6 Tdo 830/2025-1523 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný S. A. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 8 To 31/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 104/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. A. P. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. 5 T 104/2024 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný S. A. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákon“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: v blíže nezjištěné době od 19. 5. 2000 do 22. 5. 2000 v České republice, v obci XY, na ulici XY v domě č. XY v úmyslu usmrtit zasadil poškozenému I. F., narozenému XY, bodnořezným nástrojem celkem 5 bodnořezných ran do levé poloviny hrudníku, 2 bodnořezné rány do břicha a 1 bodnořeznou ránu do levé poloviny zad, čímž způsobil poškozenému poranění osrdečníku, přední a boční stěny levé komory srdeční, levé plíce, s protětím hrudní srdečnice a zadní stěny levé srdeční komory, přičemž v důsledku těchto zranění došlo u poškozeného k smrti vykrvácením, dále v úmyslu usmrtit zasadil poškozené A. P., narozené XY, bodnořezným nástrojem celkem 10 bodnořezných a řezných ran, čímž jí způsobil poranění hlavy v pravé krajině temenní a týlní krajině s průnikem do týlní kosti a puklinou v pravé polovině pravé jámy lební, rozsáhlou řeznou ránu krku mimo jiné s přerušením velkých krčních cév a nářezem do meziobratlové ploténky C4/5, 3 bodnořezné rány do zad, z nichž jedna pronikla 9. mezižebřím vpravo do dutiny hrudní s bodným poraněním dolního laloku levé plíce a zakrvácením do pravé pohrudniční dutiny, přičemž v důsledku těchto zranění došlo u poškozené k smrti masivním vykrvácením, poté těla poškozených uložil do úložných prostor postele v ložnici domu, dále omýváním nábytku, čištěním koberce a škrábáním omítky ze stěn se snažil odstranit stopy svého činu, poté zabalil své věci, nástroj, který užil k činu a zakrvácené věci, jimiž odstraňoval stopy činu, uložil do plastového pytle, který vyhodil na nezjištěném místě cestou na nádraží, kam ho odvezl známý I. N., kterému zavolal, a Českou republiku vlakem bezprostředně v následujících hodinách opustil. 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 219 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 13 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) trestního zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl podle § 57 odst. 1, 2 trestního zákona odsouzen k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. 3. Proti shora citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 8 To 31/2025, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti zamítavému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že soudy nižších stupňů měly být vzhledem k 25letému časovému odstupu od posuzovaných událostí obezřetnější při rozhodování o vině. Důkazní situace totiž byla „již uzavřená“ a možnost provádění nových důkazů byla velmi omezená. Ostatně vina obviněného byla dovozena z nepřímých důkazů. Stopy DNA dovolatele na místě činu a jeho závislost na heroinu dodávaného poškozenou nebyly dostatečně usvědčujícím důkazem. Obecné soudy nevzaly v potaz, že poškozená a obviněný spolu žili několik let a nikdy v minulosti spolu neměli konflikty. Zvláště pokud poškozená s drogou obchodovala a neměla tak důvod svému manželovi (obviněnému) trochu neposkytnout. Je proto zavádějícím tvrdit, že obviněný se měl pro odepření heroinu dopustit vraždy. Právě touto činností poškozené se měly orgány činné v trestním řízení blíže zabývat, jelikož mohla ve skutečnosti zapříčinit smrt poškozené vzhledem k povaze osob zapojených do takového druhu obchodu. Je proto i zcela nepřiléhavým odmítnout verzi obviněného o skutečných pachatelích. K tomu se vztahující skutková tvrzení pak nelze bez dalšího odmítnout. Mělo být více zjišťováno o způsobu obživy obou poškozených a o osobách, se kterými se stýkali. Jestliže se soudy dále opíraly o plánek namalovaný obviněným během jeho pobytu na území Ukrajiny, je vyloučeno takovou listinu hodnotit jako důkaz, absentují informace o okolnostech pořízení plánku, nebylo zohledněno, že dotyčnému hrozilo takové nebezpečí, že raději vzal vinu za projednávané vraždy na sebe, než aby dále setrval na Ukrajině. Je taktéž zcela nepřijatelné, aby znalec argumentoval o věrohodnosti výpovědi obviněného po více jak 23 letech. Je totiž zcela pochopitelné, že po tak dlouhé době si nevybaví naprosté podrobnosti z místa činu. 5. Na základě těchto skutečností obviněný závěrem navrhl, „aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby tomuto soudu přikázal, aby o věci znovu jednal a rozhodl“. (Takto formulovaný petit je zjevně vadný, jak dokládá dosavadní průběh řízení popsaný výše. Lze však dovodit, že se obviněný domáhal zrušení usnesení odvolacího soudu, a aby byla věc tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.) 6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření konstatoval, že větší část vznesených námitek nelze vůbec podřadit pod deklarované dovolací důvody. Obviněný primárně nesouhlasil se způsobem, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, což však nezakládá existenci tzv. zjevného rozporu, který by jinak naplňoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Není totiž chybou, pokud soudy pracují s provedenými důkazy jako s důkazy usvědčujícími, které bezpečně vylučují obhajobu obviněného. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce o procesní nepoužitelnosti pořízeného „plánku“. Ze spisového materiálu nevyplývají žádné okolnosti, které by bránily provedení předmětného důkazu. I bez přihlédnutí k tomuto důkazu, stejně nelze mít o vině obviněného pochyb. Z obsahu podaného dovolání je dále patrné, že obviněný nenamítl žádné vady právní kvalifikace ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 7. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. 9. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 8 To 31/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání. 11. Podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění. 12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. IV. Důvodnost dovolání 13. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze uzavřít, že uplatněné námitky dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a ani jinému z taxativně vymezených dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídají. 14. Z uplatněných námitek plyne, že obviněný se vymezuje proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, avšak činí tak čistě na základě vlastní úvahy o průběhu skutkového děje, logicky pro něj příznivějšího. Odůvodnění soudů napadá jako nepřiléhavá a zavádějící, přičemž naznačuje, že skutečnými viníky měly být jiné neznámé osoby. Akceptovatelným způsobem pro eventuální dovolací přezkum však vůbec nespecifikuje ve smyslu první varianty důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která pro právní kvalifikaci relevantní skutková zjištění jsou v rozporu s obsahem kterých důkazů. Dále také napadá provedení schématického náčrtu plánu místa činu jako důkazu, neboť ten namaloval kvůli (nijak blíže nespecifikovanému) hrozícímu nebezpečí. Opět není osvědčeno ve smyslu druhé varianty téhož dovolacího důvodu, proč by vlastně důkaz nebylo možno provést a jeho obsah zohlednit. 15. Nejvyšší soud předesílá, že na text dovolání jsou kladeny kvalitativní nároky, které mají být – v případě obviněného jako dovolatele – garantovány povinným zastoupením advokátem, tedy odborníkem v oblasti práva a právní vědy. Jen skrze něj může obviněný podat dovolání (§ 265d odst. 2 tr. ř. v kombinaci s § 35 odst. 1 tr. ř.). I odborná literatura k tomuto uvádí, že povinné zastoupení advokátem vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, jež jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a jednak jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212). Lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 266/2019, podle něhož význam obsahových náležitostí dovolání spočívá především v tom, že dovoláním vymezuje dovolatel obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Zároveň se od obsahu podaného dovolání odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jeho podkladě učinit. Dovolací soud musí totiž mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl napadené rozhodnutí přezkoumávat a případně prolomit jeho právní moc. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 276/2023). 16. Je proto vhodné nejprve zmínit, že obviněný pouze ve velmi hrubých a obecných rysech zopakoval obhajobu uplatňovanou před soudy nižších stupňů, jež se jí zabývaly a také se s ní zcela dostatečným způsobem vypořádaly. Pokud je dovolání založeno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla nutné je označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). V daném případě však, jak bude ještě níže uvedeno, námitky obviněného uvedené v písemném dovolání pod důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle jejich obsahu ani pod tento důvod dovolání nebylo možno podřadit. 17. V daných souvislostech je pak třeba již na tomto místě konstatovat, že třebaže obviněný výslovně formálně uplatnil nejen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., svou argumentací brojil výlučně proti skutkovým zjištěním. Nevznesl tedy žádnou hmotněprávní námitku vázanou ke zjištěnému skutkovému ději či jinému hmotněprávnímu posouzení, kterou by se Nejvyšší soud mohl zabývat. Ve vztahu ke všem důvodům dovolání přitom platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. 18. Na tomto nic nemění, ani pokud by byly všechny uplatněné námitky dovolatele posuzovány výhradně z hledisek dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž vznesl vícero obecných a proklamativních námitek, aniž by přesně vymezil či jinak konkretizoval své jednotlivé argumenty na podporu svých tvrzení. A třebaže skutkový charakter těchto výhrad by napovídal, že je dovolatel spojuje s první a (nejspíše i) druhou alternativou uvedeného dovolacího důvodu, nic z uvedeného neosvědčil a na formálně uplatněný dovolací důvod nenavázal argumentací, kterou by pod něj bylo možno podřadit. Poukazy na to, že odsuzující rozhodnutí je značného časového odstupu od skutku, že je třeba velmi pečlivě hodnotit důkazy, že je třeba podrobněji šetřit sociální prostředí usmrcených poškozených, či že některá tvrzení obviněného (o celkové době spáchání skutku a o jeho počínání na místě činu) nelze odmítnout, rozhodně nelze považovat za zákonem předpokládanou dovolací argumentaci, z níž bude patrno, která rozhodná skutková zjištění určující pro aplikovanou právní kvalifikaci jsou ve zjevném rozporu s obsahem kterých provedených důkazů ve smyslu první alternativy důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jednalo se pouze o prosazování vlastní verze skutkového stavu věci spojené s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů dospěly, a to na základě obviněným prezentovaných hypotéz o možném průběhu skutku (s tvrzením o pachatelství jiných osob). Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že obviněný ve své dosavadní obhajobě vychází ze skutkových zjištění, k nimž dospěl na základě selektivního hodnocení provedených důkazů. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). 19. Co více, v tomto směru je třeba poukázat také např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání. … Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. První alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nemůže být naplněna již proto, že dovolatel svými námitkami nesplňuje to, co pro něj vyplývá ze zákonné úpravy. Nejvyšší soud navíc ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil na to, že je na samotném dovolateli (a nikoli dovolacím soudu), aby přesvědčivě vyložil, která skutková zjištění (nadto určující pro naplnění znaků trestného činu) pokládá za zjevně rozporná a ve vztahu k jakému důkazu. Samotné vyslovení nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nezakládá řádné uplatnění první varianty tohoto dovolacího důvodu. 20. Z odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně i usnesení soudu odvolacího je navíc zřejmé, že soudy nižších stupňů učinily svá rozhodnutí na podkladě řádně provedeného dokazování, přičemž při hodnocení důkazů postupovaly důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Jejich skutková zjištění, včetně vypořádání se s obhajobou obviněného, mají přitom odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Své hodnotící úvahy také soudy patřičně vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí způsobem, který odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud se pak se závěry krajského soudu zcela ztotožnil. Pokud dovolatel rozporoval závěr, že se dopustil v úvodu popsaného jednání, neboť podle jeho mínění skutečnými pachateli měly být blíže neznámé třetí osoby, jedná se o prostou a nepodloženou negaci učiněných skutkových zjištění. Argumentace obviněného tak a priori neosvědčuje žádný rozpor, zvláště ne rozpor zjevný ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 21. Lze dále poznamenat, že namítaný údajný nátlak ukrajinskými orgány při pořizování schématického plánu místa činu obviněným (č. l. 272 procesního spisu) by sice mohl evokovat druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tedy procesní nepoužitelnost důkazu, na němž je založeno rozhodné skutkové zjištění), ovšem i v tomto případě obviněný svou námitku formuloval toliko obecným způsobem vylučujícím dovolací přezkum. Není patrné, porušením kterých procesních ustanovení měla být založena nepoužitelnost předmětného důkazu a proč by taková listina nemohla být postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. provedena k důkazu, pouze bylo polemizováno o motivaci obviněného k nákresu. Obviněný toliko sdělil, že pociťoval blíže nespecifikované a nikterak doložené nebezpečí, které ho přimělo vytvořit předmětnou listinu (doslova se v bodě 17. dovolání uvádí, že „se nabízí jediná možná varianta…“ – tedy není ničeho konkrétního ani tvrzeno). Z uvedeného tak nevyplývá, zda byl na obviněného vyvíjen nezákonný nátlak nebo hrozba takového donucení ve smyslu § 89 odst. 3 tr. ř. či došlo k jiné podstatné vadě řízení. Vnitřní přesvědčení dotyčného o nezbytnosti učinit dne 8. 9. 2000 doznání, aby se vyvaroval setrvání na území Ukrajiny, samo o sobě nemůže znamenat, že je předmětný důkaz nepoužitelný před soudem. Bylo by pouhou spekulací Nejvyššího soudu, jakou konkrétní vadu obviněný vlastně namítl. Celkově je pak třeba námitku pod bodem 17. dovolání hodnotit opět jako obecný nesouhlas s užitím listiny vypracované obviněným jako důkazu bez bližší argumentace a za tvrzení nedostatečné znalosti okolností sepisu listiny. Taková tvrzení však podřadit pod zmíněný důvod dovolání v jeho druhé alternativě nelze. Vyzdvihnout je přitom třeba i skutečnost, že tvrzení obviněného jsou značně nedůvěryhodná vzhledem k časovým nesrovnalostem, neboť doznání společně s předmětným plánkem byly vyhotoveny v době, kdy ukrajinské orgány činné v trestním řízení neměly žádné informace o spáchaných vraždách na území České republiky (český policejní orgán prvně kontaktoval svůj ukrajinský protějšek až dne 12. 9. 2000 v reakci na zaslané doznání, tedy 4 dny po jeho vyhotovení). Postrádá pak smyslu, aby ukrajinské úřady vyvíjely jakýkoliv nátlak na obviněného pro skutek, o kterém neměly ponětí. Rovněž není bez významu, že obviněný byl na předmětné listině schopen zreprodukovat způsob vraždy poškozených, byť podle své výpovědi v hlavním líčení se měl tou dobou schovávat na toaletě a nemohl by tedy tyto detaily znát. Na dosud uvedené ostatně přiléhavě upozornil již soud prvního stupně v bodě 38. svého rozsudku, na jehož odůvodnění Nejvyšší soud i dále odkazuje. Současně není ani zřejmé, čeho se tím chtěl obviněný domoci, když penzum opatřených a provedených důkazů (především pak nalezené biologické stopy shodující se s DNA obviněného, znalecký posudek z oboru psychiatrie, odvětví klinické psychiatrie a psychologie a nelogická tvrzení obviněného o průběhu skutkového děje) je pro objasnění skutku a jeho pachatele zcela dostačující. Tyto důkazy a závěry z nich vyplývající navíc plně korespondují s náčrtem pořízeným dovolatelem. Tedy i v případě, že by předmětný důkaz nebyl proveden, by závěry soudů o průběhu skutkového děje nedoznaly změn, jak nakonec ve svém vyjádření konstatoval i státní zástupce. 22. Postačí proto uzavřít, že dovolatel se vůči skutkovým zjištěním soudu vymezil na velmi obecné úrovni, když v podstatě jen tvrdil, že skutkový stav nebyl spolehlivě prokázán. Činil tak výhradně na podkladě bezobsažného polemizování s provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy nižších stupňů. Tyto námitky se nijak neodlišují od běžných výhrad uplatňovaných v odvolacím řízení a spočívajících v prostém nesouhlasu s učiněnými skutkovými zjištěními. Nejen že tedy dovolací argumentace nemůže uplatněné dovolací důvody naplnit, ale nemůže pod ně být ani podřazena (ani pod žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.). V. Způsob rozhodnutí 23. Jelikož se dovolací argumentace obviněného minula s uplatněnými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod, Nejvyšší soud dovolání obviněného S. A. P. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 18. 2. 2026 Mgr. Pavel Göth předseda senátu