5 Tdo 320/2026-310 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný T. P. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2026, sp. zn. 8 To 423/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 12/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 12 T 12/2025, byl obviněný T. P. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil společně s obviněným J. K. skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Jejich trestná činnost spočívala ve stručnosti v tom, že dne 23. 12. 2024 v době od 9.40 hodin do 10.42 hodin v prodejně Billa v ulici XY v Brně odcizili 1x Gajdošovo bílé víno 2 l a 1x Gajdošovo červené víno 2 l, tedy zboží v celkové hodnotě 85,80 Kč. Došlo k tomu tak, že obviněný T. P. vzal z regálu lahve vína, které podal obviněnému J. K., jedoucímu na invalidním vozíku, který obě lahve schoval pod oblečení, přičemž jedna z lahví mu vypadla z pod oblečení a rozbila se. Následně obviněný T. P. tlačil invalidní vozík, na kterém seděl J. K., ven z prodejny, projeli pokladní zónu, nezaplatili za zboží a byli zadrženi zaměstnancem ostrahy prodejny. Jejich společným jednáním tak vznikla obchodní společnosti BILLA, spol. s r. o., škoda v celkové výši 85,80 Kč, přičemž jedna nepoškozená láhev byla vrácena zpět do prodeje. Uvedeného jednání se obviněný T. P. dopustil, ačkoli si byl vědom, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2024, sp. zn. 12 T 31/2024, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2024, uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 28. 11. 2024. 2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému T. P. uložen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byla uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř., aby společně a nerozdílně se spoluobviněným J. K. zaplatil poškozené obchodní společnosti Billa, spol. s r. o., na náhradě škody částku 43 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti shora zmíněnému rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 12 T 12/2025, podali obviněný T. P. a spoluobviněný J. K. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 1. 2026, sp. zn. 8 To 423/2025. Z podnětu odvolání obou obviněných odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném popisu skutku uznal obviněné vinnými pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 2026). Obviněnému T. P. uložil podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále uložil obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost, aby společně a nerozdílně se spoluobviněným J. K. zaplatil poškozené obchodní společnosti Billa, spol. s r. o., na náhradě škody částku 43 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu 4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2026, sp. zn. 8 To 423/2025, podal obviněný T. P. dovolání, které opřel o dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř. 5. Obviněný ve svém dovolání argumentuje tím, že soud prvního stupně porušil jeho právo na obhajobu, protože konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Obviněný odmítl tvrzení odvolacího soudu, že souhlasil se zkrácením zákonné lhůty k přípravě na hlavní líčení a že mu bylo krátkou cestou předáno předvolání k hlavnímu líčení. Jak dále obviněný zdůraznil, nemá právní vzdělání a vazební zasedání pro něj představovalo stresující, emočně náročnou situaci, takže nemusel vůbec správně vnímat, co se odehrává, co podepisuje a jaké to pro něj bude mít důsledky. Nebyly tak materiálně naplněny podmínky k postupu podle § 202 odst. 3 tr. ř. 6. Obviněný vytkl i zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Podle jeho názoru z přečtených záznamů z přípravného řízení se spolehlivě nepodává jeho doznání. Výpověď spoluobviněného J. K. a vysvětlení svědka M. K. pak obviněný považuje za nevěrohodné důkazní prostředky, přičemž záznamy z bezpečnostních kamer nebyly způsobilé spolehlivě ztotožnit obviněného. Vzhledem k pochybnostem o důkazní hodnotě provedených důkazů je podle obviněného závěr o jeho vině v extrémním rozporu s provedenými důkazy a rozhodnutí soudů v rozporu se zásadou in dubio pro reo. 7. Obviněný poukázal též na to, že nebylo dosaženo takové společenské škodlivosti činu, aby byla naplněna skutková podstata trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Tato excesivní právní kvalifikace vedla k uložení nepřiměřeného trestu odnětí svobody ve výši 2 měsíců nepodmíněně. Po vrácení jedné lahve je reálná škoda pro poškozenou způsobená rozbitím druhé lahve jen 43 Kč. Jde tedy o zcela banální delikt, který v daném případě nedosahuje intenzity pro trestněprávní postih a uložený trest se obviněnému jeví i po drobné korekci odvolacího soudu jako naprosto nepřiměřený a hrubě excesivní. Celospolečenské náklady jen na výkon takového trestu jsou naprosto neproporcionální ve vztahu k závažnosti činu. Soudy přitom mají k dispozici řadu alternativních trestů, nespojených nutně s výkonem trestu ve věznici. 8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 9. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který shledal dovolání obviněného neopodstatněným. Podle jeho názoru postup soudu prvního stupně, který jednal v nepřítomnosti obviněného, byl v souladu s ustanoveními § 202 odst. 2, 3 tr. ř. a nebylo porušeno právo obviněného na obhajobu. Argumentace obviněného o jeho stresovém stavu a neporozumění situaci při odsouhlasení postupu soudu nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Pokud jde o tvrzení obviněného, jímž vytýká extrémní rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak podle státního zástupce nelze považovat za takový extrémní rozpor jakýkoli případ, kdy má obviněný za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než jak si představuje. V průběhu řízení nevyvstala žádná skutková či jiná okolnost, která by zpochybňovala tato zjištění a činila je nespolehlivými v míře naplňující citovaný dovolací důvod. K údajnému porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo státní zástupce dodal, že toto pravidlo má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný dovolací důvod. Podle státního zástupce nelze dovodit ani existenci dovolacího důvodu obsaženého v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť právní kvalifikace skutku z hlediska naplnění všech zákonných znaků přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku respektuje platnou právní úpravu, a to i při správném posouzení časové působnosti trestních zákonů, v důsledku které je pro obviněného rozhodnutí odvolacího soudu příznivější. V reakci na námitku nedostatečné společenské škodlivosti činu státní zástupce odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012) k výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, které se uplatní, pokud posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, což se netýká projednávaného případu. Přestože se tvrzení obviněného o uložení nepřiměřeného trestu vymyká dovolacím důvodům, státní zástupce k němu uvedl, že nejde o trest nepřiměřený, neboť byl uložen výrazně při nulové dolní hranici zákonné trestní sazby za současného respektování kritérií významných pro stanovení druhu a výměry trestu podle § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Vzhledem k opakujícím se námitkám obviněného státní zástupce odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné. a) III. Posouzení důvodnosti dovolánía) Obecná východiska 10. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání. Dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti námitek obviněného ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř. 11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. 12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 13. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. 14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů stanovených v § 265b tr. ř., přičemž dovolání podané z jiného důvodu je vyloučeno. Nestačí ovšem, aby byl zákonný dovolací důvod jen formálně deklarován, ale námitky dovolatele musí svým obsahem skutečně odpovídat takovému důvodu. b) K uplatněným námitkám obviněného 15. Po prostudování spisového materiálu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného T. P. není opodstatněné. Obviněný ve svém dovolání v podstatě jen zopakoval námitky, které vznesl již v předchozím řízení, aniž by reagoval na to, že soudy nižších stupňů se s nimi již vypořádaly. Svou dovolací argumentaci přitom založil na nesouhlasu s tím, jak soudy hodnotily jednotlivé důkazy a k jakým závěrům nakonec dospěly. Stejnými námitkami se přitom zabývaly již soudy nižších stupňů, které se věnovaly důkladně jednotlivým výhradám a tvrzením obviněného a správně je vyhodnotily. Dovolací argumentace obviněného je navíc velmi stručná a jen obecná, takže je na hraně toho, co lze ještě považovat za materiální odůvodnění uplatněných dovolacích důvodů. Pokud jde o skutkové námitky obviněného opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze jen stručně konstatovat, že v předchozím trestním řízení byl náležitě zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s požadavky podle § 2 odst. 6 tr. ř. Rozhodnutí napadená dovoláním splňují rovněž požadavky na odůvodnění obsažené v § 125 odst. 1 tr. ř. 16. Ačkoli obviněný správně podřadil své tvrzení o porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení (§ 202 odst. 3 tr. ř.) pod dovolací důvod v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neuplatnil ji důvodně, neboť žádné zákonné ustanovení nebylo v projednávaném případě porušeno. Obviněný se totiž bez omluvy nedostavil k hlavnímu líčení, přestože mu bylo dne 9. 3. 2025 řádně doručeno předvolání k němu společně s návrhem na potrestání při vazebním zasedání (viz protokol o vazebním zasedání ze dne 9. 3. 2025 na č. l. 70 trestního spisu). V průběhu tohoto vazebního zasedání obviněný rovněž souhlasil se zkrácením zákonné lhůty k přípravě na hlavní líčení a se čtením podaného vysvětlení svědka M. K. Předvolání k hlavnímu líčení bylo tehdy obviněnému doručeno i s poučením a měl možnost se k věci vyjádřit, navrhnout důkazy a byl vyrozuměn o termínu konání hlavního líčení. Nebyl tedy zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pokud se v dovolání argumentuje tím, že obviněný byl ve stresu a nevěděl, s čím souhlasí, k tomu lze dodat, že z následného jednání obviněného po vazebním zasedání je zřejmé, že svou nepřítomností u hlavního líčení dne 13. 3. 2025, k němuž byl řádně předvolán, se snažil jen vyhnout trestnímu postihu za projednávaný trestný čin. O tom svědčí i skutečnost, že se dosud nepodařilo doručit obviněnému opis rozsudku soudu prvního stupně, a to ani prostřednictvím policejního orgánu, prozatím bezvýsledně bylo po obviněném vyhlášeno pátrání na území České republiky a byl vydán příkaz k zatčení. Tyto skutečnosti ostatně vedly až k tomu, že dne 16. 10. 2025 bylo usnesením soudu rozhodnuto o tom, že trestní řízení proti obviněnému bude vedeno jako proti uprchlému ve smyslu § 302 a násl. tr. ř. 17. Velmi obecně pak obviněný uplatnil tvrzení o existenci tzv. extrémního rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Podle názoru Nejvyššího soudu je tato námitka neopodstatněná, protože žádný takový rozpor zde nenastal, natož rozpor extrémní. Obviněný totiž jen v obecné rovině nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, neboť má za to, že k nim nebyl podklad, přestože všechny důkazy, jejich obsah a skutkové závěry z nich vyplývající jsou v odůvodněních rozhodnutí soudů nižších stupňů podrobně vylíčeny a na jejich podkladě bylo učiněno logicky zcela správné rozhodnutí. 18. Argumentace obviněného ohledně nízké společenské škodlivosti činu spočívající v banálním deliktu, jímž fakticky vznikla poškozené obchodní společnosti škoda pouze ve výši 43 Kč, rovněž není relevantní, neboť výše škody není znakem skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jímž byl obviněný shledán vinným. Společenská škodlivost tohoto jednání je dána už tím, že jej obviněný spáchal v době, kdy byl za takové jednání v posledních třech letech odsouzen, resp. potrestán. Naopak nelze bagatelizovat jednání obviněného už jen proto, že ani přes jeho předchozí potrestání nedošlo ke kýženému výsledku, a sice jeho odrazení od páchání další trestné činnosti. Nelze tedy přisvědčit námitce obviněného v uvedeném směru, protože ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku bylo užito v jeho věci správně a trestní represe byla vůči němu uplatněna v souladu s ním a důvodně. 19. Stejně tak námitky obviněného spočívající v údajné nepřiměřenosti uloženého trestu nejsou důvodné a ani neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pod nějž je obviněný podřadil. Jiným nesprávným hmotněprávním posouzením ve smyslu citovaného dovolacího důvodu totiž ve vztahu k výroku o trestu mohou být jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Jde např. o pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takové vady však obviněný nenamítl a ani u něj nepřicházejí v úvahu. Navíc obviněnému byl uložen přípustný druh trestu a jeho výměra odpovídá trestní sazbě stanovené v § 205 odst. 1 tr. zákoníku, takže nemohl být naplněn ani jiný dovolací důvod. 20. Obviněný ve svém dovolání vytkl i porušení pravidla in dubio pro reo. Toto pravidlo, podle něhož je třeba v pochybnostech o vině rozhodnout ve prospěch obviněného, se používá v trestním právu procesním, ovšem ani jeho případné porušení nelze podřadit pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů. Soudy nižších stupňů navíc v nyní posuzované věci neměly žádné pochybnosti o vině obviněného a vzhledem k provedenému dokazování a jeho výsledkům ani neměly důvody k tomu, aby nabyly takové pochybnosti a aby musely postupovat ve prospěch obviněného. Samotný odlišný názor obviněného na výsledky provedeného dokazování nejsou důvodem k uplatnění pravidla in dubio pro reo a k postupu v jeho prospěch. 21. Vzhledem k opakujícím se námitkám, které obviněný vznesl již před soudy nižších stupňů a s nimiž se tyto soudy dostatečným a správným způsobem vypořádaly, považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat i na své usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002). Z něj vyplývá, že v případě podání dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, které byly uplatněny již v řízení před soudem prvního či druhého stupně a s nimiž se tyto soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V. Závěrečné shrnutí 22. Na podkladě výše popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného T. P. není opodstatněné, neboť v něm opakuje námitky, které již vznesl v předchozím trestním řízení a s nimiž se soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly, či námitky, které nejsou způsobilé naplnit jím uplatněné, ale ani jiné dovolací důvody. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl podané dovolání. Učinil tak na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. ř. 23. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, proto tak učinil. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 23. 4. 2026 JUDr. František Púry, Ph.D. předseda senátu