5 Tdo 407/2026-1385 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 5 To 297/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 77/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění:I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 71 T 77/2022, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle § 206 odst. 3, § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 2 roků, podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen peněžitý trest ve výměře 125 denních sazeb po 400 Kč, tedy celkem ve výměře 50 000 Kč. V adhezním řízení soud jednak podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozenému P. B. na náhradu škody částku 157 539 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z uvedené částky od 1. 6. 2020 až do zaplacení, a jednak téhož poškozeného odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 5 To 297/2025, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu podle téhož ustanovení uložil trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Poškozeného P. B. odvolací soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Uvedeného přečinu se obviněný podle výroku o vině rozsudku odvolacího soudu dopustil ve stručnosti tím, že nejméně od 1. 6. 2020 jako zaměstnanec a stavbyvedoucí obchodní společnosti ARJEN technika, s. r. o., nedbal svých povinností vymezených v § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zák. práce“), a to řádně střežit a ochraňovat před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím předmět nájemní smlouvy, dále nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele a zabezpečit přijetí opatření k ochraně předmětu nájmu, jímž bylo lešení zn. Layher, které měla obchodní společnost ARJEN technika, s. r. o., jako nájemce v přechodném užívání na základě nájemní smlouvy uzavřené s pronajímatelem P. B. dne 15. 5. 2018, a přestože obviněný obdržel od pronajímatele dne 1. 6. 2020 výzvu k vrácení lešení, neučinil tak a s lešením naložil nezjištěným způsobem, čímž poškozené obchodní společnosti ARJEN technika, s. r. o., způsobil škodu ve výši 168 629 Kč. II. Dovolání obviněného 4. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a e) tr. ř. 5. Obviněný předně připomněl změnu v právní kvalifikaci skutku, neboť soud prvního stupně dospěl k závěru o trestní odpovědnosti obviněného za přečin zpronevěry, přičemž odvolací soud s tímto právním posouzením (shodně s obviněným) nesouhlasil, skutek změnil a obviněného shledal vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku s tím, že obviněný měl svým jednáním způsobit poškozené obchodní společnosti ARJEN technika, s. r. o., u níž byl zaměstnán, škodu ve výši téměř 170 000 Kč. Obviněný se však neztotožnil ani s touto právní kvalifikací skutku a odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že neporušil žádnou zákonem uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Odvolací soud tento svůj právní názor opřel o porušení obecné povinnosti zaměstnance, resp. vedoucího zaměstnance, podle zákoníku práce, jež se však vztahuje primárně k majetku zaměstnavatele, nikoli ke všem věcem, jež má zaměstnavatel ve své dispozici. Obviněný tedy ze zákona a ani na základě smlouvy nebyl povinen opatrovat cizí majetek (zde lešení), což mu dále neukládala ani pracovní smlouva nebo vnitřní pracovní předpisy zaměstnavatele. Naplněn nebyl ani další znak skutkové podstaty přečinu podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, a to vznik škodlivého následku. Podle odvolacího soudu měl obviněný svým jednáním způsobit škodu obchodní společnosti ARJEN technika, s. r. o., jež ale nebyla vlastníkem předmětného lešení, a proto jí nemohla vzniknout škoda na tomto cizím majetku. Pro případ, že by Nejvyšší soud souhlasil s odvolacím soudem ohledně naplnění objektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku, ohradil se obviněný také proti naplnění subjektivní stránky v nepřímém úmyslu, jak shledal odvolací soud. Nanejvýše by u něj šlo uvažovat o „nedbalostním selhání“, nikoli však o úmyslu. Poslední námitka obviněného přiřazená důvodu pod písm. h) se týkala porušení zásady ultima ratio, neboť podle obviněného k řešení situace postačovalo využít prostředků občanského, případně pracovního práva. 6. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil v souladu s jeho slovním vyjádřením v úvodu dovolání v jeho první a třetí alternativě. V podrobnějším odůvodnění dovolání se věnoval zejména třetí alternativě spočívající ve vadě tzv. opomenutých důkazů. Nesouhlasil se soudy obou stupňů, které nevyhověly jeho návrhu na výslech svědka O. S., neboť jej vyhodnotily jako nadbytečný. Podle obviněného tento svědek mohl potvrdit vrácení lešení P. B. Zjevný rozpor ve smyslu první alternativy označeného dovolacího důvodu obviněný výslovně nezmínil, stěžoval si na „přímý rozpor“ skutkového závěru o tom, že nebylo přesně zjištěno, jak skutečně bylo s lešením naloženo, a právního závěru o existenci příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti obviněného opatrovat cizí majetek a vznikem škody ve výši 168 629 Kč. 7. Nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný založil na tom, že obchodní společnost ARJEN technika, s. r. o., která podle odvolacího soudu byla jednáním obviněného poškozena, nedala ve smyslu § 163 odst. 1 tr. ř. souhlas s trestním stíháním obviněného. Kromě toho odvolací soud formuloval skutek odlišně než orgány činné v trestním řízení v předchozích stadiích trestního řízení, totožnost skutku tedy nebyla zachována. Trestní odpovědnost za tento nový skutek, pro který byl odsouzen odvolacím soudem, byla podle obviněného promlčena nejpozději v roce 2023, tj. ještě předtím, než odvolací soud vyhlásil odsuzující rozsudek. 8. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, a sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby. III. Vyjádření k dovolání a replika k němu 9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací námitky obviněného, jimiž se následně věcně zabýval. 10. Státní zástupce nepřisvědčil námitce promlčení trestního stíhání, ale ani výtce proti nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu absence souhlasu poškozené obchodní společnosti ARJEN technika, s. r. o., s trestním stíháním obviněného. Totožnost skutku spáchaného 1. 6. 2020, kdy byla obviněnému doručena výzva k vrácení lešení, zůstala zachována. Proto zahájením trestního stíhání dne 3. 9. 2021 (a dalšími procesními úkony) došlo k přerušení běhu promlčecí doby s následkem počátku běhu promlčecí doby nové, k čemuž státní zástupce odkázal na § 34 odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku. Odmítl rovněž úvahy o nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu scházejícího souhlasu poškozené obchodní společnosti. Podmínky, za nichž je vyžadován k trestnímu stíhání pachatele souhlas poškozeného, vymezuje § 163 odst. 1 tr. ř. mj. tak, že musí jít o trestní stíhání vedené proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.). Souhlas poškozeného s trestním stíháním je tudíž nutný jen tehdy, jestliže poškozeným je fyzická osoba, což obchodní společnost ARJEN technika, s. r. o., nesplňuje. 11. Obviněný cílil na třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud vytýkal soudům opomenutí provést navrhovaný výslech svědka, který měl vypovídat ke skutkové okolnosti, o níž však soudy obou stupňů měly zcela jasno, a to na podkladě jiných provedených důkazů. Případné vyhovění důkaznímu návrhu obviněného tedy nemohlo na skutkovém zjištění soudů nic změnit. Za takové situace nelze uvažovat o nedůvodném neprovedení navrhovaného podstatného důkazu, jak předpokládá třetí alternativa důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 12. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněného proti naplnění znaků objektivní stránky přečinu podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, byť s odůvodněním napadeného rozsudku nesouhlasil bezvýhradně. Výtky obviněného proti nedostatečnému zdůvodnění naplnění znaku „porušení zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek“ nebyly oprávněné. Odvolací soud se tomuto znaku věnoval v bodech 60. až 66. svého rozsudku. K tomu státní zástupce doplnil, že ustálená rozhodovací praxe vychází z toho, že dotčený znak skutkové podstaty podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku lze naplnit i porušením povinností zaměstnance obsažených v § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zák. práce. V posuzované věci bylo přitom zásadní, že obviněný téměř výhradně zastával pozici vedoucího v obchodní společnosti ARJEN technika, s. r. o., kterou navenek zastupoval v obchodních vztazích, sjednal za ni nájemní smlouvu na lešení, s nímž také fakticky nakládal, rozhodoval o platbách nájemného a po ukončení smluvního vztahu měl nepochybně povinnost lešení také vrátit. Státní zástupce sice připustil, že citovaná ustanovení zákoníku práce se týkají primárně ochrany majetku zaměstnavatele, jak se obviněný bránil v dovolání, avšak současně se vztahují i k takovým jemu zaměstnavatelem svěřeným prostředkům, jež nejsou ve vlastnictví zaměstnavatele a na nichž také může v příčinné souvislosti s porušením povinnosti zaměstnance vzniknout škoda. V souvislosti s tím státní zástupce dále podotkl, že ve vztahu k cizímu majetku, který byl právnické osobě svěřen jinou osobou do správy nebo opatrování, může porušovat povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek vedoucí pracovník nebo i běžný zaměstnanec ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku. Nadto skutek byl spáchán v přímé souvislosti se závazkovým vztahem mezi P. B. a obchodní společností ARJEN technika, s. r. o., u něhož se uplatní ustanovení § 2213 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), které stanoví nájemci ve vztahu k pronajaté věci takové povinnosti, z nichž lze dovozovat i smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu § 220 odst. 1 tr. zákoníku. Podle státního zástupce lze odvolacímu soudu vytknout opomenutí uvést odkaz na citované ustanovení o. z. ve výroku o vině, což však nemůže samo o sobě vést ke zrušení napadeného rozsudku, protože v popisu skutku jsou konkrétně označeny i další zákonem stanovené povinnosti, které obviněný porušil, v důsledku čehož vznikla škoda na cizím majetku. 13. Co se týká škody jako jednoho ze znaků skutkové podstaty podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce se neztotožnil s odvolacím soudem, že by škoda vznikla na straně obchodní společnosti ARJEN technika, s. r. o. Kromě toho, že odvolací soud blíže nevysvětlil změnu v osobě poškozeného, poškozeným byl podle názoru státního zástupce vlastník lešení, a to P. B., jehož odvolací soud odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Takový výrok o náhradě škody byl tedy učiněn nesprávně, ale zhojit toto pochybení již nelze, protože by šlo o změnu v neprospěch obviněného, což nelze připustit s ohledem na fakt, že dovolání podal výhradně obviněný. Protože P. B. byl odvolacím soudem za poškozeného stále považován (pouze vedle něj byla nesprávně označena za poškozenou také obchodní společnost ARJEN technika, s. r. o.), nejde ani o případ, který řešil Nejvyšší soud v rozhodnutí č. 43/2025 Sb. rozh. tr., v němž bylo třeba nově rozhodnout o nároku na náhradu škody pro zcela nesprávně označenou osobu poškozeného. Projednání dovolání za účelem správného označení poškozeného navíc nemůže zásadně ovlivnit postavení obviněného, a to i vzhledem k tomu, že odvolací soud obviněnému neuložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit nesprávnému poškozenému trestným činem způsobenou škodu. 14. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Zároveň vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 15. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva využil. V podání ze dne 11. 5. 2026 obecně setrval na své dovolací argumentaci a podrobněji reagoval na tu část vyjádření státního zástupce k jeho dovolání, v níž vyjádřil souhlas s právní kvalifikací skutku jako přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže v postavení zaměstnance obchodní společnosti ARJEN technika, s. r. o., porušil některou ze svých povinností zaměstnance stanovených zákoníkem práce, nečinil tak úmyslně, ale nanejvýš liknavě, jak uvedl sám státní zástupce, tudíž jednal z nedbalosti. Minimálně z tohoto důvodu nemohl být uznán vinným spácháním úmyslného trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku. Případné úvahy o naplnění nedbalostní alternativy téhož trestného činu podle § 221 tr. zákoníku však byly s ohledem na nedostatek znaku „značné škody“ vyloučeny. Na závěr obviněný zopakoval svůj závěrečný návrh, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a obviněného sám obžaloby zprostil. IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolánía) Obecná východiska 16. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. 17. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. 18. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a e) tr. ř. 19. Obecně lze konstatovat, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahuje tři alternativy, a to že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že popsané vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která však nejsou určující pro naplnění znaků trestného činu (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). 20. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. 21. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. přichází v úvahu v situacích, v nichž nastal některý z obligatorních důvodů (§ 11 odst. 1, 2, 5 a § 11a tr. ř.), pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popř. bylo-li již zahájeno, je třeba je zastavit, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení vydal namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání rozhodnutí jiné, jež bylo pro obviněného méně příznivé. b) K uplatněným námitkám obviněného 22. Obviněný v dovolání brojil zejména proti právnímu posouzení skutku jako přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru je možno dát dovolateli za pravdu, Nejvyšší soud se rovněž neztotožnil se změnou právní kvalifikace, k níž přistoupil odvolací soud, a již na tomto místě lze stručně předeslat, že odpovídající bylo posoudit zjištěný skutek jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jak učinil soud prvního stupně. Nicméně přes obviněným důvodně vytčenou vadu neshledal Nejvyšší soud potřebu kasačním způsobem zasáhnout do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu, protože napravení jeho pochybení by fakticky vedlo ke zhoršení postavení obviněného, pro něhož je naopak příznivější odsouzení za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku. 23. Z hlediska vytýkané vady a samotného právního posouzení zjištění soudů obou stupňů se Nejvyšší soud nejprve vyjádří k zásadě zachování totožnosti skutku, jejíž nedodržení rovněž obviněný namítl, byť poněkud kostrbatě, neboť jeho formulace v dovolání výslovně zněla tak, že v odvolacím řízení šlo o „proměnu skutkové věty“ a tudíž i o „nový skutek“. Dovolací argumentace tedy v tomto ohledu nebyla precizní, přesto Nejvyšší soud má za podstatné tuto otázku blíže rozvést a charakterizovat okolnosti tvořící podstatu skutku v posuzované věci, která zůstala v průběhu trestního řízení v zásadních okolnostech shodná. S přihlédnutím ke kritériím, která jsou určující pro zachování totožnosti a budou zmíněna níže, je podstatné, že soudy obou stupňů posuzovaly tentýž skutek, byť s některými odlišnostmi. Pojmem skutku a jeho totožností se poměrně široce zabývá odborná literatura i judikatura, na niž lze odkázat (viz např. rozhodnutí č. 6/1962, 64/1973, 13/1991, 17/1993, 1/1996, 40/2001, 21/2010 Sb. rozh. tr.). Skutek sice není v právním řádu blíže definován, ustálená rozhodovací praxe však za něj považuje ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro trestněprávně relevantní následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. zejména rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je zachována, pokud je úplná shoda v jednání a v následku, nebo alespoň v jednání při rozdílném následku anebo alespoň v následku při rozdílném jednání, postačí dokonce i částečná shoda jednání nebo i částečná shoda následku (případně obojího), pokud zůstala shoda v podstatných okolnostech (více k tomu např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, zejména s. 2719 a násl.; Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, s. 640 a násl.). 24. Je přitom třeba odlišovat skutek a popis skutku, který se v průběhu řízení může, resp. musí měnit s ohledem na průběžné hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků v určitém stadiu trestního řízení, zůstane-li zachována totožnost skutku. Také Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi v minulosti k této otázce opakovaně vyjadřoval a konstatoval, že v průběhu trestního stíhání s ohledem na postupné objasňování rozhodných skutečností dochází ke zpřesňování skutkových zjištění, proto není možné klást přehnané nároky na pregnantní popis skutku na počátku trestního stíhání v usnesení o zahájení trestního stíhání (např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 369/05, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05), podobně to platí i pro podanou obžalobu (jádro dokazování je totiž až v hlavním líčení). Státní zástupce i soudy jsou povinny v souladu s výsledky dokazování přihlédnout ke všem okolnostem, které ve srovnání s popisem obsaženým v petitu žalobního návrhu, resp. předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání, skutek modifikují. Některé skutečnosti totiž mohou odpadnout, naopak jiné přistoupit, nesmí se pouze změnit podstata skutku, určená jednáním obviněného, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské vztahy chráněné trestním zákonem. V rozsudku soudu proto může dojít ke zpřesnění popisu skutku, pokud jde o místo a čas spáchání skutku, způsob, jakým byl čin proveden, formu zavinění apod. K této otázce se vyjádřil i Nejvyšší soud např. v rozhodnutí č. 1/2000 Sb. rozh. tr., v němž jednoznačně odlišoval skutek od jeho popisu a upozornil, že řízení se vede o skutku, což není možno zaměňovat s jeho popisem v obžalobě (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání). Soud musí mít po celou dobu řízení na paměti, o jaký skutek jde, neboť skutek musí zůstat totožný, popis skutku se ale může během řízení měnit. Trestní stíhání se vede pro skutek a nikoli pro jeho popis, popisem skutku uvedeným v obžalobě (resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání) ani jeho právní kvalifikací není soud vázán. Povinnost soudu rozhodnout o skutku uvedeném v obžalobě neznamená povinnost převzít z obžaloby (resp. z usnesení o zahájení trestního stíhání) jeho popis (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 5 Tdo 399/2024). 25. V posuzované věci je možné připustit, že skutek je v podané obžalobě, resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání, vyjádřen částečně rozdílně od jeho popisu ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Nicméně, při aplikaci shora vymezených pravidel charakterizujících zásadu zachování totožnosti skutku, je evidentní, že předmětem právního posouzení pro soud prvního i druhého stupně byl ten samý skutek, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba na obviněného. Minimálně částečná shoda je patrná jak v jednání obviněného, tak v jeho následku. Samotné jednání obviněného, který zastupoval obchodní společnost ARJEN technika, s. r. o., jež si dočasně pronajala od P. B. lešení, spočívalo v nevrácení pronajatého lešení, ačkoli po žádosti jeho vlastníka o vrácení již svěřené lešení nebylo určeno k jeho dočasnému užívání nájemcem (jehož obviněný zastupoval), v důsledku čehož byl vlastník lešení bez právního důvodu vyloučen z možnosti s ním disponovat. V době, během níž měla obchodní společnost ARJEN technika, s. r. o., lešení řádně pronajato, rozhodoval o jeho využití a přesunech na různé stavby výhradně obviněný, který za označenou obchodní společnost také sjednal samotnou nájemní smlouvu, byl jejím vedoucím zaměstnancem s udělenou plnou mocí od jednatelky Jany Domanské, a tudíž po celou dobu vystupoval jménem obchodní společnosti ARJEN technika, s. r. o., ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku. Zákon v citovaném ustanovení zakotvuje fikci, podle níž fyzická osoba, která za právnickou osobu jednala, ač sama nevykazuje znaky konkrétního nebo speciálního subjektu, bude při spáchání trestného činu, jenž vyžaduje takový subjekt, považována za konkrétní nebo speciální subjekt, pokud zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby. Přestože tedy podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku je pachatelem trestného činu zpronevěry osoba, které byla věc svěřena (zde obchodní společnost ARJEN technika, s. r. o.), v souladu s § 114 odst. 2 tr. zákoníku znak konkrétního nebo speciálního subjektu naplňuje v posuzované věci také obviněný, tj. fyzická osoba, která obchodní společnost ARJEN technika, s. r. o., v souvislosti s nájmem lešení zastupovala. V příčinné souvislosti s popsaným jednáním obviněného pak došlo ke způsobení škody vlastníkovi lešení, jemuž nebyla věc svěřená nájemní smlouvou vrácena zpět. Během probíhajícího trestního řízení v posuzované věci byly modifikovány dílčí okolnosti skutku jako např. vymezení doby dokonání činu (viz první usnesení o zahájení trestního stíhání na č. l. 28 tr. spisu a druhé usnesení o zahájení trestního stíhání na č. l. 46 tr. spisu). Konkrétní zjištění o tom, že obviněný nevrátil pronajaté lešení ani k výzvě jeho vlastníka, čímž způsobil poškozenému P. B. škodu ve výši přesahující dolní hranici větší škody ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku korigoval soud prvního stupně, nicméně i poté výše škody přesáhla zákonem stanovenou dolní hranici, tj. 100 000 Kč. Stejně tak i přes částečnou úpravu popisu skutkového zjištění ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, nedošlo k zásadní změně podstaty žalovaného skutku, jak již bylo avizováno shora, přestože odvolací soud poněkud nekonzistentně označil za poškozeného jak P. B., tak i obchodní společnost ARJEN technika, s. r. o. Není tedy pochyb o tom, že předmětem rozhodnutí soudů obou stupňů byl totožný skutek. 26. Vzhledem k odlišnému právnímu posouzení téhož skutku soudem prvního stupně a odvolacím soudem Nejvyšší soud úvodem obecně připomene podstatu označených přečinů a jejich vzájemný vztah. Trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Podle odborné právní literatury (viz zejména Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2581, 2589, 2594) si pachatel přisvojí svěřenou věc, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, resp. možnost nakládat s ní jako s vlastní (viz přiměřeně rozhodnutí č. 51/2018 Sb. rozh. tr.), není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ u skutkové podstaty trestného činu zpronevěry je tedy skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci může jít i v případě, kdy pachatel s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Jestliže si tedy pachatel věc svévolně ponechává, není pak rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá (viz přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 8 Tdo 882/2012). Na druhé straně nikoli každou dispozici s věcí proti příkazu svěřitele je možno považovat za zpronevěru. Nestačí například pouhé nedodržení lhůty k vrácení svěřené věci nebo jiné podobné jednání, šlo by však o zpronevěru, pokud by pachatel odmítl věc svěřiteli vrátit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 3 Tdo 344/2007, publikované pod T 1000 v sešitě č. 36 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2007, výše již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 8 Tdo 882/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 5 Tdo 61/2013), což fakticky nastalo v posuzované trestní věci. Obviněný poškozenému lešení nevrátil ani přes jeho urgence, ačkoli o právech a povinnostech nájemce věděl, jednal s nimi ve zřejmém rozporu, namísto řádného vrácení lešení zpět pronajímateli je alespoň na jedné stavbě dále používal. Svou obhajobu obviněný založil na tvrzení, že pronajaté lešení vrátil již v létě roku 2019, ačkoli tato obrana byla provedeným dokazováním nepochybně vyvrácena. Co se týká doby dokonání trestného činu zpronevěry, pachatel si věc, která mu byla svěřena, přisvojí v době, kdy s ní započne nakládat jako s vlastní, což soudy v této věci spojily s termínem doručení výzvy poškozeného k vrácení lešení obviněnému, tj. s datem 1. 6. 2020. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při samotném svěření věci (pak už by mohlo přicházet v úvahu podvodné jednání). 27. Základním znakem trestného činu zpronevěry je tedy „přisvojení si cizí věci“, kterým se odlišuje mj. od trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, jehož se dopustí pachatel, který poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou. Podstatou trestného činu podle § 220 tr. zákoníku je tedy jednání (konání nebo opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím majetku, a nevyžaduje se, aby si při tom pachatel cizí věc přisvojil či aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Prostor pro aplikaci skutkové podstaty podle § 220 tr. zákoníku je tudíž i v souvislosti s možným trestním postihem dalších forem majetkové trestné činnosti, zejména v té její části, kde se prokáže jen úmyslné porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek a tím způsobený vznik škody nikoli malé, nedojde však k přisvojení si věci ani k obohacení pachatele nebo jiné osoby (viz k tomu publikovaná rozhodnutí pod č. 48/1951 a č. 21/2002 Sb. rozh. tr.). S přihlédnutím k tomu je trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku subsidiární ke zpronevěře podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, neboť vyžaduje pouze porušení podle zákona mu uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek a způsobení tím jinému škody nikoli malé. Jestliže si tedy pachatel přisvojí věc z cizího majetku, která mu byla svěřena, a za tím účelem ji byl povinen opatrovat nebo spravovat, dopustí se trestného činu zpronevěry, a nikoli trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku (viz rozhodnutí č. 17/2016 Sb. rozh. tr.). Jednočinný souběh trestných činů zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku a porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku je vyloučen (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck: Praha, 2023, str. 2598). 28. Otázka, zda obviněný zastupující obchodní společnost ARJEN technika, s. r. o., poté, co nereagoval na výzvy k vrácení pronajatého lešení, si tuto cizí věc přisvojil, byla odvolacím soudem zodpovězena v rozporu s výsledky provedeného dokazování a rovněž na podkladě nesprávného výkladu znaku „přisvojení si cizí věci“. V bodě 60. svého rozsudku odvolací soud vyjádřil úvahu, podle níž „nebylo v řízení prokázáno, že obžalovaný nabyl neomezenou možnost dispozice s předmětným lešením, tedy že on konkrétně měl možnost nakládat s věcí jako s věcí vlastní“. Tento závěr však neodpovídá dalším zde zmíněným tvrzením odvolacího soudu o tom, že předmětné lešení obviněný využil i po skončení řádného nájemního vztahu na stavbě u svědka B. A. G. N. (viz bod 66. rozsudku odvolacího soudu). Nicméně i bez takových vnitřně nesouladných úvah by nebylo pochyb o nesprávném právním posouzení situace, v níž nájemce ani po opakovaných urgencích nevydá předmět nájmu pronajímateli (resp. svěřiteli), jako odpovídající jednomu ze znaků objektivní stránky trestného činu zpronevěry, a to „přisvojení si cizí (svěřené) věci“. V posuzované trestní věci bylo z hlediska naplnění tohoto znaku zásadní, že obviněný nakládal s věcí jako s vlastní i po skončení dočasného nájemního vztahu, namísto toho, aby lešení na výzvu pronajímatele vrátil. Protože tedy obviněný v rozporu se svou povinností (resp. v rozporu s povinností nájemce ARJEN technika, s. r. o., jehož zastupoval) svěřenou věc nevrátil a neoprávněně ji užíval i po skončení nájemního vztahu, odpovídá jeho jednání znaku „přisvojí si cizí věc“ ve smyslu § 206 odst. 1 tr. zákoníku, a to bez ohledu na skutečnost, že se nepodařilo orgánům činným v trestním řízení důsledně objasnit, kde se zbývající část předmětného lešení skutečně nachází. Právě s ohledem na to, že lešení, resp. jeho zbývající část nebyla nalezena, vedlo odvolací soud k jeho právnímu závěru, že u obviněného nemůže jít o zpronevěru, resp. o přisvojení si lešení, pokud nebyla prokázána jeho neomezená dispozice s touto pro něho cizí věcí. Odvolací soud přitom současně respektoval zjištění soudu prvního stupně týkající se postavení obviněného a jeho role při vedení stavebních prací vůči zaměstnancům obchodní společnosti ARJEN technika, s. r. o. Z jejich výpovědi jednoznačně vyplynulo, že to byl obviněný, kdo fakticky řídil podnikatelskou činnost této právnické osoby a dával pokyny dalším osobám včetně manipulace s lešením (viz bod 65. odůvodnění napadeného rozsudku), a to i poté, co lešení jeho vlastník požadoval vrátit. Uvedená skutková zjištění přitom postačovala pro závěr o naplnění znaku přisvojení si cizí věci, který však odvolací soud neučinil. Pro úplnost lze doplnit, že označenému znaku v praxi běžně odpovídají i případy, u nichž není najisto postaveno, kde přesně se přisvojená věc nachází a jakým způsobem se tam ocitla, což bývá soudy vyjádřeno formulací „nebylo blíže zjištěno, jak bylo s věcí naloženo“, „použil ji k nezjištěnému účelu“ apod. (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 624/2018, nebo shora již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 5 Tdo 61/2013, usnesení ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 8 Tdo 882/2012, rozhodnutí č. 14/2006 Sb. rozh. tr. aj.). Z výkladu soudní praxe je zřejmé, že pro učinění závěru o přisvojení věci není rozhodný způsob, jakým pachatel se zpronevěřenou věcí, kterou si již přisvojil, konkrétně naložil. Není tudíž podstatné, zda si ji ponechá nebo ji prodá či jinak převede na jinou osobu apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1279/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 924/2016). Výsledkům provedeného dokazování v posuzované věci tedy odpovídal právní závěr o naplnění znaku „přisvojení si cizí věci“, resp. o naplnění všech znaků základní skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, který správně učinil již soud prvního stupně. 29. V důsledku uvedené vady v nesprávném právním posouzení skutku tak ztrácí význam korekce skutkových okolností odvolacím soudem, popsaných ve výroku o vině napadeného rozsudku zčásti odlišně od rozsudku soudu prvního stupně. Skutkový podklad pro posouzení skutku ve shodě s obžalobou, tedy jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku byl v dostatečném rozsahu získán z výsledků provedeného dokazování, proto je třeba ve výsledku považovat právní posouzení učiněné soudem prvního stupně za správné. Se zřetelem k vytčeným nesprávnostem v právních úvahách odvolacího soudu, tedy Nejvyšší soud neshledal důvod věcně reagovat na námitky obviněného proti naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku, neboť uplatnění trestní odpovědnosti podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku je v tomto případě vyloučeno s ohledem na výše zdůrazněný vztah subsidiarity přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku k přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. 30. Obviněný se v dovolání dále ohradil proti nedůvodnému neprovedení jím navrhovaného důkazu, a to výslechu svědka O. S., který podle názoru obviněného měl blíže objasnit okolnosti vrácení lešení jeho vlastníkovi. Jak však zjistil Nejvyšší soud, tato výtka nemá povahu vady, na niž dopadá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, nešlo o případ tzv. opomenutého důkazu. Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů podrobně vyložil povahu této vady v dokazování se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů a požadavků, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí (z mnoha nálezů Ústavního soudu viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad týkající se uvedeného procesního pochybení, jak je formulován (nejen) v rozhodovací praxi Ústavního soudu lze shrnout do tří základních okruhů. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Právě posledně uvedená situace nastala i v posuzované věci obviněného a vysvětlení soudů obou stupňů týkající se dostatečného rozsahu dokazování ve vztahu k dispozicemi s předmětným lešením lze akceptovat (viz dále též nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Soudy obou stupňů rozhodně neponechaly jakýkoli důkazní návrh obviněného bez povšimnutí, některým důkazním návrhům obhajoby vyhověly a jestliže jiné návrhy na doplnění dokazování zamítly, pak v odůvodnění svých rozsudků byla tato rozhodnutí ústavně konformním způsobem zdůvodněna (viz body 57., 66. a 67. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 75. až 77. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 31. Výslech svědka O. S. soud prvního stupně nepovažoval za nutné provést s tím, že jeho výpověď by nemohla zvrátit důkazní situaci, jež podporovala výhradně závěr o tom, že lešení poškozenému vráceno nebylo (viz body 58. až 61. a 67. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud v zásadě na podkladě stejných úvah srozumitelně vysvětlil nadbytečnost vyhovění tomuto důkaznímu návrhu v bodech 75. až 77. odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud pro zdůraznění logických a odpovídajících úvah soudů obou stupňů připomíná významné okolnosti, z nichž vyplývá dostatečně provedený rozsah dokazování ohledně (ne)vrácení lešení poškozenému P. B. Obviněný se původně na podporu své obrany, podle níž lešení zpět poškozenému vezl M. K. a „nějaké zbývající komponenty“ také O. S., domáhal výslechu těchto dvou osob (viz č. l. 636 verte a 637 tr. spisu). K jeho návrhu byl v hlavním líčení vyslechnut svědek M. K., který však svou účast při přepravě lešení zpět poškozenému popřel (viz č. l. 725 verte, 726 verte tr. spisu). Kromě toho z provedeného dokazování vyplynulo, že pronajaté lešení bylo použito obviněným nejméně ještě na jaře roku 2020 při rekonstrukci domu svědka B. A. G. N., přestože podle verze obhajoby mělo být předáno jeho vlastníkovi v průběhu léta 2019 při stavbě haly na jeho pozemku (stavební práce prováděla ARJEN technika, s. r. o.). Dodatkem č. 1 ke Smlouvě o nájmu lešení, který poškozený P. B. s obchodní společností ARJEN technika, s. r. o., uzavřeli dne 8. 1. 2020, bylo mezi smluvními stranami dohodnuto, že nájemné za období od 1. 6. 2019 do 31. 12. 2019 nebude pronajímateli uhrazeno, ale bude započteno na cenu stavebních prací prováděných pro investora P. B. zhotovitelem ARJEN technika, s. r. o. Jak již zdůraznil odvolací soud (viz bod 81. rozsudku odvolacího soudu), nedává logiku, aby obviněný souhlasil se započtením nájemného, pokud by lešení v létě 2019 skutečně vrátil, a tudíž poté neměl již jakýkoli důvod nájemné hradit, resp. nebyl by ani legitimní důvod pro vzájemný zápočet pohledávek mezi pronajímatelem a nájemcem. Další zcela racionální argument uvedl soud prvního stupně v bodě 60. odůvodnění svého rozsudku, v němž připomíná způsob, jakým obviněný reagoval na soustavné požadavky poškozeného P. B., aby navezl lešení na stavbu haly, později aby mu je vrátil. Obviněný v rámci komunikace s poškozeným v žádném ohledu nenaznačil, že by tak již učinil, naopak používal výmluvy, např. že on si od poškozeného lešení nepronajal apod. Soudy obou stupňů tedy naprosto oprávněně zamítly návrh na výslech svědka O. S. jako nadbytečný s tím, že skutkový děj byl náležitým způsobem prokázán již důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků. 32. Jak již bylo shora zmíněno, skutková zjištění formulovaná ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obsahují zásadní okolnosti nezbytné pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry a jsou podložena vyčerpávajícím důkazním řízením. Nutno dodat, že soudy obou stupňů (odvolací soud ve veřejném zasedání doplnil již tak obsáhlé dokazování soudem prvního stupně) provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř., a o správnosti jejich skutkových zjištění rozhodných pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry nevznikly žádné důvodné pochybnosti (s výhradou k označení obchodní společnosti ARJEN technika, s. r. o., odvolacím soudem za poškozenou osobu). 33. Ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný vznesl námitku nepřípustnosti trestního stíhání, které bylo podle jeho názoru podmíněno souhlasem poškozené obchodní společnosti ARJEN technika, s. r. o. Jak přiléhavě vysvětlil státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného, souhlas poškozeného s trestním stíháním obviněného (mj. pro trestné činy zpronevěry i porušení povinnosti při správě cizího majetku) podle § 163 tr. ř. je obligatorní podmínkou zahájení trestního stíhání či pokračování v něm pouze tehdy, jestliže obviněný je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. ř., tj. pokud by svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželovi, partnerovi, druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Takový vztah může existovat výhradně mezi fyzickými osobami, proto jeho opatření, resp. udělení nepřicházelo v posuzované věci v úvahu (viz rozhodnutí č. 10/2012 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud navíc z výše rozvedených důvodů přihlíží pouze k formulaci skutku soudem prvního stupně, podle něhož obviněný způsobil škodu poškozenému P. B. Byť tento poškozený je fyzickou osobou, zjevně mezi ním a obviněným nebyl příbuzenský ani jiný blízký vztah, který předpokládají citovaná ustanovení zákona (rovněž je třeba upozornit, že poškozený P. B. podal trestní oznámení v této věci). Souhlasu poškozeného P. B. proto nebylo k zahájení trestního stíhání obviněného, případně ani v pokračování v něm třeba, tudíž nebylo nepřípustné ve smyslu citovaného dovolacího důvodu. Obviněný podřadil témuž důvodu dovolání výhradu, kterou zpochybnil zachování zásady totožnosti skutku odvolacím soudem, a to vzhledem ke změnám v popisu skutku ve výroku o vině. Samotnou nepřípustnost trestního stíhání pak obviněný spatřoval v promlčení skutku. Již úvodem odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud vysvětlil, z jakých důvodů nebylo možné vůbec uvažovat o porušení zásady zachování totožnosti skutku, který se bez ohledu na korekce jeho popisu v průběhu trestního řízení vždy částečně shodoval v jednání i v následku (viz blíže k tomu body 23. až 25. tohoto usnesení). Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tudíž argumentace obviněného v žádném ohledu neodpovídala. 34. Nejvyšší soud proto může shrnout, že námitky dovolatele ohledně právní kvalifikace skutku vymezeného odvolacím soudem v napadeném rozsudku jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku a nikoli (správně) jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku měly opodstatnění. Nutno však zároveň připomenout, že nikoli každá zjištěná nesprávnost dovoláním napadeného rozhodnutí vyvolá potřebu kasačního výroku Nejvyššího soudu, který v dovolacím řízení nejprve posuzuje, zda upřednostnit zájem na zachování pravomocného rozhodnutí z hledisek uvedených v § 265i odst. 1 tr. ř. Ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., jež představuje jeden ze stanovených způsobů rozhodnutí dovolacího soudu připouští možnost odmítnutí dovolání i v případech, v nichž byla v dovolacím řízení zjištěna vada. Taková situace přichází v úvahu ve věcech, v nichž je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Postup podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. je tedy vázán na splnění dvou kumulativních podmínek. První je splněna v případech, v nichž dovolací soud dospěje k závěru, že projednání dovolání by zcela zřejmě nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. To znamená, že přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení a rozhodnutí o dovolání nemůže vést k takovému výsledku, aby se situace obviněného ve věci podstatně změnila, a to ani tehdy, jestliže by Nejvyšší soud podanému dovolání zcela vyhověl. Druhá podmínka spočívá v tom, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Tato okolnost předpokládá, že v rámci dovolacího přezkumu by mohla být řešena jen otázka, která již v praxi soudů byla vyřešena a ani z jiného důvodu nečiní její řešení potíže, popřípadě se dovolatel podáním dovolání domáhá řešení takové právní otázky, která neměla pro posouzení věci, zejména z hlediska viny a trestu, určující význam (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3246-3247). Nejvyšší soud má za to, že jeho kasační zásah do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu by v posuzovaném případě nemohl podstatně ovlivnit postavení obviněného, a to konkrétně v jeho prospěch. Je třeba si uvědomit, že obviněný byl (ve srovnání s výrokem o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, který skutek kvalifikoval správně) odvolacím soudem chybujícím ve prospěch obviněného v právním posouzení skutku odsouzen k výrazně mírnějšímu trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 1 roku a současně mu odvolací soud ani neuložil povinnost k náhradě škody poškozenému P. B. V případném opakovaném odvolacím řízení by nebylo možné obviněnému za přečin zpronevěry uložit mírnější trest odnětí svobody, neboť výměra trestu odnětí svobody podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku byla v době rozhodování soudů obou stupňů (v současnosti by na jednání obviněného dopadalo ustanovení § 206 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, jež však není pro obviněného příznivější ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku, protože alternativní peněžitý trest byl v zákoně stanoven za uvedený přečin již v době rozhodování soudů nižších stupňů) v rozmezí od 1 do 5 roků (což je stejná výměra jako u současné odpovídající právní kvalifikace skutku). Stejně tak by ani nešlo učinit pro obviněného jakkoli příznivější výrok o náhradě škody. Opačně vzato, obviněnému by po zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu nebylo možné uložit přísnější trest, než jaký uložil odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku, a ani ho nově zavázat k náhradě škody poškozenému podle § 228 odst. 1 tr. ř., protože bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (viz § 265s odst. 2 tr. ř.). Téměř s jistotou lze očekávat, že by byl obviněný i v novém odvolacím řízení postihován stejným druhem trestu ve shodné výměře jako v rozsudku napadenému dovoláním. Je tedy zřejmé, že případné projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť byla již dostatečně vyložena v judikatuře Nejvyššího soudu, jejíž příklady jsou citovány v tomto usnesení shora. 35. Obviněný původně v odvolání namítl, že soud prvního stupně zneužil trestní represi, neboť posuzovaná věc je bagatelní povahy. Ačkoli v dovolání se již tato výhrada neobjevila, Nejvyšší soud považuje za vhodné na ni stručně reagovat s ohledem na výsledek dovolacího řízení za účelem vypořádání veškerých odvolacích námitek obviněného. Konkrétní výhrady obviněného zasahují do hodnocení důkazů soudem prvního stupně a vychází z odlišného skutkového stavu, než jaký se stal podkladem jeho odsuzujícího rozsudku. Obviněný totiž tvrdil, že šlo výlučně o nájemní vztah, jehož nebyl účastníkem a s nímž spojené spory si smluvní strany měly vyřešit v rovině civilního práva. Dovolací soud však souhlasí se skutkovými závěry soudů, že to byl právě obviněný, který na straně nájemce stál za uzavřením nájemní smlouvy a také naplňováním jejích podmínek kromě vrácení pronajaté věci. Znak pachatele přečinu zpronevěry byl tudíž zjevně dán, ať již přímo (za předpokladu, že nájem přešel na obviněného jako na fyzickou osobu, jak shledal soud prvního stupně), anebo za použití § 114 odst. 2 tr. zákoníku (za předpokladu, že nájemcem byla po celou dobu obchodní společnost ARJEN technika, s. r. o., za niž jednal s poškozeným P. B. výhradně obviněný, viz výše bod 25. tohoto usnesení). Potud nevznikají důvodné pochybnosti o splnění všech formálních znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry, což obecně z důvodu formálního pojetí trestného činu postačí k vyvození trestní odpovědnosti pachatele. Z hlediska konkrétních skutkových okolností i výše způsobené škody nejde o případ, který by se vymykal běžně se vyskytujícím věcem tohoto druhu trestné činnosti. Případné využití materiálního korektivu ve věcech méně společensky škodlivých bylo podrobně vyloženo ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Ve shodě s úvahami soudů prvního i druhého stupně Nejvyšší soud neshledal v nyní projednávané věci žádné zvláštní okolnosti, které by jednání kladené obviněnému za vinu v tomto ohledu odlišovalo od jiných případů zpronevěry. Obviněný běžně vystupoval jménem obchodní společnost ARJEN technika, s. r. o., co se týká pronajatého lešení, sám tento vztah sjednal, plnil dohodnuté smluvní podmínky a rozhodoval o faktickém užívání lešení, jehož hodnotu si jako zkušený stavbyvedoucí musel plně uvědomovat. Jeho jednání nelze charakterizovat jako pouhé formální pochybení či snad nedbalé opomenutí konat, pronajímatelem byl opakovaně urgován, aby lešení vrátil, což v zásadě ignoroval a neučinil ani náznakem žádné kroky k navrácení lešení jeho majiteli, jemuž nevyhnutelně musela v rozsahu hodnoty svěřené věci vzniknout škoda. Toho si obviněný byl vědom, přesto neučinil žádné kroky, jimiž by vznik škody poškozenému odvrátil nebo alespoň později nahradil. Vzhledem k tomu považuje Nejvyšší soud za odpovídající zjištěním soudů vyvození trestní odpovědnosti obviněného a jeho postižení prostředky trestního práva se všemi důsledky s tím spojenými. Soudy přitom povahu a závažnost přečinu, osobní poměry obviněného, dosavadní způsob života, možnosti jeho nápravy, jakož i okolnosti, které obviněnému polehčují, dostatečně zohlednily při ukládání trestu při respektování hledisek uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Jak bylo již konstatováno, ve prospěch obviněného odvolací soud z důvodu nesprávné právní kvalifikace skutku uvažoval o uložení trestu odnětí svobody v maximální výši 2 let, zatímco při správně právně posouzeném jednání obviněného by ukládal trest odnětí svobody v rozmezí od 1 do 5 let. Výsledek trestního řízení tedy celkově vyzněl výrazně ve prospěch obviněného. V. Závěrečné shrnutí 36. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení, a otázka, která má být z podnětu jeho dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Podle § 265i odst. 2 tr. ř. v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem postačí jen stručně uvést důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí, proto tak Nejvyšší soud učinil. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu