6 Tdo 206/2026- USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. Š. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 11. 2025, č. j. 13 To 219/2025-960, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 10/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 5. 5. 2025, č. j. 1 T 10/2025-932, byl obviněný M. Š. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1) přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že (zjednodušeně vyjádřeno) 1) celkem ve 12 případech uzavřel v období od 14. 6. 2022 do 15. 6. 2023 podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se společnostmi jmenovanými ve výroku rozsudku smlouvy o spotřebitelském úvěru, případně jejich prodloužení, na jejichž základě mu byl poskytnut a vyplacen spotřebitelský úvěr, který měl podle smlouvy splatit v pravidelných měsíčních splátkách do uvedeného data, přičemž při sjednávání smlouvy uvedl nepravdivý údaj o svých měsíčních výdajích, resp. úvěrových výdajích, přestože si byl vědom toho, že v té době měl vyšší finanční závazky z jiných úvěrových produktů, čímž způsobil škodu: - společnosti Creditstar Czech s.r.o. ve výši 100 000 Kč, - společnosti Zaplo Finance s.r.o. ve výši 16 865,90 Kč, - společnosti HELP FINANCIAL s.r.o. ve výši 26 950 Kč a ve výši 34 900 Kč, - společnosti FINSPACE s.r.o. ve výši 9 000 Kč, - společnosti Kontex Trade International s.r.o. ve výši 17 000 Kč, - společnosti GO Invex Finance s.r.o. ve výši 8 000 Kč, - společnosti Fair Credit Czech s.r.o. ve výši 60 000 Kč, - společnosti SWISS FUNDS, a.s., ve výši 5 000 Kč, - společnosti Rerum Finance, s.r.o., ve výši 30 000 Kč, - společnosti Emma’s credit s.r.o. ve výši 20 000 Kč, 2) dne 14. 6. 2023 na nezjištěném místě prostřednictvím internetových stránek www.coolcredit.cz uzavřel se společností COOL CREDIT, s.r.o., smlouvu o zápůjčce č. XY, na jejímž základě mu byla téhož dne poskytnuta a vyplacena zápůjčka ve výši 20 000 Kč, kterou měl splatit včetně poplatku do 14. 7. 2023, avšak z této zápůjčky nesplatil nic, přičemž v žádosti o zápůjčku uvedl, že jeho celkové měsíční výdaje činí 15 000 Kč, přestože si byl vědom toho, že v té době měl finanční závazky z jiných úvěrových produktů nejméně 73 078 Kč, tedy si byl vědom toho, že nebude schopen zápůjčku vrátit, čímž uvedl společnost COOL CREDIT, s.r.o., IČO: 02112621, se sídlem Václavské náměstí 841/3, Praha 1, v omyl a obohatil se o částku 20 000 Kč, a tím způsobil této společnosti škodu v celkové výši 20 000 Kč. 2. Obviněný byl za tyto přečiny odsouzen podle § 211 odst. 4, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Poškození byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. 11. 2025, č. j. 13 To 219/2025-960, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ondřeje Trávníčka dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. 5. K dovolacímu důvodu podle písm. g) dovolatel uvedl, že mu nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu a podvodu, zejména subjektivní stránka. Dovolatel uvádí, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a to zejména ve vztahu k označeným konstatováním odvolacího soudu v odůvodnění jeho usnesení. Vůbec podle jeho mínění nezohledňují běžnou praxi nebankovních společností v pozici poškozených, které úvěry a zápůjčky poskytují bez ohledu na jiné závazky žadatelů o úvěr či zápůjčku. Upozornil na povinnost postupovat s odbornou péčí, a pokud mají úvěrující společnosti pochybnost o schopnosti žadatele úvěr splatit (tedy o jeho úvěruschopnosti), tak úvěr nesmí poskytnout. Ostatně § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že při poskytnutí úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. Dodal, že veškeré společnosti v postavení poškozených měly možnost si vyžádat výpisy z bankovního účtu či účtů obviněného, avšak neučinily tak. Obchodní zástupkyně společnosti HELP FINANCIAL s.r.o. vůbec nebyly schopny popsat zákonné povinnosti poskytovatele úvěru před jeho poskytnutím žadateli. 6. K dovolacímu důvodu podle písm. h) uvedl, že v napadeném rozhodnutí byla nesprávně zhodnocena otázka, zda jsou žalované skutky vůbec trestnými činy. Dovolatel naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje rovněž v nedodržení zásady subsidiarity trestní represe. Dodal, že odvolací soud v napadeném rozsudku žádným způsobem nezohlednil právní závěry uvedené v rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2020, sp. zn. 9 T 20/2019. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 308/2017, dovolatel namítl, že údaj o jeho závazcích pro úvěrové společnosti nebyl podstatný pro uzavření smluv. Odvolacímu soudu dále vytkl, že možnost neplatnosti smluv z důvodu nepřiměřené výše RPSN není čistě teoretická a prakticky v žádné smlouvě nelze právě část o výši RPSN od ostatního obsahu oddělit, smlouvy proto měly být shledány neplatnými. Je přesvědčen, že otázku platnosti smluv není možno od otázky naplnění skutkových podstat oddělit, jak to v napadeném usnesení činí odvolací soud. Rovněž to neodpovídá postupu v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe. Odkázal v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Zároveň odvolacímu soudu vytkl, že nereagoval na jím citovanou judikaturu. 7. Obviněný dále uvedl, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není ničeho uvedeno ve vztahu k tomuto „odlišnému charakteru uzavřené smlouvy“, která má odůvodňovat odlišné právní posouzení. Je také přesvědčen, že výrok o jeho vině je možné označit i za aprobování zjevné nespravedlnosti. Zdůraznil též, že nesprávné hmotněprávní posouzení věci může záležet i v hmotněprávních otázkách jiných právních odvětví. 8. Dále namítl, že v rozporu s § 39 odst. 1 in fine tr. zákoníku soud žádným způsobem nepřihlédl k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život. Napadeným usnesením mu bylo také výrazně znesnadněno, resp. znemožněno, splácení dluhů v rámci probíhajícího insolvenčního řízení. Dodal, že trestní oznámení v této věci na něj bylo podáno týmž zástupcem, který pro něj zpracoval insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, což obviněný považuje za jednoznačně rozporné s dobrými mravy. 9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud sám rozhodl ve věci ve smyslu § 265m tr. ř. a obviněného zprostil obžaloby. 10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného v reakci na jeho dovolací námitky uvedl, že v něm dovolatel uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., přičemž nelze přehlédnout, že prakticky v celém svém rozsahu je dovolání vystavěno na doslovném opakování námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. 11. Obviněný uplatnil na prvním místě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to s odkazem na údajný zjevný rozpor skutkových zjištění určujících pro naplnění subjektivní stránky přisouzených trestných činů a provedených důkazů. Státní zástupce je však přesvědčen, že žádnou z jeho námitek pod tento dovolací důvod podřadit nelze, neboť obviněný fakticky extrémní nesoulad nevytýká. Netvrdí tedy, že by skutkové závěry soudů vztahující se k dovození subjektivní stránky byly v rozporu s některým z provedených důkazů. Jeho argumentace, jejímž prostřednictvím se snaží zpochybnit úmyslné zavinění, je vystavěna výlučně na vlastním hodnocení důkazů odlišném od hodnocení důkazů realizovaného soudy. Takto koncipovanou námitku přitom pod naznačený dovolací důvod vůbec podřadit nelze. 12. Státní zástupce současně vyjadřuje názor, že konkrétně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit jak námitku, v jejímž rámci obviněný rozporuje naplnění subjektivní stránky přisouzených trestných činů, tak i výhrady, jimiž zpochybňuje objektivní stránku obou přečinů a v této souvislosti namítá neplatnost smluv, vytýká nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a nesouhlasí s tím, že se v případě nepravdivých údajů jednalo o údaje podstatné. Všechny tyto námitky však – jak bude zmíněno níže – postrádají opodstatnění. 13. Předně je třeba přisvědčit oběma soudům v tom, že o úmyslném jednání dovolatele není žádných pochyb. Sám obviněný věděl, jaká je výše jeho závazků, přičemž je zjevné – a vyplývá to především z listinných důkazů – že v době uzavíraní úvěrových smluv do těchto uvedl nepravdivé údaje vztahující se k povinnosti splácet úvěry z předchozích smluv. Jinak vyjádřeno, lhal o skutečné výši svých závazků. Jak bude přitom zmíněno níže, pro naprostou většinu úvěrových společností se jednalo o údaj podstatný. Výlučně jeho povinností bylo – a to nepochybně jako policista a osoba, která má s vyřizováním úvěrů zkušenosti, velmi dobře znal – uvést korektní údaje, respektive jejich správnost před podpisem zkontrolovat. Je zjevné, že smlouvy podepsal, čímž stvrdil pravdivost v nich uvedených informací. Již tím naplnil základní skutkovou podstatu přečinu úvěrového podvodu, přičemž nesplacená výše úvěrů, kterou jako osoba užívající úvěrové prostředky velmi dobře znal, odůvodňuje také zaviněné jednání ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a vyjádřené způsobením větší škody ve smyslu § 211 odst. 4 tr. zákoníku. Zaviněně současně jednal i ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 2), což je zjevné již z toho, že ve smlouvě uvedl lživý údaj o výši svých závazků, přičemž poskytnutí zápůjčky sjednal v době, kdy měl závazky vysoko převyšující jeho příjmy, které již v součtu s životními náklady nebyl schopen splácet. Zjevně tak v dohodnuté krátké lhůtě nemohl splatit (a fakticky nesplatil) ani zapůjčených 20 000 Kč. 14. Opodstatnění současně podle názoru státního zástupce postrádají i takové námitky dovolatele, jejichž prostřednictvím tvrdí neplatnost úvěrových smluv s ohledem na vysokou míru úrokové sazby a nesplnění povinnosti ověřit úvěruschopnost klienta tak, jak ji společnostem ukládá § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. S touto opakovanou výhradou se již podrobně – a z pohledu státního zástupce také korektně – vypořádaly oba soudy. Na jejich úvahy podložené odkazem na relevantní judikaturu lze tudíž pro stručnost odkázat. 15. Jak připomíná také komentářová literatura, řadu výdajů lze individuálně zjistit právě jen od spotřebitele. Jeho trestní odpovědnost není vyloučena jen proto, že úvěrové společnosti nezjistily včas, že údaje neodpovídají skutečnosti. Za ústavněprávně souladný je totiž možno označit i takovou argumentaci soudů, podle které lze v dané věci v souvislosti s mírou prověřování bonity žadatele přihlédnout právě k výši požadovaných úvěrů. Státní zástupce je proto shodně se soudy přesvědčen o tom, že obviněného nezbavuje trestní odpovědnosti ani to, že společnosti se v zásadě spolehly na pravdivost jím sdělených údajů a doložených výplatnic. To platí tím spíš, jednalo-li se v jeho případě o policistu, u kterého již s ohledem na jeho postavení a předpoklad vedení řádného života prostého excesů ve formě páchaní trestné činnosti mohly úvěrové společnosti důvodně očekávat, že v úvěrových smlouvách lživé údaje uvádět nebude. 16. Opodstatnění současně postrádá i námitka dovolatele v tom smyslu, že v daném případě šlo o jednání málo společensky škodlivé, u něhož z toho důvodu trestní odpovědnost vyvozovat nelze. I s touto problematikou se zejména odvolací soud obsáhle a korektně vypořádal v odstavcích 21. až 23. odůvodnění svého usnesení o zamítnutí odvolání. 17. Jednání obviněného zcela odpovídá jiným typově podobným případům přečinů úvěrového podvodu a podvodu spáchaným srovnatelným způsobem a za obdobných skutkových okolností. Ostatně ani obviněný fakticky nenabízí žádnou reálně existující a významnou okolnost, která by společenskou škodlivost nějakým způsobem devalvovala. Jak přiléhavě zmínil odvolací soud, dovolatel sice kritizuje úvěrové společnosti a sám sebe lituje s argumentem, že pravomocné odsouzení pro něj znamená ztrátu zaměstnání, na své vlastní protiprávní jednání však postrádá jakýkoli náhled. Přehlíží tedy především to, že v průběhu jednoho roku se dopustil celkem dvanácti útoků pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu a dalšího útoku naplňujícího znaky trestného činu podvodu, které vedly k majetkové škodě na úkor poškozených. Nepochybně tedy šlo o jednání výrazně společensky škodlivější, než kdyby se dopustil ojedinělého skutku (či několika málo skutků). Odhlédnout nelze ani od faktu, že přečinů se dopustil jako policista, a tedy jako příslušník ozbrojeného sboru, který je sám mimo jiné povolán předcházet a vyhledávat trestnou činnost. Z jeho strany šlo o cílené protiprávní jednání vedené jediným záměrem, totiž za jakoukoli cenu získat peníze tak, aby mohl – jak sám připustil – „vytlouct klín klínem“ a umořit dřívější dluhy. Pominout pak nelze ani zjištění, že sám již byl v minulosti z důvodu enormních dluhů účasten insolvenčního řízení, přičemž věřitelům tehdy uhradil pouhých 37 % z celkové dlužné částky přesahující 2 000 000 Kč. Podle přesvědčení státního zástupce se tedy aktuálně projednávané činy obviněného dostaly, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, neboť jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchané skutky musely být posouzeny jako trestné činy. Uplatnění trestní odpovědnosti bylo tudíž logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na takto zjištěné protiprávní jednání dovolatele. 18. Obviněný připomněl, že pro posouzení toho, zda jde ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku o nepravdivý údaj při sjednávání úvěrové smlouvy, musí být z obsahu sjednávané úvěrové smlouvy nebo úvěrových podmínek jako její součásti patrné mj. to, k jaké skutečnosti nebo informaci se konkrétní nepravdivý údaj vztahuje a zda jde o údaj podstatný pro uzavření smlouvy. Na to obviněný dodal, že podle jeho mínění údaj o jeho závazcích pro uzavření úvěrových smluv podstatný nebyl. Takto obecně formulovaná výhrada je nicméně zavádějící a chybná. Jak totiž vyplývá z výslechu svědkyně J. shrnutého v odstavci 3. odůvodnění odsuzujícího rozsudku a také z podstatné části zpráv doručených úvěrovými společnostmi tak, jak je Okresní soud ve Svitavách cituje v odstavci 5. odůvodnění svého rozsudku, pro naprostou většinu z nich se naopak o podstatný údaj jednalo, neboť pokud by znaly přesnou výši závazků, úvěr by dovolateli poskytnut nebyl. 19. Státní zástupce současně v reakci na námitku dovolatele směřovanou poněkud neurčitě proti výroku o trestu dodává, že tuto pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Pokud se obviněný dopustil trestných činů – a o tom nemůže být sporu – je logické, že mu byl uložen trest. Na tom nemohou nic změnit ani jeho aktuální, poněkud nepatřičné nářky v tom smyslu, že přijde o zaměstnání, bude s ním ukončen služební poměr policisty a nebude mít prostředky na úhradu životních potřeb a dluhů. Na to měl obviněný myslet dříve, než začal trestnou činnost páchat. Nic mu přitom nebrání v tom, aby případně vykonával zaměstnání jiné. 20. Obviněný konečně uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Jak ale vyplývá z úvah státního zástupce rozvedených v předchozích pasážích tohoto vyjádření, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil jen formálně a žádná z námitek dovolání mu neodpovídá. Naprostá většina dalších obviněným předestřených námitek sice spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou však zjevně neopodstatněné. 21. V obecné rovině dále státní zástupce připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo rozhodnutí odpovídající jejich představám. Uvedeným základním právem je zajišťován „pouze“ nárok na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. 22. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r tr. ř. v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání 23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání IV./1. Obecná východiska 24. Úvodem je vhodné zmínit, že v řízení o dovolání se neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. 25. Z uvedené citace je zřejmé, že i Ústavní soud akcentuje důležitost dovolací argumentace z hlediska výsledku řízení o dovolání. Dovolatel je totiž povinen ve svém mimořádném opravném prostředku označit alespoň jeden z dovolacích důvodů, o něž své dovolání opírá, ale současně, má-li být úspěšný, snést i konkrétní námitky, jimiž proti napadenému rozhodnutí brojí, a to takové, které svým obsahem odpovídají zvolenému důvodu dovolání, příp. alespoň jinému důvodu dovolání, který sice explicitně neuplatnil, ale jehož obsahovému zaměření odpovídá jeho dovolací argumentace. 26. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost. 27. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 28. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem jím označených důkazů. Dovolatel sice označil za rozporný závěr soudů o splnění povinnosti úvěrových společností ověřovat schopnost žadatele splatit úvěr, nejedná se však o skutkové zjištění, které je určující pro naplnění znaků trestného činu. 29. Pouze nad rámec nezbytného proto Nejvyšší soud uvádí následující. Při vznesení dané námitky dovolatel opomíjí hned několik skutečností, které mu již byly vysvětleny soudy nižších stupňů. Především je nutno připomenout, že „[p]ři posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019). Totéž ostatně vyplývá i ze samotného § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle něhož „[p]oskytovatel ... posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací ... přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele ...“. 30. Dále není možné z výpovědí svědkyň Š. J. a L. Z., které jsou zaměstnankyněmi jediné z poškozených úvěrových společností (HELP FINANCIAL s.r.o.), dovozovat závěry platné obecně pro všechny poškozené společnosti. Především pak obviněný z částí výpovědí těchto svědkyň vyvozuje závěry, které z nich nevyplývají. Sama skutečnost, že tyto svědkyně nebyly schopny vyjmenovat jednotlivé povinnosti úvěrových společností, nevypovídá ničeho o tom, zda společnosti samotné splnily své povinnosti, mezi jinými povinnost ověřit schopnost žadatele úvěr splácet. Zvláště za situace, kdy svědkyně nejsou těmi, kdo ověřování provádí, a nemusí jim proto být známy jeho podrobnosti. Obě totiž shodně uvedly, že informace od klienta předávají jinému oddělení, které je vyhodnocuje a schvaluje úvěry. Svědkyně Š. J. sice uvedla, že do registrů BRKI a NRKI společnost nenahlíží, dovolatel však opomenul, že svědkyně zároveň sdělila, že společnost využívá REPI (tj. registr platebních informací). V této souvislosti je nutné připomenout, že obdobných registrů existuje řada a zásadně obsahují pouze informace poskytované jejich partnery (např. BRKI obsahuje informace pouze od bank) a nemusí obsahovat všechny úvěry. Ani v tomto případě proto nelze shledat, že by společnost HELP FINANCIAL s.r.o. (neboť je třeba opětovně připomenout, že svědkyně se mohou vyjádřit pouze k postupům svého zaměstnavatele) nedostála své povinnosti ověřit úvěruschopnost žadatele, neboť zákon neukládá konkrétní kroky (natož kontrolu konkrétních registrů dlužníků provozovaných soukromými společnostmi), které má za tímto účelem provést. Nezbývá proto než uzavřít, že nebyl osvědčen rozpor mezi výpověďmi jmenovaných svědkyň a závěrem soudů nižších stupňů o splnění povinnosti úvěrových společností ověřit úvěruschopnost klienta. 31. Pokud dovolatel dále k tomuto dovolacímu důvodu uvádí, že „ve vztahu k naplnění subjektivní stránky na straně obviněného nemá žádnou oporu následující závěr odvolacího soudu ...“, taktéž se nejedná o námitku odpovídající jeho obsahovému vymezení. Uvedená argumentace představuje pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů. Takové výhrady vůči skutkovým zjištěním soudů však nejsou způsobilé založit jejich vadu, která by odpovídala této variantě dovolacího důvodu podle písm. g). Dovolatel totiž neuvedl, s jakým z provedených důkazů má být daný závěr v rozporu. Protože dovolatel neoznačil konkrétní důkaz, jehož obsah skutkové zjištění soudu nepodporuje, resp. je vyvrací, nevzniká dovolacímu soudu úkol detailněji na uvedenou námitku týkající se skutkových zjištění reagovat. 32. Z výše uvedeného vyplývá, že žádná z dovolatelových námitek, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neodpovídá jeho obsahovému vymezení. Je tomu tak proto, že dovolatel v konkrétnosti neoznačuje příslušné (rozhodné) skutkové zjištění, které je zjevně rozporné s provedeným dokazování, a to způsobem, že by poukázal na to, že obsah konkrétního důkazu skutkové zjištění soudu nepodporuje, resp. je vyvrací. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 33. K uvedenému dovolacímu důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) vznesl dovolatel výhradně opakované námitky, s nimiž se soudy nižších stupňů správně a dostatečně vypořádaly. Není proto nutné, aby dovolací soud jejich argumentaci opakoval, neboť postačí odkázat na jejich argumentaci. Na případ, kdy obviněný v dovolání vznáší obsahově shodné námitky s těmi, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. 34. Pokud dovolatel namítl neplatnost uzavíraných úvěrových smluv s ohledem na nepřiměřenou výši RPSN, postačuje odkázat na bod 9. rozsudku soudu prvního stupně, v němž velmi podrobně a s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že z důvodu neplatnosti ustanovení o RPSN nedochází k neplatnosti celé smlouvy. Na uvedeném ničeho nemění ani dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť z něj nevyplývá podpora pro jeho opačně vyznívající argumentaci. Totéž platí o námitce dovolatele stran povinnosti úvěrových společností prověřovat úvěruschopnost klienta, z jejíhož nedodržení by podle jeho mínění mělo vyplývat spoluzavinění poškozených, neboť i k tomu se na odkazovaném místě soud prvního stupně podrobně vyjádřil. 35. V citovaném bodě soud prvního stupně sdělil také důvody, na jejichž základě opodstatněně považoval dovolatelem uváděné údaje o dalších závazcích za podstatný údaj smlouvy. Odkázat lze dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 4 Tdo 85/2022, podle něhož „[z]a nepravdivý údaj, který je podstatný pro uzavření úvěrové smlouvy, je třeba považovat takový údaj, který představuje jeden z rozhodujících údajů pro uzavření úvěrové smlouvy, byť se nemusí jednat o údaj jediný“. Platí, že za podstatné je třeba považovat nepochybně údaje o výši příjmu žadatele o úvěr, jeho zaměstnavateli, ceně nemovitosti, která má být úvěrovaná, neboť se jedná o rozhodující údaje pro posouzení bonity klienta ... spolu s dalšími podstatnými údaji (např. výše zadlužení klienta) ... (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2022, sp. zn. 4 Tdo 530/2021). Výši nesplacených závazků za podstatný údaj označil Nejvyšší soud i ve svém usnesení ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 804/2017. Podrobně se k totožným námitkám dovolatele vyjádřil i odvolací soud ve svém usnesení (body 17. a násl.). 36. Otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestné represe se zabýval odvolací soud v bodě 22. – 23. svého usnesení. S odkazem na příslušná teoretická východiska a konkrétní skutkové okolnosti projednávaného případu zde dospěl k závěru, že jednání dovolatele se nevyznačovalo žádnými výjimečnými okolnostmi, pro které by nebylo na místě jeho jednání posoudit jako trestný čin. Správně přitom odvolací soud poukázal nejen na množství uzavřených smluv, ale také jeho první insolvenční řízení, v němž uhradil pouze 37 % z celkové dlužné částky. V souvislosti s tím nelze podle mínění Nejvyššího soudu pominout, že první z úvěrů, které jsou předmětem projednávané věci, byl obviněným uzavřen dne 14. 6. 2022 a poslední dne 22. 5. 2023, přičemž ještě dne 14. 6. 2023 uzavřel smlouvu o zápůjčce, čemuž hned 22. 8. 2023 následoval jeho insolvenční návrh. Nelze proto pominout, že dovolatel byl zkušeným žadatelem o úvěry (což potvrdila i svědkyně Š. J.). Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že o úvěry si žádal opakovaně v různých výších, dokud mu nebyly schváleny. Proto lze mít za to, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. 37. Z výše uvedeného vyplývá, že námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými. Jak již bylo zmíněno výše, jedná se o námitky opakované, s nimiž se soudy nižších stupňů správně a dostatečně vypořádaly. IV./4. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům 38. Mimo obsahový rámec dovolacích důvodů se nacházejí námitky obviněného týkající se uloženého trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr.). 39. Dovolatelem citované pasáže rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2020, sp. zn. 9 T 20/2019, jasně ukazují, že jeho závěry nejsou pro projednávanou věc vůbec přiléhavé. Vyplývá z nich totiž, že v citované věci dospěl soud k závěru, že poškozená neprověřila finanční možnosti toho, komu půjčila peníze a „úmyslně (s vidinou zisku) postupovala v rozporu se zákonným požadavkem na náležitou odbornou péči“. V projednávané věci však soudy jednoznačně uzavřely, že úvěrové společnosti dostály svým povinnostem a byl to naopak obviněný, kdo „cíleně zneužil institutu smlouvy o úvěru k páchání trestné činnosti“ (viz bod 20. usnesení odvolacího soudu). Je tedy zřejmé, že na projednávanou věc nelze použít závěry citovaného rozhodnutí ani ve vztahu k otázce trestu. 40. Ke konkrétním námitkám dovolatele lze stručně poznamenat, že není jasné, jakým způsobem by mu mělo být znemožněno splácení dluhů v rámci insolvenčního řízení, neboť mu byl uložen trest s podmíněným odkladem. Je sice pravdou, že s ohledem na samotné odsouzení již zřejmě nebude moci být dále příslušníkem Policie ČR, tomu by však bylo možno zabránit pouze jeho zproštěním obžaloby. Vzhledem k tomu, že mu soud prvního stupně uložil trest při samé dolní hranici zákonné trestní sazby, nadto bez přímého výkonu, není zřejmé, jaký trest by podle mínění obviněného odpovídal „účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život“ (samozřejmě opět s výjimkou jeho zproštění, a tedy neuložení trestu žádného). IV./5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 41. Dovolatelem označená druhá varianta tohoto dovolacího důvodu [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)] by mohla být naplněna pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že již řízení napadenému usnesení krajského soudu předcházející, a tedy rozsudek soudu prvního stupně byl zatížen vadou, která naplňuje některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. K takovému zjištění však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně proto nezatěžuje ani vada ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. IV./6. K otázce porušení základních práv obviněného 42. Obviněný rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za nepřezkoumatelná. Předně je na místě připomenout, že podle judikatury Ústavního soudu není v rozporu s požadavky spravedlivého procesu taková praxe, kdy odvolací soud po dostatečném přezkoumání napadeného rozhodnutí, v situaci, že se závěry soudu prvního stupně souhlasí, na tyto zcela nebo zčásti ve svém rozhodnutí odkáže. Byť součástí práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 795/21). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59–60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Strany soudního řízení však mohou očekávat, že dostanou konkrétní a výslovnou odpověď na námitky, které jsou zásadní pro výsledek řízení (viz rozsudek velkého senátu ze dne 11. 7. 2017, Moreira Ferreira proti Portugalsku, č. 19867/12, bod 84, rozsudek ze dne 17. 4. 2018, Cihangir Yıldız proti Turecku, č. 39407/03, bod 42, nebo rozsudek ze dne 29. 1. 2019, Orlen Lietuva Ltd. proti Litvě, č. 45849/13, bod 82). 43. Odvolacímu soudu obviněný vyčítá, že se nevyjádřil k jím citované judikatuře Nejvyššího soudu. Z obsahu odůvodnění odvolání obviněného (č. l. 943–944) je zřejmé, že obsahuje citaci judikátu týkající se otázky, kdy je nepravdivý údaj podstatným údajem pro uzavření smlouvy. Na uvedenou otázku reagoval odvolací soud v bodě 17. svého rozhodnutí. Následující citace uvedené obviněným se vztahují k použití zásady subsidiarity trestní represe, k níž se odvolací soud vyjádřil v bodech 22. – 23. Pokud jde o odkaz na výklad Ústavního soudu stran interpretace zákona (opakovaný i v odůvodnění dovolání), jedná se o připomenutí obecných zásad, k nimž se odvolací soud těžko mohl konkrétně vyjádřit. Také na všechny další zásadní námitky obsažené v odvolání poskytl odvolací soud dostatečnou odpověď. 44. Do určité míry je třeba dát za pravdu obviněnému stran odůvodnění odlišného charakteru smluv vyžadující jinou právní kvalifikaci. Přestože soud prvního stupně splnil svoji povinnost uvést, na základě jakých skutkových zjištění dospěl k závěru o vině obviněného, jeho odůvodnění právního posouzení je značně strohé, neboť se omezil na připomenutí skutkových podstat obou přečinů a velkou část následující argumentace věnoval přečinu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, aniž by výslovně vysvětlil, proč právě skutek pod bodem 2) je posouzen jako přečin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že předmětnou námitku stran rozlišení obou trestných činů nevznesl obviněný v odvolání, nevěnoval jí ani odvolací soud bližší pozornost a omezil se na konstatování, že příčinou je odlišný charakter uzavíraných smluv. Z odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá, že přečinu úvěrového podvodu se obviněný pod bodem 1) výroku o vině dopustil tím, že uvedl nepravdivé údaje při sjednávání úvěrových smluv. Trestní odpovědnost podle § 211 tr. zákoníku o úvěrovém podvodu může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru (upravenou v § 2395 až 2400 o. z.), a nikoli v návaznosti na jiné smlouvy, a to i přesto, že jejich předmětem může také být poskytnutí peněžních prostředků [srov. Šámal, Pavel. § 211 (Úvěrový podvod). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2716, marg. č. 4.]. Protože v případě jednání pod bodem 2) výroku o vině uzavřel obviněný smlouvu o zápůjčce (§ 2390 a násl. o. z.), nemohlo být jeho jednání posouzeno jako přečin úvěrového podvodu, ale muselo být kvalifikováno jako přečin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Byť je zcela na místě soudu prvního stupně tento nedostatek jeho odůvodnění vytknout, nelze seznat, že by jím byla způsobena nepřezkoumatelnost rozsudku jako takového. Jak již bylo zmíněno, soud prvního stupně dostatečně vyložil, k jakým skutkovým závěrům dospěl, jakož i přiléhavost právní kvalifikace. Nedošlo tedy k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces v takové míře, aby to vyžadovalo kasaci napadených rozhodnutí. 45. V této souvislosti je možno připomenout, jak opakovaně činí též Ústavní soud, že „[p]rávo stěžovatele na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručuje a ze své podstaty ani zaručovat nemůže, že řízení (jeho výsledek) bude odpovídat požadavkům účastníka příslušného řízení; tato práva znamenají, že řízení bude probíhat podle předem jasně stanovených pravidel spravedlivého soudního řízení. Teprve v případě, zjistí-li se závažné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či dokonce libovůle, nastává prostor pro zásah Ústavního soudu“ (viz usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 3093/20). V. Způsob rozhodnutí 46. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitky dovolatele, které odpovídaly vymezení jím zvolených dovolacích důvodů byly shledány neopodstatněnými. Nebyl shledán ani důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí z důvodu porušení základních práv obviněného. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. 47. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 14. 4. 2026 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu