5 Tdo 217/2026-160 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný L. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. 10 To 200/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 52/2025, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. 10 To 200/2025. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se ruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Obviněný L. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 28. 7. 2025, sp. zn. 11 T 52/2025, uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za což mu byl podle § 217 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný L. H. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. 10 To 200/2025, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. 3. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, spočíval ve stručnosti v tom, že obviněný ve svém bydlišti, případně v obci XY, přijal na svůj bankovní účet č. XY dne 22. 8. 2024 částku 295 000 Kč a dne 23. 8. 2024 částku 160 000 Kč, a to z bankovního účtu č. XY, přičemž vzápětí odeslal částky ve výši 286 105,60 Kč a 163 930,41 Kč ve prospěch zahraničního účtu č. XY společnosti Bifinity UAB. Tyto platby zadával a autorizoval sám podle ústních pokynů domnělého finančního poradce v rámci telefonního hovoru přes aplikaci WhatsApp. Obviněný takto jednal s vidinou snadného zisku, přestože si musel být vědom, že nedisponoval žádným oprávněním s těmito finančními prostředky nakládat, nedisponoval informacemi o jejich původu a povaze, neznal osobu, z jejíhož bankovního účtu byly finanční prostředky převedeny na jeho bankovní účet, ani nedisponoval dostatečnými informacemi o osobách nabízejících obchod s virtuálními měnami. Ke zjištění těchto informací ani nečinil žádné kroky, čímž umožnil cizím osobám přes svůj bankovní účet převést finanční prostředky pocházející z trestné činnosti spočívající v podvodném příslibu investic do virtuálních měn adresovanému poškozenému R. L., jemuž byla podvodným jednáním neznámého pachatele způsobena celková škoda nejméně 771 194,13 Kč, a obviněný takto umožnil zakrýt jejich skutečný původ. II. Dovolání obviněného 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s přesvědčením, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. 5. Obviněný předně nesouhlasil se závěrem soudů nižších stupňů, že jednal v nevědomé nedbalosti a dovodil, že jeho jednání bylo nezaviněné. Podle něj mělo být rovněž přihlédnuto k zásadě subsidiarity trestní represe. Dovolatel stručně zrekapituloval skutkový stav a uvedl, že si je vědom toho, že svým jednáním způsobil škodu, avšak namítl, že po celou dobu jednal v dobré víře, že se účastní legitimní investiční transakce. V dané věci podle něj zcela chyběla vědomostní i volní složka zavinění, neboť si nebyl vědom toho, že by přijaté prostředky mohly pocházet z trestné činnosti, ani toho, že se jejich převodem může dopustit trestného činu. Nechtěl svým jednáním napomoci legalizaci výnosů z trestné činnosti ani s takovým následkem nebyl srozuměn. Z okolností případu podle něj nevyplývala žádná zvláštní skutečnost, z níž by mohl rozpoznat, že se jedná o nelegální transakci. Naopak, způsob komunikace domnělého investičního poradce, předkládání odborných dokumentů a taktéž ujištění o zákonnosti celé investice u něj vytvářely dojem, že transakce je zcela legální. K tomu odkázal na přiloženou WhatsApp komunikaci s osobou, která jej instruovala, jak má postupovat, z níž podle něj plyne, že jednal v omylu, neboť byl celou dobu ujišťován, že přijaté finanční prostředky představují půjčku od poradců a že jejich další přeposlání je běžnou součástí investičního procesu. 6. Dále obviněný namítl, že neměl objektivní možnost seznámit se se skutečnostmi potřebnými pro nabytí vědomosti o riziku trestněprávně reprobovaného následku svého jednání, neboť domnělý investiční poradce mu poskytoval selektivní, cíleně upravené informace a vyvolával v něm strach, že pokud nebude jednat rychle, je možné, že o své investované finanční prostředky ve výši 1,5 milionu Kč přijde. Ve strachu o své finance chtěl od smlouvy odstoupit, avšak bylo mu sděleno, že jedinou cestou je přesunout prostředky na jinou kryptoměnovou peněženku, z níž následně své peníze vybere. K tomu odkázal opět na WhatsApp komunikaci a dodal, že obdobné podvody jsou rozšířeným fenoménem i u osob s vyšším stupněm vzdělání, k čemuž jako důkaz zmínil článek z webové stránky www.kurzy.cz ze dne 20. 11. 2024 s názvem Kryptoměnové podvody rostou: Vzdělání ani věk nehrají roli, obětmi jsou i vysokoškoláci. 7. Následně obviněný předestřel teoretická východiska nevědomé nedbalosti i kritéria posuzování tzv. subjektivní míry opatrnosti a konstatoval, že vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům nemohl vědět o protiprávnosti svého jednání. Zdůraznil, že je vyučen v oboru kuchař-číšník, živí se výškovými pracemi a nemá předchozí zkušenost ani žádné odborné znalosti v oblasti investování, proto se obrátil na „odborníka“, který mu měl se zhodnocením investice pomoci. Jeho rozpoložení v době provedení transakce bylo ovlivněno obavou, že o své investice přijde, což je patrné i z jeho WhatsApp komunikace. V danou chvíli jednal ve stresu a pod tlakem ztráty investovaných vlastních finančních prostředků, což snížilo jeho schopnost racionálně a s odstupem vyhodnocovat jednotlivé kroky a jejich možné právní důsledky. Nadto byl údajným pachatelem manipulován a ujišťován, že se jedná o legální převod, že jde o půjčku od finančních poradců. S ohledem na dokumenty, které mu byly předloženy, včetně odkazů na Českou národní banku, neměl důvod se domnívat, že tato část investičního procesu je nelegální. Nemohl proto ani subjektivně rozpoznat protiprávnost svého jednání a je přesvědčen, že podle svých možností splnil podmínku minimální potřebné opatrnosti. V této souvislosti připomněl princip praesumptio boni viri. 8. Dovolatel dále citoval judikaturní závěry k problematice zachování potřebné míry opatrnosti pachatele a uvedl, že odvolací soud v bodě 13. odůvodnění svého usnesení konstatoval, proč obviněný mohl a vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům měl zjistit, že se nejedná o legitimní investici. Tím bylo v první řadě to, že mu byly finanční prostředky zaslány z účtu fyzické osoby. K tomu však obviněný zopakoval, že s investováním neměl žádnou předchozí zkušenost a že tudíž věřil, že odesílatelem platby je osoba z finančního oddělení, která pro něj zajišťuje půjčku. Dále byla podle odvolacího soudu takovou okolností špatná čeština údajného finančního poradce a nestandardní forma komunikace. K tomu obviněný uvedl, že neexistuje rozumný důvod, proč by investičním poradcem nemohla být osoba jiné národnosti než české, a že investování přes platformu Binance není podezřelé, neboť je pro nákup a prodej kryptoměn běžná. Nakonec konstatoval, že neměl povinnost zkoumat legálnost transakce, když vše nasvědčovalo tomu, že se jedná o běžnou část investičního procesu, a dodal, že neměl subjektivní ani objektivní možnost předvídat porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a proto jednal nezaviněně. 9. V další části dovolání obviněný sice uznal, že jeho jednáním vznikla škoda poškozenému R. L., avšak samotná škoda ani její výše podle něj nebyly důvodem pro uplatnění prostředků trestního práva. Jelikož šlo o jednání nezaviněné, pak i vzhledem k zásadě in dubio pro reo nemělo být posouzeno v trestní rovině, když se nadto sám stal rovněž obětí podvodu. V této souvislosti poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/07, že obecné soudy nemohou dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu pouze z faktu, že došlo ke škodě na hodnotě chráněné trestním zákonem. Podle dovolatele je celé trestní řízení zatíženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, neboť soudy nižších stupňů nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako spáchané v nevědomé nedbalosti a rovněž nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe. Vyslovil proto názor, že skutek neměl být posouzen jako trestný čin. 10. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Vyjádření k dovolání 11. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). 12. Státní zástupce úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněného. Následně konstatoval, že pokud obviněný napadl usnesení odvolacího soudu, který zamítl jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, měl správně označit také dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, a to právě s odkazem na uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce zdůraznil, že těžiště dovolání obviněného spočívá v argumentu, podle něhož skutek nesvědčí pro závěr o jednání dovolatele v nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle státního zástupce jde o právní námitku v mezích uplatněného dovolacího důvodu, avšak neopodstatněnou. Dovolací argumentace zcela koresponduje s obsahem odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, na niž dostatečně a věcně správně reagoval odvolací soud. Připomněl, že v takovém případě se obvykle jedná o zjevně neopodstatněné dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a že je tomu tak i v této věci. 13. Veškeré výhrady obviněného týkající se naplnění subjektivní stránky přečinu podle § 217 odst. 2 tr. zákoníku jsou podle státního zástupce neopodstatněné. V tomto směru se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, zejména v tom, že obviněný jednal v nevědomé nedbalosti. K tomu připomněl teoretická východiska, která podle něj byla v dané věci respektována zejména odvolacím soudem, jenž se zabýval i výhradou obviněného, že jednal v omylu, přičemž dospěl k závěru, že šlo o omyl skutkový, který však nebrání závěru o jednání v nevědomé nedbalosti. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný v rámci dvou dnů v srpnu 2024 obdržel na svůj bankovní účet z cizího soukromého účtu dvě platby v řádech statisíců, načež v zásadě totožné částky s vidinou finančního zisku obratem odeslal na zahraniční bankovní účet, a to na základě pokynů domnělého investičního poradce, s nímž komunikoval jen prostřednictvím aplikace WhatsApp v nevědomí, s kým komunikuje, přičemž šlo o finanční prostředky získané trestným činem podvodu neznámého pachatele spáchaného ke škodě poškozeného R. L. Obviněný sice přímo nevěděl, že prostředky pocházejí z trestné činnosti, avšak vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o tom vědět měl a mohl. 14. Státní zástupce dále uvedl, že obviněný v zásadě pouze vyslovil opakovaný nesouhlas s právními závěry soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky přečinu podle § 217 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu konstatoval, že vzdělání obviněného ani jeho profese jej nijak nediskvalifikují z postavení tzv. běžně uvažujícího rozumného člověka. Zdůraznil, že nejde o žádného životem nezasaženého začátečníka, nýbrž o osobu, která byla v době spáchání skutku již dvacet let živnostníkem. S ohledem na to bylo možno u obviněného očekávat potřebnou opatrnost při nakládání s penězi, zejména pokud jde o nikoli běžné částky. Skutečnost, že obviněný nakládal s finančními prostředky ve statisícových hodnotách s cizí osobou jen online, bez osobního kontaktu, je podle něj alarmující, a pakliže tento postup obviněný i nadále považuje za standardní, svědčí to o nedostatku jeho sebereflexe. Současně státní zástupce doplnil, že obviněný zjevně nevyužil žádnou z možností internetového bankovnictví ohledně zjištění identity odesílatele ani žádnou z možností komunikace s bankou při zaznamenání pochybných transakcí, např. informačních telefonních linek. Shrnul proto, že nevědomá nedbalost obviněného je v posuzovaném případě zjevná a že výrok o vině neznamená, že by po něm byla požadována vyšší míra opatrnosti, než jaká je obvykle vyžadována u běžně rozumově vybaveného člověka, jímž obviněný bezesporu je. Naopak vyslovil názor, že obviněný projevil naprostý nedostatek elementární obezřetnosti. 15. Výrok o vině podle státního zástupce nijak nekoliduje ani se zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, k čemuž odkázal mj. na bod 15. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Rozhodnutí soudů nižších stupňů proto podle něj nejsou zatížena vadami ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 16. Závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby o něm bylo rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli jím navrhovaného rozhodnutí. IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 17. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. 18. Je nutno zdůraznit, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., respektive v § 265b odst. 2 tr. ř. Nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. 19. Obviněný L. H. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod lze úspěšně uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). 20. Ačkoliv obviněný v podaném dovolání neoznačil dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze z jeho dovolací argumentace dovodit, že chtěl uplatnit právě i tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, když jím tvrzené vady vztáhl rovněž k odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jeho odvolání proti tomuto rozsudku odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán právě tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 21. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). b) K námitkám obviněného 22. Na základě výše zmíněných východisek Nejvyšší soud posuzoval důvodnost dovolání obviněného a dospěl k závěru, že jím uplatněné dovolací námitky, že soudy nižších stupňů zatížily svá rozhodnutí vadou nesprávného právního posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají a jsou i důvodné. 23. K námitkám obviněného, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 2 tr. zákoníku, podřaditelným pod uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je vhodné nejprve připomenout, že tohoto přečinu se dopustí ten, kdo z nedbalosti ukryje, na sebe nebo na jiného převede, přechovává nebo užívá věc větší hodnoty, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině jinou osobou. Jde o trestný čin, který je po subjektivní stránce naplněn nedbalostním zaviněním, a to na rozdíl od skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku. V případě zjištění úmyslného zavinění pachatele by bylo nutno jeho jednání kvalifikovat podle § 216 tr. zákoníku. Právě subjektivní stránka odlišuje tyto dvě skutkové podstaty, a proto při jejich rozlišování a při zjišťování zavinění bude třeba zvažovat především subjektivní vztah pachatele ke konkrétním okolnostem činu, jeho osobní poměry, ale i konkrétní povahu a způsob provedení činu. K tomu blíže viz ŠÁMAL, Pavel. § 217 [Legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2788, marg. č. 13. 24. Jelikož se obviněný v podrobnostech zabývá jednotlivými kritérii pro učinění závěru o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, je nasnadě připomenout i to, že trestní zákoník vymezuje nedbalostní zavinění při neexistenci volní složky pomocí složky vědění (intelektuální, vědomostní, rozumové), která tu buď je, nebo není. Kvalitativní rozdíl oproti úmyslu je právě ve volní složce, která u nedbalosti chybí, neboť tu není vůle spáchat trestný čin (jednání samo je však i zde aktem vůle pachatele, která však směřuje k cíli z hlediska trestního práva nezávadnému). Nedbalost je tedy možno obecně vymezit tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek. Klíčový je tedy pojem „povinné opatrnosti“, jejímž zanedbáním byl takový následek způsoben. Pokud by pachatel splnil všechny požadavky kladené na něj náležitou povinnou opatrností, byť by jeho jednání vedlo k nezamýšlenému trestněprávně relevantnímu následku, tj. byla by dána příčinná souvislost – srov. ÚS 157/2010-n., neodpovídal by za příslušný trestný čin, neboť by u něj nebylo dáno zavinění z nedbalosti. K tomu dále viz ŠÁMAL, Pavel. § 16 [Nedbalost]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 367–368. 25. Soudy nižších stupňů shora uvedená východiska na posuzovanou věc sice aplikovaly, avšak nesprávně zohlednily kritéria potřebná pro učinění závěru o zavinění obviněného ve formě nevědomé nedbalosti (viz body 8., 9. a 11. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 11. až 13. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Je totiž možno přisvědčit obviněnému v tom, že v době převodu finančních prostředků, které na svůj bankovní účet obdržel od poškozeného R. L., jednal v časové tísni a pod tlakem způsobeným komunikací vedenou ze strany domnělého investičního poradce. Nejeví se jako nelogické, že se na základě pokynů domnělého investičního poradce, který jej setrvale utvrzoval v tom, že je celá investice legální, domníval, že částky, které obdržel na svůj účet od poškozeného R. L., jsou ve skutečnosti půjčkou od investičních poradců pro účely jeho dalších investic. Lze přesto připustit – a také státnímu zástupci přisvědčit, že obviněný mohl být obezřetnější a rovněž mohl poměrně snadno učinit kroky vedoucí k ověření osoby odesílatele platby. Nelze ovšem současně opomíjet, v jakém psychickém rozpoložení se obviněný v okamžiku převodu předmětných částek ve prospěch zahraničního bankovního účtu nacházel, tedy že jednal pod tlakem, v tísni a ve strachu ze ztráty jím již vložených vlastních finančních prostředků. Je proto patrné, že v rozhodnou chvíli nebyl schopen činit zmíněné úkony, tj. ověřit si odesílatele přijaté platby, kontaktovat bankovní instituci ohledně podezřelé platby atp. Jinak vyjádřeno, jelikož jednal pod tlakem, nebyl očividně v danou chvíli schopen jednat žádoucím způsobem, tedy tak, aby byly splněny požadavky, které by na něj byly za standardní situace kladeny za účelem zachování tzv. potřebné míry opatrnosti. Obviněný proto zcela zjevně neměl ani subjektivní vědomost o protiprávnosti svého jednání. Nejvyšší soud tak shrnuje, že obviněný o rizicích svého činu v rozhodné době nevěděl, a vzhledem ke specifickým okolnostem projednávané věci, především jeho psychickému rozpoložení v době spáchání jednání, jež je mu kladeno za vinu, o nich vědět ani nemohl (viz a contrario bod 11. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). 26. Ze spisového materiálu je také patrné, že neznámý pachatel (domnělý investiční poradce) v obviněném kontinuálně vyvolával dojem legitimity všech finančních transakcí a jejich výhodnosti, jemuž dovolatel zcela uvěřil, o čemž svědčí zaslání úspor dovolatele podle pokynů „investičního poradce“. Potud lze přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že tímto jednáním neznámý pachatel obviněného uvedl v omyl skutkový ve smyslu § 18 tr. zákoníku. Přestože je možno s odvolacím soudem souhlasit v tom, že ani taková okolnost podle právní nauky, judikatury, ale i samotné dikce zákona nevylučuje zavinění z nevědomé nedbalosti (srov. § 18 odst. 1, 4 tr. zákoníku nebo také ŠÁMAL, Pavel, KRATOCHVÍL, Vladimír. § 18 [Omyl skutkový]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 403, marg. č. 6), nýbrž pouze úmyslné zavinění, nebylo možno v posuzované věci dospět k závěru, že obviněný jednal v nevědomé nedbalosti, jak bude vysvětleno níže. 27. Ve vztahu k námitce obviněného, že došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve uvést, že tyto výhrady jsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dále je nasnadě připomenout, že současný trestní zákoník mimo zákonné vymezení trestného činu (tzv. formální pojetí trestného činu) výslovně zakotvuje materiální korektiv, a to princip subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). V tom se odráží obecnější ústavní princip proporcionality (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Trestní právo je nejzazším, krajním prostředkem ochrany zájmů celospolečenského významu (tzv. princip ultima ratio), což znamená, že ne všechna jednání naplňující všechny znaky trestného činu, ale pouze ta, která jsou dostatečně společensky škodlivá, je třeba řešit trestním právem. To se vyhrazuje jen těm nejzávažnějším případům protispolečenského jednání, u nichž jiné prostředky jsou neúčinné či nevhodné (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. IV. ÚS 455/26). 28. Zároveň je však vhodné připomenout závěry ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. Tpnj 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., a z dalších individuálních rozhodnutí týkajících se problematiky subsidiarity trestní represe, podle nichž: „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského práva, správního práva či jiných právních odvětví. Akcentování principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“ K tomu blíže také viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017, nebo ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 5 Tdo 34/2024. 29. Společenskou škodlivost však v každém případě musí trestní soudy zkoumat, protože to je jejich ústavní povinnost. Pro posouzení míry společenské škodlivosti činu a použitelnosti principu subsidiarity trestní represe je pak třeba brát v úvahu širší kontext, ve kterém se čin odehrál, a zvláštní okolnosti snižující jeho škodlivost. V hraničních případech musí soudy zvážit, zda v úvahu přichází jiná odpovědnost podle jiného právního předpisu a proč právě trestní právo je nezbytné pro ochranu porušeného či ohroženého zájmu (k tomu blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. IV. ÚS 455/26). 30. Soudy nižších stupňů nepromítly důsledně do svých úvah specifické okolnosti posuzované věci z hlediska naplnění subjektivní stránky (nevědomé nedbalosti) trestného činu, jímž byl uznán vinným i z hlediska závěru o společenské škodlivosti činu. Obviněný sám byl uveden v omyl údajným investičním poradcem, v důsledku čehož podle jeho pokynů „investoval“ nejenom své úspory, ale i další finanční prostředky, které mu na jeho účet měli zaslat jako údajnou půjčku investiční poradci, aby nepřišel o peníze již investované, čemuž uvěřil. V tomto směru Nejvyšší soud zdůrazňuje, že skutečně nelze vyvrátit z provedeného dokazování obhajobu obviněného, že po celou dobu jednal v dobré víře, že se účastní legitimní investiční transakce, nebyl si vědom toho, že by přijaté prostředky na jeho účet mohly pocházet z trestné činnosti, a s ohledem na přetrvávající manipulaci ze strany neznámého pachatele a jeho kontinuální ujišťování o legálnosti transakce si ani nemohl být vědom případné trestněprávní roviny svého jednání. Obviněnému lze přisvědčit, že způsob komunikace domnělého investičního poradce, předkládání odborných dokumentů a taktéž ujišťování o zákonnosti celé investice, jak je patrné i z doložené komunikace prostřednictvím aplikace WhatsApp, u něj skutečně mohly vytvářet dojem, že je jeho transakce zcela legální. Kriminalizace jednání, které (byť v tomto případě pouze domněle) spočívá v legálním investování do kryptoměn, jehož součástí je převod finančních prostředků na zahraniční bankovní účet, by v prvé řadě postrádala své logické opodstatnění, neboť v takovém případě nejde o jednání trestněprávně relevantní a společensky závadné, v druhé řadě by v tomto konkrétním případě představovala tzv. hypertrofii trestní represe. V této souvislosti ani nelze pominout, že z výpovědi poškozeného R. L. vyplynulo, že obdobným způsobem jako na obviněném byla na poškozeném vylákána částka celkem 771 194,13 Kč (nejprve úvodní vklad 6 000 Kč, následovaný dalšími vklady 62 452,56 Kč, 116 235,01 Kč, 295 000 Kč dne 21. 8. 2024 a 160 000 Kč dne 23. 8. 2024, poté ještě při snaze o výběr těchto investic zaplatil poškozený 131 506,54 Kč). Přitom pouze částky poukázané poškozeným dne 21. 8. a 23. 8. 2024 (celkem 455 000 Kč) byly zaslány přes účet obviněného, který obratem ve prospěch zahraničního účtu č. XY společnosti Bifinity UAB odeslal ze svého účtu částku celkem 450 036,01 Kč (286 105,60 Kč a 163 930,41 Kč). Nelze tedy ani dovodit, že by takto obviněný postupoval ze zištných motivů. 31. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že shora popsané okolnosti snižovaly společenskou škodlivost jednání obviněného, pročež byla jeho trestní věc z pohledu trestního práva tzv. hraniční a lze proto přisvědčit námitce obviněného stran nesprávné aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Přestože se oba soudy vhodností aplikace subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio v posuzované věci zabývaly (odvolací soud v bodech 14. a 15. odůvodnění svého usnesení), nedospěly podle Nejvyššího soudu ke správným závěrům. V posuzované věci jsou totiž dány poměrně výjimečné okolnosti, které snižují společenskou škodlivost činu obviněného pod běžně se vyskytující úroveň, a to mimo již zmíněné důvody také s ohledem na výši škody, která mu byla způsobena domnělým investičním poradcem. 32. Navíc nelze opomenout, že obviněný při převodu finančních částek, které na svůj účet obdržel v důsledku podvodného jednání neznámého pachatele od poškozeného R. L., jednal pod tlakem vyvolaným domnělým investičním poradcem, který v obviněném zvolenou formou a obsahem komunikace umocňoval strach ze ztráty dovolatelem již vložených vlastních finančních prostředků. Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že obviněný fakticky ani neměl možnost seznámit se se skutečnostmi potřebnými pro nabytí vědomosti o riziku trestněprávně reprobovaného následku svého jednání, v době spáchání inkriminovaného skutku jednal pod tlakem a v tísni, v důsledku čehož nebyla naplněna ani subjektivní stránka přečinu podle § 217 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti není bez významu skutečnost, že dovolatel neměl s obdobnými investicemi před rozhodným obdobím předchozí zkušenosti, a tudíž si nemohl být vědom, že tato konkrétní jím vykonaná transakce není legální. Kontext všech okolností, za kterých obviněný jednal, pak dokresluje i to, že v rámci trestního řízení, především pak v jeho počátku, projevoval přinejmenším formální lítost nad svým jednáním a vyjádřil ochotu vydat bezdůvodné obohacení poškozenému, což vyplývá z protokolu o výslechu obviněného ze dne 7. 3. 2025 (viz č. l. 11 trestního spisu). 33. Jinak vyjádřeno, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i pokud by soudy nižších stupňů dospěly k tomu, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, tj. včetně zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, což je však podle Nejvyššího soudu závěr nesprávný, nebylo by namístě postihovat jednání obviněného v trestní rovině, a to z důvodu nedostatku jeho společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. 34. Zbývající dovolací argumentací potom obviněný primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů, s učiněnými skutkovými zjištěními a se závěry, k nimž soudy dospěly. Takové výhrady však nejsou, materiálně nahlíženo, podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., přestože by byl některý z nich formálně označen. V. Závěrečné shrnutí 35. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem, na podkladě námitek obviněného uplatněných v rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. 10 To 200/2025, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 36. Bude tedy na Krajském soudu v Hradci Králové, aby se danou věcí znovu zabýval v potřebném rozsahu a aby především zohlednil specifické okolnosti projednávané věci ve vztahu k závěru ohledně naplnění subjektivní stránky přisouzeného přečinu, tedy zavinění obviněného, jakož i v souvislosti s aplikací § 12 odst. 2 tr. zákoníku – tedy principu subsidiarity trestní represe – na posuzovanou věc. 37. Nejvyšší soud zároveň připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení. 38. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu