5 Tdo 419/2026-432 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný L. S., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 9 To 5/2026, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 157/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. S. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 11. 2025, sp. zn. 3 T 157/2025, byl obviněný L. S. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v tehdy účinném znění (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za tento přečin podvodu a za přečiny podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 9. 2025, sp. zn. 2 T 108/2025, který nabyl právní moci dne 27. 9. 2025, mu byl uložen podle § 209 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let s dohledem probačního úředníka. Podle § 85 odst. 3 a § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil způsobenou škodu a dokládal její úhradu ke každému 30. 3., 30. 6., 30. 9., a 30. 12. probačnímu úředníkovi. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zároveň zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 9. 2025, sp. zn. 2 T 108/2025-298, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody ve výši 625 414 Kč poškozenému K. V. 2. Z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 9 To 5/2026, podle § 258 odst. 1 písm. d) a písm. e) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (podle odůvodnění zjevně ve znění účinném od 1. 1. 2026, aniž by to ovšem výslovně deklaroval ve výrokové části). Za tento přečin a dále za přečiny podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 9. 2025, sp. zn. 2 T 108/2025, který nabyl právní moci dne 27. 9. 2025, mu byl uložen podle § 209 odst. 3 [sic!] a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 3 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 9. 2025, sp. zn. 2 T 108/2025-298, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit majetkovou škodu poškozenému K. V. ve výši 625 414 Kč. 3. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku rozsudku soudu druhého stupně, který je stranám dobře znám, a proto jej není třeba podrobně reprodukovat. Jen ve stručnosti lze uvést, že jeho jednání spočívalo v postupném podvodném vylákání peněz od poškozeného K. V., který mu jako zápůjčku v období od října 2023 do prosince 2024 postupně po částkách v řádu tisíců až (nižších) desítek tisíc převedl na jeho bankovní účty celkem 625 414 Kč, ačkoliv obviněný předem věděl, že je nikdy nevrátí, což také doposud neučinil. II. Dovolání obviněného L. S. 4. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný L. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že své námitky směřoval proti výroku o vině a výroku a trestu. Rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. 5. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení. Vady ohledně výroku o vině spatřoval v porušení práva na spravedlivý proces, zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo. Soudy nižších stupňů podle názoru obviněného jednostranně hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch a odklonily se od konstantní judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu. K tomu obsáhle citoval judikaturu Ústavního soudu k otázkám presumpce neviny a hodnocení důkazů, aniž by ovšem konkrétně uvedl, v čem spatřuje pochybení soudů nižších stupňů. Pokud jde o výrok o trestu, obviněný vytkl odvolacímu soudu, že nezohlednil, že obviněný způsobenou škodu již plně nahradil, což podle jeho názoru představuje významnou polehčující okolnost, a to i z hlediska společenské škodlivosti a zásady individualizace trestu. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že při rozhodování o druhu a výměře trestu je třeba přihlížet také k osobě pachatele, jeho dosavadnímu způsobu života, možnostem jeho nápravy, jakož i k potřebě ochrany společnosti. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a uložil mu věc znovu projednat a rozhodnout. III. Vyjádření k dovolání 6. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle státního zástupce obviněný vznesl námitky ryze obecné povahy, postrádající konkrétní výhrady, jimiž by bylo možné dovodit tvrzené porušení zásady presumpce neviny a z něj plynoucího postulátu in dubio pro reo, a to i přes odkazy na judikaturu Ústavního soudu. Tvrzená pochybení soudů nižších stupňů nebyla nijak konkretizována. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby v řízení o mimořádném opravném prostředku za dovolatele dovozoval či konstruoval konkrétní dovolací námitky nebo nahrazoval jeho procesní aktivitu při formulaci obhajoby. Taktéž námitky ohledně uloženého trestu a povinnosti k náhradě škody neodpovídají dovolacím důvodům. Jen ve stručnosti připomněl, že obviněný finanční prostředky získané trestnou činností bezúčelně vynakládal na cestování a ubytování, a to i v zahraničí, pod nepravdivými záminkami se nechával dlouhodobě finančně zajišťovat rodinným známým v seniorském věku, aniž by vyvíjel odpovídající vlastní úsilí k zabezpečení svých životních potřeb a potřeb své rodiny. 7. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který této možnosti do konání neveřejného zasedání nevyužil. IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 8. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. 9. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je založen na tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. b) K uplatněným námitkám obviněného 10. Hned na úvod lze uvést, že lze plně souhlasit s vyjádřením státního zástupce, jak bylo jen stručně reprodukováno shora. Námitky obviněného uvedené v dovolání neodpovídají uplatněným ani jiným dovolacím důvodům (čehož si zčásti byl vědom i sám obviněný). Dovolání obviněného bylo ve své podstatě postaveno jen na zcela obecných deklamacích o povinnosti orgánů činných v trestním řízení postupovat v souladu s označenými základními zásadami trestního procesu, jejichž porušení může být důvodem pro kasační zásah dovolacího soudu. Obviněný však tyto své obecné výklady opřené o judikaturu Ústavního soudu nijak nekonkretizoval ve vztahu k projednávané věci. Obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, v čem by tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo mělo spočívat, z čeho porušení těchto zásad má vyplývat, v jakém ohledu soudy tyto zásady nedodržely. Takové obecné deklamace bez konkretizace však nejsou způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Řízení o dovolání není založeno na revizním principu, Nejvyšší soud ze své vůle bez konkrétního podnětu oprávněné osoby (dovolatele) ani nesmí přezkoumávat dovoláním napadené rozhodnutí (k rozsahu přezkumné činnosti, zásadě vázanosti dovoláním a výjimkám srov. § 265i odst. 3 až 5 tr. ř., k tomu lze odkázat na odbornou literaturu – např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3248 a násl.). 11. Takto formulované námitky nejsou způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Kromě toho je třeba též připomenout, že se obviněný k vině po celou dobu řízení doznával, také proti výroku o vině a ani proti dalším výrokům rozsudku soudu prvního stupně nikterak nebrojil odvoláním, protože s rozsudkem souhlasil. Zjevně mu nevyhovuje toliko nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu z podnětu odvolání státního zástupce uložil odvolací soud. 12. Žádný dovolací důvod ovšem nenaplňují ani výhrady obviněného směřující proti výroku o trestu. Námitky dovolatele proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců se týkaly výlučně jeho tvrzené nepřiměřenosti, tyto námitky však nespadají pod žádný dovolací důvod. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, nebo že byla chybně aplikována ustanovení o úhrnném, souhrnném či společném trestu, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy proto, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod ale obviněný neuplatnil, ostatně rozhodnutím odvolacího soudu ani jeho úzce upravené podmínky nebyly naplněny. Pokud totiž byl uložen přípustný druh trestu (odnětí svobody) ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby (1 rok až 5 let), jak se stalo v posuzované věci, není tento důvod naplněn. V označené věci by sice bylo možno vytýkat odvolacímu soudu jeho poněkud zmatečný postup, pokud z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného jen proti výroku o trestu zasahoval též do výroku o vině, aniž by však vysvětlil, v čem má být použití nové právní úpravy v otázce trestnosti pro obviněného (jako označeného pachatele) příznivější ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku, nadto ve výrokové části neoznačil výslovně, v jakém znění užil trestní zákoník, navíc zjevně ve výroku o vině užil znění účinné od 1. 1. 2026, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, zatímco ve výroku o trestu ponechal odkaz na § 209 odst. 3 tr. zákoníku, tedy zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2025 (ačkoliv podle výroku o vině mělo být odkazováno na § 209 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026; tento odkaz je namístě opravit jako chybu v psaní usnesením podle novelizovaného znění § 131 odst. 1 tr. ř.). 13. Při výběru přípustného druhu trestu v zákonem přípustné výměře nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotněprávní povahu, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo současně i „jiným nesprávným hmotněprávním posouzením“ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V. Závěrečné shrnutí 14. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného L. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení, neboť jím uplatněné námitky neodpovídají jím označeným dovolacím důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu