6 Tdo 315/2026-360 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2026 o dovoláních, která podali obviněný T. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, a nejvyšší státní zástupkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2025, č. j. 10 To 36/2025-270, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 10/2024, takto: I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. II. Z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně se podle § 265l odst. 2 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby doplnil neúplný výrok, jímž obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 12. 3. 2025, č. j. 56 T 10/2024-244, byl obviněný T. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že dne 15. 11. 2023 v době od 22.50 hodin do 22.55 hodin v Praze XY, poblíž XY XY, v parku u budovy ČD Praha XY – XY, společně s nezletilým AAAAA (pseudonym), v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti a dalších věcí, doběhli a následně srazili na zem poškozeného R. S., nar. XY, přičemž T. P. ho nejméně dvakrát udeřil střední intenzitou do hlavy teleskopickým celokovovým obuškem černé barvy o celkové hmotnosti 273 g a celkové délce v rozloženém stavu 50 cm, následně na poškozeného oba křičeli, aby jim vydal peněženku a pokoušeli se mu sundat batoh ze zad, čemuž se poškozený ubránil, tímto jednáním poškozenému R. S., nar. XY, způsobili pohmoždění měkkých tkání hlavy a vícečetné oděrky na hlavě, kdy T. P. si musel být vědom toho, že při úderech teleskopickým celokovovým obuškem do hlavy může poškozenému způsobit vážná poranění, například tržně zhmožděné rány a případně i pukliny klenby lební s možným krvácením nad tvrdou mozkovou plenu, případně i ložiskové pohmoždění mozku, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. 2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle § 84 odst. 1 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného stanovení dohledu probačního pracovníka PSM ČR nad ním. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená omezení a povinnosti ve smyslu § 48 odst. 4 písm. g), h) tr. zákoníku, a to zdržet se hazardních her, hraní na hracích přístrojích a sázek a zdržet se požívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené VZP, se sídlem Na Perštýně 6, Praha 1, IČO: 41197518, majetkovou škodu ve výši 1 001 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 001 Kč od 13. 3. 2025 do zaplacení. 3. O odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti výroku o trestu rozhodl Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“ nebo „vrchní soud“) rozsudkem ze dne 1. 7. 2025, č. j. 10 To 36/2025-270, tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl. Při nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podali dovolání jak obviněný (prostřednictvím svého obhájce Mgr. Matyáše Semeráda), tak nejvyšší státní zástupkyně. 5. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z jeho argumentace nicméně plyne, že svým mimořádným opravným prostředkem brojí proti trestu, který mu byl uložen odvolacím soudem. 6. Připomíná, že v hlavním líčení konaném dne 12. 3. 2025 prohlásil vinu a jeho prohlášení viny bylo soudem prvního stupně přijato. Při veřejném zasedání v rámci odvolacího řízení potvrdil, že skutečně vinu prohlašuje k celému jednání popsanému v obžalobě a souhlasí s právní kvalifikací. Od zahájení úkonů trestního řízení spolupracoval, doznal se ke skutku a od počátku se snažil změnit svůj životní přístup a dojít nápravy. Do zahájení veřejného zasedání rovněž uhradil poškozené VZP škodu a osobně se omluvil poškozenému R. S., kterému adresoval i písemnou omluvu. Trest uložený soudem prvního stupně považuje za přiměřený, správný, řádně odůvodněný a v souladu s právem. Nepodmíněný trest odnětí svobody uložený mu odvolacím soudem považuje s ohledem na veškeré skutečnosti a okolnosti případu za zcela extrémně přísný a nepřiměřený. 7. Odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně nezohlednil, že a) nebyl nikdy dříve trestán, b) byl v době spáchání skutku ve věku blízkém věku mladistvých, osobnostně nedozrálý a nevyspělý, c) spáchal skutek z nedostatku životních zkušeností, d) trestným činem způsobil menší škodlivý následek, e) dobrovolně nahradil škodu, f) k činu se doznal a napomáhal při objasňování své trestné činnosti, g) svého činu upřímně litoval a h) před spácháním trestného činu vedl řádný život. Nadto k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu došlo eventuálně (nepřímým úmyslem), a fakticky těžiště jeho úmyslu neleželo v působení násilí, ani v intenzitě násilí, ale v úmyslu získat cizí věc (domněle patřící jeho trestně neodpovědnému spolupachateli). Poté, co se skutku dopustil, učinil vše pro to, aby se napravil. Odstěhoval se z místa, přestal se stýkat s osobami, které vyhodnotil jako rizikové, aktivně se ucházel o zaměstnání, které sehnal, a do té doby pracoval aspoň brigádně. Přestal rovněž s užíváním návykových látek a zdržel se nadměrného požívání alkoholu. Před soudy obou stupňů projevil upřímnou a podloženou snahu o nápravu. 8. Podle obviněného byly nepochybně naplněny podmínky pro mimořádné snížení trestu ve smyslu ustanovení § 58 tr. zákoníku. Vrchní soud zvolil trestní sankci nepřiměřenou smyslu a účelu trestání, porušil ustanovení § 37 odst. 2 a § 38 tr. zákoníku, a rovněž nedostatečně přezkoumal podklady z přípravného řízení, když konstatoval, že „šlo o cílené vytipování zcela cizího člověka – osamělého chodce, jeho sledování na opuštěné místo a o jeho loupežné přepadení“, aniž by tento závěr konfrontoval s jeho výpovědí sumarizovanou v obžalobě a s výpovědí jeho spolupachatele AAAAA (tak jak byla popsána v obžalobě). Sám si poškozeného nevytipoval, ani místo spáchání skutku s rozvahou nevolil, k jednání došlo spontánně z iniciativy AAAAA. Ačkoliv není na místě zlehčování samotného jeho počínání, je třeba kategoricky odmítnout tezi o vysoké míře agrese a intenzitě násilí. 9. V souvislosti s výtkami vůči uloženému trestu zmiňuje obviněný ve svém dovolání i případy postihu jiných pachatelů. 10. Obviněný dále vrchnímu soudu vytýká, že řádně neodůvodnil, proč v jeho případě nelze aplikovat ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Právě při jeho aplikaci se jeví trest uložený odvolacím soudem jako zcela zjevně nepřiměřený. Usuzuje, že pro zachování přiměřenosti a spravedlnosti trestu je nezbytné, aby dovolací soud zasáhl rozhodnutí vrchního soudu zrušil. V opačném případě by došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2025, č. j. 10 To 36/2025-270, ve výroku o trestu. Samostatným podáním vyjádřil obviněný souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 12. Nejvyšší státní zástupkyně, která své dovolání opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. i), l) tr. ř., uvedla, že se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o existenci podmínek pro aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v posuzované věci. 13. Postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je podmíněn kumulativním splnění tří podmínek. Konkrétně je zapotřebí, aby pachatel prohlásil svoji vinu a současně bylo zjištěno, že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání, a to vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti. Pro uložení mimořádně sníženého trestu odnětí svobody postačuje splnění podmínek § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť není vyžadováno, aby užití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, ale postačuje naplnění znaku, že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Nemusí sice jít o takové výjimečné poměry pachatele, které by samy o sobě odůvodňovaly mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle obecného § 58 odst. 1 tr. zákoníku, ale podstatné je, aby konkrétní poměry pachatele nevylučovaly jeho nápravu i trestem odnětí svobody, který je kratší, než kolik činí dolní hranice trestní sazby, a jehož působení je případně doplněno uložením jiného přípustného druhu trestu (§ 53 odst. 1 tr. zákoníku). Zároveň je třeba zvažovat i povahu trestného činu spáchaného pachatelem, jemuž má být trest odnětí svobody mimořádně snížen, přičemž se vychází zejména z obecných kritérií určujících povahu a závažnost trestného činu. 14. I v případě tohoto ustanovení platí, že postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bude mimořádným a že snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici sazby nemůže být pravidelným postupem soudu v případě, kdy shledá existenci některých okolností svědčících ve prospěch obviněného. Mimořádné snížení trestu tedy nemůže odůvodnit sám o sobě fakt, že obviněný prohlásil vinu, a to ani ve spojení s existencí jinak běžných polehčujících okolností, jako je doznání pachatele ke spáchání trestného činu, lítost nad jeho spácháním apod. Tyto okolnosti lze ve většině případů považovat jen za obvyklé, nikoli výjimečné okolnosti případu, které nemohou odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby. 15. Aplikace § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v žádném případě není obligatorní ani pravidelná. V případě, že obviněný prohlásí svoji vinu, měl by soud přezkoumatelným způsobem zvážit, jaký význam této okolnosti přizná při ukládání trestu a zda vzhledem k poměrům pachatele a povaze trestné činnosti lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Takový závěr tedy musí být relevantním způsobem odůvodněn. K tomu přistupuje základní podmínka spočívající v nutnosti dodržení postupu podle § 206c tr. ř. 16. Samotné doznání obviněného nebylo zapotřebí nikterak přeceňovat, neboť shromážděné důkazy vypovídaly přesvědčivým způsobem o jeho vině a doznání fakticky toliko reflektovalo důkazní situaci. Prohlášení viny v daném případě nijak výrazně nepřispělo k usnadnění dokazování, neboť věc byla již před tím dostatečně objasněna. Obhájce obviněného navíc prohlášení viny relativizoval tvrzením, že obviněný si údajně nebyl vědom hrozící těžké újmy na zdraví poškozeného, což by při striktním výkladu bránilo prohlášení viny. 17. Závažnost posuzovaného jednání obviněného zjevně nevybočovala z míry závažnosti jiných obdobných případů ani z typové závažnosti zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Nelze přehlédnout, že obviněný se výše uvedeného zločinu dopustil s další osobou, přičemž poté, co se po jejich prvním útoku poškozený snažil utéct, byl pachateli za trvalého užívání brachiálního násilí pronásledován a poté, co se jim poškozeného podařilo strhnout na zem, v aktivním útoku pokračovali. Jednalo se o promyšlený a plánovaný útok se zbraní – teleskopickým celokovovým obuškem, který obviněný použil k razantnímu útoku na poškozeného, a to opakovanými údery do hlavy proti na zemi ležícímu tělu poškozeného. Šlo tedy o jednání, které se vyznačovalo vysokou intenzitou agresivity vůči tělesné integritě poškozeného za účelem získání finanční hotovosti a dalších věcí. Skutek ze strany obviněného a jeho nezletilého spolupachatele nebyl dokonán jen díky tomu, že se poškozený jejich útoku ubránil, nikoliv z důvodu, že by obviněný svého jednání dobrovolně zanechal. Rovněž jen dílem okolností na vůli obviněného nezávislých nedošlo ke způsobení těžké újmy na zdraví, případně smrti poškozeného. 18. Soud sice připustil zvýšenou závažnost jednání obviněného poukazem na prvek banditismu, s ohledem na jednání obviněného s použitím teleskopického obušku jako zbraně s konstatováním, že není důvodu právě tuto okolnost jakkoli bagatelizovat, avšak ve vztahu k postihu obviněného ji paradoxně relativizoval do mírného zpřísnění výměry trestu odnětí svobody a jeho přímého výkonu, avšak znovu s výměrou stanovenou stále pod dolní hranicí trestní sazby uvedené v ustanovení § 173 odst. 2 tr. zákoníku. 19. Role obviněného byla klíčová a rozhodující pro provedení a dokonání činu, neboť byl pachatelem hlavním. Spolupachatelem, jehož role byla zcela marginální, byla osoba ještě nezletilá. Účinek jednání obviněného vůči poškozenému byl zesílen použitím teleskopického obušku. Tato okolnost zcela vylučuje, aby ji bylo možno hodnotit v otázce trestu ve prospěch obviněného, jak to lze analogicky dovodit z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021. 20. Pokud jde o snahu obviněného k nápravě a projevenou lítost, pak tyto okolnosti je nutno odvozovat od konkrétních zjištění, nikoliv pouze na základě prohlášení obviněného. Omluvný dopis poškozenému zaslal obviněný až v době nařízení hlavního líčení v lednu 2025, tedy více než rok od spáchání skutku. Nabídku náhrady škody ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně nijak nerealizoval její faktickou úhradou, přestože nárok Všeobecné zdravotní pojišťovny na náhradu škody nebyl nijak vysoký. Poškozený R. S. se sice s nárokem na náhradu škody v trestním řízení formálně nepřipojil, je však nepochybné, že mu jak majetková škoda, tak nemajetková újma v souvislosti s jednáním obviněného vznikly, přičemž na tyto skutečnosti obviněný nikterak z vlastní iniciativy nereagoval. Tyto okolnosti tedy byly soudy rovněž nesprávně vyhodnoceny. 21. Totéž platí i pro argumentaci stran výjimečnosti poměrů pachatele, které ve prospěch obviněného hodnotí odvolací soud jako nevyvrácené, popř. pokud jsou zaznamenány negativní okolnosti stran zapojení obviněného do pracovního procesu, jako nedoložené. Pokud jde o poměry pachatele, tak těmi se rozumí takové poměry, které sice nemusí mít vztah ke spáchanému trestnému činu, ale mohou ovlivnit citelnost trestu, a to ať již ve sféře osobní, rodinné a majetkové. Za mimořádné poměry přitom nelze pokládat dosavadní dobrou pověst obviněného ani okolnost, že vedl řádný život a nebyl dosud soudně trestán (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1772/2016). 22. Soudy obou stupňů uvedly, že obviněnému svědčí vedení řádného života před spácháním této trestné činnosti. Zcela však pominuly, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný byl v minulosti, podle vlastního vyjádření uživatelem marihuany a pervitinu a hráčem hazardních her. Obviněný byl zaměstnán na zkrácený úvazek do 31. 12. 2024, po tomto datu není žádný v tomto ohledu pozitivní údaj zjišťován ani zaznamenán, a to ani u veřejného zasedání u odvolacího soudu dne 1. 7. 2025. Užívání drog obviněným je pak hodnoceno na straně obviněného jako překonané. Tyto okolnosti je podle dovolatelky možno hodnotit s velkým nadhledem maximálně ve prospěch obviněného při úvaze o trestu v rámci standardní trestní sazby, nikoli však jako tzv. mimořádné, neobvyklé, či dokonce výjimečné ve prospěch trestu ukládaného mimo trestní sazbu, resp. pod dolní hranicí této trestní sazby. 23. Dále je nutno poukázat na pochybení odvolacího soudu, které spočívá v tom, že byť uložil trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby podle moderačního ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (jak vyplývá z odůvodnění rozsudku), tuto skutečnost neuvedl při vyhlašování rozsudku u veřejného zasedání (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 1. 7. 2025), a neuvedl ji tak ani v písemném vyhotovení rozsudku. Z výroku rozsudku vyplývá, že obviněný byl odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přitom zákonná trestní sazba činí pět až dvanáct let. Soud tedy zcela opominul uvést, že svoje rozhodnutí učinil za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jakkoli je to jinak z protokolu o veřejném zasedání a odůvodnění rozsudku zřejmé. 24. Podle dovolatelky byl uložením trestu odnětí svobody mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, založen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tím, že obviněný byl odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, aniž by tak soud učinil za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v rozhodnutí tento výrok chybí. 25. Závěrem svého dovolání proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2025, sp. zn. 10 To 36/2025, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část tohoto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, udělila nejvyšší státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 26. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla argumenty uplatněné nejvyšší státní zástupkyní v jejím dovolání (doslovné znění bodů 7. až 18.). Trest obviněnému uložený hodnotí jako nepřiměřený mírný. Protože deklarovaný dovolací důvod nebyl naplněn, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Přípustnost dovolání 27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že jak dovolání obviněného, tak dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl obviněnému uložen trest. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobami oprávněnými [v případě obviněného viz § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v případě nejvyšší státní zástupkyně viz § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Posouzení důvodnosti dovolání IV./1. K dovolání obviněného 28. Mimořádný opravný prostředek obviněného, jímž brojí proti trestu uloženému mu odvolacím soudem, je opřen o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy na základě tvrzení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přitom podstata výhrad dovolatele spočívá v dovozování závěru o nepřiměřenosti uloženého trestu, a to v důsledku namítaného dostatečného nezohlednění polehčujících okolností, okolností vlastního spáchání skutku a nesprávného posouzení skutečností rozhodných pro dovození závažnosti jím spáchaného trestného činu. Jinými slovy vyjádřeno, obviněný nevytýká existenci takové vady, která by na základě ustáleného výkladu možné aplikace dovolacího důvodu podle písm. h) při napadení výroku o trestu (k tomu srovnej závěry obsažené v rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) mohla odůvodnit kasaci jím napadeného výroku dovolacím soudem. Pokud se dovolává § 37 a § 38 tr. zákoníku, tedy ustanovení zákona týkajících se ukládání trestních sankcí a jejich přiměřenosti, poté se pohybuje v rovině, která je vně pozornosti dovolacího soudu. Ten je totiž limitován při svém rozhodování obsahovým zaměřením jednotlivých dovolacích důvodů. Opakovaně přitom vyložil, že pokud výrok o trestu nezatěžuje některá z vad, které vymezilo výše odkazované rozhodnutí, lze jej napadat výlučně z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy proto, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ničím takovým však obviněný neargumentuje. 29. První alternativa tohoto dovolacího důvodu přitom zjevně naplněna nebyla, neboť obviněnému byl odvolacím soudem uložen trest odnětí svobody, tedy univerzální druh trestu, který jako možnou trestní sankci stanoví přímo § 173 odst. 2 tr. zákoníku, podle nějž mu byl trest, vůči němuž svým dovoláním brojí, odvolací soudem (nyní odhlížeje od vady dále uvedené) správně – viz též § 21odst. 2 tr. zákoníku – uložen. 30. Brojí-li obviněný proti nepřiměřenosti (přílišné přísnosti) trestu uloženého mu odvolacím soudem pak, musí dovolací soud připomenout, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a to pod jeho dolní hranicí trestní sazby. K uložení tohoto trestu odvolací soud patrně (vzhledem k absenci příslušného ustanovení ve výroku) přistoupil (zjevně ve shodě se soudem prvního stupně) s přihlédnutím k tomu, že obviněný prohlásil vinu. 31. Jakkoli je možno, aby dovolací soud (a to mimo rámec dovolacích důvodů) reagoval na situace, kdy je pachateli trestného činu uložen trest zjevně excesivní, tj. svou výměrou se očividně vymykající adekvátnímu postihu za konkrétně spáchaný trestný čin, v případě obviněného, a to právě proto, že mu trest byl uložen pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, nelze o takovém procesním postupu uvažovat. Jak již bylo zmíněno, dolní hranice trestní sazby u trestného činu podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku (a stejně tak jeho pokusu – § 21 odst. 2 tr. zákoníku) činí pět let, horní hranice dvanáct let. Trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, vzhledem k této výměře ze zákona nepodmíněný, nemůže být považován za trest zjevně nepřiměřeně přísný, který by bylo nutné zrušit na podkladě dovolání obviněného. 32. Lze sice zmínit, že k uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby může soud přistoupit i tehdy, pokud pachatele odsuzuje za pokus trestného činu (a to, aniž by byl vázán omezením nejnižší možné výměry takového trestu odnětí svobody), avšak ve věci posuzované soudy obou stupňů zjevně – a podle soudu dovolacího správně – k aplikaci tohoto ustanovení (§ 58 odst. 6 tr. zákoníku) nepřistoupily. Povaha a závažnost pokusu ve věci posuzované nenabyly (výjimečné) podoby, která by aplikaci tohoto ustanovení odůvodnila. 33. Zbývá dodat, že žádný význam pro rozhodnutí věci dovolacím soudem neměl odkaz dovolatele na postihy pachatelů v jiných věcech a za jinou trestnou činnost. Nepatřičný je zejména odkaz na případ „A.“, a to zejména s ohledem na navazující stanovisko vyjádřené v označené věci Nejvyšším soudem rozhodujícím o mimořádném opravném prostředku (stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch pachatele). 34. Uvedené konstatování ústí do závěru, že dovolatel se svými námitkami rozešel nejen s obsahovým zaměřením jím vzneseného dovolacího důvodu, nýbrž i s obsahovým zaměřením ostatních v § 265b tr. ř. upravených důvodů dovolání. IV./2. K dovolání nejvyšší státní zástupkyně 35. Nejvyšší státní zástupkyně své dovolání podané v neprospěch obviněného opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tedy proto, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho alternativě, že v rozhodnutí některý výrok chybí. Argumentace, kterou ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila, podle dovolacího soudu neumožňovala, aby o jejím dovolání rozhodl jeho odmítnutím [např. podle § 265i odst. 1 písm. b) či písm. e) tr. ř.], a proto na podkladě v něm uplatněných námitek podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. IV./2.A K dovolacímu důvodu podle písm. i) 36. S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že samotné prohlášení viny obviněným automaticky neznamená, že soud přistoupí k aplikaci § 58 odst. 2 tr. zákoníku a uloží mu trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby. Na rozdíl od situace, kdy ukládá trest spolupracujícímu obviněnému (Soud sníží ...), je postup podle § 58 odst. 2 tr. zákoníku fakultativní (Má-li soud za to …). Soud je tudíž zmíněné ustanovení oprávněn aplikovat pouze tehdy, shledá-li splněné podmínky, které jeho dikce vymezuje, tj. pokud dospěje k poznatku, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Dovolatelka správně identifikovala rovněž to, že užití citovaného ustanovení není podmíněno splněním další podmínky, která je nezbytná, pokud soud přistupuje k ukládání trestu pod dolní hranicí trestní sazby podle jiného odstavce § 58 tr. zákoníku, tedy např. že by použití trestní sazby bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné (odst. 1). Na posouzení dovolacího soudu proto je, aby rozhodl, zda námitky, které ve svém mimořádném opravném prostředku vznesla, vylučují užití tohoto postupu, tj. mimořádného snížení trestu odnětí svobody, a to proto, že v posuzované věci nejsou zjišťovány takové poměry pachatele, nebo povaha jím spáchané trestné činnosti, případně obojí, pro které není možno dospět k závěru, že i trestem kratšího trvání, tj. uloženým pod dolní hranicí trestní sazby, v případě posuzovaném v trvání tří let a šesti měsíců (a vzhledem ke své výměře trest nepodmíněný), lze dosáhnout jeho nápravy. 37. Z dovolací argumentace nejvyšší státní zástupkyně lze usuzovat, že proti uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí obviněnému soudy obou stupňů, resp. odvolacím soudem, jehož rozsudek dovoláním napadla, brojí z důvodu tvrzeného nesplnění obou zákonných podmínek. Soudu druhého stupně vytýká, že přes zpřísnění trestu a jeho uložení v podobě trestu nepodmíněného nepromítl dostatečně do svých úvah některé skutečnosti, které svědčí v neprospěch obviněného. Současně však nelze přehlédnout to, že některé argumenty, které vznáší, naopak neberou na zřetel samotná zjištění, která lze z důkazů obstaraných ve stadiu přípravného řízení dovodit a která konec konců jsou vyjádřena v samotném odůvodnění podané obžaloby (zde zejména co se samotného skutku týče). 38. Jde-li o přístup obviněného k poškozenému, dovolatelka zmiňuje, že a) omluvný dopis poškozenému zaslal až v době nařízení hlavního líčení v lednu 2025, b) k náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně nepřistoupil ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o jeho poměry jako pachatele trestného činu uvádí, ve prospěch obviněného hodnotil odvolací soud i okolnosti náležitě neprokázané. Zdůrazňuje, že za mimořádné poměry nelze pokládat dosavadní dobrou pověst obviněného ani okolnost, že vedl řádný život a nebyl dosud soudně trestán. Soudům vytýká, že uzavřely, že obviněnému svědčí vedení řádného života před spácháním trestné činnosti, ač z provedeného dokazování vyplynulo, že byl v minulosti, podle vlastního vyjádření, uživatelem marihuany a pervitinu a hráčem hazardních her. Zaměstnán byl na zkrácený úvazek do 31. 12. 2024, po tomto datu není žádný pozitivní údaj zjišťován. 39. Co se týče přístupu obviněného k poškozenému, není nezbytné hodnotit v neprospěch obviněného, že svůj následný náhled na spáchaný čin (ve formě omluvného dopisu) prezentoval až v souvislosti s trestním řízením. Jak upozornily soudy nižších stupňů, lítost nad spácháním činu projevil opakovaně a není důvod k tomu, aby tyto projevy nebyly v jeho prospěch zohledněny. Úhradu škody osvědčil obviněný v řízení před soudem odvolacím a nebylo (následně) vyvráceno, že k tomu skutečně došlo. Poskytnutí nějaké finanční satisfakce poškozenému by sice mohlo přispět k celkovému zhodnocení pozitivního vývoje obviněného, její neposkytnutí však aplikaci § 58 odst. 2 tr. zákoníku nepodmiňuje. Poukaz na (patrně podle dovolatelky) neopodstatněný závěr soudu stran pozitivního vývoje náhledu obviněného ohledně aplikace návykových látek nemá relevanci k jeho zvrácení. Pokud byl státní zástupce, coby dovolatel, přesvědčen o neopodstatněnosti aplikace § 58 odst. 2 tr. zákoníku již soudem prvního stupně, mohl obstarat důkazy svědčící o opaku či jejich provedení navrhnout. 40. Pokud jde o skutek samotný, resp. hodnocení participace obviněného na něm, je za zjevně neodpovídající důkazní situaci nezbytné pokládat tvrzení dovolatelky, že zcela rozhodující bylo jednání obviněného, zatímco účasti nezletilého na jednání spáchanému vůči poškozenému byla marginální. V daném směru je třeba poukázat na tu část dovolací argumentace, v níž uvádí, že „obviněný se výše uvedeného zločinu dopustil s další osobou, přičemž poté, co se po jejich prvním útoku poškozený snažil utéct, byl pachateli za trvalého užívání brachiálního násilí pronásledován a poté, co se jim poškozeného podařilo strhnout na zem, v aktivním útoku pokračovali“. Již z tohoto je patrné, že podíl nezletilého nebyl marginálního významu, neboť svou výraznou aktivitou se na skutkovém ději podílel. Současně je nutno zmínit, že dovolatelka zcela upozaďuje tu skutečnost, že typ na přepadení poškozeného vzešel od nezletilého a že to byl právě nezletilý, který (a to i podle své výpovědi) první vůči poškozenému fyzicky zasáhl (podkopnutí). Užitím tohoto násilí nezletilým v úmyslu zmocnit se věcí poškozeného tak došlo (hodnoceno ve vztahu k obviněnému, neboť nezletilý se dopustil činu jinak trestného) k dokonání zločinu loupeže v jeho základní skutkové podstatě. Nepopiratelným faktem je to, že z hlediska přísnější právní kvalifikace skutku bylo rozhodující jednání obviněného. Zde je však třeba přihlédnout k tomu, v jakém rozsahu a intenzitě obviněný teleskopický obušek užil. Soudy uzavřely, že jím poškozeného udeřil dvakrát (dovolatelkou akcentovaná opakovanost úderů do hlavy je tak naplněna v nejnižší možné podobě), přičemž podle jejich zjištění, vycházejících z odborných závěrů zpracovaného znaleckého posudku, tak učinil střední intenzitou. Je nesporné, že užitím obušku, který je třeba ve smyslu § 118 tr. zákoníku považovat za zbraň, učinil svůj útok proti tělu poškozeného důraznějším, na straně druhé tvrzení dovolatelky, že jej „použil k razantnímu útoku“ poněkud odhlíží od skutkových zjištění, která z důkazů (zde znaleckého posudku) plynou. 41. Povaha spáchané trestné činnosti se projevuje i v následku, který z činu pachatele povstal. Aniž by dovolací soud hodlal zpochybnit závažnost vlastní násilné povahy jednání obviněného, z hlediska okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, konkrétně znaku objektivní stránky „způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví“, tedy již činu poruchového, jehož následkem je účinek nastalý na těle poškozeného projevující se vznikem těžké újmy na zdraví, je třeba hodnotit konkrétně vzniklý účinek. Porucha zdraví poškozeného, která by odůvodnila závěr o dokonání trestného činu i v podobě kvalifikované skutkové podstaty, nenastala. Přestože poškozený utrpěl bolestivé zranění, které ho omezovalo v obvyklém způsobu života v době bezprostředně následující po napadení, povaha tohoto zranění nevyžadovala lékařský zákrok. Tuto skutečnost je možno hodnotit ve prospěch obviněného při zvažování závažnosti jím spáchaného pokusu. Současně je možno zopakovat, že vlastní způsob provedení činu neodůvodňuje aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku, neboť ničím výjimečným (vybočujícím tak, aby uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby bylo odůvodněno pro jeho povahu a závažnost) se nevyznačuje. 42. Souhlasit nelze ani s námitkou, že prohlášení viny obviněným nijak výrazně nepřispělo k usnadnění dokazování, neboť věc byla již před tím dostatečně objasněna. Předně lze poukázat na fakt, že význam výpovědi poškozeného z hlediska identifikace pachatele byl omezený, neboť sice popsal oblečení útočníků, z hlediska jejich věkového zařazení však výpověď vyzněla do podoby (ve věku dvacet až čtyřicet let) neumožňující jejich bezpečné ustanovení. K identifikaci obviněného pak přispěly kamerové záznamy (ty však nezachycují vlastní napadení) a výpověď nezletilého. Pokud by obviněný vinu neprohlásil, nutně by tyto důkazy musely být soudem prováděny. Stejné lze říct i stran znaleckého posudku, který posuzoval zranění poškozeného. Závěr o možnosti vzniku zranění, které by odpovídalo těžké újmě na zdraví, totiž znalec učinil (a obsaženo je to i v odůvodnění obžaloby) pro případ užití teleskopického obušku velkou intenzitou. I podaná obžaloba (stejně jako posléze vydaný rozsudek) však vycházela ze zjištění, že obviněný daným předmětem poškozeného udeřil střední intenzitou. Prohlásil-li obviněný i při těchto skutkových vymezeních vinu právní kvalifikací skutku obsažnou v obžalobě, nepochybně řízení urychlil, neboť nemuselo být prováděno dokazování zaměřené na tyto okolnosti (tj. zejména výslech znalce k jeho odborným závěrům). 43. Ne zcela přesvědčivým se jeví rovněž tvrzení dovolatelky, že skutek ze strany obviněného a jeho nezletilého spolupachatele nebyl dokonán jen díky tomu, že se poškozený jejich útoku ubránil, nikoliv z důvodu, že by obviněný svého jednání dobrovolně zanechal. Obrana poškozeného vůči němu podniknutému útoku je nepopiratelná, nepochybně ovlivnila jeho průběh. Současně však z důkazů neplyne, že by vedla k odstranění možnosti pachatelů ve fyzickém napadání pokračovat. Nevyvráceno zůstalo tvrzení obviněného, že v určitém okamžiku v napadání poškozeného ustali. 44. Uvedené skutečnosti ústí do závěru, že aplikace § 58 odst. 2 tr. zákoníku ze strany odvolacího soudu byla odůvodněna splněním obou podmínek. Byť osobu obviněného dozajista nelze pojímat za bezproblémovou a jím spáchaný skutek za čin menší závažnosti, z hlediska závěru, že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání, je možno pozitivní úsudek učinit. Obviněný je osobou, na kterou doposud nebylo působeno prostředky trestního práva a nebyla ovlivňována ani prostředky správního trestání. Trest, který mu byl odvolacím soudem uložen – trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců je důraznou trestní sankci, která má potenciál pozitivně ovlivnit další život obviněného, který dosud není osobou výrazněji (zejména kriminálně) narušenou. Je-li při ukládání trestních sankcí třeba dbát zásady přiměřenosti (§ 38 tr. zákoníku), poté dovolací soud usuzuje, že sankce, kterou obviněnému uložil odvolací soud je právě oním vyvážením, které má být dosaženo. Dostatečně plní funkci individuálního postihu (dosud soudně nepostiženého pachatele) a současně i funkci generálně preventivní (postihem nepodmíněným trestem i v případě prvně spáchaného trestného činu proti svobodě). 45. Jelikož dovolací soud ve shodě se soudem odvolacím dospěl k závěru, že nápravy obviněného lze dosáhnout i trestem kratšího trvání, který mu byl dovoláním napadeným rozsudkem uložen ve výměře tří let a šesti měsíců, a že takové řešení umožňují zjištěné poměry pachatele i povaha jím spáchané trestné činnosti, neshledal dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v jím posuzované věci naplněným. IV./2.B K dovolacímu důvodu podle písm. l) 46. Nejvyšší soud zjistil, že vada výroku, na který upozornila v souvislosti s uplatněním tohoto dovolacího důvodu nejvyšší státní zástupkyně (absence citace § 58 odst. 2 tr. zákoníku), napadený rozsudek skutečně zatěžuje a že tato vada není jen výsledkem pochybení nastalého při vyhotovení rozsudku (a jeho opisů), nýbrž že má svoji příčinu ve vlastním způsobu rozhodnutí. Jelikož § 58 odst. 2 tr. zákoníku není uveden ani v protokole o veřejném zasedání a rozsudek byl tudíž vyhlášen, aniž by se výrok o znění tohoto ustanovení opíral (a není důvod usuzovat, že usnesen byl odlišně od jeho vyhlášení), zatěžuje napadený rozsudek vada ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ne sice v alternativě chybějícího výroku, jak tvrdí dovolatelka, nýbrž v podobě alternativy výroku neúplného. Rozhodl-li totiž odvolací soud tak, že obviněnému ukládá trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, což se uložením trestu odnětí svobody ve výměře tří let a šesti měsíců stalo (dolní hranice činí pět let), byl povinen ve výroku o trestu uvést i příslušné ustanovení, na jehož podkladě takto rozhodl, tj. v případě posuzovaném § 58 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud tak neučinil, zatížil svůj rozsudek označenou vadou neúplného výroku. V. Způsob rozhodnutí 47. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného (část IV./1.) plyne, že ten ve svém dovolání vznesl námitky, které se jím s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. věcně rozešly. Jeho dovolání proto Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. 48. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně shledal Nejvyšší soud částečně důvodným. Nepřisvědčil sice jejímu tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle písm. i), důvodným jej však shledal, pokud jde o dovolací důvod podle písm. l). Protože vadu tohoto charakteru lze napravit postupem podle § 265k odst. 2 tr. ř. (Záleží-li vada jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výrok rozhodl nebo neúplný výrok doplnil.), z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby neúplný výrok doplnil. 49. Jelikož oba dovolatelé vyjádřili souhlas s tím, aby o podaných mimořádných opravných prostředcích rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, rozhodl výše uvedeným způsobem v této formě zasedání soudu. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 21. 4. 2026 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu