5 Tdo 318/2026-481USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. H. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. 3 To 333/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 63/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh trestního řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 10 T 63/2024, byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v tehdy účinném znění (dále jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle § 175 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč. 2. Uvedeného přečinu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil zjednodušeně uvedeno tím, že dne 29. 12. 2023 ve 12:06 hodin zaslal z e-mailové schránky XY@seznam.cz do e-mailové schránky XY@seznam.cz užívané V. R. e-mailovou zprávu ve znění „Zasílám ti soukromý dopis a je to takové malé upozornění. J.“, jejíž přílohou byl i soubor pojmenovaný jako „Rpiz.pdf“ obsahující sken textu (dopis). Tento dopis poškozené V. R. zaslal poté, co dne 20. 12. 2023 požádala redakci XY zpravodaje o uveřejnění svého článku s názvem „Schvalování rozpočtu“ o projednávání rozpočtu města XY pro rok 2024, v němž nesouhlasila se zařazením některých investičních akcí do rozpočtu města. Text dopisu (doslovně) zněl: „Ahoj V., nad tvým článkem do XY jsem skoro zamáčknul slzu, jak jsi soucitná s lidmi v paneláku. Škoda, že již nejsi soucitná s některými majiteli domů, kteří jsou také nemohoucí a nejsou schopni pohybu. Škoda, že jsi nebyla takto soucitná v době tvého působení na úřadě, protože jsi v tomto ohledu mohla společně se Z. několik výtahů v několika panelových domech postavit. Ovšem tys spíš realizovala protlačení firmy FCC.. Tvůj lobbing ze tvé strany byl velice kvalitní. Vyvíjela jsi velmi podezřelý tlak a to i přes to, žes byla na nevýhodnou spolupráci s firmou FCC upozorněna. Tím jsi vybrakovala městskou pokladnu v řádech miliónů. Přesnou částku mám již k dispozici. Co tím chci milá V. říct? Přestaň tady vypisovat a zalez. Ty víš kam. Jinak dám podnět k prověření celého tohoto tvého lobbingu ve prospěch FCC. Rozjedu vyšetřování tak, že ti nebude dobře po těle. Nechám prověřit vaše nevyřízené dotace, kdy jste opět městskou kasu plundrovali milionovýma částkama. Dále jste plundrovali kasu vašema prohranýma soudama. Poukážu na pracovníky, které jsi nechala zařadit do vyšších platových tříd bez toho, aniž by splňovali daná kritéria. Nechala jsi tendenčně vypracovat posudek na statiku stropů v ZŠ, abys následně mohla lživě tvrdit, že stropy neunesou ani klavír. Dále ti chci připomenout, že mám stále kopii tvého PC. Tvým článkem jasně ukazuješ, že ač jsi měla být apolitická, opak je pravdou. Měla jsi řídit úřad, ty ses ale rozhodla převálcovat Z., udělat z něj směšnou figurku a řídit celé město sama. Bohužel ke škodě města. Jsi tady náplava a jediný, kdo je s tebou v souladu jsou lidé, kteří jsou tak hloupý, že by nevyhráli ani pexeso obrázkama vzhůru. Jsi zlá, podlá, závistivá, zlomyslná, mstivá, zákeřná, nenávistná, odporná NULA. Tvoje místo velitelky dojící sekce byla užitečnější než tvoje působení ve funkcích. Zalez, mám na tebe připraveno tolik věcí, že si troufám říct, že si můžeš připravit teplákovou soupravu. Samozřejmě vím, že se říká kde blb tam nebezpečí, ale na to jsem připravený. Jezdi škodit do XY a tady se přestaň vyvěťovat, nebo začneme publikovat o tobě jako seriál v XY periodiku, protože všechno o čem tady píšu můžu doložit. ZALEZ". Přitom obviněný takto jednal ve zjevné reakci na text článku, který V. R. žádala uveřejnit ve XY zpravodaji, a ve zjevném úmyslu ji přinutit k tomu, aby se do budoucna zdržela psaní jakýchkoliv negativních komentářů směrem k vedení města XY, a to s výhrůžkou, že jinak nechá prověřit její předchozí působení na pozici tajemníka Městského úřadu XY a začne zveřejňovat jemu dostupné informace v blíže nespecifikovaném XY periodiku. 3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích svým usnesením ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. 3 To 333/2025. II. Dovolání obviněného 4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 5. Obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě v tom, že odvolací soud hodnotil výpověď svědkyně T. H., která se ve veřejném zasedání konaném před odvolacím soudem doznala ke spáchání trestného činu, jímž byl uznán vinným obviněný, jako spontánní, přesto ji následně zhodnotil jako nedůvěryhodnou. Podle obviněného odvolací soud hodnotil pravdivost této výpovědi na základě úvah o pravděpodobném chování této svědkyně a o její možné motivaci k pomoci obviněnému, nikoli na základě důkazů vyvracejících pravdivost této výpovědi. Dále obviněný namítl, že svoji vinu odmítal od přípravného řízení až po řízení před soudy nižších stupňů, přitom již z důkazů provedených soudem prvního stupně, se kterými se ztotožnil i soud odvolací, byly dány důvodné pochybnosti o tom, že pachatelem uvedeného trestného činu byl právě on. Pokud pak odvolací soud k důkazu provedl ještě výslech svědkyně, která se k projednávanému přečinu doznala, pak nemůže být správný závěr, že pachatelem tohoto přečinu je on. 6. Obviněný dále namítl, že odvolací soud neprovedl a ani nijak nerozhodl o jeho důkazních návrzích, a to výslechem svědků T. J., M. S. a syna paní S., proto se jedná o opomenuté důkazy, čímž byl naplněn též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě. III. Vyjádření státního zástupce a replika obviněného 7. K dovolání obviněného se vyjádřila též nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací námitky obviněného, k nimž se posléze vyjádřil. 8. Státní zástupce předně uvedl, že v dovolání obviněného chybí konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, který je přitom jednou z podstatných náležitostí obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. Podle státního zástupce však lze dovodit, že se obviněný domáhá zrušení obou rozhodnutí soudů nižších stupňů. 9. K námitce zjevného rozporu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s provedenými důkazy uvedl, že takový rozpor by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění vůbec neměla obsahový podklad v provedených důkazech, případně by byla opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Takovou vadu státní zástupce v rozhodnutích soudů nižších stupňů neshledal, neboť veškerá skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, z provedených důkazů dovodit lze. V tomto trestním řízení byly předloženy dvě verze skutkového děje. Podle verze obviněného a později svědkyně T. H., obviněný nebyl autorem dopisu, tím měla být jeho manželka – svědkyně T. H. Podle obžaloby byl zase výlučným autorem dopisu obviněný. Soudy nižších stupňů se oběma verzemi řádně zabývaly, provedly podrobné vyhodnocení všech provedených důkazů a přiléhavě rozvedly důvody, pro které neuvěřily obhajobě obviněného a svědkyně T. H. Státní zástupce se přitom s podrobným odůvodněním soudů nižších stupňů zcela ztotožnil, proto odkázal na body 20. – 38. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 6. – 17. odůvodnění usnesení soudu odvolacího. 10. Státní zástupce pak reagoval též na námitku obviněného týkající se opomenutých důkazů. K ní nejprve uvedl, že nedisponuje relevantním spisovým materiálem, proto se nemůže kvalifikovaně vyjádřit k tomu, zda obviněný uváděné důkazy skutečně navrhl k provedení a jak postupoval odvolací soud, nicméně připustil, že v odůvodnění usnesení odvolacího soudu chybí výslovná zmínka o tom, jak s nimi bylo naleženo a proč nebyly provedeny. Dále doplnil, že odvolací soud přistoupil k podrobnému výslechu T. H. a následně podrobně vysvětlil důvody, pro které její výpovědi neuvěřil. Další důkazy pak sice neprovedl, nicméně takové dílčí pochybení by podle státního zástupce důvod pro kasaci odsuzujícího rozhodnutí nezakládalo. Obecně totiž platí, že ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění nevede k závěru o porušení práva na spravedlivý proces, pokud byl již zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností. V nyní projednávané věci důkazy navrhované obviněným nemohly nijak změnit zjištění odvolacího soudu o podstatně snížené věrohodnosti svědkyně T. H. Obviněným navržené důkazy tak nedisponovaly potřebným důkazním potenciálem, neboť skutkový stav, o kterém nebyly dány žádné důvodné pochybnosti, byl řádně objasněn na podkladě zbylých důkazů. 11. Ze všech uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas, aby bylo v neveřejném zasedání rozhodnuto i jiným než navrhovaným způsobem [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému k případné replice, který tohoto práva využil. Vyjádřil se především k jeho názoru na posouzení dovolací námitky týkající se opomenutých důkazů. Obhajoba obviněného stojí na tom, že se uvedeného přečinu mohla dopustit T. H. Tuto verzi skutkového děje ale odvolací soud nepřijal zejména proto, že považoval za nepravděpodobné, že by T. H. s vědomím možných následků dlouhou dobu přehlížela dehonestaci svého manžela a neuvedla celou záležitost na pravou míru již v dřívějších fázích trestního řízení, dále nepovažoval za věrohodný motiv T. H. pro sepsání takového dopisu a neuvěřil, že T. H. seznámila se zněním dopisu i další osoby. Přitom tyto důvody obviněný zohlednil při výběru osob, jejichž výslech navrhoval k provedení před odvolacím soudem. Obviněný tak navrhoval důkazy, které by vyvrátily důvody, pro které odvolací soud odvolání obviněného zamítl, a tedy byly způsobilé vyvrátit závěr o jeho vině, proto postupem odvolacího soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. 13. Závěrem pak obviněný v reakci na vyjádření státního zástupce doplnil, jak by měl Nejvyšší soud rozhodnout. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání obviněného, tedy zda dovolání podala oprávněná osoba, včas a řádně, zda má zákonem požadované náležitosti a zda směřuje proti rozhodnutí, které lze napadnout tímto mimořádným opravným prostředkem. 15. Jak již upozornil státní zástupce ve svém vyjádření, v dovolání obviněného chyběl konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu jako jedna z podstatných obsahových náležitostí dovolání podle § 265f tr. ř. Soud prvního stupně tento nedostatek nezaregistroval a nevyzval obviněného k doplnění náležitostí dovolání podle § 265h odst. 1 tr. ř. (s upozorněním na možné důsledky nevyhovění této výzvě), nicméně obviněný své dovolání doplnil v replice k vyjádření k dovolání po upozornění státním zástupcem. Nebylo proto třeba věc vracet soudu prvního stupně bez věcného vyřízení k využití postupu podle § 265h odst. 1 tr. ř., protože v mezidobí již došlo k nápravě vady podaného dovolání. Nejvyšší soud proto mohl dovolání projednat a zabývat se otázkou povahy a opodstatněnosti námitek uplatněných v dovolání ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. 16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. 17. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně svým dovoláním napadal usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Bylo tak namístě uplatnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se obviněný domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly podle jeho přesvědčení v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I přes zmíněný nedostatek podaného dovolání v podobě neuplatnění jediného relevantního dovolacího důvodu, jímž lze zpochybnit rozhodnutí soudu druhého stupně o zamítnutí odvolání, připustil Nejvyšší soud jeho projednání z hlediska věcného a zabýval se konkrétními vznesenými námitkami. 18. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14. b) K námitkám obviněného 19. Obviněný svým dovoláním uplatnil vlastně dvě výhrady proti rozhodnutí odvolacího soudu. Jednak namítal, že odvolací soud neprovedl a ani nijak nerozhodl o jeho důkazních návrzích, proto se podle něj jedná o opomenuté důkazy, jednak nesouhlasil s hodnocením důkazů odvolacím soudem, konkrétně s vyhodnocením výpovědi svědkyně T. H. jako nevěrohodné. Odvolací soud učinil takový závěr na základě hodnotících hypotéz, nikoli však na základě provedených důkazů. V tom obviněný spatřoval extrémní rozpor skutkových zjištění s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. 20. Existence zjevného (extrémního) rozporu by mohla být důvodem pro zásah dovolacího soudu, kdyby ovšem takové námitky byly reálně zjištěny a kdyby odpovídaly některé z alternativ v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak byly uvedeny shora. V daném případě však žádný takový rozpor (navíc odpovídající některé z alternativ dovolacího důvodu) zjištěn nebyl. Soudy nižších stupňů se přiklonily k verzi prosazované veřejným žalobcem, opřené o jednu skupinu důkazů, zatímco obviněný prosazoval vlastní verzi skutkového děje, opřenou o jím prosazované důkazy a jejich hodnocení. V tom ale tzv. extrémní (či lépe zjevný) rozpor spočívat nemůže, jak ostatně vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. V takovém případě jde totiž jen o pouhou polemiku se soudy nižších stupňů, které dokazování v potřebném rozsahu provedly, důkazy hodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, zároveň sdělily důvody, proč tak učinily, takže jejich postup nevykazuje prvky libovůle. Nejvyšší soud ovšem není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem skutkových závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo rozvedeno shora. 21. V tomto směru je třeba připomenout, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání není zásadně povolán k přezkumu skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, není řádnou třetí instancí sporu mezi veřejnou žalobou a obhajobou obviněného, takto jeho postavení nebylo koncipováno, jak bylo již naznačeno shora. Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.; Jelínek, J., Říha, J. Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 5. vydání. Praha: Leges, 2023, s. 43 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. 22. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu a hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. 23. V daném případě však dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a které následně potvrdil svým rozsudkem i odvolací soud. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. 24. K výhradám obviněného proti skutkovým závěrům se proto lze vyjádřit jen stručně. Obviněný nejprve namítl, že odvolací soud chybně hodnotil výpověď svědkyně T. H. Svědkyně vypověděla, že předmětný dopis napsala ona, a nikoli obviněný. Odvolací soud vyhodnotil její výpověď sice jako spontánní a bez nonverbálních projevů, které by působily nevěrohodně, přesto však následně její výpověď shledal nevěrohodnou. Rozhodná skutková zjištění pak odvolací soud podle obviněného učinil na základě pouhých domněnek, a nikoli na základě výsledků provedeného dokazování. V tom obviněný spatřoval zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 25. Touto námitkou obviněný setrval na své obhajobě, že předmětný výhružný dopis nenapsal on, ale jeho manželka T. H., která se k autorství dopisu také přiznala v rámci odvolacího řízení. Zároveň obviněný zpochybňoval hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Obviněný v rámci uplatněné obhajoby předkládal vlastní verzi skutkového děje založenou na odlišném hodnocení důkazů, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů. Takové námitky ale neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo vysvětleno shora. I kdyby však tato námitka uvedenému dovolacímu důvodu odpovídala, byla by neopodstatněná. Odvolací soud totiž učinil závěr o vině obviněného na základě výsledků dokazování provedeného v řízení před soudem prvního stupně a doplněného v odvolacím řízení, v odůvodnění svého usnesení pak detailně rozvedl, jak jím provedené důkazy hodnotil a k jakým závěrům na základě takového hodnocení dospěl. Jeho argumentace se jeví jako zcela logická a přesvědčivá a Nejvyšší soud na ní neshledal nic závadného. K této námitce tak Nejvyšší soud může pouze stručně doplnit následující úvahy. 26. K výpovědi svědkyně T. H. se odvolací soud vyjádřil zevrubně v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení. Odvolací soud přesvědčivě a řádně odůvodnil, z jakých důvodů svědkyni neuvěřil, že předmětný výhružný dopis napsala ona, a proč shledal její výpověď za nevěrohodnou. Odvolací soud zohlednil, že svědkyně je manželkou obviněného, z provedeného dokazování bylo prokázáno, že byla detailně informována o celém průběhu trestního řízení, o obsahu provedených důkazů a jejich hodnocení. Svědeckou výpověď podala až v rámci odvolacího řízení, proto měla dostatek času si svědeckou výpověď připravit a připravit se i na otázky, které bylo možné očekávat. Závěr o připravenosti výpovědi svědkyně podle odvolacího soudu dokládaly některé odpovědi na položené otázky. Pokud byla svědkyně dotazována na okolnosti, za kterých se jí dostal do dispozice jiný článek, na který bylo též reagováno dopisem, který sice nebyl předmětem tohoto řízení, ale svědkyně se přihlásila i k jeho autorství, pak již neodpovídala s předchozí jistotou a nebyla schopna odpovědět, jak se uvedený dopis dostal do její dispozice a v rozporu s ostatními provedenými důkazy uvedla, že tento dopis zaslala na e-mailovou adresu autorky článku. Odvolací soud závěr o nevěrohodnosti svědecké výpovědi T. H. odůvodnil též dalšími okolnostmi, které detailně popsal v odůvodnění svého usnesení v bodech 10. – 16., na které Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje. Lze proto jen stručně shrnout, že odvolací soud při hodnocení svědecké výpovědi dále zohlednil skutečnost, že svědkyně T. H. se k předmětnému skutku doznala až v rámci odvolacího řízení, avšak odvolací soud nepovažoval za pravděpodobné, že by po celou dobu trvání řízení před soudem prvního stupně přehlížela dehonestaci svého manžela, ohrožení jeho politické kariéry a celkové reputace a též následky trestního řízení, které vedlo k jeho odsouzení, a naopak věc neuvedla na pravou míru v již v dřívějším stadiu trestního řízení. Odvolací soud pak nepovažoval za věrohodný ani motiv sepsání dopisu, kterým měl být bossing ze strany poškozené V. R. vůči vážně nemocným kamarádkám svědkyně. V dopise totiž nebyla zmínka ani o bossingu a ani o nevhodném chování poškozené vůči kolegům na pracovišti, naopak v něm šlo o kritiku politického oponenta, nikoli o kritiku „špatné nadřízené“. Údajné důvody, proč měla svědkyně napsat výhružný dopis, se tak v jeho obsahu vůbec nepromítly. Nadto k tomuto bossingu mělo dojít před více než 3 lety před sepsáním dopisu, odvolací soud proto považoval za nepravděpodobné, že by emoce svědkyně byly i po tak dlouhé době stále tak živé a zraňující, že by ji motivovaly k sepsání předmětného dopisu. Dále odvolací soud zohlednil i časové souvislosti. Svědkyně uvedla, že do kanceláře, ve které se nacházel počítač, z nějž byl dopis odeslán, přišla kolem 11:30 hodin, v 11:41, 11:53 a 11:56 hodin odpověděla na e-maily L. B. a ve 12:06 hodin měla odeslat předmětný výhružný dopis. Svědkyně tak neměla příliš času na to, aby sepsala takto dlouhý text. V rámci hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi odvolací soud dále zohlednil i to, že svědkyně T. H. tvrdila, že o sepsání dopisu informovala celou řadu osob, téměř celou jejich koalici, místostarosty a další osoby. V hlavním líčení konaném před soudem prvního stupně však oba místostarostové vypověděli, že nevědí, kdo dopis napsal. Nadto obviněný v průběhu trestního řízení doznával, že reagoval na různé články zveřejněné ve zpravodaji města XY, mimo jiné i na článek „Schvalování rozpočtu“ napsaný poškozenou V. R. (mělo ovšem jít o jinou reakci, než je projednávána v této věci). Přitom tyto reakce jsou napsány v obdobném stylu jako dopis v nyní projednávané věci, když obsahují sarkastické výrazy, v textu je poukazováno na to, že autor (tedy obviněný) má k dispozici počítač poškozené, kterou proto vyzývá, aby svou další činnost směřovala do svého nového působiště v XY. To vše vedlo odvolací soud k závěru, proč svědkyni neuvěřil a nadále (ve shodě se soudem prvního stupně) vycházel z verze uplatňované obžalobou, že autor dopisu byl sám obviněný. 27. Lze tak shrnout, že se odvolací soud věcí náležitě a dostatečně zabýval, doplnil dokazování v potřebném rozsahu pro rozhodnutí ve věci, v odůvodnění svého usnesení detailně rozvedl, jak svědeckou výpověď T. H. hodnotil, z jakých důvodů ji vyhodnotil jako nepravdivou a k jakým závěrům na základě takového hodnocení dospěl. Jeho argumentace se přitom jeví jako logická a přesvědčivá, netrpí zjevnými logickými rozpory, ani nevykazuje prvky libovůle. Není proto žádného relevantního důvodu, proč by měl dovolací soud toto jeho hodnocení jakkoliv zpochybňovat. 28. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou opomenutých důkazů. Podle obviněného odvolací soud nerozhodl o jeho důkazních návrzích, a to konkrétně o návrhu na výslech M. S., T. J. a syna pozůstalé S. S., kterými chtěl obviněný prokázat motiv svědkyně T. H. k sepsání předmětného dopisu, jenž odvolací soud zpochybnil. Svědci totiž podle něj mohli potvrdit, že se jim svědkyně se sepsáním dopisu svěřovala, což odvolací soud též vyloučil. 29. Nejvyšší soud z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2025 před odvolacím soudem a ze zvukového záznamu zaznamenaném na nosiči dat, který je součástí trestního spisu, zjistil, že po výslechu svědkyně T. H., která se přihlásila k autorství předmětného dopisu, obviněný, resp. jeho obhájce doslovně uvedl: „Pokud to soud uzná za vhodné, navrhovali bychom důkaz výslechem syna pozůstalé paní S. ohledně bossingu, že opravdu probíhal, případně následně výslechem T. J., kterému se svědkyně svěřila, že dopis napsala ona, a také výslechem paní M. S., kterou už svědkyně zmiňovala ohledně bossingu ze strany paní R.“ Uvedené vyjádření tak z ryze formálního hlediska není návrhem na doplnění dokazování, když obviněný dal soudu jen ke zvážení, zda navrhované důkazní prostředky provést, či nikoli, tedy nechal na zvážení soudu, zda uvedené důkazní prostředky shledá potřebné k prokázání skutkového stavu, či nikoli. Obviněný by měl formulovat svoje návrhy precizně tak, aby bylo zcela zřetelné, co po soudu žádá, tedy zda navrhuje nebo nenavrhuje uvedené důkazní prostředky provést. Ostatně obviněný ani nijak nereagoval, když si odvolací soud vyhradil posouzení potřebnosti doplnění dokazování do závěrečné porady senátu. Nicméně z materiálního hlediska by bylo možné i uvedenou formulaci považovat za návrh k doplnění dokazování, pak by ale bylo možné materiálně považovat též procesní postup odvolacího soudu za zamítnutí důkazních návrhů obviněného (jakkoliv skutečně správně by měl o návrhu na doplnění dokazování výslovně rozhodnout, a to nejlépe ihned ještě v rámci prováděného dokazování před jeho skončením, tj. před závěrečnou fází veřejného zasedání, v němž byly předneseny konečné návrhy stran, provedena porada senátu a vyhlášeno rozhodnutí). Odvolací soud totiž, jak bylo uvedeno, odložil rozhodnutí o důkazních návrzích obviněného do závěrečné porady, resp. potřebnost doplnění dokazování posoudil až v závěrečné poradě senátu, tj. po přednesu konečných návrhů. Tím v podstatě (bohužel však nikoli výslovně) deklaroval ukončení dokazování bez jeho doplnění, neboli ve fázi dokazování tak odvolací soud tyto navrhované důkazní prostředky neshledal za potřebné provést k prokázání skutkového stavu. Proto si rozhodnutí o tom vyhradil do závěrečné porady, pokud by posléze vzhledem ke konečným návrhům shledal potřebu ještě nějakou okolnost objasnit. Protože tyto důkazy neprovedl ani po konečných návrzích a ani po provedené poradě senátu, zjevně je neshledal potřebnými pro prokázání skutkového stavu, neboť ten podle něj již byl dostatečně prokázán jinými provedenými důkazy a materiálně tak skutečně zmíněnému návrhu nevyhověl. 30. Předně tak lze uvedenou námitku obviněného vypořádat tak, že nešlo o návrh na doplnění dokazování ve vlastním slova smyslu, ale o podnět odvolacímu soudu, aby zvážil potřebnost rozšířit okruh prováděných důkazních prostředků. I kdyby však bylo vyjádření obhájce obviněného považováno za návrh na doplnění dokazování (v materiálním smyslu), odvolací soud mu materiálně zjevně nevyhověl (a vyhovět nechtěl), neboť penzum provedených důkazních prostředků považoval za dostačující k prokázání skutkového stavu. Samotný nedostatek výslovného procesního rozhodnutí o zamítnutí návrhu na doplnění dokazování nemůže být sám o sobě důvodem pro kasační zásah Nejvyššího soudu, když by se na výsledku řízení ničeho nezměnilo. Nejvyšší soud tak může jen doplnit odůvodnění nevyhovění podnětu k doplnění dokazování. 31. Předně je třeba uvést, že předmětem tohoto řízení vůbec nebyl tzv. bossing ze strany V. R. vůči svědkům M. S. a paní S., k němuž podle podnětu měli svědci V. R. a syn paní S. vypovídat. Jde tak o prokázání tvrzení, které vůbec nemá úzkou vazbu k projednávané věci, není vůbec tato informace relevantní pro posouzení této trestní věci, v níž se projednává zaslání vyděračského dopisu s obsahem netýkajícím se bossingu. Případné prokázání takového tvrzení tak nemá jakýkoliv potenciál pro změnu právního posouzení věci, takže se jeví jako zcela nadbytečné. Odvolací soud ani nerozporoval, že by k uvedenému nevhodnému chování ze strany V. R. nedocházelo, pouze uvedl, že tento bossing nebyl důvodem pro sepsání předmětného výhružného dopisu. Obsah dopisu totiž vůbec neodpovídal této uvedené okolnosti, neboť o bossingu ze strany poškozené v dopisu nebyla žádná zmínka a jednalo se o kritiku politického oponenta směřující k tomu, aby se přestal veřejně angažovat, poukazovalo se v něm na celou řadu profesních pochybení poškozené, jichž se údajně měla dopustit v době výkonu funkce tajemnice úřadu (prosazování společnosti FCC, nevyřízení dotací, plundrování městské pokladny, prohrané soudní spory, nesprávné zařazení pracovníků do vyšších platových tříd bez splnění kritérií, tendenční zpracování posudku na statiku stropů v základní škole apod.). Pokud by se svědkyně T. H. pod vlivem určitých emocí rozhodla k náhlému sepsání předmětného výhrůžného dopisu zejména s ohledem na skutečnost, že poškozená V. R. měla ublížit jejím kamarádkám, bylo by možné logicky očekávat, že by se tato okolnost nějak odrazila v jím sepsaném dopisu. Odvolací soud pak nepovažoval tento uváděný motiv k sepsání dopisu T. H. za pravdivý též proto, že k tomuto bossingu mělo dojít před více než 3 lety, emoce svědkyně proto nemohly být stále tak živé a zraňující, aby ji motivovaly k sepsání předmětného dopisu. Proto i kdyby obviněným navrhovaní svědci potvrdili, že k nevhodnému chování na pracovišti ze strany V. R. docházelo, pak by to nemělo vliv na posouzení věrohodnosti výpovědi svědkyně T. H. odvolacím soudem, když tento její údajný motiv k sepsání dopisu považoval za nevěrohodný z jiných důvodů. 32. Obviněný též navrhoval provést výslech svědka T. J., který mohl potvrdit, že se mu svědkyně T. H. se sepsáním předmětného dopisu svěřovala. Soud prvního stupně, jehož závěry pak převzal i soud odvolací, v hlavním líčení vyslechl svědky (místostarosty), kterým se svědkyně T. H. též měla svěřovat, že předmětný dopis napsala ona. Přitom tito svědci po řádném poučení (včetně poučení o následcích křivé výpovědi) popřeli, že by věděli, kdo dopis psal. Též svědkyně R. O. uvedla, že ona sama dopis nečetla a s jeho obsahem se seznámila tak, že se o tom povídalo ve městě. Dále uvedla, že tento výhružný dopis se snažila přečíst paní V. na obecním zastupitelstvu. Obžalovaný nato využil svého práva a zasedání na jeho závěru ukončil. V. tento dopis četla i poté, co bylo zasedání ukončeno. Odvolací soud tak považoval za dostatečně prokázané, že svědkyně T. H. se veřejně nehlásila k autorství předmětného dopisu, jak tvrdila ve své výpovědi, proto byl důkazní návrh výslechem svědka T. J. taktéž shledán nadbytečným. 33. Nadto odvolací soud závěr, že předmětný dopis nesepsala svědkyně T. H., ale obviněný, tedy závěr o nevěrohodnosti její výpovědi, odůvodnil celou řadou dalších důkazů, které detailně rozvedl v odůvodnění svého usnesení. Lze tak shrnout, že se oba soudy nižších stupňů věcí náležitě a dostatečně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, důkazy náležitě vyhodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, které následně adekvátně právně kvalifikovaly jako přečin vydírání, kterého se dopustil obviněný J. H. Proti takovému postupu na podkladě námitek podaných obviněným v dovolání nemá výhrad ani Nejvyšší soud jako soud dovolací. V. Závěrečné shrnutí 34. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného J. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ty jeho námitky, které bylo možno podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod (ohledně opomenutých důkazů), shledal z výše uvedených důvodů dovolací soud zjevně neopodstatněnými. 35. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu