5 Tdo 319/2026-377 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný D. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 4 To 489/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 68/2025, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Obviněný D. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2025, sp. zn. 7 T 68/2025, uznán vinným pod bodem I. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen „tr. zákoník“), a pod bodem II. zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 13 178 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně jdoucím od dne 16. 8. 2025 do zaplacení. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 4 To 489/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. 3. Zločinu podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku v bodě I. výroku o vině se obviněný D. K. ve stručnosti dopustil tím, že v přesně nezjištěné době nejméně od dubna 2024 do 3. 4. 2025, v XY v bytě č. XY v 2. nadzemním podlaží na adrese XY, případně jinde, dlouhodobě úmyslně hrubě nakládal se svojí matkou, poškozenou J. K., s níž sdílel společnou domácnost, když ji nejméně jednou týdně v četnosti nejméně padesátkrát za uvedené období opakovaně urážel slovy „svině“, „špíno“, opakovaně ji fyzicky napadal ránou otevřenou dlaní ruky do oblasti obličeje, kopal ji do oblasti hlavy, vylil jí studenou kávu na hlavu, házel po ní skleničky či pantofle, v jednom případě ji před prodejnou Billa v XY zezadu rukama škrtil úchopem do tzv. kravaty, šacoval ji, dožadoval se vydání finanční hotovosti, dále poškozenou bezdůvodně zamykal v bytě na celé hodiny, bral jí klíče a mobilní telefon, aby nemohla nikomu zavolat, opakovaně jí vyhrožoval zabitím či kopnutím do hlavy, opakovaně po ní požadoval vydání finančních prostředků, které poškozená v průběhu jejich společného soužití musela schovávat v různých skrýších, aby jí je obviněný neodcizil, přesto jí obviněný odcizil finanční prostředky v přesně nezjištěné výši a zlaté šperky za účelem uspokojení svých potřeb z důvodu nemajetnosti a neochoty pracovat, na poškozenou opakovaně dlouho zvonil či bouchal a kopal do dveří bytu, případně svou agresi stáčel vůči osobám poškozené blízkým. 4. Zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku v bodě II. výroku o vině se obviněný dopustil tím, že dne 3. 4. 2025 v přesně nezjištěné době, pravděpodobně v odpoledních hodinách, v XY v bytovém domě na adrese XY, se zištným záměrem získat pro sebe finanční prospěch, vstoupil do bytu poškozené J. K. č. XY v 2. nadzemním podlaží, uvnitř bytu si lehl do postele v obývacím pokoji, poškozená k němu přistoupila a slovně jej vyzvala, aby odešel, na což jí obviněný pohrozil, že pokud mu nedá peníze, tak jí dá pěstí a zabije ji, poškozená mu sdělila, že žádné peníze u sebe nemá, načež k ní obviněný přistoupil a jedenkrát ji udeřil rukou sevřenou v pěst do oblasti obličeje mezi oči, když poté poškozená začala vytahovat svůj mobilní telefon zn. Nokia, IMEI XY s tím, že zavolá policii, obviněný jí jej vytrhl z ruky s tím, že nikam volat nebude, následně poškozená z obavy o svůj život a zdraví z bytu utekla a obviněný v předmětném bytě setrval až do doby svého zadržení dne 3. 4. 2025 v 15.00 hodin. II. Dovolání obviněného 5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný D. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. 6. V rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Klíčové skutkové závěry, zejména o údajném napadení poškozené dne 3. 4. 2025 a o dlouhodobém charakteru a intenzitě údajného týrání nemají podle něj obsahovou oporu v provedených důkazech, popřípadě jsou dokonce v přímém rozporu s těmito důkazy. Tím došlo podle dovolatele k porušení jeho práva na spravedlivý proces a k porušení zásady presumpce neviny. 7. Nesprávné právní posouzení skutků ve smyslu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že jednání kladená mu za vinu byla soudy nesprávně právně kvalifikována jako výše uvedené trestné činy, ačkoliv z provedených důkazů nevyplývalo naplnění zákonných znaků těchto trestných činů, resp. že soudy jej uznaly vinným, přestože skutky nebyly prokázány v míře potřebné pro závěr o jeho vině. Obviněný namítl, že při aplikaci zásady in dubio pro reo měl být obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn. Soudy dovodily jeho trestní odpovědnost způsobem, který nemá oporu v příslušných hmotněprávních ustanoveních. V případě skutku pod bodem II. absentoval podle něj důkaz o naplnění subjektivní a objektivní stránky. Nebylo zřejmé, zda se čin stal, kdo byl pachatelem, v případě skutku pod bodem I. nebylo ani zjištěno jeho dlouhodobé surové zacházení s poškozenou, které by naplnilo znak předpokládaný v § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. 8. Napadené rozhodnutí podle obviněného rovněž spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný v tomto směru namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně aplikovaly hmotné právo, přehlédly porušení procesních zásad (zejm. presumpce neviny) a nedůvodně odmítly přikládat váhu obhajobou navrženým důkazům. 9. Následně ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině obviněný podrobně rozebral jednotlivé důkazy a načrtl pomyslnou časovou osu (v 08.46 hod. odešel z bytu darovat krevní plazmu, v 10.35 hod. z bytu odchází poškozená, v 12.39 hod. se vrací do bytu obviněný a odemyká si klíčem, v 14.40 hod. přicházejí k bytu příslušníci Policie České republiky, kteří do bytu vstupují v 15.00 hod. a o 7 minut později jej vyvádějí z bytu, v 15.07 hod. se poškozená vrací do bytu a v 15.52 hod. volá na linku 155 a hlásí na ni své napadení obviněným), kterou založil především na kamerových záznamech a telefonátu poškozené na linku 155. Obviněný zdůraznil, že bezpečnostní kamery v domě neprokázaly přítomnost poškozené v bytě v inkriminovanou dobu (v odpoledních hodinách), popřípadě potvrdily jeho nepřítomnost v bytě v době předcházející. Pokud soudy daly i přesto přednost tvrzení poškozené, že k útoku došlo uvnitř bytu odpoledne, pak tento závěr odporuje kamerovým záznamům, které soudy měly k dispozici. S ohledem na to dovodil, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v přímém rozporu s nezpochybnitelným důkazem, videozáznamem pohybu osob, jenž přítomnost poškozené vylučuje. Jde proto o extrémní nesoulad v pravém slova smyslu. Důkazem usvědčujícím obviněného z útoku byla pouze výpověď poškozené, která tvrdila, že ji uhodil a sebral jí mobil. Policie obviněného nalezla v bytě, ale nebyla svědkem žádného násilí, ani interakce mezi ním a poškozenou. Jiný přímý důkaz o průběhu incidentu neexistoval. Záznam tísňového hovoru poškozené na linku 155, v němž rozrušená poškozená tvrdí, že ji obviněný napadl, sice nasvědčuje, že poškozená věřila, že ji napadl, avšak tento výrok byl učiněn až poté, co jej policie zadržela a z bytu odvedla. Poškozená tedy ex post interpretovala vzniklou bouli na hlavě jako následek útoku obviněného. Nicméně znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství konstatoval, že zranění poškozené na hlavě odpovídá úderu malé až střední intenzity bez trvalých následků. Znalkyně tak nevyloučila možnost, že pohmožděniny na hlavě mohly vzniknout i jinak než popisovaným útokem. Za podivuhodné dovolatel označil i to, že na jeho námitku časové nemožnosti spáchání činu, jak je vymezen ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud reagoval tak, že věří, že se událost dne 3. 4. 2025 stala. Z provedených důkazů podle obviněného nelze s jistotou dovodit, že se skutek stal a že jej spáchal on. Naopak proti verzi obžaloby svědčí již zmíněné důkazy (videozáznamy, rozpory v časové ose a absence svědků). Takto vzniklé pochybnosti měly podle jeho názoru soudy nižších stupňů hodnotit v jeho prospěch, což neučinily, uznaly jej vinným, čímž porušily jeho právo na presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo. V této souvislosti poukázal na závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 928/20, s tím, že pokud byl odsouzen na základě vnitřně rozporného tvrzení poškozené zpochybněného dalšími důkazy, pak je postup soudů v rozporu s jeho ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. 10. Obviněný rovněž namítl, že skutek pod bodem I. výroku o vině mu nebyl prokázán a závěr o jeho vině byl založen pouze na výpovědi poškozené a svědeckých výpovědích jejích známých a příbuzných, kteří u většiny údajných událostí nebyli přítomni. Poukázal na nevěrohodnost a proměnlivost výpovědi poškozené, její tendenci dramatizovat události i na problematičnost jejich vztahu. Vyjádřil přesvědčení, že pokud je jediný usvědčující důkaz vnitřně rozkolísaný, nelze z něj bez dalšího vyvozovat jeho vinu, aniž by byl potvrzen dalšími důkazy, což soudy v projednávané věci učinily. Výpověď poškozené považovaly za spolehlivou a detailní, pro drobné rozpory našly omluvitelné důvody. Tento postup je podle dovolatele v rozporu s pravidly volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Pokud jediným přímým důkazem byla výpověď poškozené, bylo namístě uplatnění zásady in dubio pro reo. 11. Obviněný dále zpochybnil závěr soudů nižších stupňů o jeho dlouhodobém násilí vůči poškozené. Poukázal na výpověď svědkyně A. T., která zpochybnila tezi o trvalém teroru z jeho strany, když uvedla, že po matce chtěl peníze, ona mu je nedala, s čímž se obviněný smířil a na vydání peněz dál nenaléhal. Stejně tak sama poškozená v přípravném řízení nejdříve připustila, že upadla sama a až následně uvedla, že jí zranění způsobil on. Také ze znaleckých posudků podle názoru dovolatele nevyplynulo, že by poškozená byla soustavně týrána. Skutkový stav nebyl podle dovolatele spolehlivě zjištěn. V tomto směru vznikly podle obviněného pochybnosti, zda skutek pod bodem I. výroku o vině spáchal v podobě a rozsahu zde uvedeném, a bylo namístě rozhodnout v jeho prospěch. 12. Dále obviněný uvedl, že nebylo prokázáno, z kolika útoků se měla dlouhodobost týrání skládat, vymezení skutku je v tomto směru obecné a vágní. Tím je fakticky znemožněn přezkum, zda soud nepostupoval v rozporu se zásadou ne bis in idem, když jednání popsané pod bodem I. může být totožné se skutkem pod bodem II. výroku o vině (údajný finanční požadavek a údajná výhrůžka zabitím dne 3. 4. 2025 by mohla zároveň spadat do pojmu týrání, tudíž za stejné jednání by byl potrestán dvakrát). Těmito otázkami se soudy nižších stupňů podle dovolatele vůbec nezabývaly. 13. Podle přesvědčení obviněného nebylo v řízení ani prokázáno naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákona účinného v době spáchání činu (nebylo prokázáno, že čin páchal po delší dobu). Nebyla ani doložena četnost údajného týrání a skutečnost, že poškozená utrpěla vážnější újmy na zdraví, či že by musela opakovaně vyhledávat lékařské ošetření nebo zda se projevy agresivity obviněného vystupňovaly v určitém období, či probíhaly v celém období už od dubna 2024. Rovněž nebylo prokázáno, že by se dopouštěl extrémních projevů surovosti, jak líčila poškozená v nejvypjatějších okamžicích. V této souvislosti namítl, že skutkový stav musí být prokázán bez důvodných pochybností. Za takto nejisté důkazní situace měly soudy nižších stupňů zvažovat mírnější právní posouzení nebo doplnění dokazování. Soudy podle dovolatele jeho vinu u tohoto skutku dovodily bez přihlédnutí k zásadě presumpce nevinny, ač pro to nebyl dostatečný důkazní podklad. 14. Obviněný dodal, že v dané věci se jednalo spíše o opakované slovní konflikty a drobné potyčky mezi ním a jeho matkou, nikoli o bezcitné týrání. Jeho jednání mělo být posouzeno nanejvýš jako mírnější trestný čin, resp. přestupek proti občanskému soužití, případně přečin nebezpečného vyhrožování, pokud by vůbec byl vyjasněn skutkový stav. Při absenci jasných důkazů měl být obžaloby zproštěn. 15. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. jej sám zprostil obžaloby v plném rozsahu podle § 226 písm. a) tr. ř. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil alespoň výrok o trestu a náhradě škody a podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozenou s uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Případně navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení výše uvedených rozhodnutí podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně či odvolacímu soudu se závazným pokynem, aby v dalším řízení respektovaly právní názory dovolacího soudu zejména ve vztahu k požadavku odstranění vytýkaných rozporů v provedených důkazech a aplikaci zásady presumpce neviny. III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného 16. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). 17. Státní zástupkyně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, obsah dovolání obviněného a připomněla obecná východiska uplatněných dovolacích důvodů a konstatovala, že výhrady obviněného jsou zjevně neopodstatněné, neboť s jeho námitkami se náležitě vypořádaly již soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích. 18. Výhrady obviněného ve vztahu k věrohodnosti poškozené označila státní zástupkyně za liché. Soud prvního stupně se podle jejího názoru náležitě zabýval věrohodností poškozené (viz body 51 až 56 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), navíc její výpověď nezůstala osamocena, byla podpořena svědeckými výpověďmi a ve věci vypracovanými znaleckými posudky, na které soudy nižších stupňů správně poukázaly. Poškozená od samého počátku vypovídala konzistentně, uváděla stále stejnou verzi soužití s obviněným po dobu asi jednoho roku, shodně popisovala i jeho jednání, které je mu kladeno za vinu pod bodem II. výroku o vině. Poškozená nikterak jednání obviněného nedramatizovala, nikterak mu nepřitěžovala tím, že by přidávala další a další skutečnosti, ale naopak vypovídala konzistentně, bez jakýchkoliv zásadních výkyvů. Podle znaleckých posudků u poškozené nebyly zjištěny symptomy psychotické poruchy, tendence ke lhaní, podvádění, lstivost, jež by obecně snižovaly její věrohodnost. Styl reprodukce událostí odpovídal kvalitám její paměti a struktuře osobnosti. Poškozená vypověděla shodně i s časovým odstupem, jádro její výpovědi bylo stabilní, styl výpovědi korespondoval s úrovní jejího myšlení a strukturou osobnosti. Nebyly zjištěny sklony ke konfabulacím či záměrnému účelovému zkreslování výpovědi. Znalecký posudek z oboru psychiatrie u poškozené konstatoval úzkostně depresivní poruchu se syndromem závislosti na psychotropních látkách, s preferencí alkoholu a nikotinu, jednalo se o dlouhodobý stav. Rozpoznávací schopnosti u poškozené byly a jsou plně zachovány, ovládací schopnosti byly hodnoceny jako snížené měrou podstatnou, rovněž schopnost zdržet se užívání alkoholu byla snížena měrou podstatnou. 19. Státní zástupkyně dále poukázala na listinné důkazy, zejména lékařské zprávy, záznamy o hovorech na linku 155, dále i na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který podle jejího názoru rovněž prokazuje jednání obviněného. V této souvislosti zmínila i výpovědi svědků. Svědek J. K. potvrdil, že u poškozené pozoroval na jejím těle modřiny. Občas se i podřekla, že byla napadena obviněným, nicméně pomoc od svědka nepožadovala, vše si chtěla vyřešit sama. Rovněž svědkyně M. Č. potvrdila, že se jí poškozená svěřovala a byla dokonce přítomna napadení poškozené obviněným, který ji i škrtil. Svědkyně A. T. uvedla, že si poškozená před obviněným schovávala peníze, jinak by jí je vzal. Charakter zranění, která poškozená postupně utrpěla, podle lékařských zpráv plně koresponduje s popisem vzniku zranění, jak jej uvedla poškozená. Státní zástupkyně tak má jednání obviněného provedenými důkazy za plně prokázané a použitou právní kvalifikaci za přiléhavou. 20. K námitce obviněného, že za stejné jednání byl potrestán dvakrát, státní zástupkyně uvedla, že jednání pod bodem II. se týká dne 3. 4. 2025, přičemž jednání pod bodem I. je charakterizováno obdobím do dne 3. 4. 2025. 21. S ohledem na shora uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. 22. K vyjádření státní zástupkyně obviněný uvedl, že podstatou dovolání není ani tak individuální věrohodnost poškozené, spíše do očí bijící rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (jež jsou pojata do výrokové části odsuzujícího rozsudku) založenými na výpovědi poškozené a kamerovými záznamy ze dne 3. 4. 2025, z nichž vyplývá objektivní realita. Polemiku o věrohodnosti poškozené lze podle jeho mínění podřadit pod zásadu volného hodnocení důkazů. Současně však poukázal na to, že důkazy v řízení musejí být hodnoceny všechny a ve vzájemné souvislosti. Dodal, že postrádá přesvědčivé zdůvodnění, jak objektivní a soudem provedený důkaz kamerovými záznamy z chodby domu zapadá do skutkových závěrů, které učinily soudy nižších stupňů. Skutkové závěry a z nich vyvozená jeho trestní odpovědnost v tomto světle neobstojí. Jeho procesní obranu soudy i státní zástupkyně ve svém vyjádření interpretují selektivně. Tyto námitky sice uplatnil již v odvolacím řízení, avšak odvolací soud na ně reagoval pouze zmíněným konstatováním o víře v pravdivost tvrzení poškozené, tedy neadekvátním způsobem. IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 23. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. 24. Obviněný D. K. opřel své dovolání o dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11). 25. Dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít případné vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tento dovolací důvod tak nemohou naplnit jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo na nedostatečný rozsah dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než který dovodily soudy nižších stupňů, pokud z nich není zřejmý zjevný rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením. 26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vyjmenovaných vad rozhodnutí, které spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda stíhaný skutek vůbec je trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. 27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. může být úspěšně uplatněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo pokud byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tento důvod dovolání má tedy dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný uplatnil druhou ze zmíněných variant, když podle jeho názoru napadeným usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání podané proti rozsudku soudu prvního stupně, který podle něj trpí vadami odpovídajícími dovolacím důvodům § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 28. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). b) Ke konkrétním námitkám obviněného 29. Úvodem Nejvyšší soud považuje za nutné k dovolacím námitkám uplatněným obviněným podotknout, že jsou z velké části jen opakováním argumentace z předchozích stadií trestního řízení, s nimiž se již soudy nižších stupňů věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání, v němž dovolatel jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud se takovými námitkami tyto soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým a dostatečně přesvědčivým způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). 30. Za námitku procesního charakteru, a tedy nepodřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod, je nutno označit argumentaci dovolatele, že soudy nižších stupňů hodnotily důkazy selektivně, v jeho neprospěch, resp. že měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů nižších stupňů není možno spatřovat namítané porušení této zásady, neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a obhajobou nezakládá bez dalšího porušení této zásady (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Aplikace této zásady totiž přichází v úvahu pouze za situace, že není možné žádným dalším dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení důkazních prostředků dovolatelem nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při jejich hodnocení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), neboť platí zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. V nyní projednávané věci byl skutkový stav zjištěn bez jakýchkoli důvodných pochybností, proto pro aplikaci zásady in dubio pro reo nebyl důvod (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18 a nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. I. ÚS 743/25). 31. Uplatněným dovolacím důvodům nemohla odpovídat ani zcela obecně formulovaná námitka obviněného, že soudy nedůvodně odmítly přikládat váhu jím navrženým důkazům (resp. byly soudem prvního stupně opomenuty). Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že důkazní prostředky, jejichž provedení soudy nižších stupňů odmítnou a své rozhodnutí náležitě zdůvodní v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, nelze hodnotit jako opomenuté důkazy. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud při svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí, a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře, a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str. 377 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Soud prvního stupně se zabýval všemi důkazy svědčícími ve prospěch i v neprospěch obviněného, tyto řádně vyhodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž své úvahy a myšlenkové hodnotící procesy pečlivě popsal. Uvedl, proč neuvěřil verzi obviněného a přiklonil se k verzi vyplývající zcela logicky z řetězce provedených důkazů a své rozhodnutí náležitě odůvodnil (viz rovněž výklad níže). S odkazem na § 97 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, soud prvního stupně též náležitě vysvětlil, proč byl neproveditelný obviněným navržený důkaz záznamem telefonických hovorů za období od 1. 4. do 3. 4. 2025. V této souvislosti odkázal na zprávu LP ZZSJčK, která poskytla výpis všech hovorů uskutečněných v požadovaném období (viz bod 42 a 44 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž odvolací soud náležitě vysvětlil, proč neshledal důvod pro opakování obviněným navrhovaných důkazů (úřední záznam ze dne 10. 4. 2025 o vyhodnocení kamerového záznamu, úřední záznam ze dne 14. 4. 2025 o vyhodnocení kamerového záznamu a úřední záznam ze dne 14. 4. 2025 o přepisu audio nahrávky, volání na tísňovou linku, případně výpovědi poškozené a obviněného, s využitím protokolu o jejich výslechu), neboť tyto byly bez jakéhokoli procesního pochybení provedeny již soudem prvního stupně. Takovému postupu soudů nižších stupňů nelze nic vytknout. Nelze proto dovodit, že by ve věci byly nějaké pro rozhodnutí podstatné důkazy opomenuty. 32. K námitkám obviněného, v nichž nesouhlasil s rozsahem provedeného dokazování a se správností skutkových zjištění, lze uvést, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Pokud soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů. Výhrady obviněného uvedené v dovolání nepřesahují prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů, jejímž prostřednictvím se obviněný jen snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné závěry ohledně naplnění subjektivní i objektivní stránky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, konkrétně ohledně znaku dlouhodobosti a intenzity týrání (k uvedenému rovněž viz výklad níže), jakož i ohledně naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Stejné výhrady ostatně uplatnil obviněný již v předchozích stadiích trestního řízení a soudy nižších stupňů se s jeho námitkami náležitě vypořádaly. Proto lze v podrobnostech rovněž odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Takové námitky nejsou způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ale ani žádný jiný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Tyto námitky svým obsahem směřují výlučně do skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, v němž by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). 33. Nejvyšší soud neshledal žádný, natožpak zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. O takový rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna. Zjevný nesoulad je tak dán pouze v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Těžištěm provedených důkazů v projednávané věci jsou výpověď poškozené a svědecké výpovědi, které podrobně, konkrétně, bez významných rozporů a celkově přesvědčivě popsaly, jakému jednání obviněného byla poškozená vystavena, jak dlouho toto jednání trvalo, v čem spočívalo, jaký na ni mělo vliv, jak ho pociťovala, jak na něj reagovala apod. Soudy hodnotily svědecké výpovědi i výpověď poškozené obezřetně, zejména z toho hlediska, zda a nakolik jsou podporovány ještě dalšími byť jen nepřímými důkazy, a to zejména znaleckými posudky, lékařskými zprávami, záznamy z volání na tísňovou linku záchranné služby. Pokud soudy považovaly výpověď poškozené za věrohodnou, měly pro to přijatelný důvod jednak v obsahové konzistentnosti výpovědi poškozené a jednak v dalších důkazech, jimiž byly výpovědi svědků z okruhu osob, s nimiž poškozená přicházela do styku a kterým se svěřila s tím, jakého jednání se vůči ní obviněný dopouštěl, a zejména pak znalecké posudky zaměřené na objasnění osobnosti poškozené k ověření pravdivosti jejích tvrzení. Ve vztahu k incidentu mezi obviněným a poškozenou ze dne 3. 4. 2025 lze dodat, že skutečnost, že poškozená nebyla schopna přesně časově určit dobu svého napadení, a z toho vyplývající rozpor mezi tvrzením poškozené o době napadení a zjištěními vyplývajícími z kamerových záznamů spolehlivě vysvětlily závěry znaleckého zkoumání poškozené (viz bod 31, 33 a 54 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Tento okruh důkazů umožnil soudům nižších stupňů učinit závěr, že svědecké výpovědi a výpověď poškozené jsou odpovídajícím popisem skutečně prožitých událostí a že na nich lze postavit skutková zjištění uvedená ve výroku o vině obviněného. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2026, sp. zn. IV. ÚS 2338/25). Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za tohoto stavu nelze konstatovat, že by mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy byl obsahově neadekvátní vztah porušující ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, nenaplňuje dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ostatně soud prvního stupně ve svých skutkových zjištěních ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině dobu spáchání činu konkretizoval dnem 3. 4. 2025 v přesně nezjištěné době, pokud dále uvedl „pravděpodobně v odpoledních hodinách“, jde o závěr pravděpodobnostní, který nemůže nic změnit na skutečnosti, že k napadení obviněné došlo právě v uvedený den, v době přesně nezjištěné, předcházející zadržení obviněného v 15.00 hod. příslušníky Policie České republiky. Pouze na neschopnosti poškozené blíže konkretizovat dobu jejích napadení obviněným proto nelze zpochybnit závěr, že k tomuto napadení skutečně v uvedený den došlo. 34. Námitky obviněného ve vztahu k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, konkrétně znaku „týrání“, nepřesahují opět rámec prosté polemiky se soudy zjištěným skutkovým stavem. Je tomu tak proto, že obviněný touto námitkou necílil na právní posouzení zjištěného skutkového stavu soudem, nýbrž prosazoval vlastní verzi skutkového stavu. Zejména tvrdil, že nebylo zjištěno jeho dlouhodobé surové zacházení s poškozenou. Konkrétně zpochybnil svědecké výpovědi argumentací, že svědci nebyli přítomni většině údajných událostí, a stejně tak poukázal na nevěrohodnost a proměnlivost výpovědi poškozené. Jak ovšem bylo již shora uvedeno, soud prvního stupně se pravdivostí výpovědi poškozené v hlavním líčení pečlivě zabýval a dospěl k závěru, že mluvila pravdu. Z provedeného dokazování bylo spolehlivě zjištěno, že obviněný poškozenou opakovaně a dlouhodobě fyzicky napadal, že poškozené ubližoval jak fyzicky, tak verbálně (k tomu zejména body 51 až 59 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Je tak zřejmé, že obviněný s poškozenou zle nakládal. Námitka obviněného již z tohoto důvodu nemůže obstát. Přitom „týráním“ se podle ustálené judikatury rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Opodstatněnost závěru, že týraná osoba pociťuje jednání pachatele jako těžké příkoří, je nutné posuzovat podle srovnatelných případů. Pro naplnění tohoto znaku není rozhodné, zda nastal následek na fyzickém nebo duševním zdraví týrané osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 40/2018). Zákon rovněž nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí (viz opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, publikované pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Pro tento stav je přitom příznačné, že týraná osoba jednání pachatele snáší, není schopna klást mu odpor, pasivně se mu podřizuje, bezbranně před ním ustupuje a v podstatě není schopna na něj adekvátně reagovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 458/2018). Může jít tedy nejen o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2477). Je třeba, aby šlo o akty nevhodného chování či urážek a fyzického napadání, které ve sledovaném období vykazují v souhrnu vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti. Právě vyšší stupeň hrubosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022). Výhrady obviněného, že nešlo o „bezcitné týrání“, protože jeho jednání nedosahovalo takové intenzity, aby přesahovalo rámec běžných slovních konfliktů a drobných potyček, nemají opodstatnění zejména s ohledem na učiněná skutková zjištění, v nichž je v potřebné míře vyjádřena právě intenzita, hrubost i bezcitnost vůči ženě, navíc matce obviněného, jejíž schopnost se činu bránit byla ztížena právě i v důsledku blízkého rodinného vztahu k obviněnému. Poškozená snášela útrpně toto příkoří až do doby jejího brutálního napadení obviněným a neurvalému až násilnému jednání obviněného se nepostavila z obavy, že by se tím situace mohla ještě vyostřit. Nelze než uzavřít, že se ocitla ve velmi zranitelném postavení a vzniklou situaci musela vnímat velmi úkorně až trýznivě, tedy zcela nepochybně jednání obviněného musela pociťovat jako těžké příkoří. 35. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídá námitka obviněného, jíž zpochybňoval naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku s tím, že nemohl být naplněn znak dlouhodobosti jednání. Zákonný znak „týrání“ ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku v sobě zahrnuje určitou soustavnost, která je v závislosti na intenzitě jednání pachatele zpravidla dána u jednání páchaného po dobu v řádu měsíců. Obdobně se vyjádřil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008 (publikovaném pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.), v němž uvedl, že pro posouzení otázky, zda pachatel tohoto trestného činu pokračoval v jeho páchání po delší dobu ve smyslu § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku je určující nejen celková doba týrání, ale je třeba přihlédnout také ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V nyní projednávané trestní věci se dovolatel dopouštěl vůči poškozené, své matce, jak četných vulgárních verbálních útoků, vyhrožování zabitím či kopnutím do hlavy, tak i opakovaných fyzických útoků (udeřil jí otevřenou dlaní do obličeje, kopal jí do hlavy, vylil jí studenou kávu na hlavu, házel po ní předměty, zamykal jí v bytě a bral jí klíče a mobilní telefon), přičemž své neurvalé, hrubé, násilnické jednání vůči poškozené stále stupňoval a vyostřoval (viz zranění poškozené na fotografiích č. l. 50, 205 a 210 spisu). Za situace, že se obviněný dopouštěl vůči poškozené takového jednání ve shora popsané intenzitě po dobu jednoho roku, je dostatečný důvod pro úsudek, že jde o delší dobu ve smyslu § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, tedy coby okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. 36. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že za stejné jednání byl v daném případě potrestán dvakrát, neboť – jak správně poznamenala již státní zástupkyně – jednání pod bodem II. se týká období ze dne 3. 4. 2025, přičemž jednání pod bodem I. je charakterizováno obdobím do 3. 4. 2025. Navíc ve vztahu k jednání popisovanému pod bodem I., kdy obviněný poškozenou před prodejnou Billa v XY zezadu rukama škrtil úchopem do tzv. kravaty zezadu, šacoval ji, přičemž se dožadoval vydání finanční hotovosti, lze pouze na okraj konstatovat, že by v úvahu přicházela jiná právní kvalifikace této části skutku, a to podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Obdobné je možné poznamenat i ohledně jednání obviněného popsaného pod bodem I., kdy obviněný poškozené odcizil finanční prostředky v přesně nezjištěné výši a zlaté šperky za účelem uspokojení svých potřeb z důvodu nemajetnosti a neochoty pracovat, ve vztahu k němuž by přicházela v úvahu jeho kvalifikace podle § 205 tr. zákoníku. Takové posouzení skutku by však bylo pro obviněného nepříznivější ve srovnání s právním posouzením skutku v napadeném rozhodnutí. Jelikož však bylo dovolání podáno jen obviněným, nemají takovéto úvahy s ohledem na zásadu „zákazu reformace in peius“ opodstatnění. 37. Rovněž námitku obviněného, že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, je obecně možno podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jde o námitku nesprávného právního posouzení skutku, nicméně obviněný tuto námitku ve svém dovolání uplatnil pouze formálně s obecným konstatováním, že jeho jednání mohlo dosáhnout nejvýše intenzity přestupku. Ohledně aplikace zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze pominout výklad této zásady včetně pojmu společenské škodlivosti, který byl přijat ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. V souladu se zakotvením formálního pojetí trestného činu zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je nutno vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Pouze ve zcela výjimečných případech, pokud veškeré okolnosti spáchání činu neodpovídají běžně se vyskytujícím případům trestného činu stejné povahy, je možné za použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio dovodit odpovědnost pachatele mimo rámec trestního řízení a uplatnit jeho odpovědnost podle jiného právního předpisu. V tomto smyslu se soudy nižších stupňů vypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe, když důvodně shledaly za nezbytné vyvodit trestní odpovědnost obviněného s ohledem na okolnosti, za nichž se předmětné trestné činnosti dopustil, přičemž jednal úmyslně vůči své matce, jeho nejbližší osobě, která mu poskytla pomoc a přístřeší v době, kdy se toulal a žil na ulici. V jednání obviněného nešlo o nějaké ojedinělé či nahodilé výstřelky, které by se daly považovat za součást běžných rodinných rozmíšek, nýbrž o útoky, které ve svém souhrnu měly povahu zlého nakládání s poškozenou, vyznačovaly se jako celek výraznou mírou neúcty, bezcitnosti a hrubosti. Nebyly přitom zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit menší společenskou škodlivost činu obviněného, která by aplikaci této zásady ospravedlnila. Obviněný se rozhodně nedopustil posuzované trestné činnosti za nějakých výjimečných okolností, které by svědčily o natolik nízké míře společenské škodlivosti, jež by neodpovídala ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Navíc, jak bylo zjištěno, se svým jednáním vůči poškozené dopustil rovněž zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Lze tedy v tomto směru uzavřít, že soudy nižších stupňů zcela správně zohlednily zásadu subsidiarity trestní represe, jejich úvahy jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí podrobně vyloženy. Přitom všechny okolnosti, za nichž došlo ke spáchání trestné činnosti obviněným a které svědčily v jeho prospěch, vyjádřily i v uloženém trestu. V. Závěrečné shrnutí 38. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného D. K. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ačkoliv bylo možné část námitek uplatněných obviněným podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu