4 Tdo 484/2026-68 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2026 o dovolání P. O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2026, sp. zn. 6 To 40/2026, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 Nt 5/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 1. 2026, sp. zn. 80 Nt 5/2025, bylo P. O. podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Toto rozhodnutí bylo vydáno na základě návrhu státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 23. 10. 2025 na uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě. Návrh vycházel ze skutečnosti, že policejní orgán Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru Frýdek-Místek, 1. oddělení obecné kriminality Frýdek-Místek, usnesením ze dne 10. 10. 2025, č. j. KRPT-38323-116/TČ-2025-070271-108, které nabylo právní moci dne 21. 10. 2025, podle § 159a odst. 1 tr. ř. odložil věc vedenou pro podezření ze spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se měl dopustit P. O. 2. Proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 1. 2026, sp. zn. 80 Nt 5/2025 podal P. O. stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 3. 2026, sp. zn. 6 To 40/2026 tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost zamítl. 3. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2026, sp. zn. 6 To 40/2026 podal následně P. O. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), k) a m) tr. ř. Je přesvědčen, že stížnostním soudem opatřená zpráva Psychiatrické nemocnice v XY není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu. Za situace, kdy se jedná o zcela zásadní podklad pro rozhodnutí, měl soud zadat vypracování nového znaleckého posudku, případně doplnění původního znaleckého posudku. Pokud již postupoval tak, že vyžádal pouze lékařskou zprávu, byl povinen umožnit obhajobě se s touto zprávou před vydáním rozhodnutí seznámit, vyjádřit případné námitky a umožnit jí na předloženou zprávu reagovat. Jestliže stížnostní soud sám doplnil skutkový základ a z nového odborného podkladu učinil skutkové a právní závěry rozhodné pro ponechání ústavní formy ochranného léčení, nemohl tak učinit způsobem, který obhajobě vyloučil možnost procesní reakce. Postupem stížnostního soudu bylo zjevně zasaženo do práva dovolatele na spravedlivý proces. V další části svého mimořádného opravného prostředku namítl, že nebyla prokázána nezbytnost ústavní formy ochranného léčení. Soud prvního stupně odkázal na skutečnost, že dovolatel trpí nemocí již dlouho a neužíval léky předtím, než došlo k závadnému jednání. V době rozhodování však již byl dlouhodobě léčen v psychiatrické nemocnici a nebylo nijak prokázáno, že by po propuštění z nemocnice léky neužíval. Napadeným rozhodnutím tak bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení, zejména podmínka aktuální nebezpečnosti pobytu dovolatele na svobodě a podmínka nezbytnosti ústavní formy ochranného léčení. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2026, sp. zn. 6 To 40/2026, zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl. 4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku uvedl, že formulované námitky tvrzenému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají. Jedná se totiž o procesní námitky zaměřené proti soudy učiněným skutkovým zjištěním. Státní zástupce konstatuje, že v řízení o dovolání je jediným nástrojem k napadení zákonnosti uložení ochranného léčení dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Ani dovolací důvod podle písm. k) však neumožňuje přezkoumat skutková zjištění ani k němu provedené dokazování. To je svěřeno dovolacímu důvodu podle písm. g) citovaného ustanovení, jímž lze však skutková zjištění napadnout pouze pokud tato byla „určující pro naplnění znaků trestného činu“. Nikoliv pro naplnění podmínek stanovených zákonem pro uložení ochranného opatření. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy a pouze na jejich základě se může zabývat tím, zda byly naplněny zákonné předpoklady pro uložení ochranného léčení. Státní zástupce má proto za to, že dovolání jako celek uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť brojí pouze proti skutkovým zjištěním o povaze a projevech duševní nemoci dovolatele. 5. K námitce dovolatele, že obhajoba neměla možnost vyjádřit se ke zprávě Psychiatrické nemocnice XY, uvádí státní zástupce toliko, že pokud by Nejvyšší soud shledal, že se jedná o procesní vadu takové závažnosti, že jí bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces, musel by své kasační oprávnění uplatnit i v dovolacím řízení. Po úvaze má však státní zástupce za to, že k takovému postupu důvod není. Ve věci dovolatele byl skutečně proveden poměrně zásadní důkaz v neveřejném zasedání. Ačkoliv dovolatel se zprávou nemocnice před konáním veřejného zasedání patrně seznámen nebyl, ani on následně a zejména ani ve svém dovolání neuvádí k této zprávě žádnou věcnou námitku, připomínku či jinou reakci. Ačkoliv tato zpráva je nepochybně součástí spisu, do něhož může podle § 65 tr. ř. nahlížet jak dovolatel, tak jeho obhájce. Z obsahu dovolání však není zřejmé, že by se dovolatel nebo jeho obhájce s touto zprávou dodatečně seznámili, že by proti jejím závěrům nějak brojili nebo že by k téže otázce opatřili alternativní odborný názor znalce nebo jiného zdravotnického zařízení. Je zjevné, že dovolatel striktně omezuje své námitky pouze na formální procesní skutečnost, že zpráva byla provedena bez jeho přítomnosti. Mělo se navíc jednat o zprávu vypracovanou zdravotnickým zařízením, v němž byl dovolatel hospitalizován. Takové zprávy obsahují nejintimnější detaily o zdravotním stavu pacienta a byl-li tímto pacientem samotný dovolatel, byl to právě on, kdo měl k těmto informacím nejsnadnější přístup. Lze tak předpokládat, že informace ve zprávě obsažené mohl dovolatel znát nebo je znal již od svého ošetřujícího lékaře. Nejednalo se tedy o informace, které by před konáním veřejného zasedání mohly být dovolateli zcela neznámé. Ze všech shora uvedených důvodů má proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za to, že provedením důkazu předmětnou zprávou nemocnice sice došlo k zásahu do principu kontradiktornosti, avšak toto porušení dovolatelova procesního práva z materiálního hlediska zjevně nemělo žádný praktický vliv na práva obhajoby ani na pravidla spravedlivého procesu. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. 7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky naplňují uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 8. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 9. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a ve své stížnosti proti jeho usnesení, přičemž opět namítá, že nebyla prokázána ani nebezpečnost jeho pobytu na svobodě ani nezbytnost uložení ochranného léčení v ústavní formě. S těmito námitkami se však již vypořádaly oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Soud prvního stupně tak učinil v bodech 17-23 odůvodnění svého usnesení a odvolací soud v bodu 4 odůvodnění svého usnesení napadeného předmětným dovoláním. Nejvyšší soud dodává, že těžiště dovolacích námitek obviněného tvoří v podstatě opakování skutkové argumentace známé soudům nižších stupňů jak z obhajoby, kterou uplatnil již před nalézacím soudem, tak z obsahu jeho stížnosti, přičemž soud prvního stupně i soud odvolací se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly. V tomto směru lze poznamenat, že Nejvyšší soud zpravidla odmítne dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud se takovými námitkami tyto soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým a dostatečně přesvědčivým způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). 10. Ke konkrétním námitkám dovolatele stran správnosti samotného výroku o uloženém ochranném léčení je vhodné nejprve v obecné rovině připomenout, že ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1156–1177). 11. Jde-li o dovolatelem rozporovaný závěr o jeho nebezpečnosti při pobytu na svobodě, pak lze konstatovat, že soud druhého stupně rozhodující o jeho stížnosti důvodně vycházel ze zprávy Psychiatrické nemocnice v XY, kterou opatřil za účelem ověření aktuálního zdravotního stavu dovolatele, neboť od vypracování znaleckého posudku uplynula delší doba a obhajoba sama namítala, že zdravotní stav dovolatele mohl být probíhající léčbou významně ovlivněn. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů přitom vyplývá, že dovolatel dlouhodobě trpí paranoidní schizofrenií, přičemž posuzovaného činu jinak trestného se dopustil v době akutní ataky onemocnění. Znalecký posudek jednoznačně uzavřel, že rozpoznávací i ovládací schopnosti byly v rozhodné době zcela vymizelé a že pobyt na svobodě je z psychiatrického hlediska nebezpečný, neboť při nedostatečné léčbě hrozí recidiva obdobného či jiného agresivního jednání. Ani následně opatřená zpráva Psychiatrické nemocnice v XY na těchto závěrech nic nezměnila, naopak je v podstatných směrech potvrdila. Z jejího obsahu vyplynulo, že dovolatel se i přes dlouhodobou hospitalizaci nachází v těžkém defektu, postrádá náhled na své duševní onemocnění, spolupracuje toliko formálně a není schopen samostatné existence mimo zdravotnické zařízení. Za těchto okolností nelze přisvědčit námitce dovolatele, že jeho aktuální zdravotní stav neodůvodňuje závěr o nebezpečnosti pobytu na svobodě. Závěr stížnostního soudu, že při nedostatečné léčbě nadále hrozí recidiva závažného protiprávního jednání a že pobyt dovolatele na svobodě je nebezpečný má oporu v provedených důkazech a představuje logické vyústění skutkových zjištění učiněných ve věci. Dovolatel proti tomuto závěru ve skutečnosti nestaví žádnou relevantní hmotněprávní argumentaci, ale toliko předkládá vlastní hodnocení svého zdravotního stavu a polemizuje se závěry znalce i ošetřujících lékařů, čímž uplatňuje námitky skutkové povahy, jež pod deklarované dovolací důvody podřadit nelze. 12. Stejné skutečnosti současně odůvodňují i závěr soudů nižších stupňů o nezbytnosti ochranného léčení v ústavní formě. Jak správně uvedly oba soudy, z provedeného dokazování nevyplynulo pouze to, že pobyt dovolatele na svobodě je nebezpečný, ale rovněž to, že ambulantní forma ochranného léčení v jeho případě v době rozhodování nebyla způsobilá zajistit dosažení účelu ochranného opatření. Znalecký posudek jednoznačně konstatuje, že dovolatel trpí paranoidní schizofrenií dlouhodobého charakteru, přičemž v době posuzovaného jednání neužíval předepsanou medikaci a nedocházel řádně k ambulantní psychiatrické léčbě. Právě za této situace došlo k rozvoji akutní psychotické ataky, v jejímž důsledku se dopustil opakovaného agresivního jednání vůči zaměstnancům banky. Z těchto důvodů výslovně doporučil uložení ochranného léčení v ústavní formě. Také následně opatřená zpráva Psychiatrické nemocnice v XY potvrzuje, že nelze důvodně očekávat dostatečnou spolupráci v ambulantním režimu. Za této situace soudy důvodně uzavřely, že ambulantní forma ochranného léčení by neposkytovala dostatečné záruky řádné léčby ani dostatečnou ochranu společnosti před opakováním obdobného protiprávního jednání. Závěr o nezbytnosti ochranného léčení v ústavní formě tak má jednoznačnou oporu jak ve znaleckém posudku, tak v dalších provedených důkazech. Ani v tomto směru dovolatel neuplatnil námitky hmotněprávní povahy, nýbrž pouze zpochybňuje skutkový podklad, z něhož soudy při posouzení splnění podmínek § 99 odst. 4 tr. zákoníku vycházely. 13. Ačkoli tedy dovolatel formálně odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. ř., obsah jeho námitek těmto dovolacím důvodům neodpovídá. Dovolatel totiž ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěry soudů ohledně splnění zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení, ale především skutková zjištění, z nichž tyto závěry vycházejí. Takto koncipované námitky však stojí mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. 14. Lze přisvědčit dovolateli potud, že právo na spravedlivý proces může být dotčeno i tehdy, provede-li stížnostní soud dokazování v neveřejném zasedání, aniž by obhajobě poskytl možnost se s takovým důkazem seznámit a vyjádřit se k němu. V projednávané věci stížnostní soud skutečně opatřil a zohlednil zprávu Psychiatrické nemocnice v XY, aniž byla obhajobě dána možnost se k ní před vydáním rozhodnutí vyjádřit. Toto procesní pochybení však za okolností posuzované věci nemohlo mít vliv na správnost napadeného rozhodnutí. Předně je třeba uvést, že uvedená zpráva nepřinášela žádné zásadně nové či překvapivé skutečnosti, které by byly způsobilé podstatným způsobem změnit skutkový základ věci. Její obsah se týkal aktuálního zdravotního stavu dovolatele a průběhu jeho hospitalizace, tedy skutečností, které byly dovolateli samotnému známy a s nimiž byl bezprostředně v rámci své hospitalizace obeznámen. Nic mu přitom nebránilo, aby si předmětnou zprávu sám opatřil a v řízení ji předložil, případně na její obsah procesně reagoval. Současně je třeba zdůraznit, že závěry obsažené ve zprávě Psychiatrické nemocnice v XY byly v podstatných bodech konzistentní se závěry znaleckého posudku, z něhož soudy při svém rozhodování vycházely. Zpráva tedy nepředstavovala nový důkaz vyvracející dosavadní skutková zjištění ani podklad, z něhož by soud dovodil nové rozhodné skutečnosti, nýbrž toliko potvrzovala závěry již dříve učiněné na základě ostatních provedených důkazů. Za této situace proto nedospěl Nejvyšší soud k závěru, že by uvedené procesní pochybení dosáhlo intenzity porušení práva dovolatele na spravedlivý proces. 15. Protože Nejvyšší soud nedospěl k poznatku, že by usnesení nalézacího soudu bylo zatíženo vadou naplňující dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a stejně tak ani § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jak ho dovolatel uplatnil. Z povahy věci, z důvodu věcného přezkoumání napadeného usnesení stížnostním soudem, nemohlo dojít k naplnění ani jeho první varianty. 16. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání P. O. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu