5 Tdo 216/2026-642 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. S. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2025, sp. zn. 9 To 262/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 176/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. 8 T 176/2024, byl obviněný J. S. uznán vinným jednak přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoníku“), jednak přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání mu soud prvního stupně uložil podle § 175 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výměře 20 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit na náhradu škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 26 526 Kč. 2. Uvedené trestné činnosti se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Obviněný dne 12. 3. 2024 nejprve vyzval poškozeného Z. P. před budovou pobočky České pošty Plzeň, aby nastoupil do jeho vozidla, což poškozený ze strachu z obviněného (po dřívějším napadení obviněným z 10. 3. 2024) učinil. Obviněný jej zavezl k rybníku XY u obce XY, kde poškozeného opakovaně udeřil přesně nezjištěným nástrojem, a to nejprve dvakrát do hlavy, následně ho kamenem několikrát udeřil do oblasti kotníku pravé nohy, a poté nutil poškozeného k sebepoškozování spočívajícím v opakovaných úderech kamenem do oblasti předních zubů. Pak poškozenému přikázal, aby si lehl do odvodňovacího kanálu a namočil se. Poškozený tak vždy ze strachu z obviněného učinil. Obviněný pak zraněného poškozeného zanechal na místě a sám svým vozem z místa odjel. Tímto jednáním způsobil obviněnému zranění podrobně popsaná ve výroku rozsudku (především šlo o zlomeninu dolního konce lýtkové kosti vpravo, ztrátové poranění korunek středního řezáku vpravo v horní čelisti a krajního řezáku a špičáku v horní čelisti vlevo, dále tržné rány a další pohmožděniny), která si vyžádala lékařské ošetření a byla spojena s omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší 7 dnů. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které podle § 256 tr. ř. zamítl Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 16. 10. 2025, sp. zn. 9 To 262/2025. II. Dovolání obviněného 4. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu Plzni podal obviněný J. S. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, jež opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 5. Podle jeho názoru jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů chybná, protože v řízení došlo k řadě podstatných vad řízení, včetně porušení jeho práva na obhajobu. Obviněný ve svém dovolání namítal zejména nesprávné hodnocení důkazů. Soudy nižších stupňů zejména chybně posoudily a vyhodnotily výpovědi poškozeného Z. P., jeho osobu a okolnosti jeho domnělého jednání, neprovedly obviněným navrhované podstatné důkazy a některé z provedených důkazů nesprávně interpretovaly. Nepodařilo se vůbec prokázat naplnění všech znaků skutkové podstaty jednotlivých trestných činů, které mu byly kladeny za vinu a za které byl odsouzen, a ani nebylo prokázáno, že se skutek stal. Soudy nižších stupňů vůbec nevzaly v úvahu jeho argumenty, ani provedené důkazy svědčící v jeho prospěch. Přesto soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že se skutek stal. Svá rozhodnutí přitom opřely zejména o prvotní výpověď poškozeného, který však v průběhu trestního řízení svou výpověď několikrát měnil a opakovaně potvrdil, že k žádnému útoku na něj ze strany obviněného nedošlo. Ostatně obviněný neměl k domnělému jednání, které mu bylo kladeno za vinu, ani žádný motiv, jak správně dovodil i odvolací soud v napadeném usnesení (a to v bodě 26. na str. 8 jeho usnesení). Z celého spisu je totiž zřejmé, že se obviněný k poškozenému vždy choval hezky a pomáhal mu nejen finančně, ale i jiným způsobem, a to i přes jeho problémy s alkoholem a jeho nespolehlivost. Takto mu pomoc poskytoval po několik desítek let, což ostatně potvrdil i sám poškozený. 6. V další části svého dovolání obviněný podrobně rozváděl svou argumentaci spočívající v hodnocení výpovědi vlastní i poškozeného, které vzájemně porovnával. Obviněný vypovídal ve všech svých vyjádřeních shodně, byl dokonce posuzován i znalcem dr. Bröcklem v jiném trestním řízení, ve kterém vystupoval v pozici poškozeného a v němž tento znalec uvedl, že obviněný M. S. nejedná mstivě, jeho schopnost reprodukovat skutečnosti je velmi zachovalá a nemá sklony k bájné lživosti. Vyjádření poškozeného Z. P. bezprostředně po události bylo učiněno v okamžiku, kdy byl poškozený pod vlivem alkoholu s hladinou alkoholu ve výši asi 1,45 promile. Následně při své svědecké výpovědi dne 14. 3. 2024 vypovídal zcela odlišně od původního podaného vysvětlení. Na řadu zcela zásadních skutečností si vůbec nepamatoval. To vše podle obviněného dokládá nevěrohodnost výpovědi poškozeného, a proto na takovém základě neměl být uznán vinným. Obviněný v této spojitosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. I. ÚS 743/25, který soudy nerespektovaly, když důkazy hodnotily jednostranně, čímž porušily zásadu presumpce neviny a zásadu ultima ratio. Poškozený přitom u hlavního líčení a následně i v rámci veřejného zasedání o odvolání zcela popřel, že by se událost stala tak, jak ji popsal na počátku trestního řízení. Odvolání původní výpovědi poškozený přitom učinil opakovaně, o čemž svědčí i policejní záznamy o průběhu přípravného řízení, jakož i nepřímo výpověď svědkyně M. S., které se poškozený nejen přiznal k tomu, že si celý incident vymyslel, ale před touto svědkyní dokonce sám volal na Policii České republiky a dožadoval se výslechu s tím, že chce své oznámení vzít zpět (viz záznam z 22. 5. 2024). 7. Podle obviněného soudy nižších stupňů řádně nehodnotily ani další důkazy, např. kriminalistické závěry z odborných vyjádření. Na kameni, kterým měl poškozeného několikrát udeřit, se nepodařilo zajistit a identifikovat jeho otisky prstů. Nebylo zjištěno, že by teleskopické tyče vyrobené z hliníku byly deformovány, proto bylo vyloučeno, že by tyto tyče byly použity k útoku na poškozeného. Zpochybnil také závěr, že by poškozený z něj měl mít obavu či strach a že na něj měl být vyvíjen nátlak. I tím došlo k porušení zásady presumpce neviny obviněného a zásady in dubio pro reo. 8. Obviněný dále namítl, že skutek byl nesprávně popsán i právně posouzen. Nedopustil se vydírání. Jeho výzva ohledně vystoupení poškozeného z auta byla natolik zanedbatelné intenzity a nebyla podpořena výhružkou, takže tím nemohl naplnit znaky tohoto trestného činu. To ostatně namítal i ve svém odvolání, avšak odvolací soud se s těmito námitkami nijak nevypořádal a ponechal popis skutku i právní kvalifikaci beze změny. Dále nebylo prokázáno, že by poškozeného opakovaně udeřil malířskou teleskopickou tyčí. V tomto směru odkázal na záznamy městské policie ze dne 9. 3. 2024. Nelze vyloučit, že poškozený v mezidobí někde upadl či se někde zranil, nelze však postavit na jisto, že mu tato zranění způsobil právě obviněný. Obviněný pak rovněž navrhl i provedení výslechu svědka J. V., který byl zřejmě schopen potvrdit sdělení svědkyně M. S., že si poškozený celý incident od samého počátku vymyslel. Tento důkaz však soudy nižších stupňů bez dalšího zamítly jako nedůvodný. Soudy nižších stupňů významně pochybily ve svém procesním postupu. Proto je podle obviněného rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné a vydané v rozporu se zákonem. 9. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 10. Obviněný poté doplnil dovolání o své podání ze dne 30. 12. 2025, v němž zopakoval, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil jednotlivé provedené důkazy, zejména výpověď poškozeného Z. P. Byl přesvědčen, že soudy nižších stupňů měly přisuzovat mnohem větší váhu pozdějším výpovědím poškozeného, a to zejména jeho výpovědi u hlavního líčení. Poškozený přišel sám k soudu, což potvrzuje, že chtěl ve věci objasnit podstatné okolnosti a chtěl soudu vše vysvětlit. Na údajném místě činu nebyl s poškozeným ani chvilku sám. Na místě se pohybovaly další osoby, a to mladí lidé z černého vozidla a paní v ohradě s koňmi, na kterou si při hlavním líčení vzpomněl i sám poškozený. Dále doplnil, že z něj poškozený nemohl mít strach s ohledem na jejich dlouholeté přátelství. Pokud šlo o zranění na noze úderem kamene, znalec toto vyloučil, avšak soudy nižších stupňů tomu nevěnovaly dostatečnou pozornost. Ohledně setkání na poště uvedl, že se s poškozeným setkali náhodou, jelikož v tento den nebyla jiná pošta s ohledem na státní svátek otevřená. Z výpovědi svědkyně A. M. je zřejmé, že tato lokalita byla poškozenému blízká, když se tam jako osoba bez domova vyskytuje. Obviněný dále setrval na všech svých již vznesených námitkách. Vyjádřil přesvědčení, že v provedeném trestním řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, jež mu bylo kladeno za vinu, resp. nepodařilo se prokázat, že se stal skutek tak, jak je popsán v obžalobě a že by jej bylo možné podřadit pod skutkové podstaty přečinů ublížení na zdraví, vydírání a výtržnictví. Obviněný také setrval na svém návrhu učiněném v dovolání. III. Vyjádření k dovolání 11. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací námitky obviněného. 12. Podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídaly skoro žádné námitky, jimiž obviněný zpochybnil hodnocení důkazů, výsledky provedeného dokazování a na jejich základě učiněné skutkové závěry. Dospěl k tomu, že obviněný žádné takové závažné vady v zásadě nepopisoval, neboť po skutkové stránce popíral, že by z jeho strany došlo k brutálnímu napadení doprovázeného vydíráním poškozeného Z. P. Prakticky tedy pouze vyslovil názor, že soudy nižších stupňů pochybily při hodnocení důkazů, když z nich dovodily existenci surového jednání obviněného vůči poškozenému. Soud prvního stupně velmi pečlivě, přiléhavě a detailně hodnotil provedené důkazy a na jejich základě ustálil skutkový stav věci. Důvodně soudy nižších stupňů vycházely z usvědčující výpovědi svědka poškozeného Z. P., podpořené obsahem hlášení na tísňovou linku, vysvětlením svědka V. V. či závěry znaleckého zkoumání. Dostatečně se vypořádaly s otázkou věrohodnosti usvědčující výpovědi poškozeného a vyložily, proč vycházejí právě z ní. Současně se náležitě vypořádaly i s výpovědí obviněného, a i s dalšími důkazy, které obviněný označil na svou obhajobu. Konstatoval, že rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů plně odpovídala též místním, časovým a věcným souvislostem posuzované trestné činnosti. Obviněný byl z trestné činnosti spolehlivě usvědčen, a to nejen usvědčující výpovědí poškozeného, nýbrž ucelenou soustavou spolehlivých důkazů. 13. Státní zástupce dále uvedl, že z hlediska dovolacího řízení bylo podstatné, že obviněný nesouhlasil se způsobem, jímž soudy nižších stupňů hodnotily důkazy, že se neztotožnil se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nebo že nepovažoval rozsah provedeného dokazování za dostatečný, což ovšem není dovolacím důvodem. Státní zástupce se plně ztotožnil s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Nesouhlasil, že by z dokazování jednoznačně nevyplývalo trestněprávně relevantní jednání, k čemuž odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu (bod 18. a násl., str. 7 odůvodnění jeho usnesení). Proto argumentaci obviněného, jak státní zástupce uzavřel, nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s nímž se obsahově míjela a nebyla důvodná ani v obecné rovině. K tzv. opomenutým důkazům, zejména k formě výslechu svědka V., státní zástupce konstatoval, že zvolená argumentace pod tento dovolací důvod mohla být formálně podřazena, avšak byla neopodstatněná, k tomu odkázal na závěry soudu prvního stupně (v bodě 40. na str. 22 odůvodnění jeho rozsudku) i odvolacího soudu (v bod 31. na str. 10 odůvodnění jeho usnesení). 14. Argumentace odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podle státního zástupce v dovolání zcela absentovala. Soudy nižších stupňů správně právně kvalifikovaly zjištěný stav v této trestní věci, státní zástupce s takovými skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů souhlasil. 15. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí. 16. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva využil. Obviněný nesouhlasil se státním zástupcem, že by jeho námitky neodpovídaly jím zvoleným dovolacím důvodům. Jeho námitky se totiž týkaly postupu soudů nižších stupňů, které ne­správně vyhodnotily jednotlivé výpovědi poškozeného Z. P., který byl společně s obviněným jedinou osobou, jež byla přímo přítomna údajnému napadení. Závěr o nesprávném hodnocení výpovědí poškozeného byl založen i na dalších důvodech, např. na výslechu svědkyně M. S., která potvrdila nejen to, že poškozený se jí při­znal, že si vše vymyslel, ale byla také přítomna hovoru poškozeného s policií, když se snažil o zpětvzetí své výpovědi. Sám poškozený několikrát opakovaně potvrdil, že si vše vymyslel a že k žádnému na­padení nedošlo. Tato svá vyjádření učinil i s vědomím případného svého trestního stíhání, v době, kdy byl střízlivý (na rozdíl od prvotního mumlavého vyjádření do te­lefonu na tísňovou linku, kdy byl jednoznačně pod vlivem alkoholu). I přes tyto okolnosti pak soudy nižších stupňů dospěly k závěru o věrohodnosti jeho první výpovědi, a nikoliv výpovědí pozdějších, čímž nepostupovaly v souladu se zákonem a ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., především nezohlednily řádně důkazy shromážděné ve prospěch obviněného. Setrval na tom, že v provedeném trestním řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání kladeného mu za vinu, resp. že by se stal skutek popsaný v obžalobě, který by bylo možné posoudit jako přečiny ublížení na zdraví a výtržnictví, nebo dokonce vydírání. Proto namítal nesprávnou právní kvalifikaci skutků, podle svého přesvědčení měl být zproštěn obžaloby, jelikož se žádného protiprávního jednání nedopustil, na poškozeného nezaútočil. Setrval tak na svém návrhu v dovolání. IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 17. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. 18. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. 19. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., avšak svým dovoláním napadal usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Bylo tak namístě uplatnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se obviněný domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly podle jeho přesvědčení v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. I přes zmíněný nedostatek podaného dovolání v podobě neuplatnění jediného relevantního dovolacího důvodu, jímž lze zpochybnit rozhodnutí soudu druhého stupně o zamítnutí odvolání, připustil Nejvyšší soud jeho projednání z hlediska věcného a zabýval se konkrétními vznesenými námitkami, jimiž ale obviněný jednak jen opakoval již dříve uplatněnou obhajobu, jednak zpochybňoval prakticky výlučně skutkové závěry soudů nižších stupňů a dokazování, na jehož základě k nim dospěly (zejména pak hodnocení důkazů). 20. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. 21. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo zejména o reakci na rozvinutou judikaturu především Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásady volného hodnocení důkazů, vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14. b) K jednotlivým námitkám obviněného 22. Nejprve je třeba uvést, že většina dovolacích námitek obviněného představuje jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci svého řádného opravného prostředku. Oba soudy nižších stupňů se s ní také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat. Protože Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněného souhlasí, není třeba tuto argumentaci znovu zevrubně opakovat (obviněnému je vypořádání těchto argumentů také dobře známo). Odkázat lze též na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, s nímž Nejvyšší soud také souhlasí. Nadto je třeba uvést, že obviněný svou argumentaci ve více bodech svého dovolání sice koncipoval jako polemiku s hmotněprávním posouzením skutku ze strany soudů nižších stupňů, nicméně svou obranu postavil na námitkách proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, proti jimi provedenému hodnocení důkazů, respektive na zcela odlišné verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů (v podstatě a zjednodušeně vycházel jen z toho, že poškozeného nijak nenapadl a že si poškozený vše vymyslel). Taková argumentace v zásadě neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů, jak byly vysvětleny shora. 23. Nejvyšší soud předně zjistil, že prakticky veškeré námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí jeho argumentace před soudem prvního i druhého stupně. Oba soudy nižších stupňů se s nimi také zevrubně vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat (v případě rozsudku soudu prvního stupně zejména na str. 18 až 23, u odvolacího soudu na str. 7 až 12 jeho usnesení). Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). To platí ovšem jen tehdy, pokud dovolací námitky odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, což nebyl případ dovolání obviněného. 24. Dovolání obviněného bylo ve své podstatě postaveno na dvou základních výhradách. Obviněný jednak namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného Z. P. ohledně napadení a zranění a také jeho věrohodnost), jednak zpochybnil nesprávné právní posouzení skutku, což ale vázal na jinou skutkovou verzi, než z jaké vycházely soudy nižších stupňů (vlastně žádal zproštění obžaloby, protože se skutek nestal, resp. nebylo prokázáno, že se stal, podobně z jiné verze vycházel i v případě jediné zdánlivě právní námitky směrované proti posouzení skutku jako vydírání). Tyto námitky však vůbec neodpovídají uplatněným ani jiným dovolacím důvodům. 25. Obviněný kromě toho vytkl, že soudy nižších stupňů nedůvodně neprovedly jím navrhovaný důkaz, a to výslech svědka J. V., který měl potvrdit výpověď svědkyně M. S., že si obviněný celé napadení vymyslel. Podle obviněného se proto jednalo o tzv. opomenutý důkaz. Ani tato námitka však neodpovídala úzce vymezenému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se předně nejednalo o podstatný důkaz, který by mohl zvrátit rozhodná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů určující pro naplnění znaků trestných činů, které byly obviněnému kladeny za vinu. Obviněný vůbec neuvedl, čím by ostatní podmínky dovolacího důvodu měly být naplněny, tedy ke kterému konkrétnímu skutkovému zjištění odpovídajícímu znaku skutkové podstaty měl navržený důkaz směřovat (co by měl prokazovat). Navíc tento důkaz podle obviněného měl sloužit jen jako vodítko pro hodnocení důkazu jiného, který byl proveden, tedy k jeho zpochybnění, ve své podstatě se tak vztahoval k řádnosti či vadnosti hodnocení důkazů, do čehož zásadně dovolací soud nezasahuje z podnětu mimořádného opravného prostředku – dovolání. Nadto navíc veškeré důkazy týkající se skutkových okolností, které byly podstatné pro naplnění znaků skutkové podstaty, byly soudy nižších stupňů provedeny. Nemůže jít o opomenutý důkaz již jen proto, že se soud prvního stupně tímto důkazním návrhem obviněného zabýval, zvážil potřebu jeho provedení, kterou neshledal, a proto provedení tohoto důkazu zamítl, což také náležitě a ústavně konformně odůvodnil jeho nadbytečností (viz bod 44. na str. 23 odůvodnění jeho rozsudku a bod 31. na str. 10 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). 26. Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí – z mnoha nálezů Ústavního soudu viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10/1995 ve svazku č. 3 na str. 51 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen Sb. nál. a usn.), nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76/1997 ve svazku č. 8 na str. 231 Sb. nál. a usn., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127/2002 ve svazku č. 28 na str. 95 Sb. nál. a usn. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Právě zmíněné argumentace soud prvního stupně důvodně a opodstatněně využil. 27. Námitky obviněného směřující proti hmotněprávnímu posouzení skutku, konkrétně námitky, že nedošlo k vydírání a že jeho jednání nesměřovalo ke zranění poškozeného, by bylo možno formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by ovšem obviněný vycházel ze skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů a zpochybňoval by naplnění některého ze znaků uvedeného trestného činu popsaným skutkem. Obviněný na tom ovšem své dovolání nestavěl, naopak na základě zcela odlišné interpretace provedených důkazů a jejich hodnocení dospíval k odlišným skutkovým závěrům, na které chtěl aplikovat hmotněprávní úpravu. Obviněný tak vlastně nevznesl námitku nesprávného právního posouzení správně zjištěného skutkového stavu, ale žádal právně posoudit skutkový stav jiný, k němuž dospěl vlastní interpretací důkazů, zatímco soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovým závěrům odlišným, které předtím tvrdil i veřejný žalobce v obžalobě. Naproti tomu verze obviněného ohledně toho, že skutek se vůbec nestal a obviněný si mohl způsobit svá zranění sám, byla soudy nižších stupňů zcela důvodně odmítnuta, neboť byla spolehlivě vyvrácena velmi pečlivě provedeným dokazováním a důsledným vyhodnocením všech důkazů nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech. Soudy nižších stupňů vycházely především z výpovědí svědků, a to zejména ze dvou výpovědí svědka – poškozeného Z. P., učiněných ještě v přípravném řízení, které logickým způsobem hodnotily jako věrohodné, a to na rozdíl od pozdějších změn jeho postoje, ale též na základě korespondujících důkazů dalších. Šlo o výpověď svědka J. H., svědka V. V., lékařské zprávy, znalecký posudek znalce MUDr. Petra Hrubého, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ale také o zvukové záznamy Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje (oznamovatel V. V.) a Policie České republiky [oznamovatel nezletilý AAAAA (pseudonym)]. Neopomenuly ani řadu dalších důkazů opatřených a zachycených v přípravném řízení, jako bylo znalecké zkoumání pachových stop, trasologických stop a genetického profilu DNA, záznamů telefonních hovorů, sms zpráv a také geolokace mobilního telefonu obviněného. Z trestního spisu je patrné, že verze poškozeného Z. P. byla zevrubně prověřena již v přípravném řízení. Velice přesvědčivě bylo též zdůvodněno, proč soudy nižších stupňů nepřijaly změnu postoje poškozeného, který jednal pod vlivem samotného obviněného (i ovlivnění ze strany obviněného byla věnována náležitá pozornost – viz zejména bod 33. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně týkající se dopisu zaslaného poškozeným policejnímu orgánu). Obviněný tak ve skutečnosti nevznesl námitku nesprávného právního posouzení skutku zjištěného provedeným dokazováním, ale námitku nesprávného skutkového zjištění, kterou v zásadě nelze v dovolacím řízení uplatnit, není-li naplněn úzce vymezený dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť Nejvyšší soud není soudem, který by měl provádět dokazování a provedené důkazy hodnotit. 28. Dokazování je totiž doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Leges, 2023, str. 188 a násl.; Jelínek, J., Říha, J. Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 5. vydání. Praha: Leges, 2023, s. 43 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Vady dokazování je tak možno namítat jen v úzce vymezeném rozsahu v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo výše vysvětleno. 29. Nejvyšší soud ani neshledal, že by svým procesním postupem soudy nižších stupňů porušily právo obviněného na obhajobu či na spravedlivý proces. Jak bylo již uvedeno, soudy nižších stupňů provedly zevrubné dokazování v rozsahu zcela dostačujícím pro utvoření skutkových závěrů, jež nalezly odraz v popisu skutku výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, do něhož neměl důvod zasahovat ani soud odvolací. Tento skutek také náležitě právně posoudily. Ostatně obviněný vlastní námitky proti právnímu posouzení nevznášel. Snad jen jedinou námitku proti posouzení případu vztahoval k vydírání, ale i tu vztáhnul k jiné skutkové verzi, z popisu skutku si vybral jen tu pasáž, která se týkala nastoupení poškozeného do jeho vozidla, zcela pak pominul nucení poškozeného pod pohrůžkou v pokračování v napadání k sebepoškozování kamenem a k namočení ve strouze s vodou. 30. Lze shrnout, že Nejvyšší soud neshledal žádný, natožpak tzv. extrémní, nesoulad mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků a skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Skutková verze prosazovaná státním zástupcem byla provedeným dokazováním plně prokázána, což soudy nižších stupňů náležitě vysvětlily ve svých rozhodnutích. Obviněný ostatně ani žádný tzv. extrémní nesoulad neoznačil, jen setrval na tom, že soudy měly vycházet z jím preferovaných důkazů. Avšak samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Navíc obhajobou obviněného, kterou uplatnil také ve svém dovolání, se soudy nižších stupňů zabývaly v předchozích fázích trestního řízení, dostatečně přitom odůvodnily, proč jí neuvěřily a považovaly ji za zcela účelovou, s čímž Nejvyšší soud plně souhlasí. 31. Je tak možné shrnout, že se soudy nižších stupňů věcí zevrubně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, důkazy náležitě vyhodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, které následně adekvátně právně kvalifikovaly. Přitom se též dostatečně zabývaly obhajobou obviněného a řádně odůvodnily, proč jí neuvěřily a považovaly ji za nevěrohodnou. Proti takovému postupu na podkladě námitek podaných obviněným v dovolání nemá výhrad ani Nejvyšší soud jako soud dovolací, který neshledal žádný zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Námitky nesprávného právního posouzení správně zjištěného skutku vlastně obviněný nevznesl. V. Závěrečné shrnutí 32. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., neboť jím uplatněné námitky v podaném dovolání neodpovídaly jím deklarovaným dovolacím důvodům. 33. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu