5 Tdo 317/2026-144 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný L. L. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2026, sp. zn. 4 To 393/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 15/2023, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2026, sp. zn. 4 To 393/2025, rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. 9. 2025, sp. zn. 24 T 15/2023, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 2025, sp. zn. 4 To 10/2025. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění:I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. 9. 2025, sp. zn. 24 T 15/2023, byl obviněný L. L. shledán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za nějž mu soud podle téhož ustanovení uložil trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1,5 roku. V adhezním řízení okresní soud podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), odkázal poškozenou Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu, IČ: 47672234, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Podstata protiprávního jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů obou stupňů ve stručnosti v tom, že dne 24. 7. 2021 v době od 1:45 hod. do 1:55 hod. v XY, v ulici XY před barem XY v objektu č. p. XY po napadení svých dvou společníků J. J. a R. H. ze strany R. P. (oba byli již pravomocně odsouzeni) se s tímto útočníkem „vzájemně chytli, chvíli se drželi a přetahovali, až oba spadli na zem“, poté co obviněný vstal, „snažil se aktivně zapojit do potyčky odsouzeného R. H. s neztotožněnou osobou s batohem na zádech, ale nepodařilo se mu to a spadl na zem“, chvíli nato obviněný „přistoupil k jedné ze skupinek osob v prostoru zahrádky“, odkud byl vytlačen. 3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 1. 2026, sp. zn. 4 To 393/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 358 odst. 1, § 67 odst. 2 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 25 denních sazeb po 400 Kč, tj. v celkové výši 10 000 Kč. 4. Soudy obou stupňů se trestní věcí obviněného zabývaly opakovaně. Původně byla podána společná obžaloba na obviněné L. L., R. H. a R. P. pro skutek, v němž obžaloba ve vztahu ke všem třem obviněným spatřovala přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin byli obvinění L. L. a R. P. odsouzeni trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 24 T 82/2022, shodně k peněžitým trestům ve výměře 50 denních sazeb po 500 Kč, tj. v celkové výši 25 000 Kč. Proti trestnímu příkazu podal obviněný L. L. odpor a jeho věc společně s věcí obviněného R. H. projednal soud prvního stupně v hlavním líčení, v němž dne 19. 1. 2023 podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučil věc obviněného L. L. k samostatnému projednání pod sp. zn. 24 T 15/2023, a téhož dne vyhlásil rozsudek, jímž uznal obviněného R. H. vinným označeným přečinem a uložil mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání 34 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 40 měsíců. Následně po provedeném dokazování v hlavním líčení již pouze ve věci obviněného L. L. rozhodl Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 21. 9. 2023, sp. zn. 24 T 15/2023, tak že zprostil obviněného obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., tedy z důvodu, že nebylo prokázáno, že by obviněný žalovaný skutek spáchal. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. 4 To 438/2023, byl označený rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Děčíně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně. V následujícím hlavním líčení soud prvního stupně po doplnění dokazování v souladu s pokyny odvolacího soudu rozsudkem ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 24 T 15/2023, opět obviněného obžaloby zprostil, tentokrát však podle § 226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Soud prvního stupně skutková zjištění vyhodnotil tak, že obviněný jednal v nutné obraně (§ 29 odst. 1 tr. zákoníku), tudíž pro nedostatek znaku protiprávnosti (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku) nešlo o trestný čin. Proti tomuto v pořadí již druhému zprošťujícímu rozsudku podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Děčíně opět odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem napadený rozsudek usnesením ze dne 9. 6. 2025, sp. zn. 4 To 10/2025, zrušil. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nedůsledné vyhodnocení některých důkazů, zejména pak stěžejního důkazu, za nějž označil kamerový záznam. Podle názoru odvolacího soudu právě z tohoto důkazního prostředku nevyplývá, že by chování obviněného vykazovalo znaky nutné obrany. Obviněný se podle odvolacího soudu do fyzické potyčky aktivně zapojil, rozhodně nesouhlasil s tím, že by se obviněný snažil situaci v rozhodnou dobu před barem XY pouze uklidnit, jak vyhodnotil soud prvního stupně. Tento soud poté znovu konal hlavní líčení a rozhodl o vině obviněného rozsudkem, jak je blíže rozvedeno shora pod bodem 1. tohoto usnesení. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu 5. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný L. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. První z citovaných důvodů má podle slovního vyjádření z textu dovolání spočívat v nesprávném právním posouzení skutku, což ale neodpovídá aktuálnímu stavu zákonné definice ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně však obviněný citoval vadu spočívající v extrémním nesouladu mezi zjištěnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což v zásadě odpovídá první alternativě tohoto dovolacího důvodu v účinném znění, byť není citována zcela přesně. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný slovně nevyjádřil vůbec, v podstatě jej pouze formálně citoval v úvodu dovolání, neboť následně ani nenaznačil, který výrok by měl v napadeném rozhodnutí chybět nebo být neúplný, jak označený dovolací důvod předpokládá. Lze již na tomto místě upozornit, že z obsahu dovolací argumentace ve vztahu k číselnému označení uplatněných dovolacích důvodů je zjevné, že obviněný, resp. jeho obhájce nezohlednil změnu právní úpravy, k níž došlo přijetím zákona č. 220/2021 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2022, a jímž došlo mj. k rozšíření taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů o nově formulovaný důvod pod písm. g), v němž byla v zásadě převzata rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně tří skupin procesních vad (včetně tzv. extrémního rozporu), k jejichž nápravě je tento důvod určen. Citovanou novelou tedy byly tehdejší dovolací důvody pod písm. g) až l) posunuty, nyní jim odpovídají důvody pod písm. h) až m). Nesprávné právní posouzení skutku, jež obviněný fakticky namítl, je nově zařazeno pod písm. h). Nová definice dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahuje od 1. 1. 2022 celkem tři alternativy, ačkoli obviněný v dovolání výslovně necitoval ani jednu z nich, obsahově vystihl jeho první alternativu, pod niž spadají případy zjevného (slovy obviněného „extrémního“) rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Již na tomto místě tedy Nejvyšší soud předesílá, že i přes očividně nepřesné, resp. neúplné [protože ve vztahu k důvodu pod písm. g) scházelo označení jeho alternativy], číselné označení dovolacích důvodů vycházel ze samotného obsahu dovolání, na jehož podkladě napadená rozhodnutí soudů obou stupňů mohl přezkoumat. Současný dovolací důvod v písm. m), který byl před citovanou novelou zařazen pod písm. l), opravňuje k podání dovolání v případech, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až l). Za dané procesní situace, v níž odvolací soud k odvolání obviněného rozhodl rozsudkem (tj. nezamítl ani neodmítl odvolání obviněného), však nelze vůbec uvažovat o relevantním uplatnění tohoto dovolacího důvodu. 6. Obviněný tedy v dovolání namítl nesprávné právní posouzení skutku s tím, že tak, jak je popsán ve výroku o vině, nenaplňuje znaky přečinu výtržnictví zejména z důvodu nedosažení nezbytné intenzity hrubého narušení veřejného pořádku právě soudy zjištěným aktivním napadáním jiné osoby. Obviněný v dovolání zopakoval znění tzv. skutkové věty zaznamenané ve výroku o vině a zdůraznil především její závěr, v němž je mu přičítáno jednání spočívající v tom, že několikrát udeřil osobu, která držela obviněného. Obviněný pak (chybně, viz níže pod bodem 23. tohoto usnesení – pozn. Nejvyššího soudu) presumoval, že takového násilného jednání se podle soudů měl dopustit právě on, s čímž nesouhlasil, neboť takový závěr není podpořen žádným z provedených důkazů. Dále podle obviněného soudy nesprávně právně posoudily otázku subsidiarity trestní represe, resp. se jí opomenuly vůbec zabývat. Podle obviněného nebyla naplněna „materiální stránka trestného činu“, neboť konflikt neinicioval a jeho zapojení do něj bylo pouze krátkodobé, sledovalo uklidnění celé situace, nikoli s úmyslem potyčku eskalovat a svým jednáním nikomu nezpůsobil žádnou újmu. 7. Již v řízení před odvolacím soudem obviněný namítal tzv. extrémní rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, s čímž se však odvolací soud žádným způsobem nevypořádal. Soudy obou stupňů shodně založily vinu obviněného na kamerovém záznamu, aniž by současně vymezily konkrétní fázi děje, v níž mělo ze strany obviněného dojít k napadení jiného, nebo aniž by porovnaly obsah tohoto záznamu s výpověďmi slyšených svědků, s nimiž jsou závěry soudů o fyzickém útoku obviněného v rozporu. Rozhodnutí odvolacího soudu proto obviněný označil za nepřezkoumatelné, učiněné při nerespektování ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností a důkazy nebyly hodnoceny podle vnitřního přesvědčení soudu založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. 8. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2026, sp. zn. 4 To 393/2025, a to ve výroku o vině (ačkoli při zrušení výroku o vině musí dojít vždy také ke zrušení výroku o trestu včetně výroků, které mají ve výroku o vině svůj podklad, viz § 265k odst. 2 tr. ř.), dále aby „současně zrušil odpovídající část rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. 9. 2025, sp. zn. 24 T 15/2023“ a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 9. Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je z obsahu dovolání patrné, že obviněný ignoroval změnu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022. Podle novelizovaného znění § 265b odst. 1 tr. ř. dovolací námitky proti nesprávnému právnímu posouzení skutku odpovídají důvodu pod písm. h) citovaného ustanovení. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu státní zástupce upozornil na to, že na jeho podkladě nelze přezkoumávat učiněná skutková zjištění soudů, jejichž revize se obviněný domáhal s tím, že se do konfliktu nezapojoval, ale snažil se situaci před barem zklidnit. Jestliže obviněný nesouhlasil se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, nelze takové námitky podřadit žádnému z dovolacích důvodů, pokud soud postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Státní zástupce nesdílel ani názor obviněného, podle něhož se soudy nezabývaly materiální stránkou trestného činu. Soud prvního stupně se k ní vyjádřil sice stroze, odvolací soud již poměrně obsáhle v bodech 6. až 16. odůvodnění napadeného rozsudku. Obviněný dále v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, k němuž však nešlo přiřadit žádnou z dovolacích námitek, a to již s ohledem na procesní situaci, neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí jeho řádného opravného prostředku. 10. Námitky obviněného státní zástupce shledal neopodstatněnými, ztotožnil se naopak se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů, a proto Nejvyššímu soudu navrhl odmítnout dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 11. Obviněnému byl zaslán opis vyjádření státního zástupce k jeho dovolání, ale ten svého práva do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyužil. III. Posouzení důvodnosti dovolánía) Obecná východiska 12. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, poté se zabýval konkrétní argumentací dovolatele se zřetelem k jím uplatněným dovolacím důvodům. S určitou mírou tolerance ke shora uvedeným formálním pochybením zpracování dovolání Nejvyšší soud shledal, že převážná část dovolacích námitek fakticky odpovídá vadám, k jejichž nápravě je určen dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, resp. část odpovídá rovněž důvodu pod písm. h), který však obviněný vyjádřil pouze slovně. Této části argumentace obviněného Nejvyšší soud přiznal opodstatnění, proto mohl v dovolacím řízení přezkoumat napadená rozhodnutí soudů druhého i prvního stupně podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. Přitom dospěl k závěru, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, s nímž se ve vztahu k výroku o vině ztotožnil i odvolací soud, a dále i usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 6. 2025, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto mj. o zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., jsou zatíženy vytýkanými vadami a nemohou obstát. 13. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., proto Nejvyšší soud stručně shrne (aktuální) zákonné podmínky pro jejich naplnění. 14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který, jak již bylo uvedeno shora, byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022, je určen k nápravě tří okruhů vad, které spočívají v tom, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že popsané vady se musí vztahovat k významným (rozhodným) skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (viz rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). 15. Z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, což však obviněný v dovolání v žádném ohledu ani náznakem nenamítal. 16. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný v dovolání neuplatnil, avšak obsahově mu částečně dovolací argumentace odpovídá, Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. b) K vlastním námitkám obviněného 17. Obviněný L. L. v dovolání opakovaně brojil proti zjevnému rozporu obsahu důkazů, a to kamerového záznamu a svědeckých výpovědí, se skutkovým zjištěním soudů o tom, že se choval agresivně a aktivně napadal další osoby přítomné v brzkých ranních hodinách dne 24. 7. 2021 před barem XY v XY na ulici XY, č. p. XY, s čímž se Nejvyšší soud v zásadě ztotožnil. Skutkové závěry, které jsou zachyceny v popisu výroku o vině, totiž ve skutečnosti za dané důkazní situace z níže rozvedených důvodů nemohou obstát a v důsledku toho je třeba odmítnout současně i právní posouzení jednání obviněného soudy obou stupňů jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, který měl obviněný podle tzv. právní věty spáchat napadením jiné osoby na místě veřejnosti přístupném. Ve stručnosti lze předem avizovat souhlas Nejvyššího soudu s názorem soudu prvního stupně, který vyslovil v rozsudku ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 24 T 15/2023. Byť tento soud vyhodnotil výsledky provedeného dokazování velmi stručně, lze akceptovat jím přijatý závěr, podle něhož obviněný L. L. jednal v nutné obraně (ačkoli nejprve zjevně pomáhal v nutné obraně přátelům a posléze v takové pomoci pokračoval, resp. zároveň sám jednal v nutné obraně), a proto byla trestnost jeho jednání vyloučena. Právě z tohoto důvodu se Nejvyšší soud rozhodl vrátit trestní řízení do stadia řízení o odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Děčíně proti označenému rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 10. 2024. 18. Nejvyšší soud úvodem v krátkosti připomene některé obecné aspekty institutu nutné obrany jako okolnosti vylučující protiprávnost, o který soud prvního stupně opřel v pořadí druhý zprošťující výrok v posuzované trestní věci, až z důvodu zásahu odvolacího soudu svůj právní názor změnil v intencích pokynů nadřízeného soudu. Odvolací soud sice původně nesouhlasil s vyloučením protiprávnosti žalovaného jednání obviněného z důvodu nutné obrany, avšak vycházel z vadně zjištěného skutkového stavu, proto bude nutné se otázkou možnosti uplatnění § 29 odst. 1 tr. zákoníku opětovně zabývat v novém odvolacím řízení konaném o odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Děčíně proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 24 T 15/2023. Nutnou obranou se podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Čin bránící se osoby při dodržení podmínek a mezí nutné obrany není trestným činem; jde o právní závěr, byť založený na skutkovém základě po provedeném a náležitě zhodnoceném dokazování (viz rozhodnutí č. 57/1998 Sb. rozh. tr.). Jak je podrobněji vyloženo v odborné literatuře (viz zejména Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 662, 663), k nutné obraně je oprávněn kdokoli, tedy nejen ten, kdo byl bezprostředně sám útokem ohrožen, ale i osoba útokem neohrožená, která vystupuje proti útoku směřujícímu proti jiné osobě, a to bez ohledu na to, zda se tato osoba, vůči níž útok směřuje, sama brání či nikoli (tzv. pomoc v nutné obraně). Proto o nutnou obranu jde i tehdy, jestliže osoba činem jinak trestným odvrací přímo hrozící nebo trvající útok, který je namířen proti tělesné integritě jiné osoby. Proti jednání v nutné obraně není nutná obrana přípustná. Jednání útočníka namířené proti osobě, která jedná v nutné obraně (včetně pomocníka v nutné obraně), je třeba považovat za pokračování v útoku bez ohledu na to, zda útok byl od počátku namířený proti osobě, která jedná v nutné obraně, anebo proti jiné osobě. Osoba, která jedná v nutné obraně, je proto oprávněna překonat i tento pokračující útok proti své osobě způsobem, který není zcela zjevně nepřiměřený způsobu útoku (viz rozhodnutí č. 9/1980 Sb. rozh. tr.). Tento výklad je třeba mít na zřeteli při posuzování aktivního zapojení obviněného L. L. do konfliktu v rozhodnou dobu před barem XY v XY, přičemž skutkové okolnosti potyčky bude třeba nejprve opětovně a velmi pečlivě zkoumat v závislosti na výsledcích provedeného dokazování, jež podle zjištění Nejvyššího soudu na podkladě obsahu trestního spisu nebylo provedeno důsledně především ve vztahu ke stěžejnímu důkazu, částečně rovněž k obsahu některých dalších důkazů. 19. Současně je pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného za přečin podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku významné vyložit podstatu jednání spočívajícího v „napadení jiného“ jako znaku objektivní stránky této skutkové podstaty. V odborném komentáři trestního zákoníku (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4503, 4504) je definováno napadení jiné osoby jako jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale odpovídají mu i vulgární slovní výpady proti jinému apod. Proto uvedený znak může být naplněn i tehdy, zanechal-li fyzický útok pachatele na těle poškozeného jen nevýznamné, dokonce též žádné zranění, které nemá povahu ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 27/2016 Sb. rozh. tr.). Napadení jiného má povahu výtržnosti, pokud pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, jeho jednání postrádá, byť jen zčásti, přijatelný či omluvitelný důvod a je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 6 Tdo 756/2017). Jak bude vyloženo níže, takto vykládanému znaku „napadení jiného“ jednání popsané v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku o vině ani zdánlivě neodpovídá. Verbální útoky nejsou předmětem stíhaného skutku a případné aktivní fyzické zapojení obviněného bylo za současného stavu provedeného dokazování evidentně vyvoláno potřebou bránit napadené kolegy, resp. bránit i sebe sama. 20. Z hlediska skutkových závěrů soudů obou stupňů je důležité nejprve připomenout popis skutku ve výroku o vině, který je pro zákonné právní posouzení jednání obviněného prvořadý (viz zejména § 120 odst. 3 tr. ř.) Výtržnické jednání obviněného ve formě napadení jiného spočívalo v tom, že poté, co R. P. fyzicky zaútočil na jeho dva kamarády, resp. kolegy ze zaměstnání (všichni byli v té době strážníky Městské policie v XY, na místě však pobývali v době osobního volna), vzájemně se s tímto agresorem chytili, chvíli se drželi a přetahovali, až upadli na zem. Dále je v tzv. skutkové větě uvedeno, že obviněný se snažil aktivně zapojit do potyčky R. H. s mužem, jehož totožnost (pro Nejvyšší soud nepochopitelně) nebyla zjištěna a který měl na zádech batoh, ale to se mu nepodařilo a spadl na zem, přičemž mezitím byli R. H. a muž s batohem na zádech od sebe odděleni dalšími přítomnými osobami. Chvíli poté obviněný přistoupil ke skupince osob v prostoru zahrádky, byl však z její blízkosti vytlačen, jedna z těchto osob ho držela, načež tuto osobu R. H. několikrát udeřil. Sebemenší náznak, jímž by byla ve vztahu k obviněnému L. L. vyjádřena skutková okolnost vyjadřující znak „napadení jiné osoby“, tedy v popisu skutku evidentně schází. 21. Dále Nejvyšší soud zopakuje příslušné pasáže z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, z nichž pouze odvolací soud vyjádřil podrobněji své úvahy ve vztahu k trestní odpovědnosti obviněného přečinem výtržnictví a konkrétní formy jednání, jímž jej měl spáchat. Konkrétně se odvolací soud zabýval počínáním obviněného během celého konfliktu v bodech 11. až 13. napadeného rozsudku, z nichž vyplývá, že obviněný L. L. se měl provinit tím, že „…chytil se s ním, vzájemně se přetahovali, až spadli na zem; krátce na to po zvednutí se ze země, se obviněný aktivně zapojil do potyčky…se snažil muže s batohem udeřit, případně jej napadnout kopem, což se mu však…příliš nedařilo a sám upadl na zem“. U další části potyčky, k níž se skutková věta vyjadřuje stroze až závěrem popisu skutku, aktivita obviněného spočívala dokonce pouze v tom, že přistoupil ke skupince osob a byl vytlačen! Na podkladě takových skutkových zjištění odvolací soud následně dodal, že snaha obviněného celou situaci zklidnit je vyloučena, a přestože konflikt nevyprovokoval, ani nebyl hlavním agresorem, nešlo vyloučit jeho aktivní zapojení. Při těchto úvahách odvolací soud vycházel evidentně výhradně z kamerového záznamu, což vyplývá z jeho vyjádření v bodech 10. a 11. rozsudku, zejména v bodě 10. se odvolací soud pozastavil nad „zřejmou snahou očitých svědků celou situaci prezentovat tak, že právě obviněný nebyl žádným agresorem, ačkoli situace měla být nepřehledná a dění, které se odehrálo velmi rychle, ani někteří nesledovali zcela pozorně, ani si nevšimli všech momentů“. Nejvyšší soud předesílá, že kamerový záznam je ve věci nepochybně významným důkazním prostředkem, jehož obsah soudy plně nereflektovaly, ovšem poskytuje pouze vizuální záznam dění bez zvukového doprovodu. Verbální projevy jednotlivých aktérů potyčky přitom mohli právě vnímat na místě přítomní svědci, jejichž výpovědi byly však odvolacím soudem zcela nepochopitelně kompletně odmítnuty, a to bez ohledu na to, zda šlo o svědectví příslušníků Policie České republiky, kolegů obviněného z městské policie, kamarády R. P., anebo o náhodné přítomné svědky bez osobních či pracovních vazeb na osobu obviněného. Co se týká skutkových závěrů soudu prvního stupně, ten v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku pravděpodobně vzhledem ke svým předchozím dvěma zprošťujícím rozsudkům pouze stručně zopakoval poměrně striktně vyjádřený názor odvolacího soudu vyslovený v jeho druhém zrušujícím usnesení o tom, že obviněný se do incidentu aktivně zapojil (viz první odstavec na str. 5 rozsudku ze dne 25. 9. 2025). 22. Lze shrnout, že popis skutku ve výroku o vině obviněného primárně nekoresponduje tzv. právní větě, která z demonstrativního výčtu jednání naplňujícího objektivní stránku základní skutkové podstaty přečinu výtržnictví využila „napadení jiného“. Odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku rozvinul popis skutkových zjištění ve vztahu k obviněnému a poukázal na jeho aktivní zapojení do potyčky s tím, že obsah kamerového záznamu vyloučil verzi obhajoby o snaze obviněného situaci pouze uklidnit. Podle názoru Nejvyššího soudu však uvedené skutkové závěry obou rozhodujících soudů nemají faktickou oporu ve výsledcích dosud provedeného dokazování, jak předpokládá první alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., již obviněný uplatnil v dovolání. 23. V rámci neveřejného zasedání konaného dne 29. 4. 2026 zopakoval 5. senát trestního kolegia Nejvyššího soudu důkaz shlédnutím části kamerového záznamu z místa činu ze dne 24. 7. 2021 v čase 1:46:00 hod. až 1:49:50 hod. a v čase 1:54:15 hod. až 1:55:05 hod., a to opakovaně a s průběžným zastavováním záznamu v podstatných okamžicích probíhajících dvou relativně oddělitelných fází žalovaného skutku. V čase od 1:46:23 hod. do 1:46:53 hod. lze pozorovat ve vztahu k obviněnému L. L. v zásadě dvě potyčky, neboť se ocitne ve fyzickém kontaktu se dvěma různými osobami. Ve druhé fázi v čase od 1:54:25 hod. do 1:55:05 hod. je na záznamu zachycena interakce obviněného a R. H. se skupinou osob kolem R. P., z níž je ve výroku o vině popsán pouze začátek konfliktu, který lze shrnout tak, že obviněný L. L. přistoupil ke skupince osob kolem R. P., z níž ho jedna z nich držela, na což reagoval R. H. tím, že osobu držící obviněného udeřil několikrát pěstí. Obviněný tedy v této druhé fázi neprojevil fyzicky žádnou aktivitu, ať již útočnou nebo obrannou, což ostatně zřetelně vyplývá i z tzv. skutkové věty, a proto nepřipadá vůbec v úvahu v jejím rozsahu zvažovat trestní odpovědnost obviněného přečinem výtržnictví. Ostatně tak nečiní ani jeden ze soudů nižších stupňů, pouze obviněný v dovolání dovozuje, že právě v rámci tohoto konfliktu měl někoho opakovaně udeřit pěstí, proti čemuž brojil. Patrně tak obviněný učinil v omylu po nesprávně pochopeném obsahu tzv. skutkové věty, jež skutečně v závěru působí na první pohled nesrozumitelně. Po pečlivém přečtení a vyhodnocení vedlejších a hlavních vět příslušné části souvětí vyjadřujícího stíhaný skutek však není pochyb, že opakované údery pěstí použil R. H. vůči osobě, která držela obviněného, což skutečně odráží průběh děje, jak je zachycen na kamerovém záznamu. Vzhledem k uvedenému se Nejvyšší soud nadále v tomto usnesení druhé fázi skutku nebude vůbec věnovat, pro účely tohoto trestního řízení ve vztahu k dovolateli je tento obsah důkazního prostředku bezpředmětný. 24. První konflikt s počátkem v čase 1:46:23 hod., jemuž podle svědeckých výpovědí předcházela slovní rozepře mezi obviněným a jeho dvěma známými (J. J. a R. H.), kteří napomenuli R. P. za dotýkání se služebního vozidla Policie ČR, započal fyzickým útokem ze strany R. P. Ten srazil k zemi nejprve J. J. a poté i R. H., následně se obviněný s R. P. vzájemně popadli a drželi se v tzv. klinči, dokud nespadli. Na zemi, ani poté, co obviněný L. L. vstal ze země, neprojevil jakoukoli agresi vůči útočníkovi R. P. či komukoli jinému. Tuto „první potyčku“ tudíž nevyvolal obviněný, ani nikdo z jeho přátel, kteří naopak byli napadeni R. P., jimž obviněný přispěchal na pomoc ve snaze bránit je před útočníkem. Počínání obviněného nelze podle obrazového záznamu hodnotit jinak než jako přiměřenou reakci na fyzické napadení svých dvou známých, vůči R. P. nepoužil například pěst jako odvetu za jím provedený způsob útoku na známé obviněného, naopak se snažil jmenovaného pouze dostat z dosahu napadených kamarádů, což se mu v podstatě společným pádem na zem i podařilo. V nastalé situaci neočekávaného fyzického útoku rovnou proti dvěma osobám si ani nelze představit, že by útočníka napadajícího v rychlém sledu jednu osobu za druhou bylo možné zastavit či zklidnit pouze ústní domluvou, což zřejmě naznačil odvolací soud jako vhodnější řešení. Odvolacímu soudu lze v této souvislosti vytknout mj. i to, že v reprodukci děje zachyceného pouze obrazem opomenul zmínit také napadení R. H. R. P. (viz bod 12. rozsudku odvolacího soudu), ačkoli jde podle názoru Nejvyššího soudu také o okolnost významnou pro posouzení reakce obviněného v daném momentu. Nelze totiž vyloučit obavu obviněného z možného přenesení agrese R. P. také vůči jeho osobě, současně se v tomto ohledu prohloubila intenzita útoku R. P., k jehož odvrácení bylo tudíž třeba použít důraznější způsob obrany. Podmínkou jednání v nutné obraně pochopitelně není, aby byla výlučně pasivní, jak vyznívá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který dovolateli klade za vinu aktivní zapojení do konfliktu. V bodě 13. rozsudku odvolací soud mj. obviněnému vytýkal, že „bezprostředně aktivně zaútočil na jinou osobu, která předtím strčila jinou osobu, která spadla“, což je samo o sobě poměrně zmatečné a neurčité vyjádření, z něhož není patrno, které zobrazené osoby a ve které časové fázi jsou míněny. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 672). Se zřetelem k tomu a k průběhu děje podle dostupného kamerového záznamu, jak jej popsal Nejvyšší soud shora, se jako nejpravděpodobnější a odpovídající zaznamenanému ději v komplexu dalších důkazů, tj. především výpovědí svědků jeví posouzení situace, k němuž dospěl soud prvního stupně v předcházejícím, v pořadím druhém rozsudku ze dne 31. 10. 2024, a to že obviněný po napadení svých dvou přátel zasáhl v rámci pomoci při nutné obraně maximálně obezřetně tak, aby nedocházelo k pokračování v útoku a ani aby nedošlo ke zbytečné újmě na zdraví útočníka. Tuto část konfliktu, již Nejvyšší soud pro účely tohoto usnesení označuje jako „první potyčku“, tudíž nelze za daných okolností vyplývajících z dostupných důkazních prostředků považovat za napadení jiné osoby ve smyslu znaku skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Obrazový záznam, o který v podstatě odvolací soud opřel svůj právní závěr o vině obviněného v posuzované věci, rozhodně nepostačuje pro skutkový podklad o tom, že to byl právě obviněný, který aktivně, resp. úmyslně napadl jiného na místě veřejnosti přístupném. 25. Celá šarvátka nicméně po pádu obviněného s R. P. pokračovala dále, nikoli však již kolem prvotního útočníka R. P., který s J. J. společně ukončili vzájemné ataky. Jakmile se začal vyostřovat slovní spor mezi J. J., R. H. a L. L. na jedné straně a R. P. na straně druhé, se zájmem celou situaci pozoroval neznámý muž s batohem (a se psem), který předtím postával v hloučku svých přátel v horním okraji obrazovky. K potyčce se cíleně přiblížil a pravděpodobně (vzhledem ke způsobu jeho zapojení viditelného z kamerového záznamu, protože kromě toho není k dispozici výpověď neznámého muže s batohem a ani svědci se k jeho počínání nijak blíže nevyjadřovali) se záměrem usměrnit R. H., který po sražení na zem R. P. vyskočil a pěstmi útočil na R. P. (jenž byl v té době v objetí s obviněným L. L.), R. H. zezadu popadl a strhl jej na zem. R. H. pak při vstávání podrazil muži s batohem nohu, až tento neznámý muž upadl, poté R. H. na muže zaútočil pěstí, čemuž se ten začal stejnou intenzitou bránit. Jejich vzájemné napadání zpozoroval obviněný L. L., jakmile se sám zvedl ze země po společném pádu s R. P. Obviněný, aniž mohl tušit, kdo konfklikt mezi těmito dvěma muži začal, se k nim přiblížil, evidentně ve snaze pomoci opět R. H., nicméně vůči muži s batohem ani nenaznačil útočnou aktivitu jako první, s rukama napřaženýma před sebou dal najevo snahu zabránit mu vstát ze země. Byl to právě obviněný L. L., vůči němuž směřoval muž s batohem poté, co svižně vyskočil ze země, úder pravou rukou (nejspíše pěstí), a to do míst okolo hrudní kosti či do břicha. Z obrazového záznamu není zcela zřetelné, zda obviněného muž s batohem skutečně zasáhl či nikoli, jde však o zjevnou indicii, že i v této „druhé potyčce“ obviněný L. L. neútočil vůči muži s batohem, ale ocitl se v opačném postavení napadeného. Obviněný v rámci své obrany nejprve reagoval pokusy o kopnutí muže s batohem do oblasti nohou (jednou úspěšně), snažil se jej uchopit, což zcela odpovídá jeho tvrzením, že chtěl muže s batohem a R. H. od sebe oddělit, resp. zabránit oběma v dalším vzájemném fyzickém napadání. Tuto prezentovanou a po celou dobu trestního řízení neměnnou obhajobu obviněného dále podporuje především to, jak se obviněný vůči muži s batohem zachoval, jakmile se mu podařilo se k němu přiblížit. V okamžiku, kdy se tento neztotožněný muž věnoval odrážení útoků vedených proti němu R. H., obviněný měl možnost vůči němu použít například pěstní údery zezadu nebo jiný agresivní útok, přesto jej obviněný „pouze“ oběma pažemi obejmul a odhodil z dosahu R. H. Tím poskytl prostor, aby se do konfliktu vložili další lidé, mezi účastníky potyčky se postavili přátelé muže s batohem, jemuž slovně domlouvali, ten ještě prohodil pár vět s R. H., společně chvíli diskutovaly obě skupinky osob a následně k nim přistoupili dva z baru vycházející příslušníci policejní hlídky, kteří na místě řešili nahlášené rušení nočního klidu. Vše bylo ukončeno (alespoň podle obrazového záznamu) odchodem muže s batohem v čase 1:49:41 hod. mimo dosah kamery. Nutno zdůraznit, že tuto část aktivního jednání obviněného, který zcela zjevně oddělil soupeřící útočníky (muže s batohem a R. H.), soudy ve svých úvahách zcela opomenuly. Přitom jde opět o zásadní moment, další okolnost objektivně dokládající, jakou povahu mělo reálné zapojení obviněného do konfliktu. Pokud by skutečně mělo jít ze strany obviněného o napadení muže s batohem, logicky by se dal předpokládat daleko důraznější způsob fyzického kontaktu, který by byl způsobilý přivodit tomuto muži alespoň minimální újmu na zdraví, nezvolil by pouhé sevření a následné odhození, jež vedlo k ukončení jeho kontaktu s R. H. Ani ohledně této „druhé potyčky“, jež vznikla kolem muže s batohem na zádech, nemůže za dané důkazní situace obstát skutková verze, podle níž obviněný „napadl jiného“. Jednak muž s batohem zaútočil na obviněného jako první, a především obranná reakce obviněného na vlastní napadení i předchozí útoky téhož muže vůči kolegovi obviněného R. H. očividně nepřekročila povahu a intenzitu vedeného útoku. Rozhodně nelze v tomto stadiu dokazování například dojít k závěru, že by šlo o tzv. intenzivní exces z mezí nutné obrany, a nic nenasvědčuje ani tomu, že by obviněný mohl zvolit mírnější způsob obrany, než byly obviněným provedené pokusy o podkopnutí v té době již vysoce agresivního muže s batohem a jeho následné odhození směrem od R. H. i od sebe samotného. Skutečné projevy zapojení obviněného do potyčky tedy při současném důkazním stavu spíše podporují verzi obhajoby, že jeho záměrem bylo R. H. s mužem s batohem od sebe separovat, byť obviněný očividně jednal aktivně, což však, jak již bylo zmíněno výše, jednání v nutné obraně nevylučuje. Objektivně od napadené osoby v případě náhlého útoku nelze očekávat zevrubné vyhodnocení okolností útoku a z něj vyplývajícího nebezpečí, zvláště jestliže obviněný v tomto případě nemohl ani postřehnout úvod vzájemného napadání R. H. s mužem s batohem na zádech, nemohl dále ani vědět, zda jde či nejde o kamaráda prvotního útočníka R. P. apod. Se zřetelem k výše vyloženým okolnostem a jejich souvislostem v celkovém kontextu bude tedy nutné opětovně přehodnotit i u této druhé potyčky jednak skutkové závěry ohledně způsobu zapojení obviněného do šarvátky podle skutečného obsahu provedených důkazů, následně též použití ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku o nutné obraně na jednání obviněného, přičemž se zde uplatní subjektivní přístup s korekcí přístupu objektivního, podle něhož se předpokládá, že obránce za daných neočekávaných okolností charakterizujících útok nemůže být nezaujatý, neboť je zpravidla v psychickém tlaku a v časové tísni; dlouhé rozvažování, které si může dovolit např. soudce při posuzování provedené nutné obrany před rozhodnutím, zde není možné (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 672). 26. Nejvyšší soud se v rámci své přezkumné činnosti dále neztotožnil s důvody pro postup odvolacího soudu, který jak v dovoláním napadeném rozsudku, tak v usnesení ze dne 9. 6. 2025, sp. zn. 4 To 10/2025, jež je tímto kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu také zrušeno, v rámci hodnocení důkazů nepřihlédl ke svědeckým výpovědím, v podstatě všechny svědky považoval za nevěrohodné s tím, že shodně bagatelizovali celou konfliktní situaci a zejména počínání obviněného. Ze strany odvolacího soudu jde však o velmi zjednodušené úvahy postrádající konkrétní a logické argumenty. Svědecké výpovědi k události poskytli jak tehdejší společníci obviněného J. J., R. H., tak jeden z agresorů – R. P. a jeho kamarádi, dále též očití svědci, kteří nemají bližší vztah ani k jedné z těchto dvou skupin osob. Právě případné osobní vazby mezi různými skupinami osob zúčastněných přímo konfliktní situace mezi účastníky fyzických potyček včetně obviněného, rovněž tak jen dalšími svědky, kteří se pouze nacházeli nedaleko, odvolací soud prakticky vůbec nezkoumal, nerozlišoval mezi nimi, ani nezjišťoval, zda se jich celý konflikt nějakým způsobem osobně dotkl. Tyto příkladem uvedené okolnosti jsou významné pro posouzení motivace jednotlivých svědků vypovídat účelově, deformovat tedy skutečný průběh posuzované události ve snaze pomoci obviněnému, či mu naopak přitížit. Pochybnost o pravdivosti výpovědi určitého svědka je třeba opřít o konkrétní okolnosti především objektivní povahy, a to vždy individuálně ohledně každého ze svědků. Rozhodně nelze akceptovat stav, při němž jsou paušálně všechna svědectví vyvrácena dojmem soudu o tom, že vyznívají ve prospěch obviněného. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Úvahy odvolacího soudu tudíž vzbuzují vážné pochybnosti, zda nedošlo ke svévolnému hodnocení důkazů provedenému bez akceptovatelného racionálního základu, což například i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi řadí mezi extrémní excesy procesní povahy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Odvolací soud se v této souvislosti nevypořádal ani s tím, že svědecké výpovědi očitých svědků jsou po celou dobu trestního řízení v podstatě neměnné. Způsob, jakým odvolací soud hodnotil věrohodnost a pravdivost těchto důkazů tedy nebyl výsledkem řádné analýzy poznatků o prameni důkazů, o závažnosti skutečností vyplývajících z důkazů, o jejich souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy, jak by odpovídalo postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Pochybení odvolacího soudu má částečně příčinu i v tom, že soud se zaměřil primárně na obsah kamerového záznamu, který však (jak je uvedeno shora) vyhodnotil zjevně rozporně s jeho skutečným obsahem, a jestliže jím (chybně) zjištěnému průběhu skutku svědecké výpovědi nekorespondovaly, jednoduše je zavrhl. Proto v opakovaném odvolacím řízení bude třeba znovu důsledně vyhodnotit nejen obsah kamerového záznamu (a to se zaměřením na první fázi konfliktu v čase 1:46:23 hod. až 1:46:53 hod.), ale také výpovědí všech svědků. Nejvyšší soud podotýká, že zejména v případě, že kamerový záznam kromě vizuálního neposkytuje současně i zvukový záznam, nelze z něj zjistit obsah hovorů, resp. dohadování, nadávek či jiných slovních výpadů mezi jednotlivými účastníky celého konfliktu, je nanejvýše žádoucí doplnit tento nedostatek právě informacemi, které poskytli slyšení svědci, resp. alespoň někteří z nich. Jakkoli byla posuzovaná situace nepřehledná a nemuseli si svědci být stoprocentně jisti, kdo z přítomných byl skutečným iniciátorem fyzických útoků, přinejmenším jim mohl v paměti utkvět právě styl konverzace, již zejména obviněný vedl s dalšími osobami zapojenými do potyčky. Na podkladě způsobu vyjadřování obviněného, resp. dalších osob, je možné také dovodit, nakolik měl obviněný být útočníkem, či zda jednal v zájmu uklidnění sporů a ukončení fyzické či slovní agrese, resp. napomáhal napadeným osobám v obraně před pokračováním násilí na nich. 27. Po prostudování obsahu trestního spisu tudíž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné. Ve smyslu obviněným uplatněné první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. soudy učiněná skutková zjištění o napadání jiné osoby, resp. jiných osob, obviněným L. L. nemají reálný podklad v provedeném dokazování, resp. jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud shora podrobně rozebral obsah kamerového záznamu, který soudy považovaly za stěžejní důkaz o vině obviněného výtržnickým jednáním. Přitom zjistil, že soudy přehlédly některé významné skutečnosti zachycené na obrazovém záznamu, v důsledku čehož došlo k deformaci jeho obsahu, a skutkový závěr, o něž byl opřen odsuzující výrok o vině, nemá v tomto důkazním prostředku podklad. Rovněž v rámci hodnocení důkazů nebylo prakticky přihlédnuto k dalším důkazům, resp. k výpovědím jednotlivých svědků, kteří v naprosté většině potvrdili obhajobu obviněného, že se snažil vyhrocenou situaci uklidnit. Tyto vady ve skutkovém zjištění následně vedly k nesprávnému právnímu posouzení skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. 28. S ohledem na výše uvedené úvahy se Nejvyšší soud jen stručně vyjádří k výhradě obviněného, podle níž soudy vůbec nezvažovaly otázku subsidiarity trestní represe. Obviněnému nelze přisvědčit, soud prvního stupně v bodě 16. odsuzujícího rozsudku vysvětlil, proč neuplatnil na jednání obviněného zásadu subsidiarity trestní represe. K tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné upřesnit, že jde o nesprávné tvrzení soudu prvního stupně, neboť uvedenou zásadu je třeba uplatnit vždy, což se i v této věci stalo, jen soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě je nutné vyvodit u obviněného trestní odpovědnost za spáchaný skutek, že tudíž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Odvolací soud výrazně stručněji v bodě 16. odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že je vyloučeno, aby obviněný byl vyňat z trestní odpovědnosti. Nicméně v tomto dovolacím řízení byly po přezkoumání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení shledány závažné nedostatky důkazního řízení, skutkových závěrů a také právního posouzení skutku, v důsledku čehož nynější výsledky důkazního řízení nedávají dostatečný podklad pro naplnění znaků objektivní ani subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví. Veškeré úvahy kolem otázky subsidiarity trestní represe jsou za tohoto stavu bezpředmětné, protože jejich předpokladem je právní závěr o naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu, jak mj. vyplývá z rozhodnutí č. 26/2013-I. Sb. rozh. tr. (Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.). Pouze eventuálně pro případ doplnění dokazování v trestním řízení o nové podstatné důkazy, na nichž by soudy založily zjištění o úmyslném útočném jednání obviněného, na které by opětovně aplikovaly ustanovení § 358 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud připomíná potřebu vypořádat se důkladně i s otázkou subsidiarity trestní represe. 29. Závěrem lze proto shrnout, že trestní věc obviněného se po zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2026, sp. zn. 4 To 393/2025, rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. 9. 2025, sp. zn. 24 T 15/2023, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 2025, sp. zn. 4 To 10/2025, vrací do stadia řízení o odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Děčíně proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 24 T 15/2023, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř. Krajský soud v Ústí nad Labem tak v nezbytném rozsahu opětovně projedná odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Děčíně a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Především tedy znovu posoudí obsah provedených důkazů, svědeckých výpovědí a kamerového záznamu, samostatně i ve vzájemných souvislostech, zejména z hlediska, v jakém rozsahu byl obviněný L. L. bezdůvodným agresorem či naopak zda jeho aktivní zapojení (ať již v podobě vzájemného zaklesnutí a pádu s R. P. nebo kopnutí a obejmutí s následným odhozením neznámého muže s batohem) bylo reakcí na napadání ze strany jiných útočníků a dále zda takové jednání obviněného skutečně může naplnit znak napadání jiného ve smyslu objektivní stránky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud připomíná, že veškeré důkazní prostředky, kamerový záznam nevyjímaje, je potřeba vyhodnotit s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo. Ta přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Nejvyšší soud podotýká dále, že za současné důkazní situace nelze uvažovat o fyzickém útoku obviněného na jakoukoli osobu v rozhodnou dobu, vzhledem k tomu se dále nelze ztotožnit ani s uplatněním trestní odpovědnosti obviněného přečinem podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud se bude muset opětovně zabývat také otázkou, zda soud prvního stupně aplikoval správně institut nutné obrany, resp. pomoci k nutné obraně, jež by u obviněného důvodně vylučovala protiprávnost činu. Pokud však státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Děčíně neopatří další důkazy, které by zvrátily výsledky dosavadního dokazování podporující verzi obhajoby, potom obžaloba nemůže obstát. IV. Závěrečné shrnutí 30. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě dovolání obviněného L. L. zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2026, sp. zn. 4 To 393/2025, dále rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. 9. 2025, sp. zn. 24 T 15/2023, a rovněž usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 2025, sp. zn. 4 To 10/2025, včetně rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazujících, pokud jejich zrušením pozbyla svůj podklad, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 31. Nejvyšší soud připomíná, že při novém projednání a rozhodnutí věci je soud nižšího stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena v důsledku dovolání obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.). Protože vady napadených rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu