4 Tdo 379/2026-253 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2026 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2026, sp. zn. 11 To 354/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 140/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 10. 2025, sp. zn. 11 T 140/2024, byl obviněný J. P. uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinen výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) dne 17. 7. 2024 v přesněji nezjištěné době od 17:00 hodin do 18:00 hodin v XY v ulici XY v blízkosti čp. XY, po vzájemné fyzické a slovní rozepři ohledně sousedících pozemků a osobních věcí a v době, kdy poškozený M. H., utíkal pryč od J. P., jej tento doběhl a vložil mu svoji nohu do jeho běhu, čímž mu nohy podtrhl, v důsledku čehož M. H. upadl na zem, kde do něj ležícího 3-4x kopl do boku trupu, a vlivem pádu mu tak způsobil dislokovanou nitrokloubní zlomeninu distální (vzdálené) části kosti vřetenní vlevo a otevřenou zlomeninu distální (vzdálené) části kosti loketní vlevo, a toto zranění si vyžádalo téhož dne akutní lékařskou péči v Oblastní nemocnici Náchod a následný operační zákrok dne 18. 7. 2024, spočívající v repozici (návratu kostních úlomků do správného postavení) a osteosyntézu (fixaci pomocí šroubů) části kosti vřetenní, v důsledku čehož byl poškozený omezen na obvyklém způsobu života hospitalizací v nemocnici v době od 18. 7. 2024 do 23. 7. 2024, bolestivostí, ledováním ruky z důvodu otoku, dodržováním klidového režimu s nemožností zatěžování levé horní končetiny, a to až do data první ambulantní kontroly dne 2. 8. 2024, při níž mu byly vyjmuty stehy a poškozený tak mohl postupně zatěžovat tuto končetinu, čímž poškozenému M. H., způsobil újmu na zdraví, a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČO 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3-Vinohrady, majetkovou škodu vynaložením nákladů na hrazené služby ve výši nejméně 38 602 Kč. 2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. 3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 41197518, částku 38 602 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % p. a. jdoucím od 10. 7. 2025 a poškozenému M. H., na náhradu nemajetkové újmy částku 40 307 Kč. 4. Proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 10. 2025, sp. zn. 11 T 140/2024, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 1. 2026, sp. zn. 11 To 354/2025, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. 5. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2026, sp. zn. 11 To 354/2025, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. 6. Obviněný v dovolání ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že soudy nesprávně právně posoudily subjektivní stránku skutku, když dovodily nepřímý úmysl dovolatele způsobit újmu na zdraví poškozenému (tím, že zavinil pád poškozeného na zem), ačkoliv ze zjištěných okolností nic takového nevyplývá. V této souvislosti vyjádřil nesouhlas s hodnocením výpovědi poškozeného jako věrohodné a dále s hodnocením znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Dovolatel dále namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť soudy založily výrok o vině téměř výlučně na výpovědi poškozeného, aniž dostatečně zohlednily rozpory a pochybnosti v důkazech. Rovněž uvádí další důkazy, které mohly být v této věci provedeny a nesouhlasí s výrokem o náhradě škody a nemajetkové újmy. 7. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 10. 2025, sp. zn. 11 T 140/2024 a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Náchodě k novému projednání a rozhodnutí. 8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny. Dovolatel však takovým způsobem své dovolání nevymezil. Dále uvedl, že dovolatelova námitka spočívající v pouhém výčtu nenavržených důkazů proto tomuto ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídá. 9. První variantě uvedeného dovolacího důvodu (zjevný rozpor) dovolatelovy námitky rovněž neodpovídají, neboť jmenovaný spatřuje veškeré vady dokazování pouze v tom, že hlavní důkazy (výpověď poškozeného a znalecký posudek) by bylo možno vyložit i alternativním způsobem. Nenamítá tedy, že by byl jejich obsah v rozporu se soudy učiněným skutkovým zjištěním. Samotný dovolatel k tomu opakovaně namítá porušení zásady in dubio pro reo. Pokud dovolatel zakládá své procesní námitky na porušení zásady in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly, což logicky nenapadnutelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. 10. V části V. b) svého dovolání sice namítá dovolatel nesprávné právní posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jeho dovolání však neobsahuje žádnou tomu odpovídající argumentaci. 11. V části V. c) svého dovolání brojí dovolatel proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Z obsahu dovolatelových námitek není možno určit, že by vůči náhradě nemajetkové újmy uplatnil nějakou hmotněprávní námitku. Dovolatel pouze uvedl, že „soud měl výslovně vyložit, … z jakého hmotněprávního ustanovení vychází …“ – viz v bodu 5.41 dovolání. Sám však žádnou hmotněprávní argumentaci nepředložil. 12. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. 14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 15. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 16. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu a jeho prostřednictvím též rozsudek soudu prvního stupně v celém jejich rozsahu. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. 17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod se zaměřuje na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. 18. Takovéto parametry však námitky dovolatele jednoznačně nesplňují. Byť formálně namítl, že soudy dospěly ke skutkovým závěrům, které jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, nepodpořil toto své obecné tvrzení žádným pádným argumentem. Fakticky neuvedl ani jeden příklad, na němž by demonstroval, že konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti jeho skutečnému vyznění. Svou rétorikou prosazuje toliko vlastní pohled na význam jednotlivých důkazů a jejich obsah, který je poplatný jeho obhajobě z dřívějších fází řízení. Soudům zjednodušeně řečeno vytýká, že neupřednostnily jeho obhajobu před důkazy jinými. 19. K první variantě uvedeného dovolacího důvodu (zjevný rozpor) je třeba konstatovat, že postrádala základní premisu svého uplatnění, a to označení tvrzeného rozporu mezi konkrétním skutkovým zjištěním a specifickým obsahem provedených důkazů. Svojí povahou se tedy tato argumentace s uplatněným dovolacím důvodem zcela minula a zůstala toliko v rovině prosté polemiky s hodnocením důkazů. Nejvyšší soud se po prostudování předložených podkladů ztotožnil se závěry soudů nižších instancí, v jejichž postupu při zjišťovaní skutkového stavu neshledal žádných pochybení. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je totiž dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo. 20. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud nedetekoval v hodnocení důkazů ze strany soudů ani žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž dospěl k názoru, že úvahy soudů plně odpovídají zásadám logiky. 21. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje. 22. Zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jeden z důkazů je pravdivý, že jeho věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady ‚v pochybnostech ve prospěch‘, neboť soud tyto pochybnosti nemá (usnesení ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. II. ÚS 2502/23). Obdobně pak hovoří Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/22, podle něhož Zásada in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obviněného [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům. Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací – v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování a alespoň jedna z nich musí být pro obviněného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze. Naopak pokud je skutkový děj, resp. alespoň skutkový stav, spolehlivě, tedy bez důvodných pochybností, zjištěn v procesu dokazování, případné hypotetické konstrukce, které nejsou důkazně podložené, nebo pro ně sice důkazy dávají podklad, avšak tyto konstrukce v podstatných bodech skutková zjištění ustálená soudy nejsou způsobilé vyvrátit, není pro aplikaci zásady in dubio pro reo místa. 23. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že se soudy řídily i uvedenou zásadou a skutkový stav popsaly (a odůvodnily) tak, že o vině obviněného (na základě provedeného dokazování) nemají žádné (důvodné) pochybnosti. Zároveň lze připomenout, že Nejvyšší soud podle ustálené judikatury zásadně nepřipouští zkoumání zásady in dubio pro reo v dovolacím řízení, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016). K tomu však v předmětné věci nedošlo a tvrzení dovolatele o potřebě „přezkoumání“ hodnocení důkazů dovolacím soudem, založené pouze na nesouhlasu obviněného se skutkovými závěry soudu prvního stupně (aprobovanými soudem odvolacím), žádný dovolací důvod nenaplňuje. 24. Třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (opomenuté důkazy) sice dovolatel v úvodu dovolání formálně zmiňuje, ale jeho argumentace této variantě vůbec neodpovídá. Dovolatel totiž žádný z důkazů za navržený a nedůvodně neprovedený neoznačil. Lze tedy uzavřít, že dovolatelova argumentace neodpovídá žádné variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 25. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je nutné uvést, že argumentace obviněného se s obsahovým vymezením tohoto důvodu dovolání míjí, neboť při formulaci námitek stran nesprávnosti právního posouzení skutku musí dovolatel vycházet ze skutkových zjištění soudů, které se staly předmětem jejich právního posouzení. Jinak vyjádřeno, musí poukazovat na neodůvodněnost hmotněprávního posouzení skutku popsaného v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku (event. rozvedeného v jeho odůvodnění), což však obviněný nečiní, neboť své námitky vůči závěrům soudů, že se dopustil přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, resp. přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, primárně buduje na nesouhlasu se skutkovými závěry. Takovéto námitky se tedy míjí s premisou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 26. V rámci námitek proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy dovolatel uvedl, že soud měl výslovně vyložit, … z jakého hmotněprávního ustanovení vychází …, přičemž základem námitek je neustálé opakování argumentace, že skutek nebyl obviněnému prokázán. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem státního zástupce, že dovolatel nepředložil žádnou hmotněprávní argumentaci a že v části dovolání V. písm. c) ani netvrdí, že by došlo k naplnění některého z dovolacích důvodů. Je tedy zřejmé, že ani v této části jeho dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Je nutno připomenout, že dovolací argumentaci nemůže Nejvyšší soud za obviněného dotvářet. 27. K případné aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze konstatovat pouze tolik, že pokud by byl naplněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř. ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, pak by přicházel v úvahu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve vztahu k usnesení soudu druhého stupně v jeho druhé variantě [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)]. Ke zjištění, že by v řízení před soudem prvního stupně byl dán dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. a) – l) však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl, resp. dospěl k závěru, že dovolatelem uplatněné námitky ani žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Proto námitky obviněného neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 28. Na podkladě všech výše popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Nejvyšší soud proto odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. 29. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, proto tak učinil. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 13. 5. 2026 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu