6 Tdo 433/2026- USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody v Rakousku, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2025, č. j. 9 To 349/2025-570, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 43/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 13. 8. 2025, č. j. 1 T 43/2024-506, byli uznáni vinnými obviněný J. Š. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) jednak zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 27. 6. 2022 a jednak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a obviněná L. V. týmiž trestnými činy, a to ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustili spolu se samostatně stíhaným a již pravomocně odsouzeným D. V. tím, že v době od 14.00 hodin dne 31. 1. 2022 do 9.00 hodin dne 3. 2. 2022 v Praze XY – XY, v ulici XY obžalovaný J. Š. a již pravomocně odsouzený D. V. po předchozí vzájemné domluvě a na základě tipu od obžalované L. V., která jim udala adresu bytu s věcmi vhodnými k odcizení s tím, že uživatel bytu bude na dovolené, vnikli po rozbití skleněné výplně vchodových dveří do bytového domu XY, kde následně v 5. patře bytového domu vnikli po výsuvném žebříku a přeštípnutí kovového oka petlice poklopu na střechu bytového domu, ze které slezli na terasu bytu č. XY ve vlastnictví poškozené K. Č., nar. XY, kde po vypáčení terasových dveří do bytu vnikli, prohledali a následně z bytu ke škodě poškozené společnosti AJOS, spol. s r.o., IČO: 49901486, odcizili 3 technické průkazy vozidel zn. FORD a OPEL a přívěsu za nákladní automobil zn. VZ bez zjištěné hodnoty a 2 klíče od zn. FORD a OPEL bez zjištěné hodnoty, ke škodě poškozené K. Č. odcizili dámské náramkové hodinky zn. ROLEX v hodnotě 45 000 Kč, zlatý dámský zásnubní prsten s diamantem v hodnotě 140 000 Kč, obraz zátiší s jablkem bez zjištěné hodnoty, ikonu Ruské madony na dřevěné desce v hodnotě 40 000 Kč, dámský zlatý zapalovač zn. S.T.DUPONT v hodnotě 30 000 Kč, vyřezávaný sloní kel v hodnotě 90 000 Kč, 2 sošky ze slonoviny v celkové hodnotě 14 000 Kč, fotoaparát zn. PENTAX v hodnotě 1 000 Kč, francouzský starožitný cestovní budík v hodnotě 15 000 Kč, a ke škodě uživatele bytu, poškozeného již zemřelého J. S. zlaté pánské náramkové hodinky zn. CONCORD IMPRESARIO v hodnotě 180 000 Kč, pánské náramkové hodinky zn. CONCORD v hodnotě 80 000 Kč, pánské náramkové hodinky zn. TAG HEUER PROFESSIONAL 6000 v hodnotě 40 000 Kč, pánské náramkové hodinky zn. MOVADO MUSEUM CLASSIC v hodnotě 40 000 Kč, pánské náramkové hodinky zn. MAURICE LACROIX LES CLASSIQUES CHRONOGRAPHE v hodnotě 25 000 Kč, pánské náramkové hodinky zn. CARTIER TANK BASCULANTE 2390 MILLENIUM v hodnotě 200 000 Kč, zlaté kapesní starožitné hodinky v hodnotě 25 000 Kč, 10 párů starožitných manžetových knoflíků v celkové hodnotě 37 000 Kč, dřevěné starožitné sluneční kapesní hodiny v hodnotě 10 000 Kč, pár zlatých náušnic s mincí dukátu Franz Josef I. v hodnotě 25 000 Kč, zlatý dámský prsten s mincí dukátu Franz Josef I. v hodnotě 10 000 Kč, 4 zlaté mince dukátu Franz Josef I. v celkové hodnotě 22 400 Kč, zlatou minci 1/4 rand Jižní Afrika v hodnotě 13 000 Kč, 40 g zlomkové zlato v hodnotě 28 000 Kč, zlatý pánský zásnubní prsten s diamantem v hodnotě 140 000 Kč, 3 pánské zlaté zapalovače zn. S.T.DUPONT v celkové hodnotě 90 000 Kč, občanský průkaz ČR na jméno poškozeného, evropský průkaz zdravotního pojištění, řidičský průkaz SRN na jméno poškozeného, cestovní pas SRN na jméno poškozeného, platební kartu č. XY, vystavenou Komerční bankou, a.s., na jméno poškozeného, bankovní výpisy a soukromé fotografie bez zjištěné hodnoty, finanční hotovost ve výši 20 USD (odpovídající hodnotě 428 Kč), finanční hotovost ve výši 200 EUR (odpovídající hodnotě 4 830 Kč), finanční hotovost ve výši 300 THB (odpovídající hodnotě 194 Kč), 2 technické průkazy vozidel zn. MERCEDES-BENZ bez zjištěné hodnoty, technický průkaz přívěsu za osobní automobil zn. AGADOS bez zjištěné hodnoty, svazek klíčů od bytu bez zjištěné hodnoty, sportovní tašku zn. BUGATTI v hodnotě 2 000 Kč, diplomatický kufřík bez zjištěné hodnoty a 9 klíčů od různých automobilů bez zjištěné hodnoty, a to včetně klíče od osobního motorového vozidla tov. zn. MERCEDES-BENZ SLK 350, reg. zn. XY, s nímž se V. následně rozhodl odcizit z parkovacího místa před bytovým domem osobní motorové vozidlo tov. zn. MERCEDES-BENZ SLK 350, reg. zn. XY, v hodnotě 324 100 Kč, což při odchodu z místa činu uskutečnil, čímž způsobili poškozené K. Č. odcizením věcí škodu v celkové výši 375 000 Kč a poškozením terasových dveří a barokního tabernáklu celkovou škodu ve výši 9 940 Kč, poškozenému J. S. odcizením věcí celkovou škodu v celkové výši 1 296 952 Kč a poškozenému Společenství vlastníků jednotek pro dům XY XY, XY, Praha XY, IČ: XY, poškozením vchodových dveří bytového domu a kovového oka petlice poklopu škodu v celkové výši 6 920 Kč. 2. Obviněný byl odsouzen za tyto trestné činy a sbíhající se trestnou činnost, kterou byl znán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 10 T 59/2022, s právní moci dne 10. 6. 2022, a rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 2 T 60/2022, s právní mocí dne 21. 6. 2022, podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 36 měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu uložené obviněnému trestním příkazem Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 10 T 59/2022, s právní mocí dne 10. 6. 2022, a rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 2 T 60/2022, s právní mocí dne 21. 6. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na toto navazující, pakliže po změně, když došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň bylo rozhodnuto o trestu spoluobviněné L. V. 3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. 10. 2025, č. j. 9 To 349/2025-570, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ondřeje Sováka dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), h), m) tr. ř., tedy, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, uvedené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku (soudu prvního stupně), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až g) tr. ř. [správně zřejmě „písm. a) až l) tr. ř.“]. 5. Dovolatel namítl, že soud prvního stupně vůči němu postupoval předpojatě, neboť stejný senát před projednáním jeho věci rozhodl o vině D. V. týmž skutkem a prováděné důkazy hodnotil výhradně v jeho neprospěch. Poukázal v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zdůrazňující význam formulací zvolených soudními orgány. V rozsudku soudu prvního stupně ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. 1 T 49/2023, jímž byl pravomocně odsouzen D. V., sice bylo formálně uvedeno, že o vině obviněného J. Š. nebylo dosud rozhodnuto, nicméně ve výroku rozsudku je popis skutku takový, že ke vniknutí do předmětného bytu došlo společným jednáním, stejně jako společným jednáním došlo k odcizení označených movitých věcí v konkrétně určené hodnotě. Z popisu skutku v uvedeném rozsudku je pak zjevné, že soud prvního stupně byl zcela přesvědčen o jeho vině. Předmětnou vadu neodstranil ani Městský soud v Praze v odvolacím řízení. 6. S odkazem na judikaturu ESLP obviněný uvedl, že předpojatost soudu může být dovozena i ze způsobu, jakým jsou napadená rozhodnutí odůvodněna. Soudy obou stupňů hrubě pochybily a závažně porušily dokonce jeho Ústavou chráněná základní občanská práva z pohledu procesněprávního, pokud zcela jednostranně hodnotily v trestním řízení shromážděné a provedené důkazy téměř výhradně v jeho neprospěch. Připomenul také judikaturu Ústavního soudu týkající se nároků na odůvodnění, a to zvláště v případech „tvrzení proti tvrzení“. Upozornil dále na pravidlo in dubio pro reo ve vztahu ke skutkovým závěrům odůvodňujícím výrok o náhradě škody a její výši. Soud prvního stupně totiž musel o náhradě škody rozhodnout v souladu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 7 To 335/2024, jímž byla náhrada škody přiznána dědičkám poškozeného. 7. Trest mu byl uložen také v rozporu s platnou právní úpravou, neboť soud prvního stupně měl více zohlednit existenci rámcového rozhodnutí Rady 2008/675/SVV ze dne 24. července 2008 o zohledňování odsouzení v členských státech Evropské unie při novém trestním řízení. Podle toho je povinen každý členský stát zajistit, že se v průběhu trestního řízení proti určité osobě zohlední předchozí odsouzení vydaná v jiných členských státech proti stejné osobě za jiné skutky, stejně jako jsou vnitrostátním právem zohledněna předchozí vnitrostátní odsouzení, a se stejnými účinky, které vnitrostátní právo přisuzuje vnitrostátním odsouzením. Při zohlednění uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 46 měsíců vykonávaných v Rakouské republice, mu byl fakticky uložen celkový nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 70 měsíců, tedy v horní polovině zákonné trestní sazby. Přitom D. V. byl za týž skutek uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, tedy pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. 8. S odkazem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 55/04 namítl, že pochybení soudů obou stupňů dosáhla takové intenzity, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a právo na účinné opravné prostředky. 9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2025, sp. zn. 9 To 349/2025, jakož i případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Závěrem projevil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. 10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že všechny dovolací námitky předložil obviněný již odvolacímu soudu, který se s nimi vypořádal přesvědčivým způsobem. Celá dovolací argumentace je tedy pouze opakováním obhajoby uplatňované již v předchozím průběhu trestního řízení. Jelikož proti způsobu, jakým se s nyní opakovaně předkládanou argumentací obviněného vypořádal odvolací soud, nelze mít žádné důvodné výhrady, je podle státního zástupce namístě v souladu s ustáleným judikaturním přístupem Nejvyššího soudu dovolání obviněného považovat za zjevně neopodstatněné. 11. Pokud jde o první námitku obviněného, opomíjí, že samotná skutečnost, že stejný soud, který rozhoduje o vině jednoho obviněného, rozhodl v samostatném řízení o vině jiného obviněného účastného na témže skutku, sama o sobě jeho podjatost nezakládá, a to ani tehdy, pokud jsou odkazy na účast tam samostatně stíhané obviněné nezbytné pro posouzení viny obviněného (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, uveřejněné pod č. 10/2024 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 8 Tdo 267/2025, bod 55., a tam uvedenou judikaturu ESLP). Obviněný dovozuje, že soud prvního stupně byl vůči němu předpojatý prakticky pouze z toho, že v rozsudku ze dne 10. 6. 2024, č. j. 1 T 49/2023-844, jímž rozhodl o vině samostatně stíhaného obviněného V. (dále jen „související rozsudek“), je ve formulaci popisu skutku uvedeno, že jmenovaný obviněný se dopustil činu společným jednáním s dovolatelem, přičemž podle názoru dovolatele nepostačuje, uvedl-li soud výslovně, že obviněný je stíhán samostatně. 12. Tato námitka však zcela popírá shora uvedený právní názor, potvrzený judikaturou ESLP. Je logickým nonsensem, aby současně bylo přípustné, že v určitých situacích soud nijak nepředznamenává svůj názor na vinu určité osoby, pokud technicky, resp. formulačně, nelze vyjádřit vinu jiné osoby v samostatném řízení bez toho, aby byl uveden i podíl první osoby, jestliže se na činu podílelo více osob a jen uvedení všech vystihne přesně podstatu činu, a současně, že již pouhé formulační vyjádření podílu takové jiné osoby předznamenává názor soudu na její vinu. 13. Státní zástupce podotýká, že jelikož samostatně stíhaný obviněný V. prohlásil vinu, související rozsudek neobsahuje ve svém odůvodnění naprosto žádné další úvahy k zapojení obviněného do předmětného trestného činu, z nichž by bylo možno dovodit, že jej soud prvního stupně považoval za vinného dříve, než o jeho vině rozhodl rozsudkem. Za těchto okolností plně postačovalo, pokud soud v souvisejícím rozsudku uvedl, že obviněný je stíhán samostatně. Výslovné uvedení, že o jeho vině dosud nebylo rozhodnuto či že nebyla v tamním řízení posuzována, nezbytné za takových okolností není. Byť tedy obviněný označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. [pozn. správně písm. b)], námitky, na jejichž základě dovozuje jeho naplnění, jsou zjevně neopodstatněné. 14. K námitkám dovolatele stran výroku o náhradě škody státní zástupce uvedl, že neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu a odporují i vlastnímu procesnímu stanovisku obviněného, prezentovanému v celém průběhu trestního řízení. Judikatura, na niž obviněný odkazuje, se s jeho věcí míjí. Touto dovolací námitkou obviněný brojí proti nároku o náhradě škody, avšak rozhodnutí o ní u trestných činů, u nichž je způsobení škody znakem skutkové podstaty, vychází zásadně ze skutkového stavu zjištěného pro rozhodnutí o vině. Obviněný přitom neuplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proti skutkovým zjištěním rozhodným pro právní posouzení skutku nebrojí. Tatáž skutková zjištění jsou tedy rovněž podkladem pro rozhodnutí o náhradě škody, a to i při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 15. Dlužno podotknout, že obviněný v celém průběhu trestního řízení konzistentně svou vinu doznával, sporoval toliko výši způsobené škody. Způsobená výše škody přitom byla, jak vyložil soud prvního stupně v bodě 21. prvostupňového rozsudku, zjištěna nikoliv jen na základě sdělení poškozených, ale byla prokazována i jinými důkazy, zejména znaleckými posudky. Za těchto okolností v žádném případě nemůže jít o situaci „slova proti slovu“, v němž by proti sobě stála pouze výpověď obviněného a pouze výpovědi poškozených, které by se vzájemně vylučovaly, a nebylo by možné je žádným dalším způsobem verifikovat. Za těchto okolností míří argumentace obviněného mimo uplatněné dovolací důvody a nesvědčí ani o porušení žádného jeho ústavně zaručeného základního práva či svobody, což by výjimečně zásah Nejvyššího soudu mohlo odůvodňovat. 16. Ani námitce stran uloženého trestu nelze přiznat relevanci. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi zastává názor, že námitky směřující proti přiměřenosti uloženého trestu nenaplňují žádný dovolací důvod. Vzhledem k tomu, že obviněnému byl trest odnětí svobody uložen na samé spodní hranici trestní sazby předepsané pro § 205 odst. 4 tr. zákoníku, přičemž byl ukládán jako trest souhrnný, nelze jej považovat ani vzdáleně za tak extrémně přísný, že by i mimo rámec dovolacích důvodů bylo třeba, aby proti němu Nejvyšší soud zakročil z důvodu nezbytné ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod obviněného. Naopak se jedná o trest za těchto okolností velmi mírný. 17. Skutečnost, že soud byl povinen zohlednit i odsouzení obviněného v jiném členském státě Evropské unie, neznamená sama o sobě, že by jen z tohoto důvodu měl být obviněný zvýhodněn oproti tomu, kdyby mu stejný trest byl ukládán v České republice, a není ani důvodem pro automatické ukládání trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Obviněný za nepřiměřený považuje trest v celkové délce 70 měsíců, tedy 5 let a 10 měsíců. Kdyby obviněnému v České republice byl uložen v samostatném trestním řízení trest odnětí svobody v délce 3 roky a 10 měsíců, zcela určitě by to nebyl důvod pro uložení trestu pod dolní hranici trestní sazby v nynější věci. 18. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. projevil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání 19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání IV./1. Obecná východiska 20. Úvodem je vhodné zmínit, že v řízení o dovolání se neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. 21. Také Ústavní soud akcentuje důležitost dovolací argumentace z hlediska výsledku řízení o dovolání. Dovolatel je totiž povinen ve svém mimořádném opravném prostředku označit alespoň jeden z dovolacích důvodů, o něž své dovolání opírá, ale současně, má-li být úspěšný, snést i konkrétní námitky, jimiž proti napadenému rozhodnutí brojí, a to takové, které svým obsahem odpovídají zvolenému důvodu dovolání, příp. alespoň jinému důvodu dovolání, který sice explicitně neuplatnil, ale jehož obsahovému zaměření odpovídá jeho dovolací argumentace. 22. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), h), m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost. 23. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnut [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. 24. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení. 25. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. 26. Obviněný byl oprávněn tento dovolací důvod vznést, neboť svou námitku o podjatosti senátu, který rozhodl v jeho věci (z důvodu, že již předtím rozhodl ve věci původně spoluobviněného D. V.), uplatnil v rámci svého odvolání podanému proti rozsudku soudu prvního stupně. S touto jeho odvolací námitkou se soud druhého stupně vypořádal v bodě 6. odůvodnění svého usnesení. 27. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu shledává obviněný ve způsobu rozhodnutí soudu prvního stupně, jemuž vytýká, že důkazy hodnotil jednostranně v jeho neprospěch, a to i proto, že v rozsudku vydaném vůči spoluobviněnému D. V. popis skutku formuloval způsobem, z něhož je – podle názoru dovolatele – zřejmé přesvědčení soudu o jeho (dovolatelově) vině. Svými námitkami o porušení presumpce neviny směřuje k vyjádření pochybností o nestrannosti rozhodujícího senátu a jeho vyloučení. Uvedená námitka odpovídá obsahovému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, uveřejněné pod č. 10/2024 Sb. rozh. tr.). 28. Jak naznačil obviněný ve svém dovolání, podle judikatury ESLP k porušení principu presumpce neviny může teoreticky dojít také předčasným vyjádřením viny podezřelého v rozsudku proti samostatně stíhanému spoluobviněnému (viz rozsudek ze dne 27. 2. 2014, Karaman proti Německu, č. 17103/10, bod 42). 29. ESLP však zároveň v minulosti akceptoval, že ve složitých trestních řízeních proti více obviněným, kteří nemohou být stíháni společně, může být pro posouzení viny těch, jejichž věc je projednávána, nezbytné použití informací o zapojení dalších osob, o nichž může být rozhodováno samostatně později. Trestní soudy musí co nejpřesněji zjistit skutkové okolnosti případu relevantní pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného a prokázané skutečnosti nemohou předkládat jako pouhá tvrzení či podezření. To se týká i skutkových zjištění vztahujících se k zapojení dalších osob. Pokud takové skutečnosti musí uvést, měly by se soudy vyhnout sdělení více informací, než je nezbytné pro posouzení trestní odpovědnosti osob obžalovaných v projednávané věci (viz Karaman, cit. výše, bod 64; viz také obdobně ve vztahu k čl. 6 odst. 1 rozsudek ze dne 23. 2. 2016, Navalnyy a Ofitserov proti Rusku, č. 46632/13 a 28671/14, bod 99; rozsudek ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, bod 58; rozsudek ze dne 16. 2. 2021, Meng proti Německu, č. 1128/17, bod 47; a rozhodnutí ze dne 17. 10. 2023, Alarich proti Německu, č. 37027/20, bod 11.). Pominout nelze ani rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie (srov. zejména jeho rozsudek ze dne 18. 3. 2021, Pometon proti Komisi, C-440/19 P) a Nejvyššího soudu, která na uvedenou judikaturu navazuje (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, uveřejněné pod č. 10/2024 Sb. rozh. tr.). 30. Zcela zásadní pro projednávanou věc je rozsudek ESLP ze dne 17. 9. 2024, C. O. proti Německu, č. 16678/22, z jehož závěrů vyplývá, že pokud trestní soudy v písemných vyhotoveních rozsudků stěžovatele označily za „samostatně stíhanou osobu“, zdůraznily tím, že nerozhodují o vině stěžovatele, ale v souladu s vnitrostátní úpravou trestního řízení posuzují pouze trestní odpovědnost spoluobviněných, jichž se předmětné řízení týkalo, tedy osob odlišných od stěžovatele (viz především bod 68.). 31. Naznačená východiska je třeba aplikovat na projednávanou věc. Původně bylo ve věci obviněných vedeno společné řízení a obžaloba byla podána na obviněné D. V., J. Š. a L. V. Podle § 23 odst. 1 tr. ř. byla věc obviněných J. Š. a L. V. vyloučena k samostatnému řízení. Obviněný D. V. byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 6. 2024, č. j. 1 T 49/2023-844. Relevantní část výroku o vině tohoto rozsudku zní (včetně zachování formátování): „Obžalovaný D. V. ... je vinen, že se samostatně trestně stíhaným J. Š. ... L. V. ... o jejichž vině dosud nebylo rozhodnuto ...“. Z odůvodnění rozsudku se dále podává, že obviněný D. V. a státní zástupce se vzdali práva odvolání a netrvali na písemném odůvodnění rozsudku. 32. Z uvedeného vyplývá, že o dovolateli bylo v předmětném rozsudku výslovně uvedeno, že je samostatně trestně stíhán a o jeho vině nebylo v té době rozhodnuto. Soud prvního stupně tím jednoznačně projevil, že rozsudek pojednává pouze o vině obviněného D. V., který svou vinu prohlásil. Byť popis skutku výroku o vině uvádí, že se tento obviněný jednání dopustil společným jednáním s obviněným J. Š. a na základě tipu od obviněné L. V., je zřejmé, že jejich role je popsána pouze v míře nezbytné pro celistvost, srozumitelnost a správnost vyjádření právní kvalifikace v popisu skutku. Rozsudek tak neobsahuje žádná tvrzení, z nichž by bylo možno seznat, že soud prvního stupně předčasně pojal přesvědčení o vině dovolatele. 33. Jak bylo uvozeno výše, obviněný i státní zástupce se vzdali práva odvolání proti odsuzujícímu rozsudku. Poslední osobou oprávněnou podat proti rozsudku odvolání tedy zůstal poškozený. Za toho podal odvolání opatrovník poškozeného, přičemž Městský soud v Praze o něm rozhodl rozsudkem ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 7 To 335/2024, tak, že zrušil výrok napadeného rozsudku, jímž byl poškozený se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních a znovu rozhodl tak, že obviněnému D. V. uložil povinnost nahradit dědicům poškozeného náhradu škody. S výjimkou citace popisu skutku výroku o vině odvolací soud dovolatele vůbec nezmínil. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zavázal k povinnosti nahradit škodu pouze obviněného D. V., není zřejmé, na základě čeho dovolatel dospěl k názoru, že soudu prvního stupně „nezbylo, než rozhodnout o náhradě škody v souladu s rozsudkem Městského soudu v Praze“. 34. Z výkladu výše vyplývá, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, jímž byl uznán vinným obviněný D. V., o jehož věci bylo původně vedeno společné řízení s dovolatelem, ani navazující rozsudek Městského soudu v Praze neobsahují žádná sporná tvrzení, na jejichž základě by bylo možno dovodit, že soud byl přesvědčen o vině dovolatele předtím, než bylo v jeho věci pravomocně rozhodnuto. Nebyl tudíž shledán podklad pro závěr o porušení presumpce neviny obviněného. Z toho nepochybně vyplývá, že námitka obviněného o podjatosti senátu soudu prvního stupně, nebyla shledána opodstatněnou. IV./3. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům 35. Dovolatel dále vznesl námitky vůči uloženému trestu odnětí svobody. Předně je na místě připomenout, že samotný výrok o trestu lze z hmotněprávních pozic (nejedná-li se o námitky o nespránosti uložení trestu úhrnného, souhrnného či společného) napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. To ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 36. Konkrétně dovolatel namítl, že soud prvního stupně při ukládání trestu nezohlednil jeho dosud nevykonaný trest v trvání 46 měsíců uložený mu v Rakousku. Argumentoval, že společně oba uložené tresty dosahují 70 měsíců, což je v horní hranici trestní sazby. Byť je na místě s dovolatelem souhlasit, že s předmětným odsuzujícím rozhodnutím z Rakouska musí soud při ukládání trestu nakládat, jako by šlo o rozhodnutí vydané soudem českým, tedy jej zvážit podle § 39 odst. 4 tr. zákoníku, samo o sobě to neodůvodňuje uložení trestu pod dolní hranicí příslušné zákonné trestní sazby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 6 Tdo 884/2022) – viz Púry, František. § 39 [Stanovení druhu a výměry trestu]. In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 816, marg. č. 20. 37. Účelem omezení proti nadměrné kumulaci postupně ukládaných trestů témuž pachateli, které nebyly vykonány, stanoveného § 39 odst. 4 tr. zákoníku je, aby nedocházelo k nepřiměřenému postihu pachatele. Jedná se o případy, kdy se souhrnná výměra trestů odnětí svobody jeví jako příliš přísná ve vztahu k povaze a závažnosti všech spáchaných trestných činů a osobě pachatele. „Omezení podle § 39 odst. 4 pak může být aktuální zejména v případech, jde-li o méně závažné přečiny a nebyl-li pachatel dosud ve výkonu trestu odnětí svobody.“ – viz tamtéž, s. 815, marg. č. 20. 38. Z odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně se podává (bod 27.), že při rozhodování o ukládaném trestu vzal v úvahu následující skutečnosti. Obviněného označil za osobu s bohatou trestní minulostí, jehož rejstřík trestů je skutku bohatý. Upozornil, že během trestního stíhání se obviněný zároveň dopouštěl obdobné trestné činnosti v Rakousku, za kterou mu byl uložen trest odnětí svobody a který je třeba zohlednit při rozhodování o trestu. Byť ve prospěch obviněného přihlédl k jeho doznání a vyjádření lítosti, jakož i tvrzení, že se bude snažit nahradit způsobenou škodu, s ohledem na jeho trestní minulost neshledal možným uložení trestu odnětí svobody nespojného s jeho přímým výkonem, Za adekvátní považoval nepodmíněný trest odnětí svobody uložený při spodní hranici zákonné trestní sazby. 39. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že dovolatel byl uznán vinným čtyřmi trestnými činy [zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 27. 6. 2022 a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku], a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Ohrožen byl tudíž trestní sazbou od dvou do osmi let. Pokud mu při jeho trestní minulosti čítající odsouzení v České republice i v zahraničí soud prvního stupně vyměřil trest odnětí svobody v trvání dvou let, tedy na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, nelze ani ve spojení s nevykonaným trestem v délce 46 měsíců celkové potrestání obviněného považovat za nepřiměřeně přísné. Nelze totiž pominout nejen samotnou trestní minulost obviněného, jakož i zkušenosti s nepodmíněným výkonem trestu odnětí svobody, ale také samotnou závažnost jeho protiprávního jednání. V projednávané věci byl uznán vinným hned čtyřmi trestnými činy, přičemž zločinu krádeže se dopustil v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle § 205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Nelze tedy ani dospět k závěru, že by se souhrnná výměra trestů odnětí svobody jevila jako příliš přísná ve vztahu k povaze a závažnosti všech spáchaných trestných činů. K porušení § 39 odst. 4 tr. zákoníku tudíž nedošlo. Nezbývá než dodat, že ke stejnému závěru by bylo na místě dospět bez ohledu na to, jestli byl nevykonaný trest v délce 46 měsíců uložen soudem v České republice nebo v Rakousku. IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 40. Obviněný ve svém dovolání označil druhou variantu uvedeného dovolacího důvodu [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)]. K jejímu naplnění by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že již řízení napadenému rozsudku odvolacího soudu předcházející, a tedy rozsudek obvodního soudu byl zatížen vadou, která naplňuje některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. K takovému zjištění však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně proto nezatěžuje ani vada ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V. Způsob rozhodnutí 41. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jeho námitky vznesené pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. sice tomuto důvodu odpovídaly, byly však posouzeny jako neopodstatněné. Zbývající námitky dovolatele neodpovídaly zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z toho vyplývá, že nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. 42. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 4. 6. 2026 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu