5 Tdo 420/2026-1135 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný D. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 6 To 170/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 13/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. S. odmítá. Odůvodnění:I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Obviněný D. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 1 T 13/2024, společně s obviněným R. B. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli právní nástupci poškozeného Z. H. odkázáni s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Oběma obviněným byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 315 282 Kč. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění a poškozená Vězeňská služba České republiky. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 6 To 170/2025, z podnětu odvolání poškozené Vězeňské služby České republiky podle § 259 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně doplnil o výrok, jímž podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal oba obviněné společně a nerozdílně zaplatit Vězeňské službě České republiky – Věznici Heřmanice na náhradě majetkové škody částku 106 248 Kč. Dále odvolací soud odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. 3. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný D. S. ve stručnosti dopustil tím, že dne 14. 6. 2022 v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách v Ostravě-Heřmanicích, ve věznici Vězeňské služby ČR, na ul. Orlovská 670/35, v níž společně se spoluobviněným R. B. vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody, ve vězeňském oddílu s označením A3, vyzval spoluobviněného R. B., aby zbil poškozeného Z. H. Obviněný R. B. následně vešel do ložnice č. 10 k poškozenému a poškozeného Z. H., který seděl na židli u stolku, fyzicky napadl několika údery pěstí do hlavy a do oblasti břicha v oblasti žeber, z čehož byl poškozený otřesen a neschopen se dále bránit, poté tento spoluobviněný celu poškozeného opustil. Do cely k poškozenému následně přišel obviněný D. S., který na poškozeného rovněž zaútočil údery pěstí do oblasti hlavy a několika silnými údery do oblasti břicha a žeber, čímž oba obvinění způsobili poškozenému Z. H. těžká zranění spočívající v krevních výronech v oblasti očních víček a pravé spánkové krajiny, v podkoží zevní až přední plochy pravé paže, dlaňové plochy, nad malíkovou hranou pravého předloktí, zevní plochy levé paže, dále ve zlomenině zadních partií 9. žebra vlevo a v rozsáhlé trhlině sleziny se zakrvácením do dutiny břišní (více než 2 500 ml) se vznikem krvácivého šoku. V důsledku tohoto zranění byl poškozený záchrannou zdravotnickou službou ve 21:50 hodin převezen do Městské nemocnice v Ostravě, byl uveden do umělého spánku a byla mu při operaci chirurgicky odstraněna slezina. Hospitalizován byl až do 28. 6. 2022, přičemž uvedená zranění poškozeného bezprostředně ohrožovala na životě a měla charakter poškození důležitého orgánu. II. Dovolání obviněného 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný D. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. 5. Naplnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že nebyly splněny procesní podmínky pro meritorní přezkum odvolání Krajským soudem v Ostravě, resp. pro zamítnutí jeho odvolání. Podle názoru dovolatele nebyl respektován § 251 odst. 3 tr. ř., neboť před rozhodnutím odvolacího soudu neuplynula odvolací lhůta všem oprávněným osobám s ohledem na úmrtí poškozeného. Soud prvního stupně totiž rozhodl o nároku právních nástupců zemřelého poškozeného Z. H. podle § 229 odst. 1 tr. ř., přestože v době jeho rozhodnutí ještě neproběhlo dědické řízení a nebyl mu znám okruh oprávněných dědiců poškozeného. Soud prvního stupně nerespektoval § 130 odst. 1 tr. ř. upravující doručování opisu rozsudku, nevyhledal v úvahu připadající dědice poškozeného a ani jim neustanovil opatrovníka za účelem hájení jejich zájmů. Rozsudek soudu prvního stupně tak podle jeho názoru nebyl doručen právním nástupcům poškozeného. Tuto skutečnost přitom namítal již v rámci odvolacího řízení, avšak odvolací soud uvedené pochybení soudu prvního stupně nenapravil, spis bez věcného vyřízení nevrátil soudu prvního stupně k provedení potřebných opatření. Obviněný nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu, že „výrok o vině, trestu i další výroky o náhradě škody jsou oddělitelné výroky, a protože účelem trestního řízení je zejména rozhodnout o vině a trestu, lze přednostně projednat tyto výroky, aniž by to jakkoliv vadilo oddělitelnému výroku o náhradě škody“. Podle dovolatele jeho odvolání nebylo možné projednat v plném rozsahu, neboť nezačala plynout odvolací lhůta všem oprávněným osobám, resp. o odvolání bylo rozhodnuto předčasně a nezákonně. 6. V rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že není přiléhavá právní kvalifikace jeho jednání jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť u něj absentoval úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Závěr o jeho úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví podle něj nekoresponduje s učiněnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Obviněný zdůraznil, že ve vězeňském prostředí je nemožné utajit spáchání těžkého ublížení na zdraví, taková událost zpravidla vyvolává zvýšenou pozornost Vězeňské služby České republiky a může mít pro pachatele významné negativní důsledky. Za racionálnější proto považuje to, že jeho záměrem bylo způsobit poškozenému pouze bolest či strach, nikoli těžkou újmu na zdraví. Poukázal na způsob provedení útoku a z něj dovodil, že nenaplnil typické znaky jednání, z něhož by bylo možno učinit závěr o úmyslném zavinění ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného. Obviněný argumentoval tím, že útok nebyl veden po delší dobu, nepoužil při něm žádnou zbraň ani kopy. Ztráta sleziny byla podle jeho názoru důsledkem nepříznivého zdravotního stavu poškozeného. Z výše uvedených důvodů vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání mělo být posouzeno nanejvýš jako ublížení na zdraví s nedbalostním způsobením těžké újmy na zdraví podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku. 7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. III. Vyjádření k dovolání 8. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). 9. Podle státního zástupce nelze námitkám obviněného uplatněným v rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přiznat opodstatnění. Ve vztahu k otázce způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému obviněný předestřel hypotetickou a spekulativní konstrukci, kterou formuloval bez ohledu na výsledky provedeného dokazování. Tato verze neodpovídá realitě vězeňského prostředí, v němž jsou obdobné nežádoucí incidenty časté. S ohledem na trestní minulost obviněného a jeho opakované odsouzení není podle státního zástupce důvod se domnívat, že by byl vnitřními mechanismy vězeňského prostředí či možnými dopady násilného jednání na postavení mezi spoluvězni „udiven“ či od podobného jednání odrazen. 10. Samotná polemika obviněného se závěrem soudů nižších stupňů o existenci úmyslné formy zavinění ve vztahu ke zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je podle něj založena na jeho vlastní interpretaci způsobu útoku, doby útoku a použitého instrumentária (absence zbraně, kopů apod.). Zdůraznil, že obviněným akcentovaný způsob provedení útoku naopak potvrzuje vysoký potenciál jeho jednání ke způsobení těžké újmy na zdraví. Nešlo o izolovaný incident, nýbrž o dvoufázové napadení poškozeného, neboť jednání obviněného navázalo na předcházející útok spoluobviněného R. B. Poškozený byl napaden, když seděl na židli u stolku, útok jej zastihl nepřipraveného a již po prvním útoku byl zjevně otřesen a prakticky neschopen účinné obrany. Útočné techniky použité obviněným nelze podle státního zástupce hodnotit jako „měkké“, neboť šlo o opakované údery pěstí vedené s výraznou intenzitou do nejcitlivějších a zároveň životně důležitých oblastí těla (do hlavy, břicha a oblasti žeber). Intenzita útoku, zejména úderů vedených obviněným D. S. byla vyhodnocena jako významná, čemuž odpovídala i způsobená poranění: kromě zhmoždění v obličejové části, rukou, došlo i ke zlomenině žebra, a především k rozsáhlé trhlině sleziny s následným krvácením do dutiny břišní, což mělo pro poškozeného závažný, život bezprostředně ohrožující následek. Poškozený musel být transportován zdravotnickou záchrannou službou do nemocnice, uveden do umělého spánku a podroben urgentní chirurgické operaci, při níž byla slezina odstraněna. V této souvislosti státní zástupce poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle něhož bylo poranění způsobeno působením síly střední až velké intenzity. Ke snaze obviněného relativizovat zdravotní stav poškozeného, státní zástupce připomněl, že znalec výslovně uvedl, že takové poranění by bylo život ohrožující i u osoby zcela zdravé, mladé a v dobré fyzické kondici. Odstranění sleziny má obecně dlouhodobé negativní dopady na fungování imunitního systému, a tedy i na celkovou obranyschopnost organismu. Podle státního zástupce šlo o následek, jehož závažnost přesahuje rámec běžného ublížení na zdraví. Nelze proto dovodit, že by snad v důsledku určité neopatrnosti (při takto razantně vedeném napadení) vznikl těžší následek pouze z nedbalosti. S ohledem na výše uvedené státní zástupce považoval za správný závěr soudů nižších stupňů, že jednání obviněného naplnilo po objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. 11. K námitkám obviněného proti procesním podmínkám, za nichž odvolací soud meritorně přezkoumal jeho odvolání, které jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl, a potažmo i k výkladu § 251 odst. 3 tr. ř. prezentovanému obviněným, státní zástupce poznamenal, že v řízení nebyl důvod k jakémukoli vyloučení odvolacího přezkumu odvolání obviněného z procesních důvodů, nebyl důvod považovat jej za neoprávněnou osobu či jeho odvolání za opožděné apod. Výrok o náhradě škody odvolací soud doplnil na základě odvolání poškozené Vězeňské služby ČR, přičemž v řízení bylo postaveno najisto, že tato poškozená se připojila se svým nárokem na náhradu škody řádně a včas. K nároku poškozeného Z. H., který v průběhu řízení zemřel, státní zástupce uvedl, že již soud prvního stupně odkázal právní nástupce poškozeného s uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, a to v souladu s tehdy existujícím stavem dědického řízení. Uvedený výrok nemá povahu pozitivní povinnosti ve vztahu k obviněnému, jelikož podle § 229 odst. 1 tr. ř. pouze deklaruje, že soud v trestním řízení nárok nepřiznává, a tak ponechává jeho uplatnění na následném civilním řízení. 12. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. IV. Posouzení důvodnosti dovolánía) Obecná východiska 13. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. 14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11). 15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. 16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. může být úspěšně uplatněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo pokud byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tento důvod dovolání má tedy dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou tohoto dovolacího důvodu je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný uplatňoval obě ze zmíněných variant, když podle jeho názoru nebyly splněny procesní podmínky pro meritorní přezkum odvolání a současně napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který podle něj trpí vadou odpovídající dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 17. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). b) Ke konkrétním námitkám obviněného 18. Úvodem Nejvyšší soud považuje za nutné k dovolacím námitkám uplatněným obviněným podotknout, že jsou z velké části jen opakováním jeho argumentace z předchozích stadií trestního řízení, s nimiž se již soudy nižších stupňů věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání, v němž dovolatel jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud se takovými námitkami tyto soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým a dostatečně přesvědčivým způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). 19. Předně nelze přisvědčit námitkám obviněného, že nebyly splněny procesní podmínky pro meritorní přezkum odvolání, neboť rozsudek soudu prvního stupně nebyl doručen právním nástupcům poškozeného, a tudíž nepočala běžet odvolací lhůta všem oprávněným osobám a o odvolání bylo rozhodnuto předčasně a nezákonně. Nejvyšší soud v obecné rovině poukazuje na ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., podle něhož odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas (a řádně) uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. ř.). Takto postupuje za situace, jestliže jsou nárok a jeho výše odůvodněny výsledky provedeného dokazování v hlavním líčení. Naopak pokud podle výsledků dokazování není podklad pro uložení této povinnosti obviněnému nebo by pro rozhodnutí o takové povinnosti bylo třeba provádět další dokazování, které přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo, soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkáže poškozeného s uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, případně na řízení před jiným příslušným orgánem. Soud takto odkáže poškozeného také se zbytkem uplatněného nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti (§ 229 odst. 2 tr. ř.). K uvedenému lze poznamenat, že poškozený Z. H. řádně a včas uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy v trestním řízení, během něhož došlo k jeho úmrtí dne 21. 1. 2025, aniž by byl v rámci dědického řízení stanoven okruh oprávněných dědiců poškozeného ke dni konání hlavního líčení před soudem prvního stupně (viz bod 64. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jelikož okruh oprávněných osob nebyl v době rozhodování soudu prvního stupně znám, nemohl tento soud rozhodnout o uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy, a tudíž podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal oprávněné dědice poškozeného s jejich nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. V souvislosti s námitkami obviněného je nutné zdůraznit, že výrok podle § 229 odst. 1 tr. ř. neřeší samotnou existenci nároku poškozeného (resp. jeho oprávněných dědiců), ale pouze procesně vymezuje, v jakém řízení má být tento nárok uplatněn, a tudíž ani nemění hmotněprávní postavení poškozeného. Zcela nad rámec uvedeného lze poznamenat, že s ohledem na zjištěný skutkový stav by případné rozhodnutí v trestním řízení o nároku poškozeného, resp. jeho právních nástupců, na náhradu nemajetkové újmy bylo pro obviněného zcela jistě nepříznivé. Vzhledem k uvedenému lze jako správný označit názor odvolacího soudu, že nebyl dán důvod k vyloučení odvolacího přezkumu odvolání obviněného z procesních důvodů, neboť výrok o vině, trestu i další výroky o náhradě škody jsou oddělitelné výroky. Protože účelem trestního řízení je zejména rozhodnout o vině a trestu, lze přednostně projednat tyto výroky, aniž by to jakkoliv bránilo učinit následně oddělitelný výrok o náhradě škody. Pouze pro doplnění výše uvedené argumentace lze v této souvislosti poukázat na usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. 5. 1998, sp. zn. 2 T 187/97 uveřejněné pod č. 60/2000 – I. Sb. rozh. tr., podle kterého výrok o vině a trestu nabývá právní moci a je vykonatelný, jestliže uplynula lhůta k podání odvolání osob oprávněných napadnout tyto výroky, resp. jestliže se tyto osoby odvolání výslovně vzdaly nebo je výslovně vzaly zpět, a to i když se nepodaří rozsudek doručit poškozenému nebo zúčastněné osobě. 20. K námitkám obviněného, které se týkaly absence úmyslného zavinění, lze předeslat, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a umožňuje mu vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Pokud soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů. 21. Výhrady obviněného uvedené v dovolání ohledně způsobu provedení a doby útoku, jakož i použitého instrumentária (tj. absenci zbraně, kopů apod.), nepřesahují prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů, jejímž prostřednictvím se obviněný jen snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné závěry ohledně způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému, resp. naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně úmyslné formy zavinění. Obdobné výhrady ostatně obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a soudy nižších stupňů se s jeho námitkami náležitě vypořádaly. Proto lze v podrobnostech rovněž odkázat na odůvodnění jejich meritorních rozhodnutí. Takové námitky nejsou způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Tyto námitky svým obsahem směřují výlučně do skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, v němž by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). V. Závěrečné shrnutí 22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., neboť jeho námitky nebyly způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., ale ani žádný jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu