4 Tdo 395/2026-1774 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2026 o dovolání obviněné JUDr. Evy Petrákové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 7 To 312/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 156/2018, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 51 T 156/2018, byla obviněná JUDr. Eva Petráková uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „jako předsedkyně představenstva společnosti ATICO MONEO a.s., IČ: 28257162, sídlem: Na koupaliště 10, Praha 10, podala či nechala podat správci daně – Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 10, se sídlem Petrohradská 6/1486, Praha 10 nepravdivá dodatečná přiznání k DPH, která byla správci daně doručena dne 29.10.2015, s úmyslem vylákat od správce daně daň z přidané hodnoty v těchto případech: 1) dodatečné daňové přiznání k DPH za měsíc červenec 2014, kdy daňovým subjektem byl neoprávněně vykázán rozdíl oproti poslední známé dani ve výši 203 482 Kč, přitom na řádku 25 předmětného přiznání k DPH – v režimu přenesení daňové povinnosti – byla uvedena částka ve výši 968 964 Kč, kdy tímto jednáním se obžalovaná snažila vylákat částku na dani z přidané hodnoty ve výši 203 482 Kč; 2) dodatečné daňové přiznání k DPH za měsíc září 2014, kdy daňovým subjektem byl neoprávněně vykázán rozdíl oproti poslední známé dani ve výši 231 000 Kč, přitom na řádku 25 předmětného přiznání k DPH – v režimu přenesení daňové povinnosti – byla uvedena částka ve výši 1 100 000 Kč, kdy tímto jednáním se obžalovaná snažila vylákat částku na dani z přidané hodnoty ve výši 231 000 Kč; 3) dodatečné daňové přiznání k DPH za měsíc říjen 2014, kdy daňovým subjektem byl neoprávněně vykázán rozdíl oproti poslední známé dani ve výši 462 000 Kč, přitom na řádku 25 předmětného přiznání k DPH – v režimu přenesení daňové povinnosti – byla uvedena částka ve výši 2 200 000 Kč, kdy tímto jednáním se obžalovaná snažila vylákat částku na dani z přidané hodnoty ve výši 462 000 Kč; 4) dodatečné daňové přiznání k DPH za měsíc listopad 2014, kdy daňovým subjektem byl neoprávněně vykázán rozdíl oproti poslední známé dani ve výši 5 856 Kč, přitom na řádku 25 předmětného přiznání k DPH – v režimu přenesení daňové povinnosti – byla uvedena částka ve výši 27 885 Kč, kdy tímto jednáním se obžalovaná snažila vylákat částku na dani z přidané hodnoty ve výši 5 856 Kč; 5) dodatečné daňové přiznání k DPH za měsíc prosinec 2014, kdy daňovým subjektem byl neoprávněně vykázán rozdíl oproti poslední známé dani ve výši 2 520 000 Kč, přitom na řádku 25 předmětného přiznání k DPH – v režimu přenesení daňové povinnosti – byla uvedena částka ve výši 12 000 000 Kč, kdy tímto jednáním se obžalovaná snažila vylákat částku na dani z přidané hodnoty ve výši 2 520 000 Kč; přičemž do účetnictví společnosti byly vloženy opravné daňové doklady č. 15056, č. 15058, č. 15060, č. 15062, č. 15064 a č. 15066 k dříve vydaným daňovým dokladům, dále byly vystaveny doklady v režimu přenesené daňové povinnosti č. 15057, č. 15059, č. 15061, č. 15065, č. 15067, č. 15063, přičemž předmětné opravné daňové doklady a doklady v režimu přenesené daňové povinnosti byly vloženy do účetnictví neoprávněně s úmyslem vylákat daň z přidané hodnoty, kdy obžalovaná byla srozuměna s tím, že předmětná plnění poskytnutá společnosti Zeppelin CZ s.r.o., IČ: 18627226, se sídlem Modletice, Lipová 72, spočívající v instalačních pracích souvisejících s instalací diesel generátorových stanic, nesplňují podmínky pro zařazení do režimu přenesené daňové povinnosti, neboť je nelze zařadit mezi práce uvedené v kódu klasifikace produkce CZ-CPA 41 až 43, čímž mohla České republice zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 10, IČ: 72080043, se sídlem Praha 10, Petrohradská 6/1486, způsobit škodu v celkové výši 3 422 338 Kč, avšak k vyplacení daně z přidané hodnoty správcem daně v důsledku daňových kontrol nedošlo“. 2. Za uvedené jednání byla obviněná odsouzena podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. 3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 51 T 156/2018, podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 7 To 312/2025, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. 4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 7 To 312/2025, podala následně obviněná JUDr. Eva Petráková prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. V dovolání namítá, že soudy obou stupňů se neřídily právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 4 Tdo 139/2022 a že nereflektovaly čl. 2 odst. 1 šesté směrnice 77/388/EHS ani relevantní judikaturu Soudního dvora EU (např. C-41/04 Levob), podle níž má být každé plnění posuzováno samostatně. Dále uvedla, že soudy obou stupňů v řízení po povolení obnovy řízení nevěnovaly rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství žádnou pozornost a mylně dovodily, že činnost společnosti Atico Moneo, a. s., nemá stavební povahu. Odvolací finanční ředitelství ve svém rozhodnutí však konstatovalo, že společnost Atico Moneo, a. s., unesla důkazní břemeno pro aplikaci režimu přenesení daňové povinnosti (§ 92e zákona o dani z přidané hodnoty) za měsíce červenec až prosinec 2024 a říjen 2025. Obviněná rovněž poukázala na vztah mezi § 240 a § 209 tr. zákoníku, když namítla, že výrok ani odůvodnění rozsudku neobsahují skutková zjištění nasvědčující tomu, že by uvedla jinou osobu v omyl nebo zamlčela podstatné skutečnosti. Tvrzení o předstírání dohody o přenesení daňové povinnosti pokládá za vnitřně rozporné, přičemž zdůrazňuje, že orgány finanční správy jako profesionální aparát nelze uvést v omyl. Rovněž namítá, že v řízení nebyl prokázán její úmysl směřující k neoprávněnému uplatnění režimu přenesení daňové povinnosti. 6. Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby sám rozhodl o zproštění obžaloby, případně aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. 7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že za nepřiléhavou je nutno označit námitku obviněné, podle níž se soudy obou stupňů neřídily právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v usnesení sp. zn. 4 Tdo 139/2022, neboť toto usnesení nevyhovělo tehdejšímu dovolání obviněné a vedlo k jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 8. Dále uvedl, že nové rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství nepředstavuje relevantní důvod pro zproštění obžaloby, neboť nevyvrací skutková zjištění učiněná v trestním řízení ani závěry, k nimž soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, vydané ve prospěch společnosti Atico Moneo, a. s., totiž bylo přijato pouze proto, že se orgánům finanční správy nepodařilo dostatečně zjistit skutkový stav, jinými slovy ve správním řízení nebyl charakter poskytnutého plnění jednoznačně prokázán. Oproti tomu trestní soudy – jak předtím konstatoval i Nejvyšší soud – skutkový stav spolehlivě zjistily, přičemž dokazování bylo v tomto směru úplné, přesvědčivé a precizně provedené. 9. Ohledně dalších námitek lze konstatovat, že trestný čin zkrácen daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku nesankcionuje pouhé neodvedení zákonem uložené platební povinnosti, ale jejich zkrácení. Tento delikt tak v podstatě představuje zvláštní případ – jak ostatně uvádí odborná literatura (např. Šámal, P., Púry F., § 240, In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3107), trestní odpovědnost dopadá pouze na takové jednání pachatele, jehož účelem je zatajit skutečný rozsah povinnosti (zkrácení), anebo dokonce předstírat neexistující skutečnosti s cílem vylákat ze strany státu plnění, na které pachatel nemá právní nárok (vylákání daňové výhody). Nelze přisvědčit názoru obviněné, která formuluje požadavky na výrok a odůvodnění odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 tak, jako by šlo o trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. 10. Pokud jde o námitku obviněné, že v řízení nebyl prokázán její úmysl směřující k neoprávněnému uplatnění režimu přenesení daňové povinnosti, je třeba uvést, že tato námitka nesměřuje ryze do hmotněprávního posouzení, nýbrž zpochybňuje skutková zjištění, z nichž soudy úmyslné zavinění dovodily. Lze přiznat, že odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, pokud jde o vysvětlení subjektivní stránky, je v bodě 57 spíše stručnějšího rázu. Nicméně skutková zjištění, z nichž soud dovodil úmysl obviněné, jsou v odůvodnění rozvedena v dostatečném rozsahu. 11. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. 12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. 13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 14. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 15. Obviněná formálně uplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně ve znění účinném do 31. 12. 2021. Na tomto místě tedy Nejvyšší soud připomíná, že s účinností od 1. 1. 2022 byl pod písm. g) zařazen nový dovolací důvod, který je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 16. Obviněnou uplatněný dovolací důvod (nyní) pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 17. Vzhledem k tomu, že v trestní věci obviněného rozhoduje Nejvyšší soud již podruhé, je nezbytné s ohledem na nepřesnou a zavádějící argumentaci uplatněnou obviněnou, odkazující na to, že tato vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 4 Tdo 139/2022, uvést následující. Obviněná namítá, že se soudy obou stupňů neřídily právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v uvedeném usnesení, především v souvislosti s její výhradou, že soudy nereflektovaly čl. 2 odst. 1 šesté směrnice 77/388/EHS ani relevantní judikaturu Soudního dvora EU (např. C-41/04 Levob), podle níž má být každé plnění posuzováno samostatně. Na tomto místě je nutné uvést, že výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání obviněné ze dne 14. 11. 2021 odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Lze proto přisvědčit názoru státního zástupce, že se nejednalo o kasační zásah, v jehož rámci by Nejvyšší soud formuloval závazný právní názor podle § 265s odst. 1 tr. ř. pro další řízení před soudy nižších stupňů. Za této situace nemůže obstát tvrzení obviněné, že soudy nerespektovaly právní názor Nejvyššího soudu. 18. Obviněná ve svém dovolání opět podle zjištění Nejvyššího soudu uplatňuje shodné námitky, které již byly uplatněny v prvním dovolání ze dne 14. 11. 2021, kterými se již Nejvyšší soud jednou zabýval, a zaujal k nim svůj názor ve výše citovaném usnesení, kterým bylo dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž Ústavní soud usnesením ze dne 23. 3. 2023, č. j. IV. ÚS 3190/22-1567, zamítl ústavní stížnost obviněné JUDr. Evy Petrákové. Obviněná tak dovolacímu soudu předkládá z větší části tytéž námitky, které již jednou byly předmětem dovolacího přezkumu. Proto Nejvyšší soud ohledně této opakované dovolací argumentace obviněné plně odkazuje na odůvodnění předchozího rozhodnutí o dovolání ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 4 Tdo 139/2022, jehož obsah pouze z důvodu přehlednosti v další části v plném znění cituje. 19. Ve vztahu k otázce, zda obviněná v opravných daňových přiznáních uplatňovala režim přenesené daňové povinnosti oprávněně či neoprávněně, dovolací senát nemíní podrobně opakovat právní závěry plynoucí z judikatury Soudního dvora Evropské Unie (konkrétně z poukazovaného rozsudku C-41/04 ve věci Levob Verzekeringen a OV Bank) ke směrnici Rady 77/388/EHS ani z veřejně dostupné Informace Generálního finančního ředitelství ze dne 31. 8. 2012, vydané pod č. j. 29 726/12-3210-010311 ve spolupráci s Českým statistickým úřadem k některým otázkám zatřídění stavebních prací podle oddílů 41 až 43 klasifikace CZ-CPA ve vztahu k režimu přenesené daňové povinnosti ve stavebnictví na DPH. Proti jejich interpretaci, jak ji předložila dovolatelka, totiž v principu nelze nic namítat. Dovolatelce je v obecné rovině nutno přisvědčit potud, že zásada, podle níž tzv. vedlejší služba v rámci komplexního plnění následuje při určení daňového režimu režim služby hlavní, se uplatní typicky v případech, kdy obě tyto služby poskytuje tentýž daňový subjekt. Pak vskutku nezáleží na tom, jaký režim by se uplatnil, pokud by vedlejší služba byla poskytnuta samostatně. Jen pro ilustraci, právě takový obchodní případ byl předmětem posouzení ve výše citovaném rozsudku SDEU, kdy se jednalo o dodání dříve vyrobeného a standardně prodávaného programového vybavení, uloženého na nosiči dat, jež bylo následně stejným dodavatelem přizpůsobováno specifickým potřebám kupujícího, byť za to byly zaplaceny dvě oddělené ceny. I ve výkladové části již několikrát zmíněné Informace Generálního finančního ředitelství ze dne 31. 8. 2012 se k zásadám pro aplikaci § 92e zákona o dani z přidané hodnoty (bod 2) výslovně zdůrazňuje, že předpokladem pro uplatnění principu, podle nějž služba vedlejší následuje daňový režim služby hlavní, je samozřejmostí, že jde o služby poskytnuté mezi týmiž subjekty. Naproti tomu je zde explicitně formulován příkaz, podle nějž „posouzení režimu u subdodavatele musí být aplikováno na konkrétní službu a není rozhodující režim, který bude aplikován u následného odběratele“. 20. Posledně uvedený imperativ soud prvního stupně v této trestní věci (vzdor tomu, co tvrdí dovolatelka) respektoval, když v rámci podrobného dokazování zaměřil svou pozornost mimo jiné i na rekognici charakteru prací, které společnost ATICO MONEO, a. s., jako subdodavatel společnosti Zeppelin CZ, s. r. o., prováděla při instalaci dieselgenerátorových stanic pro jaderné elektrárny v Dukovanech a v Temelíně. Přitom dospěl k důkazně podloženému a přesvědčivému závěru, že tyto práce nelze zařadit do oddílů 41 až 43 klasifikace CZ-CPA, u nichž by uplatnění režimu přenesené daňové povinnosti připadalo v úvahu. Z hlediska posouzení jejich režimu bylo důvodně vzato za rozhodné, že dieselgenerátory měly sloužit jako mobilní náhradní zdroj elektrické energie, který je v případě potřeby možno přesunout na jiné místo, a proto se nejednalo o zařízení, které tvořilo nedílnou součást budovy. Z toho pak logicky vyplynulo, že ani dodavatelské služby a montážní práce provedené na těchto systémech firmou ATICO MONEO, a. s., (byť jako subdodavatelem) nemohly mít povahu některé ze stavebních prací, u nichž by použití režimu přenesení daňové povinnosti přicházelo v úvahu. Jestliže tyto služby nalézací soud logicky podřadil pod kód CZ-CPA 33.20.50 – Instalace elektrických zařízení, dovolací senát nemá, co by mu v tomto směru vytknul. Pokud jej něco zaráží, pak je to důkazně nepodložená hypotéza vyslovená v odstavci 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kterou si ve své dovolací argumentaci, ve snaze zpětně racionalizovat a „legalizovat“ své jednání, pohotově osvojila i dovolatelka a podle níž by instalace elektrických zařízení provedená společností ATICO MONEO, a. s., sama o sobě patřila mezi stavební a montážní práce zařazené v kódu klasifikace CZ-CPA 43.21.10, u nichž by uplatnění režimu přenesení daňové povinnosti bylo možné. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, kterým jinak byly aprobovány skutkové a právní úvahy soudu prvního stupně jako správné, nelze nikterak dovodit, na základě čeho druhostupňový soud k takovému posouzení povahy inkriminované subdodavatelské služby vlastně dospěl. Daná formulace působí dojmem, že celou problematiku sám uchopil poněkud zjednodušeněji než obvodní soud, nicméně tento nedostatek v konečném důsledku neměl na posouzení otázky protiprávnosti jednání obviněné a její výsledné postavení v řízení žádný vliv. Již soud prvního stupně totiž správně dovodil, že snaze obviněné uplatnit na dané práce režim přenesení daňové povinnosti a získat tak vratku původně řádně odvedené DPH nenabízely platné daňové předpisy žádný prostor a na tomto závěru nemůže nic změnit ani částečně odchylné uvažování odvolacího soudu, s nímž se však dovolací soud neztotožnil. 21. Pokud jde o námitku obviněné, že se soudy nezabývaly náležitě otázkou, zda její jednání naplňovalo i subjektivní stránku trestného činu ve vztahu k otázce neoprávněnosti uplatnění režimu přenesení daňové povinnosti, i touto námitkou se Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí zabýval a konstatoval následující. 22. Za přiléhavý a skutkovým zjištěním odpovídající považuje dovolací senát i závěr soudů o naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v jednání dovolatelky. V daném směru byly její námitky koncipovány se zjevnou snahou každý krok svého předem promyšleného počínání co možná nejvíce izolovat od ostatních. Soudy však správně, v souladu se svou povinností hodnotit důkazy nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, nahlížely na její počínání komplexně a důvodně dovodily, že jejím záměrem bylo neoprávněným uplatněním nároku na vratku DPH obohatit společnost ATICO MONEO, a. s., na úkor státu. Vedle dalších skutečností rozvedených v bodech 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v bodech [11] až [13] usnesení odvolacího soudu, resp. ve shora rekapitulovaném vyjádření státního zástupce k dovolání, zde Nejvyšší soud považuje za klíčové zjištění, které dovolatelka při své argumentaci tendenčně opomíjí. Podle něj předtím, než podala k finančnímu úřadu opravná daňová přiznání, celou věc konzultovala se svým „daňovým poradcem“ (svědkem D.), který jí v obecné rovině ozřejmil fungování režimu přenesení daňové povinnosti a mimo jiné jí sdělil, že u sporných obchodních případů je ideálním řešením společná dohoda mezi plátcem, který uskutečnil zdanitelné plnění, a plátcem, pro kterého bylo zdanitelné plnění uskutečněno, o uplatnění režimu přenesení daňové povinnosti ve smyslu § 92a odst. 7 zákona č. 235/2004 Sb. S touto dílčí informací, která nejlépe vyhovovala jejím představám a aktuálním potřebám, však obviněná naložila tím způsobem, že v rozporu se skutečností mimo jiné oznámila finančnímu úřadu, že odběratel Zeppelin CZ, s. r. o., opravné daňové doklady „přijal“. Již taková nepravdivá informace byla způsobilá uvést daňový orgán v omyl, resp. v mylný předpoklad, že mezi oběma obchodními společnostmi došlo právě k výše nastíněné dohodě. Fakt, že tento krok obviněné nebyl popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, představuje toliko procesní vadu spočívající v částečném porušení požadavků kladených na výrok rozsudku ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., která ovšem sama o sobě není způsobilá vyvolat dovolací přezkum a není ani adekvátním důvodem pro mimořádný průlom do právní moci napadeného rozhodnutí. Podstatné je, že závěr soudů o úmyslném zavinění dovolatelky byl řádně odůvodněn, a není v rozporu s obsahem provedených důkazů. 23. Nově uplatněné námitky se týkaly rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 20. 10. 2023, č. j. 34033/23/5300-21443-707161 a obviněná v nich poukázala na to, že akceptovalo její argumentaci, podle níž byla plnění, jež byla předmětem opravných a následně vystavených daňových dokladů v režimu přenesení daňové povinnosti, uplatněna oprávněně. Soudy obou stupňů však nevěnovaly rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství pozornost. 24. V těchto námitkách není dostatečně rozlišeno trestní řízení od řízení daňového. Správní řízení o daňové povinnosti není v řízení o trestném činu podle § 240 tr. zákoníku pro trestní soud závazné, neboť rozsah zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody představuje otázku viny podle § 9 odst. 1 tr. zákoníku, kterou trestní soud posuzuje samostatně. Soud závěry správce daně nepřejímá bez dalšího, nýbrž skutkový stav samostatně zjišťuje. Je povinen se vypořádat se závěry správce daně a s příslušným podkladovým materiálem. 25. Původní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 51 T 156/2018, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 7 To 18/2025, z důvodu nepřezkoumatelnosti. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se podrobněji vypořádal s obsahem daňového spisu a zejména s okolnostmi, které vedly orgán finanční správy ke změně původního stanoviska. Obvodní soud pro Prahu 10 tyto požadavky odvolacího soudu v následném rozsudku ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 51 T 156/2018, beze zbytku splnil. Na základě takto doplněného a přezkoumatelného odůvodnění dospěl soud prvního stupně důvodně k závěru o vině obviněné pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1, § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. 26. Z rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství vydaného ve prospěch společnosti Atico Moneo, a. s., vyplývá, že se v posuzovaném případě správním orgánům nepodařilo dostatečně zjistit skutkový stav, tedy ve správním řízení nebyl charakter poskytnutého plnění jednoznačně prokázán. Trestní soudy však nevycházely pouze z podkladů daňové kontroly, nýbrž provedly další důkazy, k nimž se mohla obviněná v průběhu řízení vyjádřit, a skutkový stav spolehlivě zjistily, přičemž dokazování bylo v tomto směru úplné a přesvědčivě provedené. Na základě souhrnu všech důkazů pak soudy posoudily otázku viny obviněné JUDr. Evy Petrákové a samostatně posoudily právní otázku, zda byly splněny podmínky pro aplikaci režimu přenesení daňové povinnosti, přičemž dospěly k (výše uvedenému) závěru, že tento režim byl uplatněn neoprávněně. Za této situace nové rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství nepředstavuje relevantní důvod pro zproštění obžaloby, neboť nevyvrací skutková zjištění učiněná v trestním řízení ani závěry, k nimž soudy na základě provedeného dokazování dospěly. 27. Nejvyšší soud k uvedenému doplňuje, že podle § 9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Jelikož jde o posouzení viny, musí ji soud posoudit samostatně i v případě, kdyby již existovalo pravomocné rozhodnutí v daňovém řízení. Vzhledem k tomu, že obvodní soud posuzoval vinu obviněné, nebyl vázán rozhodnutími finančních úřadů a ředitelství ve věci vydanými. 28. Dovolací soud připomíná též usnesení ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014, v němž vyslovil, že rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti obviněného jako daňového subjektu není v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku pro soud závazné, a to ohledně skutkových i právních otázek, neboť řešení daňové povinnosti a rozsahu zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody je otázkou viny ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. rozhodnutí č. 27/1979 a č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr.). Proto soud nemůže bez dalšího odkázat na takové rozhodnutí správce daně, aniž by jeho závěry přezkoumal po skutkové stránce a zabýval se správností a odůvodněností v něm učiněných právních názorů na rozhodnou daňovou otázku, a to především z hlediska uplatněné obhajoby. 29. Dále obviněná namítla, že zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle 240 tr. zákoníku je ve vztahu speciality k trestnému činu podvodu podle 209 tr. zákoníku, což znamená, že jednání, naplňující znaky daňového deliktu musí mít podvodný charakter. Ve výroku napadeného rozsudku však nejsou žádná skutková zjištění, ze kterých by vyplývalo, že uvedla někoho v omyl, využila něčího omylu nebo zamlčela podstatné skutečnosti, a způsobila tak na cizím majetku škodu. 30. Nejvyšší soud konstatuje, že popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve značném rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že jednání obviněné směřovalo k vylákání výhody na dani ve značném rozsahu. Soud vymezil ve skutkové větě všechny znaky příslušné skutkové podstaty, když popsal, že došlo k pokusu vylákat od správce daně daň z přidané hodnoty, přičemž výši vylákání výhody rozepsal v jednotlivých zdaňovacích obdobích, s tím, že obviněná mohla způsobit celkovou škodu ve výši 3 422 338 Kč. 31. Ve vztahu k objektivní stránce trestného činu Nejvyšší soud uvádí, že zkrácení daně je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde anebo eventuálně dojde v tomto rozsahu k vylákání výhody na příslušné dani. Při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá (ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3107). Vylákání výhody na povinné platbě v uvedeném smyslu lze dosáhnout zejména aktivním jednáním, kam je možné zařadit podání úmyslně zkresleného daňového přiznání. Trestní odpovědnost dopadá pouze na takové jednání pachatele, jehož účelem je zatajit skutečný rozsah povinnosti (zkrácení), anebo dokonce předstírat neexistující skutečnosti s cílem vylákat ze strany státu plnění, na které pachatel nemá právní nárok (vylákání daňové výhody). 32. Pokud obviněná formuluje požadavky na výrok a odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 tak, jako by šlo o trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, a nikoli o pokus zločinu zkrácení daně podle § 21 odst. 1, § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jenž má svá specifika vyplývající z povahy daňové povinnosti, objektu skutkové podstaty i způsobu jejího naplnění, nelze jí přisvědčit. Uvedená námitka je zjevně neopodstatněná. 33. Z důvodů, které byly vyloženy výše, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu