6 Tdo 400/2026-379 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl dne 27. 5. 2026 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný T. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 11. 2025, č. j. 6 To 260/2025-324, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 8 T 99/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. P. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Uherském Hradišti (dále také „soud“ či „soud prvního stupně“) shledal obviněného T. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2025, č. j. 8 T 99/2025-287, vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: dne 18. 6. 2025 v době od 13:28 hodin v průběhu cesty vlakem z XY do XY v doprovodu T. Š., nar. XY, vědom si jeho zjevně nízkého věku oslovil nezletilého AAAAA (pseudonym), s tímto navázal slovní kontakt, přivolal jej ve vlaku a nechal sednout vedle sebe na sedadlo tak, aby nezletilý viděl na sedadle vedle něj položený kovový pěstní nůž tzv. boxer, po nezletilém požadoval zapůjčení mobilního telefonu, přičemž tento vzhledem k situaci, kdy byl na místě téměř sám bez doprovodu dospělé osoby, z respektu, strachu a obavy z osoby obžalovaného umocněné na sedadle v jeho blízkosti položeným boxerem, mu předal odblokovaný mobilní telefon, který obžalovaný vypnul a požadoval po nezletilém heslo, přičemž telefon mu nevrátil, nezletilého se dotazoval na jméno, bydliště, školu a kam jede, což mu nezletilý sdělil, a to včetně hesla k odblokování mobilního telefonu, ze kterého obžalovaný uskutečnil hovor se svou matkou A. P., který vedl i nadále po vystoupení z vlaku ve stanici XY až do parku před vlakovým nádražím, kam jej nezletilý doprovázel z obavy o nevrácení mobilního telefonu, po ukončení hovoru mobilní telefon nezletilému vrátil s tím, že ještě očekává SMS zprávu a zeptal se ho: „Kolik máš tady u sebe peněz a kolik máš doma?“, což zopakoval, přičemž nezletilý mu sdělil, že u sebe má dvě stovky a nějaké drobné a doma nic, na místě setrval, neboť měl z obžalovaného a přítomné ženy strach a jelikož SMS stále nepřišla, nabídl mu mobilní telefon, že si ještě může zavolat, přičemž obžalovaný si telefon sice vzal, ale již netelefonoval, před nezletilým si na prsty pravé ruky nasadil hroty dovnitř boxera, který mu přiložil na vzdálenost několika centimetrů k bradě a řekl: „Dej mi všechny peníze, co máš, a tvůj mobil“, ačkoliv jej už držel v ruce, nezletilý mu ze strachu o svůj život a zdraví ze své peněženky předal dvousetkorunovou bankovku, kterou si obžalovaný vložil i s telefonem zn. Motorola G32 v zůstatkové hodnotě 1 500 Kč do kapsy kalhot, předal ze svého nezletilému 20 Kč, aby se měl nezletilý jak dostat autobusem domů, a ačkoli nezletilý požadoval vrácení svého telefonu, tento mu odmítl vrátit se slovy: „Nevrátím ti ho a vypadni!“ a z místa i s T. Š. odešel. 2. Za to obviněného podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 56 měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci, a to kovového boxeru stříbrné barvy se zlatou patinou, který obviněný vydal policejnímu orgánu dne 18. 6. 2025 a je přílohou spisového materiálu. 3. Proti danému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále také jako „odvolací soud“ či „krajský soud“) rozhodl usnesením ze dne 27. 11. 2025, č. j. 6 To 260/2025-324, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 11. 2025, č. j. 6 To 260/2025-324, (a zároveň rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22. 9. 2025, č. j. 8 T 99/2025-287), napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítá, že skutková zjištění, z nichž soudy vycházely, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Zdůrazňuje, že zásadní skutkový závěr o existenci pohrůžky bezprostředního násilí je založen prakticky výlučně na výpovědi nezletilého poškozeného, aniž by byl potvrzen dalšími přímými důkazy. Poukazuje na to, že kamerové záznamy zachycují pouze pohyb osob, nikoli samotný průběh skutku, svědek R. H. čin neviděl a disponuje pouze zprostředkovanou informací, a matka poškozeného vypovídala pouze o následném psychickém stavu svého syna. Naopak přímá svědkyně T. Š. podle něj verzi poškozeného o pohrůžce nepodporuje. Dovolatel dále vytýká soudům, že skutkové závěry opřely o úvahy založené na pravděpodobnosti a „pravidlech logiky“, nikoli o spolehlivě zjištěný skutkový stav, ačkoli měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a vyvodit závěry ve prospěch obviněného. Odvolacímu soudu pak vytýká, že se s těmito námitkami dostatečně nevypořádal. 6. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku. Uvádí, že ani při přijetí skutkových zjištění soudů není naplněn znak pohrůžky bezprostředního násilí, neboť samotná přítomnost boxeru, jeho viditelnost či subjektivní pocit obavy poškozeného nepostačují k závěru o existenci objektivní, konkrétní a bezprostřední hrozby násilí. Podle dovolatele soudy nesprávně zaměnily subjektivní vnímání situace poškozeným za právně relevantní projev pohrůžky. 7. Obviněný dále zpochybňuje existenci úmyslu zmocnit se cizí věci prostřednictvím násilí či pohrůžky, když poukazuje na to, že mobilní telefon mu byl původně předán dobrovolně k telefonátu a požadavek na sdělení hesla lze vysvětlit i technickými důvody. Za této situace, kdy je úmysl zmocnit se věci dovozován převážně ex post z toho, že nakonec odešel s věcmi poškozeného, nelze uzavřít, že mu byl úmysl loupeže prokázán. 8. Dovolatel současně uvádí, že při absenci znaku pohrůžky bezprostředního násilí může jeho jednání naplňovat nanejvýš skutkovou podstatu majetkového trestného činu bez násilného prvku. 9. Dovolatel napadá rovněž výrok o trestu v návaznosti na výrok o vině s tím, že byl uložen na základě nesprávné právní kvalifikace skutku, a proto nemůže obstát, pokud ani tato kvalifikace neobstojí. 10. Konečně obviněný namítá, že odvolací soud se náležitě nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, zejména pokud jde o existenci pohrůžky bezprostředního násilí a úmysl zmocnit se cizí věci, když se omezil na stručný souhlas se závěry soudu prvního stupně. 11. Na základě těchto skutečností navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 11. 2025, č. j. 6 To 260/2025-324, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22. 9. 2025, č. j. 8 T 99/2025-287, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně, případně odvolacímu soudu, k novému projednání. 12. Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvádí, že dovolání nepovažuje za důvodné. Podle jeho názoru směřuje dovolací argumentace primárně proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, zejména pokud jde o věrohodnost výpovědi poškozeného, na níž soudy založily závěr o vině. Zdůrazňuje, že zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze v případě existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, který však v dané věci neshledává (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). 13. Podle státního zástupce soudy hodnotily důkazy v souladu s § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. a jejich rozhodnutí splňují požadavky na odůvodnění. Výpověď poškozeného nepovažuje za osamocený důkaz, ale za součást uceleného důkazního komplexu, který je podpořen dalšími důkazy, včetně kamerových záznamů a výpovědí dalších svědků, a odpovídá i časovým a místním souvislostem i obecné lidské zkušenosti. Skutková zjištění mají podle něj v provedených důkazech dostatečný podklad. 14. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvádí, že dovolatel ve skutečnosti nevznáší relevantní právní námitky, nýbrž se snaží prosadit vlastní verzi skutkového děje. Při vyjití ze skutkových zjištění učiněných soudy však tato podle státního zástupce naplňují všechny znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. 15. Námitky proti výroku o trestu označuje za odvozené od nesouhlasu s právní kvalifikací skutku, a tedy za nedůvodné, neboť při správnosti právní kvalifikace je i uložený trest zákonný. Pokud jde o výhrady vůči odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, státní zástupce s odkazem na ustálenou praxi Ústavního soudu uvádí, že i stručné odůvodnění může být dostatečné, pokud ve spojení s odůvodněním soudu prvního stupně tvoří přezkoumatelný celek. 16. Státní zástupce tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a současně vyjadřuje souhlas s neveřejným zasedáním ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. 17. Vyjádření státního zástupce bylo obviněnému zasláno k replice, avšak obviněný svého práva nevyužil a ve stanovené lhůtě své vyjádření dovolacímu soudu nezaslal. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. 19. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 11. 2025, č. j. 6 To 260/2025-324, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 20. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. 21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. IV. Posouzení dovolání 23. Nejvyšší soud posoudil předloženou věc a dospěl k následujícím závěrům. 24. Nejprve považuje za vhodné konstatovat, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. 25. Právě z těchto hledisek se obviněný s tímto dovolacím důvodem míjí, neboť svoje námitky vůči právnímu posouzení neváže ke skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších stupňů. Jeho argumentace de facto směřuje primárně do oblasti dokazování, neboť teprve z těchto výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a z toho plynoucí nepřiměřenosti uloženého trestu, resp. tato zjištění soudů nerespektuje a zpochybňuje. Argumentaci obviněného tedy nelze pod zmíněný důvod dovolání podřadit. Nejvyšší soud proto zjišťoval, zda by nebylo možno jeho námitky podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který, jak již shora řečeno, je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Přitom se s ohledem na obsah argumentace obviněného zaměřil zejména na první alternativu tohoto dovolacího důvodu, neboť právě tu obviněný namítá a zároveň ze vznesených námitek neplyne, že by rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů měla být založena na procesně nepoužitelných důkazech, resp. že by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (alternativa druhá a třetí). 26. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24). 27. Ve vztahu k uvedené první alternativě tohoto dovolacího důvodu musí přitom dovolatel ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. konkrétně uvést, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jeho vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci, jak tomu bylo v tomto případě. 28. Námitky obviněného vznesené v předkládané věci však s ohledem na výše uvedené způsobilé osvědčit zjevný rozpor nejsou. Jedná se totiž o prosazování vlastní verze skutkového stavu věci spojené s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů dospěly. Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že obviněný ve své dosavadní obhajobě vychází pouze ze svého nesouhlasu se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl na základě selektivního hodnocení některých z provedených důkazů, resp. obviněný bez dalšího sám podrobuje důkazy hodnocení bez ohledu na rozhodnutí soudů obou stupňů. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Námitky spočívající v polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25). 29. Co více, v tomto směru je třeba poukázat také např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ … Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se námitka dovolatele týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. První alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nemůže být naplněna již proto, že dovolatel svými námitkami nesplňuje to, co pro něj vyplývá ze zákonné úpravy. Nejvyšší soud navíc ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil na to, že je na samotném dovolateli (a nikoli dovolacím soudu), aby přesvědčivě vyložil, která podstatná skutková zjištění (nadto určující pro naplnění znaků trestného činu) pokládá za zjevně rozporná a ve vztahu k jakému důkazu. Samotné vyslovení nesouhlasu se skutkovými zjištěními, s provedenými důkazy a s jejich hodnocením ze strany soudů nižších stupňů nezakládá řádné uplatnění první varianty tohoto dovolacího důvodu. Nejenže tedy argumentace obviněného nemůže uvedený dovolací důvod naplnit, nemůže pod něj (a ani pod žádný jiný dovolací důvod) být ani formálně podřazena. 30. Nad rámec uvedeného je na místě připomenout, že dokazování a činění skutkových závěrů je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. 31. V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena nedostatky, pro které by nemohla obstát. Soud prvního stupně postupoval důsledně v mezích rozvedených premis, resp. v mezích § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Provedl úplné dokazování, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadami elementární logiky a učinil skutková zjištění, jež mají v provedených důkazech spolehlivé ukotvení, a to, jak pokud jde o pachatelství uvedeného činu, tak pokud jde o způsob jeho provedení. Svoje hodnotící úvahy náležitě rozvedl v odůvodnění svého rozsudku, čímž plně dostál požadavku § 125 odst. 1 tr. ř. Dostatečně se také vypořádal s hodnocením věrohodnosti poškozeného (25. bod a násl. odůvodnění) a přiléhavě zhodnotil též výpověď obviněného (23. a 24. bod odůvodnění) a svědkyně T. Š. (30. bod odůvodnění). Odvolací soud pak plně dostál své přezkumné povinnosti a odůvodnění jeho rozhodnutí splňuje požadavky § 134 odst. 2 tr. ř. 32. Nelze tedy než přisvědčit úvahám soudu prvního stupně ústícím do skutkového závěru vyjádřeného ve výroku jeho rozsudku aprobovaného odvolacím soudem. Nejvyšší soud pouze stručně shrnuje následující skutečnosti. Obviněný oslovil poškozeného ve vlaku, přičemž v té době měl u sebe viditelně položený kovový pěstní nůž, tzv. boxera. Následně si od poškozeného vyžádal mobilní telefon, ke kterému požadoval sdělení hesla a ze kterého volal své matce. Poté z vlaku spolu s poškozeným a svědkyní Š. vystoupili a pokračovali do parku před vlakovým nádraží, jak bylo vidět i na kamerovém záznamu. Během toho, co byli v parku, měl obviněný boxera nasazeného na ruce, se kterou máchal před poškozeným, což, ač označuje za svoji běžnou gestikulaci, v poškozeném vyvolalo strach, a ostatně proto nekladl jeho požadavkům, resp. obviněnému, odpor. Poškozeného se zeptal, kolik má u sebe a doma peněz, přičemž obnos, co měl u sebe, si od něj vyžádal. Poté se svědkyní Š. místo opustil, aniž by mobilní telefon či peníze poškozenému vrátil. Ten se pak obrátil na náhodného kolemjdoucího, svědka H., který na jeho žádost zavolal policii. Následně byl obviněný zajištěn policií, přičemž měl u sebe boxer i mobilní telefon poškozeného. Tedy skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě, byl prokázán bez důvodných pochybností, čímž byla dodržena zásada materiální pravdy ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Závěry, k nimž soudy dospěly, mají odpovídající obsahovou oporu v provedeném dokazování a nejsou zatíženy libovůlí ani vnitřní rozporností. 33. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak lze (nad rámec shora uvedeného) doplnit, že dovolatel nedokládá, že by soudy nižších stupňů užitá právní kvalifikace jeho jednání byla vadná. Totéž platí k námitkám, které obviněný uplatnil vůči uloženému trestu, kdy vychází pouze ze svého subjektivního hodnocení provedených důkazů a dovozuje, že takový trest neobstojí v případě, že došlo k vadné kvalifikaci uvedeného skutku. Jak již bylo konstatováno, nesprávnost právní kvalifikace a uloženého trestu primárně staví na námitkách skutkových, čímž se ovšem s obsahovým vymezením tohoto dovolacího důvodu míjí. 34. Nad rámec uvedeného je nicméně vhodné zdůraznit, že pohrůžka bezprostředního násilí jako znak skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku nemusí být vyjádřena výslovně. Judikatura Nejvyššího soudu konstantně dovozuje, že tento znak může být naplněn i tehdy, jestliže pachatel svým jednáním, vystupováním či vytvořením konkrétní situace objektivně vzbudí u poškozeného důvodnou obavu z bezprostředního použití násilí, ačkoliv žádná explicitní hrozba pronesena nebyla. Rozhodující je, zda pachatel svým chováním dává poškozenému najevo, že v případě nevyhovění jeho požadavku k násilí přistoupí, a současně s tímto účinkem svého jednání alespoň počítá. Takový závěr může vyplývat z okolností případu, zejména z vzezření a vystupování pachatele, momentu překvapení, fyzického kontaktu s poškozeným (např. uchopení, omezení jeho pohybu či odvedení na odlehlé místo), anebo z volby místa a situace, které poškozený vnímá jako nebezpečné či ztěžující možnost úniku či přivolání pomoci. Není přitom vyloučeno, aby poškozený v důsledku takto navozené situace rezignoval na odpor, jelikož ji považuje za bezvýchodnou, a pachatel této okolnosti vědomě využije. Za těchto podmínek je znak pohrůžky bezprostředního násilí naplněn i prostřednictvím tzv. konkludentního jednání pachatele (srov. přiměřeně č. 8/2023 rozh. tr. a č. 11/2011 Sb. rozh. tr.). 35. Tak tomu bylo v posuzované věci, jestliže obviněný vyžadoval po poškozeném jeho mobilní telefon a u toho měl poblíž viditelně položeného boxera, který následně i aktivně použil jako prostředek nátlaku, když si jej nasadil na ruku a přiblížil jej k obličeji poškozeného. Takové jednání, objektivně způsobilé vyvolat důvodnou obavu z bezprostředního násilí, bylo navíc podpořeno i slovním projevem a vystupováním obviněného, jenž neponechával prostor pro jiný výklad jeho požadavku. Ostatně vše bylo umocněno nízkým věkem poškozeného a naprosto rozdílnými fyzickými dispozicemi aktérů. 36. Co do subjektivní stránky nelze mít pochyb o tom, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz 36. bod odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), neboť od počátku jednal se záměrem vyvolat svým vystupováním a manipulací s nebezpečným předmětem u poškozeného obavu z bezprostředního násilí, a to s cílem zmocnit se tak jeho věcí. Tento úmysl je patrný nejen z povahy, intenzity a gradace jeho jednání (nejprve vyžádání telefonu, následně požadavek na sdělení hesla, dotazy na finanční prostředky, až po explicitní požadavek podpořený gestikulací s boxerem na ruce), ale i z jeho následného chování, když si ponechal jak finanční hotovost, tak mobilní telefon poškozeného a z místa odešel, aniž by měl v úmyslu tyto věci vrátit. Námitky obviněného, že telefon mu byl svěřen dobrovolně, neobstojí, neboť z celkového průběhu skutkového děje jednoznačně plyne, že si obviněný situaci vytvořil a cíleně ji využil právě k tomu, aby se cizích věcí zmocnil za použití pohrůžky bezprostředního násilí. V. Způsob rozhodnutí 37. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že vznesl námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož jej odmítne, je-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. 38. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu