6 Tdo 1084/2025-1013 USNESENÍNejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovoláních, která podali obvinění N. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, a D. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2025, sp. zn. 7 To 81/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 6/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 2 T 6/2024, uznal obviněné N. D. a D. A. (dále jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obvinění dne 9. 2. 2024 kolem 19:00 hodin v pokoji č. XY, na ubytovně v Plzni, XY XY, po předchozí společné konzumaci alkoholu a slovní rozepři fyzicky napadli poškozeného D. G. Obviněný D. A. jej opakovaně bil pěstí do obličeje, zatímco obviněná N. D. jej nejprve opakovaně udeřila termohrnkem do obličeje, přičemž rusky křičela „já tě zabiju, já tě zabiju“, a následně uchopila kuchyňský nůž o délce čepele nejméně 105 mm, kterým polosedícího poškozeného se záměrem jej usmrtit bodla třikrát menší až střední intenzitou do stehna, jednou do boku a jednou velkou intenzitou do levé části hrudníku. Obviněný D. A. současně opět bil poškozeného pěstí střední intenzitou do obličeje, ač si musel být vědom, že tímto společným útokem mohou poškozeného usmrtit, a byl s tím srozuměn. Obviněná přestala na poškozeného útočit až poté, co do místnosti vstoupil svědek M. Ch. a odstrčil ji, přičemž jí nůž vypadl z ruky. Poškozený utrpěl krom krevních výronů a oděrek v oblasti hlavy, tři bodné rány na levé dolní končetině, bodnou ránu na lopatě kyčelní vlevo a především život ohrožující penetrující bodné poranění v 8. mezižebří vlevo, kterým byl způsoben levostranný pneumotorax a dále byl zasažen laterální pól sleziny. Toto zranění si vyžádalo urgentní chirurgický zákrok (odstranění sleziny, hrudní drenáž jakožto terapie vzniklého pneumotoraxu) pro zachování života poškozeného. 2. Za uvedené jednání uložil soud prvního stupně obviněné N. D. trest odnětí svobody v trvání jedenácti let a obviněnému D. A. trest odnětí svobody v trvání deseti let, oběma se zařazením do věznice s ostrahou, a dále oběma podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Současně rozhodl o zabrání věci – kuchyňského nože a o povinnosti obviněných společně a nerozdílně nahradit Fakultní nemocnici Plzeň škodu ve výši 120 241 Kč. 3. Odvolání obviněných Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 8. 2025, sp. zn. 7 To 81/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k nim 4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění v celém rozsahu dovoláními. Obviněná N. D. odkázala na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř Namítla, že se odvolací soud se nevypořádal s její argumentací ohledně snížené příčetnosti v důsledku těžké opilosti, a to přes rozpory ve znaleckém posudku a výpovědi znalkyně. Podle dovolatelky nebylo zohledněno, že v době činu mohla být ve stavu těžké opilosti (hladina alkoholu mohla podle znalkyně být až 2,8 g/kg, při dechové zkoušce ve 20:00 bylo zjištěno 3,4 ‰ alkoholu), což zásadně ovlivnilo její schopnost rozpoznat protiprávnost svého jednání a ovládat ho. Znalkyně na jednu stranu připustila možnost, že se jednalo o těžkou opilost, závěr posudku tomu však neodpovídá, neboť uvádí pouze opilost středně těžkou. Také svědek K. S. označil obviněnou za dost opilou s tím, že „na lidi ani nereagovala“. Znalecký posudek byl vypracován na základě neúplných podkladů, přičemž soud prvního stupně odmítl provést navrhované důkazy, které mohly tyto pochybnosti odstranit, pro nadbytečnost. S odkazem na citovaná rozhodnutí Ústavního soudu připomněla, že znalecký posudek obecně nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění, znalec i soudy musí kriticky hodnotit úplnost a bezvadnost podkladových materiálů a i znalecký posudek jako každý jiný důkaz musí být podrobován všestranné prověrce právní korektnosti i věcné správnosti. Podle obviněné tak byly provedené důkazy – „znalecké posudky“ procesně nepoužitelné a nedůvodně nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy. 5. Dále obviněná namítla, že nebyl prokázán její úmysl poškozeného usmrtit, a to ani ve formě úmyslu eventuálního. Obviněné chyběl motiv, rozmysl i uvážení. Soud prvního stupně dovodil úmysl pouze z údajného bodnutí do hrudníku a z výkřiku „já tě zabiju“, což však nebylo podloženo žádným přímým důkazem. Svědecká výpověď o tomto výkřiku je podle dovolatelky nevěrohodná (svědek je ukrajinské národnosti a z ničeho nevyplývá, že ruštinu ovládal, a také je proti obviněné zaujatý), navíc nebylo prokázáno, že zranění hrudníku způsobila ona. V místnosti byly mimo poškozeného tři osoby. Dovolatelka zdůraznila, že skutek měl být kvalifikován nejvýše jako ublížení na zdraví (§ 146 tr. zákoníku), těžké ublížení na zdraví (§ 145 tr. zákoníku) nebo zabití (§ 141 tr. zákoníku), případně nutná obrana. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal k novému projednání. 6. Obviněný D. A. rovněž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že jednal s úmyslem, byť nepřímým, usmrtit poškozeného. Soudy dovodily jeho srozumění se smrtí poškozeného pouze z toho, že jej opakovaně bil pěstmi do obličeje, zatímco spoluobviněná použila nůž. Dovolatel zdůraznil, že nebylo prokázáno, zda mohl jednání spoluobviněné vůbec vnímat (a nepotvrdil to ani svědek K. S.), neboť se nacházel u hlavy poškozeného a útok nožem nastal náhle na jiné části těla poškozeného (šlo o rychlý situační konflikt s nepředvídatelným postupem obviněné). Odvolací soud se podle něj nezabýval otázkou subjektivní stránky a pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně. Dovodit u něj lze pouze úmysl ublížit na zdraví. Nebyl prokázán společný úmysl obou obviněných usmrtit poškozeného, což je nezbytná podmínka spolupachatelství. Nejde o spolupachatelství, když pachatelé souběžně útočí proti témuž předmětu útoku, ale každý sleduje jiný záměr. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se obviněného a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. 7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné N. D. uvedl, že směřuje primárně do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Namítané vady se týkají hodnocení důkazů, zejména závěrů znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie a výpovědí svědků. Podle státního zástupce však z odůvodnění napadených rozhodnutí nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naopak soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a jejich odůvodnění splňují požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř., takže rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná. Závěry znaleckého zkoumání nejsou podle státního zástupce sporné, mají oporu v ostatních důkazech a znalkyně měla k jejich formulaci dostatek podkladů. Odborné závěry odpovídají nejen ostatním důkazům, ale i profesní a lidské zkušenosti, a nelze shledat formální vady expertního zkoumání. Obviněná prakticky jen nesouhlasí s tím, k čemu znalkyně dospěla, aniž by přesvědčivě popsala, proč a jakým způsobem měla znalkyně pochybit. Právní závěr soudů, že příčetnost obviněné byla zachována, má ve znaleckém posudku jednoznačnou oporu. Žádné vážné rozpory státní zástupce neshledal ani ve výpovědích klíčových svědků a dalších provedených důkazech. Také důkazní návrhy obhajoby nebyly opomenuty, ale bylo o nich rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou a toto rozhodnutí náležitě odůvodněno. Správně zjištěný skutkový stav pak soudy přiléhavě právně kvalifikovaly. Podle státního zástupce však dovolací argumentace obviněné reálně vůbec nesměřuje do hmotněprávního posouzení, nýbrž výlučně do oblasti dokazování, protože nedostatky právní kvalifikace buduje na vlastním hodnocení důkazů a vlastní představě o skutkových zjištěních. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 8. K dovolání obviněného D. A. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že naplnění dovolacích důvodů z jeho argumentace dovodit nelze. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn, protože obviněný fakticky ani nepopsal zjevné rozpory, pouze nesouhlasil se skutkovými závěry soudů. Správně zjištěný skutkový stav soudy přiléhavě právně kvalifikovaly jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství. Soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč je vyloučeno, aby obviněný neregistroval jednání spoluobviněné, včetně použití nože. Pokud za této situace poškozeného společně napadal, vědomě se podílel na fatálním útoku proti jeho tělu. Nelze pak hovořit o excesu spoluobviněné. Státní zástupce proto navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. III. Formální podmínky věcného projednání dovolání 9. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. 10. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obvinění shodně odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.). 11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 12. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může nesprávná realizace důkazního řízení vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Naplnění tohoto dovolacího důvodu vyžaduje významné narušení procesu dokazování mající za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění. 13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 14. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). IV. Důvodnost dovolání 15. Obviněná N. D. zaměřila své dovolací námitky primárně do oblasti dokazování. Výslovně uvedla, že rozporuje závěry znaleckého posudku z oboru toxikologie, tedy posudku Ing. Marie Ivaskové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, znalkyni však vkládá do úst vyjádření, které v hlavním líčení nepronesla, ani pronést nemohla, neboť nebyla vyslechnuta, ale její posudek byl se souhlasem stran čten postupem podle § 211 odst. 5 tr. ř. Současně se předkládaná tvrzení netýkají její odbornosti. K tomu je třeba připomenout, že dovolací argumentaci není možné za obviněného v žádném ohledu domýšlet. Dovolání je značně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, který lze podat pouze prostřednictvím obhájce, ze zákonem vymezených důvodů, Nejvyšší soud se proto může zabývat pouze těmi námitkami, které jsou v něm v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. uvedeny (viz rozhodnutí publikované pod č. 46/2013-I Sb. rozh. tr.). 16. Obsah argumentace obviněné nasvědčuje tomu, že by se mohlo jednat o polemiku s vyjádřeními MUDr. Mgr. Evy Navrátilové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a návykové nemoci, při jejím výslechu v hlavním líčení (č. l. 679 a násl.). Obviněná zde naopak poukazuje na obsah toxikologického posudku a za použití výsledků vyšetření alkoholu v dechu se snaží prosadit závěr, že se v době spáchání skutku nacházela ve stavu těžké, nikoli středně těžké opilosti. Ke všem těmto otázkám se nicméně znalkyně při svém výslechu vyjádřila včetně toho, že ani v takovém případě by nebyly rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněné ovlivněny podstatnou měrou. V rámci znaleckého zkoumání zohlednila i výpovědi svědků, tedy i vyjádření svědka K. S., že obviněná byla více opilá a ani na lidi nereagovala. Z dovolání není patrné, jaké podklady neměly být znalkyni poskytnuty a co znamená, že znalecký posudek nebyl kvalitně zadán. K potřebným podkladům se nicméně při svém výslechu znalkyně rovněž vyjádřila. Soudy každopádně neměly důvod o jejích závěrech pochybovat a nevycházet z nich. Obviněná ve svém dovolání vytrhla jednotlivá vyjádření znalkyně z kontextu a v podstatě opakovala tvrzení, která zazněla již v hlavním líčení v rámci položených otázek, k nimž se znalkyně vyjádřila, a její vysvětlení nebylo dále zpochybněno. Znalkyně zcela logicky a fundovaně prezentovala své závěry, vysvětlila k dotazům obhajoby, které podklady jsou pro zpracování závěrů posudku relevantní, přičemž s ohledem na zkušenosti obviněné s alkoholem a její toleranci k němu by ani při zjištěné těžké opilosti nemohlo dojít k odlišným závěrům stran rozpoznávacích a ovládacích schopností (v podrobnostech viz protokol o hlavním líčení na č. l. 679 až 681). 17. Takovéto výše specifikované námitky ovšem dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jde o ničím nepodloženou prostou polemiku s odborným závěrem znalce. Lze pouze detekovat, že obviněné by lépe vyhovoval závěr o těžkém stupni opilosti, na základě kterého by ráda zpochybnila závěry o zachovalosti rozpoznávacích a ovládacích schopností. Z jednoznačného vyjádření znalkyně však plyne, že touto cestou se posuzování trestní odpovědnosti obviněné ubírat nemůže. První alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou dávkou tolerance podřadit pouze ty námitky, kterými obviněná poukázala na výše uvedené vyjádření svědka K. S. a na hodnotu alkoholu, která jí byla naměřena při dechové zkoušce, k těm se nicméně znalkyně přesvědčivě vyjádřila a soudům nelze vytknout, pokud se v této části přiklonily k jejím odborným závěrům, nikoli k subjektivnímu hodnocení svědka, resp. pokud se nepokusily tvořit vlastní závěry o ovlivnění jejích rozpoznávacích a ovládacích schopností na základě naměřené hodnoty alkoholu v dechu (k měření navíc nedošlo bezprostředně po spáchání skutku, ale o hodinu později). Nadto znalkyně i v tomto případě podrobně vysvětlila, že svědecké výpovědi měla k dispozici, ale pro jí zadané znalecké závěry nejsou relevantní, na rozdíl od vyšetření obviněné a jejích sdělení. 18. Citovanému dovolacímu důvodu neodpovídá ani tvrzení obviněné, že se v případě znaleckých posudků (obviněná opět neuvádí, kterých konkrétně, nicméně lze vztáhnout na oba výše uvedené) jedná o procesně nepoužitelné důkazy. Toto vyjádření použila dovolatelka pouze jako jakési shrnutí předchozí argumentace (k níž se Nejvyšší soud výše vyjádřil). Je třeba vysvětlit, že v případě procesně nepoužitelných důkazů jde o situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Žádný důvod, který by skutečně mohl způsobit procesní nepoužitelnost jakéhokoli důkazu, ovšem obviněná ve svém dovolání neuvedla. V tomto ohledu je třeba opakovaně zdůraznit, že Nejvyšší soud není povinen ale ani oprávněn dovolací argumentaci obviněné domýšlet a dotvářet. Pakliže je její argumentace neurčitá, není způsobilá vyvolat reakci dovolacího soudu ve smyslu věcného přezkumu napadeného rozhodnutí. 19. Velmi vágně formulované jsou i námitky týkající se údajně opomenutých důkazů. Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). 20. Obviněná ovšem údajně opomenuté důkazní návrhy nekonkretizuje, pouze na jiném místě dovolání zmiňuje, že jako důkaz byl navržen návod k analyzátoru alkoholu v dechu, nicméně k tomu se soud prvního stupně vyjádřil v bodě 24. odůvodnění svého rozhodnutí, kde tento důkazní návrh posoudil jako nadbytečný. Obviněná jej podle obsahu dovolání navrhovala proto, že se znalkyně měla neodborně vyjadřovat k přesnosti měření alkoholu v dechu, toto tvrzení však dále nerozvádí, a není tedy ani zřejmé, co tím myslí a jak by důkaz mohl přispět k objasnění skutkového stavu. Ani tato námitka tedy není vyjádřena do té míry konkrétně, aby na jejím základě mohl být proveden přezkum napadeného rozhodnutí v mezích dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 21. Žádnému dovolacímu důvodu nelze podřadit námitky, podle kterých nebyl prokázán úmysl obviněné poškozeného usmrtit. Tvrzení, že jí chyběl motiv, není z hlediska právního posouzení relevantní (motiv není zákonným znakem trestného činu). Pokud jde o rozmysl nebo předchozí uvážení, tyto znaky týkající se kvalifikované skutkové podstaty podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku nebyly u obviněné shledány a její trestná činnost takto kvalifikována nebyla. V této souvislosti obviněná napadla zejména skutková zjištění vyvozená z výpovědi svědka K. S., konkrétně výkřiky „já tě zabiju“ pronesené v ruštině. Podle obviněné není jisté, že svědek ukrajinské národnosti rusky proneseným výkřikům rozuměl. Bude-li ponecháno stranou, že jsou si oba slovanské jazyky (ruština a ukrajinština) v mnohém podobné, je z výpovědi svědka zřejmé, že on sám neměl o významu obviněnou pronesených výhrůžek a nadávek žádnou pochybnost, o otázce porozumění ruskému jazyku se vůbec nezmiňoval a z kontextu výpovědi je zřejmé, že to pro něj bylo samozřejmostí. Ruština ostatně byla v minulosti na Ukrajině úředním jazykem a mnoho Ukrajinců (včetně obviněné v průběhu páchání skutku) ji stále jako svůj hlavní jazyk užívá. Je tedy stěží představitelné, že by člověk ukrajinské národnosti měl problém porozumět jednoduchým větám v ruštině (navíc věta „já tě zabiju“ zní v obou jazycích téměř totožně). O obviněnou pronesených výhrůžkách pak ve své výpovědi hovořil také další svědek M. Ch., podle kterého obviněná rusky na poškozeného křičela, že ho zabodne, zařízne (bod 16. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pokud pak obviněná poukazovala na své ovlivnění alkoholem s tím, že v takovém stavu pronesenou výhrůžku nelze brát vážně, jaksi opomenula, že současně na poškozeného společně se spoluobviněným poměrně razantně fyzicky útočila. Nejvyššímu soudu tedy není zřejmé, za jaké jiné, než právě takové situace by měla být tato výhrůžka brána vážně. Je však třeba uzavřít, že jde opět o dílčí polemiku obviněné s obsahem důkazů a jejich vyhodnocením soudy nižších stupňů stran konstrukce skutkového děje. 22. Obviněné lze dát za pravdu, že bodnutí nožem do hrudníku poškozeného nebylo přímo prokázáno svědeckou výpovědí (K. S. sice v hlavním líčení hovořil o bodnutí do oblasti břicha, následně však za přesnější označil výpověď z přípravného řízení, kde hovořil v tom smyslu, že viděl bodání do stehna), rozhodně se však nejedná o žádnou nepodloženou smyšlenku soudu prvního stupně, jak uvádí dovolatelka. V této souvislosti soud prvního stupně předně na základě provedeného dokazování (zejména jednoznačného závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví) vyloučil možnost, že by poškozený s touto bodnou ránou již na ubytovnu přišel. Pokud jde o možnost, že by tuto jednu bodnou ránu zasadil poškozenému někdo jiný (jak se opakovaně obviněná snaží naznačovat), jeví se takový průběh nejen jako velmi nepravděpodobný, nýbrž přímo spolehlivě vyloučený. Především svědek K. S. popsal, že spoluobviněný po celou dobu bil poškozeného pěstí do obličeje, přítomný svědek L. V. se do dění nijak nezapojoval, pouze otevřel dveře svědku S. Svědek přitom měl možnost vidět první část konfliktu, kdy obviněná tloukla poškozeného termohrnkem, a to do vylití kávy, a po krátké pauze další část, kdy obviněný pokračoval shodným způsobem, zatímco obviněná již bodala nožem. Ač svědek přímo nepotvrdil, že viděl bodnutí do hrudníku, je zjevné, že nikdo jiný nůž nedržel, ani poškozeného nebodal, ani k tomu nikdo jiný neměl důvod. Samotná obviněná připouští, že pouze obvinění měli s poškozeným hádku, údajně kvůli jeho krádežím v obchodě. Především ale bylo znaleckým zkoumáním zjištěno, že na noži, kterým bylo poškozenému způsobeno zranění, se nacházel DNA profil poškozeného a obviněné, nikoli další osoby. Žádná další zbraň, kterou by mohlo být toto zranění způsobeno, na místě zajištěna nebyla. Zřejmě není třeba úvah k vyloučení možnosti, že by se snad poškozený v průběhu útoku na svou osobu, kterému se ani nebyl schopen bránit, bodl do hrudníku sám. 23. V části dovolání nazvané „právní kvalifikace“, která by svým označením lépe korespondovala s formálně uplatněným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (pod který obviněná zahrnula svou podstatou skutkové výhrady proti prokázání subjektivní stránky a úmyslu usmrtit poškozeného, jakož i výhradu proti schopnosti svědka K. S. porozumět výhrůžkám v ruštině), pak obviněná uvedla, že skutek měl být kvalifikován nejvýše jako ublížení na zdraví (§ 146 tr. zákoníku), těžké ublížení na zdraví (§ 145 tr. zákoníku), zabití (§ 141 tr. zákoníku), případně není vyloučeno, že šlo o nutnou obranu. Odkázala přitom na výpověď svou a spoluobviněného, že je poškozený napadl a oni se jen bránili. To je nicméně vyloučeno, neboť ze svědeckých výpovědí naopak vyplynulo, že poškozený se, zřejmě v důsledku silného ovlivnění alkoholem (které je krom svědeckých výpovědí patrné i z videozáznamu zachycujícího příchod poškozeného na ubytovnu), nebyl schopen útoku obviněných vůbec nijak bránit. Lze si tedy stěží představit, že by je fyzicky napadal. Především ale bylo prokázáno svědeckými výpověďmi, že minimálně po část doby, kdy incident probíhal (tedy když obvinění ve dvou poměrně brutálně útočili na poškozeného), poškozený nečinil nic, čemu by se měli obvinění bránit. Pokud by tedy i hypoteticky došlo k jejich předchozímu napadení, muselo by se u obou z jich jednat minimálně o extenzivní exces z nutné obrany. Tomu ale nic nenasvědčuje. Mimo silného ovlivnění alkoholem u poškozeného lze poukázat např. na absenci zranění na straně obviněných. Pokud pak jde o tři výše jmenované návrhy skutkových podstat, kterými by podle obviněné mohl být skutek kvalifikován, tyto námitky postrádají jakoukoli argumentaci, tedy se k nim nelze nijak vyjádřit. Každopádně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn žádnou z uvedených námitek, neboť obviněná nerozporovala hmotněprávní kvalifikaci skutku náležitě ustáleného soudy nižších stupňů (ani jiné relevantní hmotněprávní posouzení), nýbrž bez jakékoli bližší argumentace spekulovala, jaká jiná pro ni příznivější právní kvalifikace by mohla přicházet v úvahu, pokud by prosadila vlastní skutkovou verzi. Takové pojetí však, jak výše uvedeno, se s koncepcí uvedeného dovolacího důvodu zcela rozchází. 24. Obviněný D. A. uplatnil ve svém dovolání shodné dovolací důvody jako obviněná. Klíčovou otázkou jeho argumentace bylo, zda mohl vidět, že obviněná v průběhu útoku na poškozeného uchopila nůž a začala jej bodat (a zda tedy participoval na jí takto vedeném útoku). Sám totiž útočil na obličej ranami pěstí střední intenzity, což by pravděpodobně ke smrti poškozeného nevedlo. Obviněný proto namítl, že jeho úmysl nesměřoval k usmrcení poškozeného a prokazatelně nemusel vnímat, kam a jakým způsobem napadá poškozeného spoluobviněná. K této otázce se poměrně vyčerpávajícím způsobem vyjádřil odvolací soud v bodě 24. odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil zde, že obvinění nebyli od sebe vzdáleni na metry, ale společně napadali poškozeného, tedy jedinou fyzickou osobu. I podle Nejvyššího soudu již tato skutečnost vylučuje takovou vzdálenost mezi obviněnými, aby neměli přehled jeden o druhém. Obviněná navíc křičela, že poškozeného zabije. Poškozený se nebránil, nešlo tedy o nějak nepřehlednou situaci, kdy by obviněný použití nože mohl přehlédnout. S tím se lze ztotožnit. Pokud jde o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze ho spatřovat v jeho první alternativě v té části argumentace, kde obviněný poukazuje na svědeckou výpověď K. S., který se měl vyjádřit v tom smyslu, že (poté, co znovu vešel do místnosti) obviněná poškozeného ze začátku asi taky bila rukama a pak z ničeho nic chytla nůž a začala ho nožem bít do oblasti břicha. Svědek uvedl, že si nepamatuje, kde obviněná vzala nůž, protože se to objevilo rychle. Tato námitka zjevného rozporu obsahu provedeného důkazu s rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu sice dovolacímu důvodu odpovídá, je však zjevně neopodstatněná. 25. Obviněný totiž zjevně poukazuje na výpověď svědka v hlavním líčení, kde však byla posléze za účelem odstranění rozporů ve výpovědích, či spíše jejího upřesnění v některých detailech, čtena výpověď svědka z přípravného řízení podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Na to svědek uvedl, že výpověď z přípravného řízení je přesnější. V ní daný moment popsal tak, že když podruhé během incidentu vstoupil do pokoje, obviněná již poškozeného nožem bodala do nohou. Je tedy zjevné, že svědek nevěděl, odkud obviněná vzala nůž, protože tomuto momentu nebyl vůbec přítomen. S odstupem času pak jeho psychika vysvětlila absenci takové vzpomínky tím, že se muselo uchopení nože obviněnou odehrát velmi rychle. Ve skutečnosti však nebylo vůbec zjištěno, že by se odehrálo nějakým nepostřehnutelným způsobem, a tedy že by ani obviněný nemusel útok nožem zaznamenat. Kromě toho obviněná svůj výpad doprovázela výkřiky „já tě zabiju“, podle svědka M. Ch. dokonce křičela, že poškozeného zabodne, zařízne. Výpověď tohoto svědka nebyla sice tak přehledná jako svědka K. S., v podstatných bodech se však s ní shodovala a soud prvního stupně z ní důvodně vycházel. M. Ch. také viděl, že v jeden moment měla obviněná v ruce nůž a byla nakloněná nad poškozeným, zatímco obviněný stál za ní a nic nedělal. Z toho vyplývá, že obviněný nestál po celou dobu útoku nožem u hlavy poškozeného otočen zády k obviněné, jak se snaží prezentovat. Z výpovědi K. S. lze dále vyzdvihnout, že obviněný napadal poškozeného pěstmi po celou dobu, po dobu bodání obviněnou a dokonce i poté, co ji svědek M. Ch. odstrčil od poškozeného. Lze tak mít za to, že obviněný měl možnost nejen vlastním zrakem dobře vnímat, že obviněná proti poškozenému použila nůž, a to celkem k pěti bodnutím do jeho těla, ale byl na to také akusticky upozorněn jejími výkřiky. Za těchto okolností nelze soudům vytýkat, že z provedeného dokazování dovodily vědomost obviněného o tom, že obviněná použila proti tělu poškozeného nůž, navíc s hlasovým doprovodem, kterým jednoznačně dala najevo záměr poškozeného usmrtit. Pokud za těchto okolností pokračoval v pěstním útoku na poškozeného, nelze učinit jiný závěr, než že se záměrem spoluobviněné souhlasil, vědomě a aktivně se na jejím útoku podílel, byť násilím menší intenzity, a se smrtí poškozeného byl tedy srozuměn (ze svědeckých výpovědí navíc vyplynulo, jak již výše uvedeno, že v bití poškozeného pokračoval i poté, co obviněná byla odstrčena a upustila nůž). 26. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak argumentace obviněného neodpovídá, protože jeho odmítavý postoj ke spolupachatelství projednávaného zvlášť závažného zločinu je odvozován pouze z výše uvedeného vlastního skutkového závěru. Ten však byl provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácen a společně s tím byl vyloučen i závěr, že by obvinění jako pachatelé souběžně útočili proti témuž předmětu útoku, ale každý sledoval jiný záměr (kterýžto závěr obviněný favorizoval, neboť by musel vést k vyloučení jeho spolupachatelství). 27. K oběma dovoláním je možné ještě dodat, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněných, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. 28. Pokud obviněný D. A. reklamoval v závěru jeho dovolání pouhý odkaz odvolacího soudu na odůvodnění soudu prvního stupně a v souvislosti s tím namítal nevypořádání se s odvolacími námitkami, Nejvyšší soud neshledal výhrady obviněného důvodnými. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí naopak zjistil, že odvolací soud na obhajobu obviněného řádně reagoval a věnoval jí patřičnou pozornost. V této souvislosti nutno upozornit, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). Přezkoumávaná soudní rozhodnutí pak takový ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba obviněného vyvrácena, nepochybně skýtají. Odvolací soud za těchto okolností nebyl povinen zabývat se každou jednotlivostí obsaženou v jeho odvolání. Závazek plynoucí z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, § 26 a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, § 59-60). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017), což odvolací soud v přezkoumávané věci učinil. V. Způsob rozhodnutí 29. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání obou obviněných, pokud jejich námitky vůbec byly podřaditelné pod formálně uplatněné dovolací důvody, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 3. 2026 Mgr. Pavel Göth předseda senátu