4 Tdo 389/2026-1469 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2026 o dovoláních, která podali obvinění 1. S. K. R., a 2. Z. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 10 To 177/2025, v trestní věci vedené Okresním soudem v Příbrami pod sp. zn. 15 T 58/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 8. 2024, sp. zn. 15 T 58/2023, byli obvinění S. K. R. a Z. K. uznáni vinnými zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný Z. K. jako účastník ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za tento trestný čin byli oba odsouzeni podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 30 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 48 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla oběma obviněným uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobili. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byli dále potrestáni peněžitými tresty. Obviněná S. K. R. ve výměře 300denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 150 000 Kč, obviněný Z. K. ve výměře 250denních sazeb po 700 Kč, tedy celkem ve výši 175 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně oběma obviněným uložil, aby poškozené L. K., společně a nerozdílně nahradili škodu 2 000 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z uvedené částky počínaje dnem právní moci tohoto rozsudku do zaplacení. 2. Podle zestručněných skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněná zneužila svého dispozičního práva k bankovnímu účtu č. XY vedenému na její matku L. K., která pro ni dispoziční právo zřídila z důvodu svého pokročilého věku k usnadnění běžných záležitostí, a bez jejího vědomí a souhlasu neoprávněně převedla z dosud nezjištěného místa prostřednictvím bankovní aplikace „George“ z předmětného bankovního účtu po předchozí dohodě s obviněným na jeho bankovní účet č. XY vedený u Fio banky, a. s., postupně finanční prostředky v celkové výši 2 000 000 Kč. Konkrétně dne 25. 7. 2021 částku 200 000 Kč, dne 26. 7. 2021 200 000 Kč a 750 000 Kč a dne 27. 7. 2021 částku 850 000 Kč. Obviněný poté tyto finanční prostředky po předchozí dohodě s obviněnou dne 4. 8. 2021 převedl na bankovní účet společnosti Exchange, s. r. o., která je na základě jeho pokynu následně převedla na jím uvedený bankovní účet vedený ve Velké Británii, přičemž obviněný od počátku věděl, že shora uvedené finanční prostředky jsou majetkem poškozené a že je obviněná převedla na jeho bankovní účet neoprávněně a bez jejího vědomí a souhlasu. Na pozdější výzvy poškozené k vrácení finančních prostředků nereagoval a ponechal si je pro potřebu svou i obviněné. Společně s obviněnou tak způsobili poškozené škodu v celkové výši 2 000 000 Kč. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění, státní zástupce a poškozená odvolání. Obvinění napadli výrok o vině a výroky na něj navazující, státní zástupce brojil proti mírnému trestu a poškozená se domáhala vyššího úroku z prodlení. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 10 To 177/2025, z podnětu odvolání poškozené podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil jen ve výroku o náhradě škody a při nezměněném výroku o vině a trestu podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost společně a nerozdílně poškozené nahradit škodu ve výši 2 000 000 Kč včetně 15 % ročního úroku z prodlení ode dne 25. 3. 2023 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Zbylá odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání obviněných 4. Rozsudek Krajského soudu v Praze obvinění prostřednictvím obhájkyně Mgr. Lucie Řápkové napadli v zákonné lhůtě společně podaným dovoláním, které směřovali proti všem výrokům obou rozsudků soudů nižších stupňů a opřeli ho o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že soudy nižších stupňů dospěly k nesprávným skutkovým a právním závěrům, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obvinění také namítli, že soudy nedůvodně neprovedly obhajobou navrhované důkazy a že odvolací soud převzal závěry soudu prvního stupně, aniž by se dostatečně vypořádal s jejich odvolacími námitkami, čímž porušily jejich právo na spravedlivý proces a na obhajobu. 5. Současně s dovoláním obvinění navrhli odložení a přerušení výkonu napadených rozhodnutí. Argumentovali tím, že poškozená zahájila exekuční řízení k vymožení své pohledávky na náhradu škody a že v případě úspěchu jejich dovolání bude pro ně obtížné, ne-li nemožné získat vymožené finanční prostředky zpět, protože poškozená je prakticky nemajetná. Zdůraznili, že obviněný Z. K. vlastní nemovitost značné hodnoty, která byla v souvislosti s trestním a exekučním řízením zajištěna, a ani v případě neúspěchu dovolání nehrozí zmaření uspokojení nároku poškozené. 6. V části dovolání označené jako „základní premisy“ obvinění popsali vlastní verzi skutkového děje. Uvedli, že byt v XY byl na poškozenou převeden darem pouze formálně, aby obviněná ochránila svůj majetek před majetkovými nároky jejího bývalého manžela, a po uklidnění rodinné a majetkové situace měl být byt, případně výtěžek z jeho prodeje vrácen obviněné. V souvislosti s tím poukázali na darovací smlouvu ze dne 28. 4. 2014, směnku ze dne 12. 8. 2018, dokumenty o prodeji bytu ze dne 6. 10. 2020 a čestné prohlášení poškozené ze dne 3. 11. 2020, kterým poškozená v minulosti stvrdila jimi předestřený scénář. V návaznosti na to konstatovali, že převod 2 000 000 Kč z účtu poškozené v červenci roku 2021 na účet obviněného byl jen realizací dřívější dohody mezi obviněnou a poškozenou, která držela předmětné finanční prostředky po prodeji bytu pouze formálně. Převod byl navíc učiněn s vědomím poškozené a s jejím souhlasem, který až následně, v důsledku zhoršení rodinných vztahů, odvolala a iniciovala trestní stíhání obviněných. 7. Soudy obou stupňů ovšem směnce ze dne 12. 8. 2018 a čestnému prohlášení poškozené ze dne 3. 11. 2020 nepřiznaly potřebou váhu, přestože podle znalkyně z oboru písmoznalectví jsou podpisy na obou listinách pravými podpisy poškozené. Hodnotily je selektivně, v rozporu s jejich skutečným obsahem a nedůvodně akceptovaly tvrzení poškozené, že je nevytvořila a vědomě nepodepsala. Podle obviněných tyto listiny potvrzují jejich verzi o existenci dohody, podle které měl být výtěžek z prodeje bytu vrácen obviněné, resp. použit ve prospěch obviněných. 8. Další okruh dovolacích námitek směřoval proti hodnocení věrohodnosti poškozené. Soudy podle názoru obviněných nevzaly dostatečně v úvahu její trestní minulost, rozpory v jejích výpovědích a její nepřátelský postoj vůči obviněným, který vznikl po červencovém převodu peněžních prostředků z jejího účtu na účet obviněného a je zřejmý z výhrůžek, které směrem k nim použila. Poškozená opakovaně měnila svá tvrzení, zamlčovala podstatné okolnosti, a přesto byla její výpověď soudy nekriticky upřednostněna před jinými důkazy. 9. V navazující části dovolání obvinění provedli vlastní hodnocení výpovědi svědka J. R. mladšího, syna obviněné. Soudům vytkli, že neuvěřily svědkyni E. H. (pozn. NS: příjmení této svědkyně je v protokolech o hlavním líčení, v rozhodnutích soudů nižších stupňů a v opravných prostředcích obviněných psáno několika různými způsoby, nejčastěji jako H.), která je vzhledem k její profesi osobou důvěryhodnou, a že nepřiměřeně akcentovaly výpovědi svědků M. R. a D. H., kteří měli informace převážně zprostředkovaně od poškozené. 10. Další výtka obviněných směřovala proti hodnocení bankovní dokumentace předložené Českou spořitelnou, a. s. Samotná skutečnost, že autorizační úkony probíhaly prostřednictvím zařízení obviněné, ještě neznamená, že poškozená s transakcemi nesouhlasila nebo že se na nich nepodílela. Ověřovací kódy či autorizační úkony učiněné prostřednictvím aplikace „George“ a „George klíče“ přeci mohly probíhat s vědomím poškozené, která je dokonce mohla na mobilním telefonu obviněné sama zadávat. Podle obviněných informace od České spořitelny, a. s., naopak podporují verzi obhajoby, neboť je z nich zřejmé, že poškozená se ve dnech 26. 7. 2021 a 27. 7. 2021 opakovaně v krátké návaznosti na provedené transakce přihlašovala ke svému bankovnímu účtu prostřednictvím tzv. jednoduchého přístupu, a přesto nijak nereagovala na provedení finančních převodů, se kterými údajně nesouhlasila. V trestním oznámení pak nepravdivě uvedla, že se o převodu peněžních prostředků dozvěděla až při osobní návštěvě banky 3. 8. 2021. Soudy obou stupňů se ale s tímto závažným rozporem nevypořádaly a nevysvětlily, proč poškozená při opakované kontrole účtu proti převodům bezprostředně nezasáhla. 11. Samostatná výhrada obviněných se týkala toho, že soudy nižších stupňů bez dostatečného odůvodnění neprovedly obhajobou navrhované důkazy, které jsou podstatné pro správně skutkové posouzení věci. Konkrétně výslech advokáta JUDr. Františka Novotného, který se podílel na přípravě darovací smlouvy týkající se bytu v XY, výslech L. M. znalé jejich rodinných poměrů, a doplňující výslech E. H. k tomu, zda a v jakém rozsahu se s poškozenou v rozhodné době stýkaly. Uvedené důkazy přitom měly potenciál objasnit skutečné vlastnictví peněžních prostředků, rodinné vztahy i věrohodnost jednotlivých svědků. 12. Závěrem obvinění shrnuli, že podle jejich názoru soudy rozhodly na základě svých domněnek, nikoli na základě skutkového stavu zjištěného bez důvodných pochybností. Namítli, že ve věci existovaly nejméně dvě skutkové verze, přičemž soudy se bez dostatečného odůvodnění přiklonily k verzi poškozené, a to přes obhajobou deklarované rozpory v dokazování. Tento postup podle nich vedl k porušení zásady in dubio pro reo, presumpce neviny a práva na spravedlivý proces. Nejvyššímu soudu obvinění navrhli, aby obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudům nižších stupňů k novému projednání a rozhodnutí ve věci, případně, aby je sám obžaloby zprostil. Současně zopakovali svou žádost o odložení a přerušení výkonu napadených rozhodnutí způsobem jimi již shora specifikovaným. III. Vyjádření státního zástupce NSZ k dovolání 13. K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. 14. Konstatoval, že dovolací argumentace obviněných je v zásadě shodná s tou, kterou uplatnili v odvolání, a stojí především na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, který odvolací soud akceptoval jako správný. 15. K tomu státní zástupce připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na tzv. polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů pouze v případě, kdy skutková zjištění při žádném logicky přijatelném způsobu hodnocení neodpovídají obsahu provedeného dokazování, jsou s nimi v rozporu, či dokonce jejich opakem. Podle státního zástupce však v projednávané věci o takovou situaci nešlo, protože obvinění pouze namítají, že soudy měly důkazy hodnotit jinak, a takový způsob argumentace není způsobilý založit existenci tzv. zjevného nesouladu ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjma toho soudy nižších stupňů provedly důkazy v rozsahu potřebném pro správné rozhodnutí ve věci a hodnotily je nadstandardně pečlivým způsobem. Skutkové zjištění, že z bankovního účtu poškozené bylo obviněnou, která zneužila svého dispozičního práva, v době od 25. 7. 2021 do 27. 7. 2021 bez souhlasu poškozené, která byla majitelkou účtu, odčerpáno celkem 2 000 000 Kč, které skončily na bankovním účtu obviněného vedeném ve Velké Británii, má v zákonně obstaraných důkazech jasnou oporu. Státní zástupce se ztotožnil i se skutkovým zjištěním, že peníze, které se na bankovním účtu poškozené nacházely, byly výlučně v jejím vlastnictví, neboť byly výtěžkem z prodeje jejího bytu, který v roce 2014 od obviněné obdržela darem. Zdůraznil, že poškozená byla zapsána v katastru nemovitostí jako jeho vlastník, což vlastnický vztah poškozené k penězům získaných jeho prodejem dostatečně objektivizovalo. 16. K námitkám poukazujícím na směnku a čestné prohlášení poškozené státní zástupce vyzdvihl právní závěr soudů, že ani tyto listiny nemohly dodatečně legalizovat převod peněžních prostředků, pokud k němu došlo bez vědomí a souhlasu poškozené. 17. Za důkazně podložené označil i zjištění soudů, že všechny inkriminované platby byly provedeny prostřednictvím mobilního telefonu obviněné, přičemž způsob zadávání převodů finančních prostředků, jejich autorizace a časová posloupnost vyznívají v neprospěch obhajoby obviněných. 18. K výhradám obviněných vůči věrohodnosti výpovědi poškozené státní zástupce uvedl, že podle něj se jedná o spolehlivý usvědčující důkaz, který nestojí osamoceně, ale koresponduje s dalšími důkazy, které ve svém souhrnu tvoří komplex, který netrpí podstatnými rozpory a umožňuje učinit závěr o vině obou obviněných bez důvodných pochybností. 19. Pokud jde o nevyslechnutí obhajobou navržených svědků F. N. a L. M. a nedoplnění výslechu E. H., státní zástupce uvedl, že jmenovaní svědci reálně nemají potenciál změnit pro právní posouzení skutku podstatná zjištění. Podle jeho názoru byla verze obviněných, že peníze patřily obviněné a že je poškozená na účet obviněného sama převedla, spolehlivě vyvrácena. V návaznosti na tento závěr odmítl námitku porušení důkazního pravidla in dubio pro reo. 20. K hmotněprávním námitkám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že soudy správně vycházely z toho, že za svěřenou věc ve smyslu § 206 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat i výtěžek, který byl za svěřenou věc získán podle domluvy mezi pachatelem a osobou, která mu věc svěřila, přičemž se nevyžaduje, aby osoba, která věc pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem. 21. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby nevyhověl návrhu obviněných na odložení, resp. přerušení výkonu napadených rozhodnutí. Pro případ jiného, než navrhovaného rozhodnutí státní zástupce vyslovil souhlas s tím, aby o něm Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. IV. Důvodnost dovolání 22. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř. Splňuje i obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku podle § 265f odst. 1 tr. ř. 23. Následně se Nejvyšší soud zabýval povahou a opodstatněností uplatněných námitek ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obvinění odkázali, a tím, zda na jejich podkladě lze přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na taxativní důvody v § 265b tr. ř. a konkrétní námitky obviněných musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 a § 265f odst. 1 tr. ř.). 24. Ve shodě se státním zástupcem Nejvyšší soud po seznámení se se spisovým materiálem konstatuje, že v podstatě všechny dovolací námitky obviněných jsou opakováním jejich obhajoby a poté odvolací argumentace, se kterou se soudy nižších stupňů vyrovnaly. Sice stručně, ale z pohledu přesvědčivosti rozhodných skutkových zjištění a jejich právního posouzení dostatečně přesvědčivě. 25. Obviněným nelze přisvědčit v tom, že by odvolací soud pouze mechanicky převzal závěry soudu prvního stupně, aniž by se vypořádal s jejich odvolací argumentací. Odvolací soud sice v řadě ohledů odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, ale takový postup sám o sobě nepředstavuje nedostatek odůvodnění. Pokud jsou závěry soudu prvního stupně přezkoumatelné, logické a odvolací soud z nich zřetelně vychází po vlastním přezkumu věci, je takový postup naopak legitimní a z hlediska procesní ekonomie žádoucí, neboť odvolací soud nemá povinnost duplicitně přepisovat a pouze jinými slovy formulovat již jednou správně, vyčerpávajícím a logickým způsobem vyjádřené závěry nalézacího soudu, se kterými se po vlastním věcném přezkumu ztotožní (zde srovnej body 19 a 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Shodně ostatně vyznívá i judikatura Ústavního soudu, který v usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, konstatoval, že závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“, přičemž se v tomto směru ztotožnil se stanoviskem Evropského soudu pro lidská práva vysloveným ve věci García Ruiz proti Španělsku (č. stížnosti 30544/96), kde Evropský soud pro lidská práva připustil, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v zásadě může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně, pokud je toto odůvodnění dostatečné. Ústavní soud v této souvislosti konstantně judikuje (např. v nálezu ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2530/22), že neopodstatněné kasační rušení rozsudků namísto věcného potvrzení logických závěrů nižší instance přímo porušuje právo na soudní ochranu, zásadu rychlosti řízení a uměle prodlužuje trestní proces na úkor práv účastníků. 26. Shora uvedenému odpovídá i přístup Nejvyššího soudu, který, shledá-li, že soudy nižších stupňů se s opakovanými námitkami obviněných vypořádaly řádně, přezkoumatelně a v potřebném rozsahu, v souladu s § 265i odst. 2 tr. ř. na jejich úvahy jen stručně odkáže. Jestliže se totiž shora uvedené závěry uplatní v řízení o řádném opravném prostředku, tím spíše dopadají na řízení dovolací, jehož účelem rozhodně není opětovný plný přezkum věci. 27. K námitkám obviněných směřujícím proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, která odvolací soud akceptoval jako správná a pro rozhodnutí ve věci úplná (opět viz body 19 a 20 napadeného rozsudku), Nejvyšší soud dále připomíná, že na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nelze zvažovat samotnou správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a způsob hodnocení jednotlivých důkazů soudy nižších stupňů, jak se toho obvinění domáhají (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikované pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Těžiště dokazování je zásadně v řízení před soudem prvního stupně, který důkazy provádí za nejširší účasti stran podle zásad bezprostřednosti a ústnosti a je povinen je posléze v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zvažovat jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a na jejich podkladě učinit spolehlivé skutkové závěry. Skutkové závěry soudu prvního stupně pak může doplňovat, popřípadě korigovat odvolací soud v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno právo obviněného na přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení. Obdobně ani v rovině hmotněprávních námitek, kterými obvinění víceméně jen opakovali dříve uplatněnou argumentaci, nelze přezkoumávat správnost právních závěrů v širším rozsahu, než jak je vymezen uplatněnými dovolacími důvody. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno jen k nápravě výslovně stanovených procesních a hmotněprávních vad a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí přezkoumávající správnost rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj ani očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, protože Nejvyšší soud je omezen zákonným katalogem dovolacích důvodů a je vázán rozsahem a charakterem konkrétních námitek, jimiž obvinění jejich naplnění odůvodnili (§ 265f odst. 1 tr. ř.). 28. Obvinění v dovoláních argumentovali vůči skutkovým zjištěním popsaným ve výroku o vině tím, že soudy nesprávně posoudily věrohodnost poškozené a dalších svědků, že správně nezohlednily obsah listinných důkazů vtahujících se k tomu, že peníze na úču poškozené byly získány prodejem bytu, který byl darován poškozené jen formálně, a že náležitě neuvážily informace získané od České spořitelny, a. s., v souvislosti s prověřením tvrzení poškozené o tom, kdy zjistila, že došlo k převedení 2 000 000 Kč z jejího účtu na účet obviněného. Jak již bylo ale shora konstatováno, prostřednictvím dovolání nelze odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prosazovat vlastní skutkovou verzi pouhou polemikou s hodnocením důkazů, které provedly soudy nižších stupňů. Zakotvením tohoto dovolacího důvodu nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jeho smyslem je pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit jen případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). Druhou skupinou vadné realizace důkazního řízení jsou případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast tvoří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, ve kterých soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. 29. Žádná z výše uvedených vad důkazního řízení umožňujících mimořádný přezkum Nejvyšším soudem v této věci zjevně není dána. Obviněným lze přisvědčit jen v tom, že soudy nižších stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí mohly více věnovat údajům získaným od České spořitelny, a. s., které jsou založeny na č. l. 1085–1088 tr. spisu, v souvislosti s tvrzením poškozené, že se o skutečnosti, že jí z účtu odešlo celkem 2 000 000 Kč, dozvěděla až v okamžiku, kdy si zůstatek na účtu ověřila při výběru z bankomatu (protože chtěla svému vnukovi J. R. přispět na nový mobilní telefon), v souvislosti s argumentací obhajoby, že z poskytnutých údajů České spořitelny, a. s., je patrné, že poškozená do svého internetového bankovnictví pravidelně nahlížela tzv. „jednoduchým přístupem“ skrze svůj mobilní telefon, a opakovaně tak činila i v rozhodné době. Z toho pak obvinění dovozovali, že o tom, že peníze z účtu postupně odcházely, musela poškozená vědět už po prvních odchozích platbách, dříve než použila bankomat k ověření zůstatku na účtu, potažmo něž si stav účtu ověřila přímo na pobočce České spořitelny, a. s. Absence podrobnějšího hodnocení dat získaných od České spořitelny, a. s., konkrétně digitálních technických záznamů transakcí, které bankovní systém automaticky vyváří při každém přístupu na účet, přihlášení či provedení platby, které soudy nižších stupňů provedly (dále také „bankovních logů“), ale sama osobě nevykazuje takovou obsahovou disproporci vůči zmíněnému důkazu, která by mohla dosahovat intenzity zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 30. Z bankovních logů České spořitelny, a. s., které soud prvního stupně provedl jako důkaz při hlavním líčení a které jsou založeny na č. l. 1088 a násl. tr. spisu, skutečně vyplývá, že poškozená se reálně mohla o odchozích platbách dozvědět už v okamžiku, kdy se přihlásila ke svému účtu prostřednictvím tzv. jednoduchého přístupu v mobilní aplikaci „George“, protože všechny inkriminované převody jsou v těchto digitálních záznamech vedeny jako „RTPE“. Tato zkratka je označením pro technologii Real Time Payment Engine (platební systém pro zpracování plateb v reálném čase) a z veřejně dostupných údajů společnosti valantic.com (IT společnost, která technologii v České republice zaváděla) vyplývá, že Česká spořitelna, a. s., využívala RTPE pro okamžité zpracování plateb v českých korunách [viz https://www.valantic.com/en/press/ceska-sporitelna-supports-real-time-payments-thanks-to-valantic-technology/ cit. 6. 5. 2026], takže v posuzované věci označení RTPE představuje údaj o tom, že převody byly zpracovány jako platby v reálném čase a měly být okamžitě připsány na účet příjemce. Uvedená skutečnost ovšem nemá zásadní vliv na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu zpronevěry, kterým byli obvinění uznáni vinnými, protože fakt, zda se poškozená o platbách ze svého účtu dozvěděla bezprostředně po jejich realizaci při nahlížení do mobilní aplikace „George“ nebo až při kontrole zůstatku na účtu prostřednictvím bankomatu nebo dokonce až v pobočce České spořitelny, a. s., nemá žádný podstatný význam v situaci, kdy soudy nemají pochybnosti o tom, že předmětné převody byly realizovány obviněnou S. K. R. proti vůli poškozené, která nesouhlasila s tím, aby finanční prostředky deponované na jejím účtu byly poskytnuty obviněnému Z. K. 31. Zde je potřeba připomenout a zdůraznit, že soudy nižších stupňů výrok o vině obviněných postavily primárně na tom, že poškozená ve všech stadiích trestního řízení konzistentně popřela, že by sama převedla nebo dala souhlas s převedením 2 000 000 Kč ze svého účtu u České spořitelny, a. s., na účet svého zetě Z. K.. Akceptovaly její vysvětlení, že na účtu měla vyjma příjmu z důchodu deponováno 2 800 000 Kč, které získala v roce 2020 prodejem bytu, který jí v roce 2014, v době, kdy se rozváděla se svým tehdejším mužem J. R., darovala obviněná. Jelikož se poškozená v minulosti vzdala veškerého svého majetku ve prospěch obviněné (šlo o garáž, byt, auto a chalupu), dar přivítala. Byt prodala poté, co se dohodla s obviněnými, že se k nim přestěhuje do rodinného domu obviněného Z. K. Prodejem bytu získané finanční prostředky brala za svůj majetek a měla v úmyslu nechat je dceři a vnukům, svým jediným dědicům. Rozhodně si ale nepřála, aby byly poslány obviněnému a jím použity na nákup bytu ve Velké Británii, o čemž začala obviněná hovořit po svém návratu z Velké Británie někdy v červnu 2021. 32. Věrohodnost výpovědi poškozené podle soudů spolehlivě prokazuje skutečnost, že všechny předmětné převody byly podle digitálních technických záznamů poskytnutých Českou spořitelnou, a. s., realizovány výlučně z mobilního telefonu obviněné. Současně soudy odmítly akceptovat obhajobu obviněných, že převody a navýšení denního limitu prováděla na mobilním telefonu obviněné sama poškozená. Pro přesnost, obvinění shodně tvrdili, že poškozená v jejich přítomnosti, osobní či virtuální skrze videohovor, vlastnoručně zadávala pokyny k převodům peněz na mobilním telefonu obviněné, na kterém byl zřízen přístup k bankovnímu účtu poškozené (přímo do účtu poškozené, nikoli pouze skrze dispoziční oprávnění zřízené ve prospěch účtu obviněné), aby se do budoucna naučila využívat systém elektronického bankovnictví České spořitelny, a. s., tzv. mobilní aplikaci „George“, která v té době nebyla na vlastním telefonu poškozené funkční. Opak je ale pravdou, protože poškozená se v rozhodné době podle digitálních bankovních záznamů ze svého mobilního telefonu skrze aplikaci „George“ opakovaně přihlašovala ke svému účtu, na což ostatně obvinění v dovolání sami poukázali ve snaze zpochybnit správnost hodnocení věrohodnosti poškozené, pokud vypovídala o tom, kdy zjistila, že k převodům peněz došlo. Z hlediska posouzení obhajoby obviněných je podle soudů obou stupňů podstatné to, jakým způsobem byly platby zadány a jakým způsobem byly autorizovány (srovnej bod 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 19 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Mobilní aplikace České spořitelny, a. s., nazvaná „George“ představovala vlastní prostředí mobilního bankovnictví, v němž bylo možno spravovat účet a zadávat platební příkazy s použitím bezpečnostní aplikace „George klíč“, která sloužila k ověřování identity klienta a k autorizaci úkonů, zejména přihlášení a plateb, a to prostřednictvím hesla PIN nebo biometrického ověření (sken obličeje nebo otisk prstu). Soudy nižších stupňů zde správně poukázaly na zjištěný časový harmonogram bankovních úkonů, který vylučuje možnost, že by se poškozená v rozhodné době převodů na mobilním zařízení patřícím obviněné učila podle jejích instrukcí zadávat platby a navyšovat denní limit. Podle soudů platby musela uskutečnit přímo obviněná, protože z logů odchozích plateb (a to nejen těch uskutečněných, ale i pokusů o ně, které nevyšly např. v důsledku dosažení denního platebního limitu navázaného na bezpečnostní aplikaci „George klíč“, který po prvních platbách obviněná dne 26. 7. 2021 v cca 16:20 hod. podle sdělení České spořitelny, a. s., navýšila z původních 200 000 Kč na 999 999 Kč – viz č. l. 1085 tr. spisu) se podává, že jednotlivé platby probíhaly či na sebe navazovaly v extrémně krátkých časových úsecích (v řádech několika setin sekundy či desetin sekundy), a to nejen mezi jednotlivými platbami vzájemně, ale také ve vztahu k autorizačnímu úkonům (oskenování obličeje obviněné). Soudy logicky neuvěřily verzi obviněných, že poškozená byla schopna ve snaze naučit se používat elektronické bankovnictví ve svém vyšším věku a s nižší zručností při práci s mobilním telefonem (o níž hovořila nejen sama poškozená, ale konstatovaly ji i obviněná a svědkyně E. H.) realizovat převody v řádech statisíců korun v tak extrémně rychlém sledu, který lze vnímat jako zautomatizované zadávání plateb (srov. body 26–27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Poškozená totiž jasně vypověděla, že neuměla s předmětnou mobilní bankovní aplikací „George“ pracovat jinak, než že skrze ni kontrolovala stav svého účtu. Významnou vypovídající hodnotu k tomu, zda poškozená s převodem finančních prostředků souhlasila či nikoli, má také to, že poté, co si dne 3. 8. 2021 ověřila dotazem na pobočce České spořitelny, a. s., své podezření, že z jejího účtu odešly platby na účet patřící obviněnému, okamžitě obviněné zrušila dispoziční právo k účtu a po obviněném žádala navrácení předmětných finančních prostředků. O tom, že poškozená měla podezření, že z jejího účtu odešly bez jejího souhlasu peněžní prostředky, už při cestě na pobočku, vypověděla svědkyně M. R., na kterou se obrátila s prosbou, aby ji tam odvezla. K dokreslení správnosti úvah soudů nižších stupňů o tom, že předmětné platby realizovala obviněná a nikoli poškozená, lze poukázat ještě na č. l. 1034 a 1035 tr. spisu, kde je založena komunikace poškozené s jejím vnukem J. R. prostřednictvím textových zpráv, ve které poškozená mimo jiné píše: „Z. po mně chce peníze za rok, že tu bydlím, a říká, že jsem dementní, jinak že jsem neplatič a že ponesu následky za to, že ti neplatím těch pět tisíc. Moji vnuci ho nezajímají, ten dům je prý jenom jeho a já musím platit. To, že shrábnul dva miliony, které mu máma poslala z mého účtu na jeho, prý nic není. Je mi líto, mami, že mu dala peníze za barák a živila ho. Právník mi radí, abych podala trestní oznámení na mámu i na něj, ale ona je moje dítě a nevím, co mám dělat …“. 33. Nejvyšší soud uzavírá, že zjištěný nedostatek spočívající v hodnocení tzv. bankovních logů, z nichž je zřejmé, že poškozená mohla vědět o odchozích platbách už v době, kdy byly realizovány (a odtud získat podezření, pro které jela na pobočku banky), neodůvodňuje jeho kasační zásah, protože i po zohlednění technické stránky RTPE převodů nelze uzavřít, že by skutkové závěry soudů o tom, že bankovní převody zadala obviněná bez souhlasu poškozené, byly nelogické nebo ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. 34. K dalším dovolacím námitkám vůči hodnotícím úvahám soudů nižších stupňů Nejvyšší soud už jen stručně poznamenává, že posouzení věrohodnosti poškozené i dalších v dovolání jmenovaných svědků je zásadně na soudu, který je vyslechl, bezprostředně vnímal způsob jejich výpovědí a hodnotil jejich tvrzení i v kontextu ostatních provedených důkazů. Pokud jde přímo o poškozenou, tak jen ze skutečnosti, že mezi ní a obviněnými došlo po provedení sporných převodů ke zhoršení rodinných vztahů a že poškozená se vůči obviněným projevovala místy nepřátelsky, rozhodně nelze mechanicky dovozovat, že v řízení před soudem vypovídala nepravdivě, popřípadě že trestní oznámení podala pouze jako prostředek rodinného nebo majetkového nátlaku. Zhoršení vzájemných vztahů lze logicky vysvětlit právě jednáním obviněných, kteří úmyslně nerespektovali vůli poškozené. Stejně tak dávná trestní minulost poškozené sama o sobě nepředstavuje důvod, pro který by bylo možné její výpověď bez dalšího odmítnout jako nevěrohodnou. Věrohodnost svědka je třeba hodnotit podle obsahu konkrétní výpovědi, její vnitřní logiky, stability v podstatných rysech a její návaznosti na ostatní provedené důkazy, přičemž v této věci soudy nižších stupňů nepostavily závěr o vině obviněných na nekritickém převzetí tvrzení poškozené, ale na souhrnu důkazů, které ve vzájemných souvislostech podporovaly závěr, že peněžní prostředky byly z jejího účtu obviněnou převedeny bez jejího souhlasu. Konečně dílčí nepřesnosti, časové posuny nebo odlišnosti v popisu vedlejších okolností, na které obvinění poukazují, nejsou u svědecké výpovědi samy o sobě neobvyklé, zejména jde-li o události zasazené do rodinného konfliktu, časově vzdálené a svědek je vysokého věku. 35. Také námitky týkající se hodnocení validity svědků J. R. mladšího, E. H., M. R. a D. H. nezakládají zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů, neboť nejsou spojeny s konkrétním, logicky doloženým a pro výsledek řízení podstatným rozporem mezi obsahem důkazů a skutkovými závěry. Pokud podle J. R. mladšího byl byt v XY v rodině chápán jako majetek obviněné, nelze než souhlasit se soudy nižších stupňů, že subjektivní vnímání majetkových poměrů v rodině nebo zprostředkované poznatky svědka o vtazích mezi poškozenou a obviněnou nemohou samy o sobě vyvrátit objektivní zjištění plynoucí z listin prokazujících faktický převod vlastnického práva k předmětnému bytu na poškozenou. Pokud jde o výpovědi M. R. a D. H., soudy správně rozlišily, k jakým skutečnostem svědci vypovídali z vlastní zkušenosti a v jaké části pouze reprodukovali sdělení poškozené. Pokud jde o námitky vůči podcenění hodnoty výpovědi svědkyně E. H., Nejvyšší soud neshledal na straně soudů žádnou libovůli. Věrohodnost svědka je namístě dovozovat primárně z toho, nakolik jeho výpověď obstojí v porovnání s ostatními provedenými důkazy a zda není ovlivněna vztahem k obviněným, nikoli z jeho profese nebo obecného osobního profilu. V této věci soud prvního stupně v bodech 25 až 27 odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč výpověď jmenované svědkyně nepovažoval za způsobilou vyvrátit skutkovou verzi vyvstávající ze souhrnu ostatních důkazů, a odvolací soud se s jeho logickým hodnocením ztotožnil. 36. K námitkám nedůvodného neakceptování návrhů obhajoby na výslech advokáta JUDr. Františka Novotného, svědkyně L. M. a opětovný výslech svědkyně E. H., které lze formálně podřadit pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud připomíná, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze podle ustáleného výkladu založit třemi důvody. Tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, navrhovaný důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost nebo je nadbytečný, protože tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je navrhován, bylo v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Současně je potřeba mít na paměti, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve všech svých třech alternativách dopadá jen na podstatné důkazy mající vztah k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím naplnění znaků trestného činu, takže ani nedostatečně rozvedené odůvodnění neprovedení některého z důkazních návrhů nemusí samo o sobě vždy vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces. Dovolací přezkum lze připustit jen v situaci, kdy by neprovedení důkazu způsobilo „závažný deficit“ a mělo reálný dopad na schopnost soudu zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Rozhodující vždy je, zda řízení jako celek zůstalo spravedlivé. K porušení práva obviněného na spravedlivý proces dochází zejména tehdy, jestliže soud neprovede důkaz, který mohl být pro zjištění rozhodných skutečností podstatný, a současně nevysvětlí, proč jej považoval za irelevantní, nevhodný či nadbytečný. Naopak neprovedení důkazů, které se týkají již dostatečně objasněné okolnosti, případně okolnosti pro právní posouzení věci nerozhodné, samo o sobě takové porušení nezakládá. Tento závěr odpovídá i judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, podle které je třeba spravedlivost dokazování hodnotit z hlediska řízení jako celku (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01, které Nejvyšší soud v minulosti zmínil např. ve svém usnesení ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 4 Tdo 76/2026). 37. Z pohledu popsaných východisek Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněných v části týkající se neprovedení výslechu JUDr. Františka Novotného, L. M. a E. H. neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1písm. g) tr. ř., protože se nejednalo o důkazy opomenuté, nýbrž o důkazní návrhy posouzené soudy nižších stupňů jako zjevně nepřínosné k objasnění skutkového děje. Soud prvního stupně se návrhy na výslech JUDr. Františka Novotného, advokáta, který sepisoval darovací smlouvu, a na doplňující výslech svědkyně E. H. zabýval v bodech 11 a 25 odůvodnění svého rozsudku a dostatečně logicky vysvětlil, proč je výslech obou nadbytečný. U svědka JUDr. Františka Novotného soud prvního stupně navíc vyšel z toho, že by nemohl o okolnostech uzavření darovací smlouvy a podání návrhu na vklad ani vypovídat, protože u tohoto úkonu poskytoval právní služby nejen obviněné ale i poškozené, a ta ho nezprostila povinnosti mlčenlivosti. Podle § 21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl při poskytování právních služeb, a to vůči každému klientovi samostatně. Je přitom irelevantní, od koho a jakým způsobem advokát své informace získal. Povinnost mlčenlivosti se netýká jen informací, které advokát získal přímo od klienta. S ohledem na tuto zákonnou překážku soud prvního stupně zvolil jiné důkazní prostředky, jejichž prostřednictvím v rozsahu nezbytném pro své rozhodnutí objasnil vlastnictví finančních prostředků získaných prodejem bytu, který obviněná darovala poškozené. Konkrétně provedl listinné důkazy týkající se převodu vlastnického práva k bytu z obviněné na poškozenou v roce 2014 a vyslechl svědka D. H., který předmětný byt od poškozené v roce 2020 koupil. Za tohoto důkazního stavu se výpověď osoby sepisující darovací smlouvu i podle Nejvyššího soudu stala bezpředmětnou. 38. Nejvyšší soud nad rámec uvedeného konstatuje, že i kdyby bylo možné o rozsahu povinnosti mlčenlivosti JUDr. Františka Novotného vést polemiku, nešlo by o důkaz způsobilý změnit rozhodná skutková zjištění. Svědek měl totiž vypovídat jen k okolnostem uzavření darovací smlouvy uzavřené dne 28. 4. 2014 z pohledu motivace obviněné k převodu bytu na svou matku, a ta není podstatná za situace, kdy předmětná darovací smlouva byla uzavřena oběma stranami svobodně a vážně (viz četné prohlášení advokáta ze dne 11. 4. 2023 na č. l. 945 tr. spisu, na které lze obdobně jako na úřední záznamy pohlížet jako na zdroj informací pro soud, zda je potřeba důkaz výslechem svědka provést či nikoli). Jinými slovy řečeno, správnost skutkového zjištění, že byt, z jehož prodeje byly získány finanční prostředky uložené na účtu poškozené, patřil poškozené, by tato výpověď mohla jen potvrdit, protože bez ohledu na to, zda došlo ze strany obviněné k darování bytu z vděčnosti či jen ve snaze zabránit tomu, aby se byt stal součástí majetkového vyrovnání s jejím prvním manželem, je shoda na tom, že nešlo o neplatný předstíraný právní úkon. 39. Odvolací soud pak k soudem prvního stupně neakceptovaným důkazním návrhům a k návrhu na výslech svědkyně L. M., který obvinění uplatnili až v odvolání, uvedl, že „procesní soud provedl důkazy v rozsahu postačujícím pro objektivní posouzení věci a výslechy JUDr. Františka Novotného, L. M. a opětovně i E. H. by nebyly s to přispět k bližšímu objasnění skutkového děje …“ (viz bod 14 odůvodnění jeho rozsudku). 40. Z výše uvedeného je zřejmé, že nemohla obstát ani námitka obviněných vytýkající porušení zásady in dubio pro reo. Předně je třeba připomenout, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Dále je nutno zdůraznit, že zásada in dubio pro reo nedopadá na každou situaci, kdy obviněný předloží alternativní skutkovou verzi, ale výhradně na stav, kdy po provedeném dokazování objektivně přetrvávají pochybnosti o rozhodných skutkových okolnostech, a i přesto soudy dotyčného uznají vinným. V projednávané věci se soudy nižších stupňů, jak již bylo poměrně detailně vylíčeno shora, odlišnou verzí obhajoby zabývaly, avšak považovaly ji za spolehlivě vyvrácenou. Za takové situace nelze identifikovat pochybnosti, které by měly být vykládány ve prospěch obviněných. 41. Nejvyšší soud se následně zabýval hmotněprávní námitkou obviněných vůči právní kvalifikaci jejich jednání jako zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterou obvinění založili na tvrzení, že peněžní prostředky ve výši 2 000 000 Kč nebyly majetkem poškozené, protože poškozená výtěžek z prodeje bytu v XY držela pouze formálně a reálně patřil obviněné. Z toho dovozovali, že převod peněžních prostředků z účtu poškozené na účet obviněného nebyl neoprávněným přisvojením cizí věci, ale realizací dřívější dohody mezi obviněnou a poškozenou. 42. Takto pojatá námitka nemohla obstát, neboť vycházela z jiného skutkového základu, než jaký byl zjištěn soudy nižších stupňů. Jak přiléhavě konstatoval státní zástupce, obvinění se snažili dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu. Právě na této vlastní skutkové verzi obvinění vystavěli i tvrzenou nesprávnost právního posouzení. Nejvyšší soud však v dovolacím řízení nemůže při posuzování hmotněprávních námitek vycházet ze skutkového stavu, který obvinění sami konstruují, ale pouze ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, nejsou-li zatížena zjevnou vadou odůvodňující dovolací zásah. 43. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že finanční prostředky v celkové výši 2 000 000 Kč, které byly obviněnou bez souhlasu poškozené převedeny na účet obviněného Z. K. a v konečné fázi směřovaly na účet vedený ve Velké Británii, pocházely z prodeje bytu poškozené manželům H. v roce 2020 za 2 800 000 Kč, přičemž vlastnictví bytu poškozenou bylo objektivizováno darovací smlouvou z roku 2014, na ni navazujícím návrhem na vklad do katastru nemovitostí a také důkazy prokazujícími, že prodej bytu poškozená provedla jako jeho výlučný vlastník. Jinak řečeno, soudy jasně uzavřely, že nejen předmětný byt, ale také výtěžek z jeho prodeje byl jejím majetkem, se kterým obviněná nemohla nakládat podle vlastního uvážení, protože poškozená jí dala dispoziční právo k účtu, kam byly deponovány, jen za účelem usnadnění běžných bankovních záležitostí a o tom, jak s nimi bude naloženo, rozhodovala sama. 44. Listinnými důkazy, na které obvinění poukázali s tím, že zpochybňují vlastnictví poškozené k předmětnému bytu a finančním prostředkům získaným jeho prodejem (směnka ze dne 12. 8. 2018, čestné prohlášení poškozené ze dne 3. 11. 2020, započtení a odvolání daru pro nevděk atd.) se soudy nižších stupňů zabývaly (viz body 14 a 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a uzavřely, že předmětné listiny bez ohledu na pravost podpisu poškozené na nich nemohou zvrátit skutkový závěr, že peněžní prostředky byly v době převodů uskutečněných ve dnech 25. 7. 2021 až 27. 7. 2021 majetkem poškozené, která s jejich převodem na účet obviněného nesouhlasila. Konstatovaly, že ani případná existence dřívějších rodinných majetkových ujednání, pokud objektivně nevyústily ve faktický převod předmětné části majetku na obviněnou, nemohla nahradit souhlas poškozené s konkrétními transakcemi, které jsou podstatou skutku, a že obvinění účelově směšují otázku možného civilněprávního nároku, který ale nebyl reálně obviněnými ani uplatněn, s otázkou oprávněnosti konkrétní dispozice s peněžními prostředky poškozené. Navíc znalecký závěr o pravosti podpisu poškozené ještě neprokazuje, zda obsah listin v době jejich vzniku odpovídal skutečné vůli poškozené. 45. Z těchto důvodů soudy uzavřely, že pokud obviněná využila svěřeného přístupu k účtu poškozené k tomu, aby z něj bez jejího souhlasu ve prospěch obviněného odčerpala částku 2 000 000 Kč, jednala v rozporu s účelem, pro který jí bylo dispoziční oprávnění uděleno. Tím si přisvojila cizí svěřenou majetkovou hodnotu ve smyslu § 206 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 20 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího). 46. Z logiky věci nemůže obstát ani dovolací námitka, že ve věci absentoval znak škody. Pokud soudy zjistily, že finanční prostředky na účtu poškozené byly jejím majetkem a že 2 000 000 Kč z nich bez jejího souhlasu obviněná po předchozí dohodě s obviněným převedla na cizí účet, se kterým poškozená nemohla disponovat (účet obviněného, který finanční prostředky obratem převedl na účet společnosti Exchange, s. r. o., která je podle dohody s ním převedla na jím uvedený bankovní účet vedený ve Velké Británii), je logické, že poškozené byla způsobena škoda na majetku v uvedené výši a došlo k naplnění kvalifikačního znaku podle § 206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. 47. Nejvyšší soud uzavírá, že hmotněprávní námitky obviněných, které byly založeny na snaze prosadit vlastní skutkovou verzi a teprve z ní dovodit pro sebe příznivější právní posouzení, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zjevně nenaplňují. Právní kvalifikace skutku jako zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku u obviněné a jako pomoci k tomuto zločinu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku u obviněného odpovídá skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. V. Závěrečné zhodnocení 48. Vycházeje ze shora uvedených zjištění Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných odmítl. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. 49. Vzhledem k odmítnutí dovolání Nejvyšší soud nevyhověl žádosti obviněných na odložení výkonu dovoláními napadených rozhodnutí (viz § 265o odst. 1 tr. ř.). Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 13. 5. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu