6 Tdo 99/2026-318 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 55 To 327/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 112/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 19. 6. 2025, sp. zn. 1 T 112/2024, uznal obviněného J. Š. (dále jen „obviněný, dovolatel“) vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný (stručně řečeno) dne 22. 3. 2024 v době od 22:21 do 22:28 hodin v domě na adrese XY XY v XY čekal v zákrytu na chodbě domu na schodech, kde se překvapivě zjevil před poškozenou I. M., kterou bez předchozího varování nejprve pravou rukou udeřil pěstí do obličeje a zároveň ji kopl do nohy. Poškozená upadla na zem, kde ji kopal, a když ležela na zemi, sebral jí batoh, který během kopání upustila. S tímto batohem odešel z prostor domu ven, čímž poškozené způsobil podlitiny v oblasti obličeje a na nohách a celkovou škodu minimálně ve výši 1 540 Kč. 2. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 55 To 327/2025, odvolání obviněného i státního zástupce (podané v neprospěch obviněného do výroku o trestu) podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž odkázal na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že se skutku, pro který byl uznán vinným, nedopustil. Poukazuje na to, že poškozená ve svých prvotních výpovědích jeho vinu popírala a svou výpověď změnila až následně, po ukončení jejich partnerského vztahu. Vznikl tak „extrémní rozpor s důkazními prostředky zajištěnými krátce po činu“. Podle obviněného je tato změna účelová a motivovaná snahou zbavit se jeho osoby, což má vyplývat i z nahrávky pořízené na konci jejich vztahu. Tvrzení soudů o tom, že poškozená změnila výpověď ze strachu, postrádá racionální základ, neboť s ním po údajné události nadále udržovala vztah. Audionahrávku poškozené soudy hodnotily zkratkovitě a výlučně v jeho neprospěch, aniž by se zabývaly jejím kontextem. 5. Podle obviněného ani v případě, že by byl považován za pachatele, neodpovídá zjištěný skutkový stav právní kvalifikaci zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání zachycené na kamerovém záznamu neprokazuje úmysl zmocnit se cizí věci násilím. K odebrání zavazadla došlo až následně a v rozčilení, nebylo primárním cílem útoku. Zavazadlo se navíc nenacházelo v držení poškozené. Skutek měl být posouzen jako dvě oddělené události, nikoli jako loupež. Podle obviněného státní zastupitelství volilo nejpřísnější možnou právní kvalifikaci se záměrem dosáhnout co nejpřísnějšího trestu. Obviněný rovněž namítl, že soud druhého stupně nepřípustně dotvářel skutkový stav, neboť bez důkazů dovozoval psychický stav poškozené a míru jejího strachu. Následné chování poškozené, zejména skutečnost, že útočníka sledovala, těmto závěrům neodpovídá. 6. Uložený trest považoval obviněný za nepřiměřeně přísný a nespravedlivý. Soudy podle něj nedostatečně zohlednily zásady ukládání trestu podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku, opomenuly polehčující okolnosti, zejména jeho dosavadní bezúhonnost a skutečnost, že se poškozené nic nestalo a že po spáchání skutku spolu žili v harmonickém vztahu, nepřihlédly k následkům činu ani k hodnotě odebraných věcí. Měl za to, že je fakticky trestán za uplatnění svého práva na obhajobu a že trest neodpovídá zásadě subsidiarity trestního práva, neboť s ním bylo nakládáno jako s recidivistou, přestože jím není. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání a aby byl propuštěn z výkonu trestu“. 7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že je zjevně neopodstatněné, neboť v něm obviněný v zásadě pouze opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a následně v odvolacím řízení. Soudy obou stupňů se s nimi vypořádaly řádně, logicky a přesvědčivě, a proto již samotná jejich opakovanost svědčí o nedůvodnosti dovolání. Argumentace obviněného je zaměřena převážně proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů, nikoli proti hmotněprávnímu posouzení skutku. 8. Podle státní zástupkyně soudy správně vyhodnotily výpověď poškozené jako věrohodnou a její závěry byly podpořeny dalšími důkazy, zejména kamerovými záznamy. Průběh skutku byl objektivně zachycen bezpečnostními kamerami, které dokumentují vniknutí pachatele do domu, jeho jednání vůči poškozené na chodbě domu i následné zmocnění se jejího batohu. Z těchto záznamů je patrná totožnost pachatele, způsob provedení útoku i užití násilí. Důkazní situace proto nevzbuzuje pochybnosti o tom, že pachatelem byl obviněný a že skutek proběhl tak, jak byl popsán ve výroku o vině. Státní zástupkyně uvedla, že obviněný se ke skutku fakticky doznal, neboť popsal rozhodné okolnosti shodné s ostatními důkazy, s výjimkou tvrzení, že by se věci poškozené zmocnil za užití násilí. Toto tvrzení však bylo vyvráceno právě kamerovým záznamem, z něhož jednoznačně vyplývá násilný charakter jednání. Z výpovědi syna poškozené dále vyplynulo, že poškozená byla bezprostředně po činu rozrušená a zraněná a že mu sdělila skutkovou verzi odpovídající té, kterou následně prezentovala v řízení před soudem. 9. Státní zástupkyně měla za to, že jednání obviněného naplnilo všechny znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně subjektivní stránky. Úmysl obviněného je dovozován ze způsobu provedení skutku, z maskování identity, z vniknutí do domu poškozené a z násilného odejmutí jejích věcí. Námitka, že se mělo jednat o dvě oddělené události nebo o bagatelní jednání, nebyla důvodná a soudy ji správně odmítly, stejně jako požadavek na použití zásady subsidiarity trestní represe. 10. Ve vztahu k uloženému trestu coby důvodu dovolání státní zástupkyně shrnula ustálenou judikaturu a uvedla, že nepřiměřenost trestu sama o sobě nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, pokud byl uložen zákonný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby. Dovolací soud může zasáhnout do výroku o trestu pouze výjimečně, jde-li o trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, což v daném případě nenastalo. Soudy při ukládání trestu postupovaly v souladu s § 38 a § 39 tr. zákoníku a přihlédly jak k polehčujícím, tak k přitěžujícím okolnostem. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. III. Formální podmínky věcného projednání dovolání 11. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. 12. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.). 13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 14. Konkrétní námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídají. IV. Důvodnost dovolání 15. Dovolací argumentace směřuje z části do oblasti skutkových zjištění, částečně pak napadá výrok o trestu. Nutno předeslat, že dovolatel poněkud neorganicky a nesystémově na základě formálně uplatněného jediného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rozporuje prolínajícím způsobem skutková zjištění zpochybněním věrohodnosti poškozené, přiměřenost uloženého trestu akcentací polehčujících okolností a „subsidiarity trestního práva“, jakož i úmysl zmocnit se batohu poškozené násilím (tedy rozporuje jeden ze znaků zpochybněné kvalifikace trestného činu loupeže). 16. V obecné rovině by sice bylo namístě v rámci uplatněného dovolacího důvodu přezkoumat námitku spočívající v tom, že pachatel trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku musí jednat v úmyslu zmocnit se cizí věci násilím. V posuzovaném případě však námitka spočívala na zcela odlišné verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy na základě provedeného dokazování. Přitom pouze soudy nižších stupňů bezvadně ustálený skutkový děj (skutek) může být předmětem dovolací námitky nesprávného hmotněprávního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (krom další možnosti nesprávného hmotněprávního posouzení jiné skutečnosti relevantní pro právní kvalifikaci skutku). Pokud obviněný konstruoval vlastní verzi skutku, která se zjištěními obecných soudů nekoresponduje, a z této vyvozoval závěry právní, míjí se se zákonným vymezením daného dovolacího důvodu. 17. Možnost, že by obviněný po fyzickém napadení poškozené pouze následně v rozčilení sebral batoh, který na místě ležel, výslovně vyloučil odvolací soud v bodě 9. odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl například, že se obviněný batohu bez zaváhání zmocnil bezprostředně poté, co jej poškozená v důsledku napadení z jeho strany upustila. Pokud obviněný poukazoval na svou výpověď učiněnou v přípravném řízení (později se již k průběhu skutku nevyjadřoval), zde především tvrdil, že k fyzickému kontaktu s poškozenou vůbec nedošlo, a celou událost popisoval jako rozhovor, přičemž batoh měl ležet na zemi. V tomto směru tedy soudy z jeho výpovědi vycházet ani nemohly, neboť odnětí batohu bezprostředně, v okamžitém sledu, navazovalo na napadení poškozené a moment, kdy ho upustila poté, co byla sražena k zemi a zde stále napadána. Jakékoli fázování takového děje tak nepřipadá v úvahu. Nad rámec podrobného zdůvodnění odvolacího soudu lze dodat, že z hlediska právní kvalifikace podle ustanovení § 173 tr. zákoníku není rozhodující, jaký motiv měl obviněný ke spáchání skutku. V posuzovaném případě se mohlo jednat o více motivů současně, přičemž mimo zmocnění se osobních věcí poškozené je z provedeného dokazování zřejmé, že obviněnému šlo o obnovení partnerského vztahu s poškozenou, což se mu následně také podařilo, neboť jej přímo při činu nepoznala. Jestliže tedy obviněný chtěl v poškozené vyvolat pocit ohrožení, aby jí následně mohl nabídnout určitou ochranu v rámci partnerského vztahu, je zcela logické, že jeho úmyslem bylo skutek provést tak, jak by jej podle očekávání provedl neznámý pachatel, tedy včetně odnětí věcí poškozené z její dispozice. Jak soudy správně podotkly, celý čin si obviněný dopředu naplánoval a připravil, včetně maskování a doby, kdy se poškozená vracela domů. Možnost, že by se batohu zmocnil jaksi neplánovaně a náhodou, je tak zcela vyloučena. Nutno zdůraznit, že tyto závěry plynou nejen z výpovědi poškozené, ale jsou dokonale objektivizovány videozáznamem bezpečnostních kamer, které jednání obviněného, identifikovaného jeho výpovědí i komparací s oblečením pachatele, detailně zachytily. Obsah tohoto bezpochyby stěžejního důkazu pak dovolatel svévolně dezinterpretoval tvrzením o neprokázaném prvotním úmyslu odcizit batoh (ač v úvodu dovolání popřel i to, že by se skutku vůbec dopustil). Bez nejmenších pochyb se tedy skutek odehrál způsobem nikoli prezentovaným dovolatelem, nýbrž poškozenou a v návaznosti na to i způsobem formulovaným soudem prvního stupně ve výroku jeho rozsudku (dtto viz níže). 18. Nejen touto, ale i dalšími dovolacími námitkami se ostatně odvolací soud ve svém rozhodnutí podrobně zabýval. Celkově je možné konstatovat, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. 19. Námitky obviněného podle jejich obsahu neodpovídají ani (obviněným výslovně formálně neuplatněnému) dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 20. Obviněný totiž soudům vytkl pouze to, že uvěřily pozdější výpovědi poškozené, s jejich skutkovými závěry vyjádřil obecný nesouhlas, popřípadě jim podsouval skutkové závěry, které ani neučinily („extrémní“ strach poškozené). Na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů lze odkázat, pouze stručně Nejvyšší soud shrnuje, že výpověď poškozené nebyla v daném případě nijak podstatným a snad jediným důkazem, neboť k závěru o vině obviněného bylo možné dospět na základě jeho vlastní výpovědi (uvedl, že se na místě v danou dobu nacházel a že vzal poškozené její batoh), kamerového záznamu dokumentujícího maskovaného pachatele, průběh skutku jakož i to, že žádná jiná osoba do domu v danou dobu nevstoupila, a na základě obviněným vydaného oblečení, které se zcela shodovalo s kamerovým záznamem pachatele včetně detailů opotřebení zdobení jeho bundy na zádech. Soudy tak neměly k pochybnostem o vině obviněného naprosto žádný důvod. 21. Přitom je třeba připomenout ke znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že v řízení o dovolání se neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny. Přesně takovou argumentaci však dovolatel v projednávané věci nesnesl, nespecifikoval žádný zjevný rozpor mezi ustáleným skutkovým dějem a obsahem provedených důkazů (ani nedůvodné neprovedení důkazů navrhovaných či procesní nepoužitelnost některého z důkazů provedených), nýbrž se omezil na proklamativní nesouhlas s věrohodností výpovědi poškozené a s průběhem skutku, jak jej obecné soudy uzavřely. Takovou argumentaci rovněž pod zvažovaný dovolací důvod podřadit nelze. 22. Následující část celkově poměrně stručného dovolání byla věnována výroku o trestu, který obviněný považuje za nepřiměřený a nespravedlivý. Je proto třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr․ ř. Ani ten [písm. i)] však obviněný formálně neuplatnil. 23. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takové pochybení však obviněný nevytýkal. Zcela v rozporu s výše uvedeným se pak domáhal v podstatě jen intenzivnějšího zohlednění polehčujících okolností, ač tyto již soudy nižších stupňů zohlednily. 24. V posuzované věci byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, což je trest odpovídající ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku jak z hlediska druhu, tak pokud jde o hranice trestní sazby, která činí dva roky až deset let. Nelze jej proto považovat za trest uložený mimo zákonnou sazbu ani za druh trestu, který zákon nepřipouští. 25. Zásah dovolacího soudu do výroku o trestu nad rámec výše citovaných dovolacích důvodů by přicházel v úvahu pouze výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, aj.). 26. V nyní projednávané věci však taková mimořádná okolnost dána není. Uložený trest se pohybuje pouze mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby a odpovídá závažnosti jednání obviněného, který poměrně brutálně napadl svou (v daný moment) bývalou přítelkyni se lstivým motivem vmanipulovat ji zpět do partnerského vztahu. Není přitom pravda, že by soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem, jak uvádí obviněný. Naopak jeho dosavadní trestní bezúhonnost a řádný život výslovně v odůvodnění svých rozhodnutí uvádějí. Faktem ovšem je, že na straně obviněného správně shledaly více okolností přitěžujících. Vzhledem k absenci jakéhokoli náhledu na spáchanou trestnou činnost u obviněného, který spíše zastával stanovisko, že se k němu poškozená zachovala nevděčně, neboť ji materiálně podporoval, za což očekával, že s ním setrvá v partnerském vztahu, pak dospěly k závěru o nutnosti přímého výkonu uloženého trestu i přes to, že byl obviněný trestán poprvé. Lze uzavřít, že podle názoru Nejvyššího soudu je uložený trest v posuzovaném případě zcela přiléhavý a zjevně nevykazuje známky nespravedlnosti nasvědčující porušení ústavní zásady přiměřenosti trestních sankcí. Již samotná skutečnost, že jde o trest odnětí svobody při dolní hranici trestní sazby za trestnou činnost charakterizovanou výše, vylučuje závěr, že by se mohlo jednat o trestněprávní sankci zjevně nespravedlivou a excesivní. 27. Obviněný v závěru svého dovolání také uvedl, že „ve vztahu k následku trest neplní zásadu subsidiarity trestního práva“. Jde o poněkud zmatečnou formulaci, kterou bez (nepřípustného) dotváření dovolací argumentace nelze vykládat tak, že snad chtěl obviněný uplatnit námitku, podle které skutek nevykazuje dostatečný stupeň společenské škodlivosti, aby mohl být posouzen jako trestný čin. Formulace je zařazena do části, v níž obviněný napadl výrok o trestu a k němu se svým obsahem i váže. Dovolací argumentaci není možné za obviněného v žádném ohledu domýšlet. Dovolání je značně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, který lze podat pouze prostřednictvím obhájce, ze zákonem vymezených důvodů, Nejvyšší soud se proto může zabývat pouze těmi námitkami, které jsou v něm v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. uvedeny (viz č. 46/2013-I Sb. rozh. tr.). Přesto lze pro úplnost konstatovat, že se závažností skutku z hlediska možného uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve svém rozhodnutí správě a dostatečně zabýval odvolací soud (viz str. 7 jeho usnesení). Ani námitky stran přiměřenosti trestu tak nelze pod jakýkoli dovolací důvod podřadit. V. Způsob rozhodnutí 28. Vzhledem k výše uvedenému zjištění, že se námitky obviněného nejen s formálně uplatněným dovolacím důvodem minuly, Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 3. 2026 Mgr. Pavel Göth předseda senátu