6 Tdo 114/2026-742 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2026 o dovolání, které podala obviněná J. K. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 7 To 266/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 120/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. K. V. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 25. 4. 2025, č. j. 2 T 120/2024-665, byla obviněná J. K. V. (dále jen „obviněná“, případně „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustila tím, že: I. kolem 22:16 hodin dne 15. 1. 2024 v prostoru vstupních dveří bytu č. XY ve 12. patře budovy na adrese náměstí XY XY, Praha XY – XY, po opakovaných předchozích výzvách příslušnice Policie České republiky B. T. k prokázání totožnosti a poučení, že pokud tak neučiní a neposkytne součinnost, bude omezena na osobní svobodě a předvedena k prokázání totožnosti, policistce řekla „jestli na mě šáhnete, tak vás zabiju, madam, to vám říkám“, II. kolem 22:26 hodin dne 15. 1. 2024 ve 12. patře budovy na adrese náměstí XY XY, Praha XY – XY, poškodila přesně nezjištěným předmětem vstupní dveře bytových jednotek č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, jímž způsobila do dveří vrypy, čímž poškozené společnosti Bytové družstvo KASKÁDY XI, se sídlem Havlíčkova 1030/1, Praha 1 – Nové Město, 110 00, IČ: 082 90 156, způsobila škodu ve výši 68 084 Kč. 2. Za to byla obviněná odsouzena podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. 3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému Bytovému družstvu KASKÁDY XI, se sídlem Havlíčková 1030/1, Praha 1 – Nové Město, 110 00, IČ: 082 90 156, částku ve výši 59 304 Kč jako náhradu způsobené škody. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 7 To 266/2025, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 7 To 266/2025 (dále jen „napadené usnesení“), napadla obviněná dovoláním, jež opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho třetí alternativě), podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 6. Poté, co zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, přešla k vymezení jednotlivých dovolacích důvodů. V prvé řadě namítla, že odvolací soud se nesprávně vypořádal s jí učiněnými důkazními návrhy. Důkazní návrh na výslech svědka K. a návrh na vyžádání zprávy od Bytového družstva KASKÁDY XI, jak bylo naloženo s poškozenými dveřmi, odvolací soud zamítl pouze jednou větou, přičemž takové zamítnutí považuje za nedostatečné. Dále uvedla, že v rámci odvolacího řízení navrhovala provedení dalších důkazů, a to videozáznamů s koncovými čísly 55, 56 a 57, videozáznam z jejího mobilního telefonu, výslech svědkyně K., přehrání zvukového záznamu z výslechu znalce Ing. Pelikána a výslech znalkyně Dajczakové, přičemž odvolací soud žádný z uvedených důkazních návrhů neprovedl, ani návrh na jejich provedení nezamítl, a tedy ani nijak neodůvodnil jejich zamítnutí. Takový postup je podle názoru dovolatelky nezákonný, jdoucí k její tíži, a to zejména za situace, kdy odvolací soud následně odůvodnil své rozhodnutí o zamítnutí odvolání skutečnostmi, které měly být navrženými důkazy prokázány. Tímto postupem odvolací soud znemožnil dovolatelce řádné využití práva na obhajobu, neboť jí navržené důkazy přehlédl a neposkytl jí tak možnost prokázat svou obhajobu. 7. Ke skutku uvedenému pod bodem I. uvedla, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nezohlednil postup policie, který měl být podle jejího názoru nezákonný, neboť B. T. (dále též jen jako „T.“ nebo „policistka T. bezdůvodně vstoupila do jejího obydlí a svůj odchod podmiňovala nezákonnými požadavky na prokázání totožnosti. Odvolací soud se v rozporu s § 125 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 134 odst. 2 tr. ř., v napadeném usnesení nijak nevyjádřil k nezákonné přítomnosti policie v jejím obydlí před okamžikem pronesení věty, za niž byla následně obviněná odsouzena, ale pouze se zabýval formulací výhrůžky. Úvahy odvolacího soudu o správné formulaci výhrůžky představují pouhý subjektivní názor maximálně tří osob v odvolacím senátu, který není nijak objektivizován, nezakládá se na obsahu spisu a nezohledňuje všechny okolnosti na místě, zejména vysokou míru stresu obviněné, jíž T. nezákonně vnikala do obydlí. 8. Jednání T. mělo znaky excesu z výkonu pravomocí, když nezákonně vstupovala do obydlí obviněné, žádala ji o prokázání totožnosti a navrhovala její omezení na osobní svobodě za účelem předvedení ke zjištění totožnosti. O excesu z pravomocí podle jejího mínění svědčí i nonverbální odmítavé jednání ostatních policistů zachycené na videozáznamech, které mělo být reakcí na sdělení o omezení svobody. K přehrání uvedených videozáznamů ve veřejném zasedání odvolací soud nepřistoupil, ale i přes to se v napadeném usnesení objevuje pasáž odůvodnění, v níž odvolací soud uvedl, že: „z kamerového záznamu nevyplývá, že by někdo z těchto příslušníků slovně odmítl omezení osobní svobody“. Postup odvolacího soudu má svědčit o tom, že se odvolací soud, či případně někteří členové senátu, seznámili s videozáznamy mimo veřejné zasedání, přičemž pokud tak učinili, měli následně videozáznamy v souladu se zásadou bezprostřednosti provést i v rámci veřejného zasedání. Pokud takto odvolací soud nepostupoval, jeho postup je nezákonný, zkracující právo obviněné na obhajobu. 9. Dále obviněná nesouhlasila s tím, že soudy nižších stupňů vyhodnotily její jednání a pronesení výhrůžky vůči T. jako jednání natolik společensky škodlivé, aby bylo posouzeno jako trestný čin. Soudy především nezohlednily protiprávní jednání T., kterým obviněnou uvedla do stresové situace, když jí nezákonně vstupovala do obydlí a nezákonně žádala prokázání totožnosti. Dále podotkla, že její výhružka nebyla způsobilá vyvolat obavu, že uskuteční to, čím hrozila. V této souvislosti odkázala na judikaturu dovolacího soudu k problematice trestného činu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 4 Tz 159/2001), podle které: „(…) Výhrůžka však musí být způsobilá vyvolat obavu, že pachatel splní to, čím vyhrožoval. Zejména z pohledu posledního požadavku bude nezbytné dotázat se již vyslechnutých svědků, zda v souvislosti s pronášenými výhrůžkami obviněným takovouto obavu pociťovali“. Odvolací soud měl postupovat v rozporu s uvedenou judikaturou dovolacího soudu, když neprokázal, že osoby obavu pociťovaly, ale pouze konstatoval: „(…) Proto není podle odvolacího soudu z hlediska právní kvalifikace jednání obžalované rozhodné, že z chování poškozené po výhrůžce obžalované není patrné, zda způsobila obavu, že obžalovaná výhrůžku splní či nikoliv. (…)“. Existenci obavy u T. zjišťoval soud prvního stupně, přičemž tato svou obavu z předmětného výroku, za nějž byla obviněná odsouzena, dává vždy do souvislosti s nožem, který se našel v bundě obviněné několik hodin po pronesení předmětného výroku v souvislosti s prohlídkou osoby při omezení její osobní svobody. Odvolací soud však následně dal obviněné za pravdu v tom, že důvodnost obavy nelze odůvodnit posléze v bundě nalezeným nožem, o kterém policistka T. v době výhrůžky nevěděla. Soudy nižších stupňů tedy měly nesprávně zjistit, zda byla pronesená výhrůžka způsobilá způsobit obavu u přítomných osob bez souvislosti s později nalezeným nožem. 10. V průběhu odvolacího řízení obviněná navíc poukazovala na značnou nedůvěryhodnost policistky T. vystupující jako svědkyně, neboť tato ve své svědecké výpovědi uvedla tvrzení odporující pořízeným kamerovým záznamům, zejména to, že se nenacházela v bytě dovolatelky, když z videa pořízeného na její mobilní telefon je zřejmé, že se T. nacházela minimálně jednou nohou v obydlí. Policistka T. tedy nepravdivě tvrdila, že se v obydlí obviněné vůbec nenacházela. Podle názoru odvolacího soud pak neříkala pravdu ani v tom, že její obava z pronesené výhrůžky vycházela z později nalezeného nože, neboť odvolací soud výslovně uvedl, že takovou obavu nelze dovozovat, protože v době pronesení výhrůžky o existenci nože svědkyně vůbec nevěděla. Pokud se ze skutkových zjištění odmyslí později nalezený nůž, je zřejmé, že soud prvního stupně, a ve skutečnosti ani soud odvolací, výhrůžku nijak samostatně nehodnotil bez souvislosti právě s tímto nožem. Tím spíše pak odvolací soud nevysvětlil, jak se zjištěná nepravdivost tvrzení T. ohledně její přítomnosti v obydlí obviněné a ohledně její údajné obavy z nože promítá do celkové věrohodnosti její výpovědi a do hodnocení ostatních důkazů. Soudy nižších stupňů tak měly postupovat v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř., když nehodnotily jednotlivé důkazy po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. 11. Ke skutku uvedenému pod bodem II. uvedla, že soudy nižších stupňů nesprávně zjistily výši způsobené škody, když nedůsledně aplikovaly judikaturu dovolacího soudu. Pokud odvolací soud v napadeném usnesení opřel své závěry ohledně výše škody o rozhodnutí Nejvyššího soudu 8/2022 Sb. rozh. tr., je podle obviněné jeho použití chybné, neboť se vztahuje pouze na případy, kdy dveře jsou součástí domu, což však v tomto případě neplatí, a dále na případy, kdy dveře jsou tak zničeny, že už nejsou standardně předmětem obchodu. Soudy obou stupňů měly postupovat tak, že výši způsobené škody měly vyjádřit jako rozdíl mezi cenou věci nepoškozené a cenou věci poškozené, přičemž takový postup plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu 39/2002 Sb. rozh. tr. Postup namítaný obviněnou je běžný v případech, kdy poškozené věci nadále zůstávají předmětem obchodu, což má být splněno i v projednávané věci, neboť jednotlivé dveře bytových jednotek nebyly funkčně jakkoli poškozeny, a proto bylo možné je dále použít a obchodovat s nimi. Esteticky poškozené dveře bylo možné zpeněžit na sekundárním trhu s použitými věcmi, avšak soudy existenci takového trhu účelově přehlédly. Jelikož se s dveřmi dalo dále obchodovat, soudy nižších stupňů při určení výše škody postupovaly nesprávně v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, neboť nebyla odečtena jejich zůstatková hodnota a poškozený či třetí osoba se jejich prodejem pravděpodobně obohatili. Za účelem zjištění, jak bylo naloženo s poškozenými dveřmi, obviněná opakovaně žádala oslovit poškozeného, aby tuto skutečnost osvětlil, avšak ze strany orgánů činných v trestním řízení nebylo její žádosti vyhověno. A to ani navzdory tomu, že toto zjištění je nezbytné ke správnému určení výše škody, tedy jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku. Domnívá se proto, že v řízení nebylo vyvráceno její tvrzení, že soud rozhodl o náhradě škody ve výši vyšší, než reálně vznikla, a takový postup považuje za rozporný s § 2 odst. 5 tr. ř. S ohledem na tvrzené pochybení soudů nižších stupňů při určení výše škody nebylo v dosavadním průběhu řízení podle obviněné bez důvodných pochybností prokázáno naplnění všech znaků trestného činu poškození cizí věci, když výše škody je vzhledem k vadnému postupu obou soudů dosud nejasná a není zřejmé, zda je vůbec vyšší než 10 000 Kč. 12. V neposlední řadě obviněná uvedla, že soud prvního stupně postupoval nesprávně při provádění důkazů. Konkrétně při provádění důkazu videozáznamem neprotokoloval, co při přehrání kamerového záznamu pozoroval, a takový postup považuje obviněná za rozporný s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20. Obviněná uznává, že uvedený nález se vztahuje striktně vzato pouze na civilní řízení, avšak z odůvodnění daného nálezu je patrné, že skutečným důvodem pro jeho vydání byla ochrana možnosti účastníka řízení v průběhu řízení průběžně reagovat na jeho vývoj, včetně toho, jak soud smyslově vnímá kamerový záznam a zda toto vnímání není zcela odlišné od vnímání účastníkova, a dále tomuto poznání uzpůsobit svůj další postup v řízení. Dovolatelka tak má za to, že požadavek vymezený nálezem se pro civilní a trestní řízení nijak neliší, když naopak v trestním řízení je potřeba tuto možnost obviněné osoby chránit ještě více, když v konečném důsledku může jít o otázku její osobní svobody. V řízení před soudem prvního stupně obviněná trvala na přehrání veškerých videozáznamů a od počátku také trvala na tom, aby soud prvního stupně protokoloval to, co při přehrávání kamerového záznamu pozoroval. Soud prvního stupně byl tímto požadavkem zaskočen, a proto odročil hlavní líčení, aby se seznámil s jeho podstatou, avšak následně vznesený požadavek obviněné odmítl a protokolaci neprováděl, čímž zatížil své rozhodnutí vadou. 13. Vadu v postupu soudu prvního stupně dovozuje obviněná i ze zkušeností svého obhájce, z nichž plyne, že na jiných soudech v trestních věcech je protokolace při provádění důkazu videozáznamem běžná, a proto striktní odmítnutí soudem prvního stupně bylo pro ni překvapením. Nadto je z předmětné věci zřejmé, že bylo a je více než vhodné, aby soud protokoloval, co při sledování videozáznamů pozoroval, když podstatnými důkazy, na něž jak soudy, tak dovolatelka opakovaně odkazují, jsou právě videozáznamy. Potřebu protokolace zmiňuje mimo jiné v souvislosti s vnímáním „nonverbální“ komunikace policistů, která je vnímána více subjektivně než komunikace verbální, a proto je třeba, aby obviněná osoba měla jasné informace o způsobu jejího vnímání soudem již v průběhu soudního řízení, nikoli až po obdržení rozhodnutí s odůvodněním. 14. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, včetně předcházejícího řízení, tj. i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a rozhodl tak, že věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 15. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení a argumentaci uvedenou v dovolání, uvedl své stručné vyjádření. 16. Sdělil, že obviněnou uplatněné námitky lze formálně přiřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně pod jeho alternativu „opomenutých důkazů“, avšak nejedná se o výhradu důvodnou. O důvodnou námitku by mohlo jít jedině tehdy, pokud by neprovedené důkazní návrhy byly důkazy podstatnými, avšak obviněnou označené důkazy takové kvality nedosahovaly. Ohledně návrhu na výslech svědka K. a provedení zprávy bytového družstva lze odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů (bod 25. rozsudku soudu prvního stupně, bod 6. napadeného usnesení), kde je sice stručně, ale dostatečně vysvětleno, že se jednalo o důkazní návrhy nadbytečné. S tímto odůvodněním soudů nižších stupňů se ztotožnil. Skutkový stav byl zjištěn úplně, v rozsahu nezbytném pro spravedlivé rozhodnutí a provádění dalších důkazů by podle jeho názoru nic nového nepřineslo, a tedy by bylo nadbytečné. Neprovedení nadbytečných důkazů přitom vadu opomenutých důkazů nezakládá, což platí i tehdy, pokud soud o některých důkazních návrzích výslovně nerozhodne. Pakliže jsou takové důkazní návrhy nadbytečné, a tedy nepodstatné, jejich výslovné nevypořádání soudem je toliko pochybením formálním, jež nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé. 17. Ohledně námitek směřovaných ke skutku pod bodem I. uvedl, že ani tyto nepovažuje za opodstatněné. Soud prvního stupně se v bodě 30. svého rozsudku dostatečným způsobem vypořádal s tvrzenou nezákonností postupu T., a proto je nepřiléhavé tvrzení obviněné, podle kterého by měl nezákonný a nedůvodný zásah T. vést k uplatnění § 12 odst. 2 tr. zákoníku ve prospěch obviněné. Dále se vyjádřil také k povaze učiněné výhrůžky, která s vzhledem k vyhrocené situaci, jež na místě činu panovala, měla potenciál vyvolat obavu, že pachatel splní to, čím vyhrožoval. 18. Za irelevantní považoval státní zástupce výtky ohledně věrohodnosti T. a nesprávného hodnocení důkazů, neboť nesouhlas s hodnocením důkazů není dovolacím důvodem. Takový nesouhlas by mohl mít význam jedině tehdy, pokud by představoval vadu zjevných rozporů. Nicméně ani sama obviněná žádné zjevné rozpory ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu ve svém dovolání nepopsala. 19. Nesouhlasil také s námitkami, že soudy nižších stupňů postupovaly nesprávně při určení výše způsobené škody. Závěry o způsobené škodě a její výši mají podle jeho názoru pevný podklad v provedeném dokazování, zejména v závěrech znaleckého zkoumání, ve výpovědích svědků a ve fotodokumentaci. Soudy neměly důvod odchýlit se od stanovení obvyklé ceny ve smyslu § 137 tr. zákoníku, jak se snaží docílit obviněná. 20. K nesprávnému provádění důkazu videozáznamem uvedl, že v postupu soudů neshledal žádné pochybení. Kamerové záznamy byly řádně k důkazu provedeny, konkrétně došlo k jejich přehrání podle § 213 tr. ř. per analogiam, což jednoznačně plyne z protokolu o hlavním líčení, a takové provedení plně odpovídá ustálené soudní praxi. 21. Závěrem svého vyjádření státní zástupce uvedl, že dovolání obviněné považuje za zjevně neopodstatněné, a navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 22. Vyjádření státního zástupce bylo obviněné zasláno k replice, avšak obviněná svého práva nevyužila a ve stanovené lhůtě svou repliku dovolacímu soudu nezaslala. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. 24. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 7 To 266/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 25. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. 26. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je způsobilá ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění. 27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 28. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). IV. Posouzení dovolání IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 29. Obviněná v podaném dovolání rozvíjí argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, tedy že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tato alternativa dovolacího důvodu řeší problematiku tzv. opomenutých důkazů, přičemž k této problematice se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), který mimo jiné uvedl, že: „Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhovat důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal“. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako skupinu důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, protože takový postup téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích. 30. Jinými slovy, za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu, neakceptování důkazního návrhu lze založit třemi důvody, a to 1) tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; 2) důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídající potencí; a 3) nadbytečnost důkazu, tj. určité tvrzení k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Evropský soud pro lidská práva při posuzování návrhů na provedení důkazů definoval tři kritéria – odůvodnění návrhu obhajobou a význam důkazu pro projednávanou věc, odůvodnění zamítnutí návrhu soudem a posouzení dopadu jeho neprovedení na celkovou spravedlivost řízení. Pokud jde o vzájemný vztah těchto kritérií, upozornil, že odůvodnění soudů bude muset být úměrné rozsahem a úrovní detailu k odůvodnění předloženému obhajobou [viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) ze dne 18. 12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05]. Podle ESLP však ani zamítnutí návrhu bez odůvodnění nebo „ticho“ vnitrostátních soudů ve vztahu k dostatečně odůvodněnému a významnému návrhu na provedení důkazu nevede nutně k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozsudek ESLP ze dne 14. 2. 2008, Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení práva na spravedlivý proces tak nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného, nýbrž pouze za situace, že by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. 31. Je skutečností, že obviněná prostřednictvím svého obhájce v řízení před soudem prvního stupně vznesla řadu důkazních návrhů, o kterých tento rozhodl jejich zamítnutím, což odůvodnil v bodě 25. odůvodnění svého rozsudku. V odvolacím řízení se obviněná domáhala zejména přehrání kamerových záznamů s koncovým označením č. 55, č. 56 a č. 57, videozáznamu z jejího mobilního telefonu, dále navrhovala výslech svědkyně K., přehrání zvukového záznamu z výslechu znalce Ing. Pelikána a výslech znalkyně Dajczakové, přičemž těmto návrhům odvolací soud nevyhověl. Obviněná v podaném dovolání postup obou soudů napadla a rozvinula, proč z jejího pohledu bylo důležité navrhované důkazy provést a v čem spatřuje pochybení zejména soudu odvolacího. Za podstatné považuje především nepřehrání kamerových záznamů s koncovým označením č. 55, č. 56 a č. 57, neboť z těchto záběrů je podle jejího přesvědčení patrné, že T. postupovala v rozporu se svými pravomocemi, když po ní požadovala prokázání totožnosti a neoprávněně hrozila omezením její osobní svobody. Tvrzená nezákonnost postupu zasahující policistky má vyplývat z nonverbální komunikace ostatních policistů, kteří v reakci na možné omezení osobní svobody koulejí očima. 32. Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést, že projevy policistů zachycené na kamerových záznamech jsou obviněnou hodnoceny izolovaně bez souvislosti s celkovou situací na místě a odvolací soud nepochybil, když nepřistoupil k provedení navrhovaných kamerových záznamů. Zcela postačilo, že tyto důkazy provedl soud prvního stupně a odvolací soud akceptoval způsob, jakým je soud prvního stupně hodnotil a nehodlal je hodnotit jinak (to by je pak provést musel, § 263 odst. 7. tr. ř.). Za této situace současně postačilo, pokud se s nimi, stejně jako s dalšími důkazy provedenými soudem prvního stupně, odvolací soud seznámil v rámci přezkumné činnosti podle § 254 tr. ř. Z předmětných kamerových záznamů nevyplývá nezákonný postup T. Soud prvního stupně se s namítanou nezákonností postupu zasahující policistky vypořádal v bodě 12., 13. a 29. odůvodnění svého rozsudku, ze kterých plyne, že T. postupovala v souladu se zákonem o policii, a nedal tak za pravdu dovolatelce. Na záznamech je zachyceno, že policisté zazvonili na byt obviněné, manželovi obviněné sdělili, že prověřují oznámení o možném rušení nočního klidu a požádali jej o prokázání totožnosti. Po zjištění totožnosti manžela obviněné požádali o prokázání totožnosti také obviněnou, přičemž ta nejdříve uváděla, že nemůže najít doklady, avšak z nenadání začala na policisty křičet a vulgárně je urážet, přičemž své urážky postupně stupňovala a nedbala výzev policistů. Policistka T. obviněné opětovně sdělovala důvod jejich přítomnosti na místě a v souvislosti s prověřováním oznámení požadovala prokázání její totožnosti. Policisté i manžel obviněné se ji snažili uklidnit, avšak policistům se nedařilo zjistit totožnost, a proto ji upozorňovali na možnost předvedení, ke kterému by pravděpodobně došlo, pokud by se nakonec nepodařilo obviněnou ztotožnit na dálku prostřednictvím tzv. operačního důstojníka. 33. Soud prvního stupně v bodě 30. odůvodnění rozsudku provedl hodnocení zákonnosti postupu policistky T. a dospěl k závěru, že byl v souladu se zákonem. Policisté byli přivoláni na místo k prověření možného rušení nočního klidu, neboť sousedé z bytu obviněné a jejího manžela slyšeli hlasitý křik a hádky, a v souvislosti s prověřováním celé události chtěli obviněnou a jejího manžela ztotožnit. Policisté proto měli legitimní důvod požadovat po obviněné a jejím manželovi prokázání totožnosti. Jelikož se to v případě obviněné přes opakovanou snahu policistů nedařilo, policistka T. ji oprávněně, v souladu s § 63 odst. 3 zákona o policii, upozornila na možnost předvedení za účelem zjištění její totožnosti. Soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal s obviněnou tvrzenou nezákonností postupu a jeho hodnocení nelze nic vytknout. Důvodně přitom upozornil, že občané jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci úřední osoby (v tomto případě policistů) bez ohledu na vlastní soukromý názor na zákonnost postupu. Soud prvního stupně se řádně vypořádal i s námitkou údajného porušení domovní svobody, když uvedl, že ze strany zasahujících policistů nedošlo k žádnému násilnému či jinak excesivnímu jednání. Pro úplnost dovolací soud dodává, že T. se sice nacházela jednou nohou v obydlí obviněné (viz kamerové záznamy s koncovými čísly 55, 56 a 57), avšak nijak dál do bytu nevstupovala a její postavení ve dveřích bylo vyvoláno (podmíněno) okolnostmi zákroku. Ze záznamů vyplývá, že policistka T. musela při provádění úkonu ověřování totožnosti zaujmout postavení minimálně na prahu dveří, resp. jednou nohou uvnitř, a to především do okamžiku, než dveře začal držet manžel obviněné, který následně žádným způsobem neprojevil nesouhlas s chováním T., tedy s jejím postavením na prahu dveří, resp. jednou nohou uvnitř bytu. Než však dveře začal držet manžel obviněné, musela T. sama svým tělem dveře přidržet, protože pokud by se dveře zavřely, znemožnilo by to přímou komunikaci mezi obviněnou a zasahujícími policisty. Znemožnění komunikace by přitom prakticky zmařilo možnost vyzvat obviněnou k dobrovolnému prokázání totožnosti či sdělení identifikačních údajů, což byl primární a jediný účel zákroku v dané fázi. Zároveň je třeba uvést, že obviněná se v průběhu interakce pohybovala hlouběji v chodbě svého bytu. Pokud by policistka zůstala stát výlučně vně bytu, fyzický odstup i zavírající se dveře by fakticky znemožnily jakýkoli efektivní kontakt a komunikaci. Nadto z jednoho z videozáznamů vyplývá, že se obviněná (za situace, kdy dveře již držel otevřené její manžel) snažila dveře aktivně zavřít, čímž by došlo nejen ke znemožnění komunikace, ale též k faktickému zmaření zákroku. Za této situace bylo nezbytné, aby zasahující policistka zabránila zavření dveří, a to nejmírnějším možným způsobem, tj. tím, že stála jednou nohou ve dveřním prostoru, aniž by jakkoli dále vstupovala do obydlí či zvyšovala intenzitu zásahu. Poloha policistky ve dveřích byla přiměřená, minimální a objektivně nezbytná pro výkon zákonného oprávnění policie komunikovat s osobou a vyzvat ji k prokázání totožnosti. 34. Obviněná s hodnocením soudu prvního stupně nesouhlasila, a tak námitku nezákonnosti postupu policistky T. namítala v odvolacím řízení. Odvolací soud se měl podle tvrzení obviněné dopustit pochybení, neboť se s tvrzenou námitkou nevypořádal. Pomíjí však, že se odvolací soud s námitku nezákonnosti postupu T. (byť stručně) vypořádal, když uvedl „Poškozená postupovala v souladu se zákonem o Policii ČR, včetně žádosti na obžalovanou, aby prokázala příslušným osobním dokladem svou totožnost“. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud dal za pravdu obviněné v tom, že její manžel výslovně nepustil zasahující policisty do jejich bytu. Na základě provedeného dokazování je ovšem zřejmé, že manžel obviněné udělil svůj souhlas konkludentně, když zasahujícím policistům ponechával dveře otevřené a když měla obviněná v úmyslu dveře zavřít, snažil se jí v tom, společně s T., zabránit. Postup odvolacího soudu pak lze hodnotit tak, že se zásadně ztotožnil s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně uvedenými v jeho rozsudku, který v tomto ohledu splňuje podmínky § 125 odst. 1 tr. ř. o náležitostech odůvodnění, a to jak co do úplnosti a správnosti provedeného dokazování, tak i z hlediska hodnocení důkazů a z toho vyplývajících skutkových zjištění a právního posouzení. Takový postup přitom nepředstavuje pochybení. Na tomto místě odkazuje dovolací soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně“ (např. věc Garcia proti Španělsku). Právo obviněné na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy tak v naznačeném směru porušeno nebylo. 35. Stran nepřehrání kamerových záznamů s koncovými čísly 55, 56 a 57 ve veřejném zasedání je možno znovu konstatovat, že odvolací soud nepochybil, když nepřistoupil k jejich přehrání, stejně jako v případě přehrání kamerového záznamu z mobilního telefonu obviněné. Přehrání požadovaných záznamů by bylo nadbytečné a nebylo způsobilé zasáhnout do skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť odvolací soud by při jejich přehrání pozoroval stejnou situaci, kterou soud prvního stupně podrobně rozebral v bodě 12. a 13. odůvodnění svého rozsudku. Ke změně skutkových zjištění nemohou přispět ani neverbální projevy ostatních policistů. Ty totiž nelze hodnotit tak, že by nasvědčovaly nezákonnému postupu T. 36. Pokud jde o další odvolacím soudem neprovedené důkazní návrhy, tedy výslech svědkyně K., přehrání zvukového záznamu z výslechu znalce Ing. Pelikána a výslech znalkyně Dajczakové, i jejich provedení považoval dovolací soud za nadbytečné. Nejvyšší soud v dovolání obviněné neshledal věcnou argumentaci vztahující se ke skutkovým zjištěním podstatným pro právní posouzení, kterou by odůvodňovala provedení výslechu svědkyně K. a přehrání zvukového záznamu z výslechu znalce Ing. Pelikána. Stejně jako u kamerových záznamů i zde platí, že postačilo, že tyto důkazy provedl soud prvního stupně a odvolací soud akceptoval způsob, jakým je soud prvního stupně hodnotil a nehodlal je hodnotit jinak (to by je pak, jak již bylo uvedeno výše v bodě 32., provést musel, § 263 odst. 7. tr. ř.). Za této situace současně postačilo, pokud se s nimi, stejně jako s dalšími důkazy provedenými soudem prvního stupně, odvolací soud seznámil v rámci přezkumné činnosti podle § 254 tr. ř. 37. Ani výslech znalkyně Dajczakové navrhovaný obviněnou z důvodu namítaného nesprávného zjištění výše škody nepovažuje Nejvyšší soud za potřebný. Znalec Ing. Pelikán ve svém posudku, a i při hlavním líčení přesvědčivě vyložil, že oprava poškozených dveří de facto neexistuje, neboť technologie jejich výroby – lisování nosné desky a laminátové povrchové vrstvy pod vysokým tlakem – neumožňuje jejich uvedení do původního stavu. Laminátovou fólii není možné odlepit, protože tvoří s nosnou deskou jeden pevně spojený celek. Postup spočívající ve vytmelení rýh a vrypů a následné aplikací další fólie, jak navrhoval svědek K., nelze považovat za skutečnou opravu, ale jen za zakrytí poškození, které nevede k obnovení do původního stavu. Odborné vyjádření znalkyně Dajczakové pouze uvádí, že dveře jsou opravitelné, avšak neobsahuje žádný konkrétní technologický postup a tím nevyvrací závěry znalce Ing. Pelikána o neopravitelnosti dveří. Její závěr o opravitelnosti je v tomto směru obdobný závěru svědka K., který rovněž bez odborného zdůvodnění navrhoval vytmelení a přelepení novou fólií. Takové řešení je však v přímém rozporu s technologií výroby dveří a nemůže vést k uvedení věci do předešlého stavu. Za těchto okolností byl návrh na výslech svědkyně Dajczakové nadbytečný, neboť své argumenty ohledně opravitelnosti dveří mohla uvést již do odborného vyjádření, a není proto příliš pravděpodobné, že by její výslech přinesl nové či zásadně odlišné poznatky oproti těm, které mohla uvést ve svém písemném podkladu. Taktéž navrhovaný výslech svědka K. lze označit za nadbytečný, neboť jak uvedeno výše, tento svědek učinil závěry o opravitelnosti dveří bez odborného zdůvodnění. Není přitom od věci ještě poznamenat, že závěrům znalce Ing. Pelikána odpovídá i výpověď svědkyně K., jež uvedla, že se snažila kontaktovat několik společností a požadovala po nich renovaci dveří, avšak společnosti renovaci odmítly (bod 36. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 38. Soudům nižších stupňů nelze oprávněně vyčítat, pokud po zhodnocení všech důkazů nejen jednotlivě, ale také v jejich vzájemných souvislostech uzavřely, že postup policistky T. byl souladný se zákonem a dveře nejsou opravitelné způsobem, jak navrhoval svědek K. O tom, že soud prvního stupně (s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací) pečlivě zvážil celkovou situaci a k projednávané věci přistoupil zodpovědně, svědčí mimo jiné provedení podrobného dokazování kamerovými záznamy, což je zřejmé z náležitého odůvodnění jeho rozsudku. 39. Odvolací soud tedy nepochybil, když neprovedl obviněnou navrhované důkazy, neboť jejich provedení by bylo nadbytečné a nebylo by způsobilé zasáhnout do skutkových zjištění soudu prvního stupně. 40. Ohledně návrhu na provedení zprávy bytového družstva lze odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů (bod 6. napadeného usnesení), kde je sice stručně, ale dostatečně vysvětleno, že se jedná rovněž o důkazní návrh nadbytečný. Taktéž Nejvyšší soud považuje provedení zprávy bytového družstva za nadbytečné, neboť soudy obou stupňů postupovaly při určování výše škody v souladu s § 137 tr. zákoníku, jakož i judikaturou dovolacího soudu, a proto provedení tohoto důkazu by nemělo vliv na zjištění rozsahu způsobené škody jako okolnosti podstatné pro právní kvalifikaci (k uvedenému viz níže, body 58. – 62.). 41. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou obviněné, že odvolací soud v napadeném usnesení odkazuje na předmětné videozáznamy, aniž by věděl, co je na nich zachyceno, když je ve veřejném zasedání neprovedl. Odvolací soud má povinnost se v rámci své přezkumné činnosti podle § 254 tr. ř. seznámit s napadeným rozhodnutím, včetně spisového materiálu. Pokud tedy soud prvního stupně v bodech 12. a 13. odůvodnění svého rozsudku podrobně rozebral obsah kamerových záznamů, odvolací soud se s tímto hodnocením seznámil v rámci přípravy na veřejné zasedání. V odůvodnění napadeného usnesení poté odvolací soud pouze mohl odkázat na závěry soudu prvního stupně. Takový postup je souladný se zákonem (viz bod 32. a 34. výše). 42. Obviněná v dovolání s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, rovněž namítá, že soud prvního stupně postupoval při přehrávání kamerových záznamů nesprávně, když neprotokoloval to, co pozoruje, a proto došlo k rozhodnutí, které pro ni bylo překvapivé. 43. Taková námitka je (s vyšší mírou tolerance) podřaditelná pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy pokud se jejím prostřednictvím dovolatelka snaží tvrdit, že důkaz provedený v rozporu s výše uvedeným postupem je procesně nepoužitelný. Tuto námitku je však nutno odmítnout. 44. Citovaný nález označuje kamerové záznamy za specifickou formu ohledání, jež má soud po přehrání zachytit do protokolu o jednání a uvést vše významné, co při jejich přehrání vnímal svými smysly, aby účastníkům řízení umožnil adekvátně procesně reagovat na své závěry, a tím učinil své vnímání přezkoumatelné pro vyšší soudní instance. V daném řízení Ústavní soud posuzoval civilní spor o určení platnosti výpovědi danou zaměstnavatelem učiněnou svému zaměstnanci a o určení, jestli pracovní poměr nadále trvá. Ačkoliv z hlediska abstraktního ústavněprávního výkladu není vyloučeno aplikovat závěry obsažené v rozhodnutích Ústavního soudu ve věcech občanskoprávních i na trestní řízení, je tak nutné činit přiměřeně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2026, sp. zn. 6 Tdo 94/2026). Je vhodné uvést, že závěry plynoucí z obviněnou citovaného nálezu Ústavního soudu obecně vycházejí ze zásady kontradiktornosti řízení a ze zákazu vystavit účastníky řízení jeho zcela nepředvídatelnému výsledku. V této věci řešil Ústavní soud situaci, v níž stěžovatelka poskytla, resp. navrhla provést, soudu videozáznam, avšak při jeho přehrání jí nebylo umožněno se k němu vyjádřit, zatímco protistraně tato možnost poskytnuta byla. Soud následně rozhodl v souladu s názorem protistrany, což bylo pro stěžovatelku překvapivé, neboť obsah předmětného videozáznamu vnímala zcela odlišně. Podle Ústavního soudu tudíž bylo problematické, že soud založil své rozhodnutí na skutkových zjištěních a právním posouzení, k nimž se strany řízení nemohly vyjádřit, neboť byly poprvé zmíněny až v odůvodnění rozhodnutí a znamenaly zásadní obrat v řízení. 45. Závěry Ústavního soudu nelze bez dalšího automaticky použít v trestní věci, jelikož v trestním řízení platí zcela odlišné procesní zásady, jakož i odlišný způsob dokazování. Obviněnou citovaný nález dospívá k závěru, že kamerový záznam je nutné považovat za zvláštní druh ohledání, jehož provádění je v občanském soudním řádu podmíněno protokolováním. Úprava ohledání obsažená v § 113 a následující tr. ř. se však žádným způsobem netýká způsobu provedení kamerového záznamu jako věcného důkazu prokazujícího dokazovanou skutečnost, jelikož zahrnuje ohledání (k němž se zpravidla přibere znalec, dále zákonnou úpravu prohlídky těla a jiných podobných úkonů, prohlídky a pitvy mrtvoly a její exhumace a vyšetření duševního stavu fyzické osoby), jež představuje typově zcela odlišný způsob dokazování, než jakým je ohledání v civilním procesu, a proto ji nelze použít na provádění důkazu kamerovým záznamem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 4 Tdo 20/2021). Současně lze uzavřít, že rozhodnutí nyní napadená dovoláním nepředstavují rozhodnutí založená na skutkových zjištěních a právním posouzení, k nimž se strany nemohly během řízení vyjádřit a které znamenají zásadní obrat v řízení, v důsledku čehož by snad mělo jít o překvapivá rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť kamerové záznamy byly u hlavního líčení přehrány postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. per analogiam, obviněná využila svého práva podle § 214 tr. ř. a k provedeným videozáznamům se vyjádřila. Poukazovala na nezákonný postup policistky T. (údajná bezdůvodná výzva k legitimaci, nezákonný vstup do obydlí) a hodnotila chování policistů po pronesení výhrůžky (žádný z policistů nijak nereagoval, obviněná byla daleko od policistky T.) (srov. protokol o hlavním líčení č. l. 651–654). Citovaný nález Ústavního soudu je třeba interpretovat v jeho vlastním procesním kontextu, tedy v civilním řízení, kde Ústavní soud výslovně zdůraznil požadavek, aby účastník nebyl překvapen rozhodnutím založeným na obsahu důkazu, s nímž nebyl fakticky seznámen a kterému neměl možnost procesně oponovat. Smyslem tohoto závěru není stanovit povinnost soudu hodnotit či popisovat audiovizuální důkaz v průběhu jeho provádění, nýbrž zabránit situaci, kdy soud skryje své faktické vnímání důkazu a následně na jeho základě rozhodne, aniž by strany věděly, z čeho soud vychází. Samozřejmě i v trestním řízení je nutné respektovat zásady kontradiktornosti a rovnosti stran (resp. zásadu rovnosti zbraní), které spočívají v ekvivalenci práv obžaloby a obhajoby, a to především v soudním stadiu řízení, v omezené míře pak i v přípravném řízení (nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 2575/17, či ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. II. ÚS 1959/22). Z uvedených zásad rovněž vyplývá právo obviněné osoby seznámit se se všemi obžalobou navrhovanými důkazy i jejími argumenty. Za tímto účelem má od zahájení trestního stíhání umožněn přístup ke spisu (včetně kamerových záznamů) podle § 65 odst. 3 tr. ř. a je jí doručován opis usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 dost. 2 tr. ř.) i obžaloba (§ 196 tr. ř.). Videozáznamy byly součástí trestního spisu po celou dobu a obviněná měla reálnou možnost se s nimi seznámit již před hlavním líčením, což dostatečně naplňuje požadavek předvídatelnosti řízení a ochrany práva na obhajobu. Ze spisového materiálu je přitom zřejmé, že na základě uvedených videozáznamů bylo zahájeno trestní stíhání a následně podána obžaloba, tedy orgány činné v trestním řízení je hodnotily v neprospěch obviněné. Nelze proto tvrdit, že rozhodnutí soudu o odsouzení obviněné, opírající se o tyto videozáznamy, bylo zcela nepředvídatelné v tom smyslu, že by dovolatelka nemohla očekávat, že obsah videozáznamů může být vyložen v její neprospěch, když tak byl opakovaně hodnocen již ve stadiu přípravného řízení, což ovšem neznamená, že by snad před rozhodnutím o (ne)vině obviněné v řízení před soudem mělo docházet k jeho předjímání. Z uvedeného pouze vyplývá, že dovolatelka si za popsané situace musí být vědoma obecné možnosti, že osoby od ní odlišné mohou vnímat obsah nějakého důkazu určitým (pro ni negativním) způsobem. 46. Zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení museli předem znát konečné hodnotící závěry soudu či jeho úvahy o vině a trestu. Tento zákaz pouze zaručuje, že strany musí mít reálnou a efektivní možnost argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu založeno, a že jim musí být srozumitelně zřejmé, které skutkové a právní otázky jsou pro věc relevantní. Obviněná od počátku řízení věděla, co je jí kladeno za vinu (jaké skutky s jakou právní kvalifikací), byla s obsahem kamerových záznamů (i dalších zajištěných důkazů) detailně seznámena již v přípravném řízení, kdy se její obhájce účastnil nahlížení do spisu (srov. záznam o nahlížení do spisu č. l. 536), měla možnost se k nim vyjádřit u hlavního líčení a své námitky také uplatnila. Její argumentace obsažená v dovolání nesměřuje k tomu, že by soud učinil závěry, s nimiž ji neseznámil nebo k nimž se nemohla vyjádřit, ale pouze k tomu, že prosazuje vlastní – subjektivně pro ni příznivější – interpretaci týchž důkazů, než jakou po vyhodnocení provedených důkazů přijaly soudy. Skutečnost, že se soud prvního stupně v době, kdy tento postup realizoval, nesoustředil výhradně na část zaznamenávaného děje, kterou obviněná dokladovala v odvolacím a dovolacím řízení (koulení očima jednoho z policistů), správnost jeho postupu nezpochybňuje, protože obviněná v době provádění tohoto důkazu později uváděné námitky neavizovala, resp. je v průběhu dokazování neuplatnila (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 8 Tdo 1133/2023). Jedná se proto o prostou polemiku s hodnocením důkazů, nikoli o případ překvapivého rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Tvrzení obviněné tak nemůže zpochybnit závěr, že soud prvního stupně hodnotil kamerové záznamy v rámci řádného procesu, předvídatelným způsobem a po provedení všech důkazů, a že odvolací soud navázal na skutková zjištění, s nimiž byla obviněná v průběhu řízení seznámena a k nimž mohla v plném rozsahu uplatnit svoji obhajobu. 47. Současně je třeba uvést, že trestní řád zakotvuje zásadu, podle níž soud hodnotí důkazy až po jejich provedení a po skončení dokazování jako celku (§ 2 odst. 6 tr. ř.) (shodně závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 951/2023, bod 41. odůvodnění). Smyslem této zásady je zabránit tomu, aby soud předčasně zaujal stanovisko k určitému důkazu nebo dokonce k vině obviněné osoby, čímž by došlo k porušení principu presumpce neviny. Jakkoli doktrína připouští, že soud průběžně (při provádění konkrétních důkazů) zvažuje, zda je danou skutečnost potřeba dále dokazovat, případně jaké další důkazy je třeba opatřit, jde vždy pouze o „vnitřní“ procesní hodnocení sloužící k řízení o dokazování, nikoliv o meritorní závěry o vině či důkazní hodnotě prováděného prostředku. Takové hodnocení nesmí být definitivní, je pouze předběžné a musí být podrobeno následné konfrontaci s výsledky důkazů nově provedených, které mohou původní předběžný názor soudu zcela změnit. Konečné zhodnocení důkazů náleží až do odůvodnění rozhodnutí (JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6 vydání. Praha: Leges, 2021, str. 430–431). Pokud by měl soud povinnost v průběhu přehrávání kamerového záznamu detailně popisovat vše, co vnímá svými smysly, dostával by se do přímého konfliktu právě s touto zásadou, neboť hranice mezi pouhým neutrálním popisem a implicitním hodnocením důkazu je mimořádně úzká. Soud by se tak mohl, byť neúmyslně, vyjadřovat způsobem, který by naznačoval, jaký význam či váhu prováděnému důkazu přikládá. Takový postup by mohl neodčinitelně zatížit celé řízení vadou spočívající v nepřípustném hodnocení důkazu v průběhu jeho provádění, a tedy i v porušení principu presumpce neviny. Z uvedeného důvodu trestní řád ani judikatura nepožadují, aby soud při provádění kamerového záznamu pořizoval podrobný popis jeho obsahu. Postačí, aby bylo v protokolu zaznamenáno provedení důkazu a zejména aby obviněný dostal prostor se k němu vyjádřit (shodně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 8 Tdo 1133/2023, ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 3 Tdo 242/2025, ze dne 6. 8. 2025, sp. zn. 8 Tdo 577/2025, ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 5 Tdo 927/2025, a ze dne 10. 3. 2026, sp. zn. 6 Tdo 94/2026). 48. V tomto kontextu je zřejmé, že závěry Ústavního soudu formulované pro civilní řízení nelze mechanicky přenášet do řízení trestního, které je vystavěno na odlišných procesních pravidlech, základních zásadách a specifické logice dokazování. Ústavním soudem zdůrazněný požadavek nepřekvapivosti rozhodnutí je v trestním řízení plně zajištěn již samotnou existencí přípravného řízení a právem obhajoby nahlížet do spisu, pořizovat z něj kopie a být obeznámen se všemi důkazními prostředky ještě před zahájením hlavního líčení. Požadavek, aby soud při přehrávání kamerových záznamů vytvářel detailní popisnou rekonstrukci obsahu záznamu, by mohl vést k porušení zásad trestního procesu, zejména presumpce neviny, a takový postup by byl ve svém důsledku ke škodě obviněné osoby, nikoli k její ochraně. Vzhledem ke všemu výše uvedenému je očividné, že ve věci obviněné nedošlo k jí tvrzenému porušení zásady kontradiktornost a s ní spojeného požadavku na nevydání zcela překvapivých rozhodnutí. 49. Z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto dovolání obviněné zjevně neopodstatněné. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. IV./2a) Skutek I. 50. Jednání obviněné pod bodem I. skutkové věty bylo právně kvalifikováno jako přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Z hlediska subjektivní stránky se ve vztahu k pohnutce postihnout úřední osobu za to, jak svou pravomoc vykonala či vykonává, požaduje úmysl, a to úmysl přímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Způsobilost výhrůžky vyvolat důvodnou obavu pak může být pokryta i úmyslem nepřímým. Postačí tak i jen pachatelovo srozumění s tím, že jeho výhrůžka by při své realizaci mohla způsobit jednu z újem uvedených v § 326 odst. 1 tr. zákoníku (smrt, ublížení na zdraví nebo značnou škodu). Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že v jednání obviněné spatřoval alternativu vyhrožování jinému usmrcením, a to v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. 51. Obviněná se uvedeného skutku dopustila vůči službu konající příslušnici Policie České republiky, a to tak, že vyjadřovala svůj nesouhlas s tím, jakým způsobem policistka T. prováděla úkony na místě, s jejím hodnocením situace na místě, která byla podle názoru obviněné nezákonná, přičemž na upozornění, že může být předvedena za účelem prokázání totožnosti reagovala slovy „jestli na mě šáhnete, tak vás zabiju, madam, to vám říkám“. 52. Takto pronesená výhrůžka má povahu znaku „jinému vyhrožuje usmrcením“, protože tento znak je obecně naplněn, byla-li taková výhrůžka (tj. psychické působení na vůli člověka) vážně pronesena v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby nebo pro takový výkon. Skutková věta jednoznačně podává, že obviněná svou výhrůžku proti konkrétní úřední osobě pronesla v souvislosti s výkonem její pravomoci, když odmítala prokázat svou totožnost a měla v úmyslu zabránit svému případnému předvedení. V tomto ohledu není podstatné, zda obviněná byla či nebyla schopna někomu ublížit, ani to, zda měla v úmyslu takovou výhrůžku naplnit (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 1994, sp. zn. 7 To 322/94, uveřejněné pod č. 37/1995 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1165/2010, a ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 3 Tdo 925/2015). Z obviněnou pronesených slov není pochyb o tom, že se jednalo o výhrůžku, která byla míněna vážně a byla pronesena takovým způsobem, který byl schopen vyvolat obavu, že obviněná splní to, čím vyhrožovala (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 375/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1059/2014, a ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 647/2015). Soudy nižších stupňů v této souvislosti důvodně poukázaly zejména na agresivní chování dovolatelky vůči zasahující policistce (viz bod 12. a 29. rozsudku soudu prvního stupně). Bezdůvodné útočné chování obviněné vůči policistce od počátku celé situace nasvědčovalo tomu, že by byla schopná zasahující policisty napadnout. V kontextu jednání obviněné po celou dobu komunikace s policisty (hlasitý a podrážděný křik a vulgární urážky) soudy nižších stupňů správně vyhodnotily, že výhrůžka, byť pronesená tišeji, měla zjevný potenciál vyvolat obavu, že ji obviněná splní. Nejvyšší soud souhlasí s hodnocením odvolacího soudu, že důvodnost obavy nelze posuzovat v souvislosti s nožem, který se našel u obviněné při osobní prohlídce po omezení její osobní svobody. V okamžiku pronesení výhrůžky policisté vědomost o noži neměli, neboť obviněná jím přímo nehrozila a nic nenasvědčovalo tomu, že by mohla být jakkoli ozbrojena, nicméně již samotné chování obviněné vůči policistům postačovalo k tomu, aby policisté vyhodnotili výhrůžku jako důvodnou, jak správně posoudil odvolací soud. 53. Ze skutkové věty výroku o vině je pak zcela zřejmý úmysl obviněné působit na výkon pravomoci dané policistky, neboť předmětná výhrůžka byla pronesena jako reakce na nesouhlas s jejím postupem. Z hlediska právní kvalifikace jednání obviněné jako přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pak není nezbytné, aby měl pachatel konkrétní představu o výsledku svého působení. Postačí v tomto směru i zcela obecná představa, například když chce pachatel zastrašit úřední osobu v přesvědčení, že pak možná bude na něj mírnější či i třeba jen náchylnější udělat chybu, jíž by pak mohl pachatel využít [viz ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, str. 2559]. 54. Ve vztahu k námitce týkající se společenské škodlivosti daného jednání a možného postupu v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zmínit, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvahu o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Z výše uvedeného, stejně jako např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, vyplývá, že potřeba uplatnění principu „ultima ratio“ orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. 55. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že jednání obviněné představuje zcela mimořádný případ a že skutkové okolnosti činu jsou natolik atypické, že je zákonodárce pro danou skutkovou podstatu vůbec nepředpokládal. 56. V souladu s výše uvedenými obecnými východisky (bod 46. výše) bylo třeba především zvážit okolnosti, za kterých k danému jednání došlo. Obviněná se své jednání snaží bagatelizovat tím, že výhrůžka byla pronesena v afektu pod silným stresem z nezákonného postupu policie. Zjištěný skutkový stav a jeho následné hodnocení soudem prvního stupně však vylučuje, že by se policisté dopouštěli nezákonného postupu, který by měl být způsobilý u obviněné vyvolat tak silný stres, aby zasahující policistce vyhrožovala usmrcením. Nejvyšší soud se v tomto směru ztotožňuje s hodnocením soudu prvního stupně. Za této situace je zřejmé, že silné rozrušení obviněné nic nemění na její trestní odpovědnosti. Je lhostejné, že pachatel pronesl výhrůžku v rozčílení či afektu, případně je lhostejné, že k rozrušení či afektu došlo na základě jednání úřední osoby [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 4101]. 57. Na základě uvedených skutečností považuje Nejvyšší soud zvolenou právní kvalifikaci za správnou. Jednání obviněné naplnilo znaky přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a dosáhlo takové intenzity a škodlivosti, že Nejvyšší soud neshledal důvody pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku. IV./2b) Skutek II. 58. Námitky obviněné uvedené ke skutku bod bodem II., jimiž rozporovala hodnotící postupy soudů stran aplikace § 137 tr. zákoníku, ohledně užití jednotlivých, po sobě uvedených kritérií pro stanovení výše škody způsobené trestným činem, byly vzhledem k jejich obsahu pojaty jako podřaditelné pro důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě (tedy jako námitky proti jinému nesprávnému hmotněprávní posouzení). 59. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 7 Tz 103/2001 (uveřejněném pod číslem 39/2002 Sb. rozh. tr.) je ustanovení § 137 tr. zákoníku koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí, ale mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie. Primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav. 60. Výhrady obviněné směřovaly proti postupu soudu prvního stupně, který vycházel ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, se zvláštní specializací ceny a odhady movitých věcí Ing. Jiřího Pelikána, a stanovil škodu podle účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci ve smyslu věty druhé § 137 tr. zákoníku. Své námitky opřela o odlišné stanovisko svědka K., podle kterého by bylo možné opravit poškozené dveře za cenu v celkové výši 9 600 Kč, a také o odlišné stanovisko znalkyně Dagmar Dajczakové, která stejně jako svědek K. uvedla, že by bylo možné poškozené dveře opravit, a to za cenu zhruba 1 500 Kč (oprava jednoho dveřního křídla). Závěry soudu prvního stupně o preferencích prvně uvedeného znaleckého posudku je třeba považovat za věcně správné. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 3. 2025 je zřejmé, že znalec Ing. Pelikán poskytl konzistentní vysvětlení jím určené výše škody založené na nemožnosti opravy poškozených dveří. Znalec ve svém vysvětlení uvedl, že technologie výroby poškozených dveří – lisování nosné desky a laminátové povrchové vrstvy pod vysokým tlakem – neumožňuje jejich uvedení do původního stavu. Laminátovou fólii není možné odlepit, protože tvoří s nosnou deskou jeden pevně spojený celek, a proto postup spočívající ve vytmelení rýh a vrypů a následné aplikací další fólie, jak navrhoval svědek K., nelze považovat za skutečnou opravu, ale jen za zakrytí poškození, které nevede k obnovení do původního stavu. Závěry uvedeného znalce jsou podporované také výpovědí svědkyně K., která uvedla, že se snažila kontaktovat několik společností a požadovala po nich renovaci dveří, avšak společnosti renovaci odmítly (bod 36. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Svědek K. ani znalkyně Dajczaková ve svých vyjádřeních neuvedli žádné relevantní argumenty pro podporu svých tvrzení o opravitelnosti poškozených dveří. Naopak znalec Ing. Pelikán poukázal na výrobní technologii dveří, provedl i šetření u samotného výrobce poškozených dveří, a proto lze jeho závěry o neopravitelnosti dveří považovat za správné. Není přitom od věci ještě poznamenat, že svědkyně K. nechala poškozené dveře prohlédnout odborníkem, přičemž jen za tuto prohlídku zaplatila částku ve výši 4 000 Kč. V případě čtyřech poškozených dveří tedy jen jejich prohlédnutí odborníkem by činilo částku převyšující 10 000 Kč. 61. Nelze přitom souhlasit s námitkou obviněné, že vstupní dveře nejsou součástí bytové jednotky, a proto není možné aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu 8/2022 Sb. rozh. tr. Vstupní dveře bytové jednotky (ať už dveřní křídla, panty, zámky či zárubně), jsou podle své povahy součástí věci ve smyslu § 505 občanského zákoníku, neboť k ní z povahy věci náleží a jejich oddělením by došlo ke znehodnocení bytové jednotky, neboť by se stala prakticky volně přístupnou neoprávněným osobám a nebylo by zaručeno soukromí osob v ní oprávněně bydlících. Plní tak nezastupitelnou roli při zajištění bezpečnosti, soukromí a oddělení bytu od společných prostor. Z těchto důvodů, dokud jsou s jednotkou spojeny, nejsou standardně předmětem obchodu. Vstupní dveře byly v době útoku obviněné nepochybně součástí bytových jednotek. Důsledkem pro určení škody je, že výši není možné vyjádřit jako rozdíl mezi cenou věci nepoškozené a cenou věci poškozené, ale je třeba vycházet z účelně vynaložených nákladů na opravu věci, tj. na její uvedení v předešlý stav. 62. Soud prvního stupně v projednávané věci postupoval zcela v souladu s výše uvedeným výkladem ustanovení § 137 tr. zákoníku, když stanovil výši škody za použití kritéria účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav. 63. Rovněž z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je proto dovolání obviněné zjevně neopodstatněné. IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 64. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud – z výše rozvedených důvodů – zjistil, že v napadených rozhodnutích obou nižších soudů nedošlo ve smyslu obviněnou uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. k porušení zákona, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. IV./4. K námitkám nepodřaditelným pod uplatněné dovolací důvody 65. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že námitky obviněné týkající se věrohodnosti policistky T. nejsou podřatitelné pod uplatněné dovolací důvody ani pod žádný jiný dovolací důvod. 66. Uvedená námitka by mohla být způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, avšak pouze za předpokladu, že by skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněná však žádné zjevné rozpory ve smyslu ustálené judikatury nepopsala, ale pouze prosazovala vlastní skutkový stav věci spojený s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů. Existence případných zjevných rozporů mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V. Způsob rozhodnutí 67. Z rozvedených skutečností plyne, že dovolací námitky z části neodpovídaly obviněnou uplatněným dovolacím důvodům (a ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání) a z části byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soudu proto dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 68. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 21. 4. 2026 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu