6 Tdo 1186/2025-85 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2025, č. j. 44 To 243/2025-66, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 16/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 6. 2025, č. j. 2 T 16/2025-44, byl obviněný J. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že dne 21. 1. 2025 kolem 0:40 hodin nejméně v Praze XY, XY XY, na parkovišti u čerpací stanice Tank ONO, s.r.o., řídil osobní motorové vozidlo Škoda Fabia, registrační značky XY, ačkoli věděl, že se předchozím požitím marihuany přivedl do stavu vylučujícího bezpečné řízení motorového vozidla, přičemž v jeho krvi, odebrané téhož dne v 1:27 hodin, byl zjištěn obsah delta-9-tetrahydrokanabinolu nejméně 26,1 ng/ml. 2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. 3. O odvolání obviněného proti výroku o trestu zákazu činnosti uloženého citovaným rozsudkem rozhodl Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 8. 2025, č. j. 44 To 243/2025-66, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť namítl nesprávnost právního posouzení skutku soudy obou stupňů, která podle něj spočívá v tom, že skutek kvalifikovaly jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, ač tak učinit neměly, neboť v daném případě nešlo vůbec o trestněprávní jednání. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud jak napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2025, č. j. 44 To 243/2025-66, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 6. 2025, č. j. 2 T 16/2025-44, zrušil a věc se vrátil zpět k rozhodnutí soudu prvního stupně. 5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného po rekapitulaci jeho obsahu uvedl, že je třeba se nejprve zabývat tím, zda obsahuje veškeré formální náležitosti dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. V případě kladné odpovědi je následně třeba posoudit, zda jde o dovolání přípustné. Podle státního zástupce mimořádný opravný prostředek obviněného obstojí z hlediska požadavku § 265f odst. 1 tr. ř., byť nelze přehlédnout, že svým obsahem jde o dovolání v podstatě formulářové a blanketní. Nicméně v bodě II. je uvedeno, proti jakému rozhodnutí dovolání směřuje a v jakém rozsahu. Poněkud problematické je vymezení konkrétního dovolacího důvodu, neboť dovolatel vyjmenoval všechny zákonné dovolací důvody, včetně těch, které se v předkládané věci vůbec uplatnit nemohly. Nicméně lze akceptovat, že slovně vyjádřil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. nesprávné právní posouzení skutku. Za náznak tomu obsahově odpovídající hmotněprávní námitky lze považovat konstatování dovolatele, že soudy neměly jeho jednání právně posoudit jako přisouzený přečin, neboť v jeho případě „nešlo vůbec o trestněprávní jednání“. V dovolání neabsentuje ani konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, byť jeho dikce neodpovídá zcela přesně obsahu § 265l tr. ř. Státní zástupce tak má v souhrnu za to, že dovolání obviněného po stránce formální obsahuje veškeré zákonné náležitosti a není na místě postupovat ve smyslu § 265h odst. 1 tr. ř. a jen za tím účelem věc bez věcného vyřízení vracet soudu prvního stupně. Tomuto závěru nebrání ani absence smysluplného odůvodnění podaného dovolání, neboť obsah předložené argumentace je procesní odpovědností dovolatele, kterou nelze nahrazovat aktivitou soudu prvního stupně podle uvedeného ustanovení. 6. V návaznosti na to je třeba se zabývat přípustností podaného dovolání, které je zřetelně zaměřeno pouze proti výroku o vině. Nicméně jak vyplývá z dostupného spisového materiálu, proti výroku o vině v předkládané věci dovolání přípustné není. Je tomu tak v prvé řadě z toho důvodu, že výrok o vině byl vysloven na podkladě prohlášení viny obviněným, které soud prvního stupně ve smyslu § 206c tr. ř. přijal. V tomto rozsahu přitom nebylo ve smyslu § 206c odst. 7 tr. ř. proti výroku o vině přípustné ani odvolání. Druhým důvodem je, že své odvolání obviněný (správně) zaměřil pouze proti výroku o trestu a odvolací soud tak byl oprávněn a povinen přezkoumávat pouze tento oddělitelný výrok. Předmětem dovolacího přezkumu však rozhodnutí soudů nižších stupňů mohou být pouze v tom rozsahu, v jakém bylo rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumáno v odvolacím řízení. To je ostatně samozřejmým důsledkem vymezení dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu ve druhém stupni. K tomu je možné odkázat na závěry rozhodnutí publikovaného pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.: „Jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 trestního řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 trestního řádu), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 trestního řádu a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 trestního řádu, musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu“. Je tedy zjevné, že za tohoto stavu se již v podaném dovolání vůbec nelze zabývat dovoláním obviněného, které je zaměřeno pouze proti výroku o vině. 7. Obviněný by tak byl oprávněn podat dovolání pouze proti výroku o trestu, avšak z obsahu jeho mimořádného opravného prostředku nelze ani s nejvyšší mírou benevolence vysledovat námitku, která by se výroku o trestu týkala. Takto formulované dovolání tedy nelze celkově vůbec považovat za přípustné. 8. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného bylo sice podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.), avšak jde o dovolání nepřípustné. 10. Co se týče otázky obsahu podaného dovolání, shoduje se Nejvyšší soud s tím, co uvedl ve svém vyjádření státní zástupce. Obviněný své dovolání podal prostřednictví obhájce Mgr. Zdeňka Burdy, jehož způsob vyhotovení tohoto mimořádného opravného prostředku je specifický. Z obsahu textu však lze učinit poznatek, jaká rozhodnutí obviněný napadá, vůči jakému výroku (o vině) prostřednictvím svého dovolání brojí, jaký důvod dovolání [podle písm. h.)] uplatňuje a na základě jaké námitky (skutek neměl být posouzen jako čin soudně trestný). V dovolání je obsažen i návrh na rozhodnutí dovolacího soudu v posuzované věci (zrušení obou rozhodnutí soudů nižších stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně). Není proto odůvodněno vrácení věci soudu prvního stupně bez věcného rozhodnutí o podaném dovolání k realizaci postupu ve smyslu § 265h odst. 1 tr. ř. 11. Otázka přípustnosti dovolání je upravena v § 265a tr. ř., jehož odstavec 1 stanoví, že [d]ovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodoval ve druhém stupni a zákon to připouští. V odstavci 2 je obsažen taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé. 12. Jakkoli je nutno připustit, že napadené usnesení odvolacího soudu je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť jím soud druhého stupně rozhodl o zamítnutí odvolání obviněného podaného proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, nepřípustnost dovolání je založena tím, v jakém rozsahu obviněný (navzdory vědomosti o předcházejícím průběhu jeho trestního stíhání před soudem prvního stupně a soudem odvolacím) svůj mimořádný opravný prostředek podává, resp. jaké vady rozhodnutím soudů nižších stupňů vytýká. Z vymezení rozsahu dovolání („proti všem výrokům usnesení Městského soudu v Praze …“) a námitky směřující vůči výroku o vině (údajná nesprávnost závěru o naplnění zákonných znaků přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku) je zřejmé, že dovolání napadá rozhodnutí soudu druhého stupně v části, v níž žádnou přezkumnou činnost nerealizoval. Obviněný totiž své odvolání podal pouze proti výroku o trestu, resp. toliko vůči trestu zákazu činnosti, a odvolací soud tudíž správně nepřezkoumával výrok o vině, neboť mu tato povinnost nevznikla. Před soudem prvního stupně totiž obviněný prohlásil vinu a uvedený soud jeho prohlášení přijal. Jako odvolatel obviněný žádné výhrady vůči postupu spočívajícím v přijetí jeho prohlášení nevznesl, takže odvolací soud (i vzhledem k odvolacím námitkám) žádný důvod k přezkoumání jiného, než odvoláním napadeného výroku neměl. 13. Za dané procesní situace mohl obviněný své dovolání podat jen v tom rozsahu, že by namítal nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu ohledně odvoláním napadeného výroku o trestu, který byl odvolacím soudem přezkoumán. To však obviněný nečiní, neboť žádnou konkrétní námitku vůči mu uloženému trestu nevznáší. Naopak, tvrdí, že nesprávným je výrok o vině, který odvolací soud na podkladě jeho řádného opraného prostředku nepřezkoumával. Nejvyšší soud v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (příslušný závěr i publikoval, jak již zmínil státní zástupce, pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.), že dovolání zaměřené vůči výroku, který odvolací soud nepřezkoumával a ani neměl povinnost přezkoumat (jako je tomu ve věci posuzované), je dovoláním nepřípustným. IV. Způsob rozhodnutí 14. Z důvodů výše vyložených rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, není-li přípustné. 15. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 28. 1. 2026 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu