6 Tdo 29/2026-479 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 8. 2025, sp. zn. 14 To 163/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 72/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 15. 5. 2025, sp. zn. 7 T 72/2024, uznal obviněného J. K. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) vinným přečinem porušení služební povinnosti vojáka podle § 393 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého (zestručněně) v období od 11. 4. do 14. 7. 2023 jako velitel Vojenského útvaru XY XY využil tohoto svého postavení a ke svým soukromým účelům, konkrétně k zaparkování dvouosého kolového podvozku o celkových rozměrech 2,5 x 9,5 m určeného ke stavbě tzv. tinyhousu pro jeho osobní potřebu, použil garáž č. 1 nacházející se na posádkové střelnici v budově na parcele č. XY v k. ú. obce XY, přičemž v tomto období současně uvedenou garáž používal ke stavbě dřevěné konstrukce mobilního domu, na této stavbě pracoval osobně v přesně nezjištěném rozsahu hodin v rámci své pracovní doby, přičemž výlučně za tímto účelem se nechal přinejmenším dne 8. 6. 2023 přepravit služebním vozidlem shora uvedeného útvaru z kasáren Vojenského útvaru XY v XY na posádkovou střelnici v obci XY a poté v přesně nezjištěné době i zpět, k těmto jízdám využil svého podřízeného M. T. jako řidiče, to vše přesto, že v uvedený den v prostoru střelnice nevykonal žádnou činnost spadající do rozsahu popisu jeho služební činnosti. Vedle toho se v uvedeném období nechal stejným služebním vozidlem řízeným rovněž podřízeným M. T. po stejné trase přepravit v měsících květnu a červnu 2023 v dalších 10 dnech, kdy zčásti vykonával na střelnici činnosti spadající do popisu jeho služební činnosti, ale hlavní motivací k těmto jízdám bylo provádění prací na konstrukci uvedeného tinyhousu v garáži střelnice, přičemž M. T. taktéž minimálně v 6 případech využíval na nákup materiálu na stavbu tinyhousu. Během uvedeného období využil k pracím na konstrukci tinyhousu také své podřízené J. J., který ve 20 případech obviněnému pomáhal při stavbě konstrukce tinyhousu v rozsahu několika hodin denně, a podřízeného J. V., který po dobu několika hodin denně po dobu 4 dnů pomáhal obviněnému s pracemi na konstrukci tinyhousu. 2. Za to byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. 3. K odvolání obviněného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 14. 8. 2025, sp. zn. 14 To 163/2025, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a nově obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem 50 000 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný v celém rozsahu dovoláním, v němž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. Namítl, že mu poškozený J. J. sám nabídl drobnou výpomoc. Tento svědek ve své výpovědi neuvedl, že by mu obviněný pomoc nařídil. J. V. se pak na výpomoci dohodl s J. J., nikoli s obviněným. Obviněný o tom dokonce ani nemusel vědět. Pouze u řidiče obviněného M. T. tak lze hovořit o tom, že mu obviněný pomoc nařídil. 5. Podle obviněného nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu porušení služební povinnosti vojáka podle § 393 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku. Tato skutková podstata vyžaduje zneužití nejméně dvou podřízených, přičemž zneužití musí spočívat v uložení úkolu nebo pokynu vyplývajícího ze vztahu nadřízenosti a podřízenosti. K tomu odkázal na komentář k trestnímu zákoníku, kde se rovněž o uložení úkolů v této souvislosti hovoří. Obviněný má za to, že pojem „zneužití“ nelze vykládat tak, že by zahrnoval jakékoli využití pomoci podřízených, včetně pomoci dobrovolně nabídnuté z přátelských důvodů. Jazykový i logický význam pojmu „zneužití“ předpokládá nějakou formu porušení právních předpisů souvisejících se vztahem nadřízený–podřízený, nikoli pouhé přijetí nabídnuté výpomoci. 6. Podle obviněného provedené dokazování prokázalo, že u dvou podřízených nešlo o činnost nařízenou nebo vyžádanou v rámci služebního vztahu. Jeden z podřízených pomoc nabídl sám a druhý jednal na základě dohody s tímto podřízeným, aniž by bylo zjištěno, že by obviněný činnost uložil nebo o ní vůbec věděl. Pouze ve vztahu k jednomu podřízenému lze vůbec uvažovat o pokynu, a tudíž nelze hovořit o zneužití alespoň dvou podřízených, jak vyžaduje zákon. 7. Výklad přijatý soudy nižších stupňů vede podle obviněného k absurdním důsledkům, neboť kriminalizuje i zcela dobrovolnou a přátelskou spolupráci mezi osobami, které jsou současně v hierarchickém vztahu. Takový výklad podle něj odporuje smyslu a účelu § 393 tr. zákoníku, který je určen k ochraně podřízených před zneužíváním velitelské pravomoci, nikoli k postihování běžných mimoslužebních lidských vztahů. V jeho duchu by podle obviněného byla trestná jakákoli společná činnost, např. i to, pokud by velitel se svými podřízenými stavěli model letadla na modelářskou soutěž, bez ohledu na to, že jsou všichni nadšenými modeláři a dlouholetými přáteli. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nejprve uvedl, že se v dovolání sice deklaruje výhrada proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, ve skutečnosti však podstatná část argumentace směřuje proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a snaží se jejich alternativním výkladem zpochybnit existenci trestní odpovědnosti obviněného. Dále shrnul, že v projednávané věci existoval jednoznačný vztah nadřízenosti a podřízenosti mezi obviněným a dalšími zúčastněnými vojáky, a to jak z hlediska služebního zařazení, tak z hlediska hodnostní struktury v rámci Armády České republiky. Obviněný zastával postavení vyššího důstojníka a velitele útvaru, zatímco zapojení vojáci byli v podřízeném funkčním i hodnostním postavení, což již samo o sobě vytvářelo asymetrický vztah s omezeným prostorem podřízených pro odmítnutí jeho požadavků. Podle státního zástupce jednání obviněného naplnilo znaky skutkové podstaty § 393 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, neboť podřízení byli využíváni k mimoslužebním činnostem sledujícím výlučně osobní zájmy obviněného. Šlo o systematickou realizaci soukromé stavby mobilní dřevostavby, která nijak nesouvisela s plněním úkolů ozbrojených sil, přičemž k jejímu provádění byly zapojeny pracovní kapacity, služební čas i prostředky armády. 9. Státní zástupce má za to, že námitka obviněného založená na údajné dobrovolnosti výpomoci podřízených neobstojí. Zákonný znak „zneužití“ nevyžaduje prokázání přímého nátlaku nebo explicitního rozkazu. Postačuje využití autority nadřízeného k získání výkonu nad rámec služebních povinností, přičemž deklarovaný souhlas podřízeného nelze v podmínkách služební závislosti považovat za plně svobodný projev vůle. Argumentace obviněného, že zneužití se mělo týkat pouze jednoho podřízeného, je podle státního zástupce v rozporu se stabilizovanými skutkovými zjištěními. Ze shromážděných důkazů vyplývá zapojení tří podřízených vojáků, a to v různých formách – od fyzických prací na stavbě přes zajišťování dopravy až po nákupy materiálu uskutečněné během pracovní doby. Obviněný věděl i o zapojení J. V., který byl navíc na střelnici dopravován vozidlem řízeným služebním řidičem obviněného na jeho pokyn. Tyto skutečnosti byly potvrzeny svědeckými výpověďmi, listinnými důkazy i daty zajištěnými ze služebního telefonu obviněného. Podle státního zástupce existence anonymních oznámení nasvědčuje tomu, že podřízení se obviněného obávali, což vysvětluje absenci otevřeného odporu vůči jeho jednání. 10. Ve vztahu k polemice obviněného o rozdílu mezi „využitím“ a „zneužitím“ státní zástupce konstatoval, že rozhodující je využití autority nadřízeného k získání výkonu podřízených mimo rámec služebních povinností. Asymetrická povaha služebního vztahu vylučuje přenos běžných civilních měřítek dobrovolnosti do armádního prostředí, v němž je loajalita, disciplína a podřízenost strukturálně vyžadována. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 11. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný Nejvyššímu soudu repliku, v níž uvedl, že právní posouzení skutku přijaté soudy nižších stupňů i obsažené ve vyjádření státního zástupce je nesprávné. Výklad § 393 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, podle něhož by trestný čin byl dán jakoukoli spoluprací nadřízeného a podřízeného bez ohledu na zneužití jejich vztahu, vede k absurdním důsledkům. Pokud by totiž postačovala pouhá existence služebního vztahu, byla by trestná i zcela běžná a dobrovolná spolupráce osob, které jsou zároveň přáteli a spojuje je společný koníček, což zjevně nebylo cílem zákonodárce. Podle obviněného je proto nutné vycházet z jazykového i teleologického výkladu pojmu „zneužije“, který předpokládá aktivní uplatnění autority nadřízeného vůči podřízeným. Existence vztahu nadřízenosti sama o sobě k naplnění skutkové podstaty postačovat nemůže. Provedené dokazování neodhalilo žádný rozkaz, pokyn ani jinou formu nátlaku vůči J. J. a J. V., ale naopak prokázalo dobrovolnost jejich jednání. Vztah nadřízenosti neměl se skutkovým dějem žádnou relevantní souvislost. Právě tato souvislost by přitom musela být splněna, aby mohlo jít o zneužití podřízených ve smyslu § 393 tr. zákoníku. 12. Obviněný měl za to, že státní zástupce neoponuje argumentací založenou na důkazech, nýbrž čistě spekulativní úvahou o možném neformálním nátlaku a strukturální nesvobodě podřízených. Taková úvaha však podle obviněného nemůže obstát v situaci, kdy klíčoví svědci jakýkoli nátlak jednoznačně vyloučili a jejich výpovědi nebyly vyvráceny žádným jiným důkazem. Je vnitřně rozporné vytýkat obhajobě snahu zpochybnit skutková zjištění, zatímco státní zástupce sám tato zjištění relativizuje spekulacemi o hypotetickém strachu nebo nátlaku. Skutečnost, že podřízení vykonávali činnosti nesouvisející se služebními povinnostmi, sama o sobě nerozhoduje o naplnění skutkové podstaty, pokud není prokázáno zneužití postavení nadřízeného. Argumentace založená pouze na existenci vztahu nadřízenosti se tak s klíčovou námitkou obhajoby věcně míjí. 13. Obviněný rovněž odmítl tvrzení, že by jeho dovolání směřovalo proti stabilizovaným skutkovým zjištěním. Podle něj se v otázce skutkového průběhu opírá o závěry soudů i výpovědi svědků, které jsou v rozhodujícím bodě v jeho prospěch. Svědci navíc vypovídali v době, kdy již nebyl jejich nadřízeným. Pokud by obava z jeho autority skutečně existovala, mohli ji u soudu bez jakéhokoli rizika uvést. To, že tak neučinili, a naopak shodně popsali dobrovolný charakter své pomoci, podle obviněného potvrzuje věrohodnost jejich výpovědí. Na základě všech uvedených skutečností obviněný setrval na svém dovolacím návrhu. III. Formální podmínky věcného projednání dovolání 14. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. 15. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř., na které obviněný odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.). 16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. předpokládá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. IV. Důvodnost dovolání 18. Nejprve je možné konstatovat, že argumentace obsažená v dovolání prvnímu uplatněnému dovolacímu důvodu v podstatě odpovídá. Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem státního zástupce v tom směru, že by obviněný konstruoval odlišná skutková zjištění oproti těm, která učinil soud prvního stupně. Z hlediska dovolací argumentace je totiž stěžejní skutkové zjištění, že obviněný J. J. a J. V. neudělil rozkaz či pokyn k pracím na jeho dřevostavbě, ale iniciativa vzešla od J. J. K tomu je třeba říci, že otázce možné dobrovolnosti ze strany podřízených nevěnovaly soudy zvláštní pozornost ani při hodnocení důkazů, ale ani při samotném výslechu svědků, neboť to nepovažovaly za rozhodné vzhledem k právnímu názoru ohledně výkladu znaku zneužití ve smyslu § 393 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku. Proto ani na základě výpovědí těchto svědků zaznamenaných ve spise nelze učinit závěr, že by takový výslovný pokyn jakožto prvotní iniciativa ze strany obviněného byl učiněn. Obviněný se od stabilizovaných skutkových zjištění odchýlil pouze nepodstatně, pokud naznačil, že o dohodě o zapojení J. V. do prací na tinyhousu „nemusel“ vůbec vědět. Zde naopak ze skutkových zjištění vyplynulo, že dal M. T. pokyn, aby J. V. za tímto účelem na střelnici vozil. Předmětem přezkumu dovolacího soudu se tak stalo výlučně hmotněprávní posouzení stabilizovaného skutku vyjádřeného v rozsudku soudu prvního stupně, neboť obviněný výslovně popřel jakékoli námitky stran skutkových zjištění, tato skutková zjištění (konkrétně závěr o tom, že „využil k pracím…také své podřízené…J. J.…, dále využíval…též podřízeného J. V.“) pouze konkretizoval v návaznosti na obsah výpovědi svědků (který soudy samy v odůvodnění svých rozhodnutí nijak nerozporovaly) a po formální stránce pak neuplatnil ani v úvahu připadající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. 19. Argumentaci obviněného formálně odpovídající prvnímu z uplatněných dovolacích důvodů však přisvědčit nelze. Ohledně právního posouzení skutku se Nejvyšší soud naopak ztotožnil se závěry soudů obou stupňů i s vyjádřením státního zástupce. Obviněný ve svém dovolání nepopírá existenci vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi ním a podřízenými vojáky, domnívá se však, že je třeba odlišit, zda se určitá komunikace a interakce odehrály v souvislosti s tímto vztahem či mimo něj. Vztah nadřízenosti obviněného ke jmenovaným vojákům z provedeného dokazování nepochybně vyplynul, když obviněný byl jejich přímým nadřízeným a velitelem útvaru (praporu), zatímco M. T., J. J. a J. V. zastávali podřízené služební funkce a náleželi i k nižším hodnostním sborům. Za skutkově nesporné je možno považovat i to, že popsané činnosti ve prospěch obviněného byly všemi třemi jmenovanými vojáky vykonávány způsobem a v rozsahu, které jsou popsány ve výroku rozsudku, včetně toho, že šlo o činnost vykonávanou v rámci pracovní doby a plně v rozporu s úkoly ozbrojených sil. Gros dovolacích námitek tkvělo v tom, že nedošlo ke zneužití autority obviněného jako nadřízeného, k porušení předpisů souvisejících se vztahem nadřízený-podřízený a že minimálně u dvou vojáků nedošlo k uložení jakéhokoli pokynu, neboť jejich výpomoc byla zcela dobrovolná a přátelská. Proto aplikace § 393 odst. 2 tr. zákoníku nebyla podle obviněného možná, hovoří-li uvedené ustanovení alespoň o dvou podřízených. 20. Jednání obviněného bylo soudy posouzeno jako přečin porušení služební povinnosti vojáka podle § 393 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, kterého se dopustí, kdo zneužije podřízených k úkolům nad rámec služebních povinností. Jak již bylo uvedeno, není pochyb o nadřízené pozici obviněného, o tom, že se musí jednat o zneužití alespoň dvou podřízených, přičemž tři jmenovaní podřízení vojáci evidentně konali úkoly nad rámec jejich služebních povinností v pracovní době ve prospěch obviněného. Stěžejním se tak v posuzované věci stalo, zda jednání obviněného představovalo „zneužití podřízených“, tedy alespoň dvou, což obviněný minimálně u J. J. a J. V. pro dobrovolnost jejich angažmá odmítl, čímž podle něj nenaplnil dikci citovaného ustanovení stran minima zneužitých podřízených. 21. Dovolatel i státní zástupce ve svých stanoviscích shodně vyšli z odborné literatury, zejména komentáře trestního zákoníku. Lze tedy připomenout, že ustanovení § 393 tr. zákoníku chrání mj. osobní svobodu podřízených vojáků před zneužíváním služební nadřízenosti k ukládání mimoslužebních úkonů. (ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav. § 393 [Porušení služební povinnosti vojáka]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4724, marg. č. 1.) Zneužití podřízených k úkonům nad rámec služebních povinností je uložení takových úkolů podřízeným, které nesouvisejí s úkoly ozbrojených sil, nejčastěji půjde o činnost podřízených ve prospěch pachatele nebo ve prospěch jiných fyzických osob (ať už vojáků či civilních osob) či právnických osob (např. poslání vojáků na stavbu rodinného domu jeho příbuzného či na stavbu chaty nadřízeného anebo vyslání jeho a dalšího příslušníka, aby odvezli manželku a jeho děti na zimní dovolenou na horách, zde jí odnesli zavazadla do hotelu a poskytli jí i další pomoc, popř. poslání příslušníků, aby zavezli vybavení do určité obchodní společnosti a zde ho vyložili). Jde tedy o takové jednání, které vyplývá ze vztahů nadřízenosti a podřízenosti v ozbrojených silách, ale které nesměřuje k realizaci úkolů ozbrojených sil a je v rozporu se služebními povinnostmi konkrétních podřízených vojáků. Tohoto jednání se může dopustit pouze nadřízený a k naplnění skutkové podstaty je třeba, aby došlo (současně nebo postupně) ke zneužití alespoň dvou podřízených. (ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav. § 393 [Porušení služební povinnosti vojáka]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4726, marg. č. 10.) 22. Služební poměr vojáků z povolání i vztah mezi nadřízenými a podřízenými vojáky jsou upraveny zejména v zákoně č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů. Z toho mimo jiné vyplývají četná omezení občanských práv vojáků i jejich povinnost plnit úkoly vyplývající z právních předpisů a rozkazů nadřízených. Současně vojáci z povolání podléhají kázeňské pravomoci nadřízených (viz část třetí citovaného zákona). Byť se vztahy nadřízenosti a podřízenosti vyskytují i v jiných situacích (typicky v pracovněprávních vztazích apod.), v případě vojáků je zájem na ochraně podřízených umocněn poměrně striktním omezením jejich svobodné vůle a závažností možných dopadů rozhodnutí nadřízených na jejich život. Ty mohou mít v některých situacích dokonce až fatální podobu. Právě z tohoto důvodu je objektem skutkové podstaty § 393 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku osobní svoboda vojáků, která je zde chráněna proti zneužití služební nadřízenosti k ukládání mimoslužebních úkolů. Vzhledem k dovolací argumentaci je také třeba poznamenat, že se v případě tohoto ustanovení nejedná o blanketní či odkazovací skutkovou podstatu, ale pravidlo chování je zde přímo obsaženo. Nevyžaduje se tedy, aby pachatel svým jednáním porušil nějaký další právní předpis, který se vztahem nadřízený–podřízený souvisí. Takový požadavek obsažený v dovolání je nekritický a jen obtížně představitelný, nakonec i citovaná odborná judikatura ve výčtu příkladů závadového chování nadřízeného s žádným porušením takového právního předpisu nepočítá. Postačí plně uložení úkolů nesouvisejících s úkoly ozbrojených sil z pozice nadřízeného. Lze připomenout, že dokud trvá služební poměr, trvají nepřetržitě i vztahy nadřízených a podřízených vojáků. Podřízený si je neustále vědom pravomocí, které vůči němu vykonává nadřízený. Vzhledem k úpravě zákona č. 221/1999 Sb. je tak svoboda jeho vůle ve služebním poměru konstantně omezena, což se projevuje právě ve vztahu k nadřízenému. Zjednodušeně řečeno je podřízený voják z povolání vždy motivován nadřízenému vyhovět. To od něj ostatně zákon také explicitně vyžaduje, neboť rozkaz nadřízeného (včetně rozkazu protiprávního v konečném důsledku) je voják povinen splnit mimo případů, kdy by tím spáchal trestný čin (§ 48 odst. 3 citovaného zákona). Na druhou stranu nelze vyloučit ani opravdu přátelský vztah mezi nadřízeným a podřízeným jako podklad např. i pomoci v podobě manuálních prací. 23. Svou dovolací argumentaci v těchto souvislostech obviněný opřel o tvrzený jazykový výklad pojmu „zneužije“ ve smyslu § 393 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku. Ve skutečnosti ale v tomto směru odkázal na výše citované formulace komentářové literatury, která hovoří o „uložení úkolů“. To podle obviněného musí spočívat v aktivní činnosti pachatele, nikoli jen v přijetí nabídky podřízeného (u níž obviněný implicitně předpokládá, že je učiněna z jeho svobodné vůle). Takový názor Nejvyšší soud jednak nesdílí, jednak zdůrazňuje, že přiléhavějším pro posouzení této věci vnímá výklad pojmu „zneužití podřízených“ (v daném případě J. J. a J. V.), nikoli jen „zneužití“. 24. Samotné ustanovení § 393 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku neříká, jakou formou má ke „zneužití podřízených k úkolům nad rámec služebních povinností“ dojít, tedy jakým způsobem jim mají být úkoly uloženy. Ze znění zákona č. 221/1999 Sb. je zřejmé, že úkoly se vojákům ukládají rozkazem (např. podle § 24 odst. 1 „Výkonem služby se rozumí plnění služebních povinností podle služebního zařazení a podle rozkazů nadřízeného.“). Co je rozkazem, přitom není přesně definováno (mimo zvláštního případu tzv. personálního rozkazu uvedeného v § 145a). Není stanovena žádná konkrétní forma jeho udělení. Je tedy třeba vycházet z toho, že rozkaz, tedy pokyn k vykonání úkolu, lze udělit jakoukoli formou, z níž je podřízenému jasné, co má učinit. Z logiky věci se bude zpravidla jednat o formu ústní, kdy nadřízený výslovně rozkaz formuluje. Těžko však lze předpokládat, že tato formalizovaná podoba závazného pokynu podřízenému bude volena v případě, kdy nadřízený vědomě ukládá úkoly nesouvisející s úkoly ozbrojených sil. Proto „zneužití podřízeného“ komentářová literatura neváže striktně na uložení rozkazu, nýbrž jej definuje jako „uložení úkolů“ nesouvisejících s úkoly ozbrojených sil. Toto „uložení úkolů“ však nemusí mít pouze povahu výslovného pokynu nebo dokonce rozkazu, postačí využití nabídky činnosti vykonávané mimo služební úkoly ve prospěch nadřízeného (tedy s jeho souhlasem) či dokonce vzetí takto vykonávané činnosti na vědomí, aniž by došlo k výslovné dohodě mezi nadřízeným a podřízeným. Uvedené pak platí zejména za situace, kdy je činnost vykonávána v nikoli zanedbatelném rozsahu (J. J. ve 20 případech několik hodin denně a J. V. několik hodin denně po dobu 4 dnů - viz popis skutku rozsudkem soudu prvního stupně) a v pracovní době všech vojáků. 25. V daném případě je tedy irelevantní dovolatelem akcentované skutkové zjištění, že podřízený J. J. sám obviněnému pomoc se stavbou tinyhousu nabídl, zatímco obviněný nabídku pouze přijal. J. J. navíc nebyl oprávněn nabízet obviněnému pomoc s jeho soukromou záležitostí v době výkonu služby a rovněž z toho důvodu nebyl obviněný oprávněn takovou nabídku jakožto jeho nadřízený přijmout. Totéž se pak týká přijetí pomoci J. V., byť jeho zapojení do práce zprostředkoval J. J. Celkově shrnuto, obviněný v případě dvou podřízených poměrně výrazně profitoval z jejich „ochoty“ pomáhat v plně soukromé záležitosti, a to v pracovní době, v armádním areálu a objektu (tedy i za zneužití hmotných statků zaměstnavatele), ač byl naopak povolán k tomu, aby podřízeným velel a korigoval jejich činnost výlučně v zájmu a plnění úkolů Armády České republiky. Za daných okolností nutno shledat v jednání obviněného zákonný znak přečinu podle § 393 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku „zneužití podřízených“ (tedy všech tří jmenovaných) a není důvodu rozlišovat mezi situací podřízeného M. T. (jehož „zneužití“ připouští sám obviněný) na jedné straně a J. J. a J. V. (kteří pomáhali o vlastní iniciativě a dobrovolně) na straně druhé. Lze pouze doplnit, že zákonem předvídané zneužití podřízených nemusí být nutně jen důsledkem nátlakového či autoritativního jednání pachatele, či dokonce obavy z nadřízeného, nýbrž i produktem pozitivní motivace podřízeného, v rámci které lze v případech vstřícnosti a ochoty „přátelsky“ pomáhat nadřízenému očekávat privilegované postavení podřízeného, příznivější průběh jeho služebního poměru apod. (tedy včetně dovolatelem uvažovaného společného vyhýbání se povinnostem, tzv. „zašívání“). Proto pro posouzení věci není rozhodné ani to, že oba jmenovaní podřízení vypovídali v hlavním líčení v době, kdy již nebyli vůči obviněnému ve vztahu podřízenosti, přičemž z jejich výpovědi nevyplynulo, že by jednali ze strachu z obviněného. Ani svobodné rozhodnutí podřízených totiž nevylučuje jejich zneužití k úkonům nad rámec služebních povinností. 26. Pokud obviněný odkázal na judikaturu týkající se krádeží v době epidemie onemocnění COVID-19, podle níž je nutné, aby trestný čin měl určitou věcnou souvislost s danou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí ve smyslu § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a na základě toho rozlišoval případy, kdy činnost prováděná vojákem má nebo nemá věcnou souvislost se vztahem k nadřízenému, takovému příměru přisvědčit nelze. Vztah nadřízenosti a podřízenosti vojáků totiž není svou povahou srovnatelný se stavem události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí. Taková situace je stavem nahodilým, přechodným, s nutností adekvátní reakce státu na majetkovou trestnou činnost páchanou při bezohledném zneužití krizové situace. Proto byla i při absenci výslovného vyjádření v textu zákona Nejvyšším soudem (a posléze i Ústavním soudem) dovozena nutnost existence výše zmíněné tzv. věcné souvislosti, a to mj. na základě důvodové zprávy k trestnímu zákoníku, části odborné literatury a zásady subsidiarity trestní represe (srov. zejména body 29. až 34. rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021). Oproti tomu ze vztahu nadřízenosti a podřízenosti v rámci služebního poměru vojáků vyplývá omezení svobody vůle podřízených, které je po dobu trvání takového poměru konstantní, trvalé a působí nepřetržitě. Pakliže zákon ustanovením § 393 tr. zákoníku chrání před zneužíváním služební nadřízenosti k ukládání mimoslužebních úkonů, postačuje, aby nadřízený v jakékoli shora uvedené podobě uložil úkol (tedy i využil ochotné nabídky podřízeného či vzal na vědomí, že podřízený v jeho prospěch vykoná činnost), který nesměřuje k realizaci úkolů ozbrojených sil. Toto zneužití totiž pramení a je dovozováno již ze samotných zjištěných skutkových okolností (tedy kdo konkrétně, v jakém rozsahu a intenzitě, k jakému účelu byl zneužit nad rámec plnění jeho služebních povinností). Znaky projednávaného trestného činu tak byly zjištěny a naplněny, aniž by vyvstala potřeba objasnění dalších skutkových okolností nezbytných pro použitou právní kvalifikaci. Nejvyššímu soudu není známo a dovolatel žádný konkrétní příměr či návrh nečiní, jakým dalším způsobem by vlastně ono zneužití vztahu nadřízenosti a podřízenosti mělo být prokazováno, když jednoduše takový vztah existuje a v rámci něj jsou podřízení vojáci využiti (resp. zneužiti) k činnosti, která evidentně nemůže být považována za plnění jejich služebních úkolů v pracovní době. 27. Obviněnému lze do jisté míry přitakat, že výkladem ad absurdum by bylo možno dospět k závěru, podle kterého by ustanovení § 393 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku dopadalo i na situace, kdy nadřízený přijme, byť i sebenepatrnější, nabídku pomoci ze strany podřízeného, která nesouvisí s plněním služebních úkolů, popř. půjde o společné zneužití pracovní doby k výkonu společné zájmové činnosti apod. Pro takové případy však trestní zákoník obsahuje korektiv v podobě § 12 odst. 2, vyžadující posouzení trestní odpovědnosti v závislosti na dostatečné míře společenské škodlivosti jednání pachatele. Zásada subsidiarity trestní represe je základní zásadou trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). 28. Případná aplikace výše popsaných východisek je tedy odvislá od konkrétních skutkových zjištění, která, pokud budou odpovídat formálním znakům trestného činu, mohou spočívat i v natolik málo závažném (např. co do časového rozsahu i intenzity) zneužití podřízených vojáků, že umožní závěr o nikoli nutném užití trestněprávní represe. Jak již však bylo výše uvedeno, o takový případ se ve věci dovolatele zjevně nejedná, pokud zneužil své podřízené způsobem popsaným ve výrokové části rozsudku okresního soudu. Nelze tedy přisvědčit dovolací argumentaci, že optikou hmotněprávního posouzení skutku soudy nižších stupňů by nutně musela být trestněprávně postižena jakákoli společná činnost nadřízeného a podřízeného. 29. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že soudy aplikované ustanovení § 393 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku plně dopadá na jednání obviněného, které bylo po provedeném dokazování ustáleno, a to včetně okolností týkajících se svědků J. J. a J. V. V použité právní kvalifikaci proto neshledal vadu. 30. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatněnému v jeho druhé alternativě lze konstatovat, že ve věci nebylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., neboť odvolací soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a sám znovu o trestu obviněného rozhodl. Uvedený dovolací důvod tak obviněný svými námitkami neosvědčil ani formálně nenaplnil. V. Způsob rozhodnutí 31. Jelikož obviněný uplatnil i námitky podřaditelné pod jím formálně uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak těmto nebylo možno přisvědčit, je dovolání zjevně neopodstatněné. Proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 19. 5. 2026 Mgr. Pavel Göth předseda senátu