4 Tdo 416/2026-1712 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2026 o dovolání obviněného I. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2025, sp. zn. 6 To 52/2025, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 4/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2025, sp. zn. 45 T 4/2025, byl obviněný I. H. uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první i druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 31. 12. 2024, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „dne 31. 8. 2024 v době mezi 21:26 hodin až 22:05 hodin na dřevěném molu vodní nádrže XY v Praze XY, po seznámení se s pošk. nezl. AAAAA (pseudonym), která mu sdělila svůj skutečný věk – 13 let, a která se na místě se svými přáteli a dalšími náhodně příchozími osobami bavila, koupala a nejméně od 18:02 hodin popíjela alkoholické nápoje, nejméně alkoholicko-energetický nápoj Revo s obsahem alkoholu 8,5%, alkoholický nápoj Frisco s obsahem alkoholu 4,5%, nápoj Lišácké jablko s obsahem alkoholu 4,5% a pivo Braník o obsahu alkoholu 4,1%, a poté, co spolu tančili a zpívali, odešel obžalovaný s poškozenou v čase 21:26 hodin stranou od ostatních osob na okraj dřevěného mola, kde pokračovali v hovoru a líbali se, přičemž poškozená v důsledku požití alkoholických nápojů pociťovala změnu svého fyzického stavu, kdy se mohla jen obtížně pohybovat, nebyla schopna projevit svou vůli a jednání obžalovaného dostatečně odporovat, a tohoto znatelného stavu bezbrannosti poškozené obžalovaný využil, poškozenou vzal do náruče a odnesl ji do nedalekého křoví, kde ji položil na zem, a v úmyslu dosáhnout svého sexuálního uspokojení si sundal plavky, poškozené sundal spodní kalhotky, čemuž se poškozená slovně bránila tak, že mu říkala, aby přestal, že nechce, aby ji svlékal, žádala ho, aby ji odnesl zpátky, že tam s ním nechce být, a začala volat o pomoc, obžalovaný nato poškozené rukou zakryl ústa, aby nemohla křičet, poté ji posadil, rukama ji chytil za hlavu, přitáhl ji ke svému ztopořenému penisu, který zasunul do úst poškozené, a tlakem rukou ji nutil k felaci, poté poškozenou položil na záda, lehl si na ni, když se opět pokusila křičet, jednou rukou jí zakryl ústa a říkal jí, ať je zticha, přičemž poškozená se útoku obžalovaného bránila také tím, že obžalovaného odstrkovala a dávala nohy k sobě, ale obžalovaný zvednul poškozené nohy do vzduchu, a pak zasunul svůj ztopořený penis do pochvy poškozené a vykonal na poškozené vaginální pohlavní styk, přestože poškozená opakovaně vyjadřovala nesouhlas s pohlavním stykem, žádala obžalovaného, aby svého jednání zanechal, plakala a říkala, že ji to bolí, že s ním nechce nic mít, čehož obžalovaný nedbal a pokračoval v souloži, poté poškozené zasouval prsty do pochvy, když v útoku přestal poté, co poškozená začala opět křičet, obžalovaný je pak oba oblékl, vzal poškozenou do náručí a odnesl ji zpět na dřevěné molo.“ 2. Za uvedené jednání byl obviněný I. H. odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. 3. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na 10 (deset) roků. 4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené AAAAA, částku 200.000 Kč na náhradu nemajetkové újmy. 5. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA, se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2025, sp. zn. 45 T 4/2025, podali obviněný I. H., poškozená AAAAA a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2025, sp. zn. 6 To 52/2025, tak, že z podnětu odvolání obviněného a poškozených podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a o náhradě škody a znovu při nezměněném výroku o vině podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. rozhodl tak, že obviněného I. H. odsoudil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, účinného do 31. 12. 2024, k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu vyhoštění z území České republiky na 5 (pět) roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA, nemajetkovou újmu ve výši 400.000 Kč s 12 procentním úrokem z prodlení ročně z této částky od 12. 4. 2025 do zaplacení, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Praha, pobočce pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, IČ 41197518 se sídlem Praha 1, Na Perštýně 359/6 majetkovou škodu ve výši 11 950 KČ s 12 procentním úrokem z prodlení ročně z této částky od 12. 4. 2025 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA, se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 7. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2025, sp. zn. 6 To 52/2025, podal obviněný I. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Mezi stěžejní námitku řadí obviněný nevěrohodnost výpovědi poškozené. Uvádí, že znalecké posudky vykazují větší množství skutečností, které prokazují, že tuto výpověď nelze brát jako věrohodný důkazní prostředek způsobilý zjistit skutečný stav věci. Dle znaleckých posudků je patrné, že emoční stav poškozené v době výslechů byl způsobilý sám o sobě znevěrohodnit všechny její výpovědi v řízení a učinit je takřka procesně nepoužitelnými. Nevěrohodnost výpovědí poškozené taktéž dokládá skutečnost, že se domlouvala písemně s ostatními svědkyněmi kolem témat souvisejících s alkoholem a zároveň s nimi domlouvala účelové utvoření varianty celého příběhu. Poškozená tak zcela prokazatelně upravovala skutečnosti ve svůj prospěch. Poškozená zamlčela dobrovolnou a značnou konzumaci alkoholu před stykem s obviněným a svou zjevnou náklonnost k němu. Soudy tak odsoudily obviněného pouze na základě výpovědi, která je zcela nevěrohodná a procesně nepoužitelná. Obviněný dále namítl k dokumentaci Centra Lociky, že nemá žádnou dokazovací hodnotu ani sílu, a proto k ní nelze přihlížet. Dodává, že dosud nebyla vyřešena otázka, že za služby Centra Lociky poškozená s vysokou pravděpodobností hradila finanční odměnu ve výši nejméně 30.000 Kč. Je tak zcela zřejmé, že Centrum Locika z podstaty věci nemohlo vyhotovit výsledky Trauma Checklistu, ani zhotovit jakoukoli jinou dokumentaci nestranně a objektivně. Obviněný dále opakovaně navrhoval výpověď svědka I. S., který byl v bezprostřední blízkosti obviněného a poškozené v době, kdy měl být skutek spáchán. Městský soud v Praze nepřípustně rezignoval na dokazování stran dalších potenciálních svědků a nezohlednil skutečnost, že tito svědci mohou být dokonce přímými svědky události, jejichž svědecké výslechy by mohly přispět k prokázání pravdivého skutkového stavu bez žádných pochybností. 8. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že v řízení došlo k nesprávné kvalifikaci skutku. Právní kvalifikace skutku jakožto znásilnění dle § 185 TZ není přiléhavá, k údajnému znásilnění mělo dojít v průběhu „party“ mladých lidí, kteří se pod vlivem alkoholu a spoře odění bavili na mole XY přehrady. Z těchto zjištění je zřejmé, že ke skutku mohlo dojít i jinak, a to tak, že poškozená byla svolná k fyzickému kontaktu s obviněným. Obviněný se domnívá, že lze jeho skutek právně kvalifikovat jako zločin pohlavní zneužití dle § 187 TZ, nebude-li zproštěn viny v důsledku právního omylu, jelikož měl za to, že je poškozená starší 15 let. K uloženým trestům poté obviněný uvádí, že výše přiznaných nároků jsou neodůvodněné a nepřezkoumatelné, když z rozsudku není zřejmé, z čeho Vrchní soud v Praze výši těchto náhrad dovozuje. Tento soud dále konstatoval, že výše náhrady škody nebude pro obviněného likvidační, což je zcela neodůvodněný závěr, který není pravdivý, když se obviněný nacházel značnou část trestního řízení ve vazební věznici Praha-Pankrác, kde jednoduše nemohl být výdělečně činný natolik, aby pro něj náhrada škody nebyla likvidační. K trestu vyhoštění uvádí, že tento trest se prakticky rovná trestu smrti, je proto v rozporu s Evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod a Listinou základních práv a svobod. Obviněný s odkazem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2025, č. j. 6 To 52/2025-1550 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2025 sp. zn. 45 T 4/2025 a aby přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl. 9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku uvedla, že je třeba zdůraznit, že pouhá polemika obviněného s hodnocením důkazů soudy není s to naplnit první alternativu citovaného důvodu dovolání. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel ani náznakem nespecifikoval předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, přičemž po dovolacím soudu požaduje pouze přehodnocení skutkových závěrů učiněných soudy na základě provedených důkazů jejich novým přezkoumáním. Pro úplnost lze však konstatovat, že na základě dokazování provedeného v dostatečném rozsahu soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku rozsudku Městského soudu v Praze. Tato zjištění se opírají zejména o výpověď nezletilé poškozené AAAAA, která byla shledána logickou, věrohodnou a přesvědčivou, neboť byla podporována dalšími ve věci provedenými důkazy. V posuzované věci je vina obviněného postavena na tom, že důkazy na sebe spolehlivě navazují a tvoří ve svém souhrnu ucelený řetězec, který nenabízí jiné logické vysvětlení než to, že to byl právě obviněný, kdo znásilnil poškozenou. Výrok o vině má tak pevné obsahové zakotvení ve výpovědi poškozené AAAAA, podpořené svědeckou výpovědí A. D., která na místě pořizovala na svůj mobilní telefon videozáznamy, které rovněž poskytly podklad pro představu, jaká byla situace na místě činu. Státní zástupkyně dodává, že v posuzované trestní věci není možné shledat ani kategorii opomenutých důkazů. Soudy obou stupňů totiž pečlivě zdůvodnily, proč neprovedly obviněným navrhované důkazy. 10. Obviněný dále brojí i proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Státní zástupkyně uvádí, že odvolací soud správně shledal nárok poškozené oprávněným, neboť je nepochybné, že následek v podobě závažného zásahu do osobnostní sféry poškozené vznikl v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněného. Poškozená je mladou dívkou, které bylo v době spáchání trestné činnosti pouhých 13 let. Útok obviněného na její psychické stránce zanechal negativní důsledky, a to i stran jejího osobnostního nastavení. Významný vliv na celkové posouzení nároku poškozené osoby na náhradu imateriální újmy podle § 228 odst. 1 tr. ř. má i existence sekundární viktimizace této osoby. Soud tedy měl důvodně za prokázané, že poškozené byla objektivně způsobena nemajetková újma v podobě duševních útrap. Pro úplnost státní zástupkyně dodává, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze podřadit námitku obviněného, že jeho trestní jednání mělo být správně posouzeno jako trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku. Obviněný totiž změnu právního posouzení skutku spojuje s odlišným skutkovým stavem, kdy uvádí, že poškozená s ním měla dobrovolný pohlavní styk. Obviněný dále vyjádřil přesvědčení, že trest vyhoštění z České republiky mu byl uložen v rozporu se zákonem, když poukázal na aktuálně probíhající ozbrojený konflikt na Ukrajině a vyzdvihl nebezpečí z něj plynoucí. Státní zástupkyně uvádí, že nastíněnou problematikou se podrobně zabýval především soud odvolací, přičemž tomuto zhodnocení nelze nic vytknout a je možno na něj v podrobnostech odkázat. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., toto dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. 11. K dovolání obviněného se přípisem ze dne 29. 4. 2026 vyjádřila prostřednictvím své zmocněnkyně i nezletilá poškozená. Uvedla, že převážná část námitek obviněného svým obsahem neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům. Dovolatel setrvale tvrdí, že výpověď poškozené nezletilé je nevěrohodná, svoji argumentaci opírá o selektivně vytržené pasáže znaleckého posudku PhDr. Simony Měchové, Ph.D. a MUDr. Petry Uhlíkové. Interpretace znaleckého posudku je však zcela účelová a v přímém rozporu s jeho skutečným obsahem i závěry. Závěry znaleckého posudku stejně jako závěry dalšího vyšetření poškozené jsou totiž, co do podstatných skutečností, v příkré opozici k tomu, jak je dovolatel prezentuje. Pokud dovolatel brojí proti dílčí úvaze nalézacího soudu, podle níž nelze k tíži poškozené přičítat, že ve svých třinácti letech získala přístup k alkoholu, jde o úvahu zákonnou, ústavně konformní a souladnou s přístupem právního řádu k ochraně dětí. Poškozená nezletilá dodává, že ani ona ani její zákonní zástupci a blízcí neuhradili Dětskému advokačnímu centru Locika za jeho činnost ničeho. Tvrzení dovolatele o údajné platbě 30.000 Kč je vědomě nepravdivé, ničím v trestním spise nepodložené a zjevně účelové. Pokud jde dále o námitku týkající se přítomnosti mikroorganismu Ureaplasma parvum ve vyšetření poškozené ze dne 17. 12. 2024, jde o argument zjevně zavádějící. Vzhledem k tomu, že inkubační doba Ureaplasma parvum je obvykle 1 až 3 týdny od sexuálního styku, je zřejmé, že prvním vyšetřením uvedený mikroorganismus ani detekován být nemohl. Argumentace obviněného je tak opět zcela lichá. 12. Dovolatel se dále domnívá, že jeho jednání mělo být kvalifikováno pouze jako zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, neboť údajně neměl vědomost o skutečném věku poškozené a kontakt mezi ním a poškozenou byl „konsenzuální“. Poškozená se však se soudy určenou právní kvalifikací ztotožňuje a dodává, že i přesto, že obviněnému jasně sdělila svůj skutečný věk, tento vůči ní užil fyzického násilí, když ji odnesl do křoví, sundal jí kalhotky, rukou jí zakryl ústa, aby nemohla křičet, tlakem rukou ji nutil k felaci, zvedl jí nohy do vzduchu a zasunul jí penis do pochvy. Obviněný dále označil přiznanou částku 400.000 Kč za nepřiměřenou, neodůvodněnou a nepřezkoumatelnou. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je však zcela zřejmé, z jakých kritérií soud při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy vycházel. Argument dovolatele, že přiznaná částka je pro něj „likvidační“, nemůže sám o sobě zpochybnit její správnost. K trestu vyhoštění uvedla, že samotná existence ozbrojeného konfliktu na území domovského státu obviněného není důvodem vylučujícím uložení tohoto trestu. Poškozená nezletilá proto prostřednictvím své zmocněnkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného I. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. 13. Obviněný reagoval dne 15. 5. 2026 na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství replikou, v níž zopakoval uplatněné námitky a dále uvedl, že dovolací důvod dle ust. § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. není přiléhavý, neboť obviněnému uložený trest odnětí svobody ve výměře 5 let představuje spodní hranici trestní sazby za údajné spáchání trestného činu znásilnění v kvalifikované skutkové podstatě ve smyslu ust. § 185 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Ačkoliv byl skutek nalézacím a odvolacím soudem zjištěn chybně, a tudíž by mělo dojít ke zrušení rozsudku Nejvyšším soudem a jeho následnému vrácení soudu prvního stupně k případné rekvalifikaci či ke zproštění obviněného, soudy co do výroku o trestu v rozsudku za nesprávně zjištěného skutkového stavu nevybočily z rozsahu zákonné trestní sazby. Obviněný dále uvedl, že námitky, které již učinil před soudy v řízení a které opětovně replikoval do dovolání, pouze poukazují na dosud soudy nevyřešené rozpory ohledně věrohodnosti výpovědi poškozené AAAAA. Pokud závěry v rozsudku vycházely výhradně z výpovědi poškozené, nelze k nim bez dalšího důkladného dokazování přihlížet. Dodal, že dovolání neobsahuje pouhou polemiku s hodnocením důkazů, nýbrž zcela zřejmé rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů a předloženými důkazy. Obviněný proto závěrem zdůraznil, že nadále trvá na svém dovolání, tak jak bylo dne 19. 1. 2026 podáno. 14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. 15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 17. Je třeba předeslat, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že pokud obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. BECK, svazek 17/2002, číslo 408). K tomuto závěru je třeba dospět i v případě obviněného I. H. 18. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). 19. Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel namítl, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, a to v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi poškozené, kterou zpochybňuje. Obviněný výpověď poškozené označil za nevěrohodnou, neboť v průběhu řízení bylo prokázáno, že prokazatelně opakovaně lhala i o podstatných okolnostech. 20. Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění soudu mají naopak v provedeném dokazování oporu, logicky z něj vyplývají, přičemž se opírají především právě o výpověď poškozené AAAAA, výpověď svědkyně A. D., řadu videozáznamů, pořízených touto svědkyní z rozhodného dne a z místa činu, dále o výpovědi znalkyň PhDr. Měchové a MUDr. Uhlíkové a Ing. Vohnické, svědkyň P. M., A. F., Y. K., I. K. a svědkyně L. H., okrajově pak svědkyně A. D. Nejvyšší soud dodává, že věrohodnost výpovědi poškozené byla nalézacím soudem hodnocena velmi pečlivě, přičemž nestojí osamoceně, ale byla podporována dalšími důkazy, zejména je v souladu se zmíněnými videozáznamy, lékařskou zprávou ze dne 1. 9. 2024, výpověďmi znalkyň MUDr. Uhlíkové, PhDr. Měchové a svědkyně H., které ve shodě vypověděly mimo jiné, že v životě poškozené nezaznamenaly žádnou jinou událost, která by mohla vést k symptomatice, resp. nadprůměrné hodnotě postraumatického stresu a nadprůměrné hodnotě sexuálního distresu, než událost ze dne 31. 8. 2024 představovanou útokem ze strany obviněného. Skutečnost, že soud hodnotil věrohodnost poškozené způsobem, který neodpovídá představám obviněného, sama o sobě zpravidla nezakládá zjevný rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a tímto důkazem ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu, pokud soud dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, jimiž byl při posuzování věrohodnosti veden, náležitě rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. O řádném postupu nalézacího soudu svědčí i objektivita, s jakou rozebral a zhodnotil důkazy vážící se k řešení otázky věrohodnosti poškozené, když zvažoval věrohodnost jí uváděných tvrzení v kontextu s určitými jejími lživými tvrzeními, která v řízení vyšla najevo. Pokud však jde o tato lživá tvrzení, popřípadě obviněným zdůrazňovanou komunikaci poškozené se svědkyní P. M. ohledně množství požitého alkoholu, Nejvyšší soud dodává, že jde o typický projev obavy třináctileté dívky z reakce rodičů na konzumaci alkoholu, nikoli o projev snahy manipulovat s průběhem vlastního sexuálního útoku. Nalézací i odvolací soud posoudily tento dílčí moment v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a věcně správně uzavřely, že nemá vliv na věrohodnost popisu samotného útoku, jehož průběh je současně podpořen dalšími důkazy. 21. Obviněný v dovolání dále namítl neobjektivnost zpráv Dětského advokačního centra Locika, kterou dovozoval z tvrzené finanční vazby mezi poškozenou a uvedeným centrem, spočívající v úhradě služeb poskytovaných poškozené. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že předmětné zprávy nebyly v trestním řízení opatřeny ani hodnoceny jako znalecký posudek ve smyslu § 105 a násl. tr. ř., nýbrž toliko jako listinný důkaz podle § 213 tr. ř. Jejich význam proto nespočíval v odborném autoritativním posouzení skutkových otázek či hodnocení věrohodnosti poškozené, ale pouze v dokreslení jejího psychického stavu a následků prožívané situace. Samotná skutečnost, že poškozená využívala služeb daného centra, i kdyby za úplatu, bez dalšího nezakládá důvod pochybovat o objektivitě obsahu těchto zpráv. Rozhodující je však skutečnost, že závěry soudů nebyly na uvedených listinách založeny izolovaně, nýbrž vyplynuly z komplexního hodnocení všech provedených důkazů, které ve svém vzájemném souhrnu tvořily ucelený a logický skutkový podklad pro rozhodnutí ve věci. 22. Obviněný dále považuje za nepřípustné zamítnutí návrhu na doplnění dokazování, zejména výslechem svědka I. S., I. Z. a muže křestním jménem A., bez nichž nemůže být objasněn skutkový stav. Nejvyšší soud k této námitce pouze ve stručnosti uvádí, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy se s důkazními návrhy obviněného řádně vypořádaly, přičemž lze odkázat na body 49. – 57. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 12. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího. Zde je namístě připomenout, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo jinak vyvrácena. Dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Je podstatné, že soudy v předmětné věci zjistily skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, respektive po řádně provedeném dokazování neměly žádné pochybnosti o tom, zda a jak se odehrálo vytýkané jednání obviněného. 23. Pokud jde o výpověď svědka I. S., Nejvyšší soud konstatuje, že i v případě, že by tento svědek podal svědeckou výpověď, bylo by nezbytné hodnotit její věrohodnost se zvýšenou mírou obezřetnosti s ohledem na skutečnost, že v průběhu listopadu 2024 byl milencem manželky obviněného. Dále bylo zjištěno, že svědek byl opakovaně kontaktován manželkou i obhájcem obviněného, což by mohlo ovlivnit jeho případnou výpověď. Současně lze jeho výslech považovat za důkaz nadbytečný, neboť by nepřinesl žádné nové a pro rozhodnutí relevantní skutečnosti, když skutkový děj byl dostatečně prokázán zejména videozáznamy z mobilního telefonu svědkyně A. D. I bez výpovědí uvedených svědků je však skutkový stav věci bez důvodných pochybností prokázán v rozsahu potřebném pro rozhodnutí soudu. Nejvyšší proto konstatuje, že nebylo zjištěno opomenutí některého důkazu, který by byl relevantní pro posouzení věci. 24. Obviněný I. H. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). 25. K uvedenému dovolacímu důvodu namítl, že v průběhu řízení nebylo prokázáno užití násilí či zneužití bezbrannosti poškozené, takže právní kvalifikace skutku jako trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku není přiléhavá. Dovolatel má za to, že skutek měl být správně kvalifikován jako trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku. 26. Nejvyšší soud konstatuje, že s právní kvalifikací skutku jako zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první i druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024, se zcela ztotožňuje. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný využil stavu bezbrannosti 13leté poškozené, ačkoli si byl vědom jejího věku i jejího zjevně podnapilého stavu. Obviněný vůči poškozené užil násilí navzdory jejímu odstrkávání a volání o pomoc, a to za situace, kdy poškozená v důsledku svého stavu nebyla schopna klást obviněnému účinný odpor. S odkazem na výpovědi obviněného a poškozené lze uvést, že tyto se shodují v tom, že mezi nimi došlo na předmětném místě a v předmětném čase k felaci a k vaginálnímu pohlavnímu styku. Obviněný však popíral kromě násilí na poškozené i jeho vědomost o tom, že je poškozená mladší 15 let. To však bylo jednoznačně vyvráceno nejen samotnou poškozenou, ale taktéž výpovědí svědkyně A. D., která potvrdila, že poškozená obviněnému sdělila svůj skutečný věk. Shoda mezi tvrzeními obviněného a poškozené také nepanuje ohledně toho, zda sexuální akt mezi nimi byl oboustranně chtěný a dobrovolný. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že to byl obviněný, kdo popsaným násilným jednáním inicioval pohlavní styk s třináctiletou poškozenou. Nejde přitom o žádné domněnky, jak namítá obviněný, ale o důkazně podložený závěr, o němž nevznikly žádné rozumné pochybnosti. Skutečnost, že poškozená o této okolnosti vypovídá pravdivě je doložena nejen prokázanými následky na její psychice, ale i na těle, když obviněný zakrýval poškozené ústa v momentě, kdy se snažila volat o pomoc, což dokládá videozáznam zajištěný z mobilního telefonu svědkyně A. D., na němž je vidět plačící poškozená a zranění jejího vnitřního spodního rtu po předmětném skutku. Pokud se jedná o následky trestné činnosti na jejím psychickém zdraví, tyto jsou prokázány kromě výpovědi poškozené také znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, dále výpovědí svědkyně L. H., aktuální zprávou centra Locika a taktéž výpověďmi rodičů poškozené I. a M. K. Znak užití násilí a bezbrannosti nezletilé poškozené má proto Nejvyšší soud za bez pochybností prokázaný. Pokud má obviněný za to, že se celý skutkový děj odehrál jinak, totiž tak, že šlo o dobrovolný pohlavní styk, lze dodat, že taková námitka směřuje proti skutkovým zjištěním soudů, nikoli proti právnímu posouzení skutku. 27. Výhrady obviněný směřoval i vůči výroku o náhradě škody, když má za to, že výše přiznaných nároků jsou neodůvodněné a přezkoumatelné. Nejvyšší soud však s touto námitkou nesouhlasí a uvádí, že odvolací soud velmi podrobně a přesvědčivě odůvodnil výrok týkající se přiznané náhrady nemajetkové újmy. Při svém hodnocení vzal v úvahu zejména povahu a závažnost jednání obviněného, intenzitu zásahu do osobnostních práv nezletilé poškozené, její nízký věk a vysoký stupeň společenské škodlivosti zvlášť závažného zločinu znásilnění dítěte mladšího patnácti let. Současně přihlédl k možným negativním dopadům předmětného jednání na další psychický a osobnostní vývoj poškozené a zohlednil též skutečnost, že obviněný se uvedeného jednání dopustil v době, kdy se poškozená nacházela ve stavu ovlivněném požitím alkoholických nápojů. V souvislosti s protiprávním jednáním obviněného vznikla poškozené závažná nemajetková újma, představovaná zásahem do její osobní, fyzické integrity, svobody rozhodování v sexuální oblasti, neboť jí byly způsobeny duševní útrapy a byla narušena její osobnostní práva, zejména právo na ochranu svobodného rozhodování, soukromí, důstojnosti a intimity. Odvolací soud se rovněž zabýval posouzením, zda stanovená výše náhrady nemajetkové újmy nebude mít pro obviněného z ekonomického hlediska likvidační dopady. Nejvyšší soud proto neshledal dané odůvodnění výroku o náhradě škody nikterak vadným a bez výhrad na něj odkazuje. 28. Za vadný obviněný označil rovněž trest vyhoštění, neboť podle něj se prakticky rovná odsouzení k trestu smrti. Nejvyšší soud zde poukazuje na to, že pokud chtěl obviněný zpochybnit správnost výroku o trestu, měl tak učinit uplatněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud k této námitce odkazuje na podrobné a přesvědčivé odůvodnění odvolacího soudu, který při posuzování podmínek pro uložení trestu vyhoštění zohlednil nejen aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině, ale rovněž osobní, rodinné a sociální poměry obviněného. Za okolnost vylučující uložení trestu vyhoštění ve smyslu § 80 odst. 3 tr. zákoníku nelze bez dalšího považovat skutečnost, že obviněnému v zemi původu potenciálně hrozí povolání do ukrajinské armády. Samotná existence válečného stavu či ozbrojeného konfliktu na území domovského státu také automaticky nebrání uložení tohoto druhu trestu, nejsou-li současně dány další konkrétní okolnosti předpokládané citovaným ustanovením. Odvolací soud přitom správně poukázal na skutečnost, že obviněný má na Ukrajině rodinné i sociální zázemí, zatímco na území České republiky neměl povolen trvalý pobyt, nevytvořil si zde stabilní pracovní ani sociální vazby a nebyl mu udělen azyl ani doplňková ochrana podle jiného právního předpisu. Tyto skutečnosti proto nebránily uložení trestu vyhoštění. 29. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný I. H. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první i druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 31. 12. 2024, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. 30. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného I. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu