5 Tdo 432/2026-935 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný Mgr. Bc. Jiří Šauer, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 7 To 321/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T 27/2021, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. Bc. Jiřího Šauera odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Obviněný Mgr. Bc. Jiří Šauer byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 27 T 27/2021, uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena i přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Zároveň mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti Harmonie Bučko & Šauer a spol., v likvidaci, majetkovou škodu ve výši 700 000 Kč. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Mgr. Bc. Jiří Šauer odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 7 To 321/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl. 3. Skutku, jímž byl uznán vinným, se ve stručnosti dopustil tím, že v postavení likvidátora obchodní společnosti Harmonie Bučko & Šauer a spol., v likvidaci, dne 5. 5. 2018 v Ústí nad Labem na základě kupní smlouvy převedl z vlastnictví této společnosti pozemek parc. č. 1788 a budovu č. p. 1184, jež je součástí tohoto pozemku, zapsané v katastrálním území Ústí nad Labem, obec Ústí nad Labem, nacházející se na adrese Bělehradská 1184/11, Ústí nad Labem, na obchodní společnost Nostromo CZ, s. r. o., v níž byl jediným společníkem a jednatelem, za kupní cenu ve výši 3 600 000 Kč. Kupní cenu nemovitosti stanovil na základě dvou znaleckých posudků zpracovaných podle jeho výslovného zadání pro administrativní účely vlastníka v souladu s platnou vyhláškou, přičemž tyto nijak nezohledňovaly tržní cenu, která k datu převodu činila částku nejméně 4 300 000 Kč. Tímto jednáním poškozené společnosti způsobil škodu 700 000 Kč. II. Dovolání obviněného 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný Mgr. Bc. Jiří Šauer dovolání, které opřel o dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Obviněný dovodil, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, dále že je rozhodnutí zatíženo vadou nesprávného právního posouzení nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly v předcházejícím řízení dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 5. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a nosná skutková zjištění. Připustil, že v průběhu trestního řízení uplatňuje stále tutéž obhajobu. Vyjádřil přesvědčení, že napadená rozhodnutí jsou stižena vadami ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů. Soudy nižších stupňů totiž podle něj nesprávně vyhodnotily skutkový stav věci a v důsledku toho pochybily i v právních závěrech v jeho neprospěch, neboť opomenuly odpovídajícím způsobem vyhodnotit důkazy, které svědčily ve prospěch závěru, že přečin nespáchal. Provedeným dokazováním bylo správně zjištěno jeho postavení likvidátora poškozené společnosti a uzavření kupní smlouvy dne 5. 5. 2018. Soudy však učinily nesprávné zjištění ve vztahu k následku jeho jednání a výši způsobené škody, pokud vzaly za prokázané, že poškozené společnosti způsobil škodu uzavřením předmětné kupní smlouvy ve výši 700 000 Kč. Rovněž nesprávný závěr je jejich závěr o jeho úmyslném zavinění. 6. Obviněný uvedl, že závěry soudů nižších stupňů se opírají o znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady nemovitostí znalkyně Ing. Jitky Malé, na jehož základě však nesprávně stanovily výši škody, kterou měl způsobit. Zdůraznil, že spis obsahuje kromě tohoto znaleckého posudku i další tři znalecké posudky, a to Jana Valentíka, Jiřího Procházky a znalecké kanceláře ESTIMATES Consulting, s. r. o. (vypracovaný Ing. Jiřím Laiblem), podle nichž je pro správné, objektivní a spravedlivé stanovení odpovídající ceny převáděných nemovitostí namístě užít ocenění výnosovou metodou. Podle této metody uvedení znalci Jan Valentík a Jiří Procházka jako odpovídající cenu nemovitosti uvedli částku nižší než 3 600 000 Kč, což byla sjednaná kupní cena v předmětné smlouvě. Dokonce i znalkyně Ing. Jitka Malá s využitím výnosové metody stanovila cenu nemovitosti na 3 374 138 Kč. Podle znalce Jiřího Procházky cena nemovitosti stanovená výnosovou metodou činila 3 174 000 Kč a podle znaleckého posudku znalecké kanceláře ESTIMATES Consulting, s. r. o., činila cena s využitím této metody 3 767 894 Kč (za cenu obvyklou stanovila tato znalecká kancelář částku 3 800 000 Kč). Podle zpracovatele tohoto posudku Ing. Jiřího Laibla prodejní cena 3 600 000 Kč uvedená v kupní smlouvě představuje spíše spodní hranici obvyklé ceny za nemovitost. Navzdory tomu považovaly soudy nižších stupňů za odpovídající cenu nemovitosti částku 4 300 000 Kč, kterou za odpovídající tržní ceně stanovila ve svém znaleckém posudku znalkyně Ing. Jitka Malá. Ta je však cenou stanovenou nikoliv výnosovou, ale porovnávací metodou. Dovolatel proto vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud vybudoval svá skutková zjištění na základech, které jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Závěr znalkyně Ing. Jitky Malé o tržní ceně nemovitosti 4 300 000 Kč stojí osamoceně, navíc i tato znalkyně ve shodě s ostatními znalci uvedla, že správná metodika ocenění nemovitostí je výnosovou metodou, jež je nejobjektivnější. Závěr o výši škody 700 000 Kč způsobené dovolatelem poškozené společnosti Harmonie Bučko & Šauer a spol., v likvidaci, tak je v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. 7. Obviněný dále zopakoval své výhrady i ke způsobu, jakým znalkyně Ing. Jitka Malá postupovala při zjišťování ceny nemovitosti, pokud porovnávala realizované prodeje objektů konkretizovaných v jejím posudku s předmětnou prodanou nemovitostí v majetku poškozené společnosti. Tyto srovnávané prodeje totiž byly bytovými domy, zatímco nemovitost, která byla předmětem kupní smlouvy ze dne 5. 5. 2018, byla objektem občanské vybavenosti, v níž byty nebyly. Nadto dovolatel uvedl, že znalkyně porovnávané nemovitosti ani neviděla a nenavštívila. Z tohoto důvodu obviněný navrhl přibrání znaleckého ústavu k odstranění pochybností o správné výši kupní ceny a k zodpovězení otázky, zda jeho jednáním vůbec nějaká škoda vznikla, případně v jaké výši. Tomuto návrhu dovolatele na doplnění dokazování odvolací soud překvapivě nevyhověl. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem, že stavba č. p. 1184 (objekt občanské vybavenosti) byla objektem s byty (bytovým domem), neboť pro takový závěr odvolací soud neměl odpovídající důkazní oporu. K tomu poukázal na vyjádření jednotlivých znalců ohledně správnosti zvolených metod ocenění nemovitosti v případě porovnávání objektů bytových a nebytových a opětovně vyjádřil své přesvědčení, že měla být správně zvolena oceňovací metoda výnosová. Určení odpovídající ceny nemovitostí mělo význam jak pro posouzení trestnosti jeho jednání, tak pro eventuální výrok o náhradě škody. Obviněný podrobně popsal metody použité jednotlivými znalci, závěry, k nimž na jejich základě dospěli, včetně použitých koeficientů, odchylek atp. Uzavřel, že při uvažovaném rozdílu mezi cenami je přesvědčen o nesprávnosti závěru soudů nižších stupňů o jeho zavinění ve formě úmyslu. 8. Následně obviněný připomněl, že pojem „tržní cena“ platné cenové předpisy neznají, upravují pouze „tržní hodnotu“, kterou není možné s „tržní cenou“ zaměňovat. Tržní hodnotu je možné vypočítat vyhodnocením věcné hodnoty (nákladovým oceněním), výnosové hodnoty a ceny určené porovnáním s cenami obdobných nemovitostí. Tržní cenou se rozumí částka, za níž byl prodej realizován. Tržní hodnotou lze nahradit obvyklou cenu, není-li možné tuto stanovit či zjistit, což musí být doloženo. Obvyklá cena znamená cenu již realizovaných prodejů. Namítl proto, že v rámci provedeného dokazování nebylo doloženo, že nebylo možné zjistit obvyklou cenu. Soudy nižších stupňů se podle něj z nedostatečně a nepřesvědčivě vysvětlených důvodů přiklonily k jediné variantě stanovení ceny nemovitosti, avšak podle něj nesprávně, neboť existovala možnost stanovení odpovídající ceny s využitím dalších variant, jejichž výslednicí by bylo, že obviněný svým jednáním žádnou škodu nezpůsobil. Napadené usnesení odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. To podle dovolatele platí zejména ve vztahu ke škodě coby zásadnímu znaku objektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle § 220 tr. zákoníku, jímž byl shledán vinným. 9. Konečně obviněný namítl, že subjektivní stránka v podobě úmyslného zavinění mu byla přičtena právě na základě zjištění ve vztahu ke škodě, kterou měl způsobit. Soudy přijaly závěr, že jednal s cílem způsobit škodu, což se projevilo v tom, že škoda byla fakticky způsobena. Poukázal v této souvislosti na skutečnost, že se před prodejem nemovitosti obrátil na dva znalce i na advokáta. Rozhodně popírá, že by jednal v úmyslu způsobit poškozené společnosti škodu prodejem nemovitosti za nepřiměřeně nízkou cenu oproti ceně reálně dosažitelné. Nesouhlasil ani se závěrem soudů, že výslovně zadal zpracování znaleckých posudků, jimiž měla být stanovena administrativní cena nemovitostí. Hodnocení jeho postupu jako cíleného jednání směřujícího ke způsobení škody nemělo logiku ani oporu v dokazování. Výslechem svědka Jana Valentíka se nepotvrdilo, že by obviněného před zpracováním posudku upozornil na rozdíl mezi administrativní cenou a obvyklou cenou, a že by měl obviněný v reakci na to zadat vypracování posudku se stanovením administrativní ceny. Účel posudku byl v tomto případě „pro osobní potřebu“. Obdobně u znaleckého posudku Jiřího Procházky byl uveden účel posudku „k likvidaci společnosti“. Vycházel tudíž z toho, že jak zadání posudku, tak ocenění nemovitosti a její následný prodej uskutečnil právně bezvadně. Opětovně zdůraznil, že všichni znalci při použití výnosové metody stanovili hodnotu nemovitosti nižší, než byla reálná prodejní cena, pouze znalecká kancelář ESTIMATES Consulting, s. r. o., takto stanovila cenu vyšší o 168 000 Kč až 200 000 Kč, nikoli však vyšší o 700 000 Kč, což je škoda, kterou měl poškozené společnosti podle soudů nižších stupňů způsobit. Provedené dokazování postrádá podle něj i jakýkoliv podklad pro závěr, že by nabídkou prodeje nemovitosti za kupní cenu 4 300 000 Kč namísto realizované kupní ceny 3 600 000 Kč skutečně dosáhl zaplacení této vyšší kupní ceny. Stejně tak postrádá v napadeném rozhodnutí i v rozsudku soudu prvního stupně odůvodnění postihující konkretizaci povinnosti, kterou porušil, pokud prodejem nemovitosti nedosáhl soudy akceptované tržní ceny 4 300 000 Kč. 10. V souvislosti se svou argumentací ohledně chybějící subjektivní stránky přečinu podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku obviněný doplnil své dovolání připojením rozhodnutí civilních soudů, z nichž podle něj vyplynulo, že předmětná nemovitost byla objektem občanské vybavenosti, nikoli bytovým objektem. 11. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Vyjádření k dovolání 12. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). 13. Státní zástupce úvodem zrekapituloval dosavadní průběh řízení, obsah podaného dovolání obviněného a připomenul obecná východiska uplatněných dovolacích důvodů. Poté uvedl, že námitky obviněného, jimiž zpochybnil výsledky provedeného dokazování ve vztahu k existenci a výši škody, nejsou podřaditelné pod žádný dovolací důvod, neboť jejich prostřednictvím obviněný pouze prezentoval pro něj příznivější verzi skutkového děje. Bez důvodných pochybností bylo prokázáno, že v postavení likvidátora poškozené společnosti převedl kupní smlouvou její nemovitosti na obchodní společnost Nostromo CZ, s. r. o., v níž byl jednatelem a společníkem, a to za kupní cenu 3 600 000 Kč. Přitom v rozhodné době byla obvyklá cena převáděné nemovitosti nejméně 4 300 000 Kč. Ta byla zjištěna znaleckým posudkem Ing. Jitky Malé, v němž znalkyně náležitě vysvětlila, jak k této ceně dospěla. Tyto své závěry stvrdila i v rámci svého výslechu při hlavním líčení. Nelze tudíž akceptovat tvrzení obviněného, podle něhož úvahy a závěry soudů ve vztahu ke skutkovým zjištěním byly nepodložené a nevyplývaly z provedeného dokazování. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nejsou v žádném, natožpak zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Státní zástupce proto uzavřel, že obvyklá cena předmětné nemovitosti byla v době prodeje rozhodně vyšší než sjednaná kupní cena, což obviněný jako likvidátor poškozené společnosti věděl, neboť po svědcích Jiřím Procházkovi a Janu Valentíkovi požadoval vypracovat odhad ceny nemovitosti pro administrativní účely, který však nezohledňoval její obvyklou cenu. Obviněný přitom chtěl poškodit obchodní společnost Harmonie Bučko & Šauer a spol., v likvidaci a současně tak poskytnout výhodu jiné jím ovládané společnosti. 14. Dále k námitkám proti posouzení objektivní stránky stíhaného přečinu uvedl, že jsou podřaditelné pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a zčásti opodstatněné, pokud jimi vytýkal nedostatky v konkretizaci zákonné povinnosti, kterou měl obviněný porušit v postavení likvidátora. Současně však dodal, že nemohou vést ke zrušení napadených rozhodnutí v řízení o dovolání, neboť nemohly zásadně ovlivnit postavení dovolatele, ostatně ani otázka, která by měla být na podkladě vytýkané vady řešena, není po právní stránce zásadního významu. Žádná změna v postavení obviněného nepřichází v úvahu ani v navazujícím výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Ve zbývající části námitky dovolatele státní zástupce vyhodnotil jako neopodstatněné. Dále státní zástupce připomenul obecná východiska, za nichž je naplněna skutková podstata přečinu podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, uvedená v právní úpravě i odborné komentářové literatuře, načež konstatoval, že obviněný byl osobou, která v rozhodném období vykonávala funkci likvidátora poškozené společnosti na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 14 Cmo 553/2013, tedy mohl být považován za speciální subjekt ve smyslu § 114 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně správně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 29/2020 Sb. rozh. tr. (bod 96. jeho odůvodnění), podle nějž pachatelem tohoto přečinu může být i likvidátor, pokud nehospodárnými dispozicemi způsobí škodu na majetku likvidované právnické osoby. Doplnil, že obviněný byl v postavení likvidátora zejména podle § 193 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), ve spojení s § 52 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. o. k.“), povinen pečovat o majetek likvidované poškozené společnosti s péčí řádného hospodáře, a to v rámci účelu, jaký odpovídá povaze a cíli likvidace. Státní zástupce v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1318/2019, z něhož vyplývá, že přečin podle § 220 tr. zákoníku obsahuje normu s blanketní dispozicí, a proto musí být v popisu skutku jednoznačně označena konkrétní právní norma nebo konkrétní smluvní povinnost (opatrovat či spravovat cizí majetek), kterou měl obviněný porušit. Soudy však v popisu skutku ani v odůvodnění napadených rozhodnutí nijak neoznačily konkrétní právní normu, kterou měl obviněný porušit. Podle státního zástupce je však zjevné, že obviněný porušil zejména § 193 o. z., ve spojení s § 52 z. o. k., neboť vůči majetku likvidované právnické osoby nepostupoval s péčí řádného hospodáře, která vyžaduje určitou odbornost a loajalitu. Na základě výsledků provedeného dokazování bylo zjištěno, že v uvedené funkci způsobil na majetku poškozené společnosti škodu nejméně 700 000 Kč. 15. Státní zástupce připomněl, že je nutno rozlišovat mezi skutečnou škodou a ušlým ziskem (viz § 2952 o. z.), k čemuž připomněl teoretická východiska a zdůraznil, že se škoda i v trestním právu chápe obdobně jako v právu občanském nebo obchodním, protože trestní předpisy nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání. K tomu konstatoval, že v posuzované věci postupovaly soudy správně, pokud výši škody určily jako rozdíl mezi obvyklou cenou nemovitosti a částkou, za kterou ji obviněný nakonec prodal. Majetek poškozené se totiž nezvětšil přinejmenším o částku odpovídající uvedenému rozdílu. Takové jednání obviněného svědčilo nejen o porušení zákonných povinností likvidátora řádně vykonávat správu majetku poškozené v rámci likvidace, nýbrž také o způsobení škody ve výši odpovídající hranici škody nikoli malé ve smyslu § 138 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 16. Za neodpovídající dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce označil námitky obviněného proti posouzení subjektivní stránky, neboť je založil na pouhé polemice s výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedl, v čem spatřuje vadné právní posouzení zmiňovaného zákonného znaku. Rozhodná skutková zjištění svědčí o tom, že obviněný jednal úmyslně, neboť v rámci svého postavení v obchodní společnosti vědomě a záměrně prodal část jejího majetku za nepřiměřeně nízkou cenu, přičemž jeho jednání bylo chtěné, a tudíž z něj lze vysledovat záměr způsobit porušení majetkových zájmů poškozené. Přitom nešlo o situaci, že by obviněný nic nevěděl o vnitřních poměrech právnické osoby, za kterou jednal v rámci její likvidace. Naopak byl seznámen s její majetkovou strukturou a byl osobou, která měla dlouhodobé zkušenosti s podnikáním mimo jiné na realitním trhu. 17. Odvolací soud odvolání obviněného v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení věcně přezkoumal a za dodržení všech zákonných předpokladů ho zamítl. Námitky obviněného tak státní zástupce zčásti nepovažoval za opodstatněné, resp. odpovídající uplatněným dovolacím důvodům, a ve zbývající části je sice shledal důvodnými, avšak obviněným nastolená otázka nebyla po právní stránce zásadního významu a meritorní projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení. Uzavřel proto, že nebyl naplněn ani dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl. IV. Posouzení důvodnosti dovolánía) Obecná východiska 18. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. 19. Je nutno zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., respektive v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby mu konkrétní námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud je obsahem dovolání pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11). 20. Obviněný Mgr. Bc. Jiří Šauer své dovolání opřel o dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. 21. Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. II. ÚS 103/23, ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22). Tento dovolací důvod dopadá na případy, v nichž se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Právo na spravedlivý proces však nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Je jím „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obviněný svou dovolací argumentací míří na první a na třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu, pokud tvrdí, že mělo být odvolacím soudem vyhověno jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku znaleckým ústavem, aby byly odstraněny pochybnosti o správném stanovení výše kupní ceny, což byla klíčová otázka pro posouzení, zda jeho jednáním byla způsobena škoda poškozené společnosti a případně v jaké výši. 22. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). 23. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v druhé alternativě, kterou obviněný uplatnil, je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 24. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). b) Ke konkrétním námitkám obviněného 25. Je nutno konstatovat, že převážnou část v dovolání uvedených námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, respektive v jeho odůvodnění, což ostatně i sám v podaném dovolání připustil. Značná část jeho dovolací argumentace tudíž představuje pouze opakování obhajoby, s níž se již věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. body 69. až 98. rozsudku soudu prvního stupně a body 15. až 22. usnesení odvolacího soudu), přestože obviněný tvrdí, že tomu tak není. V takové situaci se zpravidla jedná o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. 26. Z hlediska námitek obviněného, které podřadil pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, je nutno připomenout, že v případě tzv. extrémního (zjevného) rozporu se jedná o situaci, v níž skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoli jakýchkoli skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Musí se tedy jednat o taková skutková zjištění, bez jejichž prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Nejvyšší soud je totiž povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces (srov. zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V dovolacím řízení tudíž není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu. Existence tzv. zjevného rozporu proto nemůže být založena jen na tom, že obviněný předložil vlastní hodnocení důkazů a dovodil z něj jiné skutkové, popř. i právní závěry, než soudy nižších stupňů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, či ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017). Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu mezi obsahem provedených důkazů a zjištěným skutkovým stavem, které je založeno pouze na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, zpravidla pro něj příznivějším. 27. Dokazování je totiž doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli. Soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů. 28. Nadto je zapotřebí konstatovat, že při materiálním posouzení argumentace obviněného předestřené v souvislosti s dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze než dospět k závěru, že jejím prostřednictvím uplatňuje námitky skutkové, jimiž vyjadřuje pouze svůj nesouhlas s konkrétními skutkovými zjištěními učiněnými v této věci, jakož i s provedeným dokazováním, respektive s hodnocením jednotlivých důkazů ze strany soudů nižších stupňů. Takové námitky ovšem nejsou, jak již bylo naznačeno, podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, avšak ani žádný jiný. K totožnému závěru pak Nejvyšší soud dospěl i v souvislosti se zbylou dovolací argumentací obviněného, tedy i tou, kterou formálně podřadil pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v níž namítal nenaplnění objektivní a subjektivní stránky přečinu podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ani prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkumu správnosti a úplnosti skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. a prověřování zákonnosti provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jakožto otázek práva procesního. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení a není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů, neboť zjištěným skutkovým stavem je vázán. Ani tato dovolací argumentace obviněného proto nebyla podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., neboť se jednalo o pouhou polemiku obviněného s učiněnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, jakož i s jeho hodnocením ze strany soudů nižších stupňů. 29. K uplatněným výhradám obviněného Nejvyšší soud doplňuje, že se prolínají celým trestním řízením a že se jimi již v dostatečném rozsahu zabývaly soudy nižších stupňů, ačkoli obviněný v podaném dovolání tvrdil opak. Soudy nižších stupňů konstatovaly, že o vině obviněného není pochyb, a na základě důkazů provedených a hodnocených v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. učinily jednoznačný závěr, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, a to po objektivní i subjektivní stránce, což obviněný v podaném dovolání zpochybňuje. Soudy rovněž svá meritorní rozhodnutí ve věci náležitě odůvodnily v souladu s požadavky § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. Ve svých rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, čím konkrétně byla tato obhajoba vyvrácena, jak se vypořádaly s jednotlivými důkazy, zejména pak ve věci vypracovanými znaleckými posudky, dalšími listinnými důkazy a výslechy svědků i znalců. 30. Trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou. Tento trestný čin patří mezi tzv. poškozovací majetkové trestné činy, nikoliv tzv. obohacovací, a tudíž obohacení na straně pachatele či jiného není zákonným znakem tohoto trestného činu. Chrání se jím majetková práva jiného v nejširším slova smyslu. Podstatou tohoto trestného činu je tedy jednání (konání nebo opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím majetku, a nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. V takovém případě by totiž šlo o jinou právní kvalifikaci – např. o obohacovací majetkový trestný čin, typicky o zpronevěru. Povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek pak mají osoby, které jsou povinny spravovat záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou, avšak nemusí být výslovně takto nazvána. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se rozumí opatrováním nebo správou cizího majetku. V části, v níž se trestní zákoník dovolává porušení zákonné povinnosti, jde v podstatě o blanketní skutkovou podstatu, která odkazuje na blíže neurčený mimotrestní zákon. Za zákonem uloženou povinnost se tak rovněž považuje taková povinnost, jež vyplynula z toho, že určitá osoba nabyla postavení spojeného s takovou povinností na podkladě zvláštního výroku orgánu veřejné moci učiněného podle zákonného zmocnění, a to zpravidla výroku soudu nebo správního úřadu. Samotné porušení povinnosti spravovat cizí majetek potom spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. Zpravidla jde o konání, případně i o opomenutí zvláštní povinnosti konat. Typickým konáním jsou případy dispozice s majetkem poškozeného, při kterých pachatel neobdrží do spravovaného majetku odpovídající protihodnotu (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 44/2016). 31. Jen pro úplnost a veskrze obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů jednoznačně vyplývá, že obviněný porušil povinnost jednat v postavení likvidátora poškozené společnosti s péčí řádného hospodáře. Je možno přisvědčit státnímu zástupci v tom, že tímto svým jednáním obviněný porušil zejména § 193 o. z. ve spojení s § 52 z. o. k. Na základě výsledků provedeného dokazování totiž bylo nade vši pochybnost zjištěno, že v uvedené funkci způsobil na majetku poškozené společnosti škodu nejméně 700 000 Kč. Pokud tedy jde o námitku obviněného, že soudy nižších stupňů v napadených rozhodnutích dostatečně nekonkretizovaly povinnost, kterou svým jednáním měl porušit, k tomu Nejvyšší soud uvádí, že obviněný v tomto směru nenamítal nedostatek učiněných skutkových zjištění ve vztahu k porušení podle zákona mu uložených nebo smluvně převzatých povinností opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Nebylo proto možno přisvědčit ani státnímu zástupci, že má být dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Státní zástupce totiž ve svém vyjádření k dovolání obviněného nad rámec tohoto vyjádření nepřípustně doplňoval dovolací argumentaci obviněného, kterou obviněný ani neuplatnil. Přestože se lze ztotožnit s tím, že soudy nižších stupňů porušenou povinnost v popisu skutku nekonkretizovaly dostatečně, fakticky se jednalo o nedostatek pouze v popisu skutku, nikoliv však o nedostatek rozhodných skutkových zjištění potřebných pro učinění závěru o vině obviněného, tj. o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným. Tento nedostatek rozsudku soudu prvního stupně sice nenapravil ani odvolací soud ve svém usnesení, avšak obviněný neuvedl žádnou dovolací argumentaci, jejímž prostřednictvím by v adekvátním rozsahu zpochybnil tvrzení, že nejednal s péčí řádného hospodáře, když předmětnou nemovitost převedl na základě kupní smlouvy ze dne 5. 5. 2018 na jím ovládanou společnost Nostromo CZ, s. r. o., za současného ujednání kupní ceny nižší, než jaká byla stanovena znaleckým posudkem Ing. Jitky Malé jako minimální tržní cena. 32. Nelze než uzavřít, že obviněný proto i v této souvislosti pouze přednesl polemiku týkající se toho, za jakým účelem zadal vypracování znaleckého posudku k určení ceny nemovitosti, a vyjádřil svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která byla konstruována mj. na podkladě znaleckého posudku Ing. Jitky Malé, jakož i s tím, ke kterému znaleckému posudku se soudy nižších stupňů „přiklonily“. Opomíjí však, že soudy nižších stupňů učinily jednoznačný závěr, že obviněný nechal znalecké posudky vypracovat za tzv. administrativním účelem, přičemž byl veden záměrem obohatit sebe, potažmo jím ovládanou společnost Nostromo CZ, s. r. o., prostřednictvím nabytí nemovité věci na nižší částku, než jaká byla určena jako minimální tržní cena v rozhodné době, a to vše činil současně s úmyslem zkrátit vypořádací podíl na likvidačním zůstatku svědka Jana Bučka (viz zejména bod 85. rozsudku soudu prvního stupně a body 17. až 21. usnesení odvolacího soudu). Materiálně nahlíženo však prostřednictvím celé své dovolací argumentace přednáší námitky skutkového charakteru. Lze proto uzavřít, že jeho dovolání postrádá takovou argumentaci, kterou by bylo možno podřadit pod dovolací důvody § 265b odst. 1 tr. ř. Nelze totiž ani pominout skutečnost, že obchodní společnost Harmonie Bučko & Šauer a spol., v likvidaci, jejíž byl obviněný likvidátorem a dříve jednatelem, měla mimo jiné předmět podnikání činnost realitní kanceláře, takže obviněný si musel být vědom rozdílu mezi tržní cenou a cenou pro administrativní účely vlastníka a musel být i orientován v tržním prostředí nákupu a prodeje nemovitostí v lokalitě, v níž tato společnost působila. 33. Nejvyšší soud tudíž shrnuje, že dovolací argumentace obviněného nebyla podřaditelná pod uplatněné, avšak ani žádné jiné dovolací důvody, neboť nepřesahovala meze pouhé polemiky s učiněnými skutkovými zjištěními, na ně navazující právní kvalifikací, její správností, jakož i s provedeným dokazováním a správností jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Obviněný se prostřednictvím své dovolací argumentace snažil prezentovat pro něj příznivější verzi skutkového děje a na to navazující konstrukci skutkových zjištění a následné právní kvalifikace jeho jednání. Nejvyšší soud dodává, že však neshledal ani takové vady rozhodnutí soudů nižších stupňů, které by dosahovaly intenzity porušení ústavně zaručených práv obviněného, zejména pak jeho práva na spravedlivý proces. Rovněž s požadavkem na doplnění dokazování o znalecký posudek znaleckého ústavu ke zjištění výše způsobené škody jednáním obviněného se odvolací soud dostatečně a přesvědčivě vypořádal (viz body 16. až 19. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). 34. Jen pro doplnění Nejvyšší soud uvádí, že jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V. Závěrečné shrnutí 35. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, respektive napadených rozhodnutí, a jim předcházejícího řízení. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 3. 6. 2026 JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu