6 Tdo 279/2026-4141 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 5. 2026 o dovolání, které podala obviněná M. J. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2025, č. j. 5 To 164/2024-3937, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 137/2017, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 13. 9. 2023, č. j. 66 T 137/2017-3689, byla obviněná M. J. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se zkráceně vyjádřeno dopustila ke škodě společnosti Horské lázně Karlova Studánka, IČO: 14450216, tak, že v době od 1. 3. 2010 do 30. 11. 2013, spolu s obviněnou P., se zištným záměrem jako osoby zaměstnané v poškozené společnosti, podle svého pracovního zařazení odpovědné za vydávání pokladní hotovosti z hlavní pokladny, společným jednáním protiprávně, na podkladě účelově vytvořených účetních případů, dlouhodobě opakovaně vyváděly z hlavní pokladny finanční hotovost, jak je podrobněji popsáno ve výroku rozsudku výše uvedeného soudu, čímž způsobily škodu v celkové výši 1 936 055 Kč. 2. Obviněná byla za tento zločin odsouzena podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků a šesti měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku jí byla jako podmínka osvědčení uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu zaměstnání účetní a výkonu živnosti spočívající v činnosti účetních poradců, vedení účetnictví a vedení daňové evidence na dobu tří roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Horské lázně Karlova Studánka, IČO: 14450216, částku 1 856 555 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 5. 2025, č. j. 5 To 164/2024-3937, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h), l) tr. ř. 5. Dovolatelka v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítá, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“). Uvádí, že podle čl. III, bodu 1. Rozvrhu práce odvolacího soudu pro rok 2024 se přednostně přidělují nepravomocné věci senátu, který již v minulosti rozhodoval o odvolání proti rozsudku. Není tedy podstatné, že původní senát č. 7 To odvolacího soudu v okamžiku nápadu věci již neexistoval, ale podstatné je, že u tohoto soudu působili soudci, kteří se podíleli na rozhodování věci v předchozích fázích řízení. Ze zmíněného rozvrhu práce je podle obviněné zřejmé, že u tohoto soudu působila soudkyně Mgr. Monika Zubková, která byla od počátku členkou senátu č. 7 To. Obdobně byl soudcem odvolacího soudu Mgr. Karel Šigut, který v této věci vypracoval v pořadí první zrušující rozhodnutí. Obviněná je proto přesvědčena, že věc měla být přidělena senátu č. 7 To, v kterém působili jmenovaní soudci, a nikoli senátu č. 5 To. V této souvislosti uvádí, že senát č. 5 To Krajského soudu v Ostravě se odchýlil od všech východisek a závěrů předchozího rozhodování senátu č. 7 To označeného soudu. 6. V další části dovolání obviněná shrnuje podstatné závěry rozhodnutí senátu č. 7 To v předcházejícím řízení, k nimž se soud prvního stupně a odvolací soud v posledním rozhodnutí nevyjádřily a její námitky zcela přehlédly. Přitom zpochybňuje i hodnocení výpovědi spoluobviněné A. P. Soudy se rovněž nevypořádaly se závěrem odvolacího soudu obsaženým v jeho zrušujícím rozhodnutí, pokud jde o zohlednění dalších 131 útoků se škodou v celkové výši 1 215 982 Kč, která byla způsobena jednáním posuzovaným v jiném trestním řízení. Postupem odvolacího soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Předcházející zrušující rozhodnutí vymezila základní směr pro vedení řízení a způsob a rozsah nezbytného dokazování, což odvolací soud v posledním zamítavém rozhodnutí vůbec nerespektoval. Soudy se nezabývaly jejími důkazními návrhy, které shrnula v připojené příloze k dovolání. Nebyla ověřena ani fiktivnost plnění u dotčených dodavatelů (přinejmenším v případě bodů 29. a 37. výroku o vině). Nebyl rovněž splněn pokyn uložený odvolacím soudem v předcházejícím kasačním rozhodnutí ohledně ověření údaje, zda nepravdivé příjemky byly součástí systému ABRA. Obviněná popírá, že by měla vyhotovovat nepravdivé výdejky, které navíc nebyly součástí spisu. Pokud jde o útoky popsané pod body 30., 32., 33. a 35. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, soudy nedospěly ke spolehlivému závěru, zda šlo o případy dobropisů či nikoli. Neúplně byl splněn pokyn odvolacího soudu spočívající v opatření úplných výpisů z bankovních účtů poškozeného. Podle obviněné nebylo ani zjištěno, které výdajové pokladní doklady byly dodatečně změněny a editovány. Neprovedením navrhovaných důkazů zůstala rozhodná skutková zjištění neúplná, což podle obviněné zakládá existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 7. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná zejména uvádí, že nebyl řádně popsán žádný ze čtyřiceti útoků pokračujícího trestného činu a došlo také k porušení totožnosti skutku. Výhrady má také k posouzení otázky jejích finančních zdrojů v souvislosti s vkládáním peněžních prostředků na účet jejího manžela. V této věci nebyla posuzována otázka zkrácení daně, přičemž pokud odvolací soud zohlednil řešení této otázky v rámci hodnocení důkazů, je dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rámci tohoto důvodu dovolání rovněž namítá, že její jednání nemohlo být posouzeno jako spolupachatelství, protože nebylo řádně dovozeno, že jí byly svěřeny peněžní prostředky poškozené právnické osoby. 8. Obviněná rovněž namítá existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle jejího názoru není popis všech zákonných znaků zločinu zpronevěry úplný. Tím došlo také k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti vznáší námitku, že popis skutku neobsahuje rozhodná skutková zjištění ke znaku objektivní stránky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spočívajícího ve svěření cizí věci. Její tehdejší zaměstnání u poškozené nic nevypovídá o existenci tohoto znaku. Soudy podle jejího názoru nerozlišily mezi odpovědností za vydávání hotovosti z hlavní pokladny a svěřením věci. Přitom odpovědnost za vydávání pokladní hotovosti z hlavní pokladny vůbec neexistuje, když by se musela vztahovat pouze k vydávání peněžních prostředků bez ohledu na počáteční stav hotovosti a na stav příjmů. Obviněná namítá, že nebylo objasněno, s jakými prostředky měla oprávnění nakládat. Z popisu skutku není ani zřejmé, jaké prostředky jí měla předat spoluobviněná P. V tomto směru je dokazování nedostatečné. Pokud jde o dohodu o hmotné odpovědnosti, podle obviněné neprokazovala její odpovědnost za stav pokladny a cenin. Po celou dobu bylo navíc prováděno vyúčtování a inventury, což však nebylo v řízení prokazováno. Popírá, že by jí byly svěřeny hodnoty k vyúčtování. Jestliže odvolací soud posoudil dohodu o hmotné odpovědnosti jako platnou a účinnou, jedná se o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Postup odvolacího soudu, který se nezabýval jejími námitkami, považuje za porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. 9. Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 5 To 164/2024, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 66 T 137/2017, a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněná požádala o odložení výkonu napadeného rozhodnutí. 10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. se týká porušení práva na zákonného soudce, tedy rozhodnutí věcně nepříslušným soudem nebo soudem nenáležitě obsazeným. Tento důvod se nevztahuje na místní příslušnost, ale na rozpor s pravidly věcné příslušnosti či obsazení soudu. Právo na zákonného soudce zahrnuje nejen příslušnost a obsazení soudu, ale též přidělování věcí podle předem stanoveného a transparentního rozvrhu práce, který brání libovůli při určování, kteří ze soudců budou ve věci rozhodovat. Změny v přidělení věci jsou přípustné jen ve výjimečných, zákonem předvídaných případech (např. zánik soudního oddělení). V posuzované věci senát č. 7 To Krajského soudu v Ostravě byl zrušen již v roce 2020 z personálních důvodů a v době nápadu věci (13. 6. 2024) již neexistoval. Podle rozvrhu práce pro rok 2024 byla věc řádně přidělena senátu č. 5 To, který byl v době rozhodování příslušný a náležitě obsazen. Změna senátu nebyla účelová ani svévolná, ale vyplývala z dlouhodobé organizační změny. Věc nebyla žádnému soudci „odňata“, neboť v době jejího nápadu už původní senát nefungoval. Sestavení ad hoc senátu by naopak bylo v rozporu s právem na zákonného soudce. Námitky obviněné v tomto směru jsou tudíž zjevně neopodstatněné, neboť ve věci rozhodl příslušný a náležitě obsazený soud. Její právo na zákonného soudce ani spravedlivý proces porušeno nebylo. 11. Podle státního zástupce námitky obviněné, jež řadí pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. této neodpovídají, neboť neosvědčují existenci zjevného rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními. Soud prvního stupně se podle státního zástupce řádně vypořádal s pokyny odvolacího soudu. Z provedeného dokazování nevyplynuly pochybnosti o věrohodnosti spoluobviněné P., kterou nyní dovolatelka zpochybňuje. Státní zástupce dále zdůrazňuje rozdíl mezi obecnou a specifickou věrohodností svědka, přičemž samotné postavení spoluobviněné osoby nesnižuje bez dalšího věrohodnost její výpovědi. Soudy podle jeho názoru její věrohodnost hodnotily přiměřeně a své závěry přesvědčivě odůvodnily. Námitky obviněné tedy nezakládají dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný dovolací důvod. 12. Podle státního zástupce neodpovídají námitky obviněné ani třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato je dána sice i tehdy, pokud se soudy navrženými důkazy vůbec nezabývaly, avšak pouze za předpokladu, že jde o důkazy podstatné a jejich neprovedení mělo vliv na rozhodná skutková zjištění a následně na právní posouzení skutku. Podstatnými jsou pouze takové důkazy, které jsou nezbytné pro spolehlivé zjištění skutkového stavu. Samotné zamítnutí důkazního návrhu, byť i bez podrobného odůvodnění, nezakládá porušení práva na spravedlivý proces, pokud skutkový stav byl jinak zjištěn bez důvodných pochybností. V posuzované věci podle státního zástupce navrhované důkazy nebyly způsobilé ovlivnit skutková zjištění, neboť vina obviněné byla dostatečně prokázána již provedeným dokazováním. Navíc se soudy návrhy obviněné na doplnění dokazování zabývaly a své závěry odůvodnily. 13. Podle státního zástupce lze s určitou mírou tolerance jako podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považovat námitky směřující proti posouzení znaku svěření věci u trestného činu zpronevěry, avšak ani tyto námitky nejsou opodstatněné. Ke zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku státní zástupce připomíná, že jeho objektivní stránka je naplněna tehdy, jestliže si pachatel přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, tedy s ní naloží v rozporu s účelem svěření způsobem, jenž maří jeho základní smysl. Pro závěr o přisvojení přitom není rozhodné, jakým konkrétním způsobem pachatel se svěřenou věcí po jejím přisvojení naložil. 14. Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů vyplývá, že obviněná M. J. měla z titulu svého pracovního zařazení přístup k pokladní hotovosti poškozené právnické osoby a byla odpovědná za její vydávání v souladu s pravdivými účetními doklady. Tyto finanční prostředky jí byly svěřeny k nakládání v mezích stanoveného účelu, avšak obviněná je po delší dobu vyváděla z hlavní pokladny za použití fiktivních či pozměněných účetních dokladů a tuto činnost zakrývala nepravdivým vedením pokladní knihy. Její jednání bylo navíc dlouhodobě koordinováno se spoluobviněnou P., která se ke své účasti na trestné činnosti doznala a jejíž výpověď byla v souladu s dalšími provedenými důkazy. Za této skutkové situace jsou podle státního zástupce splněny všechny zákonné předpoklady pro závěr o naplnění znaku „svěření věci“ ve smyslu § 206 tr. zákoníku. Námitka obviněné spočívající v neexistenci platné dohody o hmotné odpovědnosti není právně relevantní, neboť existence takové dohody není podmínkou trestní odpovědnosti za zpronevěru a může mít význam pouze v pracovněprávní rovině. 15. Státní zástupce se dále zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, chybí-li v rozhodnutí některý výrok, který v něm podle zákona měl být obsažen, anebo je-li některý učiněný výrok neúplný, tedy postrádá některou podstatnou zákonnou náležitost. Za chybějící či neúplný výrok však nelze považovat vady v popisu skutku, které mohou být – za splnění zákonných podmínek – relevantní z hlediska jiných dovolacích důvodů, nikoli však tohoto. Námitky obviněné, jimiž spatřovala naplnění tohoto dovolacího důvodu v údajně nedostatečném vyjádření zákonných znaků trestného činu zpronevěry v popisu skutku, proto státní zástupce nepovažuje za námitky odpovídající § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 16. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání státní zástupce navrhuje učinit v neveřejném zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. 17. K vyjádření státního zástupce podala obviněná repliku, ve které uvádí, že trvá na tom, že v projednávané věci nebyla zásada zákonného soudce dodržena. Věc totiž byla přidělena jinému senátu, ačkoliv u soudu nadále působili soudci, kteří se jí dříve zabývali, a bylo možné zajistit kontinuitu rozhodování jejich zapojením; tím mělo dojít i k porušení zásady předvídatelnosti. 18. Současně vytýká, že státní zástupce pominul podstatnou část její argumentace, zejména dopady změny senátu na odlišné právní posouzení věci. Zdůrazňuje, že předchozí rozhodnutí odvolacího soudu ukládala soudu prvního stupně konkrétní pokyny k doplnění dokazování (zejména k jednotlivým účetním případům, listinným důkazům, výpisům z účtů či ověření tvrzení poškozeného), které však nebyly splněny. Tím podle ní došlo k porušení § 264 odst. 1 tr. ř., neboť soud prvního stupně nerespektoval právní názor odvolacího soudu. Soudy navíc podle dovolatelky vycházely z neúplných či neprovedených důkazů a opřely své závěry o obecnou a nedostatečnou výpověď spoluobviněné. Dovolatelka dále zmiňuje zásadní porušení jejího práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že odvolací soud se bez dostatečného odůvodnění odchýlil od svých dřívějších závěrů a neodstranil vady řízení před soudem prvního stupně. Tento postup považuje za výjimečný a nepřezkoumatelný. K námitce totožnosti skutku uvádí, že obžaloba byla formulována neurčitě a konkrétní podoba jednání jí byla postupně „doplňována“ až v odsuzujících rozsudcích, čímž byla zkrácena na právu na obhajobu. Podle jejího názoru tak nebyla zachována totožnost skutku ani požadavek určitého vymezení obvinění. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, když řada tvrzených skutečností nemá oporu v dokazování a klíčové důkazy nebyly opatřeny či provedeny. Odmítá rovněž argumentaci státního zástupce k neprovedení jejích důkazních návrhů, které považuje za podstatné a často odpovídající i pokynům odvolacího soudu, přičemž jejich odmítnutí nebylo náležitě odůvodněno. 19. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvádí, že nebyl naplněn znak svěření věci, neboť jí nebyla fakticky svěřena hotovost z pokladny, přičemž státní zástupce podle ní nesprávně zaměňuje otázku svěření s odpovědností. 20. Závěrem dovolatelka uvádí, že i kdyby formální dovolací důvody nebyly naplněny, souhrn vytýkaných pochybení představuje zásah do práva na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí soudů vykazují nedostatky v odůvodnění a logické rozpory při hodnocení důkazů. III. Přípustnost dovolání 21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání IV./1. Obecná východiska 22. Obviněná, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založila na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h), l) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda vznesené námitky obsahově odpovídají jí uplatněným důvodům dovolání. 23. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění dovolatelkou označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.], · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.]. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. 24. Pokud se jedná o námitku obviněné uplatněnou pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., podle níž ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, resp. že bylo porušeno její právo na zákonného soudce, tuto nelze shledat opodstatněnou. 25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. dopadá na případy, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud obsazený v rozporu se zákonem. Ve vztahu k obsazení soudu se jedná zejména o situace, kdy senát rozhodoval v neúplném či chybném (z hlediska obsazení přísedícími a soudci) složení, nebo se na rozhodování podílel soudce, který k tomu nebyl oprávněn. Současně je třeba tento dovolací důvod vykládat v souvislosti s ústavně garantovaným právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jehož součástí je nejen předem stanovená příslušnost soudu a složení senátu, ale též transparentní a předvídatelný systém přidělování věcí podle rozvrhu práce. Ústavněprávní požadavky na rozvrh práce dlouhodobě zdůrazňuje judikatura Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. 307/03, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15), podle níž pravidla přidělování věcí musí být stanovena předem, obecně a takovým způsobem, aby vylučovala možnost libovolné manipulace s obsazením soudu. 26. Materiální součástí práva na zákonného soudce garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny je i požadavek nezměnitelnosti složení senátu, resp. obecněji soudního tělesa. Garance práva na zákonného soudce se totiž nevyčerpává jen vytvořením již zmíněného souboru transparentních, předvídatelných a objektivních pravidel příslušnosti soudu, obsazování soudních těles a přidělování jednotlivých právních věcí těmto tělesům, ale spadá do ní i zákaz odnětí věci konkrétnímu soudci určenému podle těchto pravidel, tedy požadavek na to, aby, nebrání-li tomu objektivní důvody, konkrétní věc rozhodoval vždy jeden a tentýž soudce (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2766/14), resp. jedno a totéž soudní těleso, neboť stejné podmínky jako pro soudce platí v zásadě i pro přísedící [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10). Zároveň však nelze přehlédnout, že zásada nezměnitelnosti složení soudního tělesa není absolutní. Zákon o soudech a soudcích (zákon č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) připouští v jeho § 42 odst. 2 změny v rozdělení agendy v souvislosti se zrušením či vznikem soudního oddělení, jestliže jsou takové změny objektivně odůvodněné a nejsou motivovány účelovou snahou zasáhnout do práva účastníka na zákonného soudce. 27. Z obsahu trestního spisu i z rozvrhu práce odvolacího soudu pro rok 2024 vyplývá, že v době, kdy byla věc obviněné dne 13. 6. 2024 odvolacímu soudu předložena, již senát č. 7 To nevykonával rozhodovací činnost v odvolacích trestních věcech. Jeho činnost byla ukončena v souvislosti se změnami rozvrhu práce účinnými od 1. 10. 2020, kdy došlo k vyřazení soudců Mgr. Magdy Mihulové a JUDr. Romana Vicherka, Ph.D., přičemž zbývající člence senátu Mgr. Monice Zubkové byl zastaven nápad nových věcí. Vzhledem k tomu, že původní senát č. 7 To přestal existovat, tak ve chvíli, kdy věc obviněné napadla (13. 6. 2024), ji bylo podle § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích nutné znovu přidělit. Tak se i stalo a podle rozvrhu práce věc napadla k projednání a rozhodnutí senátu č. 5 To složenému z JUDr. Jiřího Richtera, Mgr. Lucie Böhmové a Mgr. Igora Krajdla. Obviněná svoji námitku ani neformuluje tak, že by snad namítala chybné přiřazení věci s ohledem na rozvrh práce, ale domnívá se, že v souvislosti se zásadou zákonného soudce, mělo její odvolání být rozhodnuto senátem, kde působil alespoň jeden soudce, který o jejím odvolání již rozhodoval před zrušením senátu č. 7 To, tedy buď Mgr. Monika Zubková, nebo Mgr. Karel Šigut. Stran rozhodování o odvoláních v trestních věcech lze uvést, že Mgr. Zubková působila v senátu 3 To a Mgr. Šigut v senátu 4 To. Nicméně ve chvíli nápadu předmětného odvolání byl – v rámci postupného přidělování věcí souladného s pravidly obsaženými v rozvrhu práce – příslušný k jeho projednání a rozhodnutí senát 5 To nikoliv senát 3 To či 4 To. Za takové situace by při vyhovění požadavku obviněné musela být její věc přidělena některému z posledních dvou zmíněných senátů v příkrém rozporu s obecnými, předvídatelnými pravidly přidělování věcí jednotlivým soudním oddělením. Případně by musel být vytvořen jakýsi senát ad hoc jen pro rozhodnutí předmětné trestní věci, nebo by k tomu museli být dovolatelkou zmínění soudci účelově přiděleni do jinak příslušného senátu 5 To. Jakýkoliv z takto popsaných postupů by však byl zcela v rozporu se zásadou zákonného soudce, na kterou právě dovolatelka klade vysoký důraz, neboť účelové dosazování soudců pro rozhodnutí konkrétní věci je jejím pravým opakem. 28. Lze tedy uzavřít, že pro dodržení zásady zákonného soudce není rozhodující konkrétní personální kontinuita jednotlivých soudců bez ohledu na aktuální rozvrh práce, nýbrž dodržení předem stanovených a obecně použitelných pravidel pro přidělování věcí. V posuzované věci přitom nelze dovodit, že by ke změnám v organizaci odvolacích senátů došlo účelově či bez legitimního důvodu právě s cílem odejmout věc zákonnému soudci. K reorganizaci dotčeného soudního oddělení došlo několik let před nápadem věci odvolacímu soudu a šlo o změnu obecné povahy vyvolanou personální situací soudu. Nejednalo se tedy o nepředvídatelný nebo svévolný zásah do práva obviněné na zákonného soudce. Za tohoto stavu Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud rozhodoval ve věci v souladu s platným rozvrhem práce a v zákonném složení. Námitky obviněné jsou proto v daném směru zjevně neopodstatněné. IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 29. Ve vztahu k první alternativě (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů) dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nezbytné uvést, že v jejím rámci je Nejvyšší soud povolán nikoliv k přehodnocování jednotlivých důkazů, ale pouze k prověrce toho, zda myšlenkové pochody soudů nižších stupňů při hodnocení provedených důkazů respektují pravidla logiky a nedochází tak k závěrům extrémně nesouladným se skutečným obsahem provedených důkazů samostatně i v jejich souhrnu. Jeho kasační zásah by byl odůvodněn pouze v případě existence tak hrubé vady skutkových zjištění soudu nižšího stupně, pro kterou by nebylo možno setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí vyplývajících z jeho právní moci. Taková vada bude dána v případě srovnatelném s tím, co vymezila judikatura Ústavního soudu pod pojmem tzv. extrémního nesouladu/rozporu skutkových a právních závěrů s obsahem provedených důkazů. 30. Extrémní nesoulad je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Vyjádřeno jinými slovy, aby se o takový případ jednalo, musí být zjištěno, že příslušné rozhodnutí trpí zcela očividnou vadou. Tuto vadu musí dovolatel osvědčit zcela konkrétními námitkami vztahujícími se k jím označeným důkazům a z nich plynoucím skutkovým zjištěním, mezi nimiž má být dán krajní rozpor. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“ (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, či usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24). 31. Už na tomto místě je třeba uzavřít, že dovolatelka svými námitkami danou variantu označeného dovolacího důvodu nenaplnila, resp. že ani formálně svou dovolací argumentací vztaženou k tomuto důvodu dovolání nevyhověla tomu, co pro něj plyne z jeho obsahového vymezení, resp. interpretace zákonné úpravy Nejvyšším a Ústavním soudem („… v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy …“). Uplatňuje prostou polemiku se skutkovými zjištěními, když se omezila v podstatě na konstatování, že soud prvního stupně nevyhověl pokynům obsaženým v předchozím kasačním rozhodnutí odvolacího soudu. Obviněná sice v tomto směru svoje námitky koncipuje vcelku obšírně, ale v její argumentaci absentuje konkrétní označení zásadních rozporů mezi provedeným dokazováním a z něj vyvozenými skutkovými zjištěními, jež mají za následek neudržitelnost navazující hmotněprávní kvalifikace ve výroku o vině. Jinými slovy vyjádřeno, samotné konstatování, že soud prvního stupně nerespektoval pokyny odvolacího soudu, s nimiž mu byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, nemůže naplnit předmětný dovolací důvod (a ani jiný důvod dovolání), pakliže dané námitky nejsou spojeny s označením specifického nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu ve výše vyloženém smyslu. Obviněná však pouze obecně poukazuje na údajnou nevěrohodnost výpovědi spoluobviněné P. a nedostatečné vyhodnocení listinných důkazů a pohybů zcizených peněžních prostředků, případně se uchyluje k tomu (viz příloha k dovolání), že stroze vytrhává skutková zjištění soudu z jejich kontextu a dodává k nim nepříliš vypovídající komentáře, které ale vůbec nesměřují ke zpochybnění rozhodných skutkových zjištění soudů určujících pro naplnění znaků trestného činu. Rozporuje totiž pouze zjištění týkající se jejího (a spoluobviněné) zastíracího jednání, jehož účelem bylo ztížení či znemožnění odhalení dané trestné činnosti, nikoliv skutkové závěry, jež by měly zásadní vliv z hlediska naplnění znaků trestného činu zpronevěry. Těmito námitkami se tedy Nejvyšší soud ani nemohl hlouběji zabývat a pouze odkazuje na důkladné odůvodnění závěrů obsažených v odsuzujícím rozsudku, a to především na body 47. – 60., případně i body 62. – 117., v nichž se soud mimo jiné vyjádřil k jednotlivým bodům výroku o vině i k tomu, proč má různé aspekty obhajoby dovolatelky za vyvrácené. 32. Pod třetí alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítá, že došlo k opomenutí jí navrhovaných důkazů k otázkám spojeným s povahou některých účetních operací, falešných faktur a výdejek, či s tím, jak bylo skutečně naloženo s hotovostí z poklady poškozené. Předně dovolací soud připomíná, že znění této varianty dovolacího důvodu předpokládá, že navrhované důkazy (mající zásadní význam pro výrok o vině) byly neprovedeny nedůvodně. To znamená, že příslušný soud důkaz neprovedl, aniž by o tom rozhodl, nebo návrh sice zamítl, avšak neposkytl ke svému rozhodnutí žádné odůvodnění. Důvody, pro něž může soud návrh zamítnout, formuloval ve své judikatuře Ústavní soud (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), přičemž kritéria ovlivňujícími rozsah odůvodnění stanovil ve svém rozhodování i ESLP (viz rozsudek velkého senátu ze dne 18. 12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05). Dlužno dodat, že ani taková situace nemusí sama o sobě znamenat nutnost kasace napadeného rozhodnutí, neboť z judikatury Ústavního soudu a ESLP vyplývá, že k porušení práva na spravedlivý proces nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného, nýbrž pouze za situace, že by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 234/04, a rozsudek ESLP ze dne 14. 2. 2008, Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). Stejně jako v případě argumentace podřazované pod první variantu tohoto dovolacího důvodu je třeba, aby byly námitky pod jeho třetí alternativou vymezeny konkrétně, a to včetně označení navrhovaných důkazů a toho k objasnění jakých rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu mělo jejich provedení sloužit. 33. V návaznosti na poslední uvedené je třeba uzavřít, že argumentace dovolatelky neobsahuje dostatečnou specifikaci důkazních návrhů, pouze obecné tematické vymezení, k jakým otázkám údajně doplnění dokazování navrhovala. Nelze tedy přesně určit, jaké ze svých důkazních návrhů má na mysli, ani to, kdy k nim mělo dojít. Tyto námitky tedy rovněž nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze pouze doplnit, že nelze ani obecně tvrdit, že by se soudy důkazními návrhy obviněné nezabývaly. Soud prvního stupně tak dokonce učinil vcelku rozsáhle v bodech 118. – 124. jeho rozsudku, kde nejdříve obecně konstatoval nadbytečnost navrhovaných důkazů (jeden z judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu uznávaných důvodů pro jejich zamítnutí/neprovedení) a poté k nim jednotlivě vysvětlil, proč by jejich provedení nepředstavovalo přínos pro trestní řízení. Následně se pak, byť stručněji, k důkazním návrhům vyjádřil i odvolací soud v bodě 104. jeho usnesení. Poskytnutému odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů (zejména ze strany soudu prvního stupně) nelze nic vytknout, zvlášť za situace, kdy ani v rámci námitek uplatněných pod první variantou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla obviněná schopna specifikovat jakýkoliv rozpor obsažený v hodnocení důkazů, nebo konkretizovat zásadní mezeru v dokazování její trestné činnosti. IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 34. Pokud dovolatelka namítá, že v popisu skutku nejsou obsaženy skutečnosti, které by naplňovaly znak svěření cizí věci jako obligatorního znaku objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, pak tato námitka je s jistou mírou tolerance (s odhlédnutím od tvrzení obviněné, že svěření cizích věcí nebylo dostatečně prokázáno) podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nikoliv pod ten podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [dovolatelkou chybně označený podle písm. k) citovaného ustanovení], jak tvrdí obviněná. Ani u této námitky však Nejvyšší soud neshledal její opodstatněnost. 35. Ze skutkových zjištění vyjádřených ve výroku o vině, resp. z relevantních částí odůvodnění odsuzujícího rozsudku plyne, že dovolatelka se trestné činnosti dopouštěla jako zaměstnankyně odpovědná za vydávání hotovosti z hlavní pokladny poškozené právnické osoby. Již z toho vyplývá, že v této pozici měla faktickou dispozici s finančními prostředky, a tyto jí tudíž byly svěřeny za účelem jejich vydávání v souladu s pravdivými a řádnými účetními doklady. Namísto toho s nimi v koordinované spolupráci se spoluobviněnou P. nakládala v rozporu s účelem svěření (při zastírání tohoto jednání vytvářením účelových účetních případů), čímž po delší časové období způsobila poškozené značnou majetkovou škodu. 36. Na uvedeném nic nemění ani námitky obviněné týkající se významu dohody o hmotné odpovědnosti mezi ní a poškozenou. Podmínkou vzniku svěřeneckého vztahu mezi obviněnou a poškozeným subjektem (zaměstnavatelem) není v obecné rovině existence pracovněprávní dohody o hmotné odpovědnosti. Tato skutečnost může mít význam toliko v oblasti pracovněprávní odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem vůči zaměstnavateli, nikoli jako skutečnost významná pro závěr o vině obviněné. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněné je podstatná skutečnost, že v rámci výkonu jejích pracovních povinnosti měla faktickou dispoziční moc nad danými peněžními prostředky. Ta přitom byla ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku dostatečně popsána již zmíněným odkazem na její pracovní zařazení, ze kterého vyplývala její odpovědnost za vydávání pokladní hotovosti, již si ovšem se spoluobviněnou P. protiprávně přisvojila. IV./5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 37. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spojila dovolatelka s námitkou, že popis skutku není úplný z hlediska vyjádření všech zákonných znaků zločinu zpronevěry. Ve shodě s tím, co zmínil státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněné, Nejvyšší soud konstatuje, že takový nedostatek – pokud by jím bylo napadené rozhodnutí (resp. předcházející rozsudek soudu prvního stupně) skutečně zatíženo – by nezaložil vadu ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Nedostatečnost tzv. skutkové věty výroku rozsudku (tj. popis skutku) pro hmotněprávní subsumpci pod příslušné ustanovení trestního zákoníku vadu ve smyslu dovolacího důvodu podle písm. l) nezakládá. Pokud by taková vada (což však není v případě posuzovaném – k tomu viz výše v souvislosti s reakcí na námitku o nevyjádření znaku svěření) skutečně existovala, bylo by třeba uvažovat o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již bylo uvedeno výše, ani touto vadou napadané rozhodnutí odvolacího soudu, resp. jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. 38. Z uvedeného současně plyne, že argumentace dovolatelky se s obsahovým zaměřením dovolacího důvodu podle písm. l) rozešla. IV./6. K námitce o nedodržení totožnosti skutku 39. Obviněná v dovolání uplatnila námitku porušení požadavku na zachování totožnosti skutku. Tato přitom neodpovídá žádnému z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Směřuje do oblasti trestního práva procesního a z hlediska dovolacího přezkumu by mohla mít význam pouze v případě, že by tvrzené pochybení soudů nabylo ústavního rozměru, především v podobě kolize s právem obviněné na obhajobu, potažmo na spravedlivý proces. Obviněná však ani tuto námitku nerozvíjí a neuvádí, v jakém ohledu měla být totožnost skutku mezi obžalobou a odsuzujícím rozsudkem nedodržena. Za takové situace se tudíž touto námitkou nelze blíže zabývat. 40. Závěrem Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám obviněné [především těm jí podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a to z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání), odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, zejména při zjištění (což je i případ věci posuzované), že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. V. Způsob rozhodnutí 41. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že jí vznesené námitky, jež bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a), h) tr. ř., byly shledány zjevně neopodstatněnými. Ve zbylém rozsahu nebyly její námitky podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. 42. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. 43. K podnětu obviněné na odklad výkonu napadeného rozhodnutí se uvádí, že takové rozhodnutí může vydat podle § 265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu. Ten však na základě předběžného posouzení podaného dovolání důvod k takovému procesnímu postupu neshledal. V případě, že předseda senátu podnětu nevyhoví, není třeba vydávat samostatné (negativní) rozhodnutí, neboť dostačuje, že toto zmíní v rámci vlastního rozhodnutí o dovolání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 7. 5. 2026 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu