5 Tdo 109/2026-489 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný P. V. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2025, sp. zn. 3 To 163/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 130/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 20 T 130/2024, byl obviněný P. V. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil několika dílčími útoky (podrobněji popsanými pod body 13. až 18. ve výroku o vině), dále přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 tr. zákoníku (skutkem popsaným pod bodem 17. ve výroku o vině) a rovněž zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (skutkem popsaným pod bodem 20. ve výroku o vině), přičemž skutky popsané pod body 17. a 18. ve výroku o vině spáchal obviněný společně s dalším obviněným M. Ch. Konkrétní skutkové okolnosti jsou popsány pod jednotlivými body výroku o vině, které Nejvyšší soud nepovažuje za nutné reprodukovat, a to nejen pro jejich rozsáhlost, ale především s ohledem na způsob rozhodnutí v dovolacím řízení. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině dalších obviněných, nicméně své právo k podání dovolání platně využil pouze obviněný P. V. Za uvedenou trestnou činnost byl tomuto obviněnému uložen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 9 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Zároveň byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody výrokem blíže specifikovaným v rozsudku soudu prvního stupně. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození, a to město XY a obchodní společnost Teta drogerie a lékárny ČR, odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti citovanému rozsudku podal obviněný P. V. prostřednictvím svého obhájce včas odvolání směřující jak proti výroku o vině, tak proti výroku o trestu. Odvolání proti výroku o trestu podala rovněž státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, a to v neprospěch obviněného. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl svým usnesením ze dne 24. 7. 2025, sp. zn. 3 To 163/2025, jako nedůvodná. II. Dovolání obviněného 3. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný P. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru totiž napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním hodnocení provedených důkazů a vad trestního řízení“. 4. Ve svém dovolání obviněný předně brojí proti výroku o vině i o trestu, protože uložením nepřiměřeně přísného trestu v délce 5 let a 9 měsíců podle něj došlo k excesivnímu porušení zásad spravedlivého trestání. Soudy ve výroku o trestu nezohlednily, že v případě zločinu ublížení na zdraví (skutek pod bodem 20. ve výroku o vině) to byl poškozený a svědkyně, nikoli obviněný, kdo v opilosti a bezdůvodně vyvolal konflikt, jak dokládají i kamerové záznamy. Navíc poškozený neměl ani jedinou stopu na tváři po úderu ruky pachatele. Ostatní nesporná trestná činnost, ke které se obviněný doznal, měla bagatelní charakter. Podle názoru dovolatele soudy nepřihlédly ani k dalším okolnostem, které měly vést k mírnějšímu trestu, tj. neindividualizovaly trest na konkrétní osobnost obviněného ani na možnost jeho resocializace, a nezohlednily účel trestu, věk, zdraví ani předchozí dobré chování obviněného ve vazbě v této trestní věci i v předchozím výkonu trestu odnětí svobody. 5. Obviněný nesouhlasí ani s výrokem o vině, protože soudy nižších stupňů se podle jeho názoru v rozporu s pravidlem in dubio pro reo dopustily nesprávného právního hodnocení provedených důkazů. Obviněný je přesvědčen, že neexistuje důkaz o tom, že způsobil vážné zranění poškozenému P. R. právě on, protože šlo o nešťastnou shodu okolností způsobenou opilostí poškozeného. Žádný důkaz nespojuje obviněného se zmíněnou událostí a jeden důkaz jej dokonce vyviňuje, neboť údajný pachatel měl na sobě v době incidentu mikinu, a přestože stejnou měl v minulosti i obviněný, jeho partnerka K. N., jak vypověděla u hlavního líčení, mu ji vyhodila několik měsíců před incidentem do popelnice. S jejím svědectvím se však soudy podle obviněného náležitě nevypořádaly, přičemž na žádném kamerovém záznamu nebylo možné dostatečně zřetelně rozpoznat postavu a tvář pachatele. Závěr o vině obviněného pak stojí pouze na procesně nezákonně provedené rekognici v důsledku předchozí prezentace podoby poznávané osoby svědkyni L. C., které bylo od počátku vsugerováno zaslanou fotografií s komentářem k ní, že pachatelem je obviněný. Za absurdní považuje obviněný i svědectví policisty T. F. podpořené údajně podobnými dojmy jeho kolegů, které mělo rozptýlit pochybnosti ohledně ztotožnění osoby pachatele. Policista před soudem popisoval svůj dojem z kamerových záznamů o tom, že je na nich obviněný. V případě pochybností o totožnosti pachatele zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku měl soud přistoupit k provedení důkazu navrhovaného obhajobou, totiž znaleckého posudku z oboru forenzní biomechaniky, který by byl přesnější a objektivní. Obhajobou navrhované provedení důkazu však soud bez dalšího neprovedl, proto v případě přetrvávajících pochybností nemělo dojít k odsouzení obviněného. Podle jeho názoru zůstalo dokazování neúplné a nedostatečné k prokázání viny obviněného. 6. Jak dále obviněný namítl, soudy nižších stupňů pochybily, pokud vyslovily výrok o vině obviněného i v souvislosti s dalšími trestnými činy kladenými mu za vinu. Stran krádeží v obchodech upozornil zejména na nízkou výši způsobené škody. Odcizené zboží nikdy nemělo cenu větší než několik stokorun a nedosáhlo hranice škody nikoliv nepatrné, která je nezbytným předpokladem pro vyvození trestní odpovědnosti. Soudy nižších stupňů podle obviněného nesprávně dovodily výši škody způsobené krádeží bronzových desek na podkladě znaleckého posudku vycházejícího z chybného výpočtu, což vedlo k nesprávné právní kvalifikaci. Způsobená škoda byla ve skutečnosti nižší, a proto nebyl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů v rozporu se zásadou in dubio pro reo nepoužily ve prospěch obviněného údaje z nejnižší cenové nabídky. 7. Obviněný nesouhlasí ani s právní kvalifikací skutku posouzeného jako přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 tr. zákoníku, a to pro chybějící popis zákonných znaků této skutkové podstaty. Soudy nižších stupňů zde podle obviněného nesprávně dovodily jednočinný souběh přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 tr. zákoníku s přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku. Obviněný se domnívá, že v případě skutku popsaného pod bodem 17. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je vyloučen jednočinný souběh uvedených přečinů bez ohledu na to, zda se dovolatel dozvěděl či nedozvěděl od spoluobviněného M. Ch. o nelegálním původu desek. 8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Z doslovného formulačně poněkud neobratného návrhu obviněného v části „ve kterém bude nalézací soud povinen vyvarovat se zjištěných pochybení“ lze usuzovat, že se domáhá toho, aby následně v novém řízení odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření k dovolání 9. Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který shledal dovolání obviněného neopodstatněným. Podle názoru státního zástupce se dovolání obviněného výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale z jeho obsahu, zejména z formulace „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení“, dovozuje, že měl být užit též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 10. K vlastním dovolacím námitkám státní zástupce uvedl, že obviněný ve svém dovolání v podstatě jen opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a s nimiž se soudy nižších stupňů vypořádaly dostatečným způsobem. Výtky obviněného považuje za opakované a mířící do oblasti dokazování a skutkových zjištění, k čemuž odkázal především na bod 51. a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na bod 17. a násl. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde jsou všechny otázky řešeny, včetně související právní kvalifikace. Podle státního zástupce soudy nižších stupňů dospěly ke správnému a řádně odůvodněnému závěru o vině obviněného a zároveň se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Za bezchybné pak považuje i skutkové závěry soudů nižších stupňů, resp. jejich hodnocení provedených důkazů. 11. Pokud jde o výtky obviněného mířící do oblasti dokazování a skutkových zjištění, z odůvodnění dotčených rozhodnutí podle názoru státního zástupce nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., odůvodnění jejich rozhodnutí splňují i další požadavky stanovené v trestním řádu a jsou zcela přezkoumatelná. Soudy obou stupňů správně vycházely z usvědčujících důkazů v podobě výpovědí označených svědků, z původní výpovědi spoluobviněného, z rekognice, z kamerových záznamů, ze závěrů znaleckého zkoumání či z listinných důkazů včetně protokolu o ohledání místa činu a fotodokumentace, které mají podle názoru státního zástupce oporu v provedených důkazech a vedou k jedinému možnému závěru, že se obviněný dopustil skutků popsaných ve výroku o vině. 12. Státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného vyloučil i existenci dalších eventuálních vad, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. existenci opomenutých důkazů (k čemuž poukázal na body 19. a 20. odůvodnění napadeného usnesení v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně). Podle jeho přesvědčení i dovolatelem zpochybněná rekognice splňuje všechny požadavky předpokládané v § 104b tr. ř., a nejde tak o úkon procesně použitelný, jak předpokládá třetí alternativa uplatněného dovolacího důvodu. 13. Státní zástupce shrnul, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn ani v jedné ze zákonných alternativ a soudy přiléhavě právně kvalifikovaly správně zjištěný skutkový stav. Podle jeho názoru odvolací soud v bodě 26. odůvodnění napadeného usnesení rozptýlil námitky obviněného týkající se stanovení hodnoty bronzových desek. K výhradám obviněného co do právní kvalifikace skutku podle § 216 odst. 2 tr. zákoníku uvedl, že skutková věta odsuzujícího rozsudku vykazuje všechny znaky přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti. K namítané nemožnosti jednočinného souběhu tohoto přečinu s přečinem krádeže státní zástupce připomněl, že nelze směšovat pojem skutku s problematikou popisu skutku. Přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti se obviněný dopustil jiným skutkem než skutkem, kterým se dopustil přečinu krádeže, proto šlo o vícečinný souběh, který je přípustný. 14. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou dovolatele ohledně nepřiměřené přísnosti uloženého trestu. Tuto námitku nelze podřadit pod žádný dovolací důvod, k čemuž odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, usnesení ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 149/2003, a usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014), podle které je v kontextu problematiky přiměřenosti uloženého trestu zásah dovolacího soudu možný, jen pokud by uložený trest byl extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným, k čemuž v trestní věci obviněného nedošlo. Trest odnětí svobody vyměřený mírně nad polovinou zákonné trestní sazby není nepřiměřeně přísný i s ohledem na osobu obviněného, který svým chováním dokázal, že je pro společnost nebezpečný, jelikož pravidelně ohrožuje spoluobčany i jejich majetek. 15. Státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. 16. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který však tohoto práva nevyužil. IV. Posouzení důvodnosti dovolánía) Obecná východiska 17. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a poté posuzoval, zda konkrétní dovolací námitky naplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že obviněný ve svém dovolání předložil výhrady, jejichž povaha neodpovídá vadám, k jejichž nápravě je tento dovolací důvod určen. 18. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je způsobilá ovlivnit rozhodnutí soudů v otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Citovanému dovolacímu důvodu však neodpovídají námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze poukazují na jinou verzi skutkového stavu, aniž by dovolatel uvedl konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění, jež nejsou určující pro naplnění znaků spáchaného trestného činu (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). 19. Dovolací důvod v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který dovolatel výslovně neuplatnil, ale jehož naplnění dovozoval státní zástupce, je dán, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobě to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Nejvyšší soud však nemůže souhlasit se závěry státního zástupce o užití zmíněného dovolacího důvodu. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl pouze formálně deklarován (ten v dané trestní věci ani nebyl), ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem skutečně odpovídaly takovému důvodu, což v případě pouhého obecného a podrobněji více nerozvedeného konstatování dovolatele o tom, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení provedených důkazů a vad trestního řízení“, nebylo naplněno. Jiné důvody, jež by mohly mít vliv na zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí (resp. jeho vymezené části), dovolací soud nezkoumá ani k nim nepřihlíží, i kdyby snad vyšly jinak najevo (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3248.). Nejvyšší soud se proto dovolacím důvodem v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dále věcně nezabýval. b) K uplatněným námitkám obviněného 20. Po prostudování spisového materiálu v projednávané trestní věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že konkrétní výhrady obviněného, které předložil ve svém dovolání, pouze formálně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by fakticky vytýkal ty vady, k jejichž nápravě je tento dovolací důvod určen. Namítal-li obviněný, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení provedených důkazů a vad trestního řízení“, Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného není formulováno se zřetelem k zákonnému vymezení jím uplatněného dovolacího důvodu. Ani obsahem svých dovolacích námitek obviněný nevystihl podstatu tohoto dovolacího důvodu. 21. Obviněný totiž v podstatě jen konstatoval jím vytýkaná pochybení, která jsou zejména procesní povahy. Při srovnání obecných předpokladů, resp. vad, které mohou naplňovat dovolací důvod v jeho jednotlivých alternativách, je zjevné, že výhrady obviněného nejsou podřaditelné ani pod jednu z variant dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obsahově neodpovídají ani jiným dovolacím důvodům taxativně vymezeným v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., které obviněný neoznačil. Faktickou podstatu argumentace obviněného tvoří v zásadě jen odmítnutí skutkového stavu, který se stal podkladem výroku o jeho vině. Námitky obviněného jsou z větší části opakováním těch, které vznesl již v předchozím řízení a jimiž se od počátku svého trestního stíhání snažil bránit proti obvinění a následné obžalobě. Přitom však zcela pominul výsledky dokazování, které v poměrně širokém rozsahu provedl již soud prvního stupně, z jehož skutkových zjištění a výsledků dokazování vycházel i odvolací soud, a v dovolání opakovaně setrval na svém způsobu obhajoby. Z formulace obsahu dovolání vyplývá, že jím obviněný vyjadřuje svou nespokojenost s výsledkem trestního řízení, který neodpovídá jeho představě o možné trestní odpovědnosti v posuzované trestní věci. Jde zejména o zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku (blíže popsaný pod bodem 20. ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně) v případě napadení poškozeného P. R., kterého se dopustil v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a dále o přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku, který se týká jednak krádeží v obchodech, jež obviněný pokládá za bagatelní, a jednak krádeže bronzových desek a související legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 tr. zákoníku, kde obviněný zpochybňuje naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný zde však zcela pomíjí ty části odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, v nichž se pečlivě a komplexně vypořádaly s předloženou obhajobou obviněného v souvislosti s vyhodnocením všech provedených důkazů (viz body 51. a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 17. a násl. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde jsou tyto otázky podrobně řešeny), přičemž soudy postupovaly v souladu s pravidly uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a prokázaly obviněnému jeho vinu přesvědčivě a bez důvodných pochybností. 22. Pokud jde o setrvalé zpochybňování naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jež obviněný vytkl soudům obou stupňů, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že za určitých okolností by sice taková námitka mohla odpovídat vadě v použití hmotného práva na zjištěný skutek. U obviněného však jde o pouhou polemiku se způsobem hodnocení provedených důkazů a se správností učiněných skutkových zjištění, z nichž obviněný dovozuje jinou verzi skutkového děje a domáhá se výsledku trestního řízení, který by byl pro něj příznivější. Obviněný neformuloval konkrétní právní důvody, které by měly zpochybnit správnost závěru o naplnění subjektivní stránky zmíněné skutkové podstaty, protože svou dovolací argumentaci v tomto směru založil toliko na pochybnostech o zjištěném skutkovém stavu a na vlastní verzi jeho průběhu. Jak soud prvního stupně (viz body 66. až 74. odůvodnění jeho rozsudku), tak odvolací soud (viz body 28. a 29. odůvodnění jeho usnesení) se velmi podrobně věnovaly skutečnostem, na jejichž základě dospěly k závěru, že obviněný spáchal žalovanou trestnou činnost v přímém úmyslu. Obhajoba obviněného spočívající v tvrzené neexistenci zavinění byla již v řízení před soudem prvního stupně nepochybně vyvrácena a soudy obou stupňů důsledně prověřena. Nejvyšší soud nespatřuje nic rozporného na tom, jak oba soudy zdůvodnily své úvahy, k nimž dospěly na podkladě provedeného dokazování, přičemž vycházely z usvědčujících důkazů v podobě výpovědí svědkyň L. C., M. L. a L. P., z provedené rekognice, z kamerových záznamů, ze závěrů znaleckého zkoumání či z listinných důkazů včetně protokolu o ohledání místa činu a fotodokumentace. Na tomto podkladě pak soudy dospěly k závěru o vině obviněného, tedy že se dopustil posuzovaného jednání, protože úderem do oblasti hlavy přivodil pád poškozeného, který při tom utrpěl celý komplex závažných zranění naplňujících kritéria těžké újmy na zdraví v podobě poškození důležitého orgánu ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jak soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl pod bodem 42. odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku, a současně došlo k déle trvající poruše zdraví poškozeného ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Rovněž odvolací soud se podrobně věnoval skutkovým zjištěním a výpovědi znalce MUDr. Matěje Uvíry u hlavního líčení, z nichž jednoznačně vyplynulo, že šlo o pád iniciovaný úderem do oblasti hlavy, nikoli vyvolaný tím, že byl poškozený ovlivněn alkoholem. Současně obstojí závěr soudů nižších stupňů o naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož posuzovaného jednání se obviněný dopustil veřejně, podle výkladového pravidla uvedeného v § 117 písm. b) tr. zákoníku nejméně před třemi osobami současně přítomnými, protože kromě poškozeného se na místě incidentu nacházely i jmenované svědkyně. 23. Jak bylo výše naznačeno, žádnou relevanci nelze přiznat ani výhradě obviněného k provedené rekognici. Podle § 104b tr. ř. nesmí být svědkovi před rekognicí ukázána osoba nebo věc, která má být poznána. Přestože by za určitých okolností mohla námitka založená na procesně nepoužitelných důkazech odpovídat vadě v použití procesního práva, u obviněného tomu tak není. V tomto směru se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, který již v odůvodnění napadeného usnesení (viz bod 28.) přesvědčivě vyložil, proč nepovažoval provedenou rekognici za procesně nepoužitelný důkaz, ale dovodil, že splňovala všechna zákonná hlediska. Nejvyšší soud doplňuje, že zákaz uvedený v poslední větě ustanovení § 104b odst. 2 tr. ř. se vztahuje pouze na orgány činné v trestním řízení, které nesmí osobu nebo věc, která má být poznána, ukázat ztotožňující osobě. Nedopadá však na situace, kdy si osobu nebo věc, která má být poznána, vlivem okolností nezávislých na vůli orgánů činných v trestním řízení ukážou osoby (svědci) samy, nebo jim je ukázána někým jiným než orgány činnými v trestním řízení. Není přípustné rozšiřovat okruh osob dotčených tímto zákazem, a to i s poukazem na skutečnost, že takto široký výklad by byl v praxi obtížně realizovatelný. 24. Pod dovolací důvod uplatněný dovolatelem nelze podřadit ani námitku týkající se tzv. opomenutých důkazů s tím, že soudy při prováděném dokazování postupovaly jednostranně, selektivně a porušily pravidlo in dubio pro reo, pokud zamítly návrh obviněného na doplnění dokazování znaleckým posudkem v oboru forenzní biomechaniky a návrh na výslech dalších svědků za účelem identifikace osoby pachatele na doloženém kamerovém záznamu zachycujícím napadení poškozeného. Nejvyšší soud konstatuje, že výsledky dokazování provedeného soudy nižších stupňů naopak svědčí o řádném objasnění viny obviněného, což je situace, v níž uvedené pravidlo nemá místo. Soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. V dané trestní věci se soudy obou stupňů věnovaly otázce ztotožnění pachatele dostačujícím způsobem. Odvolací soud v napadeném usnesení (body 19. a 20. odůvodnění) v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně uvedl, proč by další doplnění dokazování v naznačeném směru bylo nadbytečné. Uvedené platí i o opětovném výslechu svědkyně K. N. ohledně mikiny zmíněné obviněným, protože soudy nižších stupňů považovaly její výpověď za účelovou. Dílčímu pochybení v úplnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, který v odůvodnění rozsudku opomenul vyložit zamítnutí některých návrhů obviněného na doplnění dokazování, se dostatečně věnoval odvolací soud, který sám dostatečně odůvodnil zamítnutí důkazních návrhů obviněného (blíže viz bod 21. napadeného usnesení). Zásadu presumpce neviny a z ní pramenící pravidlo in dubio pro reo nelze zásadně vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést k tomu, aby byl obviněný zproštěn obžaloby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 8 Tdo 989/2025). Uplatnění zásady presumpce neviny je namístě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obviněného uvěřil či nikoli (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). 25. Žádnou relevanci nelze přiznat ani opakovaným výhradám obviněného týkajícím se krádeží. Jde opět o polemiku se způsobem hodnocení provedených důkazů a se správností učiněných skutkových zjištění. Neobstojí argument o nedosažení hranice výše škody nikoliv nepatrné uvedené v § 138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nutné pro dovození trestní odpovědnosti stran bagatelních krádeží v obchodech, jelikož šlo v dané věci o recidivu, a proto hranice škody způsobené krádežemi není podstatná. K otázce recidivy Nejvyšší soud doplňuje, že trestného činu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, pokud byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, přičemž nemusí naplnit žádný z alternativních znaků vymezených v § 205 odst. 1 a) až e) tr. zákoníku. Takovým činem, za který byl pachatel v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán (jde o tzv. omezenou recidivu), se rozumí především krádež, ale může jím být i trestný čin loupeže (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/1997 Sb. rozh. tr.), kterým se pachatel rovněž zmocňuje věci, popřípadě k tomu směřuje. Odsouzením nebo potrestáním za „takový čin“ je i odsouzení nebo potrestání za některou z forem účastenství na trestném činu krádeže nebo loupeže. Jde o speciální a nejzávažnější druh recidivy. Potrestání pachatele za takový čin na rozdíl od „pouhého“ odsouzení znamená, že pachatel již vykonal alespoň část některého z trestů vyjmenovaných v § 52 tr. zákoníku, který mu byl uložen (mimo jiné) za trestný čin krádeže nebo loupeže. V posledních třech letech před spácháním činu musí dojít buď k právní moci rozsudku, jímž byl pachatel uznán vinným trestným činem krádeže nebo jiného takového činu („byl-li v posledních třech letech odsouzen“), nebo k vykonání trestu, případně (podmíněného) upuštění od výkonu trestu, podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebo prominutí (zbytku) trestu na základě rozhodnutí prezidenta republiky. Tyto okamžiky se mohou kumulovat, takže pachatel může být k okamžiku spáchání činu v posledních třech letech jak odsouzen, tak i potrestán. V právní kvalifikaci takového jednání je pak namístě vyjádřit oba tyto znaky. 26. Odvolací soud v bodě 29. odůvodnění svého usnesení podrobně vysvětlil, proč se ztotožnil s právní kvalifikací, kterou zvolil soud prvního stupně ohledně skutků kladených obviněnému za vinu pod body 13. až 18. výroku o vině, v nichž spatřoval naplnění všech znaků pokračujícího trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku. O naplnění skutkové podstaty podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku nemůže být pochyb, jelikož obviněný si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, činu se dopustil, ač byl za takový čin v posledních třech letech potrestán. Zároveň se obviněný dopustil uvedených krádeží ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, když z rozhodnutí konstatovaných ve výrokové části napadeného rozsudku vyplývá, že byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody dne 14. 6. 2022 uloženého mu rovněž za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. Soudy rovněž zdůvodnily, že obviněný způsobil takovým činem větší škodu, a tohoto protiprávního jednání dopustil v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud k podmíněnému propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody upřesňuje, že obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2010 uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a sbíhajícím se trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. (kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 2 T 9/2010), a byl odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 17 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 2 T 9/2010, jakož i všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (viz opis z evidence rejstříku trestů fyzických osob na č. l. 401 až 401a trestního spisu). 27. Pokud jde o námitky obviněného, jimiž soudům nižších stupňů vytýkal, že dospěly k nesprávné výši škody způsobené odcizením bronzových desek a k vadné právní kvalifikaci (a neměl být naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku), Nejvyšší soud nepřisvědčil ani těmto výhradám. V odůvodnění napadeného usnesení se odvolací soud přiléhavě vypořádal se skutečnostmi, na jejichž základě soud prvního stupně, jak následně potvrdil i odvolací soud, dospěl k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu uvedeného v § 205 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku. Ohledně pochybností o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku Nejvyšší soud odkazuje na bod 26. napadeného usnesení odvolacího soudu, kde je přiléhavě vysvětleno, že nejde o problematiku užití principu in dubio pro reo, jak namítal obviněný, ale o zjištění obvyklé ceny, ke které soudy dospěly adekvátním způsobem, a to pomocí znaleckého posudku znalce z oboru ekonomiky, odvětí ceny a odhady movitých věcí, a nebyl důvod zpochybňovat odbornost znalce ani jím učiněné závěry. Znalec při určení ceny obvyklé v místě a čase použil srovnávací metodu, podle níž na základě získaných cenových nabídek od různých subjektů na znovuzhotovení odcizených pamětních desek získal matematickým průměrem cenu, kterou je možné považovat za obvyklou, za níž by bylo možné v daném místě a čase pořídit stejnou věc ve srovnatelné kvalitě. Cenu obvyklou není možné stanovit jako nejnižší cenu v rámci učiněných cenových nabídek. 28. Co se týče výhrad vůči právní kvalifikaci podle § 216 odst. 2 tr. zákoníku, ani tyto nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Citované ustanovení trestního zákoníku naplní mimo jiné ten, kdo zastírá původ věci, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině, zejména tím, že zakrývá nebo utajuje její skutečnou povahu, umístění, pohyb, nakládání s ní, vlastnické nebo jiné právo k ní, nebo kdo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění jejího původu. Odvolací soud pod bodem 27. odůvodnění napadeného usnesení přesvědčivě dovodil, že obviněný odcizil pamětní bronzové desky (přečin krádeže) a následně zastíral jejich původ (byly výnosem z přečinu krádeže) tím, že utajoval nakládání s nimi a vlastnické právo k nim. Odvolací soud reagoval rovněž na námitku obviněného, že uvedeného přečinu není možné dopustit se v jednočinném souběhu s krádeží. Lze dát za pravdu státnímu zástupci v tom, že obviněný ve svém dovolání zaměnil pojem skutku s problematikou popisu skutku. Podle ustálené judikatury (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1205/2020) je přitom třeba pojmy „skutek“ a „popis skutku“ rozlišovat. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, prostřednictvím níž se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku, a nikoli ohledně popisu skutku. Skutková věta obsahuje popis skutkových okolností, nikoli popis jednotlivých znaků trestného činu tak, jak jsou uvedeny v trestním zákoníku. Přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti se obviněný dopustil jiným skutkem než tím, kterým se dopustil krádeže, nemohlo tedy jít o jednočinný souběh, nýbrž šlo o vícečinný souběh. K tomu lze poukázat i na judikaturu Nejvyššího soudu (viz jeho usnesení ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 Tdo 591/2021, uveřejněné pod č. 3/2022 Sb. rozh. tr.), podle které pachatelem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, resp. podle § 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019, může být i pachatel trestného činu, z něhož pochází věc, jež byla tímto (predikativním, zdrojovým) trestným činem získána jako výnos z ní a jejíž původ je zastírán. Takové posouzení není v rozporu se zákazem nucení k sebeobviňování. 29. Nejvyšší soud se nemohl zabývat ani námitkou obviněného o uložení nepřiměřeně přísného trestu. Uvedené tvrzení stojí zcela mimo rámec možností přezkumu procesního postupu orgánů činných v trestním řízení v dovolacím řízení. Navíc soudy obou stupňů přesvědčivě zdůvodnily, jaká kritéria zohlednily při ukládání trestu obviněnému (viz body 76. až 77. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 30. odůvodnění napadeného usnesení). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že soudy neukládají trest za trestný čin, který by měl být právně posouzen v návaznosti na skutkové a právní závěry učiněné podle představ obviněného. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí pak lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (který však obviněný neuplatnil), a to pouze tehdy, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 41 a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat. Přitom obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který nemá žádnou věcnou souvislost s uloženým trestem a jeho druhem a výměrou a v trestu odnětí svobody vyměřeném mírně nad polovinou zákonné trestní sazby nelze spatřovat porušení zásad spravedlivého trestání. Soudy zde důvodně zohlednily skutečnost, že obviněnému přitěžuje pestrá trestní minulost a zejména pak to, že se ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za zvlášť závažný zločin vraždy dopustil opět násilného trestného činu. 30. V daném případě by neobstála ani argumentace založená na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož uplatnění diskrece při ukládání trestu, děje-li se v zákonných mezích, nelze považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení, a nepřiměřenost trestu tak nemůže zásadně naplňovat ani zmíněný dovolací důvod (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu tohoto dovolacího důvodu ve vztahu k výroku o trestu, by bylo možné považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Vzhledem k tomu, že obviněný nevytkl žádné takové vady a zpochybňoval výhradně přiměřenost uloženého trestu, jde o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. V. Závěrečné shrnutí 31. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného postrádají právní relevanci z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože argumentaci obviněného, byť svým obsahem nikoli úplně stručnou, lze po obsahové stránce označit za pouhá konstatování obviněného, obsahově neodpovídající uplatněnému (ani jinému) dovolacímu důvodu. Tvrzení obviněného, jež byla v trestním řízení jednoznačně vyvrácena, měla výlučně skutkovou povahu a představovala pouhý nesouhlas se skutkovým stavem zjištěným soudy a s jeho následným (správným) právním posouzením. V trestní věci obviněného bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí a hodnocení důkazů soudy obou stupňů odpovídá zásadám formální logiky včetně důvodů pro odmítnutí obhajovací verze obviněného. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, což bylo možné učinit na podkladě trestního spisu. 32. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, proto tak učinil. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. František Púry, Ph.D. předseda senátu