6 Tdo 449/2026-1353 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný S. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2026, č. j. 7 To 119/2025-1285, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 53/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 16. 10. 2025, č. j. 5 T 53/2025-1225, byl obviněný S. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky majetkovou škodu ve výši 14 191 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 8. 8. 2025 do zaplacení a poškozenému F. B. nemajetkovou újmu ve výši 184 660 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 9. 8. 2025 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený F. B. odkázán se zbytkem uplatněného nároku na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2026, č. j. 7 To 119/2025-1285, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění (shodných se soudem prvního stupně) dopustil tím, že v blíže nezjištěné době od 20:20 do 22:18 hodin dne 22. 2. 2025 v rodinném domě č. p. XY v obci XY, okr. XY, do něhož přišel společně s mladistvou AAAAA (pseudonym), s cílem získat od zde bydlícího poškozeného P. B., nar. XY, finanční hotovost, poté, co je poškozený vpustil do zmíněného rodinného domu a následně jim sdělil, že žádné peníze nemá, a po předchozí slovní rozepři s poškozeným, v úmyslu zmocnit se domnělé finanční hotovosti patřící poškozenému, poškozeného v kuchyni fyzicky napadl, a to opakovanými velkou silou vedenými údery pěstmi a i velkou silou vedenými údery za pomoci vytěráku do oblasti hlavy a opakovanými silnými údery do oblasti hrudníku, kdy byl vzhledem ke způsobu a intenzitě útoku přinejmenším srozuměn s případnou smrtí poškozeného, načež bezprostředně poté prohledal obytné prostory domu, v rámci čehož vešel i do vedlejšího pokoje vpravo, kde se pokusil otevřít skříňový trezor vědom si skutečnosti, že poškozený zde v minulosti finanční hotovost ukládal, což se mu však nezdařilo, a poté z místa společně s AAAAA odešel, aniž by poškozenému, který po jeho útoku zůstal nehybně ležet na podlaze v sousedním pokoji v kaluži vlastní krve na břiše čelem k zemi a který masivně krvácel z ran na obličeji a hlavě, poskytl jakoukoliv pomoc, přičemž shora popsaným jednáním poškozenému způsobil zranění spočívající mj. v tříštivé zlomenině nosních kůstek s tržně zhmožděnými ranami na hřbetu nosu, plošných krevních výronech pod sliznicí předsíně ústní, mnohočetných masivních krevních výronech v měkkých pokrývkách lebních s jejich odhmožděním od klenby lební a s krevními výrony v obou spánkových svalech, mnohočetných zlomeninách žeber, a to 5. – 9. žebra vlevo a 2. a 3. žebra vpravo, několika tržně zhmožděných ranách v obličeji o délce 1 – 3,8 cm a v drobném pohmoždění levého čelního laloku mozku, v důsledku nichž u poškozeného došlo po několikahodinovém přežívání v pro dýchání nevhodné poloze při zpočátku zachovalém vědomí, při kterém pociťoval až na hranici snesitelnosti vystupňovanou bolestivost mnohočetných zlomenin žeber, k postupnému dušení, selhání dechové činnosti, nedokrevnosti orgánů a následné smrti v ranních hodinách dne 23. 2. 2025. 3. Odvolací soud obviněného odsoudil podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky majetkovou škodu ve výši 14 191 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 8. 8. 2025 do zaplacení a poškozenému F. B. nemajetkovou újmu ve výši 184 660 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 9. 8. 2025 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozeného F. B. odkázal se zbytkem uplatněného nároku na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel (bod 1.2.) o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném právním posouzení. Dovolání podává rovněž „pro zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů a použití procesně nepoužitelných důkazů. Současně však z podaného dovolání plyne (bod 3.1.), že obviněný své dovolání opírá i o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť namítá, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeném v § 265a odst. 2 písmeno a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí“. 5. Obviněný nejprve (bod 2.1.) předestírá svou vlastní představu o některých okolnostech inkriminované trestné činnosti, zejména zdůrazňuje, že poškozeného navštívil s cílem vypůjčit si jen malou částku peněz na cestu domů. Napadl jej proto, že měl obavu, že poškozený „vytáhne zbraň“ na něj či na jeho přítelkyni, svědkyni AAAAA. Chybí jak úmysl „k obohacení“, tak úmysl „k vraždě“. Když odcházel, poškozený žil, nevěděl o rozsahu jeho zranění ani o jeho nevhodné poloze. Následně (bod 2.2.) obviněný reprodukuje výpovědi svědků, závěry znaleckého zkoumání či další provedené důkazy, zřejmě ve snaze podpořit svou verzi skutkového děje. Posléze (bod 2.3.) podrobněji rozebírá v úvodu dovolání naznačenou absenci úmyslu vraždit a vyzdvihuje, že „smrt nastala nikoli po způsobených poraněních, nikoli při samotném útoku, nikoli proto, že dovolatel napadl poškozeného takovým způsobem … ale proto, že poškozenému selhala dechová činnost a proto, že jeho poloha vleže, na břiše, byla nevhodná a smrtonosná“. V konečném důsledku mělo být jeho jednání právně kvalifikováno „podle § 145 odstavec 1, odstavec 3 trestního zákoníku, tedy úmyslné těžké ublížení na zdraví“, nikoliv jako vražda. Odvolacímu soudu tedy (bod 2.4.) vytýká „chybné právní posouzení skutku, chybnou právní kvalifikaci“, a rovněž to, že změna právní kvalifikace skutku do podoby pro něj příznivější se nijak neprojevila ve výroku o trestu. 6. V dalších částech odůvodnění dovolání poukazuje dovolatel na §§ (správně články) 36 až 40 Listiny základních práv a svobod a vyjadřuje své přesvědčení, že postupem soudů nižších stupňů došlo k porušení principu spravedlivého procesu a rovnosti stran. 7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil se závaznými pokyny k dalšímu řízení. Samostatným podání vyjádřil obviněný prostřednictvím svého obhájce souhlas s rozhodnutím věci dovolacím soudem v neveřejném zasedání. 8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jeho argumentace primárně míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Obviněný v prvé řadě prosazuje svou vlastní verzi skutkového děje, podle které zejména absentovala vůle usmrtit poškozeného. Až na podkladě svých vlastních skutkových zjištění naznačuje nedostatek právní kvalifikace daný zejména tvrzenou absencí vražedného úmyslu. Námitky tohoto typu by mohly mít význam prakticky jen tehdy, pokud by na jejich základě bylo možno dovodit zjevné rozpory ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu však v řešeném případě není. Existuje spolehlivý důkazní podklad, jímž jsou závěry expertního zkoumání, ze kterého lze po skutkové stránce existenci vůle vraždit dovodit bez důvodných pochybností. Je možno konstatovat minimálně existenci úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Lokalizace útoku, četnost ran a úderů, vysoká intenzita útoku, resp. způsob provedení činu a jeho následky ve sféře poškozeného, jsou ve svém souhrnu takového rázu, že implikují nejen vražedný úmysl, ale i zvlášť trýznivý způsob a úmysl obohatit se. Blíže k tomu viz bod 5. a násl. rozsudku vrchního soudu ve vazbě na rozhodnutí soudu krajského. Rozhodná skutková zjištění mají v provedených důkazech oporu. 9. Argumentaci týkající se uloženého trestu nelze přiřadit pod žádný dovolací důvod (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 530/2002, sp. zn. 5 Tdo 149/2003 či sp. zn. 11 Tdo 817/2014). V kontextu problematiky přiměřenosti či mírnosti nebo naopak přísnosti uloženého trestu je zásah dovolacího soudu možný, avšak v podstatě jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. To však v přezkoumávaném případě není. O tom svědčí již na první pohled to, že trest odnětí svobody byl obviněnému vyměřen zhruba v polovině v úvahu přicházející trestní hrozby. Takto stanovený trest již z povahy věci nemůže být extrémně přísným; ostatně ani sám obviněný nepopisuje žádné důvody, na základě kterých by bylo možno na extrémní přísnost usuzovat. 10. V bodech 2.5. až 2.8. dovolání obviněný jen povšechně deklaruje porušení principu rovnosti procesních stran, presumpce neviny, zásady nulla poena sine lege, extrémní rozpory či opomenuté důkazy nebo porušení zásad spravedlivého procesu, aniž by své výhrady doprovodil příslušným relevantním výkladem, v němž by vyložil konkrétně, proč se domnívá, že k pochybení tohoto typu došlo. Úlohou dovolacího soudu ovšem není domýšlet, čím případně chtěl obviněný argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Předmětné výhrady tak zůstávají v rovině pouhého prohlášení obviněného, tudíž není možno se k nim kvalifikovaně vyjádřit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 705/2015, sp. zn. 11 Tdo 1159/2015 či sp. zn. 6 Tdo 727/2019). 11. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci obviněným zmíněných zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Současně nelze konstatovat ani naznačenou vadu opomenutých důkazů, protože nelze tvrdit, že by ve věci činné soudy bezdůvodně neprovedly podstatné důkazy, které by měly vztah k rozhodným skutkovým zjištěním. Rovněž pochybnosti o rovnosti stran nejsou důvodné, protože nebylo zjištěno, že by obviněnému byla na rozdíl od obžaloby upírána jeho práva, ztěžováno jeho postavení či omezovány jeho možnosti či právo na obhajobu. Obviněnému bylo od samého počátku známo, pro jaký skutek je stíhán, k obvinění i k provedeným důkazům se mohl vyjádřit a současně měl možnost využít všech nástrojů obhajoby, jež měl k dispozici. Obhajoba ve formálním i materiálním smyslu mohla a byla realizována v zákonem předpokládaném rozsahu. Vina byla po skutkové stránce prokázána bez důvodné pochybnosti, jak již uvedeno shora, takže princip presumpce neviny a z něj vyplývající pravidlo in dubio pro reo porušeno nebylo. Konečně tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku vykazuje znaky trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu, takže právní kvalifikace odpovídá obsahu tzv. skutkové věty, právní kvalifikace je zákonná a zákonu plně odpovídá též uložený trest, takže princip nullum crimen, nulla poena sine lege nebyl žádným způsobem zasažen. 12. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně udělil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání IV./1. Obecná východiska 14. Úvodem je vhodné zmínit, že v řízení o dovolání se neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. 15. Z uvedené citace je zřejmé, že i Ústavní soud akcentuje důležitost dovolací argumentace z hlediska výsledku řízení o dovolání. Dovolatel je totiž povinen ve svém mimořádném opravném prostředku označit alespoň jeden z dovolacích důvodů, o něž své dovolání opírá, ale současně, má-li být úspěšný, snést i konkrétní námitky, jimiž proti napadenému rozhodnutí brojí, a to takové, které svým obsahem odpovídají zvolenému důvodu dovolání, příp. alespoň jinému důvodu dovolání, který sice explicitně neuplatnil, ale jehož obsahovému zaměření odpovídá jeho dovolací argumentace. 16. Z úpravy dovolacího řízení (Hlava sedmnáctá trestního řádu) je zjevné, že referenční rámec přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem je vytyčen primárně samotným dovolatelem (resp. obsahem mimořádného opravného prostředku vyhotoveného jeho obhájcem), na kterém spočívá břemeno tvrzení existence vad těchto rozhodnutí odpovídajících zvolenému, příp. alespoň jinému zákonem upravenému důvodu dovolání, a požadavek předestření relevantních námitek takové vady osvědčujících. 17. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost. 18. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 19. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Jeho námitky se s touto alternativou zmíněného dovolacího důvodu zcela míjejí, neboť představují pouhé předložení vlastní verze skutkového děje bez dalšího. V dovolací argumentaci není obsaženo nic, co by svědčilo o vadnosti skutkových zjištění soudů, která se stala předmětem následného právního posouzení. Výčet obsažený v bodě 2.2. je pouhým shrnutím části poznatků plynoucích podle dovolatele z jím označených důkazů, ve vztahu k nimž však argumentačně nijak nerozvíjí, jaký význam by měly mít pro skutkové závěry, resp. nikterak neosvědčuje, že by mezi skutkovými zjištěními soudů rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku a provedenými důkazy, potažmo důkazy vyjmenovanými obviněným, existoval onen nezbytný zjevný rozpor, který by odůvodnil závěr, že je naplněna první alternativa dovolacího důvodu podle písm. g). 20. Druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) a stejně tak třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) vznesl obviněný zcela formálně, neboť je toliko (bod 1.2., bod 3.1.) zmínil, aniž by k nim přiřadil jedinou konkrétní námitku či výhradu. 21. Uvedené poznatky dovolacího soudu ústí do závěru, že obviněný se svou argumentací s obsahovým zaměřením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela minul. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 22. Lze usuzovat, že první alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) buduje obviněný na námitce, že skutek, jímž byl shledán vinným, neměl být posouzen jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, a to z důvodů, který vyjádřil v bodě 2.3. svého dovolání. Obviněný vycházející z odborných závěrů znalců akcentuje, že „důvodem smrti poškozeného bylo to, že došlo k selhání při dýchání a nevhodná poloha těla, když jej tam ... ponechal bez pomoci a přivolání zdravotní služby“, z čehož dovozuje, že „takové jednání je spíše jednáním podle § 145 odstavec 1, odstavec 3 trestního zákoníku“. Touto argumentací však ve skutečnosti modifikuje skutková zjištění soudů, jež se stala předmětem právního posouzení, neboť zcela pomíjí své předcházející brutální jednání vůči poškozenému, které mělo značně devastující následky a bylo příčinou toho, že se poškozený ocitl na podlaze v poloze, která byla (v konečném důsledku a v kombinaci s omezeními nastalými v důsledku četných zlomenin žeber poškozeného) kauzální pro vznik smrtelného následku. Obviněnému není kladeno za vinu omisivní jednání, tedy neposkytnutí pomoci zraněnému poškozenému, nýbrž to, co v komplexnosti vyjádřil popis skutku obsažený v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu, který nevytváří žádné pochybnosti o naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu vraždy, tedy včetně jeho subjektivní stránky. 23. Z hlediska posouzení otázky, zda dovolatel alespoň formálně svými námitkami dostál obsahovým požadavkům zvoleného dovolacího důvodu (či jím uplatněné alternativy) je nezbytné připomenout, že správnost či naopak nesprávnost právní kvalifikace skutku dovolací soud [z hlediska dovolacího důvodu podle písm. h)] posuzuje na podkladě skutkových zjištěních vyjádřených ve výrokové části rozsudku (v tzv. skutkové větě, v níž je obsažen popis skutku), s případným jejich rozvedením v odůvodnění rozhodnutí. Ve vztahu k nim (a nikoli svým vlastním modifikacím skutku či pouze k jeho části) musí dovolatel vznést své námitky, jež mají osvědčit nesprávnost hmotněprávní subsumpce skutku pod příslušné ustanovení trestního zákoníku. Toto dovolatel nečiní, neboť zcela rozhodující část svého jednání pomíjí, resp. závěry, které učinil odvolací soud, bez hlubší analýzy a argumentace označuje za nesprávné. S ohledem na uvedené dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že se obviněný svými námitkami s obsahovým zaměřením první alternativy dovolací důvodu podle písm. h) rozešel. 24. Ve vztahu k druhé alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) obviněný žádnou námitku nevznesl, resp. mínil-li své výhrady vůči uloženému trestu, není pod ni podřaditelná. Připomíná se, že výrok o trestu (nejde-li o námitky o nesprávnosti týkající se uložení trestu úhrnného, souhrnného nebo společného) jde uplatňovat toliko skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ten však obviněný neuplatnil a skutečnosti, které ve svém dovolání ohledně trestu zmiňuje, neodpovídají obsahovému zaměření dovolacím soudem uvedeného dovolacího důvodu. Stran posouzení případné zjevné excesívní přísnosti uloženého trestu dostačuje odkázat na vyjádření státního zástupce (viz výše bod 8.) IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 25. Tento dovolací důvod zjevně naplněn nebyl. Obviněný ve svém dovolání (bod 3.1.) zmínil první alternativu, která se vztahuje na situace, kdy je odvolateli odepřen přístup k soudu druhého stupně, a to proto, že je jeho odvolání odmítnuto či zamítnuto bez věcného přezkoumání důvodnosti v něm uplatněných námitek. K tomu ve věci posuzované nedošlo, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem ve veřejném zasedání přezkoumán. Nadto je třeba připomenout, že z podnětu odvolání byl napadený rozsudek zrušen a nahrazen rozsudkem, který vydal odvolací soud. Nedošlo proto k zamítnutí odvolání obviněného. IV./4. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům 26. Mimo obsahový rámec dovolacích důvodů se nacházejí námitky obviněného, které vymezil v bodech 2.5 až 2.8. Jakkoli je zřejmé, že otázka dodržení základních práv obviněného je nedílnou součástí posuzování soudů i v řízení o dovolání, ve věci posuzované je třeba konstatovat, že dovolatel se omezuje na konstatování základních tezí bez toho, že by namítané porušení zásad a pravidel, na něž odkazuje, jakkoli konkretizoval. Nejvyšší soud tak nemá, na co by reagoval. Ve své podstatě opět dostačuje odkázat na vyjádření státního zástupce (výše body 10. a 11.). 27. Dodat snad lze to, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu. V. Způsob rozhodnutí 28. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil námitky, které se s vznesenými dovolacími důvody (jejich obsahovým zaměřením) věcně rozešly. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. 29. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu