4 Tdo 438/2026-1249 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2026 o dovolání obviněného L. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. 5 To 321/2025, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 T 6/2025, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 9. 2025, sp. zn. 6 T 6/2025, byl obviněný L. V. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 15 měsíců. Výkon trestu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. 2. Trestné činnosti se obviněný podle skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině a blíže rozvedených v odůvodnění rozsudku dopustil tím, že dne 24. 7. 2019 v obci XY, na adrese XY, pod nepravdivou legendou, že potřebuje finanční prostředky k bezprostřední úhradě dluhů osobám, které mu vyhrožují, převzal od poškozeného P. L., svého dlouholetého kamaráda, v hotovosti částku 250 000 Kč na základě písemně sepsané smlouvy o zápůjčce se sjednaným úrokem 5 % a splatností do 30. 9. 2019. Dne 12. 8. 2019 poškozeného kontaktoval znovu s tím, že potřebuje ještě 150 000 Kč a že mu svůj závazek uhradí z peněz získaných prodejem společnosti Arktida, spol. s r. o. Na stejném místě pak od poškozeného převzal v hotovosti 150 000 Kč, a to opět na základě smlouvy o zápůjčce se sjednaným úrokem 5 %, tentokrát ale se splatností do 31. 10. 2019. Uvedeného jednání se dopustil srozuměn s tím, že sjednanému závazku ze smluv o zápůjčce ke škodě majetku poškozeného zřejmě nedostojí, protože se nachází ve velmi špatné finanční situaci dané tím, že žije jen z částečného starobního důchodu a nízkého příjmu z Arktida, spol. s r. o. , které celkově měsíčně činí 27 399 Kč, a přitom má vysoké dluhy vůči několika bankovním domům a Home Credit, a. s., jejichž měsíční splátky ve svém souhrnu přesahují jeho měsíční příjem, a je povinen uhradit další finanční závazky po splatnosti v řádu stovek tisíc korun vůči fyzickým osobám, které se domáhají jejich splacení. Využil toho, že poškozený se ho nevyptával, a svoji neutěšenou finanční situaci mu zatajil s vědomím rizika, že jinak by od něj peníze nezískal. Záměrně poškozenému zdůrazňoval jen to, že v brzké době obdrží finanční prostředky z prodeje nemovitostí patřících Arktida, spol. s r. o., které byl jednatelem a společníkem, ačkoli mu byla známo, že co do výše zisku a data jeho vyplacení jde o nejistou událost, protože předmětná společnost také byla ve špatné finanční situaci a případný zisk z prodeje bylo nutné přednostně použít k uspokojení nároků jejích věřitelů, a teprve zbytek zisku může být rozdělen mezi společníky. Z poskytnutých peněžních prostředků obviněný poškozenému ve sjednaném termínu, ale ani nikdy později, nic nevrátil, a to i přes skutečnost, že prodej nemovitostí Arktida, spol. s r. o. byl posléze realizován. 3. Stejným rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další skutek týkající se poškozené D. Ž. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. 5 To 321/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání obviněného 5. Rozhodnutí odvolacího soudu (mylně obhájcem označené jako rozsudek) obviněný napadl prostřednictvím obhájce Mgr. Michala Hona dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s konstatováním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení [pozn. NS - takto slovně označený dovolací důvod po novele trestného řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb., která je účinná od 1. 1. 2022, koresponduje s nyní účinným zněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. 6. Obviněný namítl, že soudy obou stupňů právně posoudily skutek jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ačkoli nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného trestného činu. Nesouhlasil se závěrem soudů, že jednal v nepřímém úmyslu, protože v době převzetí zápůjček od poškozeného P. L. znal svoji neutěšenou finanční situaci a byl přinejmenším srozuměn s tím, že peníze nebude schopen vrátit a poškozenému tak způsobí na majetku větší škodu. 7. Skutkové závěry soudů o jeho špatné finanční situaci jsou podle obviněného spekulativní a přetrvávají o nich důvodné pochybnosti. Soudy nahodile pracovaly s některými závazky a splátkami úvěrů z předmětného období a z těchto dílčích zjištění dovozovaly jeho majetkové poměry povšechně, aniž by zjišťovaly osud jednotlivých závazků (zda a jak byly spláceny, zda byly splněny apod.). Uvedl, že zjištění o nedostatečném příjmu k úhradě závazků je vytržené z kontextu celkového pohledu na jeho aktiva a pasiva. V této souvislosti odkázal na „finanční šetření“ ve spise (úřední záznam ze dne 13. 11. 2024, č. l. 364 tr. spisu) a uvedl, že z něj plyne, že jeho příjmy od listopadu 2017 do září 2022 činily 4 033 087 Kč. Namítl, že soudy se jeho finanční situací v širším měřítku nezabývaly a že při úvahách o nepřímém úmyslu vycházely z konstrukce záporného cash-flow (záporný rozdíl mezi příjmy a výdaji), kterou obviněný označil za postup bez vypovídací hodnoty o celkovém stavu majetku. Uvedl, že takové úvahy by podle něj vedly k nepřijatelnému kriminalizování právních jednání v situacích, kdy se události později vyvinou jinak, než bylo očekáváno (v dovolání zmiňuje formulaci odvolacího soudu o spoléhání se na nejistou budoucí událost). Zdůraznil, že předmětem dokazování měl být jeho psychický vztah k jednání k okamžiku převzetí zápůjček a že soudy podle něj hodnotily věc prizmatem znalosti budoucího vývoje. Uvedl, že „do hlavy dovolateli nikdo nevidí“ a že pokud má být přímé dokazování nahrazováno úsudkem ze všech okolností zřejmým, musí jít o závěry kategorické, v opačném případě měly být podle něj aplikovány pochybnosti ve prospěch obviněného (princip in dubio pro reo). 8. K prokazování nepřímého úmyslu obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 475/2016, a namítl, že situace tam posuzovaná (pachatel byl bez zaměstnání, bez příjmu, dluhy, exekuce, příležitostné práce a dávky) byla od té jeho podstatně odlišná. Neměl institucionální závazky po splatnosti, soukromé závazky aktivně řešil, zápůjčky průběžně vracel, měl příjem, pobíral starobní důchod, nebyl vystaven exekucím a nepobíral sociální dávky. Z těchto důvodů u něj nelze srozumění se způsobením škodlivého následku v době sjednání zápůjček ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku dovodit. 9. V rozhodné době navíc vlastnil obchodní podíl ve společnosti Arktida, spol. s r. o., a důvodně předpokládal, že z prodeje nemovitostí patřících této společnosti při následném vypořádání získá částku cca 4 až 5 mil. Kč, z níž uhradí své dluhy. Uvedl, že soudy jeho obhajobu vyvracejí jen poukazem na výpověď dalšího společníka svědka J. K., který očekával z prodeje nemovitého majetku společnosti Arktida, spol. s r. o. zisk nejprve cca 110 mil. Kč, ovšem následně se prodej realizoval jen za 92 mil. Kč, a rezignovaly na dokazování k časové ose předmětného prodeje a mechanismu vypořádání zisku podle společenských podílů. 10. V návaznosti na to obviněný uplatnil námitku opomenutých důkazů, které by prokazovaly okolnosti prodeje majetku společnosti Arktida, spol. s r. o. a následného vypořádání společníků a které jsou relevantní pro posouzení, kdy a jak mohl obviněný zjistit výši svého příjmu ze jmenované společnosti a zda v době sjednání zápůjčních smluv mohl poškozeného P. L. uvést v omyl tvrzením, že zápůjčky budou vráceny z tohoto očekávaného finančního zdroje. 11. K opomenutým důkazům obviněný odkázal na judikaturu Ústavního soudu a citoval nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 (tři důvody neprovedení důkazu – irelevance, nedostatek vypovídací potence, nadbytečnost), dále nález ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, a nález ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03 (řešící vadu opomenutých důkazů zásadních pro zjištění subjektivní stránky trestného činu).V této souvislosti uvedl, že bez provedení navrhovaných důkazů považuje závěr soudů o tom, že musel vědět, že nebude schopen závazky uhradit z vypořádání příjmů z Arktidy, spol. s r. o., za předčasný a nepodložený. Odkázal též na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, např. na usnesení ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 8 Tdo 337/2013, podle kterého jsou takové procesní situace důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. 12. Obviněný také namítl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, pokud jde o uvedení poškozeného P. L. v omyl tvrzením o „lichvářích“. Citoval z výpovědi poškozeného v hlavním líčení, ve kterých poškozený mimo jiné řekl, že při druhé zápůjčce se už na účel neptal a že splatnost zápůjček byla navázána na prodej Arktidy, spol. s r. o., takže věřil, že peníze od obviněného dostane zpět. Obviněný poukázal i na to, že odvolací soud vycházel z výpovědi svědkyně H. N., přestože jmenovaná vypovídala k jinému skutku. 13. V závěru dovolání obviněný s odkazem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku uplatnil argument subsidiarity trestní represe (princip ultima ratio). Uvedl, že věc má podle něj soukromoprávní charakter, že pohledávka poškozeného je civilně přiznána, vykonatelná a řešená v insolvenčním řízení (oddlužení), takže uplatnění trestní odpovědnosti není namístě. V této souvislosti poukázal na § 416 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“) a uvedl, že trestní řízení vnímá jako snahu věřitele zlepšit své procesní postavení. 14. Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu [ačkoli odvolací soud rozhodoval zamítavým usnesením, jak již bylo konstatováno shora] a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout. III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství 15. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněl obecný rámec dovolacího přezkumu a v jeho kontextu uzavřel, že argumentace obviněného míří především na skutkový základ věci zpochybňováním způsobu hodnocení důkazů, což se ale míjí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný v dovolání označil. Námitky obviněného k subjektivní stránce a k subsidiaritě trestní represe pak obsahově směřují do roviny nesprávného právního posouzení skutku, což formálně odpovídá § 265b odst. 2 písm. h) tr. ř., tedy dovolacímu důvodu, který obviněný výslovně neuplatnil, jsou ovšem zjevně neopodstatněné. 16. K vytýkanému extrémnímu nesouladu státní zástupce uvedl, že obviněný nepředkládá takovou argumentaci, která by byla způsobilá založit zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Odkázal na pečlivé a logické odůvodnění zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně v bodě 17 jeho rozsudku a na body 13 až 18 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde jsou se stejnou pečlivostí přesvědčivě vypořádány veškeré skutkové odvolací námitky obviněného, které se z podstatné zčásti překrývají s námitkami dovolacími. 17. K námitce opomenutých důkazů státní zástupce zdůraznil, že soudy nejsou povinny provést každý navržený důkaz, zejména jde-li o důkaz nadbytečný nebo takový, který nemá podstatný dopad na skutková zjištění určující pro právní posouzení věci. Podle státního zástupce další objasňování okolností prodeje majetku společnosti Arktida, spol. s r. o. a vypořádání společníků nepředstavuje v kontextu již obstaraných důkazů podstatný důkaz, jehož neprovedení by mohlo založit relevantní dovolací vadu. 18. Stran namítaného nedostatku subjektivní stránky státní zástupce uvedl, že soudy obou stupňů se otázkou zavinění podrobně zabývaly, a to nejen ve vztahu k objektivním skutečnostem (zadluženost obviněného, splátkové zatížení, reálné možnosti úhrady), ale i ve vztahu k povaze jednání obviněného. Jejich závěry o naplnění subjektivní stránky přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu jsou vzhledem k důkazům, o které se zde soudy opřely, logické a správné. 19. K námitce subsidiarity trestní represe konstatoval, že paralelní využití prostředků civilního práva či insolvenčního řízení samo o sobě nevylučuje trestní odpovědnost, pokud jsou naplněny znaky trestného činu a okolnosti případu neodůvodňují výjimečný závěr o nedostatečné společenské škodlivosti. Připomněl, že soudy se otázkou subsidiarity trestní represe zabývaly a své závěry v rozhodnutích vyložily. 20. Podle státního zástupce je dovolání převážně vystavěno na opakování námitek uplatněných již v odvolacím řízení a že se s nimi soudy obou stupňů vypořádaly. Nejvyššímu soudu proto navrhl, aby dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby o něm rozhodl v neveřejném zasedání. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil jiné než jím navrhované rozhodnutí. 21. Vyjádření státního zástupce bylo Nejvyšším soudem zasláno obviněnému prostřednictvím jeho obhájce pro případ, že by k němu chtěl učinit repliku. Obviněný však této možnosti nevyužil. IV. Důvodnost dovolání 22. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř. S jistými výhradami splňuje i obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř. 23. Nejvyšší soud připomíná, že je pro rozsah přezkumné povinnosti vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Proto je třeba, aby dovolatel jasně vymezil, o jaké důvody a jaké argumenty mimořádný opravný prostředek opírá. Obviněný uvedl, že o § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V odůvodnění dovolání pak vznesl dvě námitky hmotně právní povahy (k subjektivní stránce a k zásadě subsidiarity trestní represe), a zbývající část jeho argumentace směřovala proti tomu, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu podvodu, kterým byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Z uvedeného je zřejmé, že obviněným označený dovolací důvod odpovídá znění trestního řádu před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, nikoliv aktuálnímu znění trestního řádu, podle kterého slovně popsaný obsah obviněným uplatněného důvodu a jeho faktická argumentace koresponduje s § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 24. Krom výše popsané vady v označení dovolacích důvodů podle již neúčinného znění trestního řádu Nejvyšší soud ještě zaznamenal, že obviněný opomněl uplatnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jehož podstata spočívá v tom, že ač odvolací soud v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, zamítl odvolání a neodstranil vadu v něm vytýkanou a zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 25. Zjištěná formální pochybení ale sama o sobě nebyla způsobilá zamezit dovolacímu přezkumu, protože Nejvyšší soud se pro posouzení obsahu dovolání a užitých důvodů vedle zásady, že procesní úkony se provádějí podle trestního řádu účinného v době prováděného řízení (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), řídil také tím, že bez ohledu na to, jaké paragrafové znění důvodu obviněný přiřadil, je nutné vycházet z pravidla zakotveného v § 59 odst. 1 tr. ř., podle něhož se podání posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno. 26. Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl, protože obviněným fakticky uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. nebyly reálně naplněny. 27. Porovnáním dovolání s obsahem trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že dovolací argumentace obviněného je opakováním námitek uplatněných již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů přezkoumatelně a velmi přesvědčivě vypořádaly. V takových případech jde zpravidla vždy o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sv. 17/2002, č. 408). 28. Podstatná část dovolání je navíc založena na výhradách skutkové povahy, přesněji na polemice se skutkovými zjištěními a se způsobem hodnocení důkazů k majetkové situaci obviněného v době sjednání a převzetí zápůjček, k významu očekávaného příjmu z vypořádání v Arktida, spol. s r. o. (dále také jen „společnost Arktida“) a k otázce toho, zda obviněný poškozeného při sjednávání zápůjček uvedl v omyl ohledně svých schopností peníze ve sjednaném termínu vrátit. Takové námitky samy o sobě ale dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. 29. Skutkové výhrady mohou podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založit dovolací přezkum jen zcela výjimečně tam, kde rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jednotlivé alternativy tohoto dovolacího důvodu přitom nestačí pouze formálně označit nebo užít jejich slovní ekvivalent. Aby mohly být předmětem dovolacího přezkumu, musí být konkrétně a věcně vyargumentovány tak, aby zákonnému vymezení odpovídaly i po obsahové stránce. 30. Tak tomu v posuzované věci není. Obviněný sice v dovolání odkazuje na některé konkrétní důkazy, zejména na výpověď poškozeného P. L., finanční šetření obsažené ve spise, výpověď svědka J. K. a obecně na důkazy vztahující se k prodeji majetku společnosti Arktida a následnému vypořádání společenských podílů, avšak z těchto důkazů pouze dovozuje vlastní skutkovou verzi. Podstatou jeho argumentace je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, jak vyhodnotily jeho majetkovou situaci v době realizace zápůjček a jaký význam přisoudily tvrzenému očekávanému vypořádání ze společnosti Arktida. Obviněný tedy nepředkládá námitku skutečného zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž znovu prosazuje skutkovou verzi, kterou soudy nižších stupňů opakovaně vyloučily. 31. Obviněný zejména namítal, že soudy měly jinak hodnotit jeho majetkové možnosti, jeho očekávání ohledně vypořádání z prodeje majetku společnosti Arktida a obsah výpovědi poškozeného. Takto pojatá argumentace však nevysvětluje, proč by skutkové závěry soudů nebylo možné přijmout při žádném logicky přípustném způsobu hodnocení důkazů, ani neoznačuje takový obsah konkrétního důkazu, který by byl přímým opakem rozhodného skutkového zjištění. Ve skutečnosti jde jen o nahrazování úvah soudů nižších stupňů vlastním hodnocením důkazů a dovozování z nich pro obviněného příznivější skutkové verze. 32. Nejvyšší soud připomíná, že zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán jen tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy při jakémkoli logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení, popřípadě jsou přímým opakem obsahu důkazů, o něž byla opřena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Taková situace zde nenastala. Soud prvního stupně vyšel z uceleného řetězce důkazů, zejména z výpovědi poškozeného, výpovědi svědka J. K., listinných důkazů k závazkům obviněného, z výpisů z bankovních účtů a z důkazů vztahujících se k ekonomické situaci společnosti Arktida, které jsou detailně rozepsány pod bodem 14 odůvodnění jeho rozsudku a které soud pečlivě a logicky analyzoval v bodě 19 (měsíční pravidelný příjem obviněného podle soudu prvního stupně činil 27 399 Kč; povinné měsíční splátky z úvěrů, které dosáhly cca 2 800 000 Kč, činily kolem 34 000 Kč a z výpisů je zřejmé, že trvalé příkazy k jejich úhradě v době sjednání zápůjček už nebyly realizovány pro nedostatečný disponibilní zůstatek na účtu; výše splatných dluhů vůči fyzickým osobám v době sjednání smluv o zápůjčce s poškozeným L. činila minimálně 500 000 Kč). Odvolací soud na tyto závěry navázal, rozvedl je a výslovně se zabýval i námitkami obviněného týkajícími se tvrzeného uvedení poškozeného v omyl, jeho majetkové situace i očekávaného plnění z prodeje majetku společnosti Arktida (srov. zejména body 13 až 23 odůvodnění jeho usnesení). 33. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů současně vyplývá, proč verzi obviněného neuvěřily. Nepominuly jeho tvrzení o očekávaném vypořádání zisku z prodeje nemovitostí společnosti Arktida, ale vyšly z toho, že šlo o budoucí nejistou událost, která v kontextu ostatních důkazů, zejména ve vztahu k finanční situaci obviněného v době převzetí zápůjček, k existenci celé palety jeho dalších nevypořádaných závazků, k reálnosti splnění převzatých závazků ve sjednaných lhůtách a k tomu, jaké informace byly poškozenému při sjednávání zápůjček sděleny, nevypovídá o tom, že obviněný v okamžiku sjednávání smluv o zápůjčce mohl být reálně přesvědčen o tom, že poškozenému peníze v dohodnutém termínu vrátí. Současně poukázaly na to, že obviněný poškozenému záměrně předtím, než smlouvy uzavřeli, zatajil informace podstatné pro jeho rozhodnutí o tom, zda mu peníze půjčí, a naopak mu jako důvod půjčky uvedl legendu o lichvářích. Soudy tedy obhajobu obviněného nepřehlédly, ale po jejím posouzení dospěly k závěru, že nevyvrací skutkové zjištění, podle kterého obviněný již v době převzetí zápůjček věděl o tom, že není reálně schopen dostát svým závazkům způsobem, který slíbil poškozenému, a spoléhal na zcela nejistou událost, že v budoucnu možná dosáhne na nějaké finanční prostředky skrze svůj společenský podíl ve společnosti Arktida, ovšem šlo o budoucí nejistou událost a navíc měl obviněný tolik splatných závazků, které navíc byly úročeny, že se nemohl reálně spoléhat na to, že stržená částka postačí k jejich úhradě a ještě mu zbydou finanční prostředky pro poškozeného. Přestože si byl výše svých dluhů a nejistoty ohledně toho, jak dopadne prodej nemovitostí společnosti Arktida, obviněný vědomý, poškozeného na tyto skutečnosti předtím, než on na jeho žádost provedl majetkovou dispozici v jeho prospěch, neupozornil, nýbrž vystoupil s legendou lichvářů, kteří nechtějí čekat, a s tvrzením, že nejpozději do listopadu 2019 získá dostatečně vysoký příjem ze svého společenského podílu ve společnosti Arktida, což ale byla událost nepochybně nejistá z pohledu sjednaného data splatnosti smluv o zápůjčce. Svědek J. K. jasně uvedl, že všichni společníci, včetně obviněného, který byl jednatelem a obchodním ředitelem, věděli, že společnost Arktida je významně zadlužená a že tato obecně známá skutečnost má dopad na jednání s potencionálními kupci o prodeji nemovitostí patřících Arktidě a devalvuje jejich prodejní cenu. Stejně tak mu bylo známo, že nejprve se z prodejní ceny odečte částka potřebná k zaplacení věřitelům Arktidy a teprve zbytek se rozdělí mezi společníky. 34. Právě tato okolnost je významná i pro posouzení dovolací námitky. Pokud soudy nižších stupňů provedly dostatečné penzum důkazů k ustálení skutkového stavu, zejména v jeho sporné části týkající se reálných možností obviněného dostát svému závazku vůči poškozenému P. L. a toho, jak obviněný poškozenému prezentoval své možnosti k zaplacení 400 000 Kč do 31. 10. 2019, které pak všechny hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu s pravidly logiky, aniž by deformovaly jejich obsah, a vysvětlily, proč nepřisvědčily obhajobě obviněného, nemůže Nejvyšší soud na podkladě dovolání znovu přehodnocovat tytéž důkazy jen proto, že obviněný nabízí jejich jiné hodnocení. Dovolací soud není třetí skutkovou instancí a není jeho úkolem nahrazovat skutkové závěry soudů nižších stupňů vlastní úvahou, jestliže skutková zjištění mají obsahovou oporu v provedených důkazech a nevykazují znaky zjevného rozporu. 35. Námitka porušení zásady in dubio pro reo má procesní charakter a sama o sobě dovolací přezkum nezakládá. Relevantní může být pouze tehdy, pokud by se tvrzené nerespektování této zásady promítlo do zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, nebo ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Takový exces však Nejvyšší soud z obsahu napadených rozhodnutí neshledal. Soudy v projednávané věci však nevycházely z neodstraněných pochybností, nýbrž z důkazního stavu, který považovaly za dostatečný pro skutkové závěry vyjádřené ve výroku o vině, přičemž své úvahy v tomto směru odůvodnily. 36. Obviněný dále uplatnil námitku tzv. opomenutých důkazů, kterými měl být podle jeho názoru objasněn časový harmonogram prodeje majetku společnosti Arktida včetně následného vypořádání. K tomu je třeba připomenout, že neprovedení důkazu je relevantní jen tehdy, jde-li o důkaz podstatný a současně nedůvodně neprovedený, typicky bez přezkoumatelného odůvodnění. Platí také, že soud není povinen provést každý navržený důkaz, jestliže návrh na doplnění dokazování odmítne z ústavně akceptovatelných důvodů, zejména pro nadbytečnost, právní irelevanci nebo proto, že tvrzená skutečnost již byla dostatečně objasněna jinými důkazy (k typologii důvodů neprovedení srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, I. ÚS 733/01 a další). 37. V posuzované věci o opomenuté důkazy v tomto smyslu nešlo. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování listinami a dalšími důkazy vztahujícími se i k majetkovým poměrům obviněného a finanční situaci společnosti Arktida (srov. body 14 a 15 odůvodnění jeho rozsudku) a návrhy na doplnění dokazování, které nepovažoval za potřebné, odmítl jako nadbytečné (srov. bod 16 odůvodnění jeho rozsudku, ve kterém soud vylíčil, proč považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný penzem stávajících důkazů). Následně v bodě 17 odůvodnění svého rozsudku vyložil, z jakých důkazů vycházel, jaká zjištění z nich učinil a proč nepřisvědčil verzi obviněného založené na očekávaném vypořádání z prodeje majetku společnosti Arktida. Odvolací soud tyto závěry aproboval a zdůraznil, že pro posouzení věci byla rozhodná finanční situace obviněného v době převzetí zápůjček a reálnost splnění závazků ve sjednaných lhůtách, nikoli dodatečně akcentovaná představa obviněného o budoucím vypořádání, která podle soudů neměla způsobilost změnit závěr o jeho tehdejším podvodném jednání (srov. body 14 až 17 a 20 až 23 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). 38. Námitka opomenutých důkazů tak v dané věci splývá s námitkou zjevného rozporu a obě tyto námitky mají společný základ v nesouhlasu obviněného s hodnocením provedených důkazů. Obviněný nenamítl, že by soudy pominuly důkaz, který by mohl zásadně změnit skutkový základ věci a jehož neprovedení by zůstalo bez odůvodnění. Namítl pouze, že soudy měly provedené důkazy hodnotit jinak a měly přikládat větší význam jeho tvrzení o očekávaném vypořádání ze společnosti Arktida. Taková argumentace však nezakládá ani existenci zjevného rozporu, ani existenci opomenutého důkazu v dovolacím smyslu. 39. Nejvyšší soud uzavírá, že soudy nižších stupňů se verzí obviněného zabývaly, provedly k ní dokazování, hodnotily ji ve vztahu k dalším provedeným důkazům a přezkoumatelně vysvětlily, proč jí neuvěřily. Dovolací argumentace obviněného se tak míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesměřuje proti právnímu posouzení skutku ani proti takovému skutkovému excesu, který by bylo možno označit za zjevný rozpor, ale pouze proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů a způsobu hodnocení důkazů. 40. S jistou mírou tolerance k tomu, jak jsou odůvodněny, lze v dovolání identifikovat dvě výhrady, které formálně korespondují s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jedná se o námitku absence subjektivní stránky přečinu podvodu ve formě úmyslu nepřímého a námitku subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. 41. K námitce absence úmyslné formy zavinění Nejvyšší soud uvádí, že soud prvního stupně se otázkou subjektivní stránky pečlivě zabýval a zcela logicky ji dovodil z nezpochybnitelných okolností případu. Konkrétně z tehdejšího rozsahu závazků obviněného, jeho příjmových možností, opakovaných problémů s plněním platebních povinností, nastavení krátkých lhůt splatnosti a současně z toho, že obviněný poškozenému zatajil podstatné skutečnosti o své reálné schopnosti závazky splnit, při jejichž znalosti by poškozený majetkovou dispozici neučinil (srov. bod 17 a 19 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud tento závěr převzal a podrobně rozvedl úvahu o tom, že obviněný se spoléhal na objektivně nejistou budoucí událost (prodej a vypořádání společnosti Arktida) ve vztahu k povinnosti splnit závazek ve smluvně dohodnutých lhůtách (srov. body 16-17 a 20-23 odůvodnění jeho usnesení). 42. Nejvyšší soud konstatuje, že hmotněprávní závěr soudů, že obviněný jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu, má evidentní oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Obviněný se navíc v dovolání nevymezil vůči tomu, jak soudy nižších stupňů posoudily subjektivní stránku, relevantní právní výhradou, nýbrž ji ve skutečnosti namítal zpochybňováním skutkových zjištění o jeho nesolventnosti a o tom, že v době sjednávání smluv o zápůjčce musel vzhledem k vysoké výši svých dluhů, počtu věřitelů, nízkému příjmu a velmi nejisté možnosti výhodného prodeje společnosti Arktida, které byl společníkem, počítat s variantou, že v době splatnosti, na které se s poškozeným dohodl, nebude mít prostředky k úhradě zapůjčené částky, což je argumentace skutkové povahy, která se míjí s rozsahem dovolacího přezkumu v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. směřujícího k odstranění vad právního posouzení skutku, protože na podkladě tohoto ustanovení Nejvyšší soud přezkoumává jen správnost aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřezkoumává skutková zjištění samotná. 43. K námitce subsidiarity trestní represe (princip ultima ratio) Nejvyšší soud připomíná, že existence civilních prostředků ochrany (včetně civilního přiznání pohledávky a insolvenčního řešení) sama o sobě nevylučuje trestní odpovědnost, jsou-li všechny znaky trestného činu naplněny zákonodárcem typově předpokládanou intenzitou. Obviněný v tomto směru nepředložil takovou právní argumentaci, která by odůvodňovala závěr o výjimečné neadekvátnosti trestní reakce v posuzované věci, když svá dovolací tvrzení vystavěl na polemice se skutkovým stavem a vlastních domněnkách o tom, proč poškozený inicioval jeho trestní stíhání. Odvolací soud k této námitce pak správně připomněl, že civilní řízení řeší náhradu škody po dokonání jednání, nikoli otázku naplnění znaků trestného činu (srov. bod 27 odůvodnění jeho usnesení). 44. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání je převážně založeno na skutkových výhradách, které nenaplňují podmínky § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a proto nepodléhají dovolacímu přezkumu, a v té části dovolání, ve které lze s vysokou tolerancí uvažovat o hmotněprávní argumentaci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nejsou uplatněné výhrady způsobilé zpochybnit právní posouzení skutku soudy nižších stupňů. V. Závěrečné posouzení 45. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu