4 Tdo 383/2026-338 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2026 dovolání obviněného K. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2025, sp. zn. 7 To 170/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 5 T 47/2024, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného K. K. odmítá. O d ů v o d n ě n í :I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 5 T 47/2024, byl obviněný K. K. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 36 měsíců. 2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný K. K. dopustil trestné činnosti tak, že: „dne 26. 8. 2024 kolem 21:20 hod. nejméně na silnici č. XY v obci XY, aniž by byl držitelem řidičského oprávnění, řídil po předchozím požití alkoholických nápojů vozidlo VW Passat, reg. zn. XY, a u domu č. p. XY vyjel mimo vozovku vpravo a v silničním příkopě narazil do betonového propustku, čímž došlo k poškození uvedeného vozidla, přičemž následně provedenou dechovou zkouškou na přístroji Dräger mu bylo zjištěno ve 21:59 hod. 1,76 promile alkoholu, ve 22:04 hod. 1,58 promile alkoholu a ve 22:10 hod. 1,79 promile alkoholu“. 3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný K. K.odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 10. 2025, sp. zn. 7 To 170/2025, podle § 256 tr. řádu zamítl. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu 4. Obviněný K. K. (dále i jako „obviněný“ a „dovolatel“) podal proti rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Bajera dovolání, které opřel o dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), d), g) a h) tr. řádu. 5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvádí, že skutková zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Vytýká oběma soudům, že založily závěr o jeho vině výlučně na výpovědích dvou svědků (E. a P.), jejichž výpovědi jsou vnitřně rozporné, vzájemně nekonzistentní a proměnlivé v jednotlivých fázích řízení, aniž by se s těmito rozpory soudy jakkoli přesvědčivě vypořádaly. Dále tvrdí, že rozhodnutí spočívá na vadném právním posouzení skutku v důsledku opomenutí zásadních důkazů navržených obhajobou. Odvolací soud bez dostatečného odůvodnění neprovedl důkazy, které mohly potvrdit obhajovací verzi obviněného. Zejména pak jde o svědeckou výpověď Z. L. a zdravotního bratra z nemocnice. 6. Obviněný namítá, že byl ze strany orgánů činných v trestním řízení vystaven nátlakovému jednání. Policista K. nutil obviněného podstoupit dechovou zkoušku na přítomnost alkoholu v krvi, dokonce do něj strčil rukou, což sám potvrdil v rámci své výpovědi. Podle obviněného se v rámci veřejného zasedání u odvolacího soudu podařilo obhajobě prokázat, že se nehodový děj nestal tak, jak bylo uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, který nehodový děj popsal na základě nesprávné výpovědi svědků. Obviněný prokázal, že nehodový děj nastal jiným způsobem (vozidlo bylo zaparkováno 40 metrů jinde atd.). Obviněnému nebyl v nemocnici proveden odběr krve na přítomnost alkoholu v krvi. Obviněný v tomto směru namítá, že odběr krve na přítomnost alkoholu v krvi neodmítl a z nemocnice byl propuštěn bez toho, aby jej kdokoliv informoval o tom, že s ním má být odběr krve proveden. Za zcela zásadní pochybení pak odsouzený považuje nevyhodnocení genetických stop odebraných ve vozidle, které mohly potvrdit, že odsouzený vozidlo neřídil. Obviněný dále namítá, že protokol o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem ze dne 27. 8. 2024 není postaven na pravdě, neboť při převozu do nemocnice nikdy nekomunikoval s MUDr. Staškem, ale byl v kontaktu pouze s lékařkou (ženou), jejíž totožnost mu není známa. Pokud jde o opomenuté důkazy, je odkazováno na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3320/09 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3067/10. 7. Podle obviněného došlo i k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle § 265b odst. 1 písm. c) a d) tr. řádu. Podle něj nebylo respektováno jeho právo vyjádřit se ke všem skutečnostem kladeným mu za vinu a právo na to být obhajován obhájcem, o něhož žádal. Policejní orgán ani soud prvního stupně mu neposkytly řádné poučení o tom, jak má v daném případě postupovat. Tímto opět došlo k zásahu do práva na obhajobu. Další procesní pochybení soudů odsouzený spatřuje v tom, že hlavní líčení před soudem prvního stupně nebylo zaznamenáno na záznamové zařízení. Na základě sdělení soudu prvního stupně se domníval, že se jedná o jakési „předběžné líčení“, po jehož skončení teprve dojde k nařízení hlavního líčení ve věci. Obviněný navíc neměl u hlavního líčení brýle, proto si nemohl předčíst obsah předkládaných dokumentů. Když požádal samosoudkyni soudu prvního stupně Mgr. Lacinovou o jejich přečtení, samosoudkyně odsouzenému sdělila, že mu obsah listin může sdělit jeho partnerka, která je však rovněž právním laikem. Odvolací soud se s výše uvedenými námitkami obviněného nevypořádal ústavně konformním způsobem. 8. Podle obviněného byla jeho věc i nesprávně právně posouzena, neboť soudy obou stupňů neprovedly důkazy, které mohly mít přímý dopad na toto posouzení, zejména na otázku osoby řidiče a na okolnosti rozhodné pro posouzení odpovědnosti obviněného. Napadené rozhodnutí tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť právní závěr o vině byl učiněn předčasně a na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, který vznikl zejména v důsledku neprovedení navržených důkazů. 9. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl, postupem podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadené rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud zvážil možnost postupu podle § 265m tr. řádu a sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby v plném rozsahu. 10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se k dovolání obviněného vyjádřil. Podle něj měl obviněný uplatňovat rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé variantě, jelikož Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl podle § 256 trestního řádu jeho odvolání jako nedůvodné. 11. Státní zástupce rozebírá snahu obviněného přenést odpovědnost za řízení vozidla, které mělo účast na dopravní nehodě, na svoji přítelkyni K. L., která však objektivně není schopna řízení motorového vozidla. Dále se zaobírá výpověďmi svědků J. E. a V. P. s tím, že námitky obviněného nepřekračují rámec běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a se způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů. Podle státního zástupce obě výpovědi svědků obviněného spolehlivě usvědčují a neexistují v nich podstatné rozpory. 12. V další části dovolání obviněný namítá neakceptování návrhu obhajoby na doplnění dokazování, zejména v podobě výslechu svědkyně Z. L. a zdravotního bratra z nemocnice, skutečnost, že tyto důkazy byly oběma soudy odmítnuty však z nich nečiní důkazy opomenuté. Ani jeden ze svědků nemůže vypovídat k rozhodným znakům přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. 13. Pokud obviněný namítá, že neodmítl odběr krve ke zjištění přítomnosti alkoholu a že byl v nemocnici propuštěn, aniž by jej kdokoli informoval o provedení či plánování tohoto úkonu, toto je vyvráceno obsahem protokolu o lékařském vyšetření a svědeckou výpovědí policisty J. K. Ovlivnění obviněného alkoholem při řízení motorového vozidla plyne i z výpovědí svědků E. a P. a protokolem o dechové zkoušce, podle níž se její výsledky pohybují vysoko nad 1 ‰ alkoholu v dechu. 14. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný neformuloval žádné konkrétní výhrady ryze hmotněprávního charakteru. Jeho námitky, jimiž brojí proti své trestní odpovědnosti podle § 274 tr. zákoníku, jsou založeny primárně na kritice skutkových závěrů soudů a teprve z alternativního hodnocení těchto skutkových okolností dovozuje závěr o vyloučení trestní odpovědnosti. 15. K odkazu na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je třeba uvést, že v dané trestní věci nebyly dány důvody nutné obhajoby podle § 36 tr. řádu, které by zakládaly povinnost soudu ustanovit obviněnému obhájce již od počátku řízení. Pokud byl následně, po částečném přiznání práva na bezplatnou obhajobu, obviněnému podle § 33 odst. 4 tr. řádu ustanoven obhájce, hlavní líčení se již konalo za přítomnosti ustanoveného obhájce, resp. jeho substituta, avšak obviněný se opět nedostavil, takže hlavní líčení muselo být odročeno. Posléze konané hlavní líčení dne 24. 3. 2025 proběhlo v nepřítomnosti obviněného, a to na základě jeho žádosti. Jeho obhájce byl přítomen a mohl vykonávat práva obhajoby. 16. Jestliže obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, nepředložil žádnou relevantní argumentaci, z níž by vyplývalo, že mu byla proti jeho vůli znemožněna účast při jednání před soudem, naopak to byl on, kdo jednání soudu mařil a nedostavoval se k němu. 17. Státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako dovolání zjevně neopodstatněné. III. Přípustnost dovolání 18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. 19. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno obviněným prostřednictvím obhájce, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu. IV. Důvodnost dovolání 20. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), d), g), h) tr. řádu, případně pod jiný dovolací důvod. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. řádu). 21. Úvodem považuje Nejvyšší soud za potřebné sdělit, že obviněný, byť formálně uplatňuje čtyři dovolací důvody, opomněl uplatnit dovolací důvod pátý, podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě, neboť odvolání jím podané proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo podle § 256 tr. řádu odvolacím soudem zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení jemu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Úspěšnost uplatnění tohoto obecného dovolacího důvodu tedy závisí na důvodnosti ostatních uplatněných dovolacích důvodů. Možno předeslat, že v této věci nebyl důvodně uplatněn žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c), d), g) a h) tr. řádu, nebyly uplatněny ani dovolací námitky, jež by bylo možno účinně podřadit pod jiný dovolací důvod, tedy ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé variantě, i kdyby byl formálně uplatněn, by nebyl dovolatelem užit důvodně. 22. Obviněný v zásadě tvrdí, že pokud nebyl zastoupen od počátku trestního řízení obhájcem, pak je v jeho případě naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Nejvyšší soud k tomu jen může zdůraznit, že u obviněného se nejedná o případ nutné obhajoby, který by vyžadoval obligatorní přítomnost obhájce u úkonů trestního řízení ve smyslu § 36 tr. řádu. Jestliže soud prvního stupně ustanovil obviněnému obhájce ihned poté, co mu přiznal, že má částečný nárok na obhajobu za sníženou odměnu, postupoval tak, jak mu ukládá trestní řád a k porušení práva obviněného na obhajobu nedošlo. Tento dovolací důvod tedy nebyl naplněn, jak bude i dále podrobněji rozvedeno. 23. V souvislosti s dalším uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz v případě hlavního líčení aplikace ustanovení § 202 odst. 2 až 5 tr. řádu a v případě veřejného zasedání § 263 tr. řádu). Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má obviněný právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stadiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej i ohledně konaného veřejného zasedání (§ 198 tr. řádu, § 233 tr. řádu). Porušení těchto ustanovení přitom může založit právě tento dovolací důvod. V nyní projednávané věci však je evidentní, že se nejedná o shora uvedené případy. 24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 25. Dovolatel rozebírá části provedených důkazů a tvrdí, že mezi obsahem důkazů a rozhodnutím obou nižších soudů je extrémní rozpor. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval jeho odvolacími námitkami. V této části Nejvyšší soud nepovažuje námitky obviněného za způsobilé naplnit vytyčenou první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když jednak jde o potřetí opakované námitky uplatněné již před oběma nižšími soudy a jednak se oba nižší soudy s těmito námitkami bezezbytku vypořádaly. Účelem dovolacího řízení přitom není, aby obviněný, potřetí v pořadí, vnucoval soudům vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového děje, tím spíše za stavu, kdy jeho obhajoba a jeho verze skutkového děje, byly oběma nižšími soudy právem odmítnuty jako zjevně nepravdivé. 26. Pokud obviněný namítá, že byl donucen příslušníkem policie k dechové zkoušce, že protokol o odmítnutí odběru krve obsahuje nepravdivé údaje, pak s těmito jeho tvrzeními se dostatečně vypořádaly již oba nižší soudy a Nejvyšší soud se se způsobem, který k tomu zvolily, naprosto ztotožňuje. Není proto možno obviněnému přisvědčit, že závěry o jeho vině stojí na procesně nepřípustných důkazech, což on svými vyjádřeními užitými v dovolání implicitně tvrdí. 27. Obviněný pak tvrdí i to, že ve věci zůstaly opomenuty důkazy ve smyslu doktríny o opomenutých důkazech, že řádně navrhl provést konkrétní důkaz a odvolací soud nebo soud prvního stupně na takovou situaci nereagovaly, jedná se o výslechy svědků svědkyně Z. L. a zdravotního bratra z nemocnice a dále o vyhodnocení genetických stop odebraných na místě činu. Oba soudy se však důkazními návrhy zabývaly, právem jejich provedení zamítly a nadbytečnost těchto důkazů odůvodnily dostatečným způsobem. O opomenuté důkazy se proto nejedná. 28. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak lze odvolání podat, jak již bylo řečeno, pokud rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pod tento dovolací důvod spadají výhradně námitky hmotněprávního charakteru, například, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). 29. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při posouzení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je třeba vycházet z oběma nižšími správně zjištěného skutkového stavu, nikoliv z nepravdivých tvrzení obviněného, která tvoří jeho vlastní, de facto oběma nižšími soudy vyvrácenou verzi skutkového děje. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu proto obviněný svojí argumentací rovněž nenaplnil. 30. Nejvyšší soud pak při rozhodování o dovolání interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Nejvyšší soud shora uvedené zmiňuje v souvislosti s námitkami obviněného, že nižší soudy nerespektovaly v řízení zásadu v pochybnostech ve prospěch, tedy i z tohoto pohledu došlo v dovolacím řízení k přezkumu věci. V. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu 31. Obviněný uvádí, že mu soud prvního stupně neumožnil se k obvinění a provedeným důkazům vyjádřit a nebyly splněny podmínky k jednání v jeho nepřítomnosti. Nejvyšší soud to považuje za naprosto účelové a lživé popírání skutečností ze spisu plynoucích. Soud prvního stupně obviněného k hlavnímu líčení vždy řádně a v souladu s trestním řádem předvolal. Dovolatel první hlavní líčení zmařil poukazem na svůj zdravotní stav a nemožnost ze zdravotních důvodů se k soudu dostavit, tvrzené zdravotní důvody však řádně nedoložil a ani později jím nebyly řádně doloženy. Další hlavní líčení zmařil obviněný tak, že vycestoval z České republiky, dokonce odmítl převzít od policie předvolání k tomuto úkonu. Následně zmařil ještě jedno hlavní líčení, k němuž se též svévolně nedostavil. Podrobně tyto situace rozebírá soud prvního stupně v odstavci 30 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud se procesně i obsahově správným způsobem vypořádává i s dalšími námitkami dovolatele týkajícími se údajné podjatosti soudkyně (bylo řádně rozhodnuto, že soudkyně podjatá není a stížnost proti tomuto rozhodnutí byla stížnostním soudem zamítnuta) a údajného poškození jeho práv tím, že jeho vyjádření v rámci hlavního líčení (v němž však nebyly prováděny žádné důkazy k věci), nebylo nahráváno na zvukový záznam – viz odstavec 7 usnesení odvolacího soudu. 32. Po opakovaných obstrukcích obviněného jednal soud prvního stupně v jeho nepřítomnosti, poté, co dovolatel sám požádal, aby se nemusel jednání zúčastnit. Osobní přítomnost dovolatele nepovažoval soud prvního stupně právem za nutnou, když měl k dispozici jeho výpověď z přípravného řízení, kterou v hlavním líčení, v souladu se zákonem, přečetl, obviněný měl rovněž možnost se v závěru přípravného řízení ke shromážděným důkazům vyjádřit, navíc byl u hlavního líčení zastoupen obhájcem, který jeho právo na obhajobu realizoval. Obviněný, ač byl k jednání řádně a včas předvolán, se sám rozhodl, že se hlavního líčení nezúčastní, jak se ostatně rozhodl i v případě několika předchozích hlavních líčení, která však navíc svými obstrukcemi zmařil. Dovolateli tedy v účasti na hlavním líčení nic nebránilo, nebyl ani omezen na svobodě vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody v jiné věci (když například taková důvodná nepřítomnost by mohla založit citovaný dovolací důvod – srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6Tdo 830/2006). 33. Nejvyšší soud k tomu dodává, že soud prvního stupně měl v zásadě dvě možnosti řešení problému, první, správnou a zákonnou, kterou zvolil, druhou možností pak bylo vzít obviněného do vazby a tímto způsobem mu „umožnit vystoupení před soudem“, aby mohl „v celé šíři uplatnit“ své právo na účast u hlavního líčení, k tomuto důraznějšímu postupu však nebyl zákonný důvod právě proto, že byly splněny podmínky k jednání v jeho nepřítomnosti. Soud prvního stupně nijak neporušil jeho právo na osobní přítomnost u hlavního líčení, naopak, byl to dovolatel, kdo zvolil osobní nepřítomnost u hlavního líčení jako taktiku ke ztěžování jednání soudu, na niž soud prvního stupně přiléhavě a zákonným způsobem reagoval. VI. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu 34. Obviněný dále tvrdí, že orgány činné v trestním řízení mu neumožnily, aby byl v trestním řízení zastoupen obhájcem. Oba soudy nižších stupňů zdůrazňují jednak to, že dovolatel byl postaven před soud pro trestný čin, u něhož zákon nepožaduje povinné zastoupení obhájcem, nejde o případ tzv. nutné obhajoby, jednak to, že před výslechem v přípravném řízení byl o možnosti si obhájce zvolit řádně poučen a sám uvedl, že si obhájce volit nebude. 35. Soud prvního stupně jej pak poučoval i o tom, že je jeho povinností, pokud se domnívá, že má nárok na bezplatnou obhajobu v trestní věci nebo obhajobu za sníženou odměnu, aby své majetkové a osobní poměry o tomto svědčící, sám soudu objasnil a doložil. Obviněný, byl, když již dvě předchozí nařízená hlavní líčení svými, již shora popsanými, obstrukčními jednáními zmařil, vyslechnut soudem prvního stupně k majetkovým poměrům a soud prvního stupně rozhodl o tom, že dovolatel má nárok na obhajobu za sníženou odměnu obhájce a obhájce mu vzápětí sám ustanovil; poté, co advokát označený dovolatelem jako obhájce, který ho má hájit, odmítl obhajobu obviněného převzít. Rozhodně tak nešlo o postup, který by obviněného na jeho obhajovacích právech poškodil, spíše naopak, soud postupoval nanejvýš umírněně a ohleduplně a neučinil nic v neprospěch procesních práv dovolatele. 36. Odvolací soud pak naprosto důvodně poukazuje i na to, že soud prvního stupně prováděl v hlavním líčení dokazování vždy v přítomnosti obhájce ustanoveného obviněnému pro trestní řízení, stejně tak postupoval ve veřejném zasedání i odvolací soud. Dovolatel byl tedy před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem obhájcem hájen a ten uplatňoval všechna práva a plnil všechny povinnosti, jež obhájce má. 37. Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu pouze formálně, materiálně jeho námitky tento důvod nenaplňují. VII. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu 38. Obviněný namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obou nižších soudů, tvrdí, že vozidlo neřídil on, ale jeho družka K. L., že ve výpovědích svědků E. a P. jsou rozpory, že svědek E. změnil výpověď celkem třikrát, zmiňuje, že se obhajobě u veřejného zasedání podařilo vyvrátit, kde a jak k nehodě došlo, toto jsou podle něj důvody, proč se má uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě. 39. Nejvyšší soud k tomu musí předeslat, že není obecnou třetí skutkovou instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolatel pak nemá v trestním řízení zákonný nárok na to, aby dosáhl v trestním řízení výsledku, který si představuje, bez toho, aby reálně existovaly vady, jež prezentuje ve svém mimořádném opravném prostředku, v tomto případě extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními nižších soudů a jejich právními závěry. [Srovnej s rozhodnutím Ústavního soudu II. ÚS 4201/16: „Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.“]. Prostřednictvím tvrzeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě tak může být dovolacím soudem zasahováno do skutkových zjištění, i při jeho naplnění, pouze nepřímo, neboť dovolací soud důkazy neprovádí a neuplatňují se tak v řízení před ním zásady soudního řízení bezprostřednosti a ústnosti. 40. Nejvyšší soud může jen opakovaně, jako již třetí soud v pořadí, po soudu prvního stupně a po odvolacím soudu, konstatovat, že tvrzení dovolatele o tom, že automobil v momentu dopravní nehody řídila K. L., je nepravdivé. Vyvrací ho výpovědi svědků E. a P. z hlavního líčení, kteří viděli silně podnapilého obviněného vystupovat z místa řidiče, přičemž svědek E. měl havarované vozidlo pořád na očích a je vyloučeno, aby došlo k výměně míst mezi řidičem a spolujezdcem v krátkém časovém úseku, než k vozidlu svědci přišli. V tomto podstatném mezi svědky vzájemné rozpory nejsou, odvolací soud správně připomíná, že procesně lze hodnotit jen výpovědi svědků z hlavního líčení, nelze je obsahově porovnávat s úředními záznamy o podání vysvětlení; nehledě k tomu, že takové rozpory, které avizuje obviněný, ani reálně neexistují, když například svědek E. sice v rámci své svědecké výpovědi řekl, že od místa nehody zastavil asi 40 metrů daleko, ale k místu nehody zacouval a celou dobu na havarované vozidlo viděl, tedy není to tak, že by každý ze svědků jinak popisoval vzdálenost, jež museli k havarovanému vozidlu pěšky dorazit. Oba svědci se na samotném místě nehody ocitli náhodně, pokud je nyní obviněný viní z nepravdivé výpovědi, nelze mu přisvědčit, již jen z toho důvodu, že nemají na věci žádný osobní zájem a jejich výpovědi jsou podporovány dalšími důkazy, které osamocené účelové tvrzení dovolatele nemůže zpochybnit. 41. Oba svědci P. a E. označili obviněného jako řidiče i před policisty, kteří na místo přijeli, jde o svědky K., H., K. a J. Rovněž tito svědci situaci vyhodnotili tak, že se obviněný snaží svést vinu za dopravní nehodu pod vlivem alkoholu na svoji družku, která tomuto tvrzení neodporovala a chtěla vinu vzít na sebe. Podpůrně pak je třeba vzít v potaz skutečnost, že vlasy obviněného se po nehodě našly na volantu a krevní stopy na místě spolujezdce (svědkyně K. L. byla poraněna a krvácela). Není pak pochyb ani o tom, že obviněný byl v době dopravní nehody silně ovlivněn alkoholem, což plyne z výpovědi prakticky všech jmenovaných svědků a dechová zkouška na přístroji Dräger prokázala v dechu dovolatele ve 21:59 hod. 1,76 promile alkoholu, ve 22:04 hod. 1,58 promile alkoholu a ve 22:10 hod. 1,79 promile alkoholu. 42. Odvolací soud ve veřejném zasedání, když projednával odvolání obviněného, doplnil dokazování o výslech svědkyně K. L. (viz odstavec 16 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Výpověď této svědkyně pak důvodně posoudil jako nepravdivou, činěnou toliko na podporu nepravdivých tvrzení dovolatele. Svědkyně nedokázala logicky zdůvodnit, proč bylo třeba, jak sama tvrdila, přemístit auto na místo, kde by však vytvořilo zcela zjevně překážku v silničním provozu, z místa, kde předtím stálo a takovou překážku tam netvořilo, zkrátka tam nepřekáželo. Svědkyně, kromě toho, není držitelkou řidičského průkazu, na rozdíl od obviněného ani dříve automobil neřídila a není schopna popsat základní řidičské dovednosti, které by musela mít, aby vůz mohla uvést do chodu a aby ho mohla řídit. Oba soudy tudíž oprávněně pokládaly obhajobu obviněného, že řidičkou byla jeho družka, za nepravdivou. Nejvyšší soud tak nemá na jejich skutkových závěrech cokoliv korigovat a naopak musí odmítnout námitky dovolatele směřující proti skutkovému stavu zjištěnému oběma soudy jako stále opakovanou neúspěšnou obhajobu, kterou již uplatnil v řízení před oběma nižšími soudy. Odvolací soud také v odstavci 13 odůvodnění svého usnesení upřesnil místní situaci v době dopravní nehody způsobené obviněným a správně nepovažoval rozpory ohledně přesného místa, kde k nehodě došlo, za podstatné pro skutkové a právní závěry ve věci; to považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést k minimálně zavádějícímu tvrzení dovolatele, že: „… se obhajobě u veřejného zasedání podařilo vyvrátit, kde a jak k nehodě podle soudu prvního stupně došlo.“. 43. Ač obviněný expresivně neuplatnil druhou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v tom smyslu, že neuvedl seznam důkazů, které podle něj byly provedeny „nezákonným způsobem“, tak v dovolání o nich píše, a i dříve tvrdil, že některé důkazy tak byly získány. Nejvyšší soud musí odmítnout, stejně jako to již učinil odvolací soud, že by svědek K. činil na obviněného nepřípustný nátlak při provedení dechové zkoušky, že by úmyslně lhal jako svědek před soudem (jak obviněný výslovně tvrdil), že by bylo úmyslně manipulováno lékařským protokolem, podle nějž odmítl obviněný odběr krve ke krevní zkoušce, že se soudkyně Mgr. Lacinová chovala nezákonným způsobem, když jej napomínala a vstupovala mu do řeči. Vesměs jde pouze o tvrzení obviněného, která nejsou podporována žádným hodnověrným důkazem. Tyto účelové útoky dovolatele, jak uvádí odvolací soud, se sice mohou stát předmětem zájmu státního zástupce, který může některá z těchto tvrzení vzít za důvod znovu postavit obviněného před soud, tentokrát pro křivé obvinění, nemohou však vážně zpochybnit rozhodnutí obou nižších soudů v této věci. 44. Obviněný též namítá, že některé jeho důkazní návrhy zůstaly opomenuty, konkrétně má jít o výslech svědkyně Z. L., zdravotního bratra, který byl u příjmu obviněného v nemocnici, kam byl přivezen ke krevní zkoušce a vyhodnocení genetických stop, jež policie sebrala na místě činu. 45. Nejvyšší soud upozorňuje, pokud jde o tzv. opomenuté důkazy (třetí varianta dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu), že: „Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“ (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, I. ÚS 118/09 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1095/2015). 46. Oba nižší soudy přesvědčivým způsobem vysvětlily, proč je provedení důkazních návrhů obviněného ve stávajícím řízení postupem nadbytečným a proč ani provedení těchto důkazů by nemohlo výsledek řízení v žádném případě ovlivnit. Soud prvního stupně odůvodnil zamítnutí doplnění dokazování v odstavci 15 rozsudku a odvolací soud v odstavci 10 usnesení a s jejich důvody se Nejvyšší soud ztotožňuje. Svědkyně Z. L. u dopravní nehody nebyla, což plyne z výpovědi zasahujících policistů i z protokolu o dopravní nehodě a pokud obviněný uvádí něco jiného, není to pravda. Vyhodnocení genetických stop a výpověď zdravotního bratra z nemocnice jsou nadbytečné z toho důvodu, že existují jiné, již shora vyhodnocené věrohodné důkazy, že obviněný pod vlivem alkoholu řídil a způsobil dopravní nehodu, z výsledku dechové zkoušky pak je zřejmé, jak vysoká byla míra ovlivnění alkoholem dovolatele při dopravní nehodě, tedy žádné nové závěry, jež by měly vliv na výsledek věci, by soudy nemohly z těchto navrhovaných důkazů učinit. Pokud jde o odběr krve obviněného po nehodě a krevní zkoušku, tuto dovolatel odmítl, jak plyne z protokolu ohledně pokusu provést takový úkon, i z výpovědi svědka K. VIII. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu 47. Nejvyšší soud již uvedl, že při posouzení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je třeba vycházet z oběma nižšími soudy správně zjištěného skutkového stavu, nikoliv ze subjektivních tvrzení obviněného, která byla v rámci provedeného dokazování vyvrácena. Zásadně tak lze posuzovat jen soulad správných skutkových zjištění soudu s právním stavem rozhodnutí obou nižších soudů. Toto dovolatel nerespektuje. I v části týkající se tohoto dovolacího důvodu prezentuje své „vlastní skutkové závěry“ a na jejich „základě“ dospívá k tomu, že jeho jednání není trestným činem, jimiž byl uznán vinným. Hmotněprávní námitky obviněný vznáší pouze formálně, tedy tak, že je za hmotněprávní označuje v části dovolání, jež se má týkat důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, obsahem však jde o námitky skutkového charakteru, které vycházejí z jiného skutkového stavu, než je skutkový stav zjištěný oběma nižšími soudy; jde o dovolací námitky, že soudy neprovedly důkazy, které mohly mít přímý dopad na posouzení základních znaků skutkové podstaty a právní závěr o vině odsouzeného byl učiněn předčasně a na základě neúplně zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší soud podotýká, že k těmto opakujícím se námitkám se již zcela vyjádřil v části týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť žádné relevantní námitky vztahující se k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněným de facto podány nebyly. IX. Závěr 48. Nejvyšší soud uzavírá, že se argumentace obviněného míjí hmotněprávním dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. 49. Rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je uplatněn pouze formálně, neboť dovolatel pouze znovu odkazuje na svoji obhajobu, s níž se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly, když obviněný nekonkrétně a obecně tvrdí, že rozhodnutí soudů stojí na nezákonným způsobem provedených důkazech, což z obsahu spisu nevyplývá a jde o účelové útoky obviněného, konečně dovolatel zmiňuje tzv. opomenuté důkazy, když oba nižší soudy již přiléhavě vysvětlily, proč se o opomenutí důkazů nejedná. 50. Naplněny nejsou ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c), d) tr. řádu ani jiný z důvodů dovolání, které jsou v zákoně taxativně zakotveny, pokud jde o dovolatelovy námitky, že mu bylo bráněno v osobní účasti u jednání soudu a že nebyl v řízení zastoupen obhájcem. I s těmito námitkami se však již dostatečně vypořádaly oba nižší soudy. 51. Jelikož bylo dovolání obviněného nedůvodné, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a obviněným podané dovolání odmítl. P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu). V Brně dne 13. 5. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu Vypracoval: JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D. soudce