6 Tdo 277/2026-1101 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný Ing. Peter Vlk proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2025, sp. zn. 7 To 179/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 93/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 90 T 93/2023, uznal obviněného Ing. Petera Vlka (dále jen „obviněný“) vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého (zestručněně) dne 7. 3. 2020 v XY, jako znalec jmenovaný předsedou Krajského soudu v Brně, na základě žádosti obhájce vypracoval znalecký posudek č. 393-12/2020 z oboru doprava, odvětví doprava silniční, doprava městská se specializací pro technické posudky o příčinách dopravních nehod, který mu následně předal, a ten jej předložil v Brně na ulici Polní 39 jako důkaz v trestním řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 101/2020 v trestní věci obviněného M. V. Následně dne 16. 9. 2020 v budově Městského soudu v Brně při hlavním líčení v této trestní věci, které se konalo v čase od 13:00 hod do 15:30 hod, a po poučení podle § 106 tr. ř. a připomenutí znaleckého slibu, přednesl závěry tohoto svého znaleckého posudku a tento znalecký posudek zde obhajoval. V tomto svém znaleckém posudku uvedl nesprávné údaje o příčině a průběhu dopravní nehody, ke které došlo dne 13. 10. 2019 v čase 20:27 hod. v Brně na ulici XY ve směru jízdy od ulice XY směrem k ulici XY, při které došlo k usmrcení chodkyně L. C. Konkrétně nesprávně stanovil rychlost vozidla M. V., kterou se pohybovalo k místu dopravní nehody, na hodnotu 40 km/hod., a nesprávně vyhodnotil, že poté, co při střetu vozidla a chodkyně došlo nejprve k podražení jejích nohou, pak k nahození jejího těla levou stranou na kapotu a k nárazu hlavy do čelního skla, byla chodkyně vezena na kapotě vozidla a řidič začal na danou situaci reagovat brzděním, čímž došlo ke sklouznutí těla chodkyně z kapoty na komunikaci vedle tohoto ještě jedoucího vozidla, přičemž svoje závěry uvedené v tomto znaleckém posudku formuloval za použití k tomu, s ohledem na konkrétní zajištěné stopy a posuzovaný kontext dopravní nehody, profesně za daných okolností nepřípadných a nepřiléhavých metod znaleckého zkoumání, a to tzv. metody odhození střepů a tzv. metody navinutí, ačkoliv věděl a byl co do myslitelné alternativy srozuměn s tím, že by tyto závěry znaleckého posudku mohly pomoci obhajobě M. V., že na uvedené dopravní nehodě nenese žádné zavinění, případně že jeho míra zavinění je nižší. M. V. byl následně rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2021, č. j. 3 T 101/2020-569, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2021, č. j. 5 To 142/2021-654, uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. 2. Za tento a za sbíhající se přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 3. 2021, č. j. 2 T 53/2020-178, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2021, č. j. 9 To 247/2021-228, byl obviněnému uložen souhrnný peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady motorových vozidel, strojírenství všeobecně se specializací opravárenství a technický stav motorových vozidel, doprava silniční městská se specializací pro technické posudky o příčinách dopravních nehod v trvání třiceti šesti měsíců. Výrok o trestu z citovaného rozsudku byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen. Pro další skutek byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby. 3. K odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 9. 2025, sp. zn. 7 To 179/2024, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl o uložení peněžitého trestu ve výměře 40 denních sazeb po 500 Kč (celkem 20 000 Kč) a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu znalecké činnosti v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady motorových vozidel, strojírenství všeobecně se specializací opravárenství a technický stav motorových vozidel, doprava silniční městská se specializací pro technické posudky o příčinách dopravních nehod v trvání 12 měsíců, a to již pouze za nyní projednávanou trestnou činnost, neboť u výše uvedené sbíhající se trestné činnosti byl peněžitý trest zaplacen a doba výkonu trestu zákazu činnosti už uplynula, tudíž nebyly shledány zákonné podmínky pro ukládání souhrnného trestu. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný ve výrocích II. a III. dovoláním, ve kterém uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadami uvedenými v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že odvolací soud sice formálně provedl pokyny, které mu uložil Nejvyšší soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 6 Tdo 174/2025, avšak nedostál jejich věcnému obsahu a jeho závěry jsou materiálně totožné se závěry původního usnesení odvolacího soudu ze dne 3. 10. 2024. Odvolací soud sice jednotlivé důkazní návrhy obhajoby znovu identifikoval, avšak bez skutečného posouzení jejich významu je buď opět odmítl nebo jejich význam bagatelizoval, přičemž jeho postup je podle dovolatele v přímém rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu, jímž byl vázán. 5. Odvolací soud podle obviněného nesprávně posoudil význam navrhovaných důkazů, které se týkaly odborných otázek rozhodných pro posouzení věci, především odborné literatury vysvětlující metodu navinutí, video-simulací z programu PC-Crash, znaleckých standardů a odborného vyjádření MUDr. Igora Fargaše. Tyto důkazy přímo zpochybňují správnost posouzení znalců, z nichž soudy vycházely, a zároveň potvrzují závěry obsažené v jeho vlastním znaleckém posudku. Podle obviněného se odvolací soud těmito návrhy nezabýval věcně a omezil se pouze na konstatování jejich nadbytečnosti, aniž by uvedl, proč nejsou způsobilé ovlivnit výrok o vině. Navrhované důkazy však mají zásadní význam zejména pro posouzení mechaniky střetu, rychlosti vozidla v době nárazu a následného pohybu těla poškozené, tedy otázek, které jsou podle jeho názoru stěžejní pro posouzení subjektivní stránky trestného činu. 6. Soudy nesprávně a nekriticky převzaly tvrzení revizního znalce doc. Ing. Aleše Vémoly, Ph.D., znalce z oboru dopravy, odvětví doprava silniční a městská, že metoda navinutí je zastaralá, nepoužívaná a nevědecká, a to bez toho, aby si ověřily, zda je tato úvaha podložena odbornými studiemi či praxí. Obviněný tvrdí, že metoda navinutí je standardní, moderní a vyučovaná na technických univerzitách, a poukázal na literaturu, která ji přímo popisuje. Podle něj je nelogické, že soudy považovaly metodu navinutí za zastaralou, ačkoli se opakovaně objevuje ve výukových materiálech, které mají jednoznačnou odbornou autoritu. Revizní znalec svá tvrzení ničím nedoložil, přičemž soudy jeho závěry bez dalšího přijaly, ačkoliv existuje „hromada literatury“, která jeho závěry vyvrací (seznam pěti titulů vydaných v letech 1997–2012 učinil obviněný součástí dovolání). Pokud odvolací soud odmítl tyto důkazy provést s tím, že není znalcem, argumentuje obviněný, že z nich měl pouze zjistit, že o metodě navinutí dané publikace pojednávají, na což není třeba odborných znalostí, stačilo by nahlédnutí do obsahu. Podle obviněného se ve smyslu aktuálnosti metody navinutí vyjádřil v hlavním líčení i Ing. Jiří Meduna, znalec z oboru dopravy, odvětví doprava silniční a městská. 7. Obviněný rovněž namítl, že závěry znalců Ing. Jiřího Meduny a doc. Aleše Vémoly jsou v rozporu s fotodokumentací zajištěnou Policií České republiky a protokolem o dopravní nehodě, zejména pokud jde o otázku kontaktu hlavy poškozené s čelním sklem a existenci či neexistenci stopy na střeše vozidla. Závěr o tom, že hlava poškozené nenarazila do čelního skla, je v příkrém rozporu s fotografií, kde jsou patrny vlasy poškozené zachycené v prasklině skla. Obviněný dále uvedl, že revizní znalec nedostatečně pracoval s protokolem o nehodě, konkrétně odmítl zohlednit závěry policejního orgánu o absenci stopy na střeše vozidla. Nečistota na střeše vozidla patrná na fotografii se nachází zcela mimo případnou dráhu letu poškozené. K tvrzení doc. Aleše Vémoly, že chodec je vezen na kapotě pouze při rychlosti 5–10 km/h a když vozidlo brzdí, obviněný poukázal na Znalecký standard č. III, kde se naopak píše o naložení chodce na kapotu v případě, kdy vozidla nebrzdí. Ohledně závěru soudu o nepoužitelnosti metody odhození střepů u moderních vozů odkázal na publikaci doc. Ing. Marka Semely, Analýza silničních nehod I., kde je tato metoda rozvedena pro plastové světlomety a čelní skla a je zde uveden vzorec, který obviněný použil. 8. Obviněný rovněž uvedl, že závěry revizního znalce nejsou výsledkem revizního posudku v pravém slova smyslu, protože se dostatečně nevypořádaly s oběma předchozími znaleckými posudky, ale pouze převzaly závěry znalce Ing. Jiřího Meduny a vymezily se vůči jeho vlastním závěrům bez hlubšího odůvodnění. Revizní znalec měl povinnost aplikovat a porovnat metody obou znalců, vyhodnotit podklady a poskytnout objektivní závěr, což podle něj neučinil. Obviněný tvrdí, že absence video-výstupů z programu PC-Crash znemožňuje přezkoumat přesnost a správnost závěrů revizního znalce. Obviněný sám video-simulace z programu PC-Crash odvolacímu soudu předložil. V dovolání k tomu podrobněji rozvádí, co z těchto videí podle něj vyplývá (aniž by reagoval na argumentaci odvolacího soudu vztahující se k neprovedení tohoto důkazního návrhu). 9. Obviněný dále namítl, že soudy nevzaly v úvahu reakční dobu řidiče. Řidič měl na reakci k dispozici pouze 0,85 sekundy, což je doba kratší než obvyklá reakční doba řidiče, a tedy i kratší než doba potřebná k tomu, aby mohl střetu zabránit při jakékoli rychlosti. Tato skutečnost je podstatná pro posouzení toho, zda jeho posudek mohl nebo nemohl ovlivnit výsledek původního trestního řízení proti řidiči. V podstatě všichni tři znalci (včetně obviněného) se shodli, že technickou příčinou dopravní nehody byl náhlý vstup chodkyně do jízdní dráhy vozidla a řidič neměl žádnou možnost střetu zabránit. 10. Obviněný shrnul, že odvolací soud zcela rezignoval na provedení jakéhokoli navrženého důkazu, nijak se jeho návrhy nezabýval a nereagoval na ně. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výrocích č. II. a III. a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a zprostil jej obžaloby, alternativně aby věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. 11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný opakuje svou dosavadní obhajobu a podstatná část textu dovolání je shodná s jeho dovoláním předchozím. Konstatoval, že obviněný nereflektuje závěry, které Nejvyšší soud uvedl ve svém zrušujícím usnesení, zejména poznámku týkající se nepřehlednosti a nesrozumitelnosti předchozího podání, a nereaguje ani na důkazy provedené odvolacím soudem, jak je patrno z nezměněné námitky neprovedení odborného vyjádření MUDr. Igora Fargaše. Podle státního zástupce Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí shledal důvodnými pouze námitky týkající se opomenutých důkazů ve smyslu třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zatímco obsáhlá technická polemika obviněného o správnosti jednotlivých znaleckých metod tomuto dovolacímu důvodu neodpovídala. Státní zástupce uvedl, že podle jeho názoru lze i nyní za dovolací argument ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat pouze námitky týkající se domněle neprovedených či nedostatečně posouzených důkazních návrhů. 12. Mezi námitky neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů zařadil státní zástupce i otázku, zda je při střetu automobilu s chodcem uplatnitelná metoda navinutí chodce na vozidlo. Přesto k ní konstatoval, že metoda navinutí je uvedena ve vzorovém znaleckém posudku připojeném jako Příklad č. 1 ke Standardu znalecké činnosti v oboru: Doprava, odvětví Doprava silniční, specializaci Posuzování technických příčin nehod. Tento materiál byl vydán dne 25. 4. 2024 a jako metodický a výkladový materiál je dostupný v sekci „Znalci“ na webu Ministerstva spravedlnosti. Touto metodou byla ovšem ve vzorovém příkladu stanovena rychlost v rozpětí 30–70 km/h, kdežto výpočty podle Pultara jen v rozpětí 54–59 km/h a podle Kühnela jen v rozpětí 52–56 km/h. Státnímu zástupci se tak metoda navinutí jeví jako velmi nepřesná. Obviněný také podle odůvodnění odvolacího soudu není stíhán za samotné zvolení nesprávné metody. 13. Státní zástupce dále zdůraznil, že odvolací soud po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu odstranil vady týkající se nepřezkoumatelnosti svého předchozího usnesení a podrobně se zabýval všemi důkazními návrhy obviněného. Na stranách 6 až 12 svého rozsudku věcně a srozumitelně vyložil důvody, pro které považoval jednotlivé navrhované důkazy za nadbytečné, a to v souladu s judikaturou Ústavního soudu k problematice odmítání důkazních návrhů. Státní zástupce uvedl, že odvolací soud výslovně identifikoval každý z důkazních návrhů, které obviněný označoval jako opomenuté, a vysvětlil, proč jejich provedení nebylo nezbytné. Odborné vyjádření MUDr. Igora Fargaše bylo v řízení provedeno a vyznělo spíše v neprospěch obviněného (neboť poměrně závažná zranění poškozené nelze vysvětlit při rychlosti automobilu do 50 km/h a ke konkrétní nárazové rychlosti se vyjádřit nemohl). Státní zástupce shrnul, že dovolání obviněného z větší části spočívá na technických úvahách, které pod žádný z dovolacích důvodů podřadit nelze, a polemice se znaleckými závěry, která se rovněž vymyká předmětu dovolacího řízení. Zjevně neopodstatněné jsou pak námitky stran opomenutých důkazů. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. III. Formální podmínky věcného projednání dovolání 14. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. 15. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda jeho konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.). 16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. IV. Důvodnost dovolání 17. Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že ve věci již jednou rozhodl, a to usnesením ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 6 Tdo 174/2025. Důvodem zrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 7 To 179/2024) byla skutečnost, že odvolací soud nijak nereagoval (ani v rámci veřejného zasedání, ani v odůvodnění rozhodnutí) na důkazní návrhy obviněného obsažené v jeho odvolání, a dále že se nezabýval konkrétní odvolací argumentací obviněného (obojí viz body 18. až 20. usnesení dovolacího soudu). V závěru nyní podaného dovolání obviněný tvrdí, že odvolací soud opět na žádné jeho důkazní návrhy nereagoval, a to přesto, že v první části dovolání obsahuje argumentaci vztahující se k odvolacím soudem provedenému důkazu odborným vyjádřením MUDr. Igora Fargaše, které podle obviněného odvolací soud bagatelizoval. Důvodem je zřejmě fakt, že dovolání tvoří pouze mírně upravený text dovolání původního, kde tedy obviněný zřejmě opomněl některé pasáže přizpůsobit aktuálnímu stavu řízení a částečnému vyhovění jeho důkazním návrhům odvolacím soudem. Je však možno předeslat, že nyní se již odvolací soud zabýval všemi důkazními návrhy obviněného, důkaz odborným vyjádřením MUDr. Igora Fargaše předložený obhajobou provedl a další návrhy zamítl s odůvodněním, s nímž se Nejvyšší soud ztotožnil, jak bude dále podrobněji rozvedeno. 18. Již v předchozím zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu bylo naznačeno, že mimo zmíněných opomenutých důkazů některé námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu mohou odpovídat, a to přes jistou nepřehlednost argumentace. Nejvyšší soud se však jimi nezabýval vzhledem k tomu, že na obdobné námitky nereagoval v tehdy napadeném rozhodnutí konkrétně ani odvolací soud, tedy jakoukoli vlastní reakci Nejvyšší soud považoval za předčasnou. Vzhledem k tomu, že je současné dovolání v převážné části doslovnou kopií původního textu, zabýval se Nejvyšší soud opětovně povahou zmíněných námitek a došel k závěru, že s jistou dávkou tolerance lze první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku týkající se údajného rozporu protokolu o dopravní nehodě (podle něhož se na střeše vozidla nenacházela žádná stopa po otěru, tedy pravděpodobně nedošlo ke kontaktu s tělem chodkyně shora), a závěru, že chodkyně (poškozená v původním řízení o dopravní nehodě, dále také „poškozená“) přes střechu vozidla přeletěla. Obviněný totiž svou argumentací de facto nestaví do opozice obsah důkazního prostředku a skutkový závěr, ale spíše dva důkazní prostředky, neboť mu obsah policejního protokolu slouží ke zpochybnění znaleckého posudku doc. Aleše Vémoly. Z tohoto úhlu pohledu by se tedy dovolací argumentace dala vyložit i jako tzv. prostá polemika se skutkovými závěry soudů a se způsobem hodnocení důkazů [což by první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo způsobilé naplnit], nicméně při popsané specifické situaci vyložil Nejvyšší soud námitku ve prospěch obviněného a dále se jí zabýval. V hlavním líčení v nyní projednávané věci obviněný svůj postup při zpracování znaleckého posudku odůvodňoval právě údajnou absencí stopy na střeše vozidla. Z toho měl dovodit, že poškozená přes střechu nepřeletěla, musela být vezena na kapotě, proto mj. použil metodu navinutí. Jinak však celkově obviněný zopakoval obhajobu spočívající v tom, že favorizuje vlastní znalecké závěry před znalci Ing. Jiřím Medunou a doc. Alešem Vémolou na základě technické polemiky o znaleckých metodách a na základě tvrzeného neúplného dokazování. Tím považoval skutková zjištění soudů o hrubě zkresleném znaleckém posudku za vadná. 19. Nejvyšší soud tedy k této námitce konstatuje, že revizní znalec doc. Aleš Vémola už v původním řízení o dopravní nehodě vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 101/2020 (dále jen „původní řízení“) vysvětlil, že stopa nacházející se na střeše sice nebyla zaznamenána v policejním protokolu o dopravní nehodě, ale byla zjevná na pořízené fotografii, přičemž je prací znalce podklady kontrolovat. Současně ale uvedl, že poškozená mohla střechu přeletět, aniž by na ní zanechala stopu, tedy jeho posudek není na existenci šmouhy na střeše závislý. Soudy v daném případě v rámci hodnocení důkazů daly přednost závěrům revizního znaleckého posudku doc. Aleše Vémoly, ale také nejdříve zpracovaného posudku Ing. Jiřího Meduny, což jim rozhodně nelze vytknout. To se týká i samotného zjištění, že znalec doc. Aleš Vémola zcela správně upřednostnil existenci otěrové stopy podle fotodokumentace, byla-li v rozporu s prostým textem protokolu o dopravní nehodě. 20. Konkrétně odvolací soud konstatoval, že rozsáhlá obhajoba obviněného byla vyvrácena jednak znaleckým posudkem Ing. Jiřího Meduny, jednak revizním znaleckým posudkem doc. Aleše Vémoly, jejichž závěry se v podstatných bodech shodují, zejména pokud jde o střetovou rychlost vozidla a mechaniku pohybu těla poškozené po nárazu. Odvolací soud připomněl, že revizní znalec podrobně vysvětlil, z jakých důvodů považuje závěry znaleckého posudku obviněného za nesprávné. Revizní znalec vycházel z kompletního spisového materiálu, znal technické parametry vozidla, hmotnost a výšku poškozené i další relevantní okolnosti nehody, a ke stanovení rychlosti vozidla a průběhu střetu použil simulační program PC-Crash s přesně nastavenými vstupními parametry. Na základě opakovaných simulací dospěl k závěru o střetové rychlosti přibližně 64 km/h s tolerancí ± 3 km/h, přičemž tento závěr považoval za náležitě verifikovaný. 21. K otázce pohybu těla poškozené odvolací soud uvedl, že revizní znalec přesvědčivě objasnil, proč považuje variantu „vezení těla na kapotě“ za nepravděpodobnou. Skutečnost, že stopa na střeše vozidla nebyla zaznamenána v protokolu o dopravní nehodě, sama o sobě neznamená, že neexistovala, neboť z fotodokumentace je setření nečistot na střeše vozidla zjevné. Chodkyně určitě nebyla vezena, byla odhozena, neboť vozidlo nebylo brzděno, v letu ji předjelo, proto dopadla za vozidlo. Revizní znalec k tomu poukázal také na tvrzení řidiče, že nebrzdil. 22. K metodám použitým obviněným odvolací soud konstatoval, že metoda odhození střepů je problematická u moderních vozidel s plastovými světlomety, a že její výsledek může být významně zkreslen dalšími okolnostmi, v daném případě zejména zachycenou kabelkou poškozené. Metodu navinutí pak považoval za překonanou zejména v situaci, kdy jsou k dispozici sofistikované simulační programy umožňující přesnější rekonstrukci nehody. Závěry revizního znalce v tomto směru označil za logické a odborně přesvědčivé. 23. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně ustálil skutková zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování, a že obhajoba obviněného byla vyvrácena zejména revizním znaleckým posudkem, jenž koresponduje se závěry prvního ve věci zpracovaného znaleckého posudku Ing. Jiřího Meduny i s dalšími provedenými důkazy (obdobně se vyjádřil soud prvního stupně v odst. 24 rozsudku). Skutkový děj považoval za zjištěný úplně a bez důvodných pochybností a neshledal důvod zasahovat do výroku o vině obviněného. 24. Z uvedeného je zřejmé, že soudy zcela logickým a správným postupem v duchu § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily provedené důkazy a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, proč se ohledně zmíněného rozporu v otázce šmouhy na střeše vozidla a možného pohybu sražené chodkyně přes jeho střechu přiklonily jednak k tomu, co je zachyceno na fotografii vozidla, jednak pak zejména k závěru revizního znaleckého posudku. O žádný rozpor mezi obsahem důkazu a vyvozeným skutkovým závěrem se tedy nejedná a lze říci, že stejně jako tato, i další námitky proti znaleckým posudkům doc. Aleše Vémoly a Ing. Jiřího Meduny cílí de facto pouze na znevěrohodnění těchto důkazů, s jejichž závěry obviněný pochopitelně nesouzněl. 25. Odmítnout je třeba také výtky směřující ke zpochybnění znaleckého posudku doc. Aleše Vémoly coby posudku revizního. Jmenovaný znalec provedl nejen analýzu samotné nehody, ale také zhodnocení obou předchozích znaleckých posudků, tedy se jim podrobně věnoval. Nelze přijmout požadavek, že měl aplikovat metody obou znalců, pokud aplikace metod zvolených obviněným za dané situace nedávala smysl a zjevně vedla ke zkresleným výsledkům. V rozporu se skutečností pak obviněný tvrdí, že revizní znalec nevzal v úvahu reakční dobu řidiče. Z obsahu jeho posudku je jednoznačně zřejmý opak. 26. Nejvyšší soud ovšem považuje za potřebné dodat, že v daném případě vykazoval posudek obviněného již sám o sobě logické rozpory, které lze rozpoznat i bez příslušných odborných znalostí v rámci procesu hodnocení důkazů, což ostatně soudy také učinily, byť se v odůvodnění svých rozhodnutí nejpodrobněji věnovaly závěrům revizního znaleckého posudku. Aniž by Nejvyšší soud zasahoval do oblasti ustálených a správných skutkových závěrů nižších soudů, pouze pro posílení jejich argumentace dodává následující: 27. Znalecký posudek obviněného byl předložen soudu prvního stupně v původním řízení poté, co již byl vypracován znalecký posudek Ing. Jiřího Meduny, jehož postup obviněný do určité míry okomentoval (v rozporu s jeho obsahem uvedl, že znalec „bez jakýchkoli propočtů a analýz určil chybně nárazovou rychlost podle všeobecného grafu odhození chodce, vyjádřil nesouhlas s úvahou, že vlivem střetu byla chodkyně vržena vpřed ve směru jízdy vozidla a po střetu mohlo dojít ke kontaktu se střechou, poukázal na údajné rozpory v určení vzdálenosti chodkyně od pravého okraje vozovky). Jeho výhrady ovšem nijak nezpochybnily gros tohoto posudku, tedy určení nárazové rychlosti s pomocí programu PC-Crash. Přesto obviněný (ač vůči reviznímu znalci namítl, že by měl aplikovat metody obou znalců, a sám se v tu chvíli nacházel v pozici, kdy chtěl zpochybnit závěry znaleckého posudku již vypracovaného), program PC-Crash nepoužil (použití tohoto programu Ing. Jiřím Medunou vůbec nezmínil), ale uchýlil se nejprve k aplikaci metody odhození střepin, u níž přitom sám konstatoval, že výsledek je pouze orientační, neboť policie zaznamenala pouze vzdálenost začátku střepů, avšak nikoli jejich velikost, „těžiště včetně určení vzdálenosti poslední střepiny a jejich těžiště“. Výsledkem byla poměrně nízká rychlost vozidla 34,4 km/h. To vše bez vysvětlení, proč právě tuto metodu zvolil a co její „orientační výsledek“ pro závěry jeho posudku znamená. Následně rovněž bez bližšího zdůvodnění proč, aplikoval metodu navinutí, přičemž, jak vyplývá ze str. 14 posudku (č. l. 292 verte), vycházel už (snad v návaznosti na výsledek předchozího orientačního výpočtu podle metody odhození střepů, ale není to zde explicitně řečeno) z předpokladu, že „nárazová rychlost byla nízká“. Tyto obě metody obviněný použil za situace, kdy mu byla známa konečná poloha těla poškozené a bylo možné s dostatečnou přesností určit i místo střetu, neboť lávka přes řeku ústila na břeh takovým způsobem, že z ní nešlo vstoupit jinam, než na přechod (na této straně ulice nebyl chodník), a místo pro vstup na přechod podle obviněného bylo 80 cm široké (č. l. 335 verte). Místo střetu se tak mohlo nacházet podélně v rozptylu oněch 80 cm. Obviněný si ostatně stejně jako další dva znalci pro potřeby znaleckého posudku místo střetu také stanovil. Nabízí se tedy otázka, proč obviněný vypočítal střetovou rychlost z polohy střepů a v rámci metody navinutí z měření poškození kapoty vozidla a tělesných parametrů chodkyně, když měl k dispozici údaje umožňující použít přesnější a modernější metody, které ostatně už dříve k určení nárazové rychlosti využil jeho kolega, jehož postup obviněný žádným relevantním způsobem nezpochybnil. 28. Logický rozpor znaleckého posudku obviněného pak spočívá v tom, že obviněný stanovil střetovou rychlost vozidla na 40 km/h, v této rychlosti by podle něj vozidlo v případě brzdění včetně reakční doby řidiče (cca 1 sekunda) zastavilo na brzdné dráze 17,9 m. V další části posudku pak tvrdí, že chodkyně byla vezena na kapotě po dobu, kdy řidič vozidlo nebrzdil, a poté, co začal brzdit, spadla. Výkladem uvedeného je tedy nutno dospět k tomu, že místo, kde bylo nalezeno tělo chodkyně, je přibližně místem, kde řidič nejpozději začal brzdit. V posuzovaném případě ovšem vozidlo ujelo od místa nálezu těla chodkyně ještě cca 30 metrů. V duchu závěrů znaleckého posudku se jedná o samotnou brzdnou dráhu bez zahrnutí reakční doby řidiče. Taková brzdná dráha obviněným stanovené rychlosti pohybu vozidla ovšem zjevně neodpovídá. Na tento logický rozpor poukázal v hlavním líčení i znalec doc. Aleš Vémola (viz č. l. 831 verte). 29. V hlavním líčení v původním řízení obviněný trval na názoru, že tělo poškozené z kapoty vozidla spadlo v důsledku brzdění. V nyní projednávaném řízení toto tvrzení poněkud rozmělnil v tom smyslu, že „pravděpodobně“ došlo k pádu v důsledku brzdění. Dále připustil vlastní údiv nad tím, že by tělo chodkyně bylo na kapotě vezeno po tak dlouhou dobu (č. l. 763). K tomu je ještě možno připomenout, že v konečné poloze leželo tělo poškozené napříč jízdním pruhem, tedy zasahovalo do jízdní dráhy vozidla takovým způsobem, že se tam podle revizního znalce nemohlo pouze sesunout přes pravý bok vozidla, přičemž pokud by se sesunulo dopředu, vozidlo by ho muselo přejet. Jeho umístění přitom koresponduje s tím, jak průběh nehody popsali Ing. Jiří Meduna a posléze také doc. Aleš Vémola. Obviněný za celou dobu původního i tohoto řízení nijak nevysvětlil, proč by podle něj nemohlo být tělo poškozené vozidlem odraženo, rotovat a přeletět přes střechu vozidla, aniž by se jí dotklo. 30. Pro dokreslení je možné doplnit tvrzení, na němž obviněný setrval po celou dobu řízení a které je i součástí jeho dovolacích námitek (byť je uplatněnému dovolacímu důvodu podřadit nelze), tedy že řidič nemohl střetu s chodkyní zabránit při žádné rychlosti, neboť v momentě, kdy ji mohl spatřit, mu do místa střetu zbývalo 0,85 sekundy, což je méně než reakční doba řidiče, která činí 1 s. Obviněný zde použil údaj, který vychází z jeho rekonstrukce průběhu nehody a představuje dobu, za kterou chodkyně došla od krajnice vozovky (kde byla dle skutkových zjištění již nepochybně pro řidiče viditelná) do místa střetu. V rozporu s logikou však (aniž by to výslovně uvedl) jeho úvaha předpokládá, že také řidič vozidla by z místa, odkud mohl poškozenou vidět (tj. podle skutkových zjištění 18 m před místem střetu) dojel do místa střetu za 0,85 s, a to při jakékoli rychlosti vozidla. 31. Oproti tomu závěr doc. Aleše Vémoly, podle kterého by řidič při rychlosti 37 km/h mohl střetu zabránit, je zcela logický. Při této rychlosti by měl řidič daleko více času než 0,85 s na to, aby chodkyni spatřil, situaci vyhodnotil a zastavil. Ostatně sám obviněný dále v dovolání uvádí, že při rychlosti 37–40 km/h by řidič k zastavení vozidla potřeboval 2,2 s (a jak již bylo uvedeno, brzdná dráha podle jeho posudku při rychlosti 40 km/h činí 17,9 m, což v zásadě odpovídá vzdálenosti, z níž mohl řidič chodkyni vidět). Vozidlo brzdící z rychlosti 37 km/h by tedy i podle údajů vypočítaných obviněným z bodu, odkud mohl řidič chodkyni vidět, do bodu, kde došlo ke střetu, jelo cca 2,2 s (načež by zcela zastavilo). V této části je tedy dovolání v podstatě vnitřně rozporné. 32. Při stanovení rychlosti vozidla, při níž by řidič mohl střetu zabránit, se již samozřejmě nebere v úvahu pouze samotné místo, kde ke střetu skutečně došlo a doba, kterou trval pohyb poškozené z krajnice na místo střetu, ale celý koridor vozidla a doba případného pohybu chodkyně v něm (jak je přehledně vysvětleno v revizním znaleckém posudku). Při některých rychlostech by tedy logicky mohlo dojít ke střetu chodkyně s jinou částí vozidla a teoreticky si lze představit i takovou (velmi nízkou) rychlost vozidla, kdy by chodkyně prošla celý koridor jeho jízdy, a to by ji i nebrzděné následně minulo. V tomto ohledu tedy nemůže obstát kritické stanovisko obviněného stran doc. Alešem Vémolou vypočtené rychlosti, při níž by ke střetu s chodkyní nemuselo dojít. 33. Jak už bylo řečeno, obviněný ve svém dovolání následně určil dobu, kterou by při rychlosti 37–40 km/h potřeboval řidič k zastavení vozidla, na 2,2 s. Svou nelogickou úvahu dále rozvinul tak, že „posunuje“ chodkyni v čase zpět na lávku, ze které k přechodu přicházela a kde ji řidič patrně nemohl vidět. Relevantní však je situace, kdy se chodkyně za jakékoli modelové rychlosti vozidla nacházela na krajnici, kde byla pro řidiče viditelná z oněch cca 18 m. „Pohybování“ chodkyní v čase zpět zde v podstatě obviněnému slouží k tomu, aby v modelové situaci k jejímu střetu s vozidlem došlo (jde o podobnou úvahu, jako když ve znaleckém posudku při stanovení rychlosti vozidla pomocí metody navinutí vyšel obviněný z předpokladu, že „rychlost vozidla byla nízká“). 34. Obviněný ve svém dovolání mimo jiné zdůrazňoval, že technickou příčinou nehody byl náhlý vstup chodkyně do vozovky, což konstatovali všichni znalci. To je sice pravda, nelze z toho nicméně vyvodit, že by znalecký posudek obviněného nebyl způsobilý výsledek původního řízení nijak ovlivnit. Je třeba připomenout, že ačkoli by podle skutkových závěrů původního řízení řidič nemohl střetu s chodkyní zabránit ani při povolené rychlosti 50 km/h, byl uznán vinným, a to zejména proto, že jel prokazatelně rychlostí vyšší, v důsledku čehož způsobil těžší následek spočívající v mnohačetných devastujících zraněních, která poškozená neměla šanci přežít. V kontrastu k tomu je zřejmé, že pokud by jel obviněným stanovenou rychlostí 40 km/h, která se již velmi blížila rychlosti 37 km/h, při které by podle revizního znalce mohl vozidlo zcela zastavit, zranění poškozené by musela být daleko mírnější a pravděpodobnost jejího přežití by byla nesrovnatelně vyšší. Z tohoto hlediska tedy posudek obviněného vyzněl výrazně ve prospěch původně obviněného řidiče a pokud by z něj soudy vycházely, měl by potenciál významně ovlivnit rozhodnutí soudu v trestní věci. Znalecké závěry obviněného totiž konstatovaly mj. dodržení zákonem předepsané rychlosti vozidla a výlučné zavinění na straně poškozené, což jsou odborné výstupy s možným přímým dopadem na rozhodnutí soudu o vině i případném trestu řidiče motorového vozidla, který zpracování znaleckého posudku obviněného inicioval. 35. Obviněný v této souvislosti také trval na svém tvrzení, podle kterého vytvořila chodkyně pro řidiče překážku nejen náhlou, ale také neočekávanou, ačkoli doc. Aleš Vémola k tomu vysvětlil, že v místě přechodu pro chodce nemůže být chodec nečekanou překážkou. Nejvyšší soud podotýká, že přechod byl označen nejen příslušnou dopravní značkou, předcházela mu značka snižující rychlost na 50 km/h, ale také na silnici před ním byl vyznačen červený pás (kde byla současně upravená vozovka směrem ke snížení rychlosti vozidel). Současně lze podotknout, že pokud řidič vidí, že v místě vstupu na přechod pro chodce je tma (v inkriminované době byl efekt svítící lampy pouličního osvětlení eliminován vzrostlým stromem), což je situace srovnatelná s jinou okolností znemožňující výhled, měl by tomu rychlost přizpůsobit. I z toho je tedy patrná snaha obviněného těžiště viny za vzniklou dopravní situaci překlopit na stranu poškozené chodkyně. 36. S ohledem na řečené je zřejmé, že pro posouzení věci není podstatné, zda jsou metoda navinutí a metoda odhození střepů zastaralé či zda mají stále nějaké uplatnění např. v situacích, kdy místo střetu nelze podle ničeho určit. Metody mohou logicky být zastaralé pro většinu situací, které odborně zanalyzuje a vyhodnotí program PC-Crash, přičemž stále může mít smysl jejich cizelování pro některé výjimečné případy. To však nebyl případ projednávané věci, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že aplikace těchto metod nebyla namístě. Z tohoto hlediska také odvolací soud správně odmítl provést důkazy odbornou literaturou ohledně toho, zda se o metodě navinutí vyučuje apod., byť svůj postup stručně zdůvodnil tím, že soudu nepřísluší vyjadřovat se k technickým odborným otázkám. Z kontextu odůvodnění jeho rozhodnutí totiž i výše uvedený důvod zřetelně vyplývá. Zjevně nadbytečné pak byly důkazy simulacemi v programu PC-Crash, které dodatečně vytvořil obviněný. Ač obviněný tvrdí na více místech písemného dovolání opak, v hlavním líčení konaném u soudu prvního stupně dne 23. 1. 2024 byla přehrána video-simulace, kterou v rámci svého znaleckého posudku vytvořil doc. Aleš Vémola (viz č. l. 830 verte a 831) a celý skutkový stav byl již dostatečně prokázán. Nejvyšší soud k tomu pouze připomíná, že soud není povinen provést všechny stranami navržené důkazy, podle § 2 odst. 5 tr. ř. je pouze povinen postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. V daném případě také odvolací soud zamítnutí důkazních návrhů dostatečně a logicky zdůvodnil (viz odst. 21 odůvodnění rozsudku). Nutno též v návaznosti na dovolací námitky zdůraznit, že předchozí zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo a nemohlo být instrukcí odvolacímu soudu k tomu, aby vyhověl veškerým důkazním návrhům obhajoby, nýbrž uvedený soud zavázalo toliko k nápravě vady spočívající v tom, že se soud v předchozím veřejném zasedání ani v odůvodnění jeho usnesení k návrhům na doplnění dokazování nijak nevyjádřil, ani nedal stranám procesní prostor k jejich vznesení. Tato vada byla beze zbytku odstraněna, jak plyne z protokolu o veřejném zasedání ze dne 25. 9. 2025 a z odůvodnění rozsudku krajského soudu z téhož dne. K případnému tzv. „opomenutí důkazů“ možno zcela závěrem poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Takto ve věci nakonec striktně postupováno bylo. Bylo-li možno námitky obviněného stran neprovedení navržených důkazů odvolacím soudem pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nemohly být shledány důvodnými. 37. Pokud pak jde o odborné vyjádření MUDr. Igora Fargaše, to odvolací soud k důkazu provedl, poměrně podrobně rekapituloval a zhodnotil samostatně i v souvislosti s již provedenými důkazy (viz odst. 20 odůvodnění rozsudku). Obviněný se v rámci svého dovolání soustředil na vyjádření soudu, že dotyčný není soudní znalec. To však není podstatou hodnocení, kterému Nejvyšší soud nemá co vytknout. Závěr, že odborné vyjádření nemohlo na přijatých skutkových závěrech nic změnit, je zcela logický. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že MUDr. Igor Fargaš se ve svém odborném vyjádření mj. k nárazové rychlosti vozidla nevyjádřil jednoznačně. Uvedl, že z pohledu soudního lékařství nelze přesnou nárazovou rychlost určit, přičemž porovnáním ujeté vzdálenosti s místem nálezu těla poškozené odhadoval rychlost spíše do 50 km/h. Současně však poukázal na to, že poškozená utrpěla neobvykle závažná a mnohočetná poranění, která by při střetové rychlosti do 50 km/h neměla být tak výrazná, a připustil, že existuje více možných variant průběhu nehody. Odvolací soud proto vyhodnotil toto odborné vyjádření jako obecné a nevedoucí ke zpochybnění skutkových závěrů, k nimž dospěl soud prvního stupně na základě znaleckých posudků z oboru dopravy. 38. V každém případě lze shrnout, že v nyní přezkoumávaném rozhodnutí odvolací soud reagoval na obhajobu obviněného a vypořádal se nejen s důkazními návrhy, ale dostatečně také s odvolací argumentací. Dlužno pak dodat, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Jejich rozhodnutí tak nelze označit za nepřezkoumatelná. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. V. Způsob rozhodnutí 39. Dovolací argumentace, jak plyne z výše uvedeného, z části neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů a z části je zjevně neopodstatněná. Proto Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 7. 5. 2026 Mgr. Pavel Göth předseda senátu