4 Tdo 478/2026-201 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný F. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 2 To 229/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 120/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Obviněný F. P. byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 23. 6. 2025, sp. zn. 1 T 120/2024, uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody. 2. Skutková zjištění soudu prvního stupně lze shrnout následovně. Dne 24. 5. 2024 kolem 11.00 hodin v XY na parkovišti před OD Kaufland obviněný záměrně v okamžiku, kdy procházel kolem zde zaparkovaného osobního vozidla Škoda Kodiaq RZ XY poškodil nezjištěným nástrojem, pravděpodobně klíčem, lak na jeho levých předních dveřích, čímž poškozené společnosti Drivalia Lease Czech Republic s. r. o., způsobil škodu ve výši 17 154,99 Kč. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný F. P. odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 2 To 229/2025, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil jen ve výroku o náhradě škody a za splnění podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. o nároku poškozené společnosti znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. ponížil výši přiznané náhrady za škodu a poškozenou se zbytkem uplatněného nároku odkázal na občanskoprávní řízení. II. Dovolání obviněného 4. Obviněný F. P. napadl rozsudek odvolacího soudu prostřednictvím obhájce JUDr. Mgr. Ing. Martina Veselého dovoláním, které opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s jejich plnou slovní citací, tj. že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 5. Reprodukoval obsah provedených důkazů a namítl, že neprokazují skutková zjištění o tom, že to byl právě on, kdo záměrně poškodil předmětné vozidlo. Svědkyně V. K., která seděla uvnitř vozidla, není věrohodná s ohledem na to, jak měnila svoji výpověď, fotografie, kterou měla na místě činu pořídit, nebyla k důkazu provedena a podle odborného vyjádření není možné jednoznačně určit směr vzniku vrypu na dveřích poškozeného vozidla. Úvaha soudu o tom, že obviněný si ověřoval přítomnost osob ve vozidle, neboť ho chtěl poškodit, je jen spekulací. Navíc se soudy nezabývaly tím, zda mohl ženu sedící ve vozidle čelním oknem spatřit. Soudy nižších stupňů podle obviněného obrátily důkazní břemeno proti němu, provedené důkazy vykládaly v jeho neprospěch a presumovaly subjektivní stránku přečinu, čímž porušily „zásadu“ in dubio pro reo i princip presumpce neviny, k čemuž odkázal na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k otázce hodnocení důkazů. 6. Dovolací argumentaci vůči skutkovým zjištěním obviněný uzavřel tím, že si poškození vozu nebyl vědom, a rozhodně popřel, že jednal úmyslně. K takovému činu neměl motiv. Soudy chybně dovodily jeho vinu z toho, jak reagoval na to, když svědkyně V. K. vystoupila z auta a osočila ho z jeho poškození. 7. Poslední dovolací námitka se vztahovala k porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Obviněný je přesvědčen o tom, že postačilo věc řešit občanskoprávní žalobou na náhradu škody. 8. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 2 To 229/2025, a aby přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí s uložením pokynů k řádnému posouzení skutkových okolností z pohledu pravidla in dubio pro reo a k zajištění objektivního a úplného dokazování. III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství 9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že námitky proti výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve skutečnosti nepoukazují na zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný pouze jiným hodnocením zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a prosazuje pro něho příznivější verzi skutkového děje. Konkrétně ale neuvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Jeho tvrzení o tom, že soudy vycházely jen z výpovědi svědkyně V. K., jejíž věrohodnost navíc „absolutizovaly“, nepřekračuje meze běžné polemiky se zjištěným rozhodným skutkovým stavem. Takto koncipované námitky neodpovídají shora citovanému důvodu dovolání. 10. K dovolacím námitkám obviněného, jimiž poukázal na údajné porušení práva na spravedlivý proces, státní zástupce připomněl, že výtky týkající se porušení základních práv a svobod mohou být předmětem dovolacího přezkumu Nejvyšším soudem, ale teprve jejich důvodnost zakládá existenci příslušného důvodu dovolání [např. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Přitom nikoli každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť argumentaci uplatněnou v dovolání je třeba posuzovat zejména v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci a přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1689/2016). Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou oproti obžalobě bez dalšího neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, pravidla in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Z hlediska práva na spravedlivý proces je v této věci rovněž podstatné, že soudy dodržely požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). 11. K námitce chybného hodnocení věrohodnosti svědkyně V. K. státní zástupce konstatoval, že v průběhu dosavadního trestního řízení svědkyně konzistentně popsala skutečnosti podstatné pro skutkové a právní posouzení věci a není zde nic, co by svědčilo o vyloučení či snížení tzv. obecné nebo specifické věrohodnosti její výpovědi. Jde o osobu bezúhonnou, která neměla žádný zájem na potrestání obviněného, a jejíž tvrzení jsou v souladu s ostatními provedenými důkazy. 12. Podle státního zástupce neobstojí ani námitky obviněného opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. 13. K namítané subjektivní stránce uvedl, že soudy učinily akceptovatelný závěr o existenci úmyslného zavinění a obviněný ho nezpochybnil právně relevantními námitkami. Výhradu absence subjektivní stránky založil jen na nesouhlasu s výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedl, v čem spatřuje vadu právního posouzení. Namítl-li v této souvislosti, že neměl žádný motiv ke spáchání žalovaného trestného činu, státní zástupce připomíná, že motiv či pohnutka není znakem přečinu poškození cizí věci, kterým byl obviněný uznán vinným. 14. Zjevně nedůvodnou je pak námitka obviněného, že postup orgánů činných v trestním řízení byl v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio. Státní zástupce odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., a v kontextu tam uvedených judikatorních závěrů uvedl, že v posuzované věci spáchaný skutek nelze svou povahou v porovnání s jinými případy téhož typu považovat za natolik bagatelní a společensky tak málo škodlivý, aby bylo vyloučeno uplatnění trestní odpovědnosti a důsledků s ní spojených. Zdůraznil, že obviněný neuvádí žádné okolnosti, kterými by se skutek vymykal běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné skutkové podstaty. Jeho tvrzení o tom, že věc bylo možné řešit prostředky občanského práva, nevylučuje použití prostředků práva trestního. 15. Na základě všech shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného F. P. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. 16. Vyjádření státního zástupce bylo Nejvyšším soudem zasláno obviněnému na vědomí a k případné replice, kterou ve stanovené lhůtě neučinil. IV. Důvodnost dovolání 17. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky dovolacího řízení, takže se zabýval povahou a opodstatněností uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda na jejich podkladě lze přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř. a konkrétní námitky obviněného musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 a § 265f odst. 1 tr. ř.). Je to dáno tím, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. 18. Po seznámení se s obsahem spisu Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že všechny dovolací námitky obviněným podřazené dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (vzhledem k obsahu námitek do úvahy připadala jen jeho první alternativa tzv. zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů), tomuto důvodu neodpovídají, protože fakticky se jedná jen o výhrady vůči způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Obviněný nepoukazuje na tzv. extrémní rozpory, ale jen na základě vlastních úvah a vlastního hodnocení tvrdí, že skutková zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud aproboval, jsou nesprávná. Navíc jsou jeho námitky jen opakováním skutkových a procesních výhrad, které uplatnil už v řízení před soudem prvního stupně a pak před odvolacím soudem a se kterými se oba soudy nižších stupňů přesvědčivě vypořádaly. Taková argumentace se ovšem míjí s podstatou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož smyslem je postihnout závažné vady skutkového základu rozhodnutí, které spočívají v tom, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že byla učiněna na podkladě procesně nepoužitelných důkazů, anebo že vůči nim byly nedůvodně opomenuty navržené podstatné důkazy. Nejde o nástroj, jehož prostřednictvím by mohl Nejvyšší soud znovu přehodnocovat celé dokazování, nahrazovat úvahy soudů nižších stupňů svými vlastními nebo vytvářet alternativní skutkové verze děje jen proto, že se jeví dovolateli jako pravděpodobnější. Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, protože je ovládáno zásadami vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o zjišťované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikované pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Ostatně i z judikatury Ústavního soudu jasně plyne, že důvodem pro zrušení pravomocného soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení zásad pro hodnocení důkazů, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. 19. Vycházeje z popsaných obecných východisek Nejvyšší soud k dovolacím námitkám obviněného, kterými se domáhá pro sebe výhodnějšího skutkového závěru, že automobil úmyslně nepoškodil, leda snad náhodou, aniž by si toho sám všiml, poukazuje na bod 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém je naprosto přesvědčivě a logicky vysvětleno, z jakých důkazů soud prvního stupně dovodil, že obviněný prošel z čelní strany kolem předmětného vozidla a záměrně, s největší pravděpodobností klíčem, učinil vryp do laku na levých předních dveřích. Soud prvního stupně přitom neopomněl vzít do úvahy žádný z provedených důkazů, všechny hodnotil podle svého vnitřního uvážení individuálně i ve spojení s důkazy dalšími, aniž by některému z nich dal váhu, která mu nenáleží, nebo zkreslil jeho obsah. O svých skutkových závěrech neměl žádné pochybnosti, pro které by s ohledem na zásadu presumpce neviny a z ní vycházejícího principu in dubio pro reo upřednostnil tvrzení obviněného oproti tomu, co pod sankcí křivé svědecké výpovědi vypověděla svědkyně V. K., která v době trestného činu seděla v poškozeném vozidle. Poukázal na to, že sice neviděla obviněného vozidlo poškodit, ale viděla jej přicházet s klíči v ruce, při jeho průchodu kolem vozu zepředu dozadu slyšela silný skřípavý zvuk škrábání do laku, a když z auta vystoupila, viděla čerstvě poškrábané dveře ještě s prachem uvolněným z laku při škrábání. Po celé trestní řízení jmenovaná vypovídala konzistentně a její výpověď je v souladu se závěry odborného vyjádření Kriminalistického ústavu, znaleckého ústavu z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická defektoskopie, metalografie a technická diagnostika, pokud jde o typ použitého nástroje a směr vrypu (č. l. 136–138), protože na základě předložených fotografií konstatoval, že vryp mohl být proveden klíčem a pokud jde o jeho směr, je pravděpodobné, že byl vedený od přední části vozidla. 20. Způsob hodnocení důkazů soudem prvního stupně následně přezkoumal odvolací soud a jasně konstatoval, že netrpí žádným deficitem, který by odůvodňoval jeho zásah na základě výtek obviněného. Výslovně uvedl, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonnými požadavky kladenými na důkazní řízení ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a důkazy správně hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, na rozdíl od obviněného, který je vytrhává ze souvislostí (viz body 11 až 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 21. Podstatou právních námitek obviněného, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je přesvědčení obviněného, že mu nebylo prokázáno úmyslné zavinění k přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a že tak jako tak jeho jednání mělo být řešeno občanskoprávní cestou a trestní postih neměl být vyvozován s ohledem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku. 22. Námitka absence subjektivní stránky ovšem neodpovídá uvedenému dovolacímu důvodu, neboť obviněný ji staví na popírání skutkových zjištění a nikoli na argumentaci právní, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dopadá na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení a Nejvyšší soud na jeho podkladě přezkoumává jen správnost aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřezkoumává skutková zjištění samotná. Krom toho není pochyb o tom, že soudy nižších stupňů dospěly k naprosto přesvědčivě odůvodněnému závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 14 a 15 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího). 23. Námitku subsidiarity trestní represe dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně podřadit lze, je ale zjevně neopodstatněná. K uvedené zásadě zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil ve svém stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, pub. pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Připomněl, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání, a že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu a má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování předmětné zásady. Současně konstatoval, že ji nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. 24. V této trestní věci obviněný v dovolání neuplatnil žádné konkrétní argumenty, pro které by posuzovaný skutek neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Samotná skutečnost, že náhradu škody lze vymáhat i v občanskoprávním řízení, dostačujícím argumentem nepochybně není. Subsidiarita trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení povinností se soukromoprávním základem, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, neboť trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 1211/14, obdobně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005). Z pohledu společenské škodlivosti jednání obviněného je potřeba mít na paměti, že obviněný poškodil cizí automobil v úmyslu přímém, bez jakéhokoli omluvitelného motivu a poté, co byl přistižen, choval se arogantně a očitou svědkyni osočil ze lži. V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu 25. Vzhledem k tomu, že obviněným vznesené námitky týkající se skutkových zjištění neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a protože námitky hmotněprávní povahy uplatněné podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu