6 Tdo 292/2026-880 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2026 o dovoláních, která podali obviněný M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, a obviněný M. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2025, č. j. 10 To 74/2025-756, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 8/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 10. 7. 2025, č. j. 2 T 8/2025-667, byli obvinění M. S., P. P., M. T. a N. V. uznáni vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustili způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku. 2. Obviněný M. S. byl za tento zločin odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. T. byl odsouzen za projednávanou trestnou činnost a za sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 5. 2025, sp. zn. 39 T 27/2025, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 3 To 242/2025, podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 5. 2025, sp. zn. 39 T 27/2025, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 3 To 242/2025, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o trestech obviněných P. P. a N. V. Všem obviněným byla uložena podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost rukou společnou a nerozdílnou uhradit poškozenému B. S. na náhradě škody částku 1 300 Kč. Obviněnému M. S. byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit VZP ČR částku 8 715 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení. 3. O odvolání všech obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 7. 2025, č. j. 10 To 74/2025-756, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné M. S., P. P., M. T. a N. V. uznal vinnými zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a obviněného M. S. trestným činem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho zjištění se obvinění trestné činnosti dopustili tím, že obvinění M. S., P. P., M. T. a N. V. společně dne 2. 8. 2024 v době kolem 12:00 hodin v Českých Budějovicích, do ulice XY XY, do bytové jednotky č. XY, obývané obžalovanou N. V., po předchozím rozdělení rolí, vylákala obžalovaná N. V., za účelem vypití kávy, k žádosti obžalovaného M. T. poškozeného B. S., nar. XY (dále jen „poškozený“), s úmyslem přinutit poškozeného, aby vydal finanční hotovost, kterou předchozí noci odcizil z bytu obývaného obžalovaným M. T. a J. H., za tímto účelem obžalovaná N. V. vyzvedla poškozeného na zastávce MHD XY v Českých Budějovicích a následně šli společně k ní do bytu, kde již skryti v pokoji čekali obžalovaní M. S., P. P. a M. T., obžalovaná N. V. zavedla poškozeného do kuchyně, kam postupně přišli ostatní obžalovaní, když obžalovaný P. P. přistoupil k poškozenému se slovy: „Kolikrát jsem ti říkal, abys T. nechal být!“ a začal poškozeného opakovaně bít do oblasti obličeje, následně poškozenému přikázal, aby si vyndal všechny věci z kapes a svlékl se, což poškozený v obavě z dalšího napadení učinil, obžalovaný P. P. poškozenému přikázal, aby vyskládal všechny své osobní věci na stůl, přičemž mu obžalovaný M. T. hrozil teleskopickým obuškem za přítomnosti obžalovaných M. S. a N. V., obžalovaní M. T., M. S. a N. V. posléze prohledali osobní věci poškozeného a vysypali obsah batohu, který měl poškozený s sebou, obžalovaný P. P. pokračoval v bití poškozeného a vyzýval jej, aby mu sdělil, kam schoval peníze, což poškozený v obavě z dalšího násilí učinil, následně obžalovaní M. T. a P. P. byt opustili, za účelem zjištění, zda se na udaném místě peníze skutečně nacházejí, při jejich odchodu obžalovaná N. V. přikázala poškozenému, aby umyl nádobí, což poškozený v obavě z dalšího fyzického násilí učinil, poté k němu přistoupila obžalovaná V., několikrát jej bodla jehlou do oblasti ramene a zad, načež ji obžalovaný S. vyzval, ať svého jednání zanechá, přistoupil k poškozenému a několikrát jej udeřil pěstí do obličeje, když v tomto jednání ustal až v okamžiku prasknutí čelisti poškozeného, obžalovaná N. V. poškozenému do poraněných úst vložila hrst soli a vyzvala poškozeného, aby slízáním uklidil svou krev z podlahy, což z důvodu krvácejícího poranění úst poškozeného nebylo možné, obžalovaná N. V. na příkazu dále netrvala a dovolila poškozenému krev uklidit jeho vlastním oblečením, následně se do bytu vrátil obžalovaný M. T. s poškozeným odcizenými penězi, obžalovaná V. vyzvala poškozeného ke sdělení přístupových údajů na sociální síť Facebook a e-mail, po jejichž obdržení obžalovaná vymazala jejich vzájemnou komunikaci a odebrala sama sebe ze seznamu přátel poškozeného na sociální síti Facebook a následně poškozenému dovolili byt opustit, když tímto jednáním způsobil M. S. poškozenému B. S., zhmoždění (otok a podkožní krevní výron) v krajině dolní čelisti vlevo včetně krevního výronu, dvojitou zlomeninu dolní čelisti, a to jejího těla vlevo mezi 1. a 2. zubem s posunem a dále báze kloubního výběžku vpravo, přičemž po dobu 4 týdnů byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života tím, že nemohl přijímat běžnou stravu. 4. Obviněný M. S. byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. T. byl odsouzen za uvedený trestný čin a za sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 5. 2025, sp. zn. 39 T 27/2025, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 3 To 242/2025, podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 4,5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 5. 2025, sp. zn. 39 T 27/2025, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 3 To 242/2025, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o trestech obviněných P. P. a N. V. Obviněnému M. S. byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit VZP ČR částku 8 715 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení. Poškozený B. S. byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání a vyjádření k nim 5. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali obviněný M. S. a obviněný M. T. prostřednictvím svých obhájců dovolání. 6. Obviněný M. S. podal dovolání z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. vzhledem k nesprávné, resp. nedostačující realizaci důkazního řízení, jež má za následek porušení základních práv a svobod, konkrétně práva na spravedlivý proces. Podle jeho přesvědčení odvolací soud nesprávně posoudil a vyhodnotil přímý usvědčující důkaz, a to výpověď poškozeného. Trvá na tom, že se nedopustil žádného protiprávního jednání, se záležitostí domáhání se finančních prostředků vůči poškozenému neměl nic společného a za tímto účelem ani nikterak nekonal. 7. Poškozený k první části skutkového děje, kdy došlo k přímé konfrontaci mezi poškozeným a obviněnými P. a T., vypověděl, že dovolatel nic nedělal, stál opodál a mlčel. Shodně se vyjádřili i spoluobvinění. Popis skutku, podle něhož měl též prohledávat věci poškozeného, proto postrádá oporu v provedeném dokazování. K následnému fyzickému napadení poškozeného se doznal, vysvětlil však, že tak učinil v důsledku obav z ohrožení nožem. Situaci potvrdila i obviněná V. Závěr soudu, že nebylo prokázáno, že by se poškozený s nožem otočil, proto není správný. Za extrémně nesouladný označil závěr, že jednal jako pachatel v rámci organizované zločinecké skupiny. Obviněné V. doporučil, ať se do záležitosti obviněného T. neangažuje, a nebyl ani přítomen napadení poškozeného obviněným P., neboť se nenacházel v kuchyni. Nikdo nemohl vidět, zda opustil byt nebo byl jinde v bytě. Nikdo mu nedal ani žádné informace, natož pak instrukce, co má dělat. 8. Obviněný dále nesouhlasí s hodnocením výpovědi poškozeného. Byť odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování, zjištění vyplývající z těchto důkazů nebyla promítnuta do kontextu hodnocení věrohodnosti poškozeného. Soudy nevěnovaly pozornost tomu, že nejen v době popisovaného napadení, ale i v době výslechu v postavení svědka, byl poškozený nikoli pouze příležitostným uživatelem omamných a psychotropních látek. Poškozený sám přiznal dlouhodobé užívání pervitinu, přičemž jeho závislost ho donutila k podstoupení léčby. 9. Důkazní návrh dovolatele na zadání posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k posouzení poškozeného byl odvolacím soudem vyhodnocen jako nadbytečný. Není přitom vyloučeno, že v důsledku ovlivnění poškozeného pervitinem došlo k omezení části funkcí mozku. Navíc sám přiznal, že trpěl „stíhami“ a měl toxické psychózy. Akceptovány nebyly ani návrhy na provedení výslechu poškozeného a svědků A., Š. a N. 10. Jakkoli se mohly soudy opřít o důkazy svědčící o vzájemné komunikaci mezi odsouzenými T., V. a P. směřující ke společné domluvě na postupu vůči poškozenému, v jeho případě takové důkazy absentují a jeho zařazení do organizované skupiny vyplývá toliko z jeho přítomnosti v bytě, pro něž však byl jiný důvod. 11. Naplnění dovolacího důvodu podle písm. h) dovolatel shledává v nesprávném právním posouzení jednání jako vícečinného souběhu zločinu vydírání a přečinu ublížení na zdraví. Zopakoval k tomu svoji argumentaci stran svých důvodů pro napadení poškozeného. Dodal, že jeho situace je odlišná od ostatních obviněných, neboť ti se snažili svým jednáním získat zpět peníze odcizené poškozeným. Věděli proto, co je cílem pozvání poškozeného do bytu a jaká záležitost se bude řešit. On však jakoukoli účast na řešení peněz odmítl a žádného tímto motivovaného jednání se nedopustil. Shledává v tomto směru nedostatek odůvodnění odvolacího soudu, který se podle něj snažil překonat důkazní nouzi prosazováním verze výpovědi poškozeného z přípravného řízení, která však nebyla v souladu s právem na obhajobu verifikována v rámci hlavního líčení. 12. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2025, č. j. 10 To 74/2025-756, a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. 13. Obviněný M. T. ve svém dovolání označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Argumentuje, že na celý incident je třeba nahlížet jako na dvoufázový – jednání obviněných do zjištění informace od poškozeného o úkrytu peněz a následného odchodu dovolatele a obviněného P. P. na straně jedné a následující jednání obviněných V. a S. na straně druhé. Soudy se nedostatečně vypořádaly s jeho námitkou, že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe. V souvislosti s tím odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, týkající se tzv. nedovolené svépomoci. 14. Podle jeho mínění z provedeného dokazování vyplynulo, že veškeré jeho jednání vůči poškozenému nebylo vedeno úmyslem získat majetkový prospěch na jeho úkor, ale snahou zjistit, kde jsou peníze, které mu poškozený předchozího dne odcizil. Namítá, že se nemohl dopustit trestného činu vydírání jednak proto, že poškozeného nutil k tomu, aby plnil, k čemu byl povinen (jednal proto po právu), a jednak s ohledem na intenzitu jednání obviněných vůči poškozenému. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že poškozený sdělil úkryt peněžních prostředků po 3 fackách od obviněného P. P. s tím, že po sdělení dané informace již k násilí nedocházelo. Dovolatel s obviněným P. P. odjeli daný úkryt vyhledat. 15. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2025, č. j. 10 To 74/2025-756, a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 16. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněných uvedl, že jejich námitky, které výrazně směřují proti posouzení věrohodnosti poškozeného, nepřesahují meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů, aniž by identifikovaly flagrantní vady důkazního řízení, pro které by teprve mohl nastupovat zcela výjimečný zásah Nejvyššího soudu do oblasti stabilizovaných skutkových zjištění, jak to předpokládá první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy nižších stupňů si byly plně vědomy stěžejního významu výpovědi poškozeného, a to v situaci, kdy byl do bytu vylákán, a poté zde čelil jednání čtyř obviněných, přičemž událost neměla možnost sledovat další nezúčastněná osoba. Přestože je možné v určitém směru vytknout Krajskému soudu v Českých Budějovicích méně precizní přístup k některým detailům incidentu vyplývajícím z výpovědi poškozeného, tyto nedostatky byly následně korigovány odvolacím soudem. Vrchní soud v Praze – zejména v bodě 35. rozsudku – upřesnil dílčí okolnosti skutkového děje, například rozsah věcí, které obvinění hodlali získat, či otázku použití nástroje vůči poškozenému. Tato doplnění a korekce se promítla též do modifikace skutkové věty, avšak nezpochybnila samotnou podstatu protiprávního jednání, jímž byl poškozený nucen k vydání věcí pod tlakem jednání obviněných. 17. Obviněný M. S. dále namítá, že odvolací soud neakceptoval návrh obhajoby na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který měl objasnit otázku věrohodnosti poškozeného. V této souvislosti lze uvažovat o možném dotčení třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani v tomto případě však nejde o pochybení natolik závažné povahy, aby založilo existenci tzv. opomenutého důkazu. V projednávané věci lze konstatovat, že Vrchní soud v Praze návrh na vypracování znaleckého posudku vznesený obhajobou vzal v potaz a rozhodl o něm. Určitým nedostatkem je, že napadený rozsudek podrobněji nevysvětluje, proč soud považoval tento návrh za nadbytečný. V kontextu provedených důkazů je však zřejmé, že odvolací soud vyhodnotil, že k posouzení věrohodnosti poškozeného již postačuje soubor stávajících důkazů, který ještě doplnil o spisový materiál z jiné trestní věci, lékařskou zprávu, výpisy z rejstříků trestů obviněných i poškozeného a další listiny. Přestože tedy lze vytknout nedostatečnou argumentační preciznost při odůvodnění neprovedení navrženého důkazu (znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie), nejde o pochybení zásadního charakteru. A to ani při zohlednění osobnosti obviněného, jejíž rysy nebyly neznámé ani soudu vzhledem k jeho trestní minulosti. Podstatou jednání kvalifikovaného jako vydírání ze strany obviněných nebyly tyto úvahy zpochybněny. 18. V další části dovolání se obviněný M. S. snaží relativizovat svou účast na vydírání poškozeného. Pokud lze vůbec hovořit o jakémkoli excesu z jednání čtveřice obviněných, pak se to týká právě obviněného M. S., neboť vedle zločinu vydírání spáchaného ve spolupachatelství spáchal samostatně též přečin ublížení na zdraví. Pokud jde o jeho roli v rámci společného vydírání, nebyla ani zdaleka tak marginální, jak se ji snaží prezentovat. Jeho přítomnost zvyšovala reálnou hrozbu, které poškozený čelil, a tím i psychický tlak na něj. V období, kdy se fyzicky angažoval spoluobviněný P. P., nevyvinul aktivitu svědčící o snaze incidentu zabránit či jej alespoň zmírnit a setrval v bytě společně s ostatními obviněnými. Spolu s obviněnými M. T. a N. V. se následně aktivně zapojil do prohledávání osobních věcí poškozeného. Ačkoli M. S. v určitém okamžiku vyzval obviněnou N. V., aby zanechala svého útoku, sám se poté dopustil razantního fyzického útoku, za nějž odpovídal podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž tvrzení obviněného, že se zpočátku nacházel v jiné místnosti, neobstojí. Obviněný byl v této místnosti záměrně ukryt, aby poškozený při příchodu nevnímal bezprostřední hrozbu vycházející z početní převahy a profilu obviněných a neodhodlal se včas k útěku z nebezpečné situace. Je zřejmé, že tato taktika měla předznamenat průběh následného působení na poškozeného. 19. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitky obviněného M. T., podle nichž měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, protože jeho jednání mělo být vedeno snahou domoci se svého práva v rámci tzv. nedovolené svémoci. S odkazem na výklad trestního kolegia Nejvyššího soudu ve stanovisku sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., státní zástupce uvedl, že v posuzované věci nebyly zjištěny relevantní okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost jednání obviněného natolik, že by neodpovídalo typovým případům trestného činu vydírání. Zjevně o vyšší, nikoliv zanedbatelné společenské škodlivosti svědčí již samotná skutečnost, že obvinění svým jednáním naplnili nejen znaky základní skutkové podstaty, ale současně i kvalifikované skutkové podstaty, a to hned v podobě dvou zvlášť přitěžujících okolností, které zákon stanoví alternativně, tj. spáchání činu jako členové organizované skupiny a páchání činu se zbraní. Samozřejmě neuniká pozornosti, že jednání obviněného M. T. bylo reakcí na předcházející krádež, které se na jeho úkor dopustil poškozený. Tato skutečnost však nemůže mít zásadní vliv na právní posouzení jednání obviněného ani na závěr o naplnění znaků zločinu vydírání. Trestní právo nepřipouští, aby se poškozený domáhal ochrany svého domnělého či skutečného práva svépomocí, která zjevně překračuje zákonné meze, natož aby tak činil prostředky zahrnující nátlak, pohrůžky a fyzické násilí. V daném případě jednání obviněného nesměřovalo k odvrácení bezprostředního a aktuálního útoku, nýbrž k dodatečnému získání informací o úkrytu prostředků, které měly být předtím odcizeny. 20. Jestliže se obviněný M. T. rovněž hájí tím, že jeho jednání představovalo snahu domoci se svého práva v rámci tzv. nedovolené svépomoci, na niž odkazuje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/13, nelze této obhajobě přisvědčit. Je nutno zdůraznit, že případ řešený Ústavním soudem se týkal primárně rodinného prostředí a vztahů, v němž soud akcentoval zdrženlivost při užití trestní represe vůči jednání, které sice formálně naplnilo znaky deliktu, avšak bylo v konkrétních okolnostech pochopitelné. O nic takového v nyní projednávané věci nejde. Co do údajného „legitimního cíle“ obviněného M. T. lze uznat, že poškozený se předtím dopustil vůči obviněnému krádeže, kterou mohl obviněný subjektivně vnímat jako určité příkoří. Tato skutečnost nicméně neopravňuje k postupům mimo zákonný rámec a již vůbec ne k nátlakovým a násilným formám jednání. Pro situace, kdy se někdo cítí být obětí majetkového deliktu, právní řád poskytuje řádné prostředky ochrany, zejména možnost oznámit krádež policii, což v daném případě nejen že bylo možné, ale nebyla zde ani žádná naléhavá potřeba, která by odůvodňovala vzít „vymáhání práva do vlastních rukou“. Hlavním problémem je, že jednání obviněného M. T. zásadně překročilo jakékoli meze, které by bylo možno – byť jen vzdáleně – spojovat s prosazováním legitimního cíle prostředky svépomoci. Jednání obviněného spolu s dalšími spoluobviněnými se zcela zvrhlo v kriminální aktivitu vysoké intenzity, zahrnující vydírání spáchané organizovanou skupinou, doprovázené fyzickým násilím, a vedoucí k zásahu do osobní integrity poškozeného. 21. V další části dovolání se obviněný M. T. snaží prosadit, aby byl předmětný incident posuzován jako dvoufázové jednání – s tím, že do okamžiku, než poškozený sdělil informace o údajném úkrytu peněz a z bytu odešel obviněný P. P., se mělo jednat o „jeho“ fázi, zatímco následné jednání obviněné N. V. a obviněného M. S. má představovat autonomní děj. Tomuto výkladu rovněž nelze přisvědčit. Jednalo se o jeden skutek, který měl od počátku do konce jednotný dějový sled a společný záměr obviněných, a to donutit poškozeného k vydání informací, resp. věcí prostřednictvím koordinovaného psychického i fyzického nátlaku. Iniciačním pojítkem celé akce byl právě obviněný M. T., neboť jemu poškozený odcizil finanční hotovost z bytu. Rozdělení skutku do dvou umělých fází neodpovídá průběhu děje, jak byl bezpečně zjištěn soudy nižších stupňů, ani neodpovídá povaze společného jednání více osob, které se navzájem doplňovaly v rovině časové, místní i funkční. Obviněný M. T. se účastnil klíčové fáze, tedy okamžiku, kdy byl poškozený do bytu vylákán, izolován, psychicky ovlivňován a kdy vůči němu došlo k prvotnímu násilí a nátlaku. Právě tato počáteční fáze, realizovaná za T. přítomnosti, vytvořila podstatnou nátlakovou atmosféru, v níž poškozený následně podléhal dalším požadavkům ostatních obviněných. Bez ní by pozdější vývoj událostí vůbec nebyl možný. 22. Jestliže se obviněný T. ve svém dovolání snaží distancovat od fyzických úderů uskutečněných spoluobviněným P. P., je třeba uvést, že tyto útoky zapadají do atmosféry, kterou v této fázi společně vytvořili všichni přítomní obvinění. Jednalo se o součást souvislého nátlakového působení, jehož byl M. T. spolutvůrcem, a které přímo ovlivňovalo poškozeného v rozhodných okamžicích. Pokud obviněný argumentuje také absencí vážnějšího poškození zdraví poškozeného, je tato námitka z hlediska právního posouzení irelevantní, jelikož tentokrát ještě nedošlo ke zranění poškozeného, které by snad mělo představovat kvalifikační okolnost, jež by byla potřebná pro přistoupení další trestněprávní kvalifikace proti životu a zdraví. Skutečnost, že obviněný M. T. pak byt na určitou dobu opustil, nezpřetrhala kontinuitu společného jednání. M. T. byt opustil jen proto, aby se přesvědčil, zda se peníze nacházejí na poškozeným uvedeném místě, a následně se do bytu opět vrátil, čímž obnovil svou přítomnost. Fyzické napadení poškozeného spoluobviněným M. S., k němuž došlo právě v této době, nebylo M. T. přičítáno a za tento útok byl uznán vinným výlučně M. S. 23. Obviněný M. S. v části své dovolací argumentace, kterou prezentuje jako hmotněprávní výhrady ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve skutečnosti opakovaně uplatňuje námitky, jimiž se snaží distancovat od jednání ostatních obviněných ze čtveřice. Takové námitky lze pod uvedený dovolací důvod podřadit jen s výraznou dávkou tolerance, zejména tam, kde obviněný zdůrazňuje údajnou absenci úmyslné formy zavinění. I v těchto částech primárně brojí proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, nikoli proti právnímu posouzení skutku. Teprve prostřednictvím alternativního náhledu na skutkový děj se snaží docílit redukce své trestní odpovědnosti. 24. Oproti podané obžalobě a oproti právnímu posouzení, k němuž dospěl soud prvního stupně, přistoupil Vrchní soud v Praze ke změně právní kvalifikace skutku a v bodě 36. rozsudku vyložil, proč tuto změnu provedl, a to zejména s ohledem na otázku dostatečné průkaznosti zmocnění se cizí věci. Lze připustit, že odvolací soud již explicitně nerozvedl úvahy týkající se subjektivní stránky kvalifikovaného zločinu vydírání ve vztahu k institutu spolupachatelství. Ve vztahu k tomu se uplatní to, co bylo shora uvedeno v rámci výkladu vztahujícího se k dovolacím námitkám obviněného M. T. ve vazbě na konstrukci skutku. Tyto závěry jsou přiměřeně přenositelné i na obviněného M. S., neboť se u něho uplatní shodná logika pojetí skutku, společného záměru i součinnosti v rámci spolupachatelství, vyjma přistupující právní kvalifikace podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. 25. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Přípustnost dovolání 26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání IV./1. Obecná východiska 27. Úvodem je vhodné zmínit, že v řízení o dovolání se neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. 28. Jak plyne z výše uvedeného (část II.) obviněný S. své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a obviněný T. o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jimi vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost. 29. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 30. Předmětný dovolací důvod ve svém dovolání označil pouze obviněný M. S. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný sice označil jako nesouladný skutkový závěr, že jednal jako pachatel v rámci organizované skupiny a že v jejím rámci spáchal zločin vydírání, jeho argumentace však představuje prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, příp. předkládání vlastních verzí skutkového děje na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů a poukazu na možnosti dalšího objasňování dílčích aspektů věci. Takové výhrady vůči skutkovým zjištěním soudů však nejsou způsobilé založit jejich vadu, která by odpovídala této variantě dovolacího důvodu podle písm. g). Její podstatou totiž je označení a osvědčení zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění (skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu) s obsahem provedeného dokazování. Nic takového však obviněný ve svém dovolání nečiní. 31. Dovolatel namítá nesprávnost skutkového zjištění, podle něhož se účastnil počáteční fáze protiprávního jednání, kdy byl poškozený přinucen, aby se svlékl a prozradil, kde ukryl odcizené peníze. Stojí si přitom za svým tvrzením, že se v době napadení poškozeného obviněným P. nenacházel v kuchyni, což má vyplývat také z výpovědí spoluobviněných. Přiznává toliko pozdější fyzické napadení poškozeného (po odchodu obviněných T. a P.), avšak pouze proto, že se cítil ohrožen nožem, který poškozený držel v ruce. Usiluje tedy o posouzení jednání jako dvou samostatných skutků (k tomu více viz společné vyjádření k obdobné námitce obviněného T.), přičemž by zřejmě chtěl být uznán vinným pouze druhým z nich. 32. S jeho argumentací však nelze souhlasit. Žádný ze spoluobviněných přímo nevypověděl, že by zaznamenal jeho odchod či nepřítomnost v době napadení poškozeného obviněným P. Skutečnost, že si obviněný P. či T. nevybavují, kde přesně se obviněný S. v té době nacházel, nemůže být podkladem pro závěr o jeho absenci, resp. o nesprávnosti skutkového zjištění, že byl v bytě přítomen. Tím spíš, když tento skutkový závěr soudu naopak logicky vyplývá z provedených důkazů – výpovědi poškozeného a částečně z výpovědi obviněné V. Existuje totiž rozpor mezi její výpovědí, která ho má údajně podporovat, a obviněným tvrzeným průběhem události. Obviněný v hlavním líčení uvedl, že odešel poté, co byl přítomen tomu, když P. poškozenému říkal, ať nechá T. být. Podle dovolatele, „bylo něco s nějakým batohem“ a řešili něco s penězi, což podle něj „nebylo doprovázeno nějakými výhružkami nebo bitím“. Oproti tomu obviněná V. uvedla, že obviněný P. přišel a začal poškozeného ihned mlátit, M. (obv. S.) stál u ledničky a neangažoval se do toho. Je tedy zřejmé, že alternativní skutkové zjištění předkládané obviněným nemá v provedeném dokazování podporu. 33. Bez ohledu na výše uvedené by však jeho krátká nepřítomnost nemohla ničeho změnit na závěru o jeho vině (také) zločinem vydírání spáchaném ve spolupachatelství se spoluobviněnými. I když to byl obviněný P., kdo vůči poškozenému vyvíjel násilí, aby ho přinutil vydat odcizené peníze, resp. sdělit, kam je ukryl, jak správně uzavřel soud prvního stupně, přítomnost obviněného S., který zde byl pro případ, že by se něco stalo, zesilovala pohrůžku násilí. Skutečnost, že spoluobvinění počítali s jeho přítomností a případnou podporou, je zřejmá právě ze zprávy obviněné V. odeslané obviněnému T. (viz bod 29. rozsudku soudu prvního stupně). Svoji odstrašující roli by tedy obviněný splnil již svojí počáteční přítomností i kdyby na krátkou dobu odešel. Tím spíše, když se měl podle svých slov vrátit do bytu a odejít do ložnice ještě před odchodem obviněných T. a P. Po jejich odchodu ho podle jeho výpovědi přivolala obviněná V., neboť nechtěla být s poškozeným sama. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně to ve skutečnosti bylo, aby poškozeného hlídal do návratu obviněného T. Vzhledem k této přímé návaznosti a propojenosti jednání obviněných nelze ani pochybovat o tom, že se jedná o jediný skutek. 34. Z výše uvedeného vyplývá, že nelze přisvědčit tvrzení obviněného o jeho nepřítomnosti v době použití násilí a výhružky násilí vůči poškozenému, což by mělo za situace, kdy bude jednání rozděleno na dva skutky, znamenat jeho vyvinění ze zločinu vydírání. Nezbývá než dodat, že na rozhodnutí o vině obviněného nemá vliv jeho menší aktivita v této počáteční fázi skutku, neboť soudy správně dospěly k závěru o společném jednání a úmyslu obviněných, který v té chvíli naplňoval – jak bylo zmíněno výše – svou přítomností. Z ní vyplýval jednak odstrašující efekt umocňující nátlak na poškozeného a potenciální pomoc v případě, kdy by vše neprobíhalo podle plánu. V této roli zcela zřejmě pokračoval i po odchodu obviněných T. a P., když poškozeného do návratu obviněného T. hlídal. 35. Dovolatel dále považuje za nesprávný závěr soudu, podle něhož nebylo prokázáno, že se poškozený s nožem otočil, přičemž poukázal na to, jak obviněná V. situaci při hlavním líčení popsala. Je třeba především poznamenat, že se nejedná o skutkové zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu a ani při vysoké míře tolerance by nebylo možno uvažovat o tom, že tato skutečnost mohla sama o sobě zakládat okolnost vylučující protiprávnost činu. Z provedených důkazů vyplývá chování poškozeného v době po odchodu obviněných T. a P., kdy plnil úkoly nařízené obviněnou V. bez náznaku pokusu o odpor či útěk. Hlavně však dovolatelem tvrzený rozpor z její výpovědi vůbec nevyplývá. Jmenovaná obviněná uvedla, že poškozený nůž držel a vypadalo to, že se „zastavil a přemýšlel“, takže nepopsala žádné jeho otočení či jiný pohyb, z něhož by bylo možno dovodit hrozící útok. Dovolatelem popisované prudké otočení tedy nepotvrdila. Tvrzení dovolatele o nesprávnosti uvedeného dílčího skutkového zjištění není opodstatněno provedenými důkazy. 36. Druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) obviněný sice ve svém dovolání obecně uplatnil, konkrétní námitky k ní však nepřipojil. Nejvyšší soud se k ní proto nebude dále vyjadřovat. 37. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k nim, tj. rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) obviněný namítl, že soudy zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování jako nadbytečné. 38. V této souvislosti lze dodat, že podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ani zamítnutí návrhu bez odůvodnění nebo „ticho“ vnitrostátních soudů ve vztahu k dostatečně odůvodněnému a významnému návrhu na provedení důkazu nevede nutně k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozsudek ESLP ze dne 14. 2. 2008, Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení práva na spravedlivý proces tak nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného, nýbrž pouze za situace, že by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. 39. Z judikatury Ústavního soudu sice plyne (např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03), že nesprávná realizace důkazního řízení se může projevit v porušení práva na spravedlivý proces, avšak ne vždy porušení ustanovení tzv. jednoduchého práva má ústavně právní konsekvence [srov. např. usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3010/17: „… ne každé porušení procesních norem bez dalšího zasahuje do práva účastníka řízení na spravedlivý proces. O takovém zásahu lze hovořit pouze tehdy, jestliže jej zkrátil na možnost uplatňovat svá práva způsobem, kterým by pro sebe dosáhl (nebo reálně mohl dosáhnout) příznivějšího rozhodnutí“]. Proto ne každé pochybení v postupu obecných soudů otevírá v řízení o mimořádném opravném prostředku cestu k přezkumu, neboť musí jít o takové pochybení, kde by jeho odepření vyvolalo zásah do základního práva, který naopak měl být odčiněn (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). 40. Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá (body 32. a 33.), že návrhy skutečně vyhodnotil jako nadbytečné, neboť dospěl k závěru, že byly provedeny všechny potřebné důkazy. Konkrétně uvedl, že k osobě poškozeného bylo doplněno dokazování. Byť výslovně nerozhodl o návrzích na výslech poškozeného a A., Š. a N., ve vztahu k nim postačuje jeho sdělení, že má dokazování za dostatečné. Pokud jde o výslech poškozeného, tento ve věci vypovídal opakovaně a odvolací soud k posouzení jeho věrohodnosti doplnil dokazování. Co se týče zbývajících navržených svědků, údajně měli mít informace o přiznání poškozeného, že si celou záležitost vymyslel. Vzhledem k tomu, že v obecných rysech se k projednávanému jednání obvinění přiznali, jsou opačná tvrzení svědků (nadto z doslechu) zcela nadbytečná. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že byly provedeny všechny potřebné důkazy, přičemž nevznikly pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu, neměla absence výslovného vyjádření k zamítnutí návrhů na provedení výslechu svědků dopad na spravedlivost řízení. Z uvedeného vyplývá, že k naplnění třetí alternativy uvedeného dovolacího důvodu nedošlo. 41. Na základě vyložených úvah je na místě uzavřít, že byť obviněný S. svojí argumentací vyhověl obsahovému vymezení zvoleného dovolacího důvodu (jeho třetí alternativě), jeho námitky byly vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné, neboť namítané vady ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyly seznány. IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 42. Uvedený dovolací důvod uplatnili ve svých dovoláních oba obvinění. Primárně se oba dožadují posouzení jejich jednání jako dvou samostatných skutků s tím, že se každý z nich účastnil pouze jednoho z nich a obžaloby z druhého by měl být zproštěn. V tomto smyslu obviněný S. namítl, že nebyl přítomen vydírání poškozeného a přiznal se pouze k jeho následnému fyzickému napadení, zatímco obviněný T. své jednání omezuje na tu část, jež byla kryta záměrem najít jeho odcizené peníze, tedy do jeho odchodu z bytu. Uvedená argumentace je pod uvedený dovolací důvod podřaditelná toliko s vyšší mírou tolerance, neboť dovolatelé ji zakládají zčásti na vlastní verzi skutkových zjištění. 43. Předně je na místě připomenout teoretická a judikaturní východiska týkající se otázky skutku. „Podstatu skutku tvoří jednání pachatele (obžalovaného) a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání (komisivní delikt) nebo v opomenutí, nekonání (omisivní delikt). Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákoníkem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.) a jako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (R 8/1985, R 5/1988 a R 1/1996-I.).“ [viz Púry, František. § 220 (Podklad pro rozhodnutí). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2721–2722] „Procesněprávní a hmotněprávní chápání skutku se částečně překrývá, ale pro trestní právo hmotné je základní otázkou jednota skutku z hlediska případného souběhu více trestných činů. Za jeden skutek se tu považují jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou kauzální pro trestněprávně relevantní následek, pokud jsou zahrnuty zaviněním pachatele (srov. R 8/1985).“ [Púry, František. § 220 (Podklad pro rozhodnutí). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2727.] 44. Podle judikatury „momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 1984, sp. zn. 3 Tz 6/84). Platí dále, že „jde-li o více způsobených následků významných z hlediska trestního práva hmotného, jde o jeden skutek tehdy, jestliže všechny následky byly způsobeny alespoň zčásti jedním jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 1986, sp. zn. 7 Tz 8/86). 45. V projednávané věci lze shledat jedno jednání prolínající se celým skutkem, a to použití násilí a pohrůžky násilí k přinucení poškozeného jednat podle příkazů obviněných – svléknout se, vrátit odcizené peníze, resp. sdělit, kde je ukryl, počkat v bytě do návratu obviněného T., mýt nádobí atd. Jednotným lze shledat též následek jednání obviněných, a to ve formě zásahu do svobodné vůle poškozeného a do jeho tělesné integrity. K přerušení nedošlo ani okamžikem opuštění bytu obviněnými T. a P., neboť jednotné jednání i následek lze shledat i v této době (obviněná V. bodala poškozeného jehlou a nutila ho umývat nádobí). Teprve po návratu obviněného T. a potvrzení, že získal zpět odcizené peníze, je poškozenému povoleno se obléct a (spolu s obviněným T.) odejít. Není tedy pochyb, že se jedná o jediný skutek spojený jednáním a následkem. Návrhy obviněných na jeho umělé rozdělení jsou proto pouze projevem jejich snahy bagatelizovat svoji účast na trestném činu. Pouze pro úplnost lze dodat, že jednání obviněného S., který poškozeného několikrát udeřil pěstí do obličeje, bylo vyhodnoceno jako exces ze společného jednání obviněných. Tímto jednáním byl proto shledán vinným pouze obviněný S. 46. Obviněný T. dále argumentoval odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, týkající se uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v případě nedovolené svémoci. Soudy obou stupňů již na uvedenou námitku obviněného reagovaly s tím, že závěry citovaného nálezu nejsou na projednávanou věc přiléhavé. Soud prvního stupně správně poukázal na to, že nález se týkal trestného činu porušování domovní svobody mezi rodinnými příslušníky. Právě rodinné vztahy mezi jednotlivými aktéry (obviněným a poškozenými – jeho dcerou a zetěm) a související mravní rozměr byly nosnými důvody pro posouzení jednání obviněného jako méně společensky škodlivého. Naopak v projednávané věci obviněný T. nevyčkal, než policie věc vyřeší, a rozhodl se vzít spravedlnost do svých rukou. Aktivně začal shánět poškozeného a obratem využil nabídky obviněné V., že poškozeného vyláká do svého bytu. Na pomoc si přivedl obviněného P. a předpokládaná byla též účast obviněného S. To svědčí o úmyslu pojatém od samého začátku využít k získání odcizených peněz násilí. Mravní převaha tedy skutečně nebyla na straně obviněných (oproti citované věci, kde se dcera zachovala nemravně vůči obviněnému, svému otci), kteří reagovali na újmu na majetku použitím násilí. 47. Jednání obviněných, kteří organizovaně a plánovaně omezili osobní svobodu poškozeného a násilím a pohrůžkou násilí ho přinutili sdělit, kam odcizené peníze ukryl, a i poté vůči němu použili násilí, zdaleka překračuje hranice toho, co by bylo možné považovat za nedovolenou svémoc. Společenská škodlivost jejich jednání zasahující do osobní sféry poškozeného a jeho zdraví podstatně převyšuje společenskou nebezpečnost jednání poškozeného (odcizení hotovosti). I v tomto směru jejich jednání neodpovídá závěrům citovaného rozhodnutí, podle nichž „jestliže totiž osoba užívá nedovolenou svépomoc, avšak alespoň sleduje legitimní cíl souladný s právem, postupuje sice protiprávně, avšak její jednání bude zpravidla stále podstatně méně společensky škodlivé než té osoby, která protiprávně jak postupuje, tak je protiprávní i stav, který se snaží nastolit“. Ve spojitosti s tím, že jednání obviněných nebylo motivováno jen snahou získat zpět odcizené peníze, ale zčásti také pomstou a zájmem ponížit poškozeného (donucení svléknout se, mít nádobí, slízat krev na zemi), je společenská škodlivost jejich jednání natolik vysoká, že nelze v žádném případě uvažovat o tom, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Proto lze mít za to, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. 48. Zbývající námitky obviněného S., které přiřadil k dovolacímu důvodu podle písm. h), jsou opakováním argumentace uvedené u písm. g). Namítá-li absenci dohody se spoluobviněnými a úmyslu řešit vrácení peněz poškozeným, zakládá svoji argumentaci na vlastní verzi události vyplývající z jeho obhajoby, podle níž se první části jednání vůči poškozenému vůbec neúčastnil. Pouze nad rámec Nejvyšší soud dodává následující. 49. Namítá-li obviněný absenci dohody se spoluobviněnými či důkazů o ní, je na místě připomenout, že „společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. R 2180/1925, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1133/2004). [...] o spolupachatelství při naplnění jeho znaků půjde i při úmyslu prostém při spontánním nebo afektivním jednání spolupachatelů (zejména tomu tak zpravidla bude při přistoupení dalšího spolupachatele ke spolupachatelství trestného činu, který již prováděli ostatní spolupachatelé)“ [viz Šámal, Pavel, Říha, Jiří. § 23 (Spolupachatel). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 539, marg. č. 4.]. 50. Absence výslovné dohody není překážkou ani v případě organizované skupiny, neboť ta nevyžaduje výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, ale postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel [viz Šámal, Pavel. § 152 (Šíření nakažlivé lidské nemoci). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2051, marg. č. 5.], přičemž „k vytvoření skupiny může dojít až v průběhu páchání trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 155/2018)“ [viz Púry, František. § 42 (Přitěžující okolnosti). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 859, marg. č. 17.]. 51. Ve světle uvedeného nelze pochybovat o jednání obviněného jako člena organizované skupiny, a to i kdyby k jednání přistoupil až po příchodu obviněných T. a P. do bytu. Předně obviněná V. avizovala jeho případnou pomoc zprávou zaslanou obviněnému T., předpokládala tedy zřejmě jeho účast. Ostatně obviněný S. následně již svojí přítomností při užití násilí vůči poškozenému zvýšil jeho odstrašující efekt a následně společně s obviněnou poškozeného hlídal do návratu obviněného T. V souladu s judikaturou totiž „pro naplnění znaku organizované skupiny je třeba spolupráce nejméně tří osob, avšak není nutné ani to, aby se všechny osoby účastnily hlavní trestné činnosti nebo ji alespoň znaly, když postačuje dílčí jednání i méně závažného charakteru, jež ale v rámci plánovitosti a koordinovanosti organizované skupiny zajišťuje dosažení cíle“ [Púry, František. § 42 (Přitěžující okolnosti). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 859, marg. č. 17.]. Především je však na místě zopakovat, že uvedené námitky dovolatel zakládá na vlastní verzi události, podle níž se jednání vůči poškozenému v první části vůbec neúčastnil. 52. Z výše uvedeného vyplývá, že ty z námitek obviněných, které bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyly shledány důvodnými. Nebyla totiž seznána jimi namítaná vada předpokládaná daným dovolacím důvodem. IV./4. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům 53. Obviněný S. své dovolání také z velké části založil na znevěrohodnění výpovědi poškozeného, resp. výtkách proti hodnocení jeho věrohodnosti odvolacím soudem. Poukázal přitom na konkrétní důkazy o drogové minulosti poškozeného, z níž by měla jeho nevěrohodnost vyplývat. 54. Obviněný však pouze předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy hodnotit. Domáhá se toho, aby Nejvyšší soud, a potažmo po zrušení napadených rozhodnutí soudy nižších stupňů, přijaly logiku jeho úvah. Opomíjí však, že hodnocení důkazů je doménou soudů, před nimiž je důkaz proveden (nepřísluší tedy Nejvyššímu soudu, jehož úkolem je posouzení toho, zda hodnocení soudů nižších stupňů není libovolné, tedy zjevně se příčící požadavkům plynoucím z § 2 odst. 6 tr. ř.). Je-li toto jejich hodnocení komplexní, zahrnující posouzení všech aspektů důkazního řízení a nevykazující trhlinu v logice úvah, pak je nelze označovat za vadné jen proto, že nevyhovuje představě dovolatele a jím uplatňované logice. 55. Je tudíž zřejmé, že uvedené námitky dovolatele nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Nenamítá totiž žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními vyplývajícími z výpovědi poškozeného a jiným konkrétním provedeným důkazem, na což by bylo možno reagovat v části týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho námitky vůči posouzení věrohodnosti poškozeného jsou omezeny na to, že kdyby soudy provedly hodnocení správně (tedy podle jeho přání), jistě by došly k závěru o nevěrohodnosti jeho výpovědi. Zcela přitom pomíjí, že právě na tuto otázku se zvláště zaměřil odvolací soud, který vytkl soudu prvního stupně nedostatečné zhodnocení všech zjištění o osobě poškozeného a který z toho důvodu provedl další důkazy. Odvolací soud proto skutková zjištění soudu prvního stupně redukoval na ty, k nimž nezůstaly pochybnosti a kde měly údaje poskytnuté poškozeným oporu v dalších provedených důkazech, a to včetně výpovědí obviněných (viz bod 35. rozsudku odvolacího soudu). V jeho hodnocení tudíž nelze shledat prvky svévole, absenci logické návaznosti či jinou formu excesu a Nejvyšší soud proto nemá prostor ani důvod do jeho hodnocení důkazů zasahovat. Pouze nad rámec možno připomenout, co sdělil již státní zástupce ve svém vyjádření, tedy že sami obvinění jsou uživateli drog a z projednávaného incidentu vyplynulo také trestní stíhání obviněného T. pro drogovou trestnou činnost. IV./5. K otázce porušení základních práv obviněného 56. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu. 57. Závěrem svého dovolání obviněný S. namítl, že soudy prosazovaly verzi výpovědi poškozeného z přípravného řízení, která nebyla v souladu s plným uplatněním práva na obhajobu verifikována v rámci hlavního líčení. Není však jasné, jaké „prosazování“ výpovědi z přípravného řízení má obviněný na mysli. Z rozsudků soudů obou stupňů nevyplývá, že by přednostně vycházely z výpovědi podané v přípravném řízení namísto výpovědi z hlavního líčení učiněné před soudem. Pokud jde o porušení práva obviněného na obhajobu, v přípravném řízení byl poškozený slyšen dne 28. 8. 2024 (č. l. 139) za přítomnosti nejen jeho obhájce, ale také obhájců obviněných V. a T. Výslechu poškozeného v hlavním líčení dne 4. 4. 2025 byli přítomni obhájci všech obviněných a bylo jim i samotným obviněným umožněno klást svědku dotazy a obviněným bylo umožněno se k jeho výpovědi vyjádřit. Pokud jde o přečtení částí výpovědi poškozeného z přípravného řízení, tento postup je v souladu s § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Krom toho k tomuto postupu došlo na žádost obhajoby. K porušení práva obviněného na obhajobu tudíž nedošlo. V. Způsob rozhodnutí 58. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že námitky obviněného S., které odpovídaly třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly shledány nedůvodnými. Totéž platí pro námitky obou obviněných vyhovující dovolacímu důvodu podle písm. h). Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obou obviněných rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. 59. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 21. 4. 2026 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu