5 Tdo 967/2025-1505 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2026 o dovoláních, která podali obvinění 1. Jitka Donátková a 2. Ing. Milan Špička proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 5 To 62/2024, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 14/2022, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 5 To 62/2024. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění:I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 2024, sp. zn. 33 T 14/2022, byla obviněná Jitka Donátková (dále též jen „obviněná“) odsouzena (právní kvalifikace je záměrně citována z rozsudku soudu prvního stupně, neboť není zcela správná a částečně v rozporu s tzv. právní větou – pozn. Nejvyššího soudu) za „zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009, trestního zákoníku“, ve znění účinném od 1. 10. 2020 (dále jen „tr. zákoník“) (soud prvního stupně to výslovně neuvedl, ale z bodu 41. rozsudku je zřejmé, že aplikoval pozdější právní úpravu po nabytí účinnosti zákona č. 333/2020 Sb., soud druhého stupně vyjádřil použití pozdějšího znění tr. zákoníku výslovně v bodě 124. svého rozsudku – pozn. Nejvyššího soudu), „ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) dílem dokonaný, a podle odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku“. Za tyto zločiny, resp. jejich pokusy, byl obviněné podle § 212 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Obviněný Ing. Milan Špička (dále též jen „obviněný“) byl uznán vinným „zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku“ (opět citováno z této části výroku rozsudku – pozn. Nejvyššího soudu). Tomuto obviněnému Krajský soud v Plzni uložil podle § 212 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody rovněž v trvání šesti měsíců a jeho výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. 2. Proti všem výrokům uvedeného rozsudku podali odvolání oba obvinění a v jejich neprospěch též státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, který je omezil na výroky o uložených trestech. O všech odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 5 To 62/2024, jímž nejprve zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“) v celém rozsahu. Poté sám rozhodl podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. tak, že částečně upravil popis skutku a uznal obviněnou Jitku Donátkovou vinnou pokusem zločinu dotačního podvodu podle § 21 odst. 1 a § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, oběma spáchanými ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a dále zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil ji podle § 212 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále Vrchní soud v Praze uložil obviněné podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře sto denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč. Obviněný Ing. Milan Špička byl uznán vinným pokusem zločinu dotačního podvodu podle § 21 odst. 1 a § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, oběma spáchanými ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a odsouzen podle § 212 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu dvou roků. Rovněž tomuto obviněnému Vrchní soud v Praze uložil podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře padesáti denních sazeb po 5 000 Kč, tedy v celkové výši 250 000 Kč. 3. Skutkový stav je všem procesním stranám dobře znám, Nejvyšší soud jej proto i vzhledem k nadbytečně rozsáhlému popisu skutkového zjištění ve výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze pouze stručně shrne. Obvinění se dopustili výše zmíněných trestných činů, resp. jejich pokusů tak, že obviněná v postavení jednatelky obchodní společnosti Silberstein, s. r. o., a obviněný jako jediný akcionář obchodních společností BAU-STAV, a. s., a BAU-HOLD, a. s., a jediný společník obchodní společnosti BAU-UNION, s. r. o., do 31. 12. 2010 předseda představenstva a od 1. 1. 2011 předseda dozorčí rady obchodní společnosti BAU-STAV, a. s., a prokurista obchodních společností BAU-HOLD, a. s., a BAU-UNION, s. r. o., v době od srpna 2009 do července 2011 v Karlových Varech, XY a dalších místech České republiky jako navzájem si blízké osoby, partneři v osobním životě, společně činili postupné kroky k tomu, aby vylákali dotaci ve výši 16 150 881 Kč z Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad pro období 2007-2013 na výstavbu penzionu v XY, konkrétně na projekt označovaný Penzion Silberstein, primárně ve prospěch žadatele o dotaci, obchodní společnosti Silberstein, s. r. o., a sekundárně ve prospěch společnosti BAU-STAV, a. s., která měla realizovat výstavbu penzionu, přičemž nejprve obviněný poskytl prostřednictvím účtu obviněné obchodní společnosti Silberstein, s. r. o., finanční prostředky na bankovní účet, aby jako žadatelka o dotaci mohla doložit vlastní finanční zajištění na realizaci projektu, které však obviněná obratem vrátila zpět, aniž by zajistila jiný způsob financování projektu. Podmínkou poskytnutí dotace bylo mj. zadání veřejné zakázky na zhotovitele stavby, v rámci něhož obviněná podepsala tzv. Prohlášení o nestrannosti a důvěrnosti, rovněž obviněný podepsal Čestné prohlášení o splnění kvalifikačních předpokladů k veřejné zakázce s názvem „Penzion Silberstein“, následně obviněná mj. jako členka komise pro kontrolu a hodnocení nabídek zajistila, aby byla obchodní společnost BAU-STAV, a. s., vybrána jako vítězný dodavatel zhotovení stavby, poté obviněná jako jednatelka obchodní společnosti Silberstein, s. r. o., uzavřela s Regionální radou regionu soudržnosti Severozápad (dále též jen „ROP Severozápad“) Smlouvu č. CZ.1.09/4.2.00/30.00725 o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad ze dne 21. 2. 2011 (dále též „smlouva o poskytnutí dotace“) v celkové výši 16 150 881 Kč, z nichž měla být částka 13 728 248,85 Kč uhrazena z Evropského fondu regionálního rozvoje a zbývající část z národních veřejných zdrojů České republiky. V přesně nezjištěné době před datem 23. 5. 2011 započala obchodní společnost BAU-STAV, s. r. o., s realizací projektu demoličními pracemi, které však provedla v širším rozsahu, než jaký odpovídal projektové dokumentaci, aniž by tato změna byla oznámena poskytovateli dotace, což odhalila při následném místním šetření konaném dne 23. 5. 2011 jeho pověřená zástupkyně, načež obviněná dne 11. 7. 2011 podala jménem příjemce dotace žádost o ukončení smlouvy o poskytnutí dotace, a s poskytovatelem podepsala dne 18. 7. 2011 Dohodu o ukončení smlouvy č. CZ.1.09/4.2.00/30.00725 o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad (dále též „dohoda o ukončení smlouvy“), která nabyla účinnosti dne 20. 7. 2011. 4. V posuzované trestní věci bylo již jednou rozhodováno soudy obou stupňů. Nejprve soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 17. 2. 2023, sp. zn. 33 T 14/2022, jímž oba obviněné zprostil podle § 226 písm. e) tr. ř. obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze pro zánik trestnosti činu. Primárním důvodem pro zbavení obviněných viny byla úvaha soudu prvního stupně, na jejímž základě dospěl k závěru, že oba obvinění dobrovolně upustili od pokusu zločinů podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku. Tento soud vyhodnotil výsledky provedeného dokazování ve stručnosti tak, že pro obviněné neexistovala žádná překážka k dokonání obou označených zločinů, přesto se rozhodli dále nepokračovat v jednání, které směřovalo k podvodnému vylákání dotace na výstavbu penzionu. Vzhledem k tomu, že obvinění před ukončením protiprávního jednání již naplnili všechny znaky obou základních skutkových podstat těchto trestných činů, tj. podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku a § 260 odst. 1 tr. zákoníku, zabýval se soud prvního stupně otázkou jejich možného promlčení. Při určení počátku běhu promlčecí doby přitom soud stanovil dobu dokonání těchto trestných činů na den podání žádosti obchodní společnosti Silberstein, s. r. o., o poskytnutí dotace ze dne 24. 8. 2010 (dále též „žádost o dotaci“). Vzhledem k tomu, že k zahájení trestního stíhání obou obviněných došlo dne 4. 6. 2021, bylo zjevné, že před tímto datem již uplynula tříletá promlčecí doba. Ohledně žalovaného trestného činu podle § 256 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve vztahu k oběma obviněným určil soud prvního stupně dobu dokonání podpisem smlouvy o dílo č. 1/20970/2010 mezi obchodními společnostmi Silberstein, s. r. o., a BAU-STAV, a. s., tudíž dnem 25. 1. 2011 (dále též „smlouva o dílo“). Desetiletá promlčecí doba tak uplynula dne 25. 1. 2021 a také u tohoto trestného činu tedy došlo k promlčení. 5. Tento rozsudek však napadl odvoláním v neprospěch obou obviněných státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a z jeho podnětu došlo ke zrušení rozsudku usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 5 To 28/2023, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání. Stěžejní vada, která vedla ke kasaci napadeného rozsudku, spočívala podle názoru odvolacího soudu v tom, že soud prvního stupně v hlavním líčení nevyslechl svědkyni P. P., která prováděla místní šetření jako zaměstnankyně poskytovatele dotace. Další nesprávnost spatřoval odvolací soud v posouzení zániku trestní odpovědnosti u obviněných z důvodu dobrovolného upuštění od pokusu trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie. V této souvislosti odvolací soud poukázal ve stručnosti na to, že obvinění zatajili před poskytovatelem provedení demolice celého stávajícího objektu, což mělo být ve výsledku levnější než v projektu prezentované zbourání jeho poloviny, v důsledku čehož by obvinění získali možnost k využití finančních prostředků z dotace na úhradu dalších nákladů při realizaci stavby. Poskytovatel dotace provedl místní šetření, při kterém zjistil uvedenou a neschválenou změnu projektu, tudíž následné upuštění obviněných od pokusu již nebylo učiněno dobrovolně. V této souvislosti odvolací soud poukázal na to, že v rozhodném období vyšetřovaly policejní orgány osoby zapojené do činnosti ROP Severozápad, a s některými z těchto podezřelých měl obviněný projednávat podání žádosti o dotaci na projekt Penzion Silberstein. V pokračujícím trestním řízení byla poté vydána rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, která jsou zmíněna pod body 1. a 2. shora. II. Dovolání obviněných 6. Oba obvinění podali proti výše označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svých obhájců dovolání. 7. Obviněná v něm odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítla nepřípustnost trestního stíhání z důvodu promlčení své trestní odpovědnosti. Vyslovila názor, podle něhož šlo z její strany o dobrovolné upuštění od pokusu trestných činů podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, přičemž trestní stíhání pro mírnější trestní sazby podle § 212 odst. 1, § 260 odst. 1 a § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku již bylo promlčené. Na podporu svých výhrad obviněná v podstatě odkázala na argumentaci soudu prvního stupně, kterou použil ve svém zprošťujícím rozsudku. Zdůraznila přitom, že hlavním důvodem pro odstoupení od projektu byl její nepříznivý zdravotní stav v rozhodné době. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě obviněná přiřadila námitky proti skutkovým zjištěním ohledně objasňování dobrovolného upuštění od pokusu prvních dvou citovaných trestných činů. Zejména se věnovala hodnocení výpovědi svědkyně P. P. vztahující se k místnímu šetření. Obviněná vyjádřila přesvědčení, že tento důkaz nebyl soudy vyhodnocen v souladu s jeho obsahem, v důkazní situaci po doplnění dokazování nenastaly žádné změny, tudíž soudy neměly podklad pro vyslovení viny. Za správný a důkazům odpovídající pak označila výrok o svém zproštění obžaloby. Příslušná část odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně není podle obviněné dostatečně přesvědčivá, a přes opačný výsledek ji lze označit za v zásadě shodnou s vyhodnocením důkazů v následujícím odsuzujícím rozsudku. Tyto skutečnosti tudíž svědčí o zjevném rozporu mezi skutkovým zjištěním a výsledkem dokazování, jak předpokládá označená varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci využití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná soudům vytkla nesprávné určení počátku běhu promlčecí doby podle § 34 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k trestnému činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Odmítla názor odvolacího soudu, podle něhož je běh promlčecí doby třeba počítat až od 18. 7. 2011. Jde o datum vystavení faktury obchodní společností BAU-STAV, a. s., která tím získala pro sebe majetkový prospěch z veřejné zakázky. Podle obviněné jde o tzv. účinek trestného činu, který však není znakem základní skutkové podstaty § 256 odst. 1 tr. zákoníku, ani okolností podmiňující použití přísnější trestní sazby podle odst. 2 písm. a) citovaného ustanovení, jímž byla uznána vinnou, neboť čin měla spáchat jako členka hodnotící komise. Účinek v podobě způsobení značné škody, resp. opatření značného prospěchu pro sebe nebo pro jiného, je vyžadován pro naplnění dalších variant ustanovení § 256 odst. 2 písm. b) a c), které však odvolací soud (správně) v posuzované trestní věci nepoužil. Začátek běhu promlčecí doby proto měl být podle obviněné určen dnem podepsání prohlášení (Prohlášení o nestrannosti a důvěrnosti – pozn. Nejvyššího soudu), tedy den 19. 11. 2010, případně termín podpisu smlouvy o dílo, k němuž došlo dne 25. 1. 2011. V obou případech by se tak stalo ještě před zahájením trestního stíhání obviněné a až po uplynutí promlčecí doby. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. 8. Obviněný Ing. Milan Špička ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a nejprve připomněl procesní průběh předcházející napadenému rozsudku odvolacího soudu. Nesprávné hmotněprávní posouzení v rámci prvního dovolacího důvodu obviněný spatřoval v nenaplnění znaku zavinění. Jeho zapojení do žalované trestné činnosti je v poměrně obsáhlém popisu skutku dovozováno relativně komplikovaně a jeho úmyslné zavinění je založeno pouze hypoteticky, v podstatě na základě intimního vztahu se spoluobviněnou bez dostatečné důkazní opory. Dále obviněný zopakoval svoji obranu proti nepoctivému úmyslu a snaze vylákat dotaci a porušit řádný průběh výběrového řízení, s níž se ani jeden z rozhodujících soudů dostatečně nevypořádal. Argumentace obviněného spočívala v tom, že na projektu byla aktivní především obviněná a jeho účast na něm byla spojená s vlastní podnikatelskou činností a schopností obchodní společnosti BAU-STAV, a. s., nabídnout nejlepší dodavatelské podmínky pro realizaci dotačního projektu. Demoliční práce byly prováděny v rozsahu nezbytném pro bezpečnost okolí stavebního místa a mj. pod vlivem tehdejšího starosty obce XY, který měl zájem na odstranění objektu z důvodu jeho užívání závadovými osobami. Obviněný přitom zdůraznil, že neznal obsah smlouvy o poskytnutí dotace, demolici realizoval tak, aby byl naplněn její účel, tedy odstranění nebezpečí pro okolí tohoto místa. Rovněž zmínil zdravotní komplice obviněné, v jejichž důsledku ztratila původní entuziasmus vybudovat penzion. Jím poskytnutá pomoc obviněné rozhodně nepředstavovala takové vzájemné propojení, jaké dovodily soudy, které nemá oporu v dokazování a je výlučně spekulativní. Podle obviněného soudy zcela opomněly přihlédnout k poměrně úspěšnému podnikání v rámci obchodní společnosti BAU-STAV, a. s., která generovala vysoké zisky, tudíž nepovažoval za logické, aby komplikovaným způsobem popsaným ve výroku o vině měl zájem podvodně vylákat finanční prostředky z dotace v označené výši. Dále obviněný citoval některá rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byl vyložen princip „in dubio pro reo“. Úvahy Ústavního soudu však soudy obou stupňů nerespektovaly a závěr o úmyslném zavinění v jeho případě založily na pouhé presumpci. Ze dvou možností výkladu provedených důkazů soudy obou stupňů v odsuzujících rozsudcích zvolily ten, který mu nejen neprospíval, ale nebyl ani důkazně podpořen. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl nesprávné hmotněprávní posouzení dobrovolného upuštění od pokusu trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie. Zdůraznil, že soudy zjištěný skutek zcela odpovídá podmínkám uvedeným v § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněná iniciovala zrušení dotační smlouvy ještě předtím, než měly být poskytnuté finanční prostředky reálně vyplaceny. Upustila tudíž od dalšího jednání směřujícího k dokonání těchto trestných činů a odstranila nebezpečí, které vzniklo zájmům chráněným trestním zákonem v obou ustanoveních. Obviněný rovněž soudům obou stupňů vytkl, že se nevypořádaly s důsledky zhoršení zdravotního stavu obviněné, které vedlo k odstoupení od původního záměru realizovat výstavbu penzionu. Také v tomto ohledu se soudy přiklonily k interpretaci důsledků v neprospěch obou obviněných. Závěr, podle něhož tak obviněná činila na základě „důsledné kontroly poskytovatelem“, obviněný označil za nepodložený a neodpovídající provedeným důkazům, zejména za situace, v níž výsledkem kontroly nemělo být odebrání dotace, ale pouhé převedení způsobilých výdajů na demolici do nezpůsobilých výdajů. Obviněný byl toho názoru, že obviněná zcela dobrovolně upustila od pokusu obou označených trestných činů, odstranila hrozící nebezpečí, a proto došlo k zániku trestní odpovědnosti obou obviněných. Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak výše zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Praze, tak rozsudek Krajského soudu v Plzni, a „uložil Městskému soudu v Praze, aby ve věci opětovně jednal a rozhodl“. Evidentně jde o zjevnou nesprávnost v označení soudu prvního stupně, které není třeba přikládat význam. III. Vyjádření k dovoláním a repliky obviněných k němu 9. Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovoláním obviněných prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci předcházejícího řízení a shrnutí námitek obviněných se státní zástupce obsáhle vyjádřil k námitkám ohledně dobrovolného upuštění od pokusu trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie. Kladl důraz na to, že byly zjištěny nedostatky v provedení projektu a nikdy neexistoval stavební deník, z něhož by bylo možné zjistit okolnosti rozsahu demoličních prací. Dále státní zástupce upozornil na to, že v textu dohody o ukončení smlouvy nebylo vůbec zmíněno, že by obviněnou k takovému kroku vedl její nepříznivý zdravotní stav. Pokud obviněná při výslechu namítla, že tak bylo činěno i z ekonomických důvodů, tak podle státního zástupce byly finanční schopnosti příjemce dotace problémové už od začátku realizace projektu. Námitka zjevného rozporu mezi skutkovým zjištěním soudů a provedenými důkazy ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také nebyla podle státního zástupce důvodná. Pokud jde o výpověď svědkyně P. P., ta byla vytržena z kontextu, odbornost svědkyně se týkala především stavební části projektu, proto nemohla posoudit, jestli by pochybení žadatele o dotaci mohlo vést k odebrání dotace, resp. ke zrušení rozhodnutí o jejím přidělení. Ohledně nákladů na demoliční práce státní zástupce rozvedl, že nezpůsobilými výdaji mohly být stavební práce, které mohly vzniknout až při demolici stávajícího objektu, ovšem nesouvisející s projektem, nikoli samotné náklady na demolici s projektem související. Oproti tomu žádost o dotaci rozlišovala mezi výdaji na demolici a výdaji na stavební práce. Státní zástupce neshledal žádné konkrétní výhrady podporující dovolateli tvrzený rozpor mezi určitým skutkovým zjištěním a konkrétními důkazy a jde tak o prostou polemiku s hodnocením výsledku dokazování soudy obou stupňů. Vzhledem k tomu, že v posuzované trestní věci nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení zániku trestnosti pokusu podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku, nebyl důvod se vyjadřovat k nepřípustnosti trestního stíhání obviněných z důvodu jeho promlčení. Státní zástupce proto závěrem navrhl odmítnout dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu souhlasil s projednáním obou dovolání v neveřejném zasedání. 10. Obvinění zaslali repliku k vyjádření státního zástupce. Obviněná reagovala zejména na posouzení dobrovolnosti upuštění od dalšího jednání směřujícího ke spáchání trestných činů. Pokud se státní zástupce vyjádřil tak, že obviněná předpokládala nemožnost jejich dokonání na základě provedeného místního šetření zástupkyně poskytovatele, tak s tím se obviněná nemohla ztotožnit. Poskytovatel dotace neučinil žádné kroky, ze kterých by bylo možné usuzovat, že dokonání trestných činů nebylo uskutečnitelné. Takový závěr nebyl ničím prokázán, a proto měly soudy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Státní zástupce podotkl, že v textu dohody o ukončení smlouvy nebyla zmínka o zdravotních a ekonomických důvodech pro takové počínání obviněné. Ekonomická náročnost projektu ale byla výslovně uvedena v textu dohody. Obviněná neměla plnou kontrolu nad samotným obsahem této dohody, což jí nemohlo být kladeno k tíži. Pokud by obviněná po provedeném místním šetření měla strach z odhalení, který by ji donutil upustit od pokusu trestných činů, nešlo si představit, že by tak učinila až po dvou měsících po místním šetření. Podle státního zástupce se obviněná domáhala jiného hodnocení výpovědi svědkyně P. P., aby bylo v souladu s její představou. Tak tomu nebylo, přičemž obviněná poukázala na to, že původní zprošťující rozsudek soudu prvního stupně hodnotil podané vysvětlení P. P. z přípravného řízení ve prospěch obviněné, soud druhého stupně zrušil zprošťující rozsudek a nařídil provést výslech této svědkyně, aby poté na podkladě tohoto důkazu obviněné odsoudil. Státní zástupce deformoval obsah výpovědi svědkyně a nedůvodně zpochybňoval její odbornost. Rovněž poukázal na mnohem širší důsledky zjištěných nesrovnalostí v rámci kontroly, kterých si obvinění měli být vědomi, v důsledku čehož vyvodil nesplnění podmínky dobrovolnosti upuštění od pokusu spáchat trestnou činnost. Na tomto místě obviněná opět upozornila, že poskytovatel dotace nikdy neučinil žádné kroky k ukončení dotačního projektu Penzion Silberstein, ani nepodal trestní oznámení, což odporovalo uvedenému tvrzení státního zástupce. Obviněná tak setrvala na svém dovolání v plném rozsahu. 11. Obviněný se rovněž neztotožnil s vyjádřením státního zástupce ke svému dovolání. Byl toho názoru, že se státní zástupce vůbec nevypořádal s námitkami ohledně subjektivní stránky. Její naplnění bylo pouze konstatováno a založeno na spekulaci ohledně možného průběhu skutkového stavu. Dále se soudy ani státní zástupce nevypořádali s námitkou obviněných, že u obviněné došlo k dobrovolnému upuštění od pokusu trestných činů, a to na základě jejího zdravotního stavu. Konstatování, podle něhož zdravotní komplikace nemohly být jedinou a ani hlavní okolností pro rozhodnutí obviněné o ukončení projektu, vypovídalo o tom, že soudy pohlížely na obviněnou a priori jako na vinnou. To poté úzce souvisí se závěrem o vině obviněného, jelikož trestná činnost měla spočívat v podílení se a umožnění protiprávního jednání obviněné. Žádnými důkazy nebylo prokázáno, že by obviněná upustila od pokusu trestných činů na základě odhalení podpořeného konkrétními zjištěními orgánu veřejné moci nebo jiné osoby. Hodnocení protokolu o místním šetření a výpovědi svědkyně P. P. bylo ve zjevném rozporu se skutkovými závěry soudů, protože tyto důkazy byly jedinými relevantními důkazy, na jejichž podkladě soudy odsoudily obviněné po původním zprošťujícím rozsudku. Státní zástupce ve vztahu k obviněnému poznamenal, že neučinil žádné aktivní jednání směřující k dobrovolnému upuštění od pokusu trestných činů. Takový závěr podle obviněného nemůže obstát, protože on sám se nijak aktivně nezapojoval do údajné trestné činnosti. Pokud by však soudy trvaly na plné a vědomé spolupráci obviněných, pak by i závěr o upuštění od pokusu trestných činů musel být učiněn ve vzájemném srozumění s obviněnou, proto by mělo být přičitatelné i obviněnému. Dále obviněný upozornil na okolnosti týkající se demolice stávajícího objektu. Tu provedla obchodní společnost bratra obviněného, aniž by o tom obviněná věděla. Bylo tak činěno na opakované naléhání starosty obce kvůli bezpečnostním rizikům spojeným s nezajištěnou budovou, navíc objekt zbourali ve chvíli, kdy už bylo jasné, že obviněná nebude realizovat projekt. Obviněný ani neznal podmínky dotace ve vztahu k rozsahu demolice původního objektu a trval v celém rozsahu na svém dovolání. IV. Posouzení důvodnosti dovolánía) Obecná východiska 12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. 13. Dovolání patří mezi mimořádné opravné prostředky, směřuje tedy proti pravomocnému rozhodnutí soudu ve věci samé. Jeho podání je proto možné jen v těch případech, v nichž je některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1, resp. 2 tr. ř. zatíženo vadou, již lze podřadit některému z dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Zákonný dovolací důvod nemůže být v dovolání jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele byly svým obsahem přiřaditelné označenému důvodu. 14. Obecně lze k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvést, že je určen k nápravě vady spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, přičemž výčet obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání je uveden v § 11 odst. 1, 2, 5 tr. ř., resp. v § 11a tr. ř. Tento dovolací důvod tedy dopadá na situace, v nichž nastal některý z důvodů vyjmenovaných v citovaném ustanovení, pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popř. bylo-li již zahájeno, je třeba je zastavit, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení vydal namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání rozhodnutí jiné, jež bylo pro obviněného méně příznivé. Zásadní podmínkou úspěšného uplatnění tohoto dovolacího důvodu tedy je, že se musí jednat o nepřípustnost trestního stíhání založenou na některém z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, které jsou taxativně vyjmenovány v § 11 odst. 1, 2 a 5 nebo § 11a tr. ř. 15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad spočívajících v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Při posuzování důvodnosti námitek jemu přiřazených je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít vytýkané vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tomuto dovolacímu důvodu tak nemohou odpovídat jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo obecné námitky proti rozsahu dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní (zjevný) rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy, a to vždy jen ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním pro určitou právní kvalifikaci. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy úspěšně brojit proti vadám ve skutkovém zjištění soudů, které se týkají skutkových okolností významných pro rozhodnutí o podané obžalobě a které jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl dovolatel uznán vinným. Konkrétně je třeba zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají z žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo jsou primárně založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Pouze vady takové povahy by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (viz přiměřeně rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). 16. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vad zákonem vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva na soudy zjištěný skutek. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. b) K dovolacím námitkám obviněných 17. Nejvyšší soud dospěl na podkladě obsahu dovolání obou obviněných k závěru, že jejich argumentům, u obviněného jen v části, lze přiznat jak relevanci s uplatněnými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a h) tr. ř., tak i důvodnost ve vztahu k právnímu posouzení zániku trestní odpovědnosti v důsledku dobrovolného upuštění od pokusu trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie, rovněž i k vyřešení otázky promlčení trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, za který byla odsouzena obviněná Jitka Donátková. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud nemohl odmítnout podaná dovolání, a tak přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i řízení mu předcházející podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. v rozsahu a z důvodů uvedených v obou dovoláních. Uplatněné námitky obviněných se ve značné míře shodovaly, Nejvyšší soud se tedy nebude vyjadřovat ke každému z nich zvlášť a vypořádá se s nimi společně, navíc se zjištěné vady v zásadě týkají jednání obou spoluobviněných jako spolupachatelů. i. Dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu 18. Podstatu výhrad proti vytýkané nesprávnosti úvah soudů obou stupňů ohledně dobrovolného upuštění od pokusu trestných činů podle § 212 a § 260 tr. zákoníku tvoří především nesouhlas obviněných s vyhodnocením důsledků, které na jejich jednání mělo mít zjištění vyplývající z místního šetření na místě stavby dne 23. 5. 2011. Především obviněná pak dále poukazovala na obsah výpovědi svědkyně P. P., která tuto kontrolu prováděla, a právě provedení jejího výslechu v hlavním líčení uložil odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí, jímž zrušil první zprošťující rozsudek soudu prvního stupně. Podle přesvědčení obviněné mělo být jediným logickým zjištěním z výpovědi této svědkyně to, že výdaje na realizovanou demolici budou převedeny do nezpůsobilých výdajů. Tento výsledek místního šetření sám o sobě nemohl, resp. neměl vést k závěru soudů, podle něhož následné ukončení smluvního vztahu s poskytovatelem dotace ze strany obviněné nebylo učiněno dobrovolně, ale proto, že vynaložené náklady na demoliční práce by nebyly hrazeny z dotace. Obviněný pak navíc namítl, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by důvodem pro uzavření dohody o ukončení smlouvy o poskytnutí dotace bylo výhradně zjištění odchylky realizace projektu od projektové dokumentace. Obviněný se rovněž ohradil proti tomu, že by podmínka dobrovolnosti nebyla splněna z důvodu trestního stíhání dalších osob v jiném řízení, ze strany soudů jde v tomto ohledu o pouhé spekulace bez opory v důkazech. 19. Odvolací soud se k okolnostem posuzování dobrovolného upuštění od pokusu trestných činů vyjadřoval zejména v bodech 104. až 109. napadeného rozsudku. Jeho úvahy zčásti navazovaly na předchozí rozhodnutí v prvním odvolacím řízení, o němž je zmínka v bodě 5. shora, a lze je shrnout tak, že k ustoupení od záměru vybudovat penzion za finančního využití dotace vedlo obviněné právě rozhodnutí svědkyně P. P. jako zástupkyně poskytovatele zařadit náklady na demolici do nezpůsobilých výdajů, což neodpovídalo původně představě obviněných o získání tzv. větší částky z dotace, kterou by mohli financovat i jiné než dotované práce či služby. Bez logické návaznosti na takový závěr však odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že naplnění dotačního projektu bylo ve finančních možnostech obviněného Ing. Milana Špičky díky jeho úspěšnému podnikání ve stavebnictví, a to i bez poskytnutí dotace. Další poněkud vnitřně rozpornou úvahu vyjádřil odvolací soud ve vztahu k obhajobě obviněné Jitky Donátkové ohledně odkládání zahájení stavby a tlumení aktivit koncem roku 2010 z důvodu zdravotních potíží. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na to, že obviněná uzavřela dne 8. 2. 2011 mandátní smlouvu s obchodní společností BS-RESIDENCE, s. r. o., a činila konkrétní kroky v přípravě projektu, o čemž měla svědčit též faktura vystavená J. T. dne 7. 9. 2011 za administraci realizační fáze projektu. Nejvyšší soud k této úvaze odvolacího soudu připomíná, že jmenovaná zaměstnankyně administrátora zpracovávala na základě smlouvy s obchodní společností Silberstein, s. r. o., žádost o poskytnutí dotace podanou již dne 24. 8. 2010, tudíž sice fakturovala až po více jak jednom roce, ale rozhodně za činnost, jež byla nesporně vykonána ještě předtím, než se obviněná poprvé dozvěděla o nutnosti absolvovat vyšetření k prověření příčin svých zdravotních obtíží. K tomu došlo až 1. 11. 2010 v den lékařské prohlídky obviněné u praktického lékaře. Zásadní skutečností, o kterou tedy odvolací soud opřel svůj závěr o nedobrovolném upuštění od pokusu trestných činů, bylo, zjednodušeně formulováno, převedení nákladů na demoliční práce mimo způsobilé dotační výdaje, čímž mělo dojít ke zmaření záměru spoluobviněných klamat poskytovatele o skutečně vynaložených finančních prostředcích na stavbě penzionu a využít je nad rámec dotovaného projektu. 20. V kasačním usnesení odvolacího soudu po vydání prvního zprošťujícího rozsudku soudem prvního stupně se v odůvodnění objevila i argumentace, podle níž si obvinění v počáteční fázi budování projektu museli být vědomi, že orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání dalších osob spojených s činností ROP Severozápad (mimo jiné i svědkyně J. T.), v důsledku čehož mohlo být odstoupení od projektu motivováno strachem z odhalení vlastního protiprávního jednání. Taková argumentace však již v napadeném rozsudku odvolacího soudu nebyla použita, proto k ní Nejvyšší soud pouze poznamenává, že ji nepovažuje za způsobilou přispět k prokázání žalované trestné činnosti spoluobviněných a nemá povahu takové překážky, která by obviněným neumožňovala dokonat trestné činy. Jde sice o obecně přípustnou, avšak příliš teoretickou úvahu bez dostatečné vypovídací hodnoty tak, aby jí bylo možné v posuzovaném případě podpořit tvrzení obžaloby ve vztahu k oběma spoluobviněným. 21. Nejvyšší soud nejprve obecně a ve stručnosti připomene zákonná pravidla, která se váží k použití právní kvalifikace protiprávního jednání jako pokusu trestného činu a zákonnou úpravu pro zánik trestní odpovědnosti za pokus trestného činu a na ně navazující výklad právní nauky i soudní praxe související především s možností vyvinění pachatele právě z důvodu dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu (viz Provazník, J. § 21 [Pokus]. In: Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025. Dostupné na beck-online.cz; Šámal, P. § 21 [Pokus]. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 477.; Gřivna, T., Pokus trestného činu. In: Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 300-304; Jelínek, J., Zánik trestnosti přípravy a pokusu. In: Jelínek, J. a kolektiv: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 9. vydání. Praha: Leges, 2025, s. 303-309; Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. 2. vydání. Praha: Orac, 2003, s. 343-348). Pokusem trestného činu jako vývojového stadia trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí takové jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a kterého se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže však k dokonání trestného činu nedošlo. Pokus se týká všech trestných činů na rozdíl od přípravy upravené v § 20 odst. 1 tr. zákoníku, kterou lze spáchat jen u tzv. zvlášť závažných trestných činů, a je pro něj charakteristické, že pachatel již bezprostředně ohrozil zájem chráněný trestním zákonem, přičemž nedošlo k dokonání trestného činu pro určitou překážku nebo jinou okolnost, jež nebyla zpravidla závislá na vůli pachatele. Pokud kvalifikovaná skutková podstata obsahuje oproti základní skutkové podstatě určitého trestného činu kvantitativní znak, který pachatel naplní pouze zčásti, nejde o dokonání základní skutkové podstaty, ale o pokus kvalifikované skutkové podstaty (viz přiměřeně rozhodnutí č. 27/2000 Sb. rozh. tr.). Buď pachatel již začal naplňovat znaky skutkové podstaty, ale ještě je všechny nenaplnil, nebo jednal způsobem, který měl bezprostřední význam pro dokonání činu. V druhé alternativě půjde zejména o odstranění poslední překážky, která brání naplňování znaků skutkové podstaty, použití prostředků pro naplnění úmyslu nebo působení na hmotný předmět útoku. Takové jednání poté musí směřovat k individuálně určenému trestnému činu. Povahu a závažnost pokusu je třeba posuzovat podle obecných kritérií stanovených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku obdobně jako u dokonaného trestného činu. V § 21 odst. 3 tr. zákoníku jsou uvedeny podmínky, za kterých zaniká trestní odpovědnost za pokus trestného činu. Samotné dobrovolné upuštění od dalšího jednání směřujícího ke spáchání trestného činu tedy obecně nestačí, pachatel musí současně jednat některým ze dvou alternativních způsobů, jež spočívají buď v odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem /§ 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku/, samozřejmě pokud trvá, nebo učinit o pokusu trestného činu oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu (u vojáků též nadřízenému), a to v době, kdy takové nebezpečí z již podniknutého pokusu mohlo být odstraněno, resp. odvráceno /§ 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku/. V tomto ohledu je potřeba rozlišovat pokus ukončený a pokus neukončený. O neukončený pokus trestného činu jde tehdy, pokud pachatel ještě neučinil vše potřebné pro to, aby dokonal trestný čin. K zániku trestní odpovědnosti u neukončeného pokusu tedy zásadně stačí, pokud se pachatel zdrží dalšího jednání, které považuje za nutné k dokonání trestného činu, neboť tím odstraní hrozící nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem. Jen u omisivních trestných činů je vždy nutné konání pachatele. O ukončený pokus jde na druhou stranu tehdy, pokud již pachatel učinil vše, co z jeho pohledu bylo nezbytné pro dokonání trestného činu, přičemž k dokonání trestného činu nedojde například z důvodu časové prodlevy mezi pokusem a vznikem následku, jemuž lze dobrovolným upuštěním ještě zabránit. Rozhodnutí pachatele dobrovolně upustit od dokonání činu musí trvat až do konečného odvrácení nebezpečí vzniku následku, přičemž odvrácení následku může dojít i za pomoci jiných osob, jestliže se tak stalo na základě aktivního jednání pachatele (viz rozhodnutí č. 27/1987 Sb. rozh. tr.). Podmínky dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu lze tedy ve stručnosti charakterizovat jako souhrn dobrovolnosti, upuštění od dalšího jednání, odstranění nebezpečí chráněného trestním zákonem nebo učinění včasného oznámení o spáchání pokusu příslušnému orgánu. Oba v zákoně alternativně vyjmenované způsoby zániku trestní odpovědnosti za pokus trestného činu musí být učiněny dobrovolně. Požadavek dobrovolnosti bývá zjednodušeně formulován tak, že jde o takové jednání pachatele, při kterém mu nic nebrání dokonat trestnou činnost, nehrozí mu žádné nebezpečí a trestný čin je uskutečnitelný, přesto se rozhodne upustit od dalšího jednání nebo učinit o svém pokusu kvalifikované oznámení. Obava pachatele z odhalení sama o sobě nevylučuje dobrovolnost, zvláště pokud poté pachatel upustí od pokusu vlastním jednáním. Pokud se na činu podílí více osob, např. ve spolupachatelství, nebrání zániku trestní odpovědnosti to, že ostatní pachatelé dokonali čin nezávisle na jeho dřívějším přispění k činu (§ 21 odst. 4 tr. zákoníku). Dobrovolné upuštění od pokusu se tedy zásadně posuzuje odděleně ve vztahu ke každému ze spolupachatelů, ale neznamená to, že by se mělo odhlédnout od společného úmyslu spolupachatelů (např. přiměřeně rozhodnutí č. 3/1980; č. 85/1957; č. 52/1970 Sb. rozh. tr). Pokud pachatel upustil od pokusu trestného činu a zanikla tak trestnost pokusu, není tím dotčená trestní odpovědnost za již dokonané trestné činy, které v průběhu pokusu spáchal (viz § 21 odst. 5 tr. zákoníku). Právní nauka o takovém pokusu hovoří jako o tzv. kvalifikovaném pokusu. 22. Základní skutkové okolnosti, které jsou zmíněny v bodě 3. tohoto usnesení Nejvyššího soudu, jsou založeny na zjištění soudů, podle něhož oba spoluobvinění jako osoby navzájem si blízké po vzájemné dohodě činili kroky k tomu, aby vylákali dotaci v celkové výši 16 150 881 Kč z Regionálního operačního programu na výstavbu penzionu v XY, jež měla být v částce 2 422 632,15 Kč hrazena z národních veřejných zdrojů České republiky a ve zbývající části z Evropského fondu regionálního rozvoje, a to ve prospěch příjemce, jímž byla obchodní společnost Silberstein, s. r. o., za niž jednala obviněná v pozici jednatelky. Jednou z nezbytných podmínek poskytnutí dotace bylo i dostatečné finanční zajištění příjemce, ohledně něhož obviněná přiložila k žádosti o dotaci dne 24. 8. 2010 výpis z bankovního účtu příjemce, na který obviněný za tímto účelem a jen na nezbytnou dobu převedl částku 14 750 000 Kč, dále obviněná předložila další nepravdivé dokumenty, čímž dosáhla kladného rozhodnutí o poskytnutí dotace dne 26. 11. 2010. Další jednání spoluobviněných se týkalo realizace výběrového řízení na zhotovitele stavby, které neproběhlo standardním, resp. zákonným způsobem, neboť již předem bylo domluveno, že vítězným dodavatelem se stane obchodní společnost BAU-STAV, a. s., jejímž jediným akcionářem byl obviněný. Oba spoluobvinění v této souvislosti nepravdivě podepsali čestná prohlášení, jednak obviněná jako členka komise pro kontrolu a hodnocení nabídek o nestrannosti a důvěrnosti, poté obviněný prohlášení o splnění kvalifikačních předpokladů k veřejné zakázce, přičemž disponoval s časovým předstihem informacemi o parametrech výběrového řízení a připravoval demoliční práce několik měsíců před zahájením výběrového řízení, což vedlo dne 25. 1. 2011 k podpisu smlouvy o dílo mezi příjemcem dotace a vítězným dodavatelem. Následně započaly demoliční práce na místě budoucí stavby, avšak v daleko širším rozsahu, než jaký byl prezentován poskytovateli v projektové dokumentaci. V rámci místního šetření provedeného zaměstnankyní poskytovatele konaného dne 23. 5. 2011 byla odhalena změna faktického stavu demolice od projektu, proto poskytovatel nehodlal zahrnout náklady na vykonanou demolici do způsobilých výdajů. Obviněná se poté rozhodla ukončit projekt výstavby penzionu, za tímto účelem uzavřela dne 18. 7. 2011 jménem příjemce dotace s Regionální radou regionu soudržnosti Severozápad dohodu o ukončení smlouvy o poskytnutí dotace, přičemž do této doby nedošlo ani k částečnému vyplacení dotace. Lze tedy shrnout, že pouze stručně uvedené jednání spoluobviněných směřovalo k vylákání dotace v celkové výši 16 150 881 Kč, hrazené z větší části z evropských fondů, tedy k dokonání trestných činů dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, avšak k jejich dokonání ve vztahu ke kvalifikovaným sazbám nedošlo, zůstalo pouze ve stadiu pokusu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku. 23. Předmětem přezkumu napadeného rozsudku a jemu předcházejícího řízení Nejvyšším soudem se na podkladě přiléhavých výhrad dovolatelů stala primárně otázka, zda u spoluobviněných zanikla trestní odpovědnost obou shora označených trestných činů v jejich kvalifikovaných skutkových podstatách z důvodu dobrovolného upuštění od pokusu ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku, či nikoliv. Pro dokreslení důležitých skutkových okolností je vhodné ještě připomenout, že v průběhu měsíce dubna roku 2011 byly provedeny zajišťovací a bourací práce na pozemku, kde měl stát penzion. V rámci místního šetření konaného dne 23. 5. 2011 zjistila svědkyně P. P. pověřená poskytovatelem kontrolou nesrovnalosti s původním projektem spočívající ve zbourání stávající budovy do úrovně prvního patra, resp. základů. V projektové dokumentaci předložené poskytovateli se totiž počítalo se zachováním vertikální jedné poloviny budovy a příjemce dotace tuto faktickou změnu projektu řádně neoznámil. Podle názoru svědkyně P. P. tak bylo učiněno účelově, protože náklady na demolici jedné poloviny budovy prodražují demoliční práce, zároveň by bylo statické zajištění budovy náročnější. Z tohoto důvodu svědkyně doporučila převedení výdajů na faktickou demolici a bourací práce v této etapě projektu do nezpůsobilých výdajů. 24. Dne 11. 7. 2011 obviněná zaslala poskytovateli dotace přípis, podle kterého „odstupuje od smlouvy o poskytnutí dotace“ a „žádá o sdělení, za jakých podmínek je možné přistoupit k ukončení výše citované smlouvy“, což bylo po souhlasném stanovisku poskytovatele realizováno podpisem již zmíněné dohody o ukončení smlouvy dne 18. 7. 2011, která nabyla účinnosti dne 20. 7. 2011 podpisem smluvních stran. Podle obsahu této dohody došlo k ukončení smluvního ujednání z důvodu finanční a stavební náročnosti projektu podle stávající platné ale nekvalitní projektové dokumentace. 25. Soud prvního stupně z pokynu odvolacího soudu provedl v hlavním líčení výslech svědkyně P. P., která si však pro uplynutí poměrně dlouhé doby nedokázala vybavit konkrétní okolnosti související s místním šetřením v květnu roku 2011, proto v podstatě odkázala na obsah písemného záznamu o jeho průběhu. Po předložení pořízené fotodokumentace z místa stavby penzionu si svědkyně vzpomněla na odlišný rozsah demolice od projektu, což jí tehdy vedlo k rozhodnutí neproplatit demoliční výdaje z dotačního programu. Tento výsledek kontrolního šetření však rozhodně neznamenal, že by mělo dojít k zastavení projektu, mohlo v něm být pokračováno. Svědkyně nedokázala odpovědět na dotaz o možné reakci jejího tehdejšího zaměstnavatele na zjištěnou nesrovnalost pro případ, že by následně příjemce dotace neuzavřel dohodu o ukončení smlouvy o poskytnutí dotace. 26. O případném ukončení dotovaného projektu poskytovatelem na podkladě porušení smluveného rozsahu demoličních prací nesvědčí ani listinný důkaz, v němž je zaznamenána odpověď Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad ze dne 1. 4. 2021 (viz č. l. 715 tr. spisu) policejnímu orgánu na jeho dotaz o případném dalším postupu vůči příjemci dotace po zjištění většího rozsahu demoličních prací zaznamenaném v protokole o místním šetření. Z obsahu této listiny vyplývá, že pro nedostatek potřebných dokumentů, zejména nového statického posudku, stavebního deníku, případně změnových listů, nedokázal tento úřad zaujmout jednoznačné stanovisko na položenou otázku. Jediným podkladem pro vyjádření o předpokládané reakci na zjištěné pochybení příjemce dotace v posuzovaném případě tak zůstal pouze záznam z místního šetření, s jehož doporučením o neproplacení výdajů na demolici a bourací práce úřad vyslovil souhlas. 27. Nejvyšší soud nesdílí argumenty odvolacího soudu, které zjevně v důsledku zrušení svého prvního rozsudku v posuzované věci následně převzal soud prvního stupně v následném odsuzujícím rozsudku. Z výsledků provedeného dokazování i po jeho doplnění v novém hlavním líčení nebylo možné s jistotou uzavřít, že by pro obviněné reálně existovala překážka k dokonání trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie. Lze konstatovat, že obvinění se skutečně odchýlili od projektové dokumentace a provedli, resp. nechali provést rozsáhlejší demoliční práce na stávajícím objektu v místě budoucí stavby penzionu. Poskytovatel dotace při místním šetření sice odhalil tento nesoulad s předloženým projektem, ale z žádného opatřeného a před soudy provedeného důkazu nevyplynulo, že by projekt nebylo v důsledku uvedeného pochybení příjemce dotace možné dokončit, třebaže bez proplacení výdajů na demolici ze strany poskytovatele. Ze všech důkazních prostředků lze učinit logický závěr, že v započaté stavbě bylo reálné pokračovat i po zkrácení dotace o náklady vynaložené na bourací práce, tj. jejich převedení ze způsobilých výdajů na výdaje nezpůsobilé. Pokud se svědkyně P. P. zmínila o možnosti odstoupit od smlouvy o poskytnutí dotace, bylo výlučně na vůli příjemce dotace, zda takovou variantu využije či nikoli. V záznamu o místním šetření je uvedeno, že příjemce měl do týdne sdělit, jestli se rozhodne odstoupit od této smlouvy, což nakonec učinil prostřednictvím obviněné po necelých dvou měsících. Během této doby však poskytovatel dotace neprovedl žádné kroky vůči příjemci, a to ani ohledně případného tlaku či dokonce přijetí jakéhokoli opatření k ukončení smluvního ujednání ze své strany, například vypovězení smlouvy o poskytnutí dotace. Naopak ze shora zmíněné odpovědi Úřadu policejnímu orgánu vyplývá jen a pouze to, že i s více než desetiletým odstupem od rozhodné doby lze souhlasit s P. P. o převedení způsobilých výdajů do nezpůsobilých výdajů. Závěr kontroly poskytovatele v rámci místního šetření i jeho vyjádření založené v trestním spise o nezahrnutí nákladů na demolici do způsobilých výdajů nepostačuje k vyloučení zániku pokusu trestných činů podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že zde existovala překážka, pro kterou by nebylo možné projekt dokončit a čerpat na něj prostředky z dotačního programu, byť v nižším než původně předpokládaném rozsahu. 28. Při posuzování dobrovolnosti jednání spoluobviněných bylo rovněž třeba promítnout i otázku zdravotního stavu obviněné a vliv této okolnosti na její rozhodování realizovat původní představu o vybudování penzionu. Obviněná k důkazu předložila lékařské zprávy o svém zdravotním stavu v přípravném řízení, které jsou založeny na č. l. 128 až 134 trestního spisu, přesto k nim ze strany odvolacího soudu nebylo ve prospěch obviněné prakticky přihlédnuto. Obviněná již na konci roku 2010 navštívila svého praktického lékaře z důvodu neznámého útvaru na krku a byla odeslána ke specialistovi. Dne 20. 5. 2011 poprvé navštívila endokrinologickou ambulanci, přičemž objektivním nálezem prvního vyšetření bylo zjištění ohraničeného útvaru na štítné žláze a obecně počínající nedostatečná funkce štítné žlázy, proto byla odeslána na další vyšetření. Lze připomenout, že výše zmiňované místní šetření na staveništi bylo konáno dne 23. 5. 2011. Dva dny na to podstoupila obviněná punkci a dne 30. 5. 2011 byl na základě výsledku biopsie popsán velmi podezřelý nádor na štítné žláze. Na základě těchto vyšetření bylo dne 24. 6. 2011 rozhodnuto o operačním odstranění nádoru, k čemuž došlo dne 30. 6. 2011, přičemž její hospitalizace byla ukončena dne 3. 7. 2011. Jak už bylo výše uvedeno, obviněná dne 11. 7. 2011, tedy týden po svém návratu z nemocnice po chirurgickém zákroku, iniciovala ukončení smlouvy o poskytnutí dotace a dohodu o ukončení smlouvy podepsala dne 18. 7. 2011, která nabyla účinnosti dne 20. 7. 2011 (téhož dne obdržela i výsledek histologie). 29. Z výše předestřené časové souvislosti ukončení smlouvy o poskytnutí dotace a okolností spojených s řešením zdravotních problémů obviněnou vcelku zřetelně vyplývá, že se obviněná pochopitelně v průběhu měsíců května a června primárně soustředila na své osobní potíže, jejich povahu a případné nepříznivé následky, jež nebylo možné v tu dobu vyloučit, a jejich dopad na své schopnosti nést tíhu odpovědnosti za realizaci dotačního projektu. Pokud si obviněná nebyla vědoma všech souvislostí s bouracími pracemi, to lze do určité míry ospravedlnit právě jejím zdravotním stavem, resp. vyšetřeními s tím souvisejícími, kdy tyto od sebe někdy dělilo jen několik dní, mezi nimiž došlo i k místnímu šetření, po kterém byly zdravotní potíže obviněné řešeny akutním chirurgickým odstraněním nádoru. Po propuštění z nemocnice tomu nebylo ani deset dní a obviněná iniciovala ukončení smlouvy o poskytnutí dotace. Učinila tak navíc v situaci, kdy zatím ani nebylo jasné, zda chirurgické řešení bylo dostatečné a jestli byl nádor zhoubný, což by logicky vedlo k další zatěžující léčbě. 30. Soud druhého stupně považoval tvrzení obviněné o utlumení aktivit ze zdravotních důvodů za nevěrohodné a vyvrácené, protože neodpovídalo chování obviněné, která dne 8. 2. 2011 uzavřela mandátní smlouvu s obchodní společností BS-RESIDENCE, s. r. o., a mimo jiné činila konkrétní kroky v projektu Penzion Silberstein, jehož pokračování vyplývá z vystavené faktury č. 8/2011 ze dne 7. 9. 2011 za administraci realizační fáze projektu. Mandátní smlouva však není obsahem trestního spisu. Na žádost o její zaslání směřovanou obchodní společnosti BS-RESIDENCE, s. r. o., reagoval obviněný jako jednatel tak, že ji nebyl schopný dohledat a poskytl alespoň vystavené faktury za roky 2011 a 2012 (č. l. 626 tr. spisu). Nejvyššímu soudu není jasné, proč soudy braly v potaz další výdělečnou činnost obviněné. Utlumení aktivit nemusí nutně znamenat zanechání veškeré podnikatelské činnosti, proto obviněná mohla omezit své aktivity u dotačního projektu, ale zachovat si méně náročné a dlouhodobější pracovní úkoly. Obdobně si lze položit otázku, jak by výše zmíněná vystavená faktura mohla prokázat zájem obviněných na pokračování v projektu. Naopak bylo logické, že svědkyně J. T. vystavila fakturu za služby spojené s počáteční fází dotačního projektu až poté, co bylo již i formálně dohodou o ukončení smlouvy o poskytnutí dotace potvrzeno jeho zastavení. Tím bylo teprve postaveno najisto, že již nebude pokračováno v poskytování administrativních služeb souvisejících s dotačním projektem výstavby penzionu podle původního záměru příjemce dotace. Dobu vyúčtování již vynaložených nákladů ze strany administrátora lze považovat za finanční vyrovnání mezi obviněnou, resp. jí zastupovanou obchodní společností a dodavatelkou těchto služeb, které započaly již zpracováním žádosti o dotaci v srpnu 2010, než o soudem dovozenou nepravdivou obhajobu obviněné o jejím zájmu pokračovat v dotačním projektu. 31. V reakci na vyjádření státního zástupce k dovolání obviněné o tom, že v dohodě o ukončení smlouvy s poskytovatelem není zmínka o zdravotních problémech obviněné, Nejvyšší soud poznamenává, že tuto okolnost považuje za pochopitelnou. Otázky související se zdravotním stavem každého jsou poměrně citlivou a vcelku intimní záležitostí, kterou nebylo ani třeba demonstrovat při uzavírání této dohody, neboť obě smluvní strany postupovaly ve vzájemné shodě. Navíc lze předpokládat, že samotný návrh dohody o ukončení smlouvy byl zpracován poskytovatelem dotace, obviněná k jeho obsahu nemusela projevit připomínky, či dokonce jej podporovat argumenty o svých zdravotních důvodech pro ukončení projektu. Bylo zjevné, že obviněná chtěla smlouvu o poskytnutí dotace po provedeném zákroku ukončit co nejrychleji, což se nakonec i stalo. 32. Ačkoli je potřeba zásadně dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu posuzovat subjektivně a odděleně pro každého z obviněných, charakter trestné činnosti obviněných je v tomto ohledu natolik specifický, že závěry o dobrovolném upuštění od pokusu trestných činů obviněné je potřeba přijmout i ohledně jednání obviněného. Obviněná vystupovala v předmětné trestní věci jako jednatelka obchodní společnosti Silberstein, s. r. o., která požádala o dotaci na vybudování penzionu, a svůj záměr od samého počátku sdílela s obviněným jako svým druhem. Právě on jí poskytoval významnou podporu nejen finanční, ale též činil faktické kroky k dosažení úspěšného naplnění záměru obviněné, díky své podnikatelské činnosti ve stavebnictví se podílel, resp. měl podílet i na předem dohodnutém vybudování penzionu. Nicméně právě obviněná v pozici jediné jednatelky příjemce dotace byla osobou, která z formálního hlediska vystupovala vůči poskytovateli dotace, a tudíž mohla ovlivnit mj. též trvání smluvního vztahu na podkladě již vydaného rozhodnutí o poskytnutí dotace. V posuzované situaci a za okolností shora stručně shrnutých, které byly významné pro ukončení smluvního ujednání, a Nejvyšším soudem vyhodnocené jako dobrovolné upuštění od pokusu trestných činů podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku obviněnou, proto nelze pochybovat, že jde o případ, v němž i spolupachatel obviněné jednal shodně. Po uzavření dohody o ukončení smlouvy o poskytnutí dotace obviněný sám nepokračoval v jednání, které by směřovalo k dokonání obou trestných činů, projekt výstavby penzionu se nikdy nerealizoval. Z těchto důvodů i ohledně obviněného zanikla trestní odpovědnost podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku pro dobrovolné upuštění od pokusu obou zmíněných trestných činů. 33. Nelze tedy souhlasit se soudem druhého stupně, že ze záznamu o místním šetření podpořeného výpovědí svědkyně P. P. bylo třeba učinit jednoznačný závěr o tom, že následné ukončení smluvního vztahu nebylo ze strany obviněných dobrovolné. Z těchto důkazů vyplynulo pouze to, že výdaje na demolici měly být převedeny do nezpůsobilých výdajů, což však nelze vyhodnotit jako skutečnou, resp. nepřekonatelnou překážku pro pokračování obviněných v protiprávním jednání, jež by směřovalo k dokonání obou trestných činů. V žádné fázi projektu poskytovatel dotace neučinil takové kroky, ze kterých by obvinění mohli nabýt dojmu, že jejich trestná činnost by nemohla být dokonána, a samotné zkrácení dotace o výdaje za demolici nelze rovněž za takovou překážku označit. Nebylo ani prokázáno, že by obvinění pociťovali strach z odhalení, který by vylučoval dobrovolné upuštění od pokusu trestných činů. V této souvislosti bylo třeba rovněž zohlednit zdravotní problémy obviněné v rozhodnou dobu. V konečné fázi projektu se lékařské vyšetření a zákroky v podstatě překrývaly s termíny místního šetření a uzavřením dohody o ukončení smlouvy, což dále podporuje závěr o tom, že upuštění od pokusu trestných činů bylo dobrovolné. Rozsudek soudu druhého stupně tak spočíval na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a nemohl obstát, neboť oba obvinění dobrovolně upustili od pokusu trestných činů dotačního podvodu podle § 21 odst. 1 a § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a pokusu zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku. 34. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda dříve, než došlo k dobrovolnému upuštění od pokusu shora označených trestných činů, nebyly posuzovaným jednáním obviněných naplněny znaky dokonaného trestného činu, a dospěl ke kladnému závěru. Jde o případ tzv. kvalifikovaného pokusu, za nějž by bylo třeba vyvodit u obviněných trestní odpovědnost ve smyslu § 21 odst. 5 tr. zákoníku. Z provedeného dokazování totiž nepochybně vyplývá, že oba obvinění ve vzájemné součinnosti učinili obsahem žádosti o poskytnutí dotace i v navazujících a s ní souvisejících dokumentech nepravdivé údaje se záměrem dosáhnout kladného rozhodnutí ze strany poskytovatele, resp. uvedením a zatajením nepravdivých údajů umožnili neoprávněné použití finančních prostředků pocházejících z rozpočtu Evropské unie. Žádosti příjemce dotace bylo právě na podkladě těchto (nepravdivých) informací vyhověno a Výbor Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad rozhodl dne 26. 11. 2010 o poskytnutí dotace na projekt s názvem Penzion Silberstein. Tyto jen stručně shrnuté skutkové okolnosti odpovídají znakům základních skutkových podstat trestných činů podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku a § 260 odst. 1 tr. zákoníku, k jejichž dokonání došlo právě rozhodnutím o přidělení dotace na uvedený projekt, tj. ke dni 26. 11. 2010. Vzhledem k tomu, že trestní stíhání v posuzované věci bylo zahájeno až dne 4. 6. 2021, je však zcela zjevné, že trestní odpovědnost obou obviněných za oba uvedené trestné činy zanikla uplynutím promlčecí doby podle § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku u trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku, resp. podle § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Za této procesní situace tudíž nelze uvažovat o vyslovení viny obou obviněných za spáchání obou těchto označených trestných činů. ii. Promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě 35. Obviněná byla napadeným rozsudkem odvolacího soudu odsouzena též za dokonaný trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Tímtéž trestným činem, ovšem kvalifikovaným jako jeho pokus podle § 21 odst. 1 a § 256 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, byl předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným též obviněný, avšak odvolací soud nesouhlasil se zjištěním o hrozícím vzniku značné škody či získání značného majetkového prospěchu jako okolností podmiňujících použití přísnější trestní sazby v uvedených dvou alternativách. Podle názoru odvolacího soudu výsledky provedeného dokazování neumožňovaly bez pochybností rozhodnout, že v posuzované věci došlo k naplnění obou kvalifikovaných okolností v § 256 odst. 2 písm. b), c) tr zákoníku, ale u obviněného přicházelo v úvahu pouze naplnění základní skutkové podstaty podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku. Z důvodu uplynutí promlčecí doby odvolací soud však tuto právní kvalifikaci u obviněného tzv. vypustil. Podrobněji lze odkázat na body 123. až 124. rozsudku odvolacího soudu a Nejvyšší soud se proto bude dále zabývat jen námitkou obviněné týkající se promlčení téhož trestného činu ve vztahu k její osobě. 36. Obviněná v dovolání poukazovala na to, že soud prvního stupně kvalifikoval skutek (doslovně převzato z dovolání obviněné – pozn. Nejvyššího soudu) jako „zločin podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) dílem dokonaný, a podle odst. 2 písm. b), c) dílem ve stádiu pokusu“. Odvolací soud změnil právní posouzení skutku na dokonaný trestný čin podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, proti čemuž výslovně obviněná nevznesla námitky. Ty však zaměřila na stanovení počátku běhu promlčecí doby soudy obou stupňů, jenž byl určen dnem 18. 7. 2011, tedy ke dni vystavení faktury dodavatelem stavby, jímž měl být získán majetkový prospěch ze zmanipulované veřejné zakázky. Obviněná poukázala na to, že promlčecí doba začala u tohoto trestného činu běžet od jeho dokonání, k čemuž mělo dojít dnem podepsání (nepravdivého) čestného prohlášení dne 19. 11. 2010, případně dnem uzavření smlouvy o dílo s vítězným dodavatelem, tedy 25. 1. 2011. V obou variantách by pak desetiletá promlčecí doba podle § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uplynula přede dnem zahájení trestního stíhání, a vyvození trestní odpovědnosti obviněné proto nepřicházelo v úvahu. 37. S touto námitkou obviněné lze v plném rozsahu souhlasit a výklad odvolacího soudu ohledně dokonání protiprávního jednání obviněné právně posouzeného jako trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku nutno považovat za ukončené dnem podepsání smlouvy o dílo mezi zadavatelem veřejné zakázky a vybraným uchazečem, resp. vybraným dodavatelem za současné právní úpravy. Předmětem ochrany tohoto ustanovení je zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže nebo veřejné dražby, tedy zájem na respektování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky. Pravidla zadávacího řízení, o které šlo v posuzované věci, jsou nyní upravena zákonem č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, v době spáchání činu obviněnou to byl zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 30. 9. 2016. Ohledně naplnění znaků základní či kvalifikované skutkové podstaty podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnou Nejvyšší soud nehodlá zpochybňovat výsledek provedeného dokazování, na jehož podkladě bylo o vině obviněné rozhodnuto. Avšak vzhledem k poměrně dlouhé časové prodlevě mezi spácháním tohoto činu a zahájením trestního stíhání obviněné vyvstala opět otázka, zda došlo k zániku trestní odpovědnosti obviněné z důvodu uplynutí promlčecí doby, čehož se ostatně obviněná v dovolání domáhala. Podle § 34 odst. 2 tr. zákoníku u trestných činů, jejichž znakem skutkové podstaty není účinek, počíná běžet promlčecí doba od ukončení jednání. Z dikce zákonného znění § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku je nepochybné, že účinek v něm není obsažen. Při určení počátku běhu promlčecí doby při sazbě trestu odnětí svobody od dvou do osmi let, jíž byla obviněná ohrožena, bylo třeba postupovat podle § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a vycházet z desetileté promlčecí doby, a to od ukončení protiprávního jednání spočívajícího v nedodržení zákonných podmínek při zadávacím řízení. Jeho výsledkem byl výběr dodavatele pro vybudování penzionu, jímž se stala předem určená obchodní společnost BAU-STAV, a. s. Uzavřením smlouvy o dílo dne 25. 1. 2011 tak došlo k naplnění záměru obviněné poskytnout přednost této obchodní společnosti popřením zákonných pravidel regulujících zadávací řízení, a učinila tak na úkor ostatních soutěžitelů. 38. Okolností podmiňující použití přísnější trestní sazby podle písm. a) ustanovení § 256 odst. 2 tr. zákoníku je speciální subjekt podle § 114 tr. zákoníku, což bylo u obviněné splněno, neboť se protiprávních manipulací v zadávacím řízení dopustila jako členka hodnotící komise pro výběr dodavatele. K tomuto jednání došlo již 19. 11. 2010 přijetím rozhodnutí o výběru shora jmenované obchodní společnosti jako dodavatele soutěženého díla. Pro stanovení doby dokonání trestného činu podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku tedy byl k vyvození trestní odpovědnosti obviněné rozhodný termín sjednání smlouvy o dílo s tímto vybraným dodavatelem, o to více za situace, pokud odvolací soud odmítl naplnění dalších kvalifikačních znaků přísnější trestní sazby v podobě způsobení značné škody, resp. získání značného prospěchu na straně obchodní společnosti BAU-STAV, a. s. Datum vystavení faktury za již realizované demoliční práce proto nebyl z hlediska ukončení protiprávního jednání obviněné vůbec významný. Trestní odpovědnost obviněné za spáchání trestného činu podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku bylo třeba vyvodit za zjednání přednosti jednomu z uchazečů o veřejnou zakázku a jeho následný výběr realizovaný obviněnou v postavení členky komise hodnotící nabídky. Počátek běhu promlčecí doby nebylo možné odvíjet od získání prospěchu vybraného dodavatele, nýbrž ode dne 25. 1. 2011, tedy termínu uzavření smlouvy o dílo na zhotovení stavby Penzionu Silberstein. Právě uvedené smluvní ujednání završilo smysl a účel netransparentního průběhu zadávacího řízení a za splnění dalších okolností došlo k ukončení protiprávního jednání obviněné, jež určuje počátek běhu promlčecí doby v případech, v nichž znakem trestného činu není účinek, jak stanoví § 34 odst. 2 tr. zákoníku, část první věty za středníkem. 39. U trestného činu podle § 256 odst. 2 tr. zákoníku je horní hranice trestní sazby odnětí svobody osm let a podle § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku tak promlčecí doba činí deset let. Jak bylo výše rozvedeno, protiprávní jednání obviněné bylo ukončeno uzavřením smlouvy o dílo dne 25. 1. 2011. Desetiletá promlčecí doba tudíž uplynula dne 25. 1. 2021, nepochybně tedy před datem 4. 6. 2021, kdy bylo zahájeno její trestní stíhání a trestní odpovědnost obviněné za uvedený trestný čin zanikla z důvodu promlčení. V. Závěrečné shrnutí 40. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud přisvědčil převážné většině dovolací argumentace obou obviněných, zejména v otázkách dobrovolnosti upuštění od pokusu trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie v jejich kvalifikovaných trestních sazbách a stanovení počátku běhu promlčecí doby a promlčení trestní odpovědnosti obviněné u trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou. V rámci přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícího řízení Nejvyšší soud shledal promlčenými též první dva shora označené trestné činy v jejich základních skutkových podstatách, tedy podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku a § 260 odst. 1 tr. zákoníku, a to u obou obviněných. Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 5 To 62/2024, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V rámci nového odvolacího řízení se bude Vrchní soud v Praze znovu zabývat otázkou viny obou obviněných ve vztahu ke všem trestným činům, za něž byli odsouzeni rozsudkem soudu prvního stupně, zejména přihlédne k okolnosti zániku jejich trestní odpovědnosti v důsledku dobrovolného upuštění od pokusu trestných činů podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, a promlčení trestní odpovědnosti za spáchání základních skutkových podstat obou těchto trestných činů. Ohledně obviněné bude třeba znovu posoudit rovněž promlčení trestní odpovědnosti ve vztahu k trestnému činu podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Přitom bude Vrchní soud v Praze vázán právními názory vyslovenými Nejvyšším soudem v tomto usnesení podle § 265s odst. 1 tr. ř. 41. Nejvyšší soud zvolil uvedený procesní postup, tedy zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci do stadia odvolacího řízení proto, že pokud nedojde k zásadní změně skutkových zjištění v posuzované trestní věci, lze očekávat rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obou obviněných podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve spojení s § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz přiměřeně rozhodnutí č. 22/2000 Sb. rozh. tr.). Obviněným však musí být poskytnuta možnost požádat o pokračování trestního stíhání ve lhůtě tří dnů od oznámení případného rozhodnutí o zastavení předmětného trestního stíhání, jak stanoví § 11 odst. 4 tr. ř., o čemž musí být odvolacím soudem poučeni podle § 257 odst. 3 tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Jelikož napadené rozhodnutí bylo zrušeno výhradně v důsledku dovolání obviněných, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.). Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 3. 6. 2026 JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu