6 Tdo 939/2025-524 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. 61 To 209/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 22/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 2 T 22/2024, byl obviněný M. H. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že: dne 24. 9. 2023 okolo 20:48 hodin u stánků s občerstvením u personálního vchodu fotbalového stadionu XY, Praha XY, tehdy jako příslušník Policie České republiky, služebně zařazený na Krajském ředitelství policie hl. města Prahy, Speciální pořádkové jednotce, po fotbalovém utkání po předchozím výrazně provokativním jednání zahrnujícím nadávky a neuposlechnutí příkazů vydaných PČR poškozeného J. V., nar. XY, jedním úderem ruky udeřil do tváře, který v důsledku tohoto úderu utrpěl zranění spočívající ve dvojité zlomenině dolní čelisti, která musela být ošetřena operativně v celkové anestezii, což bylo spojeno s hospitalizací v délce čtyř dnů a následnou nutností klidového a dietického režimu s nutností požívání pouze tekuté stravy po dobu tří až čtyř týdnů, a následně ještě dalším chirurgickým zákrokem spočívajícím ve vyjmutí šroubů, což s sebou dále neslo nutnost požívání řídce kašovité stravy po dobu dalšího měsíce, a tím způsobil jinému těžkou újmu na zdraví. 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. 3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně částku ve výši 35 270 Kč jako náhradu způsobené škody. Poškozený J. V. byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný, jakož i státní zástupce a poškozený J. V. odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. 61 To 209/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku, kterým byl obviněný podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně částku ve výši 35 270 Kč, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbytku rozhodl tak, že odvolání státního zástupce, obviněného a poškozeného J. V. podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu II./1. Dovolání obviněného 5. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. 61 To 209/2025 (dále jen „napadený rozsudek“), napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první a třetí alternativě), podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 6. Poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení, přešel k vymezení jednotlivých dovolacích důvodů. V prvé řadě uvedl, že v řízení nebyly vyvráceny jiné možné příčiny vzniku poranění poškozeného J. V. (dále též jen „poškozený“). Podle jeho přesvědčení se soud prvního stupně ani soud druhého stupně nezabýval svědeckými výpověďmi, ze kterých měly plynout jiné možné příčiny vzniku poranění poškozeného. Odkázal přitom zejména na svědeckou výpověď svědka V. H., ze které má plynout, že zranění poškozeného měla být způsobena při jeho potyčce s fanoušky fotbalového klubu XY, přičemž tuto příčinu vzniku svých zranění měl jmenovanému svědkovi uvádět sám poškozený. Obviněný dále ve svém dovolání odkazuje na výpověď svědka V. G., ze které je zřejmé, že se poškozený účastnil v rámci daného fotbalového utkání více potyček a byl součástí několika šarvátek, což ostatně podle tvrzení obviněného potvrzují i kamerové záznamy pořízené ať už samotnými zasahujícími policisty nebo jinými svědky. V této části svého podání také obviněný uvádí, že ze svědeckých výpovědí má plynout ještě další příčina vzniku poranění poškozeného, a sice pád poškozeného bradou na otevřené dveře vozidla Avia. 7. Ve svém dovolání dále namítl, že poškozený nevyhledal lékařské ošetření okamžitě, čímž zavdal důvod k dalším pochybnostem ohledně doby vzniku zranění. Podle tvrzení obviněného není vyloučeno, že se poškozený účastnil po fotbalovém zápase dalších potyček fotbalových fanoušků probíhajících ve vedlejších uličkách nedaleko fotbalového stadionu. 8. Obviněný s odkazem na svědecké výpovědi a pozdější ošetření poškozeného uzavřel, že existují důvodné pochybnosti o příčině jeho zranění, tedy že není zřejmé, kde a jak ke zranění došlo. V průběhu celého řízení před soudy prvního i druhého stupně navrhoval k důkazu pořízení lokalizačních záznamů o pohybu poškozeného, aby bylo postaveno na jisto, kudy se pohyboval, tj. zda-li se neúčastnil jedné z potyček probíhajících ve vedlejších uličkách nedaleko fotbalového stadionu. Uvedené pochybnosti o příčině vzniku poranění poškozeného dosahují podle jeho slov intenzity zjevných rozporů, se kterými se soudy nižších stupňů řádně nevypořádaly, čímž zatížily svá rozhodnutí vadou, neboť jednak bezdůvodně neprovedly navrhované důkazy a jednak nezjistily skutkový stav o němž nejsou důvodné pochybnosti. Postup soudu prvního stupně i soudu odvolacího je podle dovolatele v rozporu se základními zásadami trestního řízení, jmenovitě se zásadou materiální pravdy, zásadou vyšetřovací a se zásadou presumpce neviny a z ní plynoucí zásady in dubio pro reo, jelikož soudy nižších soudních instancí nehodnotily jiné příčiny vzniku poranění poškozeného a ani dostatečně neposoudily mechanismus vzniku utrpěných poranění. 9. Dovolatel dále namítl, že nebyly provedeny důkazy, na základě nichž by soudy byly oprávněny hodnotit správnost a přiměřenost dovolatelem použitého donucovacího prostředku. Obviněný zdůrazňuje, že hodnocení správnosti a přiměřenosti zákroku je otázkou odbornou, kterou soudy nemohou hodnotit na základě vlastní subjektivní úvahy, ale je nutné tuto otázku posoudit na základě důkazů poskytnutých odborníkem v dané oblasti. Soudy však odmítly zpracování znaleckého posudku či odborného vyjádření k otázce správnosti a přiměřenosti užití donucovacího prostředku ze strany dovolatele, a proto podle tvrzení dovolatele opět zatížily svá rozhodnutí vadou. 10. Vzhledem k uvedenému konstatoval, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že ve vztahu k rozhodným skutkovým okolnostem nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy. 11. Následně podrobně rozvinul argumentaci k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V této části se zabýval výkladem podmínek použití donucovacích prostředků příslušníkem Policie České republiky, jakož i výkladem přiměřenosti použití donucovacích prostředků podle § 53 odst. 5 zákona č. 272/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“). Následně přistoupil k vlastnímu hodnocení jím použitého donucovacího prostředku (úderu) proti poškozenému a dospěl k závěru o jeho přiměřenosti na základě jím provedeného výkladu. Pro podporu svých tvrzení ohledně přiměřenosti jeho zákroku dovolatel uvádí, že předmětný úder vedl nedominantní rukou, za situace, kdy jeho kolega prováděl jiný zákrok za účelem zajištění osoby, tedy jednak za účelem zajištění bezpečnosti své vlastní a jednak za účelem zajištění bezpečnosti kolegy provádějícího jiný zákrok. Podle svých slov jednal v přesvědčení, že použitý donucovací prostředek (úder), i s ohledem na své předešlé zkušenosti, byl nutný a zároveň jeho zákrok nebyl zjevně nepřiměřený povaze a nebezpečnosti hrozícího protiprávního jednání. 12. Ve své argumentaci dovolatel také vyzdvihuje, že nejednal s úmyslem způsobit poškozenému újmu na zdraví. Jednal v důvodném přesvědčení, že poškozený byl přímou hrozbou pro něho i probíhající zákrok jednoho z jeho kolegů. Podle svého názoru nemohl předpokládat, že použitím donucovacího prostředku ve formě úderu způsobí poškozenému těžkou újmu na zdraví, tím spíše, když vedl úder nedominantní rukou a při zákroku použil služební rukavice bez výztuže. 13. Podstatou dovolací argumentace dovolatele ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je konstatování, že soudy prvního a druhého stupně se dopustily hodnocení odborné otázky, hodnocení přiměřenosti zákroku, aniž by k tomu měly dostatečné důkazy a odborné znalosti, v důsledku čehož došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení výše uvedeného skutku. Obviněný uvedl, že jeho jednání není možné označit za protiprávní, protože jednal jako příslušník Policie České republiky a donucovací prostředky spadají svou povahou pod okolnosti vylučující protiprávnost, tedy nebyl naplněn jeden ze základních znaků trestného činu. V této souvislosti také odkazuje na judikaturu dovolacího soudu v této oblasti. 14. Obviněný vytkl soudu prvního i druhého stupně, že nesprávně hodnotily zákrok, při kterém mělo dojít ke vzniku poranění poškozeného. Především uvedl, že soudy obou instancí na základě volného hodnocení důkazů dospěly k závěru o oprávněnosti použití donucovacího prostředku (úderu) obviněným při inkriminovaném zákroku, ale následně zcela nedůvodně a na základě pouhého subjektivního hodnocení uzavřely, že použití donucovacího prostředku bylo nepřiměřené. Takové hodnocení však soudům podle dovolatele nepříslušelo, neboť nemají odborné znalosti v oblasti policejní taktiky a nejsou seznámeny s obsahem výcviku ozbrojených složek jak do okolností odůvodňujících užití donucovacích prostředků, tak ani pokud jde o metodiku a postupy při jejich použití. 15. V této souvislosti uvedl, že v průběhu trestního řízení opakovaně navrhoval opatření znaleckého posudku/odborného vyjádření od Útvaru policejního vzdělávání a služební přípravy pro potřebu zhodnocení přiměřenosti zákroku vůči poškozenému, ale soudy tomuto požadavku nevyhověly, a toto neprovedení důkazního prostředku neodůvodnily. Navrhovaný důkazní prostředek tedy soudy bezdůvodně odmítly, což podle dovolatele představuje porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 16. Vzhledem k uvedenému konstatoval, že soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily přiměřenost jeho zákroku, v důsledku čehož se dopustily nesprávného hmotněprávního posouzení skutku. 17. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, včetně předcházejícího řízení, tj. i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a v celém rozsahu jej zprostil obžaloby nebo rozhodl tak, že věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. II./2. Vyjádření státního zástupce 18. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení a argumentaci dovolatele, uvedl své stručné vyjádření ke každému z dovolacích důvodů. 19. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že dovolatel ve svém dovolání nepopisuje tak závažné vady, na které dopadá tento dovolací důvod. Podle slov státního zástupce dovolatel pouze prosazuje svůj vlastní způsob hodnocení důkazů, podle kterého nebylo prokázáno, že by z jeho strany došlo k jednání, jímž byla poškozenému způsobena újma na zdraví. Je přesvědčen, že soudy obou stupňů řádně provedly dokazování a skutková zjištění popsaná ve výroku o vině mají spolehlivou oporu nejev ve výpovědi poškozeného, ale i v jiných důkazech, především v kamerových záznamech, závěrech znaleckého posudku a koneckonců fakticky i ve výpovědi samotného obviněného. Skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování a o zjevných rozporech nelze vůbec hovořit. Fakt, že obviněný napadl poškozeného a způsobil mu újmu na zdraví, vyplývá z provedených důkazů bez jakékoliv vážnější pochybnosti, a proto se lze v tomto směru plně ztotožnit s úvahami soudů. 20. Pokud jde o vadu, že soudy nižších instancí neprovedly navržené důkazy, dodává, že realizace obviněným navržených důkazů by byla nadbytečná. V daném případě totiž vůbec nejde o problematiku donucovacích úkonů, nýbrž o výbuch zloby, byť lidsky pochopitelný, a nezvládnutý nával agrese. Podle státního zástupce zjištěné počínání obviněného nemá s problematikou donucovacích prostředků nic společného. 21. Podstata dovolací argumentace, ve které obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, neztotožňuje se se skutkovými závěry soudů a nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, nespadá podle státního zástupce pod žádný z dovolacích důvodů. Naplnění dovolacího důvodu nemůže být založeno jen na tom, že dovolatel předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho případně jiné skutkové i právní závěry. Proto státní zástupce uzavřel, že dovolatelem uvedená argumentace nenaplňuje užitý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 22. K dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že významné je především právní posouzení skutku tak, jak ho zjistily soudy, a nikoliv jak jej prezentuje dovolatel ve své verzi, kterou se snaží prosadit. Z obsahu dovolání je přitom zřejmé, že obviněný vychází jen ze své vlastní představy o skutkovém ději. Státní zástupce se neztotožnil s námitkou absence protiprávnosti. Naopak, dospěl k závěru, že obviněný nepostupoval řádně v souladu se svými právy a povinnostmi, protože jednal mimo rámec svých oprávnění veden snahou o odplatu, nikoliv snahou o realizaci řádného služebního zákroku. Příslušník Policie ČR by měl zachovat profesionalitu a neměl by se nechat vyprovokovat ke zbytečnému konfliktu, napadání dalších osob či k odplatě. 23. Stejně tak státní zástupce odmítl souhlasit s námitkou týkající se absence zavinění. Slovy státního zástupce, v podstatě každý dospělý člověk musí být srozuměn s tím, že úderem ruky do obličeje mohou vzniknout běžná poranění počínaje oděrkami a pohmožděninami, přes otřes mozku až po zlomeninu nosu apod., neboť taková poranění pravidelně vznikají při charakterově obdobných kontaktech hlavy s tvrdším předmětem. Státní zástupce podotkl, že obviněný s ohledem na svou životní zkušenost, výcvik a rozumové schopnosti si musel těchto skutečností být při vedení úderu do obličeje poškozeného vědom. 24. Státní zástupce shrnul, že námitky obviněného mířící vůči hmotněprávnímu posouzení nejsou důvodné a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn. 25. Závěrem svého vyjádření státní zástupce uvedl, že dovolání obviněného považuje za zjevně neopodstatněné, a navrhl proto, aby jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. II./3. Replika obviněného k vyjádření státního zástupce 26. Dovolatel využil svého práva a zaslal dovolacímu soudu podání reagující na vyjádření státního zástupce. Ve své replice konstatoval, že se nedopouští pouhého subjektivního hodnocení, ale předkládá podstatné argumenty poukazující na nedostatečné zjištění skutkových okolností a na zcela zjevné pochybnosti o příčinné souvislosti a samotné trestnosti skutku. 27. Taktéž odmítl státním zástupcem učiněné závěry, že v předmětné věci nejde o posuzování problematiky donucovacích úkonů, ale o výbuch zloby a nezvládnutý nával agrese. Uvedl především, že státní zástupce založil své vyjádření na subjektivních představách, bez opory v odborném posouzení zákroku. Vyjádření státního zástupce je vnitřně rozporné, neboť na několika místech uvádí skutečnosti prokazující, že ze strany dovolatele se nejednalo o nezvládnutí agrese, ale o kontrolovaný a zcela oprávněný zákrok. Zároveň dodal, že jako příslušník Speciální pořádkové jednotky má dostatečnou profesní kompetenci, aby dokázal i při obtížnější konfliktní situaci ovládat své emoce a nenechat jimi narušit výkon služby. Nejednal tedy za účelem pomsty, ale za účelem ochrany osob a veřejného pořádku tak, jak mu ukládá § 2 zákona o policii. Státní zástupce učinil hodnocení, ke kterým nemá potřebnou kvalifikaci a odbornost, když tvrdí, že se v daném případě nejednalo o použití donucovacího prostředku, ale o odplatný útok motivovaný agresí. Takový postup označil jako rozporný s judikaturou dovolacího soudu. 28. Závěrem své repliky opětovně uvedl, že své jednání nepovažuje za protiprávní, neboť jeho zákrok byl oprávněný a samotná přiměřenost služebního zákroku není kritériem, jehož případné porušení samo o sobě zakládá trestní odpovědnost. Pokud je zákrok oprávněný, ale případně nepřiměřený, nelze jej kvalifikovat jako trestný čin, neboť chybí prvek protiprávnosti ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku. Takové jednání může být, podle jeho tvrzení, posouzeno toliko jako porušení služební kázně. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 29. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. 30. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. 61 To 209/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 31. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. 32. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, jenž má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je způsobilá ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění. 33. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lez vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 34. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O chybějící výrok půjde v situaci, kdy v rozhodnutí absentuje některý výrok, který byl soud podle zákona povinen do výrokové části pojmout. IV. Posouzení dovolání IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 35. Jak již shora řečeno, obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatel ve svém dovolání sice odkázal na uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., avšak nepřipojil žádnou relevantní věcnou argumentaci. Nejvyšší soud by tak mohl pouze spekulovat, v čem dovolatel spatřuje, že některý výrok chybí nebo je neúplný. To však nelze, neboť Nejvyšší soud je vázán vymezeným dovoláním, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., a určují tak podle § 265i odst. 3 a 5 tr. ř. obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Jelikož dovolatel nevymezil věcnou argumentaci k tomuto dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud podle něj dovoláním napadené rozhodnutí nepřezkoumával. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 36. Obviněný ve svém dovolání rozvíjí argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě. O první alternativu daného dovolacího důvodu, tj. zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu dovolatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů dovoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24). 37. Ve vztahu k uvedené první alternativě tohoto dovolacího důvodu musí přitom dovolatel ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. konkrétně uvést, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jeho vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci. 38. Námitky obviněného vznesené v předkládané věci však s ohledem na výše uvedené nejsou způsobilé osvědčit zjevný rozpor. Jedná se totiž pouze o prosazování vlastní verze skutkového stavu věci spojené s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů, a o rozporování hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být (jak ostatně uvedeno i výše) založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Námitky spočívající v polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25). 39. Co více, v tomto směru je třeba poukázat také např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ (…) Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. 40. První alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nemůže být naplněna již proto, že dovolatel svými námitkami nesplňuje to, co pro něj vyplývá ze zákonné úpravy. Nejvyšší soud navíc ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil na to, že je na samotném dovolateli (a nikoli dovolacím soudu), aby přesvědčivě vyložil, která podstatná skutková zjištění (nadto určující pro naplnění znaků trestného činu) pokládá za zjevně rozporná a ve vztahu k jakému důkazu. Samotné vyslovení nesouhlasu se skutkovými zjištěními a s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů nezakládá řádné uplatnění první varianty tohoto dovolacího důvodu. Nejenže tedy argumentace obviněného nemůže uvedený dovolací důvod naplnit, nemůže pod něj být ani formálně podřazena (ani pod žádný jiný dovolací důvod). 41. Dovolatel se totiž vůči skutkovým zjištěním soudů vymezuje na velmi obecné úrovni, když v podstatě jen tvrdí, že skutkový stav nebyl spolehlivě prokázán. Činí tak většinově na podkladě zpochybňování činnosti soudů při volném hodnocení provedených důkazů, včetně tvrzení, že na základě provedeného dokazování nebyly vyloučeny další možné příčiny poranění poškozeného, zejména jeho pád hlavou na dveře vozidla Avia, či případná účast poškozeného v jiných potyčkách. Tyto námitky se nijak neodlišují od běžných výhrad uplatňovaných v odvolacím řízení spočívajících v prostém nesouhlasu s učiněnými skutkovými zjištěními. Trestní soudy navíc nejsou povinny vyvracet každou hypotetickou a žádnými důkazy nepodloženou verzi skutkového děje. Jestliže je jedna skutková varianta spolehlivě prokázána a alternativní verze zůstává pouhou nepodloženou spekulací obviněného, není porušením zásady in dubio pro reo, pokud soud takovou verzi nepřijme a dá přednost důkazně podloženému závěru (usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2026, sp. zn. IV. ÚS 2470/25). 42. Skutková zjištění soudů, podle kterých obviněný napadl poškozeného způsobem popsaným ve výroku o vině, a tím mu způsobil relevantní tělesnou újmu, vycházejí ze spolehlivě provedeného dokazování. Skutková zjištění jsou podložena nejen svědeckou výpovědí poškozeného, ale také i kamerovými záznamy a závěry znaleckého zkoumání. Pakliže obviněný poukazuje na svědeckou výpověď svědka V. H., kterému měl sám poškozený sdělit, že zranění utrpěl při potyčce s fotbalovými fanoušky XY, tato výpověď stojí osamoceně a byla vyvrácena provedeným dokazováním. Z kamerového záznamu pořízeného svědkyní Š. je zřejmé, jak se poškozený po obdrženém úderu od obviněného zvedá ze země a následně pokřikuje na policisty a dožaduje se sdělení služebního čísla z důvodu napadení jedním z policistů. Tuto skutečnost následně popsali ve své výpovědi i svědkové K. a M. Z videozáznamu není patrné, že by poškozený sděloval informace o potyčce s fanoušky XY. 43. Provedeným dokazováním bylo vyvráceno i tvrzení obviněného, že poškozený si přivodil zranění pádem na dveře vozidla Avia. Svědek K. ve své výpovědi u hlavního líčení ze dne 27. 8. 2024 uvedl, že použil donucovací prostředek ve formě odstrčení vůči osobě, o níž se později dozvěděl, že se jednalo o poškozeného, avšak poškozený v důsledku odstrčení udělal pouze pár kroků vzad, ale hned byl zpět u policistů a pokračoval v nadávkách. Svojí výpovědí vyloučil, že by poškozený měl upadnout hlavou na otevřené dveře přívěsu. Výpověď tohoto svědka nestojí osamoceně, ale je podporována kamerovými záznamy, ze kterých je zřejmé, že poškozený byl sice opravdu odstrčen, ale v důsledku odstrčení pouze zavrávoral, neztratil však rovnováhu natolik, aby upadl. Příčina zranění pádem na dveře přívěsu byla také vyvrácena znaleckým posudkem MUDr. Hladíka, který v posudku uvedl, že zranění nemohlo být způsobeno pádem, ale loktem, kolenem, kopnutím do ležícího či případně silným úderem pěstí. Z kamerových záznamů je zřejmé, že poškozený nedostal ránu loktem, kolenem a ani do něj žádný z policistů nekopnul, když se bezprostředně po úderu od obviněného ocitl na zemi. 44. Pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě nemůže obstát ani námitka, že poškozený vyhledal lékařské ošetření až s velkým časovým odstupem, což má vyvolávat další pochybnosti o možné příčině vzniku jeho poranění, protože v době po konci fotbalového zápasu probíhaly ve vedlejších uličkách v blízkosti fotbalového stadionu potyčky mezi fanoušky, přičemž není vyloučeno, že se jich poškozený aktivně účastnil. Tato námitka je opětovně založena na subjektivním hodnocení skutkových zjištění ze strany obviněného. Na základně objektivního hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru, že se poškozený nemohl účastnit některé z potyček probíhajících po fotbalovém zápase v přilehlých uličkách fotbalového stadionu. Z videozáznamu z kamery „4 Personalni vstup“ je zřejmé, že poté, co policisté eskortovali zajištěnou osobu, poškozený stojí u jednoho ze stánků, kouří a zřejmě s někým telefonuje, přičemž videozáznam končí v čase 21:11 hodin a po celou tuto dobu se poškozený nachází u stánku. Ze záznamu hovorů na tísňovou linku bylo dále zjištěno, že poškozený v čase 21:09 hodin telefonoval na linku 158, kde oznámil, že byl napaden jedním ze zasahujících policistů, a žádal o sdělení, jak má v dané situaci postupovat. Následně bylo provedeným dokazováním zjištěno, že poškozený dorazil domů asi ve 22:00 hodin. Z uvedeného vyplývá, že časové rozmezí mezi 21:11 hodin a zhruba 22:00 hodin činí přibližně 50 minut. Toto časové okno odpovídá běžné době, která je potřebná k opuštění areálu stadionu a následné cestě do bydliště poškozeného, a to i při započtení chůze z místa stánku a přesunu městkou hromadnou dopravou či jiného standardního způsobu dopravy, včetně zohlednění mírného stavu podnapilosti. Jinými slovy, ve sledovaném časovém úseku nebyla zjištěna žádná prodleva či jiná relevantní aktivita poškozeného, která by nasvědčovala tomu, že by se zapojil do jakéhokoli konfliktu, fyzického incidentu či jiné mimořádné události, jež by mohla mít vliv na jeho zdravotní stav. Časová posloupnost je konzistentní a nedává prostor pro jiné děje, než že poškozený z místa odcházel přirozeným způsobem a po standardní době dorazil domů. 45. Dovolací soud ve věci nezjistil takové rozpory, které by svou intenzitou splňovaly podmínku zjevných rozporů rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Z rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu, coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). 46. Je přitom na místě připomenout, že dokazování a činění skutkových závěrů je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, protože soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. 47. Obviněný ve svém podání dále vymezuje, že dovolání podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, tedy že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tato alternativa dovolacího důvodu řeší problematiku tzv. opomenutých důkazů, přičemž k této problematice se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 904/14, nález ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04, a další), který mimo jiné uvedl, že: „Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal“. K této problematice se vyslovil také Nejvyšší soud, který v usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014), tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako skupinu důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04; ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích. 48. Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu, neakceptování důkazního návrhu lze založit třemi důvody, a to 1) tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; 2) důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídající potencí; a 3) nadbytečnost důkazu, tj. určité tvrzení k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Evropský soud pro lidská práva při posuzování návrhů na provedení důkazů definoval tři kritéria – odůvodnění návrhu obhajobou a význam důkazu pro projednávanou věc, odůvodnění zamítnutí návrhu soudem a posouzení dopadu jeho neprovedení na celkovou spravedlivost řízení. Pokud jde o vzájemný vztah těchto kritérií, upozornil, že odůvodnění soudů bude muset být úměrné rozsahem a úrovní detailu k odůvodnění předloženému obhajobou [viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) ze dne 18. 12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05]. Podle ESLP však ani zamítnutí návrhu bez odůvodnění nebo „ticho“ vnitrostátních soudů ve vztahu k dostatečně odůvodněnému a významnému návrhu na provedení důkazu nevede nutně k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozsudek ESLP ze dne 14. 2. 2008, Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení práva na spravedlivý proces tak nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného, nýbrž pouze za situace, že by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. 49. V řízení před soudem prvního stupně se obviněný domáhal, aby byly pořízeny lokalizační záznamy o pohybu poškozeného, které by přesně určily, kde ke zranění došlo. Návrh na provedení tohoto důkazního prostředku považuje Nejvyšší soud za nadbytečný, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že se poškozený nemohl účastnit potyček probíhajících v uličkách blízko fotbalového stadionu. Je zřejmé, že se poškozený do času 21:11 hodin prokazatelně nacházel u stánku s alkoholem, u kterého také telefonoval a žádal podání alkoholu, aby ztlumil bolest svého zranění. Zároveň obviněný nijak nezpochybnil tvrzení poškozeného o tom, že dorazil domů zhruba ve 22:00 hodin. Jak uvedeno v bodě 44. výše, ve sledovaném časovém úseku nebyla zjištěna žádná prodleva či jiná relevantní aktivita poškozeného, která by nasvědčovala tomu, že by se poškozený zapojil do jakéhokoli konfliktu, fyzického incidentu či jiné mimořádné události, jež by mohla mít vliv na jeho zdravotní stav. Pořízení lokalizačních údajů by tedy bylo zcela nadbytečné, a vzhledem k výsledku by se také jednalo o nepřiměřený zásah soudů do soukromí poškozeného. 50. Dovolatel také opakovaně navrhoval, aby byl zpracován znalecký posudek či vyžádáno odborné vyjádření k otázce správnosti a přiměřenosti užití donucovacího prostředku, neboť se domnívá, že soudy interpretovaly odbornou otázku podle své vlastní laické úvahy. Potřebu provedení tohoto důkazního prostředku dovozoval z judikatury dovolacího soudu, konkrétně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 6 Tdo 1108/2022, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru že: „hodnocení oprávněnosti použití donucovacích prostředků a způsob jejich použití je otázkou odbornou, neboť soudy nejsou seznámeny s obsahem výcviku ozbrojených složek jak co do okolností odůvodňujících užití donucovacích prostředků, tak ani pokud jde o metodiku a postupy při jejich použití“. 51. Soudy nižších stupňů v projednávané věci však správně rozlišily dvě odlišné roviny hodnocení zásahu, jednak otázku oprávněnosti použití donucovacího prostředku, tedy zda existoval zákonný důvod k provedení zákroku, a jednak otázku intenzity zvoleného prostředku, tedy zda intenzita odpovídala konkrétním okolnostem, povaze a nebezpečnosti protiprávního jednání osoby, proti níž policista zasahuje. Pokud jde o první rovinu, soudy na základě již provedeného dokazování uzavřely, že důvod pro zákrok skutečně existoval, a zákrok vůči poškozenému tedy byl oprávněný. Nevyvstala tak nezbytná potřeba doplnění dokazování znaleckým posudkem či odborným vyjádřením, jak navrhovala obhajoba. 52. Od posouzení oprávněnosti se odvíjí druhá část úvah soudů, tedy posouzení intenzity zvoleného donucovacího prostředku. Zde je nutné zdůraznit, že posouzení intenzity, zejména posouzení zjevných excesů, spadá svou povahou pod právní posouzení, nikoliv o otázku odbornou, a proto k jejímu posouzení jsou oprávněny soudy. Přiměřenost zásahu, ať již v rámci nutné obrany či jiných okolností vylučujících protiprávnost, je posuzována jako normativní otázka, při níž se porovnává intenzita jednání obránce a intenzita útoku, a to výhradně z hlediska právních kritérií proporcionality. Přiměřenost tedy není předmětem znaleckého dokazování, ale předmětem hodnocení soudem, který vychází ze skutkového stavu, jenž byl zjištěn provedenými důkazy. Znalci mohou objasnit například mechanismus úderu či způsob vzniku zranění, avšak nemohou hodnotit, zda byl přiměřený situaci či zda existovala méně invazivní alternativa. Takový závěr přísluší výlučně soudu, protože jde o aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav. 53. Nejvyšší soud tak považuje i tento navržený důkaz za nadbytečný, přičemž neprovedení nadbytečných důkazů vadu tzv. opomenutých důkazů nezakládá. To platí i v případě, když soud o některých důkazních návrzích výslovně nerozhodne – pakliže jsou takové důkazní návrhy nadbytečné, a tedy nepodstatné, jejich výslovné nevypořádání soudem je toliko pochybením formálním, jež nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud dodává, že se soudy nižších stupňů mohly lépe vypořádat s důkazními návrhy obviněného v rámci odůvodnění svých rozhodnutí, aby bylo zřejmé, na základě jakých úvah rozhodly o jejich zamítnutí, avšak i přes tento nedostatek nelze hovořit o tom, že by se mělo jednat o tzv. opomenuté důkazy (viz výše uvedený rozsudek ESLP ze dne 14. 2. 2008, Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01 a z něj plynoucí závěry). Neprovedení navrhovaného důkazu nepředstavuje závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů plyne, podle jakých úvah hodnotily provedené důkazy a z jejich hodnocení je zřejmé, k jakým skutkovým závěrům dospěly. Na základě hodnotících úvah, v souladu s volným hodnocením důkazů, soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že zákrok obviněného byl oprávněný (viz body 46. až 49. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Následné hodnocení, zda nedošlo ke zjevnému excesu při použití donucovacího prostředku, si správně soudy posoudily samy bez vyžádání znaleckého posudku. 54. V předmětné věci není přiléhavý odkaz obviněného na rozhodnutí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 6 Tdo 1108/2022, podle něhož posouzení oprávněnosti zákroku a způsobu jeho použití je otázkou odbornou, kterou si soudy nemohou řešit samy, neboť nemají potřebné odborné znalosti pro její posouzení. Uvedené rozhodnutí spočívalo na jiném (odlišném) skutkovém základě spočívajícím v tom, že při silniční kontrole poškozený vytrhl policistovi doklad totožnosti, na což policisté reagovali fyzickým zákrokem: nejprve jej strčili a udeřili, poté jej uchopili za horní a dolní končetiny s cílem srazit jej na zem, kde jej přetočili na břicho. Během snahy o spoutání byl poškozený dvakrát udeřen do oblasti hlavy a jeden z policistů jej na hlavě zaklekl. Způsob jednání policistů mohl navenek působit jako nepřiměřeně silový zásah z jejich strany. Byly tedy důvodné pochybnosti o oprávněnosti zákroku. Jelikož soudy neměly k dispozici informace o taktických postupech a výcviku ozbrojených složek, nemohly spolehlivě posoudit, zda šlo o svévolné jednání zasahujících policistů, či o standardní techniky používané při zajišťování osoby. V nyní projednávané věci je však situace odlišná, neboť soudy nižších stupňů neměly pochybnost o tom, že zákrok obviněného byl oprávněný, jelikož vyhodnotily, že poškozený mohl potenciálně narušit probíhající zákrok jiného z policistů, když se dostal do zástupu policistů. Zároveň není pochybnost, že obviněný mohl vůči poškozenému použít i donucovací prostředek ve formě úderu (zákon o policii nestanoví hierarchii jednotlivých donucovacích prostředků). Za této situace dále pak již zaměřily svou pozornost výhradně na posouzení přiměřenosti intenzity zásahu, která je již předmětem právního hodnocení. IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. IV./3a) Posouzení intenzity donucovacích prostředků 55. Problematiku použití donucovacích prostředků ze strany příslušníků Policie České republiky upravuje zákon o policii, který stanoví jednak samotnou pravomoc policisty použít při služebním zákroku donucovací prostředky a jednak vymezuje jednotlivé typy donucovacích prostředků, přičemž současně zakotvuje obecné podmínky jejich použití. Zákon o policii tedy komplexně reguluje, kdy, jakým způsobem a za jakých okolností může policista zasáhnout do práv a svobod osoby za použití donucovacích prostředků. Za splnění zákonem vymezených podmínek lze použití donucovacího prostředku považovat za tzv. jinou okolnost vylučující protiprávnost. Jinými slovy, je-li donucovací prostředek použit v souladu se zákonem o policii, tj. v mezích stanovené pravomoci, za účelem uvedeným v zákoně a při respektování zásad zákonnosti, přiměřenosti a subsidiarity, není jednání příslušníka policie protiprávní. 56. Ustanovení § 53 odst. 5 zákona o policii stanoví, že policista při použití donucovacího prostředku dbá na to, aby nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání. Zákon tedy nevyžaduje absolutní proporcionalitu zásahu, ale připouští způsobení i určité nepřiměřené újmy, zakazuje však exces, který je zřejmý, očividný, jednoznačný. Tento koncept je svou povahou analogický úpravě nutné obrany, kde rovněž není požadována přísná proporcionalita mezi útokem a obranou (§ 29 tr. zákoníku). Stejně jako v rámci nutné obrany se i zde vychází z předpokladu, že situace vyžadující zákrok jsou rychlé, nepřehledné a dynamické, a nelze po policistovi spravedlivě žádat, aby v reálném čase prováděl přesná proporcionální měření intenzity svého zásahu. Z těchto obecných východisek vyplývá, že i při posuzování přiměřenosti použití donucovacích prostředků policistou je třeba hodnotit konkrétní okolnosti daného incidentu, obdobně jako se hodnotí intenzita u nutné obrany. 57. Dovolatel podle svého názoru jednal vůči poškozenému v důvodném přesvědčení, že poškozený byl přímou hrozbou pro něho i probíhající zásah kolegů, přičemž takové přesvědčení vyplývalo z jeho dlouholetých zkušeností coby příslušníka Speciální pořádkové jednotky. Ačkoli lze přisvědčit tomu, že předchozí profesní zkušenosti příslušníka Speciální pořádkové jednotky mohou formovat jeho subjektivní vnímání rizika v dynamických situacích, takové subjektivní přesvědčení nemůže samo o sobě převážit konkrétní okolnosti daného případu. Reálná a bezprostřední hrozba musí být dovozována z konkrétního jednání poškozeného v posuzované situaci, nikoli toliko z obecných představ či profesních zkušeností zasahujícího policisty. V této souvislosti je možné přisvědčit závěrům soudů nižších stupňů, že chování poškozeného, tedy jeho přibližování se k probíhajícímu zákroku a verbální projevy, mohlo u zakročujících policistů vyvolat odůvodněné podezření, že se snaží průběh služebního zákroku ovlivnit. Z kontextu celé situace však nelze dovodit, že proti poškozenému měl být použit donucovací prostředek s takovou razancí, jakou volil obviněný. 58. Z celkového průběhu posuzované situace je zřejmé, že velitel družstva (dále jen „velitel“), jehož členem byl obviněný, se rozhodl vyzvat jednoho z fanoušků k prokázání totožnosti, přičemž tento fanoušek na výzvu nereagoval a snažil se z místa odejít. Velitel obviněného se proto za ním rozešel s úmyslem provést služební zákrok, omezit jej na osobní svobodě a následně jej zajistit. Ihned za ním se rozešel i obviněný následován poškozeným, který se vmísil mezi obviněného a jeho další kolegy jdoucí na čtvrté pozici a následujících pozicích až za poškozeným. Všechny osoby se pohybovaly v úzkém a prostorově omezeném koridoru mezi zaparkovaným vozidlem a stánkem, a proto postupovaly v zástupu za sebou, aniž by bylo možné kohokoli obejít či zaujmout jiné pořadí. Ačkoli se poškozený postupně přibližoval k místu, kde velitel obviněného měl v úmyslu provádět služební zákrok, z jeho projevů ani pohybů nevyplýval žádný bezprostřední úmysl fyzicky napadnout zasahující policisty či jinak násilně zasáhnout do jejich činnosti. Jeho jednání mělo převážně verbální charakter a jeho chůze za obviněným nepřekročila rámec pouhé potenciální snahy přiblížit se k dění, která může vyvolat potřebu zvýšené obezřetnosti, avšak sama o sobě nepředstavuje okamžité či reálné nebezpečí. Poškozený se přesto svým chováním jistě jevil jako rušivý prvek, což zakládalo oprávněnost zákroku vůči němu, jak správně dovodily soudy nižších stupňů. Podstatné však bylo posouzení intenzity provedeného zákroku. 59. Z aplikace § 53 odst. 5 vyplývá, že zakročující policista nesmí k odvrácení útoku či jiného nebezpečného protiprávního jednání použít prostředky, které jsou zcela zjevně přehnané, pokud by k odvrácení hrozby bez rizika a s vysokou mírou jistoty postačovalo použití prostředku mírnější povahy. Znění § 53 odst. 5 zákona o policii je nutné vykládat ve spojení se zásadou přiměřenosti postupu policisty zakotvené v § 11 zákona o policii, zejména s principem uvedeným v písm. c) posledně uvedeného ustanovení, a také ve spojení se specifickou formou zásady proporcionality vyjádřené v § 53 odst. 3 téhož zákona. Policista je oprávněn použít takový donucovací prostředek, který je reálně schopen umožnit mu dosažení účelu sledovaného zákrokem, tedy je dostatečně efektivní a účinný, současně je však ještě nezbytný k překonání odporu nebo útoku osoby, proti níž policista zakročuje. Volbu konkrétního donucovacího prostředku ponechává zákon na samotném zasahujícím policistovi, neboť jejich výčet uvedený v § 52 zákona o policii nezakládá jejich hierarchii. Policista ovšem musí volit takový prostředek, který nezpůsobí osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání. I přes to, že zákon o policii neuvádí bližší specifikaci ani dělení donucovacích prostředků, vzhledem k povaze jednotlivých donucovacích prostředků a jejich předpokládanému účinku na lidské tělo je možné donucovací prostředky bezpochyby rozdělit na „mírnější“ a „důraznější“ (VŠETIČKA, P. Zásada přiměřenosti a zásada iniciativy při realizaci bezprostředních zásahů uskutečňovaných ze strany Policie České republiky z hlediska teorie a praxe. Časopis pro právní vědu a praxi, 2018, č. 3, s. 517–545) Pokud existuje aktuálně dostupný prostředek či postup, který zasahuje do práv a svobod osob méně a současně lze pomocí něho dosáhnout účelu sledovaného úkonem, má policista povinnost zvolit tento postup či prostředek (viz VANGELI, B. Zákon o Policii České republiky. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 65). „Orgán veřejné moci vykonává určitou pravomoc a kompetenci ultra vires nejen tehdy, jedná-li mimo formálně zákonem stanovený rámec pravomocí a kompetencí, ale materiálně též tehdy, pokud svým jednáním nesleduje určitý předvídatelný a racionálně zdůvodnitelný účel, pro který mu byla určitá pravomoc a kompetence svěřena, resp. tehdy, narušuje-li svým, byť o zákon se opírajícím, postupem základní práva dotčených osob více, než je nezbytně nutné k tomu, aby byl ještě dosažen zákonem stanovený účel“ (nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08). 60. V posuzovaném případě lze souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že zákrok překročil meze potřebné intenzity. Nejvyšší soud si je vědom náročnosti celé situace pro zakročující policisty, nemůže však přehlížet, že každý zákrok musí být veden, a to i z hlediska jeho intenzity, v zákonných mezích (k tomu viz výše). Obviněný měl, právě s ohledem na své postavení, výcvik příslušníka Speciální pořádkové jednotky i dlouholeté zkušenosti, a s ohledem na kontext celé situace, situaci vyhodnotit přesněji a zvolit takový postup, který by potenciální narušení zákroku odstranil s menší intenzitou zásahu, neboť reálné jednání poškozeného neodůvodňovalo použití donucovacího prostředku v takové intenzitě, kterou volil obviněný. Ačkoliv obviněný údajně reagoval na upozornění o hrozícím nebezpečí od jednoho ze svých kolegů, mohl reagovat s nižší intenzitou postačující k tomu, aby poškozenému zabránil v dalším přibližováním se k místu zákroku. Zákon o policii stanoví meze donucovacích prostředků, které musí policisté mít na paměti, a to i ve vypjatých situacích (byť situaci v projednávaném případě hodnotili vyslechnutí svědci z řad příslušníků Speciální pořádkové jednotky jako klidnější). Na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů správně vyhodnotily, že reakce obviněného byla zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti protiprávního jednání poškozeného. Z provedených důkazů nevyplývá, že by poškozený vyvíjel aktivní útok proti zakročujícím policistům nebo se jinak choval způsobem, který by vytvářel bezprostřední ohrožení života či zdraví. Za těchto okolností byl obviněný povinen užít takovou intenzitu, která by naplnila účel zákroku, ale zároveň by do práv poškozeného nezasáhla nad rámec nezbytný zákrokem. Použití fyzické síly v intenzitě, která vedla k těžkému ublížení na zdraví, nemůže být za daného skutkového stavu považováno za jednání v mezích zákona. Lze proto uzavřít, že obviněný v rámci svého jinak oprávněného služebního zákroku překročil meze stanovené § 53 odst. 5 zákona o policii a dopustil se excesu, neboť újma způsobená úderem byla ve vztahu k povaze a intenzitě jednání poškozeného zjevně nepřiměřená. K dosažení cíle zákroku zjevně postačoval prostředek podstatně mírnější intenzity. Obviněný tak nerespektoval svou zákonnou povinnost volit pouze takovou intenzitu donucovacího prostředku, která je nezbytná k dosažení účelu zákroku, a postupoval v rozporu se zásadou proporcionality. Tím překročil hranice stanovené zákonem o policii a zasáhl do práv poškozeného nad rozsah nezbytný pro splnění služebního zákroku. 61. Obviněný namítá, že jeho rozhodnutí použít intenzivnější donucovací prostředek bylo objektivně správné, což podle jeho názoru plyne z kamerových záznamů, podle nichž byl poškozený již před samotným úderem několikrát policisty odstrčen, avšak tato mírnější forma donucení neměla žádný efekt. S touto argumentací se však Nejvyšší soud neztotožňuje. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný byl v rozhodný okamžik otočen zády k poškozenému a plně zaměřoval svou pozornost na probíhající zákrok, tedy na situaci, kdy velitel jeho družstva započal zákrok směřující ke zjištění totožnosti (a případně zajištění) jednoho z fotbalových fanoušků. Reakce obviněného na přibližování se poškozeného v podobě otočení se a téměř současného vedení úderu vznikla až na základě slovního upozornění jednoho z kolegů. Proto v okamžiku, kdy mu bylo sděleno (jak sám obviněný tvrdí) upozornění na blížící se nebezpečí, byl poškozený pro něho de facto neznámou osobou, kterou si mohl jen stěží spojit s předchozím neúspěšným použitím mírnějších donucovacích prostředků. To platí tím spíše, že zasahující policisté jsou obecně omezeni v rozhledových možnostech z důvodu použití zásahové přilby. Argumentace obviněného, že volba důraznějšího donucovacího prostředku byla na místě, neboť mírnější prostředky selhaly, proto nemůže obstát. Za této situace se ještě výrazněji potvrzuje, že obviněný měl v danou chvíli volit mírnější způsob zákroku, který by odpovídal skutečnému a jím vnímanému stupni ohrožení. 62. Na základě výše uvedeného je nutné uplatněnou námitku absence trestnosti jednání obviněného odmítnout. 63. V projednávané věci ani nelze přisvědčit argumentaci obviněného, že by jeho jednání mělo být posouzeno jako disciplinární delikt. V souladu s obecnými východisky týkajícími se uplatňování zásady subsidiarity trestní represe (viz např. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.; nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10), se tato zásada uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny znaky trestného činu. Zjištěné skutkové okolnosti v nyní posuzovaném případě však nejsou natolik atypické, aby bylo možné vyvodit jinou než trestněprávní odpovědnost, neboť způsob jednání obviněného (vedení silného úderu pěstí do oblasti hlavy učiněným s nápřahem, za použití taktických rukavic, byť bez výztuže) a vzniklý následek na straně poškozeného (dvojitá zlomenina dolní čelisti a na to navazující léčebné procedury a nutnost poškozeného požívat řídce kašovitou stravu po dobu nejméně dvou měsíců, tedy naplnění znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby) neumožňují hodnotit jednání obviněného mírnějšími prostředky. Tyto skutečnosti převyšují rámec typických disciplinárních pochybení, a proto za daného stavu nelze dospět k závěru, že by byla trestní odpovědnost obviněného nepřiměřeným prostředkem. Disciplinární odpovědnost by zde neplnila svou preventivní a represivní funkci a neodpovídala by závažnosti činu. IV./3b) K subjektivní stránce trestného činu 64. Dovolací soud nejprve obecně připomíná, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 tr. zákoníku). 65. U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (povědomost pachatele o riziku), a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce, ale je srozuměn s rizikem jeho vzniku), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem obecně nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá in eventum způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn, a proto není správné, když se operuje s „nechtěním“ ve vztahu k rozlišení nepřímého (eventuálního) úmyslu a nedbalosti. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1552/2016). Zavinění ve formě nepřímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem je možné dovodit i v případech, kdy cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku z hlediska trestního práva nevýznamného a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (viz rozhodnutí č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). 66. Nepřímému (eventuálnímu) úmyslu bude podle judikatury zejména nasvědčovat: způsob útoku, jeho intenzita a zacílení a volba nástroje. U trestných činů proti zdraví na srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu; dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo [ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 342]. 67. Jako podrobně uvedeno v rekapitulaci dovolání, obviněný měl za to, že v jeho případě u skutku absentovala subjektivní stránka trestného činu – úmysl směřující k ublížení na zdraví. Dovolací soud se však nemohl s jeho prezentovanými tvrzeními ztotožnit. Jeho argumentace není důvodná. 68. Obviněný napadl poškozeného silným úderem pěstí do oblasti hlavy, přičemž tak učinil s nápřahem a velkou intenzitou úderu, a navíc za použití taktických rukavic (byť bez výztuže). Je nepochybné, že úder pěstí vedený velkou silou do oblasti hlavy člověka, který navíc na to není připraven, je způsobilý poškozenému přivodit zranění přinejmenším rázu ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, tj. stav záležející v poruše zdraví, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. S tím musel být obviněný jakožto svéprávná osoba s ohledem na své vzdělání, profesní i životní zkušenosti jednoznačně srozuměn. Na to, aby obviněný věděl, že fyzickým útokem, který provedl, může způsobit takový charakter zranění, nemusel být nikterak výjimečně, natož medicínsky vzdělán. S možnými důsledky svého jednání tak musel být bez jakýchkoliv pochybností srozuměn. 69. Dovolací soud v této souvislosti připomíná ustanovení § 4 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Tato všeobecná zákonná formulace vyjadřuje očekávání, že svéprávný člověk jedná s rozumem, který odpovídá běžnému standardu, a že ostatní na takové jednání mohou spoléhat. Pokud se obviněný ve svém dovolání snažil předkládat konstrukci, že jeho jednání úmysl postrádalo, tj. že nepředpokládal či neočekával škodlivý následek, dovolací soud takové jeho tvrzení kategoricky odmítá. 70. Na obviněného je třeba hledět jako na svéprávnou osobu s rozumem (minimálně) průměrného člověka. Ostatně, sám nikde ve svém dovolání netvrdil, že by snad byl osobou nesvéprávnou. Možnost, že by nemohl předpokládat, že poškozenému útokem popsaným ve skutkové větě způsobí minimálně oděrky a pohmožděniny, je tak zcela vyloučena. 71. Podle § 17 tr. zákoníku k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, nebo b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl. 72. Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (§ 16 odst. 1 tr. zákoníku). Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti [ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 370]. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Posouzení, zda pachatel „vědět měl“, závisí na tom, zda měl subjektivní povinnost se seznámit s rozhodnými skutečnostmi, zatímco posouzení, zda pachatel „vědět mohl“, spočívá v tom, zda měl objektivní možnost se s těmito skutečnostmi seznámit [ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 370]. 73. V návaznosti na výše uvedené dovolací soud opětovně poukazuje na již popsané skutečnosti s tím, že z hlediska těžšího následku (závažného zranění poškozeného J. V.) není důvodu pochybovat o existenci minimálně nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ve shodě s vyjádřením státního zástupce konstatuje, že o existenci uvedené formy nedbalostního zavinění svědčí způsob útoku na poškozeného – tj. vysoká intenzita úderu, zaměření úderu do oblasti hlavy, a to za situace náhlosti a neočekávanosti takového útoku ze strany poškozeného, a tedy jeho nepřipravenosti na úder. Z popsaného plyne, že obviněný vědět měl a mohl o možnosti způsobení zlomeniny čelisti, když navíc obviněný je trénovaný na to, aby jím použitý donucovací prostředek byl účinný a schopný zamezit pokračování protiprávního jednání. Jestliže přitom též věděl, že má na rukou nasazené taktické ochranné rukavice (byť bez výztuže), je opodstatněný závěr, že (přinejmenším) vědět měl a mohl o možnosti závažného poranění coby důsledku jím učiněného úderu do hlavy poškozeného. 74. Lze proto uzavřít, že námitky obviněného vůči právnímu posouzení skutku popsaného v rozsudku soudu prvního stupně byly zjevně neopodstatněné. V. Způsob rozhodnutí 75. Z rozvedených skutečností plyne, že dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soudu proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 76. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 26. 3. 2026 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu