6 Tdo 336/2026-608 USNESENÍNejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný JUDr. Michal Mareš proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 67 To 225/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 60/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 33 T 60/2025, uznal obviněného JUDr. Michala Mareše (dále jen „obviněný“) vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se tohoto trestného činu dopustil v podstatě tím, že poté, co dne 3. 5. 2022 jako insolvenční správce dlužníků M. J. a L. J. obdržel na účet správy majetkové podstaty částku 1 100 000 Kč z prodeje nemovitostí sepsaných do majetkové podstaty, převedl dne 20. 10. 2022 z tohoto účtu částku 1 000 000 Kč a dne 31. 10. 2022 částku 50 000 Kč na své osobní bankovní účty, a tyto finanční prostředky využil pro vlastní potřebu, ačkoliv si byl vědom, že po dni 8. 7. 2022, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Hradci Králové o jeho odvolání z funkce insolvenčního správce a ustanovení nového insolvenčního správce, již nebyl oprávněn s majetkovou podstatou dlužníků nakládat. 2. Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně mu byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 1 000 Kč. 3. Odvolání obviněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 67 To 225/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Obviněný podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které zaměřil do výroku o vině, a uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Namítl, že trestný čin zpronevěry vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, který musí existovat nejpozději v okamžiku dokonání trestného činu, tedy v době přisvojení si svěřené cizí věci. Uvedl, že soudy obou stupňů dovodily naplnění objektivní stránky skutkové podstaty v okamžiku převodů částek 1 000 000 Kč dne 20. 10. 2022 a 50 000 Kč dne 31. 10. 2022 z účtu majetkové podstaty na jeho osobní účty, avšak nesprávně z těchto skutečností dovodily i existenci úmyslu. 5. Obviněný se od počátku hájil tvrzením, podle něhož obě uvedené platby učinil omylem, neboť je zamýšlel provést ze svého soukromého účtu č. XY, který má shodné koncové trojčíslí jako účet majetkové podstaty (účet č. XY). Zdůraznil, že zejména druhá platba ve výši 50 000 Kč podle jeho názoru podporuje pravdivost této obhajoby, neboť v době jejího provedení měl na svém soukromém účtu k dispozici finanční prostředky převyšující částku 500 000 Kč, a neměl tedy žádný rozumný důvod převádět další částku z účtu majetkové podstaty. Závěr soudu prvního stupně, podle něhož jednal s cílem „uhasit to, co zrovna nejvíce hořelo“, je tak ve druhém případě v rozporu se stavem jeho finančních prostředků. Současně odvolací soud nesprávně založil závěr o jeho úmyslu na úvaze, že je notorietou, že banka informuje majitele účtu o připsání částky, a že tedy měl možnost omyl bezprostředně napravit. Takový postup označil za nepřípustný, neboť podle jeho názoru jde o hypotetický skutkový závěr bez opory v provedeném dokazování a o argumentaci založenou na předpokládané „notorietě“, kterou judikatura považuje při dokazování zavinění v trestním řízení za nepřijatelnou. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 67 To 225/2025, zrušil (jiný návrh dovolatel neučinil). 6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vysvětlil podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a k dovolání uvedl, že námitky obviněného směřují ve skutečnosti proti skutkovým závěrům soudů, resp. proti hodnocení provedených důkazů, neboť obviněný jimi prosazuje vlastní verzi skutkového děje založenou na tvrzeném omylu při provádění plateb. Takto formulovaná argumentace podle státního zástupce neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. III. Formální podmínky věcného projednání dovolání 7. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. 8. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.). 9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. IV. Důvodnost dovolání 10. Formulací § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé spočívajících v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 11. Dovolání v dané věci je založeno na de facto jediné námitce (nadto již opakované, když tvořila od počátku nosnou argumentaci obhajoby před obecnými soudy, které ji vypořádaly) spočívající v tom, že obviněný jednal v omylu, neboť si spletl čísla účtů. Argumentace tak nesměřuje proti samotnému právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu, ale proti skutkovému závěru soudů ohledně toho, zda si obviněný mohl či nemohl splést, resp. zda si spletl či nespletl, dvě konkrétní čísla účtů končící stejným trojčíslím. 12. Nejvyšší soud se proto zabýval také otázkou, zda by tuto argumentaci nebylo možné podřadit dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který sice obviněný formálně neuplatnil, ale který za určitých okolností umožňuje zásah dovolacího soudu do oblasti skutkových zjištění. Tento dovolací důvod slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení tak může vyústit do tří základních situací – skutkových zjištění postrádajících obsahovou návaznost na provedené dokazování, skutkových zjištění založených na procesně nepřípustných důkazech a tzv. opomenutých důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Z hlediska dovolací námitky nemají druhé dvě alternativy význam. K první z nich lze dodat, že zjevný rozpor, resp. slovy judikatury Ústavního soudu extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudu nemají v provedených důkazech žádnou obsahovou oporu, jsou v přímém rozporu s jejich obsahem, případně z nich nevyplývají při žádném z logicky přípustných způsobů hodnocení důkazů. V takových případech absentuje racionální vazba mezi důkazním stavem, skutkovými závěry a následnými právními závěry (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, IV. ÚS 570/03 a další). 13. O takovou situaci se však v posuzované věci zjevně nejedná a subsumpce pod zvažovaný důvod dovolání možná není. Obviněný totiž nezpochybnil skutkové závěry soudů ve vztahu k obsahu konkrétních důkazů, netvrdil a neosvědčoval onen výše vyjádřený zjevný rozpor, nýbrž vyjádřil pouze nesouhlas s tím, že soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování neuvěřil jeho obhajobě spočívající v tom, že si spletl dvě čísla účtů se stejným koncovým trojčíslím. Taková argumentace výše citovanému dovolacímu důvodu neodpovídá a představuje toliko prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Kromě toho i Nejvyšší soud shledal postup soudu prvního stupně v tomto směru zcela logickým a přesvědčivým, neboť skutková zjištění ohledně finančních transakcí provedených obviněným v rozhodné době zřetelně ukázala jiný důvod jeho počínání. 14. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný v době odeslání první částky ve výši 1 000 000 Kč z účtu majetkové podstaty na svůj soukromý účet čelil akutní potřebě uhradit částku 3 000 000 Kč (z jiného insolvenčního řízení dlužníka Domus Group), přičemž byl v této souvislosti opakovaně urgován insolvenční správkyní a byl si vědom toho, že v případě neuhrazení mu hrozí trestní postih. Tomu odpovídal i způsob, jakým postupoval při shánění potřebných finančních prostředků, které si v krátkém časovém úseku zasílal z více bankovních účtů po částech tak, aby jejich součet dosáhl požadované výše. Převod částky 1 000 000 Kč, který je předmětem posuzovaného skutku, tak nelze hodnotit izolovaně, nýbrž jako součást této náročnější a koordinované operace. Právě tato koordinovanost a účelovost postupu vedla soud prvního stupně k logickému závěru, že se nejednalo o běžnou ani rutinní platební operaci, při níž by mohlo dojít k nepozornosti či přehlédnutí, ale o vědomé jednání směřující k dosažení konkrétního cíle. Soud prvního stupně navíc podrobně rozebral operace, ke kterým na jednotlivých účtech docházelo, a z jejichž kontextu tyto převody výrazně vybočovaly. Za této situace nepovažoval za věrohodné tvrzení obviněného, že by při převodu mimořádně vysoké částky nekontroloval, z jakého účtu je platba prováděna (na soukromém účtu obviněného se shodným koncovým trojčíslím bylo v té době pouze necelých 200 000 Kč), případně že by se při takovém postupu řídil pouze shodným koncovým trojčíslím účtů. Vzhledem k popsaným okolnostem týkajícím se prvního převodu pak obhajobě obviněného neuvěřil ani v případě převodu druhého, byť zjistil, že dne 31. 10. 2022 se na soukromém účtu obviněného se shodným koncovým trojčíslím skutečně nacházela již částka 580 103,50 Kč. 15. Tomuto hodnocení a ustálení skutkového děje nelze nic vytknout. Jak už bylo řečeno, ani obviněný neuvedl, že by bylo v rozporu s provedenými důkazy, ale pouze trval na své obhajobě, které soud prvního stupně vzhledem k popsaným okolnostem neuvěřil. Vysvětlení obviněného se ostatně jeví být nevěrohodné samo o sobě. Kromě toho, že obviněný byl insolvenčním správcem, u něhož lze očekávat vyšší míru pečlivosti při spravování cizího majetku, totiž uvedl, že měl pro každou majetkovou podstatu speciální účet, celkem tak šlo o více než tři sta účtů. Při tomto množství lze předpokládat, že se mohou jednotlivé kombinace čísel u více účtů shodovat. Stěží by tak bylo možné, aby se při platbách spoléhal pouze na koncová trojčíslí, neboť i elementární profesní opatrnost insolvenčního správce takový postup vylučuje. V případě prvního převodu se navíc nejednalo o nějakou běžnou transakci, jak už zdůraznil soud prvního stupně, ale o částku, u níž by každý jistě vyvinul ještě větší míru opatrnosti. Pokud pak jde o druhou platbu, zde se soudy motivaci obviněného výslovně nevěnovaly, což však v celkovém kontextu projednávané věci nepředstavuje vadu skutkových zjištění. Obhajoba zde opět byla logicky a věcně správně vyhodnocena nevěrohodnou již pro nepravděpodobnost, aby ani po deseti dnech obviněný nezjistil, že předchozí částkou ve výši miliónu korun ve skutečnosti nedisponoval a svůj omyl zopakoval, byť napodruhé s podstatně menší částkou, opět ve vztahu k účtu správy majetkové podstaty, s prostředky na kterém nebyl vůbec oprávněn disponovat. Soud prvního stupně správně analyzoval postupné transakce obviněného, který zjevně z různých zdrojů kumuloval prostředky právě v celkové výši 3 000 000 Kč, které bylo třeba již „pod tlakem vrátit“ v jiném insolvenčním řízení (v podrobnostech viz bod 14. odůvodnění rozsudku obvodního soudu). Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit ani poněkud problematická úvaha odvolacího soudu „umocňující“ jeho argumentaci a reklamovaná dovoláním o notorické známosti vyrozumění o provedené platbě zprávou na mobilní telefon či e-mailem. Je totiž spíše všeobecně známo, že tyto notifikace o platbách jsou odvislé od nastavení bankovních aplikací, internetového bankovnictví apod. uživatelem, tedy neprobíhají nutně automaticky. Přesto tato úvaha odvolacího soudu na půdorysu provedeného dokazování nemůže zbývající logické úvahy soudů nižších stupňů zvrátit. 16. Lze tedy konstatovat, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. 17. Obviněný tak svými námitkami nenaplnil uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiný zákonný dovolací důvod. Svou argumentaci proti právní kvalifikaci použité odsuzujícími rozhodnutími nižších soudů totiž založil na zcela odlišné verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy na základě provedeného dokazování, a konstruoval vlastní verzi skutku, která se zjištěními obecných soudů nekoresponduje. Nebylo-li však shledáno jejich pochybení v rovině výše zvažovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho prvé variantě, minul se obviněný se zákonným vymezením jím uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť svou hmotněprávní argumentaci, resp. pouhé obecné zpochybnění právního posouzení skutku bez bližší právní argumentace, navázal na odlišná skutková zjištění, než která jsou zakomponována do výrokové části rozsudku obvodního soudu o jeho vině. V. Způsob rozhodnutí 18. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 7. 5. 2026 Mgr. Pavel Göth předseda senátu