srpna 2022, v XY, ulici XY, v XY a z dalších blíže nezjištěných míst telefonicky, prostřednictvím SMS zpráv z čísla telefonního čísla XY a prostřednictvím komunikační aplikace Messenger z účtu nazvaného "J. H.", i osobně, s četností asi jedenkrát do měsíce vyhrožoval své bývalé družce poškozené A. D., že jí ublíží na zdraví a že zabije ji a její rodinné příslušníky, přičemž své výhrůžky sděloval i před nezletilými dětmi AAAAA a BBBBB, kdy jim mj. navrhoval, že jim dá zbraň, aby poškozenou zastřelili, kdy nezletilí následně poškozené jeho výhrůžky tlumočili, přičemž jeho výhrůžky i vzhledem k jeho předchozímu agresivnímu chování k A. D., v ní vyvolaly důvodnou obavu, že je uskuteční, a jeho jednání ve svém souhrnu na poškozenou působilo traumaticky, což mělo negativní dopad na její psychiku, trpěla psychosomatickými obtížemi a byla následně opakovaně nucena vyhledat odbornou pomoc psychologa v SKP - Centru, o.p.s. 2. Za trestné činy uvedené pod bodem 1 výroku o vině, tedy zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 6 T 135/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 14 To 341/2019, který nabyl právní moci dne 13. 11. 2019, byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu obviněný zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb ve výši 600 Kč, tj. v celkové výši 60 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku soud současně uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 6 T 135/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 3. Za trestný čin uvedený pod bodem 2 výroku o vině, tedy přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a za sbíhající se přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl obviněný uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 13 To 135/2023, který nabyl právní moci téhož dne, byl obviněnému uložen podle § 151 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu 2 (dvou) let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 13 To 135/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené A. D., na náhradě nemajetkové újmy částku 300 000 Kč a poškozené VZP ČR, IČO 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha na náhradě škody částku 815 Kč. Současně podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená A. D. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil do všech výroků. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 9. 12. 2025, sp. zn. 13 To 204/2025, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II.Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti usnesení odvolacího soudu ze 9. 12. 2025, sp. zn. 13 To 204/2025, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil třetí alternativu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Druhým explicitně uplatněným dovolacím důvodem je důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť podle obviněného odvolací soud rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, ač byl dán výše popsaný dovolací důvod. 7. V podaném dovolání se obviněný předně zabývá tím, že z jeho pohledu prakticky celé trestní řízení bylo vedeno neobjektivně, což opakovaně namítal, důkazy byly shromažďovány selektivně, tak, aby prokázaly jeho vinu, naopak důkazy, které mohly svědčit v jeho prospěch, provedeny nebyly. Jedná se zejména o výslechy jím navržených svědků, kteří podle něj mohli potvrdit závažné skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Obviněný má za to, že k nevyslechnutí těchto svědků mohlo dojít záměrně s cílem prokázat mu vinu. Výslovně zmiňuje svědkyni T. Z., která od poškozené slyšela, že chce nechat obviněného zavřít a odstřihnout ho od dětí. Obviněný má tak za to, že uvedené svědčí ve prospěch jeho tvrzení, že důvodem k podání trestního oznámení je spor o děti, přičemž tuto skutečnost namítal již v odvolání. Odvolací soud tuto námitku podle jeho slov nevypořádal. 8. Dále se dovolatel zabývá dalšími navrženými výslechy svědků – D. Č., A. L., G. Š., K. T., J. T., M. K. a J. N., u nichž nalézací soud jejich výslech odmítl s tím, že je nadbytečný. Nalézací soud se ho ani nedotázal, o jakých skutečnostech by mohli svědci vypovídat. Výslechy výše uvedených svědků měly prokázat skutečnost, že nebyl v daném vztahu dominantní osobou a že poškozená neuvádí v řadě věcí pravdu. Akcentuje, že v odvolacím řízení předložil záznamy o „pohovoru“ s již navrženými potenciálními svědky, aby odvolací soud mohl posoudit důvodnost důkazních návrhů. Odvolací soud se však problematikou úplnosti dokazování zabýval pouze tou optikou, zda nalézacím soudem provedené důkazy svědčí o jeho vině. 9. Dovolatel následně uvádí, že se oba soudy s provedenými důkazy spokojily ve vztahu k dostatečnému prokázání jeho viny, když vycházely zejména z výpovědi poškozené, znaleckých posudků a výpovědí svědků – zejména pak z výpovědi rodinných příslušníků nebo známých poškozené. V uvedeném postupu spatřuje porušení zásady uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř., podle níž je třeba hodnotit důkazy jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu a vzájemném kontextu. Obviněný následně nabízí alternativní verzi skutkového děje, v němž popisuje soužití s poškozenou jako „italskou domácnost“, kdy se oba dopouštěli nevhodného chování. Zdůrazňuje možnost zveličování jeho ataků poškozenou, aby přesunula vinu za konflikty pouze na jeho osobu. Závěrem konstatuje, že „naprostá cílevědomost a možná účelovost právních kroků v řízení ohledně péče o nezletilé syny a současně v trestním řízení, je sice do určité míry dána pravdivostí vznesených obvinění vůči obviněnému jejím plným právem, nicméně tak či onak svědčí o tom, že cílem matky je vymazat obviněného ze života jejich synů“. Dále dovolatel uvádí, že jeho obhajoba nemůže být vyčerpána tím, že se vyjádří k podstatě obvinění, a připomíná, že je jeho ústavním právem navrhovat důkazy na svoji obhajobu. Připomíná, že se soud musí zabývat všemi navrženými důkazy a odůvodnit, proč některé z nich případně neprovedl. 10. Obviněný následně klade otázku, zda neprovedené důkazy byly schopny ovlivnit rozhodování soudu o vině, případně trestu. Na ni si poté odpovídá tak, že neprovedené důkazy mohly vyvrátit přesvědčení soudu, že poškozená neměla žádnou motivaci minimálně k zveličení závažnosti jeho jednání, a že navíc mohly prokázat ataky poškozené vůči jeho osobě, a to i fyzické. Současně mohly poukázat i na klidná období jeho soužití s poškozenou. Z tohoto důvodu obviněný považuje názor odvolacího soudu, že nalézací soud mohl vycházet pouze z provedených důkazů, za chybný. Znovu poté připomíná neprovedení výslechu svědkyně T. Z., přičemž toto považuje za záměr s cílem prokázat mu vinu a nepřipouštět tak důkazy o opaku. Za popisované situace je tak podle něj odmítnutí jím navržených důkazů nezákonné a protiústavní, neboť je mu tímto zcela znemožněna účinná obhajoba. Následně poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu k pravidlům pro odmítnutí navržených důkazů, aniž by však odkázal na konkrétní rozhodnutí. Podle obviněného se jedná o tyto tři předpoklady, za nichž lze provedení důkazů odmítnout: 1) tvrzená skutečnost nemá souvislost s předmětem řízení, 2) navržený důkaz nemá vypovídací hodnotu nebo 3) navržený důkaz je nadbytečný, protože skutečnost, kterou měl prokazovat, byla již ověřena jinými důkazy. Domnívá se, že tyto podmínky v projednávané věci splněny nebyly. 11. Postup soudů nižších stupňů z výše uvedených důvodů považuje za porušení jeho práva na spravedlivý proces. Následně poukazuje na článek 6 Úmluvy, konkrétně čl. 6 odst. 3 písm. d), který stanoví, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mimo jiné právo „vyslýchat nebo dát vyslechnout svědky obžaloby a dosáhnout předvolání vyslechnutí svědků obhajoby za stejných podmínek jako svědků obžaloby“. Poté ještě cituje článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který uvádí: „Každý má právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům“. Tuto citaci následně rozvádí vyjádřením, že je právní teorií i judikaturou dovozováno, že právo vyjádřit se k důkazům zahrnuje i právo důkazy navrhovat. Následně uvádí, že porušení práva na spravedlivý proces je možné podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., případně je aplikovat přímo. 12. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 12. 2025 (jakož i napadený rozsudek nalézacího soudu ze dne 24. 4. 2025) zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále požaduje, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Chrudimi, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Dovolatel dále uvádí, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. 13. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření ze dne 17. 3. 2026, sp. zn. 1 NZO 194/2026. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání obviněného. 14. K obviněným uplatněným dovolacím důvodům předně uvádí, že byl adekvátně uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, jelikož odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu jako nedůvodné. Státní zástupce uvádí, že ve spojení se zmíněným dovolacím důvodem se poté nabízel dále deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož vadami spadajícími pod tento dovolací důvod měl být podle obviněného zatížen již rozsudek nalézacího soudu. Následně akcentuje, že obviněný své výhrady směřuje primárně do oblasti dokazování, konkrétně brojí podle jeho názoru proti nedůvodně neprovedeným, jím navrhovaným, důkazům, a to jak u nalézacího, tak u odvolacího soudu. 15. Pokud obviněný samostatně namítá porušení práva na spravedlivý proces, činí tak podle státního zástupce ve vztahu k tvrzeným nedostatkům dokazování. Obviněný ovšem nepředkládá další argumentaci, která by přesahovala rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě. V tomto směru státní zástupce poukazuje na to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě zahrnuje i zájmovou složku porušení zásady spravedlivého procesu. Námitky obviněného se tak v podstatě překrývají s tvrzenými vadami dokazování, aniž by vytvářely samostatnou kvalifikovanou rovinu zásahu do práva na spravedlivý proces. 16. Poté státní zástupce uvádí, že je zřejmé, že se obviněný pomocí dovolací argumentace snaží především relativizovat svoji odpovědnost za týrání poškozené. Obviněný se podle něj snaží vyvolat dojem, že situace v rodině nebyla jednoznačná, že jejich soužití bylo oboustranně konfliktní, místy označované jako tzv. italská domácnost. Taková tvrzení však podle státního zástupce nemají oporu v provedeném dokazování a jsou v rozporu se stabilizovanými skutkovými zjištěními obou soudů. Verze obviněného byla provedenými důkazy obou soudů nižších stupňů vyvrácena. 17. Následně se vyjadřuje ke konkrétním obviněným tvrzeným nedůvodně neprovedeným důkazům, tedy výslechům jím navržených svědků. S odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96 a usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) uvádí, že soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Pokud soud takový postup řádně odůvodní, nejedná se o opomenuté důkazy. Okresní soud podle státního zástupce této povinnosti dostál, když v bodě 55 odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč považoval navržené důkazy za nadbytečné. Současně uvádí, že nelze přisvědčit ani tvrzení obviněného o selektivním dokazování, zvláště za situace, kdy nalézací soud provedl i svědecké výpovědi obhajoby a celkovou situaci přehledně komentoval v bodě 54 odůvodnění rozsudku, včetně vysvětlení možné omezené vypovídací hodnoty některých svědeckých výpovědí. Za daných okolností tak nelze hovořit o opomenutých důkazech. Argumentace o neúplnosti dokazování byla uplatněna také v odvolání, přičemž odvolací soud se s těmito námitkami rovněž vypořádal na několika místech. 18. Státní zástupce rovněž zdůrazňuje, že důkazní iniciativa obviněného směřovala ke zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozené, vůči níž bylo jednání namířeno. Akcentuje, že jelikož se posuzované události odehrávaly ve společné domácnosti bez přítomnosti třetích osob (vyjma nezletilých dětí), je logické, že podstatná část hodnocení vychází právě z výpovědi poškozené. Nalézací soud si však tuto situaci plně uvědomoval, a proto věnoval výpovědi poškozené značnou pozornost. Neshledal v ní zásadní rozpory, neboť její popis byl logický, vnitřně ucelený a přesvědčivý ve výkladu prožívaného příkoří. Výpověď poškozené navíc není izolována, ale je podpořena dalšími důkazy – například výpověďmi společných nezletilých dětí, svědeckými výpověďmi, přičemž jmenovitě vyzdvihuje jako významnou výpověď J. T., policisty, který šetřil jinou trestnou činnost obviněného a potvrdil, že s poškozenou komunikoval o projevech domácího násilí v dřívější době, tedy ještě předtím, než se rozhodla učinit oficiální oznámení. Pozornost byla také věnována znaleckému posudku znalkyně PhDr. Nory Martincové. Státní zástupce poukazuje na to, že z výsledků použitých metod prováděného znaleckého posudku vyplývá, že díky nim nelze znalecký posudek účelově zkreslit, neboť nejsou pod kontrolou subjektivní vůle. Z tohoto znaleckého posudku vyplynulo, že poškozená procházela významně traumatizujícími zážitky. Konfliktní situace s obviněným pro ni byly psychicky zraňující a vedly k opakovaným snahám distancovat se od nich a chránit sebe i děti. Znalkyně také nezjistila nic, co by zpochybňovalo věrohodnost poškozené. Z posudku rovněž vyplynulo, že měla poškozená k obviněnému původně ambivalentní vztah: obávala se ho, avšak současně doufala, že se jeho chování vrátí k podobě počátku vztahu, tedy zejména z doby před jejím prvním těhotenstvím. Se stupňující se agresivitou obviněného se postupně prohluboval strach a negativní emoce ze strany poškozené k němu, což nakonec vyústilo v rozhodnutí z domácnosti odejít. 19. Současně také poukazuje na to, že byla znalecky zkoumána i osobnost obviněného znalkyní Mgr. Denisou Dokoulilovou. Znalecké závěry obviněného popisují jako osobnost emočně nestabilní, impulzivní, afektivně dráždivou a s výraznou reaktivitou v zátěžových situacích. Zvýšená impulzivita u něj může přecházet do verbální či fyzické agrese. Má tendenci externalizovat vinu za vlastní selhání a neúspěchy. Jeho osobnostní profil byl natolik problematický, že znalkyně považovala za vhodné, aby obviněný podstoupil pravidelnou a systematickou psychoterapii podporující adaptivnější chování a emoční regulaci v partnerském soužití. 20. K obviněným zvýrazňované výpovědi svědkyně T. Z., která má svědčit v jeho prospěch, jelikož v jejím vyjádření zaznělo, že vztah obviněného a poškozené považovala za „normální vztah“, státní zástupce uvádí, že ze samotné výpovědi zmíněné svědkyně vyplývá, že s poškozenou nebyly blízkými přítelkyněmi a vídaly se pouze tehdy, když obviněný přijel s dětmi k ní domů. V domácnosti poškozené byla podle vlastní výpovědi pouze jednou, a proto nemohla mít dostatek poznatků o skutečném chodu domácnosti ani o partnerském soužití obviněného a poškozené. Její vyjádření, že šlo o „normální vztah“ se tak odvíjí pouze od povrchních, navenek regulovaných projevů. 21. Následně státní zástupce rekapituluje naplnění znaků objektivní stránky trestných činů, jimiž byl obviněný shledán vinným, tedy zejména uvádí, že se v případě obviněného nejednalo o ojedinělý útok na poškozenou, ale o systematické jednání, které trvalo bezmála čtyři roky, tedy od března 2015 do února 2019. Jednání poškozeného se navíc vyznačovalo širokou škálou útoků vůči poškozené (opakované ponižování, urážky, vulgarity, omezování kontaktu poškozené s rodinou a přáteli, fyzické útoky). Státní zástupce na tyto projevy poukazuje proto, že ostře kontrastují s tezí obhajoby o vedení tzv. italské domácnosti. Uvádí, že pod tímto označením si lze představit občasné emočně vypjaté hádky, ne jednostranné, dlouhodobé a stupňující se násilné chování jednoho z partnerů vůči druhému. Proto je podle něj zmíněná verze obhajoby zjevně neslučitelná se zjištěným skutkovým stavem. 22. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby o něm bylo rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného. 23. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal dne 21. 4. 2026 obhájci obviněného k případné replice. Ke dni rozhodování však žádnou repliku neobdržel. III.Přípustnost dovolání 24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 26. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 27. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 28. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není zároveň pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. 29. Obviněný výslovně uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jehož prostřednictvím se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). 30. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 31. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá vady tzv. nedůvodně neprovedených navrhovaných podstatných důkazů dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně mu sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující. 32. Předně je třeba uvést, že značnou část v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že co se týče dovolací argumentace obviněného, jde přinejmenším v její významné části v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí (srov. body 4 až 16, 18 až 26, 28 až 31, 36, 39 až 49, 52 až 55 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a zejména body 26 až 45 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná. 33. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Obviněný v něm namítá ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vadu tzv. nedůvodně neprovedeného navrhovaného podstatného důkazu, když konkrétně namítá to, že soudy nevyslechly jím navrhované svědky, kteří z jeho pohledu mohli buď potvrdit jeho verzi skutkového děje, nebo alespoň vyvrátit části výpovědi poškozené. 34. Nejvyšší soud předně k problematice tzv. opomenutých důkazů obecně připomíná, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Nadto platí, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). 35. Zároveň je třeba zdůraznit, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16.6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03). 36. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024). 37. Jak již bylo konstatováno, dovolatel předně namítá, že celé trestní řízení bylo vedeno neobjektivně, neboť podle něj byly důkazy shromažďovány selektivně tak, aby prokázaly jeho vinu, a naopak důkazy, které mohly svědčit v jeho prospěch, provedeny nebyly. Argumentaci týkající se selektivnosti prováděných důkazů bez ohledu na skutečnost, že nenaplňuje zvolený dovolací důvod, je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Je tomu tak proto, že v dané věci není pochyb o tom, že v řízení před soudem prvního stupně bylo provedeno rozsáhlé dokazování, kdy soud prvního stupně prováděl nejen důkazy, které navrhovala obžaloba, ale i důkazy, které navrhovala obhajoba (např. svědek Š., O. L., M. L., V. Č. a T. L., P. D.). Je tedy třeba odmítnout tvrzení, že by snad soud prvního stupně důkazy prováděl selektivním způsobem. Nadto selektivnost provádění důkazů nelze dovodit jen z toho, že soudy nižších stupňů neakceptovaly všechny důkazní návrhy obhajoby, když rozsah dokazovaní je určen nutností zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou pochybnosti, v rozsahu nezbytném k náležitému objasnění věci, tak jak to vyžaduje § 2 odst. 5 tr. ř. Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály. Navíc s argumentací stran selektivního provádění důkazů se již vypořádal nalézací soud v rámci odůvodnění svého rozsudku (srov. bod 54 až 55 odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu). 38. Z pohledu tvrzení obviněného ohledně toho, že soudy nižších stupňů vycházely především z výpovědi poškozené a jejich rodinných příslušníků či jejich známých, je nutno uvést, že byť skutečně nelze pominout, že podstatný důkaz ve věci představovala samotná výpověď poškozené, což je i logické, když se jednalo o trestnou činnost tzv. za zavřenými dveřmi, v rámci rodiny, tak věrohodnost její výpovědi podporovaly i další provedené důkazy. Jednalo se nejen o rodinné příslušníky poškozené a její blízké známé, ale i o svědky, kteří nebyli na věci žádným způsobem zainteresování (viz např. výpovědi manželů H., svědka T., svědkyně H. V.). Nadto o nevhodném chování obviněného vůči poškozené hovořili i svědci, kteří byli v určitém rodinném poměru k obviněnému (viz manželé L.). Navíc nelze pominout, že i nezletilé děti obviněného a poškozené vypovídali o nevhodném chování vůči poškozené, přestože se tito vyjadřovali zejména ke skutku pod bodem 2 rozsudku soudu prvního stupně. Soudy nižších stupňů navíc rovněž vycházely i ze závěrů znaleckých posudků, které byly vypracovány na osobu poškozené a obviněného, včetně listinných důkazů, které podporují výpovědi poškozené (např. znalecký posudek z opatrovnického řízení). Nadto skutečně nelze pominout, že i samotný obviněný připustil, byť v jiném řízení před soudem, že poškozeného AAAAA držel z okna (viz č. l. 354), přestože se snažil toto své jednání zlehčovat, což nepochybně podporuje výpověď poškozené ohledně chování obviněného vůči ní a nezletilým dětem. 39. Jak již bylo konstatováno, obviněný v dovolání zpochybňuje věrohodnost poškozené, když tuto námitku nepodřazuje pod konkrétní dovolací důvod. Lze se pouze domnívat, že tuto námitku stále podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v tomto případě zjevně nejde o jeho třetí alternativu, která je jako jediná v rámci tohoto dovolacího důvodu v podaném dovolání výslovně uplatněna. Nejvyšší soud k tomu jen stručně konstatuje, že závěr o věrohodnosti poškozené učinil soud prvního stupně mimo jiné na základě znaleckého posudku PhDr. Nory Martincové (viz bod 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), ale i jiných dalších provedených důkazů. Stejně tak se věrohodností poškozené zabýval odvolací soud (viz bod 28 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), který poškozenou rovněž shledal zcela věrohodnou. Takto učiněným závěrům nelze podle Nejvyššího soudu nic vytknout. Uvedené námitky obviněného tudíž nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v této části a v tomto směru nepřesahují pouhou polemiku s rozsahem provedeného dokazování a následným hodnocením důkazů. 40. Následně se dovolací soud zabýval námitkou stran tvrzeného nedůvodného neprovedení všech podstatných důkazů. Předně je třeba akcentovat, že soud prvního stupně se otázkou neprovedení všech požadovaných důkazů ze strany obhajoby zabýval (viz body 54 a 55 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho vyčerpávající úvahy zcela odkazuje. Stejně se s uplatněnými důkazními návrhy vypořádal i odvolací soud (viz bod 29 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), včetně tvrzeného vyjádření poškozené před svědkyní M. Č. Pokud obviněný v rámci podaného dovolání akcentuje skutečnost, že v rámci odvolacího řízení předložila obhajoba záznam o pohovoru s těmito navrženými svědky sepsaný obhájcem obviněného, tak považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že právě tyto záznamy odůvodňují závěr o nadbytečnosti výslechu těchto navrhovaných svědků, včetně akcentovaných výslechů svědkyň M. Č. a T. Z. Z vyjádření těchto potencionálních svědků je totiž zřejmé, že tito ve společné domácnosti s poškozenou a obviněným nežili, tito se toliko obecně vyjadřují k tomu, jak se choval obviněný, pokud ho viděli s poškozenou, a jak se choval obviněný k nezletilým dětem. Zde je třeba uvést, že ani samotná poškozená nehovoří o tom, že by atakům na její osobu byly přítomny jiné osoby, což je i pro trestný čin podle § 199 tr. zákoníku zpravidla obvyklé. Lze proto uzavřít, že v dané věci se v případě neprovedení těchto navrhovaných výslechu nejednalo o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. 41. Nadto Nejvyšší soud ve vztahu k uvedené námitce obviněného připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně, v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Soudy totiž uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. K tomu blíže viz body 4 až 16, 18 až 26, 28 až 31, 36, 39 až 49, 52 až 55 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a zejména body 26 až 45 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. 42. Pokud jde o námitku obviněného stran porušení zásad spravedlivého procesu, dovolatel pro ni nepředkládá žádnou samostatnou argumentaci, neboť neuvádí konkrétní pochybení. V bodě 13 podaného dovolání, který je vztažen k porušení zásad spravedlivého procesu, uvádí: „Postup soudu, kdy nepřipustil prokázání obhajoby obviněného svědeckými výpověďmi, je za situace, která konkrétně v předmětné věci existuje, porušením práva na spravedlivý proces. Právo navrhovat důkazy představuje zásadní možnost účastníků trestního řízení – především obviněného, jeho obhájce, státního zástupce a poškozeného – předkládat návrhy na provedení konkrétních důkazů, které mohou mít význam pro objasnění skutkového stavu věci. Toto právo je zakotveno jak v českém trestním řádu, tak v mezinárodních dokumentech, například v Listině základních práv a svobod a Evropské úmluvě o lidských právech. Omezením této možnosti, tohoto práva, dochází k porušení principu kontradiktornosti řízení a rovnosti stran, což může vyústit v nespravedlivý verdikt. Právo navrhovat a předkládat důkazy v trestním řízení je součástí širšího práva na spravedlivý proces podle článku 6 EÚLP, konkrétně čl. 6 odst. 3 písm. d), který stanoví, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mimo jiné právo: „vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky obžaloby a dosáhnout předvolání a vyslechnutí svědků obhajoby za stejných podmínek jako svědků obžaloby" Toto ustanovení zaručuje obviněnému možnost navrhovat důkazy (například vyslýchat svědky nebo navrhnout jejich výslech) v trestním řízení. Právo navrhovat důkazy je tedy chráněno jako součást práva na obhajobu a rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou. V listině základních práv a svobod je toto právo stanoveno v článku 37 odst. 3 Listiny, kde se uvádí: „Každý má právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.“ V právní teorii i judikatuře se dovozuje, že právo vyjádřit se k důkazům zahrnuje i právo důkazy navrhovat. Porušení práva na spravedlivý proces způsobem výše uvedeným je možno zahrnout do dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g), tr.ř., případně aplikovat přímo.“. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že mu není známa jakákoliv skutečnost, která by obviněnému bránila v navrhování důkazů v průběhu trestního řízení, nadto ani sám obviněný v podaném dovolání takovou námitku nepředkládá. Citovaná argumentace se tak týká toliko práva navrhování důkazů, nikoliv jejich neprovedení soudem po řádném odůvodnění jejich nadbytečnosti, jak již bylo výše uvedeno. Námitka porušení zásad spravedlivého procesu je tedy namítána toliko formálně, neboť u ní zcela absentuje jakékoliv odůvodnění, v čem konkrétně dovolatel toto porušení spatřuje. Nejvyššímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. 43. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněný dovolací důvod ani jiný dovolací důvod jmenovaný v § 265b odst. 1 tr. ř. 44. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu 45. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti mu sice při značné míře benevolence odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 13. 5. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu