6 Tdo 167/2026-732 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. U. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 10. 2025, č. j. 6 To 157/2025-675, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 94/2024, takto: I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 10. 2025, č. j. 6 To 157/2025-675, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 5. 5. 2025, č. j. 18 T 94/2024-657, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Uherském Hradišti přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 5. 5. 2025, č. j. 18 T 94/2024-657 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. U. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), kterého se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že: jako disponent bankovního účtu č. XY majitele Č. V., nar. XY, bez vědomí a souhlasu Č. V. neoprávněně převedl z tohoto účtu dne 13. 2. 2018 částku ve výši 133 806 Kč ve prospěch účtu č. XY Exekutorského úřadu Přerov, soudní exekutor Lukáš Jícha, kterou uhradil za svého známého J. M., nar. XY, jeho dluh v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. č. 203 Ex 18608/17, a dále dne 15. 2. 2018 takto neoprávněně převedl částku ve výši 19 921 Kč ve prospěch účtu č. XY, kterou uhradil za J. M. jeho dluh na revolvingovém úvěru č. XY u společnosti BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, čímž způsobil poškozenému Č. V., nar. XY, škodu v celkové výši 153 727 Kč. 2. Za to byl obviněnému uložen podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v délce trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. 3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému Č. V., nar. XY, bytem XY XY, XY XY, částku ve výši 153 727 Kč jako náhradu způsobené škody. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozhodl usnesením ze dne 7. 10. 2025, č. j. 6 To 157/2025-675, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 7. 10. 2025, č. j. 6 To 157/2025-675 (dále „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 6. Poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení, přešel k vymezení jednotlivých dovolacích důvodů. V prvé řadě uvedl, že soud prvního stupně své rozhodnutí zdůvodnil v podstatě obecně odkazem na jím provedené důkazy a jejich hodnocení, tedy na výslech svědka Č. V. mladšího a listinné zprávy z bank a výpisů z účtů, přičemž však z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá, jaké skutečnosti tyto důkazy prokazují ve vztahu ke znakům trestného činu. Soud prvního stupně zcela pominul obhajobu obviněného, když ji označil za ryze účelovou, ačkoliv nebyla žádným z provedených důkazů vyvrácena. Odvolací soud se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně a uvedl, že odvolání obviněného směřovalo do hodnocení důkazů, přičemž se nejednalo o situaci, kdy by bylo hodnocení nelogické, případně nebylo v souladu s obsahem provedených důkazů. Takový postup však obviněný nepovažuje za správný. 7. V části dovolání věnované dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve uvedl znaky trestného činu zpronevěry a v čem tento trestný čin spočívá. Zopakoval také, v čem spočívají pojmy přisvojení a svěření věci. Zdůraznil, že ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1169/2016 (pozn. správně 8 Tdo 1169/2015), je při posouzení, zda jde o „svěření věci“ významné to, jak byla stanovena faktická dispozice se svěřenou věcí. V této souvislosti konstatoval, že soud prvního stupně pouze uvedl, že jednal „jako disponent účtu poškozeného“, aniž by popis skutku obsahoval zjištění toho, jak měl, případně mohl, nakládat s finančními prostředky poškozeného Č. V., nar. XY (dále jen „poškozený“). Bez zjištění rozsahu dispozičního oprávnění nelze dojít k závěru, že nakládal se svěřenými peněžními prostředky v rozporu s jejich svěřením. Soud se však touto podstatnou částí skutkové stránky činu vůbec nezabýval a pouze v popisu skutku uvedl „(…) bez vědomí a souhlasu Č. V. neoprávněně převedl (…)“. Takový závěr je přitom nejen v rozporu s obsahem provedených důkazů, ale ani jej z žádného důkazu nelze dovodit, když z výpovědí obviněného a svědka J. M. je zřejmé, že obviněnému mělo být zřízeno dispoziční právo k účtu s tím, aby z finančních prostředků poškozeného byly převedeny peníze na jeho rodinné příslušníky, na něj samého, a aby byla splněna pohledávka ze zápůjčky J. M. za poškozeným. Obviněný tedy měl de facto možnost neomezené dispozice s finančními prostředky poškozeného, a proto není zásadní, jak s nimi naložil. Uvedené výpovědi mohly být teoreticky vyvráceny samotným poškozeným, avšak ten nebyl s ohledem na jeho zdravotní stav vyslechnut, a proto nebyly provedeny žádné důkazy k vyvrácení obhajoby. Rozsah dispozičního oprávnění nebyl prokázán ani výpovědí svědka Č. V. mladšího (syna poškozeného), který o rozsahu dispozičního oprávnění neměl žádné informace, ani listinnými důkazy, neboť z nich nelze zjistit rozsah dispozičního oprávnění. 8. V rámci trestního řízení, jehož součástí musí být mimo jiné i ctění principu presumpce nevinny, nelze akceptovat spekulace soudů o tom že si poškozený nepůjčil peníze od svědka M., protože sám měl dost peněž a neměl tedy důvod si půjčovat. Stejně tak nemůže obstát ani spekulace soudů o tom, že svědek M. měl exekuce, a proto neměl peníze, když sám svědek u soudu vysvětlil, že peníze měl, avšak pouze v hotovosti, a nikoli na bankovních účtech. Z důvodu (ne)existence zápůjčky mezi svědkem M. a poškozeným proto soudy nesprávně dovodily, že obviněný nakládal s peněžními prostředky bez vědomí a souhlasu poškozeného. 9. Soud prvního stupně tak při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu se zákonem, o čemž svědčí nejen zpochybňování jeho výpovědi a výpovědi svědka M., ale také i dovolávání se výpovědi svědka Č. V. mladšího, neboť ten neuvedl, ani uvést nemohl, žádnou podstatnou skutečnost ve vztahu ke stíhanému skutku. Skutkové závěry určující pro naplnění znaků trestného činu jsou proto v rozporu s obsahem provedených důkazů (zejména tedy s výpovědí samotného obviněného a svědka M.), protože z nich naopak vyplývá, že obviněný měl neomezené dispoziční právo, a proto mohl s finančními prostředky nakládat libovolně. Pokud se odvolací soud spokojil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost vymezenou v § 258 tr. ř. 10. Následně rozvinul argumentaci k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V této části okrajem zopakoval, že v projednávané věci nebyly naplněny základní znaky skutkové podstaty [jejichž vymezení provedl v odůvodnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ale především poukázal na to, že popsaný skutkový stav neodpovídá právnímu posouzení zvolenému soudy. Svěření věci a jeho účel v případech udělení dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu je nutné posuzovat zvlášť pečlivě, neboť umožnění dispozice s bankovním účtem (prostředky na něm) může nést znaky řady právních jednání, např. darování prostředků, jejich neomezené či jen omezené využívání pro všechny potřeby či jen potřeby vymezené ve smyslu opatrování majetku apod. Zřízení dispozičního oprávnění pak znamená ve své podstatě vždy formu svolení majitele účtu, tj. potenciálního poškozeného ve smyslu § 30 tr. zákoníku. Jestliže tedy byl obviněný disponentem bankovního účtu poškozeného, aniž by soudy zjišťovaly rozsah dispozičního oprávnění, nemůže se jednat o trestný čin zpronevěry. 11. Zároveň upozornil, že se soud prvního stupně (a následně pak i soud odvolací) nevypořádal s výkladem pojmu „přisvojení“, neboť si prostředky na účtu nepřisvojil, tedy nezískal do své dispozice, neboť je jen v souladu s přáním majitele účtu použil na úhradu dluhu ze zápůjčky, který tento měl. Právní kvalifikace soudu prvního stupně je zmatečná, o čemž svědčí i používání pojmů ze zákonných znaků trestného činu podvodu. Odvolací soud se nesprávně s právní kvalifikací ztotožnil, a navíc sám spekuloval o možné jiné právní kvalifikaci v souvislosti s okolnostmi zřizování dispozičního oprávnění, a tak ani v tomto případě neprovedl řádný přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně, čímž porušil zákon. 12. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, včetně předcházejícího řízení, tj. i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 13. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a argumentaci dovolatele, uvedl, že z obsahu dovolání je patrno, že dovolatelem uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. se mají vztahovat také k rozsudku soudu prvního stupně, a že usnesení odvolacího soudu chtěl patrně dovolatel napadnout podle písm. m) citovaného ustanovení v jeho druhé variantě. Jedná se o jistou nelogičnost či nedůslednost, která však nepředstavuje natolik zásadní vadu, aby dovolací senát striktně trval na formálním upřesnění předloženého opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. 14. Jádrem obhajoby, jakož i obsahem řádného a mimořádného opravného prostředku obviněného, jsou v dané věci obdobná (či dokonce identická) tvrzení, s nimiž se však již náležitě vypořádal jak soud prvního stupně (body 15. až 18. jeho rozsudku), tak soud odvolací v bodech 5. až 12. napadeného usnesení. Pokud tedy obviněný v podstatě „toliko“ v dovolání opakuje námitky uplatněné již v dřívějších fázích trestního řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Takto však lze dovolání posoudit jen tehdy, pokud uplatněné námitky lze z pohledu obviněným zvoleného důvodu označit za právně relevantní. 15. Námitky obviněného však podle názoru státního zástupce směřují pouze proti hodnocení důkazů a zpochybnění zjištěného skutkového stavu na základě dovolatelem tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů. Argumentace obviněného se v podstatné míře odvíjí od tvrzení, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba a soudy „toliko“ spekulují a zpochybňují obsah výpovědí samotného obviněného a svědka J. M. Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojí proti stávajícím skutkovým okolnostem, ze kterých soudy obou stupňů vycházely při formulaci svých závěrů, přičemž takto činí způsobem, který podle názoru státního zástupce nepřekračuje meze běžné polemiky nejen s provedenými důkazy, ale především se způsobem jejich hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Takové námitky je nutné považovat za nepřiléhavé a je nutné dovolání, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1251/2017, odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. 16. K argumentaci soustředěné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že daný dovolací důvod se vztahuje k hmotněprávnímu posouzení skutku, přičemž podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva na skutkový stav, jak jej zjistily soudy prvního a druhého stupně. Zjištěný skutkový stav, kterým je dovolací soud vázán a musí z něj vycházet, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek či jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z pohledu uvedeného dovolacího důvodu je významná především otázka, zda obviněný svým jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně naplnil skutkovou podstatu přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. 17. V této souvislosti státní zástupce nejdříve rozvedl znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, tedy objekt, objektivní stránku, v rámci níž se zaměřil na definici pojmů „cizí věc“, „svěření a přisvojení si věci“, „větší škoda“, dále rozvedl také subjektivní stránku tohoto trestného činu. Následně jednotlivé obecné pojmy vztáhl na projednávanou věc. Pokud obviněný měl přístup k bankovnímu účtu poškozeného, jedná se o formu svěření věci, kdy tato sice založila právo obviněného k výběru peněz a dispozice s nimi, avšak současně neznamenala, že výběrem peněz z účtu mohl tyto peněžní prostředky získat do svého vlastnictví. Vznik dispozičního oprávnění je však nutné dát do souvislosti se zdravotním stavem poškozeného, když dispoziční oprávnění bylo obviněnému uděleno v době, kdy již poškozený nebyl schopen plně chápat význam takto komplexního právního jednání. Z tohoto státní zástupce dovozuje, že poškozený nedal obviněnému předchozí dobrovolný, vážný, určitý a srozumitelný souhlas k majetkoprávní dispozici a využití peněžních prostředků z této dispozice vzešlých (pozn. takový závěr však soudy nižších stupňů výslovně neučinily). Poznamenal také, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo vyvráceno, že by kdykoli existoval dluh poškozeného vůči svědkovi J. M., proto se dispoziční oprávnění nemohlo vztahovat na zaslání peněžních prostředků za účelem úhrady závazků tohoto svědka. 18. Závěrem svého vyjádření státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného považuje za zjevně neopodstatněné, neboť soudy dospěly ke správným skutkovým zjištěním a těm taktéž přisoudily správnou právní kvalifikaci (ačkoliv úvaha odvolacího soudu týkající se eventuálního naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku byla zcela na místě). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 19. Dovolatel posléze doručil dovolacímu soudu podání reagující na vyjádření státního zástupce. Ve své replice konstatuje, že na rozdíl od státního zástupce nepovažuje neuvedení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. za vadu dovolání. Uvedené ustanovení považuje za duplicitní ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., a proto pokud je dána přípustnost dovolání podle některého z těchto důvodů, je současně dán i důvod dovolání uvedený pod písm. m) citovaného ustanovení. 20. Nesouhlasil také se závěry státního zástupce, že jeho dovolání směřovalo proti pouhému hodnocení důkazů, když tento závěr označil za evidentní účelové zkreslení uplatněné dovolací námitky, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Soudy nižších stupňů uzavřely, že převedl peníze z bankovního účtu bez vědomí a souhlasu poškozeného, avšak takový závěr neměl oporu v žádném z provedených důkazů. Nelze ani souhlasit se stáním zástupcem, že by se soudy dostatečně vypořádaly s obhajobou, protože v odůvodnění obou rozhodnutí schází uvedení, ze kterých důkazů vzaly soudy za prokázané, že neoprávněně disponoval s finančními prostředky na účtu poškozeného a tyto bez jeho vědomí a souhlasu převedl. 21. Neztotožnil se ani s argumentací státního zástupce, v níž obviněnému vytýkal, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze řešit skutkový stav. Podle názoru obviněného skutkový stav vždy souvisí se správným právním posouzením, protože právní posouzení vychází ze zjištěného skutkového stavu. Jestliže tedy měl dispoziční právo k bankovnímu účtu poškozeného, nebylo v řízení žádným způsobem prokázáno, že si přivlastnil věc, která mu byla svěřena, a že by s ní nakládal v rozporu s účelem svěření. Obviněný tedy nepolemizoval se skutkovými závěry soudů, jak uvedl státní zástupce, ale pouze poukázal na to, že byl odsouzen, aniž by byl prokázán skutkový stav věci. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. 23. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 10. 2025, č. j. 6 To 157/2025-675, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 24. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. 25. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 26. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. IV. Posouzení dovolání 27. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě, dále podle písm. h), přičemž argumentaci uvedenou k dovolacímu důvodu podle písm. g) citovaného ustanovení v jeho třetí alternativě a argumentaci k dovolacímu důvodu podle písm. h) citovaného ustanovení lze pod tyto dovolací důvody podřadit. Nejvyšší soud přitom tuto část jeho argumentace nemohl hodnotit jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 28. O první alternativu daného dovolacího důvodu, tj. zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu dovolatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů dovoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24). 29. Ve vztahu k této alternativě dovolacího důvodu musí přitom dovolatel ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. konkrétně uvést, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jeho vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci. 30. Námitky obviněného v předkládané věci směřující k závěru o (ne)poskytnutí zápůjčky poškozeného svědkovi M. nejsou způsobilé osvědčit zjevný rozpor. Jedná se totiž o prosazování vlastní verze skutkového stavu věci spojené s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů dospěly, a o rozporování hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Námitky spočívající v polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25). 31. První alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nemůže být naplněna námitkami, kterými obviněný vyslovuje nesouhlas se závěry soudů nižších stupňů o tom, že poškozený neměl důvod půjčovat si peníze, a proto nemohlo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce mezi ním a svědkem J. M., neboť samotné vyslovení nesouhlasu se skutkovými zjištěními a s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů nezakládá řádné uplatnění první varianty tohoto dovolacího důvodu. Nejenže tedy argumentace obviněného týkající se odůvodnění zápůjčky mezi poškozeným a J. M. nemůže uvedený dovolací důvod naplnit, nemůže pod něj být ani formálně podřazena. 32. Dovolatel se totiž vůči skutkovým zjištěním soudů vymezuje na velmi obecné úrovni, když v podstatě jen tvrdí, že skutkový stav týkající se půjčky poškozeného je v rozporu s jeho výpovědí a výpovědí svědka J. M. Obviněný v podstatě pouze zpochybňuje činnost soudů při volném hodnocení provedených důkazů, včetně tvrzení o tom, že ačkoliv bylo proti svědkovi M. vedeno několik exekučních řízení, měl peníze mimo bankovní účty, a proto mohl poškozenému zapůjčit peněžní prostředky, které později obviněný vrátil způsobem uvedeným ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně. Tyto námitky se nijak neodlišují od běžných výhrad uplatňovaných v odvolacím řízení spočívajících v prostém nesouhlasu s učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy nižších stupňů však toto tvrzení správně považovaly za účelové, neboť provedeným dokazováním bylo objektivně zjištěno, že poškozený měl v době údajné zápůjčky na svém bankovním účtu peněžní prostředky v řádu statisíců korun, a proto neměl potřebu půjčovat si peníze. Naopak, proti svědku M. bylo vedeno několik exekučních řízení a na bankovních účtech neměl žádné finanční prostředky, přičemž žádným způsobem neprokázal své tvrzení o uschovaných penězích v hotovosti. Nedokázal ani rozumně vysvětlit, proč z takto uschovaných peněz nehradil své závazky. Ze strany obviněného jde tedy pouze o subjektivní hodnocení výpovědi jeho samého a také svědka M. bez zohlednění objektivních skutečností. Takové hodnocení přitom nemůže zakládat rozpor ve skutkových zjištěních, natož pak rozpor zjevný, naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 33. Uvedený dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. 34. Trestného činu zpronevěry se podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu [tou je podle výkladového ustanovení § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč]. Po subjektivní stránce se u jmenovaného přečinu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). U přečinu zpronevěry se pachatel věci nezmocňuje, ale má ji už před tím, než si ji přisvojí, ve své moci, neboť mu byla „svěřena jinou osobou“ k tomu, aby s ní (nebo s jinou majetkovou hodnotou) nakládal určitým způsobem, tzn. je mu na základě svěření umožněno, aby určitým způsobem s věcí nakládal, zásadně jen v tom rozsahu, jak bylo vymezeno v rámci svěření. Věc (nebo jiná majetková hodnota) je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do jeho vlastní faktické moci (do držení nebo jiné obdobné dispozice) zpravidla s tím, aby s ní určitým způsobem nakládal. Ten, kdo ji pachateli svěřil, nemusí být jejím vlastník (viz rozhodnutí č. 67/24 Sb. rozh. tr.), a nemusí ani s pachatelem uzavřít písemnou smlouvu. Za svěření věci je nutné považovat i zřízení dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu, které sice zakládá právo k výběru peněz a dispozice s nimi, rozhodně však výběrem peněz (přístupem k účtu) pachatel nezíská tyto finanční prostředky do svého vlastnictví (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 4 Tdo 170/2011). 35. Každou dispozici se svěřenou věcí proti příkazu osoby, která věc svěřila, nelze bez dalšího považovat za neoprávněné přisvojení si této věci ve smyslu § 206 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že trestný čin zpronevěry je úmyslným trestným činem, musí být orgány činnými v trestním řízení zjištěno takové úmyslné jednání, jež vede ke zmaření základního účelu svěření (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 267/2001). Pro posouzení toho, zda jde o svěření věci nebo jiné majetkové hodnoty (v této věci se jednalo o finanční prostředky na bankovním účtu) je významné zejména to, jak byla stanovena faktická dispozice s takovými věcmi, neboť ne každé nakládání s prostředky (věcmi), ke kterým má pachatel přístup, lze považovat za jejich svěření ve smyslu § 206 tr. zákoníku. O svěření v tomto smyslu jde jen tehdy, když jsou takové prostředky svěřeny do faktické moci jejich držitele tak, aby s nimi nakládal v souladu s jejich svěřením (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1169/2015). 36. V řízení před soudy nižších stupňů bylo zjištěno, že poškozený udělil obviněnému dispoziční právo ke svým bankovním účtům. Tato skutečnost je zřejmá jednak z výpovědi samotného obviněného, jednak z listinných důkazů od společnosti Česká spořitelna, a.s., a Fio Banka, a.s., z nichž vyplývá, že obviněný měl dispoziční oprávnění k bankovním účtům poškozeného, čímž mu byly svěřeny i finanční prostředky na těchto účtech. Soudy nižších stupňů však již nezjišťovaly konkrétní rozsah uděleného dispozičního oprávnění, tedy to, v jakém rámci měl obviněný s prostředky nakládat. Jak uvedeno výše, právě rozsah povoleného nakládání je přitom určující pro posouzení, zda a v jakém směru mu byly prostředky svěřeny, neboť svěření předpokládá, že pachateli je umožněno nakládat s cizí věcí pouze určitým, vymezeným způsobem. Tento znak je jedním ze základních konstitutivních prvků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. 37. Absence zjištění konkrétního rozsahu dispozičního oprávnění obviněného představuje zásadní deficit dokazování, neboť bez vymezení toho, k jakému nakládání s prostředky poškozeného byl zmocněn, nelze posoudit, zda jeho jednání překročilo meze svěření a naplnilo znak přisvojení cizí věci ve smyslu § 206 tr. zákoníku. Jinými slovy, soudy nižších stupňů sice učinily závěr o existenci dispozičního práva, avšak nezabývaly se tím, zda obviněný jednal v rámci povoleného nakládání s účtem, či zda jeho zásahy do majetkové sféry poškozeného představovaly exces z tohoto oprávnění. Vymezení rozsahu svěření tvoří klíčový podklad pro posouzení naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, včetně případného úmyslu obviněného zmařit účel svěření. Bez tohoto zjištění tedy nelze učinit spolehlivý závěr o tom, zda jednání obviněného vykazovalo znaky neoprávněného přisvojení cizích finančních prostředků, či zda se jednalo o jednání, které zůstalo v mantinelech dispozice. 38. Soudy obou stupňů sice konstatovaly, že obviněný jednal neoprávněně, když převedl z bankovního účtu poškozeného peněžní prostředky na bankovní účet Exekutorského úřadu Přerov, soudního exekutora Lukáše Jíchy, resp. na bankovní účet společnosti BNP Paribas Personal Finance SA odštěpný závod, aby uhradil závazky J. M., avšak toto konstatování žádným způsobem neodůvodnily. Závěr o neoprávněnosti jednání obviněného nemůže být založen pouze na samotné skutečnosti, že provedl převody finančních prostředků z účtů poškozeného, ale musí vycházet z posouzení toho, zda tak učinil v rozporu s konkrétními podmínkami svěření, které určovaly hranice jeho dispozičního oprávnění. Absence zjištění přesného rozsahu dispozičního oprávnění tedy způsobuje, že závěry soudů o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry za tohoto stavu nemohou obstát. 39. Orgány činné v trestním řízení mají podle § 2 odst. 5 tr. ř. povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. V trestním řízení tak musí být zjištěny všechny podstatné skutečnosti, na základě nichž si soud může učinit závěr o vině obviněné osoby. Jinak řečeno, pokud má být rozhodnuto o vině, musí shromážděné důkazy k takovému rozhodnutí postačovat. K podstatným skutečnostem, které jsou orgány činné v trestním řízení povinny zjistit, přitom samozřejmě náleží i skutečnosti významné pro posouzení naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu. V tomto směru lze přisvědčit argumentaci obviněného, že soud prvního stupně nezjistil rozsah jeho dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu poškozeného, přičemž bez tohoto zjištění nelze dojít k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. 40. Za této situace je třeba podotknout, že posouzení jednání obviněného jako neoprávněného přisvojení si cizí věci ve smyslu § 206 tr. zákoníku musí nezbytně vycházet z toho, v jakém rozsahu byl oprávněn nakládat s finančními prostředky poškozeného. Pokud totiž nebylo postaveno najisto, zda obviněný jednal v rámci svěření, či zda jeho dispozice s prostředky představovaly exces, je závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry poněkud předčasný. Tím ovšem není řečeno, že jednání obviněného nemohlo znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry naplnit. Je ovšem nutno nejprve zjistit obsah a limity svěření, které určují hranice toho, co lze považovat za oprávněné nakládání a co již zasahuje do majetkové sféry poškozeného v rozporu s účelem svěření. 41. Při doplnění dokazování bude úkolem zejm. soudu prvního stupně zjistit rozsah dispozičního oprávnění obviněného k bankovnímu účtu poškozeného. V této souvislosti bude muset v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotit všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Mezi tyto důkazy náleží i úřední záznam o podaném vysvětlení svědkyně B. U., který byl k důkazu proveden v souladu s § 211 odst. 6 tr. ř. Jakkoli obviněný v dovolání tuto otázku výslovně nenamítl, lze uvést, že zmíněný důkaz může významně přispět k objasnění otázky rozsahu dispozičního oprávnění, neboť se vztahuje k okolnostem, které mohou přiblížit, jaká oprávnění obviněný fakticky měl a mohl vykonávat a jaká vykonával. V dalším řízení tak bude na soudech nižších stupňů, aby tento důkaz – spolu s dalšími relevantními zjištěními – řádně hodnotily a zohlednily při ustálení skutkového základu ve vztahu k rozsahu dispozice, k níž byl obviněný poškozeným zmocněn. Toto hodnocení bude představovat jeden z předpokladů pro to, aby soudy mohly následně učinit odpovědný a přezkoumatelný závěr o tom, zda obviněný jednal v rámci mezí svěření, či zda tyto meze překročil způsobem, jenž může naplňovat znaky trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. V. Závěrečné pokyny a způsob rozhodnutí 42. Protože náprava vytýkaných pochybení je spojena s potřebou provedení pečlivějšího dokazování skutkových zjištění, tedy činností, která je prvotně vyhrazena soudu prvního stupně, rozhodl dovolací soud, jak již shora řečeno, po zrušení obou odsuzujících rozhodnutí soudů nižších stupňů o vrácení věci k dalšímu řízení soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Uherském Hradišti). Jeho úkolem je, aby s přihlédnutím k tomu, co je obsaženo v odůvodnění tohoto usnesení, o vině (nevině) obviněného znovu rozhodl. 43. Soud prvního stupně bude muset nejdříve řádně ustálit skutkový stav důsledným postupem podle § 2 odst. 5 tr. ř. a následně jej vyhodnotit v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci toho se bude muset věnovat náležitému objasnění dispozičního oprávnění obviněného k bankovnímu účtu poškozeného. Na základě úplných a pochybnosti nevzbuzujících skutkových zjištění pak bude povinen učinit přiléhavé právní závěry. 44. Protože ke zrušení dovolání napadených rozhodnutí došlo výlučně na podkladě dovolání podaného ve prospěch obviněného, uplatňuje se v dalším řízení zákaz reformationis in peius obsažený v § 265s odst. 2 tr. ř. Soudy nižších stupňů jsou při svém dalším rozhodování vázány právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. ř.). 45. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu