6 Tdo 345/2026-219 USNESENÍNejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 5. 2026 o dovolání, které podala obviněná B. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 10 To 388/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 51/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 30. 10. 2025, sp. zn. 1 T 51/2025, poté, co podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výroky o vině a trestu v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 10. 2025, sp. zn. 3 T 54/2025, uznal obviněnou B. P. (dále jen „obviněná“) vinnou pokračujícím přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto jednání se dopustila v podstatě tím, že dne 3. 1. 2025 v době kolem 20:00 hodin v XY (převzato z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 10. 2025, sp. zn. 3 T 54/2025) a dne 15. 3. 2025 kolem 21:00 hodin v XY, okres XY, po předchozím požití, resp. aplikaci psychotropních látek řídila osobní motorová vozidla, přičemž v obou případech po pozitivním testu přístrojem DrugWipe 5SP bylo toxikologickým vyšetřením prokázáno užití metamfetaminu a amfetaminu v koncentracích vylučujících způsobilost k řízení motorového vozidla. 2. Za to byl obviněné uložen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku společný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel ve výměře pěti let. 3. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 10 To 388/2025, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Obviněná napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na skutkových zjištěních, která jsou zjevně rozporná s provedenými důkazy, případně založena na důkazech procesně nepoužitelných, a že současně došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Namítla zásadní narušení řetězce integrity důkazů při zajišťování biologického materiálu. Z provedeného dokazování i z výpovědí svědků vyplývá, že jí byly při lékařském vyšetření odebrány dvě zkumavky krve, zatímco k toxikologickému zkoumání byly následně předloženy zkumavky čtyři. Tato diskrepance představuje nepřekonatelnou pochybnost o autenticitě a nezměněnosti důkazního prostředku, která znemožňuje jeho použití v trestním řízení, zejména za situace, kdy krevní vzorky nebyly v rozporu s konkrétním pokynem policejního prezidenta bez zbytečného odkladu předány akreditované laboratoři, ale po určitou dobu se nacházely mimo kontrolovaný režim v dispozici znalce RNDr. Tomáše Hložka, Ph.D. Dodatečné odborné vyjádření z oboru genetiky přitom nemohlo tyto vady zhojit. Zjištěná genetická shoda pouze potvrzuje identitu osoby, od níž krev pochází, nikoli však integritu obsahu vzorků v době odběru ani vyloučení následné manipulace či kontaminace. Soudy tak podle obviněné nesprávně považovaly test DNA za dostatečný prostředek k odstranění pochybností o použitelnosti toxikologického důkazu. 5. Obviněná rovněž namítla existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který spatřuje zejména v tom, že soudy pominuly rozdíl mezi identitou biologického materiálu a identitou obalových materiálů, přičemž se nevypořádaly s tvrzením o nepřípustné manipulaci s tiskopisem protokolu o lékařském a toxikologickém vyšetření. Změna textu v části protokolu týkající se manipulace se vzorky odstranila nezávislý kontrolní mechanismus a vytvořila prostor pro netransparentní nakládání s důkazem. Pochybnosti o integritě důkazu podle obviněné založily povinnost soudu aplikovat zásadu in dubio pro reo. Nahrazení chybějících kontrolních mechanismů spekulací o standardní metodice odběru při detekci kokainu představuje podle obviněné extrémní vybočení z rámce práva na spravedlivý proces. 6. Další námitky obviněné směřovaly proti zamítnutí jejích důkazních návrhů, zejména výslechu krev odebírajícího lékaře MUDr. Šimona Berece a fyzického ohledání zkumavek, které podle ní mohly objasnit nesrovnalosti v počtu a označení vzorků (např. zda popisky odpovídají zápisu v protokolu). Neprovedení těchto důkazů považuje za porušení práva na obhajobu a zásady kontradiktornosti řízení. 7. V závěru obviněná vytkla odvolacímu soudu porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a vnitřní rozpornost jeho postupu, neboť se podle ní odchýlil od svého dřívějšího závazného právního názoru, aniž by byly odstraněny pochybnosti, jež vedly ke zrušení původního rozsudku. Odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí konstatoval, že existence rozporu v počtu odebraných a následně zkoumaných zkumavek představuje zásadní pochybnost, kterou je nezbytné v dalším řízení postavit najisto. Soud prvního stupně se však následně omezil na provedení testu DNA a revizní toxikologie. Odvolací soud pak na svůj dřívější požadavek rezignoval. 8. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a současně odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody. 9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněná ve skutečnosti brojí především proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů, nikoli proti právnímu posouzení skutku, takže její argumentace se s deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjí. Jádrem dovolání je podle státního zástupce zpochybňování autenticity krevních vzorků v souvislosti s počtem zkumavek a porušením interních předpisů Policie České republiky. Jde tak o pokračování dosavadní obhajoby, která se snaží relativizovat závěry o ovlivnění obviněné omamnými a psychotropními látkami poukazem na formální nedostatky v procesu nakládání s biologickým materiálem. Taková argumentace však nepředstavuje extrémní pochybení v dokazování, jež by odůvodňovalo zásah dovolacího soudu do stabilizovaných skutkových zjištění. 10. Státní zástupce připustil, že postup policejního orgánu při distribuci krevního vzorku nebyl zcela v souladu s interním předpisem, nicméně krev byla obviněné odebrána standardním způsobem v nemocnici lékařem MUDr. Šimonem Berecem a následně byla předána k vyhodnocení odborníkovi v oblasti toxikologie. Po kasačním zásahu odvolacího soudu bylo dokazování doplněno odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická genetika, z něhož jednoznačně vyplynulo, že krev ve všech čtyřech zkoumaných ampulích pochází od obviněné, čímž byla vyloučena možnost, že by některý ze vzorků patřil jiné osobě. Na základě pokynu odvolacího soudu bylo provedeno rovněž nové toxikologické vyšetření ve zdravotnickém zařízení k tomu určeném, přičemž ve všech vzorcích krve byla zjištěna přítomnost metamfetaminu a amfetaminu. Zdůraznil, že koncentrace metamfetaminu dosahovaly hodnot výrazně převyšujících minimální hranici stanovenou judikaturou, což podle něj oslabuje spekulace o možné kontaminaci či manipulaci se vzorky. 11. K námitce obviněné, že genetická analýza neprokazuje totožnost obalových materiálů, státní zástupce uvedl, že účelem testu DNA je ověření původu biologického materiálu, nikoli kontrola technických aspektů jeho balení, a že tento důkaz postačuje k závěru o autenticitě krevních vzorků. Zdůraznil, že nebyly zjištěny žádné okolnosti svědčící o úmyslu znalců manipulovat s důkazem nebo poškodit obviněnou. Připomněl přítomnost omamných a psychotropních látek podle testu užitého již při silniční kontrole a fakt, že výskyt takových látek u obviněné nepředstavuje v jejím životě žádný exces, nýbrž spíše součást životního stylu. Každopádně se soudy nijak nezpronevěřily judikaturně zakotvenému závazku posuzovat intergritu důkazního prostředku, která byla osvědčena právě doplněním dokazování iniciovaným odvolacím soudem. 12. Pokud jde o námitky týkající se neprovedení navržených důkazů, zejména výslechu lékaře MUDr. Šimona Berece a fyzického ohledání zkumavek, státní zástupce poukázal na judikaturu, podle níž soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, pokud jej považuje za nadbytečný, a zdůraznil, že soudy obou stupňů se s těmito návrhy vypořádaly a své závěry řádně odůvodnily, takže o opomenuté důkazy se nejedná. Státní zástupce se vyjádřil i k námitce vnitřní rozpornosti postupu odvolacího soudu v tom smyslu, že obviněná nesprávně interpretuje dřívější zrušující rozhodnutí, neboť uložené pokyny byly soudem prvního stupně splněny a následně řádně přezkoumány. 13. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. 14. Na vyjádření státního zástupce reagovala obviněná stručnou replikou, v rámci které vyjádřila nesouhlas se závěrem, že dokazování ve věci bylo provedeno správně a v plném rozsahu, a setrvala na podaném dovolání i na jeho závěrečném petitu. III. Formální podmínky věcného projednání dovolání 15. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. 16. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obviněná odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.). 17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. IV. Důvodnost dovolání 19. Z textu dovolání je především zjevné, že konkrétně dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. žádná argumentace obviněné neodpovídá. Právním posouzením skutku ani jiných souvisejících hmotněprávních skutečností se dovolání totiž nezabývá vůbec a jeho součástí není tvrzení o eventuálně nesprávném právním posouzení skutku ustáleného pod bodem 2. výroku rozsudku okresního soudu ani o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Lze tedy již na počátku konstatovat, že obviněná se tak svojí argumentací s uvedeným dovolacím důvodem (byť formálně uplatněným) zcela minula. 20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). 21. I podle názoru Ústavního soudu samotná polemika se skutkovými závěry učiněnými soudy v dovoláním napadených rozhodnutích nemůže být podkladem pro procesní postup dovolacího soudu spočívající v jejich zrušení (viz např. usnesení ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25: „Stěžovatel v dovolání polemizoval se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, avšak takové námitky nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu.“). Přitom, jak již plyne z výše uvedeného, skutkové námitky obviněné stran skutkových zjištění soudů nejsou formulovány způsobem, jenž je vyžadován pro doložení naplnění první alternativy tohoto dovolacího důvodu, neboť zjevný rozpor neosvědčují a jsou tak pouhou pokračující polemikou obviněné se závěry soudy nižších stupňů učiněnými v procesu řádného hodnocení důkazů. I podle usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené) „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. 22. Z tohoto výkladu je patrné, že dovolání neobsahuje žádnou argumentaci, z níž by vyplývalo, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, mohou být ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněná sice naplnění této první alternativy důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně deklaruje, neuvádí však konkrétní případ rozporu obsahu důkazu a z něj vyvozeného skutkového závěru. Její argumentaci je třeba hodnotit jako prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, založenou na opakovaném zpochybňování autenticity zpracovaných krevních vzorků (ač nijak nerozporuje, že jí byly v uvedený čas kvalifikovaně odebrány). Toto zpochybnění opírá o obsahově totožnou argumentaci, která byla uplatněna již před oběma nižšími soudy, které se s ní náležitě a věcně správně vypořádaly. Jde o akcentaci formálně nikoli zcela správného původního postupu policejního orgánu, v důsledku kterého došlo k faktickému rozporu v počtu zkumavek s krví obviněné (protokolárně zaznamenaných a fyzicky posléze existujících) a k vyhodnocení krevních vzorků jiným, než k tomu pokynem policejního ředitele akreditovaným laboratorním zařízením. Opakované lpění na hypotetické možnosti záměny či kontaminace vzorku, bez zohlednění nápravy z pokynu odvolacího soudu k doplnění dokazování, nelze považovat za dostatečně konkrétní argumentaci, že konkrétní skutkový závěr je v rozporu s provedeným dokazováním jako celkem. Pokud obviněná poukazovala na rozdíl mezi počtem zkumavek uvedeným v protokolu a počtem zkumavek, z nichž soudy vycházely, přehlíží, že soudy tuto skutečnost nezastíraly, nýbrž ji vzaly za prokázanou a vypořádaly se s ní v rámci hodnotících úvah. Tvrzení, že soudy pominuly rozdíl mezi identitou biologického materiálu a identitou obalových materiálů, rovněž nelze tomuto dovolacímu důvodu podřadit, neboť směřuje do oblasti hodnotících úvah soudů, aniž by se opíralo o obsah konkrétního důkazu. Obviněná zde navíc rozhodnutí soudů dezinterpretuje. Jak bude dále vysvětleno, soudy nepovažovaly za významné prokazovat identitu použitých zkumavek, což by ani nedávalo smysl za situace, kdy v řízení nebylo jednoznačně zjištěno, zda byly všechny čtyři zkumavky původně obviněné odebrány nebo posléze došlo k rozdělení krevních vzorků. Toto však soudy nepovažovaly za významné vzhledem k tomu, že podle (dodatečně vyžádané) analýzy DNA se spolehlivě jednalo o krev obviněné, nikoli jiné osoby, a vzorky byly po celou dobu v držení znalce, nikoli tedy osoby laické, u nějž lze neodbornou manipulaci s nimi vyloučit. Podstatných skutkových zjištění se netýkala ani námitka o manipulaci s formulářem protokolu o odběru o lékařském vyšetření – odběru krevních vzorků. Je zřejmé, že obviněnou popsané odstranění části elektronického formuláře zcela koresponduje s předáním vzorků soudnímu znalci, nikoli zdravotnickému zařízení uvedenému v pokynu policejního prezidenta, nejde tedy o žádné zásadní samostatné skutkové zjištění. 23. Námitky obviněné pak neodpovídají ani druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle které rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1189/2023). 24. Obviněná sice této alternativě přiřadila podstatnou část dovolací argumentace týkající se krevního vzorku, v této souvislosti však nenamítá porušení trestního řádu, ale pouze podzákonného předpisu – „pokynu policejního prezidenta“, závazného toliko pro policejní orgány. Z postupu v posuzovaném případě pak nelze dovodit ani porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jak bude dále vysvětleno. Svojí podstatou tak musely být námitky obviněné posouzeny toliko jako nesouhlas se způsobem hodnocení důkazu co do formálních postupů jeho opatření a hodnocení jeho obsahu a výstupu odborného zkoumání podle § 2 odst. 6 tr. ř., nikoli jako kvalifikované tvrzení „procesní nepoužitelnosti“ důkazu. 25. Tyto námitky ani tak důvodné nejsou. Otázkou rozdílu mezi počtem krevních zkumavek uvedeným v protokolu o lékařském a toxikologickém vyšetření a počtem zkumavek, z nichž vycházely skutkové závěry, se soudy obou stupňů zabývaly opakovaně. Krajský soud v Praze již svým předchozím usnesením ze dne 19. 8. 2025 zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně právě proto, že považoval za nezbytné postavit najisto, zda všechny čtyři zkoumané ampule obsahují krev obviněné, a pokud to bude možné, provést opětovné toxikologické vyšetření v odborném zdravotnickém zařízení; současně uložil doplnění dokazování dalšími spisy obviněné (viz odst. 6 a 7 usnesení odvolacího soudu). Okresní soud v Mladé Boleslavi na tyto pokyny reagoval doplněním dokazování mj. odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická genetika, z něhož vyplynulo, že krev ve všech čtyřech zkumavkách je krví obviněné, a dále odborným vyjádřením z oboru soudního lékařství, odvětví toxikologie, zpracovaným Ústavem soudního lékařství a toxikologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, které potvrdilo přítomnost metamfetaminu a amfetaminu ve všech vzorcích (vzorek č. 10547 obsahoval koncentraci metamfetaminu 915 ng/ml, vzorek č. 10548 koncentraci 768 ng/ml, vzorek č. 10549 koncentraci 689 ng/ml a konečně vzorek č. 10550 koncentraci 754 ng/ml. Všechny vzorky obsahovaly též amfetamin v rozmezí 68 – 98 ng/ml.; srov. odst. 3 a 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně se rovněž výslovně vypořádal s námitkou rozdílného počtu zkumavek a uzavřel, že tato skutečnost sama o sobě nezakládá pochybnost o původu ani obsahu zkoumaného biologického materiálu (srov. odst. 9). Odvolací soud se k těmto závěrům v nyní napadeném usnesení připojil, konstatoval splnění svých dřívějších pokynů a uzavřel, že skutkový stav byl po doplnění dokazování zjištěn v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž samotný rozpor v počtu zkumavek nevede k závěru o nepoužitelnosti důkazu (srov. zejména odst. 6 až 11 odůvodnění usnesení). 26. Dovolací argumentace obviněné ve své podstatě směřuje k hypotetické možnosti kontaminace krevních vzorků, kterou však nelze dovodit již ze samotné skutečnosti, že oproti údaji uvedenému v protokolu existovaly čtyři zkumavky obsahující krev obviněné. Tato okolnost byla soudy vysvětlena racionálními způsoby (mohlo dojít k rozdělení krevních vzorků v rámci jejich analýzy nebo se nabízí vysvětlení znalce toxikologa, podle kterého se při současném podezření na kokain odebírají 4 zkumavky krve, ačkoli ve formuláři je předtištěn počet zkumavek 2), aniž by bylo zjištěno cokoliv, co by nasvědčovalo zásahu do integrity biologického materiálu. Podstatné je přitom i to, že krevní vzorky měl po celou relevantní dobu v dispozici soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, tedy osoba odborně způsobilá, bez jakéhokoli vztahu k obviněné a bez jakéhokoli rozumně představitelného motivu jí uškodit. Naopak z její trestní minulosti vyplývají četné zkušenosti s návykovými látkami (což však samo o sobě soudy správně nijak nehodnotily ve smyslu závěru o její vině). Lze připomenout, že principy trestního řízení nepracují s absolutním vyloučením jakékoli hypotetické možnosti manipulace s důkazem, nýbrž s odstraněním rozumných a konkrétních pochybností o jeho spolehlivosti. V daném případě soudy věcně správně spolehlivost opatření krevních vzorků obviněné a jejich vyhodnocení dovodily. 27. Výsledky genetického zkoumání prokázaly, že ve všech čtyřech zkumavkách se nacházela krev obviněné, čímž lze vyloučit smísení či záměnu s biologickým materiálem jiné osoby. Zbývala by tak pouze teoretická možnost kontaminace samotnou návykovou látkou, přičemž dovolání nijak konkrétně nevymezilo, jakým reálným mechanismem by k takové kontaminaci mělo či mohlo dojít. Jedná se tedy ze strany obviněné pouze o spekulaci, přičemž soudy správně vycházely z předpokladu, že při držení vzorků odborně způsobilou osobou neexistovaly v tomto směru rozumné pochybnosti. Tato hypotéza obhajoby je nadto oslabena skutečností, že krev obviněné vykazovala ve všech zkoumaných vzorcích poměrně vysoké koncentrace metamfetaminu (až 6x překračující hodnotu uvedenou ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. Tpjn 300/2020, jako vylučující způsobilost k řízení motorového vozidla; viz odst. 10 rozsudku soudu prvního stupně), což také rozhodně nenasvědčuje nahodilé kontaminaci. Přítomnost návykových látek u obviněné byla nadto indikována již při silniční kontrole orientačním detekčním přístrojem, takže soudy při posouzení věci nevyvozovaly své závěry z jediného izolovaného důkazu, nýbrž hodnotily jednotlivé důkazní prostředky i ve vzájemných souvislostech. 28. Obviněná v dovolání odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15, v němž Ústavní soud zdůraznil povinnost obecných soudů prověřit spolehlivost usvědčujících důkazů a v případě pochybností o jejich integritě tyto pochybnosti objektivním způsobem odstranit. Postup soudů v nyní projednávané věci je však s uvedeným nálezem v souladu a pokud odvolací soud takové pochybnosti měl, inicioval doplnění dokazování k jejich odstranění, aby výsledný stav důkazního řízení byl právě s požadavky zmíněného nálezu Ústavního soudu souladný. Na rozdíl od skutkové situace řešené v citovaném nálezu nebyly pochybnosti o způsobu zajištění a uchování důkazního prostředku přehlíženy ani bagatelizovány, nýbrž se staly důvodem kasačního zásahu odvolacího soudu a následného doplnění dokazování. Soud prvního stupně poté na základě pokynů odvolacího soudu provedl další odborná zkoumání, jimiž byla spolehlivost a integrita biologického materiálu objektivně ověřena, a soudy se s těmito otázkami podrobně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nelze proto přisvědčit tvrzení obviněné, že by byla odsouzena na základě důkazu, jehož spolehlivost nebyla přezkoumána způsobem požadovaným judikaturou Ústavního soudu. Ani Nejvyšší soud tak nemá pochyb, že byl zkoumán krevní vzorek obviněné odebraný po její silniční kontrole a pozitivní orientační zkoušce přístrojem DrugWipe 5 SP, který byl kvalifikovaně vyhodnocen jako obsahující specifikované koncentrace metamfetaminu a amfetaminu. Takový závěr je třeba považovat za zcela správný, stojící (vzdor formálně nikoli perfektnímu postupu policejního orgánu, který však byl dostatečně zhojen doplněním dokazování před soudem prvního stupně) pevně na nezpochybnitelných a ověřených skutečnostech, tedy že byla vyšetřena krev obviněné, a že není dáno důvodné podezření z nekalé či neodborné manipulace s krevním vzorkem. Pakliže obviněná nadále opakuje své pochybnosti stran integrity opatřeného důkazu, Nejvyšší soud je nesdílí a plně se přiklonil k postupu soudů nižších stupňů stran procesu hodnocení důkazů, kterým logicky a relevantně ověřily a stanovily parametry ovlivnění způsobilosti obviněné řídit motorové vozidlo nezávisle na formálním pochybení a původním pochybení v procesu zajištění odborného zkoumání krevních vzorků. Ta totiž sama o sobě bez dalšího neznamenají nemožnost přihlédnout k aktualizovanému výsledku zkoumání krevního vzorku obviněné. 29. Námitky obviněné směřující k neprovedení navržených důkazů, konkrétně výslechu lékaře, který prováděl odběr krve, a fyzického předložení krevních zkumavek k ohledání, lze naopak podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, neboť jimi obviněná tvrdí vadu v podobě tzv. opomenutých důkazů. Tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné. 30. K případnému tzv. „opomenutí důkazů“ nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. 31. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento se s uvedenými důkazními návrhy výslovně vypořádal a jejich neprovedení odůvodnil. Uvedl, že dokazování již dosáhlo stavu, kdy skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a že další navrhované důkazy by nemohly přinést nové relevantní poznatky. Soud by pohledem na zkumavky či jejich fotografie stěží mohl vyloučit, že bylo se vzorky nepřípustně manipulováno. Otázku případné manipulace s biologickým materiálem již spolehlivě vyřešily provedené genetické zkoumání a následné toxikologické vyšetření (odst. 8 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se těmito námitkami zabýval rovněž. Soud prvního stupně podle něj postupoval v souladu s pokyny obsaženými v jeho předchozím kasačním rozhodnutí, doplnil dokazování v potřebném rozsahu a návrhy obviněné na další důkazy náležitě vyhodnotil jako nadbytečné. V případě výslechu MUDr. Šimona Berece poukázal odvolací soud také na dobu, která od odběru krve uplynula, a množství obdobných případů, s nimiž se lékař setkává. Odvolací soud připomenul, že právo obviněné navrhovat důkazy neznamená povinnost soudu tyto důkazy provést, pokud dospěje k závěru, že skutkový stav je již spolehlivě objasněn, a své rozhodnutí o neprovedení návrhů řádně odůvodní (srov. odst. 11 usnesení). 32. Za tohoto stavu tedy nelze hovořit o vadě opomenutých důkazů, nýbrž o procesním postupu soudů, které se s návrhy obviněné vypořádaly logickým a vyčerpávajícím způsobem odpovídajícím požadavkům § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. i judikatuře Ústavního soudu. 33. Námitka obviněné, podle níž odvolací soud v dalším řízení netrval na tom, co uvedl ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí, nespadá pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., ale směřuje pouze proti procesnímu postupu odvolacího soudu. Ani případná změna procesního názoru odvolacího soudu sama o sobě nemůže založit porušení práva na spravedlivý proces, pokud výsledné rozhodnutí spočívá na dostatečně zjištěném skutkovém stavu a je řádně odůvodněno. V projednávané věci přitom odvolací soud po zrušení původního rozsudku uložil soudu prvního stupně konkrétní pokyny k doplnění dokazování, tyto pokyny byly důsledně splněny a jejich naplnění bylo následně přezkoumatelným způsobem vyhodnoceno. S námitkou obviněné se tedy Nejvyšší soud neztotožňuje ani obiter dictum. 34. Lze tedy shrnout, že z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky obviněné tomuto důvodu dovolání částečně neodpovídají, částečně jsou zjevně neopodstatněnými. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak již bylo výše konstatováno, žádná vznesená argumentace neodpovídá. 35. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněné, aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§ 265o odst. 1 tr. ř.). Obviněná není oprávněna podat návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. a samosoudkyně soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem na odklad nebo přerušení výkonu trestu nepředložila. Podání obviněné bylo vyhodnoceno jako podnět k postupu předsedy senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř., čemuž nic nebrání, avšak důvody pro takový postup nebyly shledány. Návrh obviněné na odklad výkonu napadeného rozhodnutí totiž vycházel výlučně z předpokladu důvodnosti dovolání, který se však v projednávané věci nepotvrdil. Za této situace nebyl dán prostor pro zásah dovolacího soudu do výkonu pravomocného rozhodnutí. V. Způsob rozhodnutí 36. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 7. 5. 2026 Mgr. Pavel Göth předseda senátu