5 Tdo 238/2026-464 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný Bohumil Průcha proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2025, sp. zn. 13 To 300/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 52/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Bohumila Průchy odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obviněný Bohumil Průcha byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 10. 2024, sp. zn. 3 T 52/2024, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za což mu byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Současně byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností, družstev, a zákaz výkonu prokury na dobu 5 let. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný Bohumil Průcha, a to proti všem jeho výrokům, a dále i poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem Středočeského kraje. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 13 To 300/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci sám znovu rozhodl a obviněného Bohumila Průchu podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, s tím, že skutek není trestným činem. Současně podle § 229 odst. 3 tr. ř. poškozenou Českou republiku odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dne 28. 2. 2025 dovolání nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněného Bohumila Průchy, které opřel o dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl usnesením ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 5 Tdo 468/2025, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 13 To 300/2024, dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 4. V návaznosti na toto usnesení Nejvyššího soudu rozhodl znovu odvolací soud rozsudkem ze dne 14. 10. 2025, sp. zn. 13 To 300/2024, o podaných odvoláních obviněného Bohumila Průchy a poškozené České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Středočeský kraj tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Za to obviněnému podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 18 měsíců. Zároveň podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a v zákazu výkonu prokury na dobu 4 let. Současně podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Českou republiku, zastoupenou Finančním úřadem pro Středočeský kraj, odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 5. Skutku, jehož spácháním byl obviněný Bohumil Průcha uznán vinným tímto rozsudkem odvolacího soudu, se dopustil ve stručnosti tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti Letario Commerce, s. r. o., neplnil svou povinnost vyplývající z § 4 odst. 1 a následujících zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), nezajistil správné a průkazné vedení účetnictví této společnosti tak, aby podávalo pravdivý obraz, čímž ohrozil včasné a řádné vyměření daně. Dne 27. 12. 2021 totiž uplatnil za uvedenou společnost u správce daně Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Územního pracoviště v Mělníku, nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) na vstupu ve smyslu § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), za zdaňovací období listopadu 2021, v rámci daňového přiznání k DPH za toto zdaňovací období, a to pouze na základě seznamu přijatých faktur, konkretizovaných v tomto rozsudku, od dodavatele obchodní společnosti MANIBUS, s. r. o., vystavených na celkovou částku tvrzeného uskutečněného daňového plnění ve výši 11 350 405 Kč, včetně DPH, aniž by oprávněnost odpočtu bylo možné ověřit řádně vedeným účetnictvím, pročež neuznáním nároku byl neoprávněně uplatněn odpočet ve výši 1 969 905 Kč. II. Dovolání obviněného 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť měl za to, že rozhodná skutková zjištění, která byla určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, dále že jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a že rozsudek odvolacího soudu je zatížen vadou nesprávného právního posouzení nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. 7. V podaném dovolání obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a k tvrzené vadě tzv. zjevného rozporu uvedl, že popis skutku v napadeném rozsudku odvolacího soudu neodpovídá obsahu provedených důkazů. Odvolací soud kvalifikoval jeho jednání jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, pročež přistoupil ve výroku o vině k podstatné úpravě popisu skutku. Z provedených důkazů však podle obviněného nevyplynulo, že by za společnost Letario Commerce, s. r. o., byl uplatněn nárok na odpočet DPH na vstupu za listopad 2021 ve výši 11 350 405 Kč, neboť tato suma představuje součet částek, na které byly vystaveny faktury společnosti MANIBUS, s. r. o., včetně DPH, nikoliv však nárok na odpočet uvedený v daňovém přiznání. Uplatněný nárok na odpočet DPH totiž činil podle kolonky 46 daňového přiznání částku 1 969 905 Kč. Dále obviněný vyjádřil nesouhlas s formulací „neuznáním nároku byl odpočet daně stanoven na částku 1 969 905 Kč“, neboť takový závěr je podle něj v rozporu s provedeným dokazováním a v návaznosti na předchozí skutkový popis jednání ani nedává logický smysl. Obviněný namítl, že ve výroku o vině nelze konstatovat, že došlo k „neuznání nároku“, zejména za situace, pokud podle zjištění soudu „oprávněnost odpočtů nebylo možno ověřit“. Dovodil proto rozpory mezi jednotlivými částmi výroku o jeho vině. Navíc konstatoval, že pokud neuznání nárokovaného odpočtu správcem daně nepostačovalo pro prokázání jeho viny v trestním řízení, nelze na neuznání tohoto odpočtu stavět ani výrok o jeho vině. Pokud odvolací soud v bodě 10. odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že se nepodařilo prokázat zkrácení DPH, pak v popisu skutku nelze hovořit o neuznaném nároku na odpočet této daně, neboť takové zjištění neodpovídalo provedenému dokazování a je s ním v rozporu. Lze podle něj hovořit nejvýše o uplatněném nároku na odpočet, jehož oprávněnost se nepodařilo ověřit. 8. K vadě tzv. procesně nepoužitelných důkazů obviněný uvedl, že jako důkaz nebylo možno použít platební výměr správce daně č. 1298735/22/2114-50522-201357, pročež nemůže být ani podkladem pro tvrzení ve výroku o vině týkající se „neuznání odpočtu daně“. Obviněný namítl, že v řízení nebylo jinými důkazy spolehlivě prokázáno, že by snížení uplatněného nároku na odpočet DPH ve výši 1 969 905 Kč bylo neoprávněné. Zpochybnil i použitelnost znaleckého posudku z oboru ekonomiky znalce Mgr. Ing. Pavla Švarce. Dotazy položené znalci byly podle dovolatele formulovány nepřípustným způsobem, v důsledku čehož znalec ve svém posudku činil závěry o jeho vině zkrácením daně, které však může učinit pouze soud. Z takového znaleckého posudku proto podle něj nelze vycházet, pokud se týká skutkových zjištění o uskutečnění plnění účtovaného fakturami dodavatele MANIBUS, s. r. o. Obviněný dodal, že ani jinými důkazy nebylo spolehlivě prokázáno, že by všechny deklarované dodávky byly nerealizované, což bylo základem, na němž bylo postaveno jeho stíhání. V řízení nebylo možné, s ohledem na absenci účetnictví, realizaci plnění ověřit, avšak zároveň nebylo ani prokázáno, že by neproběhlo. Za procesně nepoužitelné považuje také části trestního spisu z řízení vedeného proti němu u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 5/2025, konkrétně pak ohledně jeho působení ve společnosti ATS East Europe, spol. s r. o., které byly bez ohledu na princip presumpce neviny předkládány a prováděny k prokázání tvrzení o porušení jeho povinnosti zajistit správné a průkazné vedení účetnictví společnosti. V této souvislosti zdůraznil, že byl v uvedeném řízení obžaloby v plném rozsahu zproštěn. 9. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho zavinění, tj. subjektivní stránku přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, neboť podle něj soud zaměnil eventuální úmysl a nedbalost. Závěr o jeho zavinění odvolací soud neopřel o konkrétní zjištění svědčící o tom, že měl v rozhodné době alespoň rámcovou představu o tom, že účetnictví není vedeno, a že právě v důsledku toho může být ohroženo včasné a řádné vyměření daně, přičemž s tímto následkem pro případ jeho vzniku byl srozuměn. Odvolací soud podle něj jeho zavinění dovodil pouze z toho, že byl formálně jednatelem společnosti, tedy z obecné existence povinností jednatele, a z toho, že „rezignoval“ na jejich výkon. Takový závěr však podle dovolatele odpovídá nanejvýš vědomé nedbalosti. Dále obviněný poukázal na novou podstatnou skutečnost, že byl v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 5/2025 obžaloby zproštěn. Proto nelze z tohoto řízení podle něj dovodit žádný závěr ve vztahu k naplnění subjektivní stránky v nyní projednávané věci, zejména pokud v tomto jiném řízení uspěl se svou obhajobou ohledně formálního výkonu funkce jednatele obchodní společnosti v postavení tzv. bílého koně. V citované věci přitom soud konstatoval, že ani okolnost, že byl „lhostejný“ k tomu, co se společností bude, nepostačuje k závěru o jeho trestní odpovědnosti. Tato úvaha soudu sice byla učiněna v jiné věci, nicméně je významná jako korektiv právního posouzení zavinění u osob v postavení tzv. bílých koní. Dovození závěru o existenci jeho úmyslu v nyní posuzované věci na základě „jiné trestní věci, navíc v níž byl pravomocně zproštěn obžaloby“, je podle dovolatele v rozporu se zásadou presumpce neviny. Nelze proto podle něj dovozovat vědomostní složku úmyslu z pouhé existence jiného trestního stíhání. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že je vyloučeno, aby takový kontext sloužil jako legitimní podpůrná premisa pro závěr o jeho srozumění s trestněprávním následkem v projednávané věci. 10. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. jej sám zprostil obžaloby v celém jejím rozsahu, případně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž jsou podle něj dány důvody k jeho zproštění obžaloby v celém rozsahu. III. Vyjádření k dovolání 11. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). 12. Ve svém vyjádření rovněž nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněného. Následně připomněl obecná východiska dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě a konstatoval, že dovolací argumentace obviněného zpochybnila správnost formulace částí tzv. skutkové věty, a to z pohledu jeho vlastního vnímání jejich obsahu. Zdůraznil, že trestní stíhání se vede pro skutek, nikoliv pro jeho popis v tzv. skutkové větě. Výhrady obviněného proto uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť především chybí návaznost namítaných skutečností na kterýkoliv ze znaků skutkové podstaty přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, neboť postačuje pouhé ohrožení majetkových práv jiného. Neplnění povinnosti obviněného vést řádně účetnictví obchodní společnosti jednoznačně mělo za následek ohrožení včasného a řádného vyměření DPH za posuzované zdaňovací období. Z hlediska tohoto ohrožujícího následku bylo bez významu, zda správce daně oprávněnost odpočtů DPH nemohl ověřit, nebo zda tyto odpočty DPH neuznal. 13. Státní zástupce dovodil, že obviněný v zásadě neuplatnil ani námitky podřaditelné pod druhou alternativu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu opět nejprve připomněl obecná východiska, jakož i související teoretická východiska problematiky dokazování, a poté konstatoval, že se obviněný vůbec nevěnoval tomu, zda jím uvedené důkazní prostředky měly úzký vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků přečinu, jímž byl uznán vinným. Dále uvedl, že ohledně požadavku obviněného na vyloučení platebního výměru č. 1298735/22/2114-50522-201357 z dokazování není v jeho dovolání uvedena žádná smysluplná argumentace, z níž by bylo možno objektivně vyvodit procesní nepřípustnost tohoto listinného důkazu, neboť obviněný fakticky pouze polemizuje s vyhodnocením tohoto důkazu a předestírá, co by se z něj mělo, či nemělo skutkově dovodit. Taková argumentace však není podřaditelná pod žádný dovolací důvod. Za neopodstatněné považuje námitky obviněného vůči znaleckému posudku z oboru ekonomiky znalce Mgr. Ing. Pavla Švarce, neboť povaha uplatněných výhrad vůči tomu důkazu je rovněž hodnotícího rázu, avšak nesignalizuje nic, z čeho by bylo možno dovodit jeho nezákonnost. V realizovaném postupu (konkrétně v provedení části trestního spisu z řízení vedeného proti dovolateli u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 5/2025) státní zástupce nespatřoval nic nezákonného či neprocesního. Nejedná se ani o porušení principu presumpce neviny, neboť soudy nečinily skutkové ani právní závěry ohledně skutku projednávaného ve věci sp. zn. 3 T 5/2025, nýbrž posuzovaly jednání obviněného v období konce roku 2021 týkající se společnosti Letario Commerce, s. r. o., a to z hlediska jeho vědomosti o tom, že lhostejnost ke skutečnému stavu hospodaření obchodní korporace, jejímž byl statutárním orgánem, aniž by reálně zamýšlel tuto funkci vykonávat, může mít trestněprávní důsledky. 14. Následně státní zástupce shrnul, že podstatou převážné části námitek obviněného byly jen výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, přičemž je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu nevyhovoval představám dovolatele. Proto zpochybňoval selektivně vybrané důkazy, jejich provedení a případně i jejich hodnocení. Takové námitky však nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 15. Za zjevně neopodstatněné pak považoval státní zástupce i výhrady obviněného ohledně nesprávného právního posouzení subjektivní stránky přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Obviněný posuzoval otázku svého zavinění v rovině nepřímého úmyslu značně zjednodušeně a v rozporu s okolnostmi případu, které musely soudy zohlednit. Následně dovozoval, že tento závěr odvolací soud učinil pouze na základě zjištění o jeho pozici jednatele obchodní společnosti. Zdůraznil, že skutečnost, že byl jednatelem společnosti, je pochopitelně zcela zásadní z hlediska posouzení zavinění dovolatele, neboť objektivní stránka mj. vyžaduje zjištění, že pachatel měl zákonnou povinnost vést účetní knihy a zápisy, což je nepochybně povinností jednatele ve společnosti s ručením omezeným. Tento závěr odvolacího soudu nebyl osamoceným zjištěním, z něhož tento soud dovodil takovou lhostejnost na straně obviněného, která již musela být posouzena jako jednání v nepřímém úmyslu. Nadto posouzením jednání obviněného v postavení tzv. bílého koně jako jednání ve formě nepřímého úmyslu se již zabýval Nejvyšší soud v bodech 29. až 31. odůvodnění usnesení ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 5 Tdo 468/2025. 16. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. IV. Posouzení důvodnosti dovolánía) Obecná východiska 17. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům. Obviněný Bohumil Průcha ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 18. Je nutno zdůraznit, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., respektive v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud je obsahem dovolání pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11). 19. Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. II. ÚS 103/23, ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22). Tento dovolací důvod dopadá na případy, v nichž se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Právo na spravedlivý proces však nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Je jím „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obviněný svou dovolací argumentací, materiálně nahlíženo, míří na první a druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu. 20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). 21. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). b) K námitkám obviněného 22. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá, že soudy nižších stupňů zatížily svá rozhodnutí vadami tzv. zjevného rozporu, tzv. procesně nepoužitelných důkazů a vadou tzv. nesprávného právního posouzení, uplatněným dovolacím důvodům částečně vůbec neodpovídají a částečně jim sice s jistou mírou benevolence odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. 23. Z hlediska obviněným tvrzených pochybností ohledně naplnění subjektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným, což je námitka podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je nutno nejprve připomenout, že přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Zároveň je nutno konstatovat, že se jedná o úmyslný trestný čin, přičemž postačí i úmysl nepřímý, který však musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky. K tomu viz ŠÁMAL, Pavel, ŘÍHA, Jiří. § 254 [Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3323-3335. 24. Odvolací soud teoretická a judikaturní východiska na posuzovanou věc aplikoval a v dostatečném rozsahu a správně zohlednil kritéria potřebná pro učinění závěru o zavinění obviněného ve formě nejméně nepřímého úmyslu (k tomu viz body 9., 12. a 13. rozsudku odvolacího soudu, který mimo jiné odkázal na body 29. a 30. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2026, sp. zn. 5 Tdo 468/2025). Nejvyšší soud proto konstatuje, že námitky obviněného stran nenaplnění subjektivní stránky přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku nejsou důvodné, přičemž v podrobnostech odkazuje na své usnesení ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 5 Tdo 468/2025, především již zmíněné body 29. až 31. tohoto usnesení, v nichž se touto otázkou zabýval. Pro úplnost je namístě připomenout, že u osoby jednající v postavení tzv. bílého koně lze za splnění všech zákonných podmínek shledat zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V nyní projednávané věci bylo přitom prokázáno, že obviněný přijal formálně funkci jednatele obchodní společnosti Letario Commerce, s. r. o., neboť si chtěl přivydělat 20 000 až 25 000 Kč měsíčně. V době podání daňového přiznání k DPH za zdaňovací období listopadu 2021 byl jejím jediným jednatelem. O chod společnosti se přitom nijak nezajímal, funkci jednatele reálně nevykonával a nedohlížel ani na vedení účetnictví, ačkoliv mu tuto povinnost ukládal § 196 zákona o obchodních korporacích. Spokojil se s pouhým ujištěním dalších osob, že je vše v pořádku, sám nijak neprověřoval, zda je účetnictví skutečně řádně vedeno. Musel si být současně vědom i skutečnosti, že jako jediný jednatel obchodní společnosti má v zákonných lhůtách povinnost podávat daňové přiznání k DPH i dani z příjmů právnických osob, přičemž sám uvedl, že nikdy za období funkce jednatele žádné daňové přiznání nepodepsal, stejně jako další účetní doklady a účetní evidence. V takovém případě jde podle ustálené judikatury o takový typ lhostejnosti, který je výrazem kladného vztahu obviněného ke vzniku trestněprávně významného následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008). Obviněnému bylo zcela lhostejné, zda je řádně vedeno účetnictví a jsou řádně podávána daňová přiznání, stejně jako to, zda jsou pravdivá, či nikoli. Tímto postojem demonstroval svůj vztah lhostejnosti k možnému následku, neboť nepočítal s žádnou okolností, která by mohla trestnímu následku zabránit, a s jeho případným vznikem tak byl srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1299/2011). 25. Ve vztahu k argumentaci obviněného, kterou podřadil pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno uvést, že dovolatel v ní primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů, s učiněnými skutkovými zjištěními a jejich vyjádřením v popisu skutku v rozsudku odvolacího soudu, jakož i se závěry, k nimž dospěl. Takové výhrady však nejsou, materiálně nahlíženo, podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., přestože by byl některý z nich formálně označen. V dané věci navíc odvolací soud na základě provedeného dokazování, poté, co dokazování doplnil v intencích pokynů Nejvyššího soudu vyjádřených v usnesení ze dne 18. 6. 2026, sp. zn. 5 Tdo 468/2025 (viz protokol o veřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2025 na č. l. 431 spisu), neměl o vině obviněného žádné pochybnosti a naplnil požadavek na náležité odůvodnění rozsudku, který je klíčový z hlediska práva na spravedlivý proces. Svůj rozsudek řádně odůvodnil v souladu s § 125 odst. 1 tř. ř., dostatečně vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané a jak se vypořádal se závaznými pokyny Nejvyššího soudu. V adekvátním rozsahu rovněž uvedl, proč dospěl k odlišné právní kvalifikaci jednání obviněného oproti rozsudku soudu prvního stupně, jakož i to, v čem bylo možno spatřovat naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, zejména pokud jde o konkrétní jednání (opomenutí) obviněného a jeho zavinění. 26. Je možno zcela přisvědčit státnímu zástupci, že u námitek obviněného především chybí jejich návaznost na znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Materiálně nahlíženo totiž obviněný v podaném dovolání brojí spíše proti závěru o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (zejména ve vztahu k uplatněné výši odpočtu DPH na vstupu, jakož i otázce neoprávněnosti uplatnění tohoto odpočtu). Tímto trestným činem však rozsudkem odvolacího soudu nebyl uznán vinným, neboť tento jej uznal vinným pouze přečinem podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, což je ohrožovací delikt. K naplnění této skutkové podstaty přitom postačí jen ohrožení majetkových práv jiného nebo včasného a řádného vyměření daně. To může spočívat i jen v nemožnosti ověřit správnost přiznané výše daně v důsledku nevedení řádného a úplného účetnictví, popřípadě oprávněnost uplatněného odpočtu DPH na vstupu (jeho konkrétní výše). Přitom ani samotná (ne)oprávněnost v tomto směru není relevantní pro učinění závěru o vině obviněného tímto přečinem. Lze se proto zcela ztotožnit s vyjádřením státního zástupce, že neplnění povinnosti obviněným vést řádně účetnictví mělo za následek ohrožení včasného a řádného vyměření DPH za posuzované zdaňovací období, avšak z hlediska tohoto ohrožujícího následku je bez významu, zda v daňovém řízení správce daně oprávněnost odpočtu DPH zpochybnil a neuznal tento odpočet DPH na vstupu. V tomto směru není pro závěr o vině obviněného významný ani konkrétní výsledek daňového řízení za konkrétní zdaňovací období. Současně je možno k námitce dovolatele připustit, že formulace užitá odvolacím soudem ve výroku o vině v tzv. skutkové větě jeho rozsudku mohla být konstruována vhodněji, zejména ohledně výše celkových fakturovaných částek (včetně DPH) dodavatele MANIBUS, s. r. o., a částek tvořících pouze DPH (1 969 905 Kč), respektive částek uvedených v daňovém přiznání na řádcích 40 a 46, č. l. 6 až 7 spisu. V tomto směru lze dovolateli přisvědčit, avšak je namístě současně zdůraznit, že trestní stíhání se vede pro skutek, nikoliv pro jeho popis v tzv. skutkové větě. Na základě učiněných skutkových zjištění tak bylo možno učinit jednoznačný závěr o vině obviněného přečinem podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Z hlediska takto učiněných skutkových zjištění odvolacího soudu přitom lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. 27. K obviněným tvrzeným vadám tzv. procesně nepoužitelných důkazů Nejvyšší soud uvádí, že tyto námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, avšak ani žádný jiný. Je totiž nutno připomenout, že aby se mohlo jednat o vady ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, muselo by se jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty trestného činu podstatný, takové procesní pochybení musí zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). O takovou situaci se však v posuzované věci nejednalo, nadto obviněný ani nepřednáší konkrétní argumentaci, která by kritériím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, materiálně nahlíženo, odpovídala, tedy neuvádí, v čem konkrétně měla spočívat jím tvrzená procesní nepoužitelnost konkrétních důkazů, tj. ve smyslu shora uvedených obecných východisek uplatněného dovolacího důvodu. 28. Nejvyšší soud pak k dovolatelem tvrzeným pochybením při vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomiky uvádí, že přestože otázka zadaná znalci „V jaké výši Bohumil Průcha, vystupující za právnickou osobu Letario Commerce, s. r. o., uplatněním nároku na odpočet daně a nedoložením daňových dokladů, zkrátil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2021?“ sice nebyla formulována nejvhodněji, znalcem učiněný závěr však nebyl závěrem právním, jehož učinění by mu ani nepříslušelo. Navíc nelze pominout, že obviněný byl odvolacím soudem uznán vinným pouze ohrožovacím deliktem podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, tudíž námitky obviněného jsou i v tomto směru neopodstatněné, jak bylo vysvětleno již výše. 29. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené neshledal takové vady rozsudku odvolacího soudu, které by odpovídaly obviněným uplatněným dovolacím důvodům, případně jinému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 tr. ř. V. Závěrečné shrnutí 30. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Bohumila Průchy jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Ačkoliv bylo možno část jeho námitek podřadit pod uplatněné dovolací důvody, neshledal je důvodnými. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu