5 Tdo 418/2026-651 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. Ž. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2025, sp. zn. 6 To 194/2025, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 3 T 121/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá. Odůvodnění:I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 16. 5. 2025, sp. zn. 3 T 121/2023, byl obviněný J. Ž. (dále jen „obviněný“) uznán vinným dvěma přečiny nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a to pod bodem I. výroku o vině za období od 1. 4. 2023 do 14. 6. 2023 a pod bodem II. za období od 15. 6. 2023 do 27. 1. 2024. Za tyto přečiny a sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2025, sp. zn. 9 T 5/2025, byl odsouzen podle § 196 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud zrušil výrok o trestu uložený obviněnému shora označeným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 2. Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 12. 2025, sp. zn. 6 To 194/2025, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. a § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odvolací soud sám nově rozhodl tak, že výrokem pod bodem I. obviněného uznal vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to za období od 15. 6. 2023 do 27. 1. 2024. Za tento přečin a sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2025, sp. zn. 9 T 5/2025, byl odsouzen podle § 196 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud zrušil výrok o trestu z citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem po bodem II. odvolací soud podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. h) zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek, který byl kvalifikován jako přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to za období od 1. 4. 2023 do 14. 6. 2023, „neboť dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným trestním příkazem soudu a tento nebyl v předepsaném řízení zrušen“. 3. K tomu je třeba doplnit, že dne 1. 1. 2026 nabyl účinnosti zákon č. 270/2025 Sb., jímž došlo mimo jiné ke změně ustanovení § 196 tr. zákoníku, a to tak, že čin, kterým byl obviněný uznán vinným výše citovaným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě, není ode dne 1. 1. 2026 trestným činem. Jelikož byl obviněnému uložen souhrnný trest za sbíhající se přečiny zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 12. 3. 2026, sp. zn. 3 T 121/2023, obviněnému podle § 419 tr. zákoníku za použití čl. II. odst. 1 zákona č. 270/2025 Sb. poměrně zkrátil trest odnětí svobody z 5 měsíců na 4 měsíce. 4. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným odvolacím soudem, je procesním stranám dobře znám, proto jej Nejvyšší soud jen ve stručnosti shrne tak, že v období od 15. 6. 2023 do 27. 1. 2024 se obviněný různými způsoby snažil kontaktovat poškozenou, svoji bývalou přítelkyni, například se s ní chtěl nejméně v šesti případech telefonicky spojit, odeslal celkem 656 e-mailů z nejméně 13 e-mailových adres, dále jí zaslal přes tisíc zpráv prostřednictvím aplikace WhatsApp a více než sto SMS nebo MMS zpráv týkajících se jejich předchozího soužití, žádal ji o setkání a chtěl obnovit jejich vztah, sliboval změnu svého chování a projevoval lítost, v čemž pokračoval i přes nesouhlas poškozené; mimo jiné opakovaně sděloval, že život bez ní nemá smysl a že spáchá sebevraždu, což narušovalo psychickou pohodu a vyrovnanost poškozené, kvůli čemuž u ní přetrvávala dříve vzniklá porucha přizpůsobení a panická porucha pro předchozí jednání obviněného, pro které užívala medikaci. II. Dovolání obviněného 5. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání. V něm výslovně označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). 6. Své poměrně strohé dovolání obviněný založil především na námitce nesprávného právního posouzení skutku z důvodu vadného vyhodnocení „materiální stránky trestného činu“. Úvodem obviněný poukázal na to, že již ve svém řádném opravném prostředku upozorňoval odvolací soud na nutnost využít odpovídajícím způsobem princip subsidiarity trestní represe v jeho trestní věci. Obviněný odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. roz. tr., a nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, podle kterých se tato aplikační zásada uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, pokud bylo možno situaci dostatečně efektivně řešit pomocí právních norem jiných odvětví, nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem okolnostem nedosahuje ani spodní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možné považovat za trestný čin. Soud prvního stupně se otázkou subsidiarity trestní represe nezabýval vůbec, soud druhého stupně se s uvedenou námitkou podle obviněného vypořádal pouze formálně, bez hlubšího posouzení. 7. Jednání obviněného nedosahovalo takové intenzity, aby k jeho postihu bylo nutné použít prostředky trestního práva. Zejména chyběl následek újmy na zdraví poškozené přesahující míru obvyklou při páchání tohoto druhu trestné činnosti. Podle názoru obviněného šlo o situaci vyplývající z konfliktního vztahu rodičů při péči o nezletilé dítě, komunikace mezi obviněným a poškozenou se týkala právě kontaktu s jejich dítětem, přičemž motivací obviněného nebylo zasáhnout do práv poškozené. Tuto okolnost odvolací soud dostatečně nezohlednil, přestože snižuje společenskou škodlivost jednání obviněného. Soudy obou stupňů se tedy nezabývaly tím, jestli ochrany práv poškozené nešlo dosáhnout prostředky občanského nebo správního práva. Trestní postih byl nejtvrdším možným zásahem, přičemž soudy nevzaly v potaz širší kontext dopadu odsouzení obviněného na vyživované nezletilé děti, jelikož výkonem trestu odnětí svobody přišel o možnost hradit výživné, případně další své závazky. 8. Vadu hmotněprávního posouzení dále obviněný spatřoval v nedostatečném zjištění skutkového stavu, které mělo spočívat jednak v neopatření znaleckého posudku k posouzení intenzity zásahu do psychické integrity poškozené, jednak v neprovedení důkazu kompletní komunikací mezi ním a poškozenou. Tuto výhradu obviněný shrnul tak, že v důsledku neúplných skutkových závěrů soudů obou stupňů, nemohlo být prokázáno naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. 9. Podle obviněného byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jelikož odvolací soud zamítl odvolání obviněného, přestože v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 10. Závěrem svého dovolání tedy obviněný shrnul svoje výhrady tak, že odvolací soud důsledně neposoudil možnost aplikace principu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, zvláště při hraniční situaci, kterou byla právě trestní věc obviněného. Odvolací soud by se tak měl znovu zabývat konkrétními okolnostmi spáchání skutku, intenzitou zásahu do chráněného zájmu, vztahem mezi obviněným a poškozenou jakož i motivací obviněného ke kontaktu s poškozenou ve věcech týkajících se nezletilého dítěte. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni a přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout. III. Vyjádření státního zástupce 11. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta v úvodu shrnula procesní průběh trestního řízení a obsah dovolání obviněného. 12. Podle státní zástupkyně bylo dovolání obviněného vystavěno na námitkách, které již obviněný vznesl v průběhu celého trestního řízení, a soudy se s nimi dostatečně vypořádaly, přičemž se ztotožnila se zásadní argumentací vyjádřenou v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů. Jejich skutkové i právní závěry označila státní zástupkyně za správné a odpovídající výsledkům provedeného dokazování. 13. Soudy zjištěný skutek odpovídá všem znakům skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Posuzované jednání obviněného bylo systematické, proti vůli poškozené, opakované a natolik intenzivní, že negativně ohrozilo psychickou integritu poškozené. Množství i text jednotlivých zpráv a období, po které se obviněný pokoušel o kontakt, bylo prokázáno z obsahu důkazů, které jsou založeny v trestním spise, a poškozená je potvrdila i doplnila ve své výpovědi. Současná rozhodovací praxe soudů vykládá opakování kontaktů a trvající období nebezpečného pronásledování nejméně deseti případy po dobu nejméně čtyř týdnů, a tato kritéria byla v posuzované věci výrazně překročena. Obhajoba zmiňovala chybějící následek v podobě absence strachu poškozené o vlastní zdraví. Za důvodnou obavu u poškozené osoby je považován takový pocit, který je objektivně způsobilý vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiný druh tísně, aniž by však takový stav musel u poškozené osoby reálně nastat. V posuzovaném případě navíc jednání obviněného vyvolalo u poškozené psychické problémy s fyzickými projevy jako klepání se, nepřiměřené bušení srdce nebo pocit bezmoci. Poškozená měla strach, že jí obviněný ublíží, byla tak nucena vyhledat odbornou pomoc a po určitou dobu užívala uklidňující léky. Chování obviněného se nezměnilo ani poté, co byl za podobnou trestnou činnost odsouzen, i nadále obviněnou kontaktoval přesto, že mu jasně sdělila, že nehodlá změnit své rozhodnutí o ukončení jejich vztahu. Podle názoru státní zástupkyně tedy soudy obou stupňů správně vyhodnotily ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž vycházely ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. roz. tr. Množství kontaktů, dlouhou dobu, po kterou se obviněný dopouštěl předmětného jednání, jakož i vzbuzení důvodné obavy poškozené o její zdraví jsou okolnostmi, které odpovídají běžným případům nebezpečného pronásledování, naopak překročily spodní hranici trestnosti z hlediska společenské škodlivosti. 14. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla odmítnout dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň souhlasila s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu obviněný nevyužil právo repliky k vyjádření státní zástupkyně. IV. Posouzení důvodnosti dovolánía) Obecná východiska 15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, poté se zabýval povahou a opodstatněností uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům, k nimž se úvodem stručně obecně vyjádří. 16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán především tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního a druhého stupně, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Jde tedy o nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva na zjištěný skutek. Podstata tohoto dovolacího důvodu nicméně nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Obdobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, kterým se rozumí zhodnocení otázky týkající se právního posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 17. Obviněný opřel své dovolání také o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jenž lze uplatnit tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy, přičemž základním předpokladem pro jeho naplnění ve vztahu k oběma alternativám je existence rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. 18. Obviněný sice výslovně označil pouze dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., nicméně v dovolací argumentaci vznesl i námitku odpovídající spíše třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud tedy jen ve stručnosti uvede podmínky pro úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu, u něhož je ve vztahu ke všem třem jeho alternativám vyžadováno, aby se vytýkaná vada týkala jen rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Při posuzování důvodnosti námitek tomuto důvodu přiřazených, resp. v posuzovaném případě jeho třetí alternativě, je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít vytýkané vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tomuto dovolacímu důvodu tak nemohou odpovídat jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo obecné námitky proti rozsahu dokazování či nevyhovění návrhům některé z procesních stran na doplnění dokazování (viz přiměřeně rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). b) K dovolacím námitkám obviněného 19. Na podkladě obsahu trestního spisu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že část námitek obviněného je sice přiřaditelná dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale zjevně neopodstatněná. Ve zbývající části dovolací výhrady obviněného neodpovídají žádnému ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř. 20. Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že obviněný svou dovolací argumentací v podstatě pouze zopakoval některá tvrzení vlastní obhajoby, kterou uplatňoval v hlavním líčení, eventuálně je učinil součástí svého odvolání. Již soud prvního stupně po provedeném dokazování v rámci hodnocení jednotlivých důkazů reagoval i na obranu obviněného a srozumitelně vyložil, proč jí nepřisvědčil. Odvolací soud se v napadeném rozsudku důsledně vypořádal se všemi odvolacími námitkami obviněného, přičemž vycházel z úvah soudu prvního stupně, které doplnil o stěžejní argumenty k vyvrácení výhrad obviněného. Aniž by obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku reagoval na úvahy, z nichž soudy obou stupňů vycházely, v zásadě opětovně předložil pouze vlastní pohled na odlišné posouzení okolností týkajících se jím tvrzené nízké společenské škodlivosti, pro kterou měla být podle obviněného použita zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jelikož bylo dovolání zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud se zcela nad rámec možnosti dovolacího přezkumu pouze stručně vyjádří k dovolání ve smyslu § 265i odst. 2 tr. ř. 21. Přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Jde tedy o ohrožovací trestný čin, jelikož ani pro naplnění jeho základní skutkové podstaty se nevyžaduje vznik důvodné obavy poškozeného, postačí způsobilost takovou obavu vzbudit. 22. Jak přiléhavě upozornila státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání, soudní praxe považuje za dlouhodobé pronásledování jednání charakterizované v jednotlivých alternativách ustanovení § 354 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku, které pachatel provádí nejméně v řádu několika měsíců (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014), přičemž pokud je takové jednání velmi intenzivní, výrazně vybočující z mezí normálních společenských vztahů kombinující alternativy citovaného ustanovení, naplnění tohoto zákonného znaku může být spatřováno v době trvající nejméně jeden měsíc (viz rozhodnutí č. 41/2019 Sb. rozh. tr.). Pro vyvození trestní odpovědnosti pachatele zásadně postačí deset pokusů o kontakt s poškozeným, který má povahu některé ze zákonem taxativně vyjmenovaných alternativ, jak bylo zmíněno výše (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 7 Tdo 308/2015.) 23. Ke stěžejní a opakované námitce obviněného je také vhodné připomenout, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“ je zakotvena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a to v návaznosti na zásadu zákonnosti v předcházejícím odstavci 1 téhož ustanovení tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Pro výklad praktického použití této zásady v soudní praxi bylo trestním kolegiem Nejvyššího soudu přijato již zmíněné stanovisko ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. 24. Podle tohoto stanoviska mimo jiné zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je korigován jen v případě méně závažných trestných činů právě použitím zásady subsidiarity trestné represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jak bylo citováno v předchozím bodě tohoto rozhodnutí. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování uvedené zásady. Společenskou škodlivost je přitom nutné vždy zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchání méně závažného trestného činu, a hodnotit ji s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. 25. Námitku obviněného ohledně nedostatečného, resp. nesprávného použití zásady subsidiarity trestní represe na soudy zjištěný skutek je třeba zcela odmítnout, a to nejen s ohledem na to, že posuzované jednání nepochybně naplnilo všechny formální znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a vzhledem k okolnostem, za nichž byl spáchán, rozhodně nejde o bagatelní protiprávní jednání. Soud prvního stupně v bodě 10. svého rozsudku srozumitelně vyložil, proč na základě výsledků provedeného dokazování korigoval obžalobou tvrzené protiprávní období, v němž obviněný převážně písemně prostřednictvím prostředků elektronických komunikací kontaktoval poškozenou. Zcela jasně soud vyjádřil svůj závěr, podle něhož právě s přihlédnutím k zásadě subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nezahrnul do doby páchání protiprávního jednání jarní měsíce roku 2024, neboť kontakty ze strany obviněného nebyly tak četné a jak sama poškozená vypověděla, týkaly se především otázek souvisejících s plněním vyživovací povinnosti obviněného vůči jejich synovi. Z této úvahy jednoznačně vyplývá, že soud prvního stupně při formování svého skutkového zjištění důsledně zohlednil zásadu subsidiarity trestní represe v souladu s výkladem shrnutým ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu a se zřetelem ke shora uvedeným pravidlům nepovažoval za nezbytné využít prostředků trestní represe na celý skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba. Tím byla dostatečně vypořádána i námitka obviněného týkající se jeho záměru o kontakt s poškozenou pouze za účelem dohody o péči a placení výživného na jejich nezletilé dítě. Stejně tak i soud druhého stupně se s toutéž námitkou komplexně vypořádal v bodě 23. svého rozsudku. Přitom hodnotil zejména množství kontaktů, opakované projevy nesouhlasu poškozené, dobu, po kterou se obviněný dopouštěl protiprávného jednání, a to, že se poškozená musela určitou dobu léčit a užívat medikaci. Soudy obou stupňů tak při respektování zásady subsidiarity trestní represe jako materiálního korektivu posoudily ve výroku o vině vymezený skutek jako přečin podle § 354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a svoje úvahy opřely o výsledky provedeného dokazování. 26. Nejvyšší soud na podporu správných úvah obou ve věci rozhodujících soudů připomíná, že jednání obviněného trvalo téměř sedm měsíců, přičemž obviněný se snažil poškozenou kontaktovat převážně zprávami prostřednictvím elektronické pošty (e-mailů), textových zpráv (SMS) nebo chatovací aplikace a poslal jich téměř dva tisíce. Poškozená několikrát odpověděla obviněnému, že si nepřeje být kontaktována, přesto obviněný od svého jednání neupustil. Rovněž nelze mít jakékoli pochybnosti o tom, že obsah zasílaných zpráv byl způsobilý vzbudit u poškozené důvodnou obavu o její zdraví, což by samo o sobě postačovalo k naplnění tohoto znaku skutkové podstaty, ale zjištěné jednání obviněného dokonce takový účinek skutečně vyvolalo, protože se u poškozené rozvinula psychická porucha, resp. se nezlepšily její projevy. Ke všem těmto okolnostem přistoupila v neprospěch obviněného skutečnost, že trestním příkazem Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 1 T 76/2023, který byl vykonatelný dnem 23. 6. 2023, byl odsouzen za přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, přesto i poté pokračoval ve stejné trestné činnosti. Pokud obviněný argumentoval tím, že použití trestního postihu jako ultima ratio nebylo odpovídající, je vhodné přiměřeně odkázat na rozhodnutí č. 50/2017 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud mj. konstatoval, že zásadu subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, když poškozená nebo jiná oprávněná osoba, na jejíž úkor byl trestný čin spáchán, se domáhala nápravy protiprávního stavu prostředky civilního práva, tedy že paralelně uplatňovala jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Proto není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti, který nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem. (…) Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná. V posuzovaném případě obviněného nelze pochybovat o tom, že odpovědnost podle jiného právního předpisu by nebyla dostačující, pokud ani předchozí odsouzení a uplatnění prostředků trestního práva nevedlo k ochraně objektu chráněného trestním zákoníkem a nezabránilo obviněnému v tom, aby pokračoval v páchání shodného protiprávního jednání vědom si běhu zkušební doby předchozího podmíněného odsouzení. 27. Pokud obviněný namítl neúplné zjištění skutkového stavu, protože soudy neprovedly důkaz kompletní komunikací mezi obviněným a poškozenou, neopatřily znalecký posudek k újmě poškozené nebo nevyslechly znalce k zásahu do psychické integrity poškozené, tak taková námitka nebyla schopná naplnit označené dovolací důvody, avšak nelze ji přiřadit ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě. Z ústavní zásady nezávislosti soudů mj. vyplývá, že je na uvážení soudu, který z opatřených či navržených důkazů provede tak, aby dostál své odpovědnosti za zjištění skutkového stavu věci konkrétní věci. Pro zachování práva obviněného na spravedlivý proces je třeba, aby soud, který odmítne doplnit dokazování, o takovém návrhu některé z procesních stran rozhodl a vysvětlil důvody, které jej k takovému postupu vedly (viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02). V posuzované věci soud druhého stupně zamítl důkazní návrhy obviněného pro nadbytečnost (viz bod 19. a násl. odůvodnění), protože považoval souhrn již provedených důkazů za dostačující pro rozhodnutí o podané obžalobě. Učinil tak po vlastním doplnění dokazování lékařskou zprávou ošetřující lékařky poškozené, která potvrdila výpověď poškozené ohledně jejích psychických potíží i způsobu a době léčení. S argumenty vyjádřenými v označené části napadeného rozsudku soudu druhého stupně se Nejvyšší soud zcela ztotožnil a neshledal žádnou vadu ve vztahu k rozsahu dokazování ani vyhodnocení jeho výsledků. Návrhy obviněného na provedení uvedených důkazů nemají povahu tzv. opomenutých důkazů, a to už jen z toho důvodu, že otázka reálného následku na zdraví poškozené vyvolaného posuzovaným skutkem nebyla pro vyvození trestní odpovědnosti za přečin podle § 354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku stěžejní. Jak bylo již shora konstatováno, jde o ohrožovací trestný čin, tudíž porucha na zdraví poškozené osoby není vyžadována, postačí, pokud je konkrétní jednání pachatele způsobilé vyvolat důvodnou obavu o život, zdraví poškozeného či jemu blízkých osob. Tyto všechny okolnosti byly v případě obviněného naplněny. 28. Poslední námitka obviněného, podle níž odvolací soud zamítl jeho odvolání, přestože v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., není schopna naplnit základní předpoklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jelikož v trestní věci obviněného nebylo zamítnuto (ani odmítnuto) odvolání obviněného. Soud druhého stupně naopak projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání, v němž rozhodl rozsudkem, jak je podrobně reprodukován pod bodem 2. tohoto usnesení Nejvyššího soudu. Tento procesní postup tudíž neodpovídá ani jedné z alternativ důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V. Závěrečné shrnutí 29. Ze všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud obviněným uplatněné dovolací námitky částečně odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak posoudil je jako zjevně neopodstatněné, proto odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě obsahu trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí jakož i správnost řízení mu předcházejícího. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu