7 Tdo 1003/2025-3473 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2026 o dovoláních obviněných 1. G. T., 2. D. S. V. G., 3. I. K., 4. D. V., 5. M. M., podaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2024, sp. zn. 44 To 310/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 102/2020, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných G. T., D. S. V. G., I. K., D. V. a M. M. odmítají. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 6. 2024, č. j. 3 T 102/2020-3109, byli pod bodem 1) obvinění G. T. a D. S. V. G. uznáni vinnými zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 2) obvinění I. K., D. S. V. G. a D. V. uznáni vinnými přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem 3) obvinění M. M. a D. V. uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 4) obvinění M. M. a D. V. uznáni vinnými přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byli odsouzeni obvinění G. T. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců; D. S. V. G. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let; I. K. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, přičemž dále byl obviněné I. K. uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku též peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, když denní sazba činila 500 Kč, tedy celkem 100 000 Kč; D. V. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a dále byl na základě § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému D. V. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním či pracovním poměru u bezpečnostních sborů na dobu tří let; M. M. k úhrnnému trestu odnětí svobody dvou let, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému M. M. uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním či pracovním poměru u bezpečnostních sborů na dobu dvou let. Uvedeným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněné Z. M. Obvodní soud tímto rozsudkem též zprostil podle § 226 písm. a) tr. ř. obviněnou I. K. obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze podané dne 8. 12. 2020, sp. zn 2 KZV 33/2017, pro skutek popsaný v daném rozsudku, v němž byl obžalobou spatřován zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2024, č. j. 44 To 310/2024-3232, k odvolání obviněných I. K., D. V. a M. M. podaným proti rozsudku obvodního soudu v celém rozsahu, který se jich týkal, částečně zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o vině pod body II., IV. a ve výroku o trestech ve vztahu k obviněným I. K., D. S. V. G., D. V., Z. M. a M. M. a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněné I. K., D. S. V. G., D. V. a Z. M. vinnými přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Městský soud dále obviněnou I. K. za uvedený přečin odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, obviněnou D. S. V. G. při nezměněném výroku o vině zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a za shora uvedený přečin k úhrnnému trestu odnětí svobody jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, obviněného D. V. při nezměněném výroku o vině přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za shora uvedený přečin k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, přičemž dále byl obviněnému D. V. na základě § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním či pracovním poměru u bezpečnostních sborů na dobu tří let a obviněného M. M. odsoudil městský soud při nezměněném výroku o vině přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, přičemž též obviněnému M. M. uložil na základě § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním či pracovním poměru u bezpečnostních sborů na dobu dvou let. Městský soud rovněž podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněné D. V. a M. M. obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 2 KZV 33/2017 pro skutek popsaný pod bodem 4. rozsudku soudu prvního stupně, v němž byl spatřován přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Lze doplnit, že zmíněným rozsudkem bylo znovu rozhodnuto též o trestu obviněné Z. M. Podle § 256 tr. ř. pak odvolací soud zamítl odvolání obviněných G. T., Z. M. a D. S. V. G. 3. Uvedených trestných činů se dle zjištění soudů dopustili obvinění v podstatě tím, že: 1) obvinění G. T., Z. M., D. S. V. G. po předchozí žádosti O. M., v té době pobývajícího na území ČR, který byl za předmětný skutek právně kvalifikovaný jako přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku již odsouzen v samostatně vedeném trestním řízení trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 1 T 15/2016, zprostředkovali a zařídili nezákonnou úpravu jeho cestovního pasu Arménské republiky č. XY, s cílem, aby jmenovaný nemusel po uplynutí zákonné lhůty opustit schengenský prostor, kdy nejprve O. M. v přesně nezjištěné době, pravděpodobně v červenci 2015, na nezjištěném místě, požádal obviněného G. T. o zprostředkování úpravy svého cestovního pasu, spočívající v nezákonném dotištění padělků vstupních a výstupních přechodových razítek Slovenské a Maďarské republiky, na žádost obviněného G. T. pak zmíněný cestovní pas převzala v dosud nezjištěné době na nezjištěném místě obviněná Z. M., která do něj u dosud neustanovené osoby ve Spolkové republice Německo nechala na stranu 14, 15 a 24 vyhotovit celkem 7 padělaných otisků přechodových razítek, z toho 2 razítek Slovenské republiky ze dne 14. 11. a 14. 12. 2015, s uvedením hraničního přechodu ve XY, a 5 razítek Maďarské republiky ze dne 21. 7., 10. 9., 1. 11. a 25. 12. 2015 a z 8. 1. 2016, s uvedením hraničního přechodu XY, a poté, co byl O. M. při kontrole prováděné příslušníky Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, dne 11. 1. 2016 v 18:50 hod. na XY v Praze XY zadržen, vyzvedla obviněná D. S. V. G. téhož dne v pozdních večerních hodinách od obviněné Z. M. zmíněným způsobem jeho pozměněný cestovní pas a tento následně osobně předložila na služebnu cizinecké policie v Praze XY, XY, ačkoliv jí bylo známo, že některá přechodová razítka v cestovním pasu jsou padělaná; 2) v přesně nezjištěné době na jaře 2016, na dosud nezjištěném místě, obvinění D. V. a D. S. V. G. oslovili obviněnou I. K., s žádostí, aby navenek vystupovala jako družka občana Ruské federace svědka M. M., usilujícího o získání povolení k přechodnému pobytu na území ČR, přičemž tuto nabídku obviněná I. K. akceptovala a obviněná D. S. V. G. následně dne 17. 8. 2016, v době, kdy pobývala v zahraničí, telefonicky instruovala obviněnou Z. M., aby se spojila s obviněnou I. K., a aby dne 18. 8. 2016 spolu zařídily všechny náležitosti potřebné k vyřízení přechodného pobytu svědka M. M. v ČR, obviněná Z. M. později téhož dne opakovaně prostřednictvím SMS zpráv konzultovala nezbytné kroky s M. M., který byl v minulosti zaměstnán na Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen "OAMP"), který jí poradil některé skutečnosti, jež mají obviněná I. K. a svědek M. M. uvádět v žádosti o povolení k pobytu, obviněná Z. M. následně v tomto směru podrobně telefonicky instruovala obviněnou I. K. i svědka M. M. a o tom, že tak učinila, poté zpětně informovala obviněnou D. S. V. G., následně dne 18. 8. 2016 podala obviněná I. K., společně se svědkem M. M. na pracovišti OAMP v Praze XY, XY, "Žádost pro občany Evropské unie a jejich rodinné příslušníky o povolení k přechodnému pobytu na území republiky", v níž v rozporu se skutečností tvrdila, že je družkou žadatele svědka M. M. a žije s ním ve společné domácnosti, a za tuto službu jí svědek M. M. uhradil minimálně leteckou cestu do Moskvy a zpět v termínu od 14. 8. do 16. 8. 2016 v ceně okolo 14 000 rublů (tzn. podle tehdy platného kurzu přibližně 4 032 Kč), poté, kdy v rámci probíhajícího správního řízení o žádosti o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie byli obviněná I. K. a svědek M. M. na den 17. 1. 2017 předvoláni k výslechu na pobočku OAMP v XY, je na tento úřad doprovodili obviněná D. S. V. G., jako jejich právní zástupkyně, a obviněný D. V., přičemž obviněná D. S. V. G. v průběhu výslechu svědka M. M. v době od 8:50 do 9:33 hod. uskutečnila prostřednictvím mobilního telefonu hovor s obviněným D. V., který společně s obviněnou I. K., čekal v zázemí, díky čemuž byli obeznámeni s průběhem výslechu a obviněná I. K., mohla svou výpověď před úředníky OAMP obsahově sladit s výpovědí svědka M. M., čímž významně eliminovali riziko prozrazení, že vzájemný partnerský vztah toliko předstírají, přičemž všichni obvinění popsanou službu svědku M. M. poskytovali za příslib plnění z jeho strany v přesně nezjištěné výši; 3) obvinění M. M. a D. V. v souvislosti s prověřováním možné násilné smrti osoby M. H. R., který byl dne 17. 10. 2015 nalezen mrtev v řece XY na území Prahy XY, na němž se v souvislosti se svým služebním zařazením na 1. oddělení odboru obecné kriminality SKPV Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy podíleli jako vedlejší zpracovatelé, poté, co se dozvěděli, že v pozůstalosti po zemřelém se nachází mimo jiné rodinný dům na adrese Praha XY, XY, a k němu přilehlý pozemek, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, pro katastrální území XY, na listu vlastnictví XY, přičemž faktické vlastnictví nemovitostí si nárokuje jiná osoba, která dům měla zakoupit a zaplatit, o tomto informovali v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce ledna či února 2016 svého známého advokáta JUDr. Jiřího Bureše, a za účelem opatření majetkového prospěchu osobám, které se bez odpovídajícího právního titulu domáhaly svých majetkových práv na úkor dědiců zesnulého, se s ním dohodli na tom, že zkontaktují pozůstalou manželku zemřelého, svědkyni J. R., a přesvědčí ji, aby se nechala v dědickém řízení právně zastupovat právě uvedeným advokátem a aby akceptovala požadavky osob, které se prohlašovaly za skutečné vlastníky výše uvedených nemovitostí, a chtěli je získat do své dispozice, za tímto účelem obviněný D. V. v přesně nezjištěné době v měsíci únoru 2016 v místě jejího bydliště v XY, XY, navštívil svědkyni J. R. a přivedl s sebou osobu Mgr. Aram Sargsyan, jako právníka z advokátní kanceláře JUDr. Jiřího Bureše, se smyšlenou legendou, že tato advokátní kancelář spolupracuje s policií a na náklady Policie ČR jí pomůže s vyřízením pozůstalosti po zemřelém manželovi, na základě čehož svědkyně J. R. téhož dne podepsala advokátu JUDr. Burešovi plnou moc ke svému zastupování v dědickém řízení; dne 26. 2. 2016 se pak svědkyně J. R. v místě svého bydliště za účasti Mgr. Sargsyana sešla s O. P., který se deklaroval jako faktický vlastník uvedeného domu v Praze XY – XY a přilehlého pozemku, přičemž okolnost, že tyto jsou v katastru nemovitostí zapsány na pana R. vysvětlil jejich vzájemnou ústní dohodou, kdy v době nákupu nemovitostí z blíže nespecifikovaných důvodů nemohly být zapsány na jeho osobu, svědkyni J. R. přitom přislíbil, že pokud dědictví po zemřelém všichni dědicové přijmou a po skončení dědického řízení své podíly na uvedených nemovitostech převedou na něj, vyplatí jim částku 1 000 000 Kč a nechá zrušit zástavní právo na nemovitostech, když i přesto svědkyně J. R. nechtěla dědictví přijmout, snažili se ji k tomu přesvědčit jednak v období nejméně od měsíce května do měsíce října 2016 opakovaně pracovníci advokátní kanceláře JUDr. Bureše, jednak nejpozději dne 6. 11. 2016 v místě výkonu služby v Praze XY, XY, obviněný M. M., s tím, že je nezbytné, aby pozůstalost přijala, že to tak bude pro všechny nejjednodušší, a poté co svědkyně J. R. v měsíci listopadu 2016 vypověděla plnou moc advokátu JUDr. Burešovi ke svému zastupování v dědickém řízení, pozval obviněný M. dne 22. 11. 2016 jejího syna svědka M. R. do studentského klubu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze XY, XY, kde jej znovu přesvědčoval, že přijetí dědictví po zemřelém otci je cesta nejmenšího odporu, a v rozporu se skutečností mu vysvětloval, že advokátní kancelář JUDr. Bureše byla do celé věci nasazena policisty mimo jiné proto, aby se ruskojazyčné skupině dostali blíže, navíc se nabídl jako zprostředkovatel mezi pozůstalými a faktickým majitelem O. P., pokud by svědkyně J. R. nadále nechtěla spolupracovat s advokátní kanceláří JUDr. Bureše; čímž jednali v rozporu s § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, což příslušníkům ukládá povinnost zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména zneužívat ve prospěch vlastní nebo ve prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby. 4. Lze doplnit, že Obvodní soud pro Prahu 8 již dříve ve věci obviněných rozhodl rozsudkem ze dne 5. 1. 2022, č. j. 3 T 102/2020-2609, kterým byli všichni obvinění, krom obviněné I. K., jejíž věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 2 KZV 33/2017, pro všechny skutky v této obžalobě uvedené. Zmíněným rozsudkem obvodní soud zprostil výše specifikované obžaloby též obviněné M. M. a T. C. Na základě odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podaného v neprospěch obviněných proti zprošťujícímu výroku Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil usnesením ze dne 2. 5. 2022, č. j. 44 To 96/2022-2661, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek pod body I., II., III., a IV., ve vztahu ke všem výše uvedeným obviněným (s výjimkou obviněné I. K.) a také vůči obviněnému M. M., dále pak podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Posléze Obvodní soud pro Prahu 8 v předmětné věci rozhodl rozsudkem ze dne 5. 12. 2022, č. j. 3 T 102/2020-2762, kterým byli všichni obvinění podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni podané obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 2 KZV 33/2017, pro všechny skutky v této obžalobě uvedené. Na základě odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podaného v neprospěch obviněných, nikoliv však již obviněného M. M., proti zprošťujícímu výroku Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil usnesením ze dne 30. 8. 2023, č. j. 44 To 93/2023-2840, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněných v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následně rozhodl soud prvního stupně výše uvedeným způsobem. II. Dovolání a vyjádření k nim 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání prostřednictvím obhájců obvinění G. T., D. S. V. G., I. K., D. V. a M. M. Dovolání obviněného G. T. 6. Obviněný G. T. své dovolání opřel o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vyjádřil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu se zakládají na procesně nepoužitelném důkaze. 7. Dovolatel vyjádřil názor, že v dané věci použitý důkaz odposlechem a záznamem o uskutečněném telekomunikačním provozu, operativně označený jako Gaton 1, na němž stojí rozhodnutí nalézacího soudu, je procesně nepoužitelným důkazem. V prvé řadě připomněl, že k pořízení předmětných záznamů došlo v jiné trestní věci, pročež na jejich procesní použitelnost dopadá ustanovení § 88 odst. 6 poslední věty tr. ř. Dále akcentoval, že obviněný, coby uživatel odposlouchávané stanice nedal souhlas s užitím inkriminovaných záznamů, přičemž nebyla splněna podmínka na minimální horní hranici trestní sazby nebo výslovného uvedení posuzovaného trestného činu v ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. Poukázal na skutečnost, že nalézací soud vztáhl použitelnost odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu k Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 77/2013 Sb. m. s., o Protokolu proti pašování přistěhovalců po zemi, po moři a letecky doplňujícím Úmluvu Organizace spojených národů proti nadnárodnímu organizovanému zločinu (dále jen Protokol). Dovolatel však kategoricky odmítl, že by se jednalo o mezinárodní smlouvu, která by dopadala na jednání kladené mu za vinu. 8. Obviněný v nastíněném směru konstatoval, že pašováním přistěhovalců se podle čl. 3 Protokolu rozumí zprostředkování nedovoleného vstupu osoby na území smluvní strany, avšak upozornil, že tímto způsobem nejednal, neboť nikomu nezprostředkoval nedovolený vstup do ČR, když podle Protokolu se tímto rozumí překročení státní hranice. Dále vyzdvihl čl. 6 Protokolu, který užívá pojmu pašování přistěhovalců v množném čísle, z čehož jazykovým výkladem dovodil, že se vztahuje toliko na případy pašování dvou a více přistěhovalců, nikoliv pouze jediné osoby. Své stanovisko doplnil argumentem, že pokud by se měl Protokol vztahovat též na pašování jediné osoby, musel by obsahovat slovní spojení pašování přistěhovalce. Obviněný přitom považoval za nutné předestřené pochyby o správném výkladu vzpomínaných článků Protokolu překlenout výkladem ve svůj vlastní prospěch jakožto osoby obviněné. 9. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dovolání obviněných D. S. V. G. a D. V. 10. Obvinění D. S. V. G. a D. V. podali společně proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, které opřeli o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť vyjádřili názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech či ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dále uvedli, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž došlo k naplnění procesních podmínek stanovených zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Obvinění však rovněž namítali porušení jejich práva na spravedlivý proces. 11. V prvé řadě dovolatelé brojili proti postupu odvolacího soudu, který dle jejich mínění nabádal soud prvního stupně ke změně názoru skrze poukazy na zdánlivou nedostatečnost odůvodnění zprošťujících rozsudků a naváděl nalézací soud k tomu, jak konkrétně hodnotit jednotlivé důkazy a jaké skutkové závěry má z důkazů vyvodit. Soud prvního stupně pak v očích obviněných pochybil, když podlehl popsanému nátlaku a napotřetí, zcela překvapivě a bez racionálního zdůvodnění všechny obviněné odsoudil, přičemž argumentačně se spokojil toliko s odkazem na názor odvolacího soudu. Taktéž poukázali na nevhodnost postupu městského soudu, když tento nenapravil vady vyskytující se v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, byť předchozí dva zprošťující rozsudky pro vady zrušil. Na základě uvedeného dospěli k přesvědčení, že nastíněným postupem došlo k narušení zásady volného hodnocení důkazů, zasažení do práva na soudní ochranu obviněných a k narušení principu presumpce neviny, přičemž odkázali na relevantní judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP). 12. Dále obvinění namítali, že soudy obou stupňů v průběhu řízení opomenuli řadu podstatných důkazů, určujících pro naplnění znaků skutkové podstaty předmětných trestných činů. Kritizovali, že ve vztahu k odposlechům z akce GATON 01 soud bez patřičného odůvodnění hodnotil jen malou část z celkového počtu provedených odposlechů, přičemž obsah hodnocených odposlechů deformoval a jejich části vytrhl z celkového kontextu. Bez vyhodnocení soudem prvního stupně, po jejich soudu, zůstal též důkaz v podobě pobytového oprávnění svědka M. M., který obvinění považovali za zásadní pro otázku naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 341 tr. zákoníku. Obvinění nesouhlasili taktéž se závěry soudů ve vztahu k hodnocení hovoru mezi dovolateli ze dne 17. 1. 2017, když špatná kvalita zvuku, obecnost hovoru a vzdálení se obviněného D. V. od obviněné I. K. dosvědčuje, že tímto nemohl být obsah výslechu svědka M. M. zpřístupněn obviněné I. K., přičemž poukázali na absentující informace o hodnocení předmětného důkazu. Brojili rovněž proti tomu, že soud druhého stupně nevyhověl důkaznímu návrhu na přehrání nahrávek pořízených svědkem M. R. v odvolacím řízení, přestože tyto nedostatečně hodnotil soud prvního stupně a jejich obsah mohl významně ovlivnit hodnocení svědeckých výpovědí svědků J. R. a M. R., neboť by tímto způsobem byla prokázána jejich nevěrohodnost. Poukázali přitom na chybné vyjádření odvolacího soudu k této námitce, když patrně zaměnil vzpomínané nahrávky za pořízené odposlechy. Dále vytkli nedostatečné, či dle jejich názoru chybné vyhodnocení důkazů v podobě svědecké výpovědi svědka M. M., fotografií svědka M. M. a obviněné I. K., plné moci ze dne 14. 10. 2016 a souvisejících podkladů, svědecké výpovědi svědka V. M. a svědeckých výpovědí svědků J. R. a M. R., u nichž zvláště kritizovali absenci vyhodnocení věrohodnosti, přičemž poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 375/06. 13. Dovolatelé následně kritizovali způsob hodnocení provedených odposlechů, především změnu jejich časové souslednosti a deformaci obsahu. Posléze akcentovali, že z obsahu vzpomínaných odposlechů nevyplývá žádné podstatné zjištění ve vztahu k vytýkaným skutkům a hovor z 15. 12. 2015 v 18:22 hod., se dle jejich přesvědčení vůbec netýká osoby O. M. Dále připomněli, že obviněná vystupovala v dané věci jako právník advokátní kanceláře, tedy se na ni vztahovala povinnost zákazu prověřování pravdivosti nebo úplnosti skutkových informací poskytnutých klientem bez souhlasu klienta, přičemž z ničeho nevyplývá, že by měla být seznámena se skutečností, že některá razítka v pasu pana O. M. byly falzy. 14. Námitky dovolatelů směřovaly i proti použitelnosti odposlechů telefonního čísla obviněného G. T., neboť namítli, že Protokol není mezinárodní smlouvou, nýbrž jen pouhou proklamací, pročež nemůže založit použitelnost předmětného odposlechu v posuzované věci podle § 88 odst. 1 a 6 tr. ř. Nadto pak dle názoru odvolatelů nelze zmíněný dokument vztáhnout na skutky právně kvalifikované podle § 348 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. S odkazem na čl. 4 vzpomínaného Protokolu zdůraznili, že rozsah jeho použití je omezen na případy, kdy jsou trestné činy nadnárodní povahy a zahrnují organizovanou zločineckou skupinu, což v dané věci nebylo prokázáno. Nadnárodní povahou trestného činu se přitom dle mínění obviněných rozumí jen situace, kdy dojde k překročení hranic několika přistěhovalci a činnost je páchána na území několika států. Vyzdvihli, že objekt trestných činů podle § 341 a 348 tr. zákoníku je podstatně odlišný od zájmu chráněného zmíněným Protokolem, přičemž odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 6 Tdo 151/2015. 15. Dovolatelé taktéž rozporovali právní posouzení předmětných skutků, přičemž ve vztahu ke skutku popsaném pod bodem 1), dle jejich mínění, skutková věta neobsahovala úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění skutkové podstaty rozhodného trestného činu, jelikož chyběly informace o tom, padělků jakých konkrétních razítek a v jakém konkrétním pasu si měla být obviněná vědoma, a na základě čeho měla zmíněnou vědomost nabýt, přičemž poukázali na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k problematice dostatečné precizace skutkové věty v odsuzujícím rozsudku. Ve vztahu k tomuto skutku rovněž rozporovali naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu, neboť obviněná nejednala jako člen organizované skupiny, naopak toliko jako právnička advokátní kanceláře vykonávala své povolání. Zdůraznili přitom, že soudy obou stupňů nijak neodůvodnily, v čem spatřovali naplnění zbývajících znaků organizované skupiny, mimo numerickou podmínku jejích členů. 16. Nesprávné právní posouzení detekovali dovolatelé rovněž ve skutku popsaném pod bodem 2), poněvadž dle názoru obviněných vytýkaný skutek nenaplňoval žádnou z možných alternativ identifikovaných judikaturou, protože trestný čin podle § 341 tr. zákoníku nelze spáchat napomáháním v neoprávněném pobytu cizinci, který se zdržuje na území ČR oprávněně, přičemž svědek M. M. měl v době předmětného skutku platné povolení k pobytu ze Slovenska, přičemž tedy mohl legálně pobývat na území Schengenského prostoru. Také popis tohoto skutku ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku obvinění kritizovali pro absenci podstatného znaku v podobě úmyslu přesahujícího objektivní stránku trestného činu směřujícího k získání neoprávněného majetkového nebo jiného prospěchu. Odmítli pak, že by s takovýmto úmyslem jednali. V nastíněném směru taktéž vyjádřili přesvědčení, že zmíněný prospěch motivující jednání pachatele musí být prokazatelný, nesmí se pohybovat jen v bagatelní výši a pachatel jej musí reálně získat, přičemž upozornili, že nebyl prokázán reálný zisk plnění na straně obviněných. Odmítli rovněž, že by neoprávněný prospěch mohl spočívat v zaplacení letenek a dalších pozorností obviněné I. K. svědkem M. M., neboť tímto způsobem se zmíněný svědek obviněné I. K. toliko dvořil a usiloval o její přízeň. Dovolatelé taktéž zavrhli vlastní vědomost o tom, že svědka M. M. a obviněnou I. K. nespojuje skutečný partnerský vztah. V návaznosti na již předestřené námitky neexistence organizované skupiny, jejímiž by obvinění mohli být členy, tito posléze vytýkali soudům obou stupňů, že nevzali v potaz otázku promlčení skutku popsaného pod bodem 2), jelikož při této mírnější právní kvalifikaci skutku, by již muselo dojít k promlčení skutku. V neposlední řadě též dovolatelé brojili proti popisu skutku označeného pod bodem 2), protože tento se, dle jejich mínění, částečně zakládá na úředním záznamu o podaném vysvětlení, tedy procesně nepoužitelném důkazu. Z hlediska samotného skutku obvinění odmítli, že by jednali popsaným způsobem, přičemž vzájemný telefonický kontakt v inkriminovanou dobu označili za náhodný a nevědomý. 17. Co se týče skutku popsaného pod bodem 3), obviněný kategoricky popřel, že by jednal v napadeném rozsudku vymezeným způsobem, přičemž uvedl, že dosažená skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech a odvolacímu soudu vytkl, že dostatečně nerozlišoval mezi jednáním jednotlivých osob. Dovolatel připustil pouze to, že na schůzku v únoru 2016 přivedl právníka a sám byl přítomen této schůzky, oboje na žádost svědkyně M. R., v čemž nespatřoval nic nezákonného. Dále souhlasil, že poskytl jmenované svědkyni rady ohledně bezpečnostních opatření v souvislosti s dalším postupem v předmětné věci. Namítl rovněž, že v době vzpomínané schůzky ještě nebyly známy požadavky jiných osob, k jejichž akceptaci měl jmenovanou svědkyni přesvědčovat. Z hlediska naplnění skutkové podstaty rozhodného trestného činu formuloval výhradu, že z jeho strany nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu, poněvadž nejednal v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. 18. Závěrem proto obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud shledal podané dovolání důvodným a zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2024, č. j. 44 To 310/2024-3232, krom bodu B, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 6. 2024, č. j. 3 T 10/2020-3109, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněné I. K. 19. Obviněná I. K. opřela své dovolání o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jelikož vyjádřila názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, současně jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a taktéž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 20. Primárně dovolatelka protestovala proti postupu odvolacího soudu, který dle jejího mínění, skrze implicitní závazné pokyny, nepřípustně zasahoval do hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Soud prvního stupně pak, dle mínění obviněné, toliko převzal závěry soudu vyššího stupně ve vztahu ke skutkovým zjištěním, čímž došlo k nepřípustnému narušení zásady volného hodnocení důkazů, když soud druhého stupně prosadil vlastní hodnocení důkazů, které však provedl výhradně soud nalézací, přičemž popsaný názor opřela o relevantní judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Dále poukázala na nevhodnost postupu městského soudu, když tento nenapravil vady vyskytující se v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, byť předchozí dva zprošťující rozsudky pro vady zrušil. Soudu prvního stupně dovolatelka vytkla i pochybení, v jehož důsledku vznikly rozdíly mezi ústně vyhlášenou podstatnou částí odůvodnění rozsudku a jeho písemným vyhotovením, protože nalézací soud se omezil na prosté zkonstatování závěrů a pokynů odvolacího soudu, aniž by je doplnil vlastním hodnocením a popisem klíčových myšlenkových pochodů. Uvedla též, že soudy se nedostatečně vypořádaly s její obhajobou a v jejím rámci vznesenými námitkami. 21. Obviněná posléze vyjádřila přesvědčení, že z provedených důkazů vůbec nevyplynulo, že by jednala v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch. Odmítla přitom, že by se příslib svědka M. M., že se odmění obviněné D. S. V. G., vztahoval i na její osobu, což představuje pouhou domněnku soudu druhého stupně. Představu, že prospěch spočíval v zaplacení letenek obviněné do Moskvy a zpět, společně s dalšími pozornostmi označila za absurdní. Za důkazně nepodložené považovala rovněž své členství v organizované skupině. Skutková zjištění, dle názoru dovolatelky, navíc soudy založily na procesně nepřípustném důkazu v podobě obsahu odposlechů, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro jejich použití. Vyjádřila mínění, že Protokol není vůbec mezinárodní smlouvou, a zmíněný dokument nedopadá na jednání vytýkané obviněné. Nadto projevila obviněná názor, že nedošlo k naplnění podmínek pro použití předmětného protokolu, jelikož by dle jeho čl. 4 muselo dojít ke spáchání trestného činu nadnárodní povahy, se zapojením organizované zločinecké skupiny, přičemž vytyčené podmínky nebyly naplněny. 22. Dovolatelka taktéž odmítla, že by se dopustila jakéhokoliv protiprávního jednání, byť jen v rovině přestupku. Připomněla, že svědek M. M. se na území ČR, v souladu s povolením k pobytu v Schengenském prostoru, nacházel zcela legálně, tudíž nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 341 tr. zákoníku. Poukázala přitom na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu k danému deliktu, zatímco její výklad ze strany soudů v projednávané věci označila za účelový. 23. Závěrem proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a tomuto věc vrátil k dalšímu řízení. Dovolání obviněného M. M. 24. Obviněný M. M. opřel své dovolání o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., neboť vyjádřil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, souběžně jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, rovněž ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V neposlední řadě obviněný uvedl, že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně, třebaže v řízení mu předcházejícím vyvstaly shora popsané důvody dovolání. 25. Dovolatel předně namítl, že některými z vad, pro něž v průběhu trestního řízení zrušil soud odvolací předchozí dva zprošťující rozsudky soudu nalézacího, trpěl i napadený odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, z čehož vyplývá znatelně odlišná úroveň požadavků kladených na rozsudek prvostupňového soudu ze strany odvolacího soudu, a to v závislosti na rozhodnutí o vině. Dále zdůraznil nedostatečnost odůvodnění tak výrazné změny názorů ze strany nalézacího soudu a vyslovil mínění, že odvolací soud zrušujícími rozhodnutími fakticky, byť implicitně, donutil podřízený soud k přehodnocení skutkových i právních závěrů a vnutil mu svůj pohled na hodnocení konkrétních důkazů. Vyzdvihl, že podobným postupem došlo k narušení zásad bezprostřednosti, volného hodnocení důkazů a též presumpce neviny, přičemž odkázal na vybranou judikaturu ESLP a Ústavního soudu. 26. Z hlediska hmotněprávního posouzení obviněný vytkl soudům obou stupňů, že se dostatečně nezabývaly otázkou, zda byly naplněny znaky v podobě speciálního subjektu a protiprávního výkonu pravomoci. Upozornil přitom, že vystupování úřední osoby jen z titulu její funkce nelze ztotožňovat s výkonem pravomoci, což platí i pro případy, kdy zmíněná úřední osoba těží ze svého postavení, aniž by vykonávala pravomoc. Akcentoval nezbytnost, aby se pachatel dopustil trestného činu v souvislosti se svou pravomocí a odpovědností, poněvadž nestačí, jestliže někdo sice má obecně postavení úřední osoby, leč při jednání, které má zakládat jeho trestní odpovědnost za zneužití pravomoci úřední osoby, nevykonává žádnou pravomoc, kterou by mohl autoritativně a efektivně ovlivnit činnost jiného subjektu, v návaznosti na což odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 279/2016. Obviněný namítl, že informaci o majetku pozůstalého R. získal v rámci plnění úkolů, a navíc se jednalo o informaci veřejnou, evidovanou ve veřejném seznamu, která tudíž nemohla podléhat žádnému utajení. Využití této informace ze strany dovolatele posléze proběhlo mimo jeho činnost příslušníka policejního orgánu, resp. bez návaznosti na jeho pravomoci, neboť informaci měl získat při plnění úkolů, avšak její sdělení s tímto výkonem nesouviselo. Také nátlak vykonávaný na svědky J. R. a M. R., vztahující se k postupu v rámci dědického řízení a následnému nakládání s takto nabytým majetkem, dle mínění obviněného nesouvisel s výkonem jeho pravomoci, jelikož se tato činnost pojila s dědickým řízením, v němž jako policista nemohl realizovat svou pravomoc. Dovolatel přitom vyzdvihl, že pojem plnění úkolů v rámci pravomoci je znatelně užší než pojem obstarání věcí veřejného zájmu. Uzavřel tedy, že v posuzované věci neexistoval vztah mezi jeho jednáním a konkrétními, jemu svěřenými pravomocemi. 27. Obviněný brojil též proti závěrům soudů ohledně naplnění subjektivní stránky, když připomněl, že úmysl pachatele rozhodného trestného činu se musí vztahovat k prospěchu neoprávněnému a kritizoval soudy za nejasné vymezení tohoto prospěchu. Z hlediska neoprávněnosti pak vyjádřil přesvědčení, že v řízení nebylo prokázáno, že by zesnulý R. skutečně vlastnil předmětnou nemovitost, poněvadž zápis v katastru nemovitostí má toliko deklaratorní, nikoliv konstitutivní účinky. Dle dovolatele tak nelze učinit závěr o neoprávněnosti daného prospěchu, protože nebylo zjištěno, zda jiné osoby skutečně neměly právní nárok na vzpomínanou nemovitost. Dále odmítl, že by přijetím dědictví pozůstalými či následným převodem takového majetku mohla jiná osoba získat neoprávněný prospěch, obzvláště, mělo-li dojít k převodu za úplatu. Pro úplnost též zdůraznil, že prospěch musí vést k objektivnímu vylepšení pozice příslušné osoby, tudíž nepostačuje výhradně vnitřní a poměrně nepatrný užitek, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 590/2024, nebo sp. zn. 7 Tdo 659/2014. Akcentoval, že takovouto změnu ovšem nemohlo přinést sdělení veřejně dostupné informace ze strany obviněného, případně podání informace osobám, které již touto informací disponovaly. Z výše uvedeného dovodil dovolatel, že popis skutku v odsuzujícím rozsudku není dostatečný pro soudy užitou právní kvalifikaci. 28. Dovolatel dále namítl, že se k celé věci nemohl blíže vyjádřit ve své výpovědi, neboť by porušil povinnost mlčenlivosti vyplývající mu z § 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a ze zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Pro výše uvedené tedy nemohl plně realizovat svá obhajovací práva, a došlo tak k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soudu prvního stupně dovolatel vytkl, že opomněl hodnotit svědeckou výpověď svědka V. M. Obviněný rovněž odmítl procesní použitelnost soukromých nahrávek pořízených svědkem M. R., když vyjádřil mínění, že v daném případě zásah do práva na soukromí dovolatele a jiných osob nemůže obstát v ústavním testu proporcionality. Nastíněné přesvědčení přitom z notné části vyvodil z informací, které nemohl soudu sdělit, protože musel zachovat již zmiňovanou povinnost mlčenlivosti. V návaznosti na uvedené kritizoval nedostatečný rozsah provedeného dokazování, jelikož dle jeho názoru měly být provedeny další důkazy k objasnění skutkového stavu, například výslech J. M., vedoucího 1. oddělení OOK SKPV hl. města Prahy, s nímž měly být konzultovány jednotlivé kroky dovolatele, provedení konfrontace obviněných se svědky a přehrání výše zmíněných soukromých nahrávek. Za vadné označil též rozhodnutí odvolacího soudu, když tento zamítl návrhy na doplnění dokazování právě výslechem svědků M. R. a J. R., stejně jako přehráním inkriminovaných soukromých audionahrávek. Dále brojil proti přístupu nalézacího soudu, poněvadž soud dostatečně nepopsal v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, jak vzpomínané soukromé audionahrávky hodnotil. Tento nedostatek, dle mínění dovolatele, nenapravil ani odvolací soud, který nadto zaměnil předmětné audionahrávky za odposlechy v dané věci provedené a odmítl nahrávky znovu přehrát, třebaže k důkaznímu návrhu byl přiložen popis nesrovnalostí mezi reálným obsahem nahrávek a popisem jejich obsahu. Dovolatel také zdůraznil, že prakticky totožnou námitku státního zástupce v předchozí fázi řízení shledal odvolací soud za důvodnou. 29. Obviněný posléze tvrdil, že přepis obsahu nahrávek, obsažený ve spise, je ve zjevném rozporu s jejich skutečným obsahem, zejména z nahrávek vůbec nevyplývá, že by obviněný a obviněný D. V. nutili svědka M. R. a svědkyni J. R. k přijetí dědictví, došlo tudíž k deformaci důkazu. Podle dovolatele naopak obsah nahrávek odkrývá nepravdivost a účelovost výpovědí svědků M. R. a J. R. Rovněž nepovažoval za relevantní skutečnost, že v řízení před nalézacím soudem se nikdo z obviněných nedomáhal přehrání vzpomínaných soukromých nahrávek, jelikož odsouzení spoléhali na to, že zmíněný důkaz byl soudem prvního stupně, v rámci předchozích rozhodnutí, hodnocen v jejich prospěch, přičemž jiný přístup neplynul ani z kasačního rozhodnutí odvolacího soudu. 30. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí v odsuzující části, tedy v bodu III. obžaloby, a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podaným dovoláním 31. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření nejprve obecně konstatoval, že toliko obviněná D. S. V. G. uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. důvodně, zatímco ostatní obvinění jej neuplatnili přiléhavě, popř. jej nevhodně opomenuli. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak neshledal v dané věci žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak dospěl k závěru, že během proběhlého řízení byl skutkový stav zjištěn řádně, bez důvodných pochybností, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., když takto provedené důkazy soudy rovněž řádně hodnotily, přičemž v podrobnostech odkázal na skutková zjištění soudů obou stupňů. Připustil sice nedostatky v minimalistickém způsobu popisu hodnocení důkazů a vypořádání se s námitkami obhajoby, stejně jako samotného popisu skutkového děje, leč upozornil, že v návaznosti na tyto vady soud druhého stupně částečně zrušil rozsudek soudu nalézacího a sám ve věci nově rozhodl. Uzavřel, že navzdory dílčím nedostatkům jsou závěry v rozsudku soudu prvního stupně přezkoumatelné a jednoznačně z nich plyne, z jakých důkazů soud při svém rozhodování vycházel. 32. Za relevantní výhrady podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označil státní zástupce zejména namítanou procesní nepoužitelnost pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, avšak neztotožnil se s nimi. Dle jeho názoru soudy správně nazíraly účel Protokolu v podobě předcházení zprostředkování nedovoleného vstupu osob cizí národnosti na území České republiky, přičemž projednávaná trestná činnost bezprostředně souvisela se snahou umožnit cizinci nedovoleně pobývat na území České republiky. Odmítl pak výklad obviněných, podle něhož Protokol dopadá výhradně na situace, kdy se jedná o více přistěhovalců, tedy vícero osob, jelikož podle čl. 3 písm. a) Protokolu se pašováním rozumí zprostředkování nedovoleného vstupu osoby na území smluvní strany, tedy podmínka mnohosti osob z něj nevyplývá. Zavrhl rovněž argumentaci, podle níž nemohl být protokol na danou situaci použit, neboť cizinec se na území České republiky již nacházel, když poukázal na znění čl. 6 Protokolu. Připomněl, že na skutku pod bodem 1) přitom bylo zainteresováno více obviněných, kteří měli rozdělené jednotlivé úkoly, pročež závěry soudů o existenci organizované skupiny považoval za opodstatněné. S ohledem na účast obviněných na organizované skupině, dospěl státní zástupce i k závěru o neopodstatněnosti námitky směřující k promlčení trestní odpovědnosti. 33. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněných I. K., D. V. a D. S. V. G, že svým jednáním nenaplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř., protože nejednali v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch. Poukázal totiž na skutečnost, že zejména z výslechu svědka M. M. vyplynul jeho úmysl přinejmenším některým z obviněných se odměnit, přičemž obvinění danou situaci takto vnímali. Státní zástupce dále zdůraznil, že konkrétní podoba prospěchu nemusí být předem smluvena, nýbrž postačuje legitimní očekávání prospěchu ze strany pachatele. Za podstatné nepovažoval ani to, zda by prospěch získali jen někteří obvinění, neboť tito jednali v rámci organizované skupiny. 34. K námitkám obviněných M. M. a D. V., že jejich jednáním, popsaným pod bodem 3) nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, státní zástupce upozornil, že pravomocí úřední osoby se rozumí taktéž její vadný výkon nebo právě její zneužití. Pachatel se proto nemůže zbavit vlastní odpovědnosti s argumentací, že jeho jednání nebylo výkonem pravomoci, jelikož šlo o zjevné zneužití práva, čímž v popsaném případě bylo tvrzené nebezpečí hrozící poškozeným s tím, že raději mají disponovat s majetkem určitým způsobem za účasti advokátní kanceláře, jejíž činnost pramení přímo z domluvy s Policií ČR. Zdůraznil, že v proběhlém řízení soudy bezpečně prokázaly, že obvinění M. M. a D. V. nejednali s kladnými úmysly ve vztahu ke svědkům J. R. a M. R., nýbrž toliko usilovali o urychlení dispozice s majetkem po zesnulém, aby byl jiným osobám opatřen neoprávněný prospěch, z čehož plyne úmysl daných osob. V neposlední řadě státní zástupce zavrhl též námitky, že nebylo přesně zjištěno, jaký konkrétní prospěch měli obvinění získat, za podstatnou naopak označil skutečnost, že obvinění jednali s úmyslem opatřit profit z nemovitosti jiným osobám, než které na něj měly potenciálně nárok z titulu dědictví. 35. Státní zástupce s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že podaná dovolání jsou, v části, v níž námitky obviněných odpovídají dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. zjevně neopodstatněná. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podaná dovolání, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., odmítl. Replika obviněných D. S. V. G. a D. V. k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství 36. Obvinění využili možnost uplatnit repliku a vyjádřili se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s nímž se neztotožnili. Zejména státnímu zástupci vytkli, že se ve svém vyjádření omezil toliko na stručnou rekapitulaci průběhu řízení, shrnutí vybraných námitek dovolatelů, k nimž připojil pouze obecné závěry vyplývající z judikatury, aniž by se vyjádřil k samotnému jádru věci. Taktéž kritizovali, že se fakticky nevypořádal s valnou většinou argumentace obviněných, obsaženou v podaném dovolání. Zdůraznili, že pouhá mnohost skutků a obviněných v trestním řízení nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti věnovat pozornost každému z obviněných ve vztahu k jednotlivým skutkům individuálně, přičemž každému obviněnému je potřeba přičítat výhradně jeho vlastní jednání a zavinění. 37. Dovolatelé brojili proti způsobu, jakým se státní zástupce vyjádřil k jejich námitkám podřazovaným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jen zrekapituloval obecná východiska a nezabýval se konkrétními námitkami obviněných. Rovněž poukázali na rozpor v jeho vyjádření, když připustil, že soud prvního stupně většinu důkazů toliko popsal, leč nerozvedl způsob jejich hodnocení, avšak zároveň dospěl k závěru o zákonnosti daného rozhodnutí. Dovolatelé zopakovali většinu svých dovolacích námitek, přičemž ve vztahu k odposlechům zavrhli argumentaci státního zástupce jako mylnou, poukazujíce na fakt, že každý z odposlechů byl nařízen samostatně, v rámci odlišného trestního řízení. I v tomto směru pak státnímu zástupci vytkli, že nereagoval na námitky obhajoby ohledně použitelnosti Protokolu na posuzovanou věc. 38. Nesouhlas vyjádřili též s úvahami státního zástupce o existenci organizované skupiny a zapojení obviněných do její struktury, přičemž akcentovali, že zcela absentuje zdůvodnění, z čeho soudy existenci organizované skupiny dovodily, zejména znaky v podobě dělby úkolů, trvalosti a vnitřní struktury. Obvinění vyjádřili nevoli nad postupem státního zástupce také proto, že se ve svém vyjádření opomněl vypořádat s námitkami obviněných proti právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 2). Dle dovolatelů reagoval výhradně na problematiku subjektivní stránky předmětného trestného činu, leč s tímto závěrem se neztotožnili. Obvinění naopak setrvali na přesvědčení, že prospěch musí být konkrétně vymezen, poněvadž jinak by došlo k rozostření hranice mezi fikcí a skutkovou realitou, což by odporovalo základním zásadám trestního práva. Dále vyjádřili mínění, že ani státní zástupce nedokázal vysvětlit, z čeho soudy dovodily nezákonnost zmíněného prospěchu, k němuž měl směřovat úmysl obviněných. Zároveň odmítli, že by postačovalo vztažení nastíněného prospěchu k organizované skupině jako celku, bez naplnění vzpomínaného znaku skutkové podstaty u každého z dovolatelů. 39. Výhrady obviněných směřovaly též proti vyjádření státního zástupce s poukazem na to, že se vůbec nevypořádal se vznesenými námitkami týkajícími se důkazů, které soudy opomněly, nebo dokonce deformovaly. Rovněž vyzdvihli, že státní zástupce vůbec nereagoval na námitky vznesené obviněným D. V. v souvislosti se skutkem popsaným pod bodem 3) a vyjádřil se jen k námitkám obviněného M. M., jehož jednání ostatně obviněnému D. V. přičítal. Dále zdůraznili, že v rámci činnosti v zájmovém prostředí je policista oprávněn zastírat svoji příslušnost k policii a skutečný účel své činnosti, což by mělo být zohledněno v posuzované věci. 40. Na závěr pak obvinění rekapitulovali své výhrady proti postupu odvolacího soudu, který dle jejich názoru vnucoval své závěry o hodnocení konkrétních důkazů, jež však sám neprovedl soudu nalézacímu, přičemž soud prvního stupně se fakticky vůbec nevypořádal s tím, že ve svém odsuzujícím rozsudku zcela změnil hodnocení zásadních důkazů a přijal notně odlišné skutkové závěry. Poukázali přitom na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v civilních věcech, z nichž plyne povinnost soudu s mimořádnou pečlivostí se vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a právními závěry, na kterých založil svá dřívější rozhodnutí, a to v rozsahu, v jakém se od nich chystá odchýlit. Dle jejich mínění by se předestřený postup měl tím spíše uplatnit i v trestním řízení. Ve vytyčeném směru pak svou argumentaci doplnili poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 230/2025. 41. Z výše popsaných důvodů setrvali obvinění na podaném dovolání, nicméně nově Nejvyššímu soudu navrhli, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze (vyjma bodu B) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 a současně vydal podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozsudek, jímž zprostí obviněné obžaloby podle § 226 tr. ř. Dle názoru obviněných byly pro skutek pod bodem 1) dány důvody zproštění podle § 226 písm. a), b) tr. ř., pro skutek 2) důvody podle § 226 písm. a), b), e) tr. ř. a pro skutek pod bodem 3) důvod podle § 226 písm. a) tr. ř. Eventuálně pak navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil obě rozhodnutí a přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž soudu navrhli ke zvážení postup podle § 265l odst. 3 tr. ř., tedy aby nalézací soud věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Replika obviněného M. M. k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství 42. Obviněný využil možnost uplatnit repliku a vyjádřil se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s nímž se neztotožnil. Upozornil, že státní zástupce ve svém rozboru vycházel ze skutkových zjištění dosažených soudy, leč odmítl, že by zejména naplnění subjektivní stránky příslušnou formou zavinění soudy důkazně podložily. Vyjádřil mínění, že státní zástupce ve svém vyjádření vycházel z popisu skutku, na němž postavil své argumentační závěry, avšak tento popis, dle názoru dovolatele, neodpovídá realitě, kterou on, jakožto přímý účastník skutkového děje, může nejlépe dokumentovat. Závěry státního zástupce pak komplexně odmítl pro jejich spekulativnost a toliko pravděpodobnostní kvalitu i význam. Na závěr zdůraznil, že jeho vina nebyla bez důvodných pochybností prokázána. 43. Z výše uvedených důvodů setrval obviněný na podaném dovolání. III. Přípustnost dovolání 44. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání K námitce porušení práva na spravedlivý proces 45. Hned několik dovolatelů ve svých podáních formulovalo námitku, že soud odvolací nepřípustně zasahoval do způsobu hodnocení konkrétních důkazů nalézacím soudem, třebaže sám zmíněné důkazy neprovedl, čímž narušil nejen zásadu volného hodnocení důkazů, avšak též zásadu presumpce neviny, neboť výsledkem popsaného postupu došlo k odsouzení obviněných pro výše vymezené trestné činy. Odvolací soud přitom neměl při ukládání nepřípustných pokynů soudu prvního stupně postupovat přímo a formulovat svá stanoviska výslovně, leč činit tak skrytě, zejména skrze opakované pokyny obecné povahy ve vztahu ke způsobu hodnocení výsledků provedeného dokazování a aplikaci odlišného standardu kvality na rozhodnutí podle toho, zda byly osvobozující či zprošťující. Dovolatelé rovněž zdůraznili, že soud nalézací se v odůvodnění svého posledního rozsudku v dané věci, ze dne 5. 6. 2024, č. j. 3 T 102/2020-3109, dostatečně nevypořádal s vlastním předchozím odlišným hodnocením důkazů, jelikož absentovalo řádné odůvodnění nově přijatých závěrů. 46. Nejvyšší soud považuje za nezbytné zaobírat se touto námitkou dovolatelů, podle které mělo dojít k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Nepřípustné zavazování soudu prvního stupně soudem odvolacím prostřednictvím zastřených závazných pokynů, jak hodnotit výsledky provedeného dokazování, by totiž skutečně odporovalo ústavně garantovanému právu obviněných na spravedlivý proces, zejména ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 40 odst. 2 Listiny. 47. V nastíněném smyslu Nejvyšší soud nejprve obecně konstatuje, že nic nebrání odvolacímu soudu vyjadřovat se k hodnocení důkazů soudem nalézacím, přičemž dokonce může soudu prvního stupně závazně uložit, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, popř. aby zopakoval vybrané důkazy nebo provedl nové. Nicméně odvolací soud nemůže zrušit rozhodnutí soudu nalézacího jen z toho důvodu, aby prosadil vlastní hodnocení důkazů a z toho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění (viz například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11, či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). Odvolací soud při vrácení věci soudu prvního stupně taktéž může poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit ho, čím se znovu zabývat a které skutečnosti vzít v potaz. Nesmí mu však udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, a tak v rozporu se zákonem předjímat výsledek řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). 48. Zmíněná instrukce přitom nemusí být uložena výslovně, nýbrž se může jednat i o takový pokyn, kterým odvolací soud usiluje o prosazení vlastního hodnocení důkazů zastřeně, mimo jiné zejména tím, že soudu prvního stupně nepřímo naznačuje, jaká skutková zjištění či způsob hodnocení konkrétních důkazů by před odvolacím soudem obstály, nebo mu uloží pokyn, který považuje za nezbytný pro objektivní objasnění věci, avšak poté, co jej soud prvého stupně nesplní, ale změní svá skutková zjištění ke spokojenosti odvolacího soudu, na jeho splnění netrvá, či uplatňuje rozdílný standard přísnosti ve vztahu k argumentaci soudu prvého stupně podle toho, zda se týká skutkových závěrů, s nimiž sám souhlasí, či nikoliv, nebo slevuje ze svých původně vysokých požadavků na odůvodnění, jakmile soud prvého stupně přijme jím preferované závěry, případně změní-li soud prvého stupně svůj závěr, který původně logicky a přesvědčivým způsobem odůvodnil, akceptuje změnu takového závěru, která konvenuje jeho vlastnímu názoru, aniž by se soud prvého stupně vypořádal se svou původní argumentací a vysvětlil, proč se od ní nově odchýlil (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, a ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22). Je tedy namístě pečlivě zvážit, zda lze ve zkoumaném postupu odvolacího soudu shledat výše nastíněný nepřípustný pokyn vůči soudu nalézacímu, či nikoliv. 49. V posuzované věci nejprve zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2022, č. j. 44 To 96/2022-2661 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 3 T 102/2020, s odůvodněním, že soud prvního stupně neprovedl všechny potřebné a reálně dosažitelné důkazy, které mohly k úplnému objasnění skutkového stavu věci přispět a při hodnocení provedených důkazů nebylo obvodním soudem důsledně postupováno v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., neboť nebyly zváženy všechny pro posouzení významné okolnosti případu ve světle hmotněprávních ustanovení. Vytkl nalézacímu soudu nejednotnost závěrů, kdy na jedné straně soud obviněné zprostil podané obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., avšak současně konstatoval, že nebylo prokázáno, že by předmětné skutky spáchali právě obvinění, popř. dané skutky nejsou trestnými činy, přičemž takovéto odůvodnění shledal za rozporné se zprošťujícím výrokem. Dále vytkl soudu prvního stupně, že vůbec neodůvodnil své závěry o nepoužitelnosti odposlechů v posuzované věci a vyzval jej k zaujetí jasného a řádně odůvodněného stanoviska ohledně použitelnosti odposlechů ve vztahu ke skutkům popsaným pod body I. a II. rozsudku. Kritizoval izolovanost, s jakou soud prvního stupně hodnotil jednotlivé důkazy a vyzval jej, aby provedené důkazy hodnotil i v jejich celkovém souhrnu a ve všech vzájemných souvislostech. Vytkl nalézacímu soudu procesní postup, když vůbec neprovedl vybraný důkaz nahrávkou, a to s odůvodněním, že na založeném CD nosiči se nenacházel žádný obsah, jelikož si měl správně vyžádat nové CD, případně provést písemný přepis. Dále poukázal na příslušné výpisy o telekomunikačním provozu týkající se telefonního čísla obviněné I. K., jejichž existence plyne ze spisu, leč soud je neprovedl jako důkaz, pročež uložil soudu prvního stupně, aby si předmětný záznam vyžádal. Ze zmíněného rozhodnutí pak jednoznačně vyplývá, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 3 T 102/2020, trpěl závažnými vadami, které soud odvolací konkrétně identifikoval a odůvodnil jejich nepřípustnost. Z uvedeného rozhodnutí přitom není možno vyvodit ani implicitní tlak vůči nalézacímu soudu, jakým způsobem by měl hodnotit konkrétní důkazy, resp. jaké mají být výsledky dokazování. Naopak soud druhého stupně opakovaně uváděl, že si je vědom individuální rozhodovací pravomoci a s ní spojené odpovědnosti soudu nalézacího, přičemž zdůraznil, že svým rozhodnutím v žádném případě nevylučuje oprávnění soudu prvního stupně zprostit obviněné podané obžaloby, avšak takovýto závěr by měl být přijat, až po řádně završeném procesu dokazování, dostatečně odůvodněn a srozumitelně formulován, zejména ve vztahu k důvodu zproštění. 50. Nejvyšší soud, po zhodnocení výše uvedených skutečností, dospěl k závěru, že v rozebíraném usnesení soud druhého stupně výslovně neuložil soudu prvního stupně povinnost, jak konkrétně mají být provedené důkazy hodnoceny a jaká skutková zjištění z nich mají vyplynout, přičemž takové vlastní, odlišné hodnocení důkazů ani nenaznačil. Dále dovolací soud nabyl přesvědčení, že takovýto nepřípustný pokyn nebyl v daném rozhodnutí obsažen ani zastřeně, neboť na základě výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud neaplikoval ustanovení § 258 a 259 tr. ř. za účelem vnucení vlastního hodnocení provedených důkazů nalézacímu soudu a prosazení vlastních skutkových závěrů, ale učinil tak s cílem dosáhnout nápravy vadného postupu nalézacího soudu, který porušil procesní pravidla dokazování, stejně jako nesplnil další požadavky plynoucí ze zákona. 51. Následně Městský soud v Praze zrušil usnesením ze dne 30. 8. 2023, č. j. 44 To 93/2023-2840, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 12. 2022, sp. zn. 3 T 102/2020, s odůvodněním, že se nalézací soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Odvolací soud přitom soudu prvního stupně v prvé řadě vytkl, že opomněl rozhodnout o skutku popsaném pod bodem V. obžaloby ve vztahu k obviněné I. K., tedy fakticky nerozhodl o části předmětu obžaloby. Dále soudu nalézacímu vytkl v zásadě opakování či neodstranění již dříve vytýkaných vad, tedy částečnou zmatečnost spočívající v rozporu mezi zprošťujícím výrokem a jeho odůvodněním, nedodržení postupu uvedeného v § 2 odst. 6 tr. ř., zejména zcela nedostatečný popis úvah, jimiž se obvodní soud při hodnocení důkazů zabýval a neodůvodněnost závěrů, k nimž dospěl. 52. Nejvyšší soud ani v tomto případě neshledal, že by byl soudu prvního stupně uložen předmětným usnesením závazný pokyn, jak konkrétně mají být provedené důkazy hodnoceny a jaká skutková zjištění z nich mají vyplynout. Navzdory skutečnosti, že se jednalo o opakované zrušení rozsudku nalézacího soudu ze strany soudu vyššího stupně, a to v zásadě z obdobných důvodů, nedetekoval dovolací soud v uvedeném postupu, za současného zohlednění prvního kasačního zásahu odvolacího soudu, ani implicitní uložení výše popsaného nepřípustného pokynu ohledně hodnocení výsledků dokazování. Postup odvolacího soudu totiž i v tomto případě odůvodňovala existence hned několika objektivních vad, přičemž zejména opomenutí části předmětu podané obžaloby představuje neoddiskutovatelnou a markantní vadu. I ve vztahu ke skutkovým zjištěním nelze považovat rozhodnutí soudu druhého stupně za účelové a neopodstatněné, neboť městský soud jednoznačně vymezil konkrétní nedostatky v odůvodnění závěrů nalézacího soudu, aniž by však předjímal, k jakému výsledku by odstranění nastíněných vad mělo vést. Opětovně zdůraznil oprávnění soudu prvního stupně rozhodnout zprošťujícím výrokem a toliko jej vyzval k řádnému a pečlivému hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu. Předestřený postup nelze vnímat jako samoúčelný, protože městský soud evidentně usiloval o to, aby přiměl soud nižšího stupně odstranit objektivně existující vady rozhodnutí, nikoliv o vnucení vlastního názoru na hodnocení konkrétních ve věci provedených důkazů. 53. V popsané situaci přitom není možno detekovat ani vybrané znaky jmenované ve výše uvedené judikatuře Ústavního soudu, jelikož soud odvolací na následné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 3 T 102/2020, neaplikoval znatelně nižší standard požadovaných nároků, když jednak je nutno připustit, že kvalita odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se zvýšila, avšak přesto soud druhého stupně detekoval v předmětném rozsudku soudu prvního stupně podstatné vady, pročež i tentokrát přistoupil k jeho částečnému zrušení a v nezbytném rozsahu sám rozhodl rozsudkem ze dne 25. 11. 2024. Na jedné straně tak napravil zásadní vady, jimiž i v pořadí třetí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 trpěl, zároveň pak doplnil odůvodnění do dostatečné podoby. Právě z uvedeného důvodu není případný odkaz obviněných na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 230/2025, protože v dané věci v posledním rozsudku soudu prvního stupně plně absentoval popis úvah, které jej vedly při hodnocení provedených důkazů a zcela nedostatečné bylo též odůvodnění klíčových závěrů v rovině skutkové i právní, leč takový stav v nyní posuzované věci nenastal. Dovolací soud přitom nedetekoval ani žádný pokyn, např. k doplnění dokazování, který by soud odvolací nejprve soudu prvního stupně uložil, ale po změně výroku o vině, by jeho splnění soud druhého stupně již nevyžadoval, neboť nalézací soud určené pokyny nakonec řádně vyplnil. Je sice pravdou, že nalézací soud mohl věnovat více prostoru vysvětlení, proč změnil svůj náhled na provedené důkazy, nicméně z jeho rozhodnutí v zásadě vyplývá, že při pečlivějším uvážení provedených důkazů, v jejich celkovém souhrnu, dospěl k závěru o vině obviněných. Původní úvahy soudu totiž z valné části vycházely ze separovaného posuzování jednotlivých důkazů, bez jejich celkového kontextu a vzájemného provázání, v čemž nelze spatřovat logická a smysluplná stanoviska, s nimiž by se musel výslovně tento soud vypořádat. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v dané věci nedošlo opakovaným kasačním postupem odvolacího soudu k porušení práv dovolatelů na spravedlivý proces. K dovolání obviněného G. T. 54. Obviněný G. T. své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když tvrdil, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu se zakládají na nepřípustném důkazu. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 55. Dovolatel přitom tvrdil, že výsledky odposlechu, původně pořízeného v rámci jiného trestního řízení, představovaly důkaz nepřípustně použitý i v předmětné trestní věci, byť pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Tuto námitku lze bezesporu podřadit pod vytyčený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pročež je nezbytné zabývat se její důvodností. Nejvyšší soud pro přehlednost nejprve uvádí, že obecně lze podle § 88 odst. 6 ve spojení s odst. 1 téhož ustanovení využít provedený odposlech, mimo jiné v řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Soudy nižších stupňů dospěly k názoru, že takovou mezinárodní smlouvou je výše uvedený Protokol. Pokud obviněný namítal, že jmenovaný dokument není mezinárodní smlouvou, nelze mu dát za pravdu, jelikož Protokol naplňuje všechny znaky mezinárodní smlouvy podle čl. 2 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, vyhlášené pod č. 15/1988 Sb., neboť se jedná o mezinárodní smlouvu uzavřenou mezi státy písemnou formou, řídící se mezinárodním právem, sepsanou v jedné nebo více souvisejících listinách. Název dokumentu, který by na první pohled mohl vyvolávat dojem nezávaznosti, je nerozhodný. Jednoznačná závaznost Protokolu pro jeho smluvní strany přitom plyne jednak z textu samotného dokumentu (viz zejména preambule, čl. 2, 22 a 23 Protokolu), avšak též z vymezení vztahu mezi Úmluvou Organizace spojených národů proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, vyhlášenou pod č. 75/2013 Sb. (dále jen Úmluva) a protokoly ji doplňujícími v čl. 37 Úmluvy. Názor, že Protokol představuje mezinárodní smlouvu závaznou pro ČR má svůj odraz i v doktríně (viz SKALICKÁ, Veronika. Není odposlech jako odposlech aneb pohled v kontextu vymezení trestných činů. Trestněprávní revue. Praha: C. H. Beck, roč. 2022, č. 2, s. 102-112). 56. Nepřípadné jsou i námitky obviněného, že na jeho jednání nedopadají závazky plynoucí z Protokolu, jelikož podle čl. 3 písm. a) Protokolu se pašováním přistěhovalců rozumí zprostředkování nedovoleného vstupu osoby na území smluvní strany, jejímž není tato osoba státním občanem ani v ní nemá trvalý pobyt, s cílem získat, přímo či nepřímo, finanční nebo jiný hmotný prospěch, přičemž ve spojení s čl. 3 písm. b) Protokolu je nutno vnímat nedovolený vstup jako překročení hranic bez splnění nezbytných požadavků pro zákonný vstup do přijímacího státu. Pro závazky plynoucí ČR z předmětné mezinárodní smlouvy má totiž stěžejní význam čl. 6 Protokolu, obsahující výčet jednání, která musí smluvní strany kriminalizovat. Na základě čl. 6 odst. 1 písm. c) Protokolu přitom existuje povinnost smluvních stran přijmout opatření, aby byl za trestný pokládán, v případě úmyslného spáchání s cílem získat hmotný prospěch, i čin spočívající v umožnění osobě, která není státním občanem dotčeného státu nebo na jeho území nemá trvalý pobyt, aby zůstala v tomto státě bez splnění nezbytných požadavků pro zákonný pobyt v něm, a to fakticky jakýmkoliv nezákonným způsobem, například obstaráním falešného cestovního dokladu, přičemž právě skutek tohoto charakteru byl obviněnému vytýkán. 57. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s tvrzením dovolatele, že čl. 6 Protokolu dopadá toliko na případy, kdy dochází k pašování více cizinců, nikoliv pouze jednotlivce, neboť to jednoznačně plyne z jazykového výkladu ustanovení Protokolu. Podobná interpretace nejen že postrádá racionální odůvodnění, avšak očividně odporuje též samotnému znění Protokolu, na což ostatně správně poukázal i odvolací soud. Čl. 3 písm. a) Protokolu definuje samotné pašování jako činnost vztahující se i toliko k jediné osobě, ale především v čl. 6 odst. 1 písm. c) Protokolu, kruciálním pro posuzovanou věc, je jednoznačně uvedeno jednotné číslo, tudíž dopadá i na případy, kdy pachatel umožní jediné osobě, která není státním občanem dotčeného státu nebo na jeho území nemá trvalý pobyt, aby zůstala v tomto státě bez splnění nezbytných požadavků na zákonný pobyt v něm, a to jakýmkoliv nezákonným způsobem. Předložená argumentace obviněného je tak zcela lichá. K dovolání obviněných D. S. V. G. a D. V. 58. Obvinění ve svém dovolání předně kritizovali způsob hodnocení konkrétních důkazů ze strany soudů obou stupňů a odmítali skutková zjištění tímto způsobem dosažená, přičemž primárně jejich výtky směřovaly vůči vyhodnocení záznamů o odposlouchávaných hovorech v dané věci. Dále poukazovali na nedostatečné vyhodnocení či úplné opomenutí vybraných důkazů ze strany soudů. 59. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 60. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je však dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo. 61. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají o celou řadu ve věci provedených důkazů, zejména o provedené odposlechy, výpovědi svědků, emailovou komunikaci a další důkazy. Soudy obou stupňů se pak, v odůvodnění svých rozhodnutí, dostatečně vypořádaly s četnými námitkami obviněných proti relevanci a správnosti skutkových zjištění. Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými ani konkretizované námitky obhajoby směřující proti hodnocení konkrétních odposlechů, neboť jejich obsah odpovídá rozhodným zjištěním soudů. Naopak dovolatelé se ve své argumentaci snažili zmíněné odposlechy vykládat značně separačním způsobem a bez kontextu odposlouchávaných hovorů i provázání s dalšími důkazy provedenými v posuzované věci. 62. Jedná-li se o hovor mezi dovolateli ze dne 17. 1. 2017, nutno nejprve připomenout, že špatná srozumitelnost valné části odposlechu, nutně neznamená, že by byl zcela nesrozumitelný též samotný hovor. Dále je zásadní, že hovor byl mezi dovolateli v klíčovém místě a čase veden, přičemž jeho účel je zřetelný z kontextu zjištění vyplývajících z dalších ve věci provedených důkazů. Pokud nalézací soud neuvěřil tvrzení dovolatelů, že hovor se realizoval pouze v rámci jakéhosi podivného omylu, pak je tento postup plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a dovolací soud mu nemůže ničeho vytknout. Ostatně tvrzení dovolatelů ohledně nepraktičnosti ponechání mobilního telefonu, skrze nějž probíhal hovor, v kabelce, zcela postrádá na logičnosti, jelikož obviněná D. S. V. G. stěží mohla telefon, skrze který se uskutečňoval hovor, položit přímo před úředníky odboru azylové a migrační politiky Ministerstva Vnitra. 63. Na polemiku se závěry nalézacího soudu ohledně způsobu hodnocení konkrétního důkazu se omezuje rovněž nesouhlas dovolatele D. V. se závěry soudu prvního stupně o věrohodnosti svědků J. R. a M. R. Nalézací soud přitom, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vyhodnotil oba jmenované svědky za věrohodné, přičemž poukázal na skutečnost, že jejich výpovědi korespondují s pořízenými audionahrávkami (viz odstavec 34. odůvodnění jeho rozsudku). Soudu prvního stupně sice lze vytknout, že vlastní úvahy ohledně věrohodnosti zmíněných svědků v odůvodnění svého rozhodnutí blíže nerozvedl a podrobněji nepopsal, avšak není pravdou, že by daný soud předmětné důkazy zcela opomněl vyhodnotit. 64. Souhlasit nelze ani s tvrzením dovolatele D. V., že by popis jeho účasti na skutku pod bodem 3) postrádal jakoukoliv oporu v provedeném dokazování, když ostatně sám vytýkaná jednání v podaném dovolání částečně připustil. Taktéž není možné osobní jednání D. V. zcela odtrhnout od kontextu počínání dalších osob, zejména obviněného M. M., který sice zastával primární roli při nátlaku na svědky J. a M. R., leč zapojení obviněného D. V. bylo zmíněnými svědky rovněž popsáno, a to způsobem, který odpovídá skutkovým závěrům soudů obou stupňů. 65. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není přitom předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje. 66. Pokud jde o obviněným tvrzené nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, je namístě připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). 67. Dovolatelé kritizovali, že soudy obou stupňů zcela opomněly provést či vyhodnotit celou řadu různých důkazů, popřípadě, že se hodnocení předmětných důkazů věnovali nedostatečně. Předně by se mělo jednat o zbývající část odposlechů z akce GATON 01, jelikož obvinění brojili proti tomu, že soud prvního stupně selektivně z celkového počtu provedených odposlechů vybral toliko 5 hovorů, z nichž vycházel, zatímco dalších 19 opomněl, a to bez jakéhokoliv odůvodnění. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 4. 2024, na č. l. 3050, však vyplývá, že soud zmíněné zbývající odposlechy rovněž provedl jako důkaz, leč toliko v jejich obsahu neshledal zásadní podklady pro své rozhodnutí. V odstavci 10. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je ostatně uvedeno, že s jinak zjištěnými skutečnostmi korespondují záznamy hovorů z provedených odposlechů, přičemž zásadní jsou zejména vybrané zájmové hovory, jejichž relevance pro posuzovanou věc je, s ohledem na zaznamenaný obsah, klíčová. Nejedná se tedy o nedůvodně neprovedený důkaz ve smyslu výše citovaného ustanovení. Nadto z podaného dovolání ani neplyne, jaká konkrétní rozhodná skutková zjištění by měla ze zbylých provedených odposlechů vyplývat. 68. Jako nedůvodně opomenutý důkaz nelze vnímat ani listinu o pobytovém oprávnění svědka M. M., vztahující se i na ČR, jelikož se jednoznačně jednalo o důkaz postrádající relevanci. Existence krátkodobého povolení k pobytu jmenovaného svědka v klíčové době, nemá fakticky žádný význam pro rozhodná skutková zjištění v projednávané věci, poněvadž nemůže prokázat žádnou rozhodnou skutečnost určující pro naplnění znaků předmětného trestného činu a ani jinou relevantní skutečnost (jak bude podrobněji uvedeno níže). Zmíněný závěr přitom jednoznačně vyplývá i z odstavce 23. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Taktéž tvrzení obviněných, že soudy obou stupňů nedostatečně vyhodnotily společné fotografie svědka M. M. a obviněné I. K., vybočuje mimo rozsah rozebíraného dovolacího důvodu v obou uplatněných alternativách, neboť daný důkaz byl soudem prvního stupně řádně proveden v rámci emailové komunikace (viz protokol o hlavním líčení ze dne 3. 4. 2024 na č. l. 3050) a hodnocen (viz odstavec 17. odůvodnění rozsudku soudu nalézacího). Pokud nalézací soud neuvěřil autentičnosti inkriminovaných fotografií, pročež z nich nevycházel při konstrukci rozhodných skutkových zjištění, což blíže argumentačně rozvedl odvolací soud (viz odstavec 26. odůvodnění jeho rozsudku), pak takový postup plně koresponduje se zásadou volného hodnocení důkazů, na čemž nemůže nic změnit nesouhlasné stanovisko dovolatelů. Rovněž plnou moc ze dne 14. 10. 2016 soud nalézací řádně provedl jako listinný důkaz (viz protokol o hlavním líčení ze dne 3. 4. 2024 na č. l. 3050), byť z něj nevyvodil žádné zásadní skutečnosti, které ostatně v podaném dovolání neuvádí ani obvinění. Ze vzpomínaného důkazu sice mohlo vyplynout, že obviněná D. S. V. G. v dané věci působila jako asistentka advokátní kanceláře, což ovšem samo o sobě rozhodně nevylučuje její trestní odpovědnost, zvláště vyplynula-li ze skutkových zjištění dosažených soudy vědomost jmenované dovolatelky o zfalšování některých razítek v předloženém cestovním pase. 69. Také výslech svědka V. M. soud prvního stupně řádně provedl, což ani dovolatelé nijak nezpochybňovali, nicméně protestovali proti faktu, že nalézací soud nevyvodil ze zmíněné výpovědi žádné konkrétní skutečnosti a v předchozí fázi řízení tuto hodnotil odlišně. Uvedeným argumentům však nelze přisvědčit, protože z výpovědi jmenovaného svědka v zásadě nevyplývá žádná zásadní informace, jelikož jeho vyjádření, že žádné nestandardní chování ze strany obviněných nezaznamenal, v žádném případě automaticky jejich trestnou činnost nevylučuje. Pokud pak zásadní skutková zjištění vyplynula z dalších ve věci provedených důkazů, výpověď svědka V. M. těmto závěrům ve své podstatě neodporuje, pouze pro daná zjištění nepředstavuje podklad. Hodnotil-li význam výpovědi jmenovaného svědka pro posuzovanou věc nalézací soud odlišným způsobem po kasačním zásahu odvolacího soudu, nelze bez dalšího dospět k závěru, že nové hodnocení postrádá relevanci jen proto, že je méně příhodné pro dovolatele. Lze sice připustit, že soud nalézací měl změnu svého přístupu k významu předmětného důkazu pro skutková zjištění lépe odůvodnit, avšak tento formální nedostatek v argumentaci rozhodně nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů. Nezbývá tudíž než uzavřít, že ani v tomto případě nedošlo k nedůvodnému opomenutí podstatných navrhovaných důkazů, zásadních pro skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. 70. Jde-li o námitku dovolatelů, že část popisu skutku uvedeného pod bodem 2), i po korekci ze strany odvolacího soudu a v této upravené podobě, zůstává založena na procesně nepoužitelném důkazu v podobě úředního záznamu o podaném vysvětlení, pak nutno konstatovat, že z podaného dovolání není zřejmé, z jakého konkrétního úředního záznamu mají být informace převzaty, přičemž dovolatelé ani netvrdí, že by zmíněné skutečnosti neplynuly i z relevantních důkazů provedených v předmětné věci. Z odstavce 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně přitom plyne, že klíčová fakta vyplývají především z telefonické a elektronické komunikace mezi obviněnými a taktéž ze svědecké výpovědi svědka M. M., pro což existuje opora ve spisovém materiálu. 71. Opodstatněnost postrádají rovněž námitky týkající se audionahrávek skrytě pořízených svědky M. R. a J. R., neboť důkaz přepisem těchto nahrávek byl řádně soudem prvního stupně proveden (viz protokol o hlavním líčení ze dne 3. 4. 2024, na č. l. 3050), byť je opět možno vytknout soudu nalézacímu, že v odůvodnění svého rozhodnutí popsal vlastní úvahy ohledně hodnocení daných nahrávek poněkud úsporně. Nalézací soud sice měl předmětné nahrávky k dispozici, nicméně proti přečtení doslovného přepisu nahrávek nikdo nic nenamítal a v rámci nalézacího soudu nebyl učiněn návrh na přehrání žádné části tohoto záznamu. Nutno také přiznat, že odvolací soud skutečně mylně ve svém rozhodnutí poukázal na 27. odstavec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, třebaže v této části rozhodnutí nalézací soud popisuje důkaz v podobě provedeného odposlechu, nikoliv vzpomínaných audionahrávek (srov. odstavec 29. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Podobné pochybení má však samo o sobě zcela zanedbatelný význam, jelikož soud prvního stupně reflektoval zmíněné nahrávky v odstavci 34. svého rozsudku. Přehrání předmětných nahrávek v odvolacím řízení se tak jeví nadbytečným, v souladu s vyjádřením soudu druhého stupně (viz odstavec 29. odůvodnění jeho rozsudku). Ostatně dovolatelé ani nevytýkali např. nesoulad přepisu nahrávek s jejich reálným obsahem, nepoukazovali na potřebu hodnotit faktory fakticky nezachytitelné v rámci přepisu, např. intonaci, zvuky v pozadí atd., nýbrž se domáhali výhradně odlišného hodnocení vytyčeného důkazu. Lze tedy shrnout, že nedošlo k opomenutí obsahu daných nahrávek, když soud nalézací řádně provedl důkaz jejich přepisem a s důkazním návrhem na přímé přehrání vzpomínaných nahrávek se soud odvolací dostatečně vypořádal. 72. Pokud se jedná o námitky obviněných vůči použitým odposlechům ve vztahu k činům vytýkaným jim pod bodem 2) a obviněné D. S. V. G. pod bodem 1), tyto se částečně překrývají s námitkami obviněného G. T., konkrétně v části, v níž dovolatelé formulovali přesvědčení, že Protokol vůbec nepředstavuje mezinárodní smlouvu, neboť je pouhou proklamací. V tomto směru Nejvyšší soud plně odkazuje na odstavce 55. a 56. odůvodnění tohoto usnesení. Zbývá pouze doplnit, že obviněným je vytýkáno, mimo obstarání, poskytnutí či držení falešného cestovního dokladu v případě obviněné D. S. V. G., také významné zapojení do činnosti, při níž obviněná I. K. měla, při komunikaci s příslušnými úřady, předstírat partnerský vztah s osobou popsanou v čl. 6 odst. 1 písm. c) Protokolu, přičemž podobný postup je bezesporu jiným nezákonným způsobem ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. c) Protokolu. 73. Zásadní povahu má ovšem tvrzení obviněných, že při interpretaci čl. 6 Protokolu nelze pominout též čl. 4 Protokolu, podle něhož se Protokol použije, není-li dále uvedeno jinak, k předcházení, vyšetřování a stíhání trestných činů stanovených v souladu s čl. 6 Protokolu, pokud jsou tyto trestné činy nadnárodní povahy a zahrnují organizovanou zločineckou skupinu. Z uvedeného dovolatelé vyvodili, že Protokol lze využít výhradně na trestné činy stanovené v souladu s čl. 6 Protokolu, u nichž současně došlo k naplnění znaků nadnárodní povahy a zahrnutí organizované zločinecké skupiny, což není v posuzovaném případě splněno. 74. V nastíněném kontextu považuje Nejvyšší soud za vhodné úvodem konstatovat, že čl. 88 odst. 1 tr. ř. umožňuje využití odposlechu, mimo jiné, v případech, kdy je vedeno trestní řízení pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Z rozebíraného ustanovení jednoznačně plyne, že podstatný je závazek České republiky plynoucí z vyhlášené mezinárodní smlouvy, nikoliv to, zda je trestní postih prováděn přímo dle mezinárodní smlouvy, nebo na základě vnitrostátních právních předpisů, skrze něž Česká republika předmětný závazek realizuje. Citované ustanovení se tak vztahuje i na tzv. konvencionální trestné činy (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I. § 1-156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1200-1201), což potvrzuje i relevantní judikatura Nejvyššího soudu (zejména usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.). Závazek ke kriminalizaci přitom nemusí být v mezinárodní smlouvě formulován přímo, skrze výslovné vymezení konkrétní skutkové podstaty trestného činu, avšak postačuje, když skutková podstata vnitrostátního trestného činu vyplývá ze závazku přijatého vyhlášenou mezinárodní smlouvou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 4 Pzo 2/2016). 75. Na druhé straně, nelze výše uvedená interpretační pravidla vnímat tak, že umožňují využití odposlechů i v trestním řízení, které je vedeno pro trestný čin, k jehož stíhání vůbec nezavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva a má pouze obecnou souvislost s podobným jednáním. Zvláště u obecněji formulovaných skutkových podstat trestných činů, je nutno bedlivě zkoumat, zda se ve své části překrývají s mezinárodním závazkem České republiky, plynoucím z vyhlášené mezinárodní smlouvy, přičemž pouze v takovémto rozsahu, tedy v mezích, v nichž je vyvozením trestního postihu dle vnitrostátní právní úpravy skutečně plněn závazek vyplývající z vyhlášené mezinárodní smlouvy, může být využito odposlechu podle § 88 odst. 1 tr. ř., bez nutnosti splnění jiných alternativních podmínek v předmětném ustanovení uvedených (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1201, nebo DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní řád I. § 1 až 179h. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 802), přičemž tento závěr má svou oporu i v relevantní judikatuře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, uveřejněné pod č. 37/2017 Sb. rozh. tr.). 76. Z výše uvedeného tak plyne, že stěžejní význam pro posouzení použitelnosti odposlechu má otázka, jaký závazek pro Českou republiku vyplývá z Protokolu, jakožto vyhlášené mezinárodní smlouvy, resp. v jakém rozsahu je Česká republika povinna, na základě zmíněné mezinárodní smlouvy, stíhat trestné činy rozebíraného charakteru. Z čl. 4 Protokolu, mimo jiné, vyplývá, že Protokol se použije, není-li stanoveno jinak, k předcházení, vyšetřování a stíhání trestných činů stanovených v souladu s jeho čl. 6, pokud jsou tyto trestné činy nadnárodní povahy a zahrnují organizovanou zločineckou skupinu. Čl. 6 Protokolu následně vymezuje okruh jednání, k jejichž kriminalizaci se smluvní strany zavazují, přičemž v tomto ustanovení ani v jiném článku Protokolu není stanoveno, že by se tohoto závazku netýkalo omezení zakotvené v čl. 4 Protokolu, tedy zúžení mezinárodního závazku toliko na případy, kdy mají předmětné trestné činy nadnárodní povahu a zahrnují organizovanou zločineckou skupinu. Podle čl. 1 odst. 1 Protokolu je nutno vykládat Protokol společně s Úmluvou, přičemž podle čl. 1 odst. 2 Protokolu se ustanovení Úmluvy užijí obdobně na Protokol, není-li dále uvedeno jinak a podle čl. 1 odst. 3 Protokolu se trestné činy stanovené v souladu s čl. 6 tohoto Protokolu považují za trestné činy stanovené v souladu s Úmluvou. Čl. 3 odst. 1 Úmluvy přitom uvádí, že se Úmluva vztahuje, nestanoví-li jinak, na předcházení, vyšetřování a stíhání trestných činů stanovených v souladu s čl. 5, 6, 8 a 23 Úmluvy bez dalšího a dále na závažné trestné činy definované v čl. 2 Úmluvy v případech, kdy je takový trestný čin nadnárodní povahy a zahrnuje organizovanou zločineckou skupinu. Této koncepci pak odpovídá čl. 34 odst. 2 Úmluvy, který stanoví závazek smluvních stran stanovit ve vnitrostátním právu trestné činy vymezené v čl. 5, 6, 8 a 23 této Úmluvy bez ohledu na nadnárodní povahu nebo činnost organizované zločinecké skupiny tak, jak stanoví čl. 3 odst. 1 Úmluvy, s výjimkou případů, kdy čl. 5 Úmluvy vyžaduje činnost organizované zločinecké skupiny. 77. Z předestřených skutečností vyplývá, že jazykově je rozsah Protokolu a tím i závazek ČR kriminalizovat jednání popsaná v jeho čl. 6 zúžen skrze čl. 4 Protokolu, a to na případy, kdy mají trestné činy nadnárodní povahu a zahrnují organizovanou zločineckou skupinu. Protokol neobsahuje žádné další ustanovení, které by vzpomínaný mezinárodní závazek rozšiřovalo i nad rámec takto vymezených podmínek. Oproti tomu závazek ke kriminalizaci trestných činů stanovených v souladu s čl. 5, 6, 8 a 23 Úmluvy je výslovně a jmenovitě rozšířen i na situace, kdy dané trestné činy nemají nadnárodní povahu ani nezahrnují organizovanou zločineckou skupinu. Nelze si nepovšimnout, že Protokol z hlediska závěrečných ustanovení z valné části kopíruje znění Úmluvy, leč obdoba čl. 34 Úmluvy v něm absentuje. Z hlediska subjektivně historického výkladu tak lze uvést, že pokud by měly smluvní strany v úmyslu podobné rozšíření povinnosti ke kriminalizaci trestných činů stanovených v souladu s čl. 6 Protokolu vnitrostátním právem, pak by zvolily podobnou formulaci, jako je obsažena v čl. 3 a čl. 34 Úmluvy. Není přitom možno aplikovat čl. 34 odst. 2 Úmluvy na čl. 6 Protokolu, byť dle čl. 1 odst. 3 Protokolu jsou trestné činy stanovené v souladu s čl. 6 Protokolu považovány za trestné činy stanovené v souladu s Úmluvou, poněvadž čl. 34 odst. 2 ani čl. 3 odst. 1 Úmluvy nejsou navázány obecně na trestné činy stanovené v souladu s Úmluvou, nýbrž zahrnují taxativní výčet konkrétních článků Úmluvy, u nichž se nevyžaduje naplnění znaků nadnárodní povahy nebo činnosti organizované zločinecké skupiny. Rozšíření takovéhoto taxativního výčtu by nutně vyžadovalo užití analogie, kterou by v návaznosti na čl. 88 odst. 1 tr. ř. nepochybně došlo ke zúžení základních práv obviněných garantovaných zejména v čl. 13 a čl. 7 odst. 1 Listiny. 78. Odlišný výklad, podle něhož by závazek smluvních stran kriminalizovat jednání popsaná v čl. 6 Protokolu neomezoval požadavek na nadnárodní povahu takové činnosti a zahrnutí organizované zločinecké skupiny, by nutně vedl k závěru o faktické zbytečnosti a nesmyslnosti čl. 34 odst. 2 Úmluvy a formulaci čl. 3 Úmluvy, stejně jako k podivnému úsudku, že Protokol sice stanoví povinnost členských států kriminalizovat jednání popsané v jeho čl. 6 i pro případy, kdy absentuje nadnárodní povaha a spojení s organizovanou zločineckou skupinou, leč při stíhání takto stanoveného trestného činu nemusí být poskytována ochrana a pomoc osobám, které se staly předmětem jednání uvedeného v čl. 6 Protokolu. Omezení závazku ke kriminalizaci činů souvisejících s pašováním cizinců přitom není bez racionálního významu, neboť zmíněným protokolem dochází k doplnění Úmluvy Organizace spojených národů proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, tedy je zde přímá návaznost a primární zaměření na nadnárodní organizovanou trestnou činnost. Ostatně z preambule Protokolu plyne, že zmíněná smlouva byla přijata pod vlivem znepokojivého nárůstu aktivit organizovaných zločineckých skupin v oblasti pašování přistěhovalců (viz též ŠTURMA, Pavel. Přijetí Úmluvy OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu. Právní rozhledy. Praha: C. H. Beck, roč. 2001, č. 5, s. 241-248). 79. Bezpochyby sice existují také smysluplné argumenty pro rozšíření závazku kriminalizace vybraných činů i bez vztahu k organizované zločinecké skupině a nadnárodní povaze, což bezpochyby vedlo smluvní strany k formulaci čl. 3 odst. 1 písm. a) a čl. 34 odst. 2 Úmluvy, ovšem do těchto článků nebyly zahrnuty činy popsané v čl. 6 Protokolu, a ostatně ani všechny činy, k jejichž stíhání, v případě jejich nadnárodní povahy a souvislosti s organizovanou zločineckou skupinou, zavazuje samotná Úmluva. Výkladem, podle něhož musí být závazek smluvních stran podle čl. 6 Protokolu, vykládán v mezích stanovených čl. 4 Protokolu, tedy nedochází k narušení smyslu a účelu samotného Protokolu ani Úmluvy, kterou doplňuje. Lze tedy uzavřít, že Protokol sice představuje vyhlášenou mezinárodní smlouvu, z níž pro Českou republiku plyne závazek stíhat vybrané trestné činy, avšak tento závazek je limitován čl. 4 Protokolu, pročež nezbývá než zkoumat, zda v daném případě vytýkané skutky zahrnovaly organizovanou zločineckou skupinu a měly nadnárodní povahu. 80. Pro účely výkladu znaků organizované zločinecké skupiny a nadnárodní povahy trestného činu však nelze automaticky užít předpisy vnitrostátního práva, nebo dokonce klíčové pojmy volně vykládat, byť text samotného Protokolu neobsahuje legální definici. Nejvyšší soud se tak neztotožnil s názorem obviněných, že pojem organizovaná zločinecká skupina musí být interpretován ve smyslu ustanovení § 129 tr. zákoníku. Nutno totiž upozornit, že čl. 1 odst. 1 Protokolu stanoví povinnost vykládat Protokol společně s Úmluvou, kterou ostatně doplňuje. Čl. 2 písm. a) Úmluvy definuje organizovanou zločineckou skupinu jako strukturovanou skupinu tří nebo více osob, existující po určité časové období a jednající ve vzájemné shodě s cílem spáchat jeden či více závažných trestných činů nebo trestných činů stanovených v souladu s touto Úmluvou, aby získala, přímo či nepřímo, finanční nebo jiný hmotný prospěch. Podle čl. 2 písm. c) Úmluvy pak představuje strukturovanou skupinu skupina, která není náhodně utvořená za účelem bezprostředního spáchání trestného činu a která nemusí mít formálně vymezené role pro své členy, trvalost členství nebo rozvinutou strukturu. Zbývá doplnit, že v souladu s čl. 1 odst. 3 Protokolu jsou činy stanovené v čl. 6 Protokolu považovány za trestné činy stanovené v souladu s Úmluvou, tudíž není potřeba zkoumat závažnost činu podle čl. 2 písm. b) Úmluvy. Na první pohled je přitom patrné, že předestřená definice má podstatně širší rozsah, než vymezení organizované zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku. Definice dle Úmluvy zejména nevyžaduje rozdělení funkcí a dělbu činností, ani zaměření na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, když výslovně uvádí, že plně postačuje zaměření na spáchání jednoho z vybraných trestných činů. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že v posuzované věci byly naplněny znaky organizované zločinecké skupiny podle čl. 2 písm. a) Úmluvy, jelikož obvinění vytvořili strukturovanou skupinu sestávající minimálně z tří osob, existující po určité časové období a jednající ve vzájemné shodě s cílem spáchat trestné činy stanovené v souladu s Úmluvou, aby získala, přímo či nepřímo, finanční nebo jiný hmotný prospěch. K prvkům organizovanosti skupiny i jejímu zaměření na získání určitého prospěchu lze odkázat na další části odůvodnění tohoto usnesení. Souběžně ze způsobu páchání předmětné trestné činnosti a způsobu zapojení jednotlivých členů do mechanismu fungování skupiny vyplývá, že dané uskupení nebylo náhodně utvořeno za účelem bezprostředního spáchání trestného činu. 81. Druhý znak, jehož naplnění je nutno v předmětné věci zkoumat, představuje nadnárodní povaha daných trestných činů stanovených v souladu s čl. 6 Protokolu v této konkrétní věci. I v tomto případě dospěl Nejvyšší soud k přesvědčení, že zkoumaný znak by měl být vykládán v souladu s čl. 3 odst. 2 Úmluvy, kde jsou stanoveny čtyři alternativní možnosti zakládající vymezené kritérium nadnárodní povahy. Z popisu skutku přitom vyplývá, že část jednání obou zkoumaných skutků se odehrávala, jak v zahraničí, tak na území České republiky, tudíž byla naplněna podmínka podle čl. 3 odst. 2 písm. a) Úmluvy, když obvinění spáchali předmětné činy ve více než jednom státě. I podmínku nadnárodního přesahu tedy lze považovat za naplněnou. Zbývá tudíž uzavřít, že kritéria pro aplikaci Protokolu ve vztahu ke skutkům popsaným pod body 1) a 2) byly dány, proto na základě § 88 odst. 1 a 6 tr. ř. mohly orgány činné v trestním řízení pořízené odposlechy využít i ve vztahu k těmto skutkům, pročež zmíněné odposlechy nepředstavují procesně nepoužitelný důkaz ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 82. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. 83. Kategoricky odmítnuta musí být formulovaná výhrada, že obvinění nemohli naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle § 341 tr. zákoníku, jelikož se svědek M. M. v rozhodné době nacházel na území České republiky legálně, a to na základě dočasného povolení k pobytu. Nejvyšší soud se v nastíněném směru plně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu a jeho logickou interpretací usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1341/2019, uveřejněného pod č. 26/2020 Sb. rozh. tr. (viz odstavec 23. jeho rozsudku). Pro úplnost tak dovolací soud připomíná, že z citovaného usnesení Nejvyššího soudu plyne zejména fakt, že trestného činu podle § 341 tr. zákoníku se může pachatel dopustit nejen v případě, kdy pomáhá k neoprávněnému pobytu na území České republiky cizinci, který již na území státu neoprávněně pobývá, ale též za situace, kdy se cizinec fyzicky na území republiky ještě vůbec nenachází, avšak rovněž v případě, že se cizinec na území České republiky v rozhodné době nachází legálně, na základě zákonného důvodu, leč tento důvod je časově omezen, typicky pokud již předtím byl pobyt danému cizinci zakázán rozhodnutím správního úřadu, či soudu a aktivity pachatele směřují k napomáhání cizinci k neoprávněnému pobytu do budoucna. 84. Dané usnesení Nejvyššího soudu přitom nelze vykládat tak, že by stanovovalo taxativní výčet případů, kdy by se pachatel mohl dopustit předmětného trestného činu a považovat soudní či správní zákaz pobytu ve vztahu k cizinci za nutnou podmínku, poněvadž takový výklad by byl zcela v rozporu s podstatou a smyslem citovaného rozhodnutí a ostatně i ustanovení § 341 tr. zákoníku. Takto zužující výklad, na jehož odmítnutí je naopak dané usnesení založeno, by nutně vedl ke zcela absurdním a nesmyslným závěrům, podle nichž by nemohla být trestně postihována osoba, která by nezákonným způsobem pomáhala k budoucímu neoprávněnému pobytu cizinci, pobývajícímu v rozhodný okamžik na území republiky třeba i jen na základě krátkodobého víza. Podobným způsobem by pak mohla být zkoumaná oblast právní úpravy velmi jednoduše obcházena a její účel zcela zmařen. Lze tedy uzavřít, že pro naplnění předmětné skutkové podstaty vzpomínaného trestného činu není podstatné, zda v rozhodném čase pobýval svědek M. M. na území České republiky na základě legálního časově limitovaného povolení, jehož platnost měla brzy skončit. 85. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dále odpovídala též námitka obviněných, že nemohlo dojít k naplnění znaků trestného činu podle § 341 tr. zákoníku, neboť u dovolatelů nebyla dána nezbytná subjektivní stránka daného trestného činu, leč i tato argumentace zjevně postrádá na opodstatněnosti. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve připomenout, že trestného činu podle § 341 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch pomáhá jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky. Po subjektivní stránce je tedy navíc vyžadován také úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu, když pachatel musí realizovat své jednání v úmyslu získat neoprávněný prospěch. Není však podstatná výše takového prospěchu, s jehož vidinou pachatel jedná a bez významu zůstává rovněž skutečnost, zda pachatel vzpomínaný prospěch skutečně získal či nikoliv, jelikož plně postačuje, že jednal v úmyslu daného prospěchu dosáhnout (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník III: komentář: § 272-421. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4298 a 4299). Nezbývá tak než jednoznačně odmítnout tvrzení obviněných, že by k dokonání předmětného trestného činu museli zamýšleného prospěchu skutečně dosáhnout a sledovaný prospěch by musel mít vyšší hodnotu. Podobné omezení ze skutkové podstaty rozebíraného trestného činu vůbec nevyplývá a k jeho dovození zcela absentují racionální důvody. 86. V návaznosti na shora uvedené nelze než zavrhnout taktéž výhradu dovolatelů, že v odsuzujícím rozsudku soudu druhého stupně nebyla v popisu skutku označena přesná výše prospěchu, který motivoval obviněné k vytýkanému jednání. Pokud totiž přesná výše prospěchu nemá význam pro naplnění skutkové podstaty rozhodného trestného činu, pak zákonitě k vyvození trestní odpovědnosti postačuje zjištění, že obvinění jednali v úmyslu dosáhnout neoprávněného prospěchu a s důvodným přesvědčením, že daného prospěchu dosáhnou, byť se nepodaří dopátrat jeho přesné výše. Popsaný závěr plně koresponduje se zásadami logiky, jelikož v době jednání pachatele ostatně nemusí být přesná výše prospěchu ani stanovena a k jejímu upřesnění může dojít až při následném vyjednávání. V nastíněném duchu se jeví nesprávným rovněž poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 95/2019, neboť skutečnost, že v oné kauze byl prokázán majetkový prospěch osoby obviněné v konkrétní výši, nezakládá požadavek na nezbytnost podobně přesných zjištění obecně, což ze vzpomínaného rozhodnutí v nejmenším neplyne. 87. V neposlední řadě se Nejvyšší soud neztotožnil ani s míněním dovolatelů, že by snahy svědka M. M. získat přízeň obviněné I. K. automaticky zakládaly oprávněnost prospěchu, který obviněná I. K. od svědka M. M. získala. Předně nelze směšovat drobné společenské úsluhy, např. v podobě ojedinělého pozvání na kávu, s hrazením letenek a veškerého pohoštění v řádu tisíců korun, jak ve svém dovolání činí obvinění. Dále pak nutno připomenout, že protiprávnost získaného prospěchu není spatřována jen v tom, že obviněná I. K. přijímala od svědka M. M. dary a další pozornosti, avšak ve skutečnosti, že nepravdivě předstírala existenci partnerského vztahu s jmenovaným svědkem i před příslušnými úřady, přičemž zmíněné dary byly inkasovány v přímé návaznosti na tuto simulaci. O neoprávněnosti takto získaného prospěchu tudíž nelze pochybovat. 88. Pokud se týká výhrady směřující proti nedostatečnému popisu skutku zachyceného pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, lze souhlasit s dovolateli, že takováto námitka by mohla být podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by z předmětného rozhodnutí soudu nalézacího vůbec nevyplývala skutková zjištění naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 6 Tdo 590/2024), nicméně tak tomu v posuzovaném případě není. Z popisu skutkové věty lze bez obtíží dovodit skutečnosti, jimiž došlo k naplnění znaků daného trestného činu, a to včetně identifikace padělaných přechodových razítek i cestovního pasu, skrze jeho číslo i majitele. Opačná tvrzení dovolatelů tak nekorespondují s realitou. Rovněž skutkový závěr o naplnění subjektivní stránky obviněnou D. S. V. G., je v náležitém popisu skutku obsažen, když soud nalézací dospěl na základě provedených důkazů k přesvědčení, že jmenovaná obviněná předložila inkriminovaný cestovní pas na služebně cizinecké policie, ačkoliv věděla, že vybraná přechodová razítka v něm jsou padělaná. Nezbývá tedy než uzavřít, že popsané námitce chybí opodstatnění. 89. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak bezesporu spadá námitka dovolatelů, že se jednání vytýkaného obviněné D. S. V. G. pod bodem 1) a oběma dovolatelům pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, nedopustili jako členové organizované skupiny, neboť nedošlo k naplnění znaků takového uskupení, tudíž svým jednáním nemohli naplnit ani kvalifikované skutkové podstaty předmětných trestných činů podle § 348 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a podle § 341 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. 90. V návaznosti na uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve předestřít, že obecně organizovanou skupinu představuje sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho závažnost, resp. společenskou škodlivost. Nevyžaduje se trvalejší charakter organizované skupiny, jelikož rozebíraná formace může vzniknout i za účelem spáchání jediného trestného činu. Není také rozhodné, jakými konkrétními činy se podílí jednotliví členové na činnosti předmětného uskupení, tudíž jejich role nemusí být srovnatelná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 28. 5. 1976, sp. zn. 4 To 13/76, uveřejněné pod č. 53/1976 Sb. rozh. tr.). 91. V posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) ke skutkovým zjištěním, podle nichž spolu obvinění D. S. V. G., G. T. a Z. M., komunikovali ohledně potřeby předložení inkriminovaného pasu, stejně jako obsahu a podoby tohoto pasu a rozdělení úkolů jednotlivých osob, přičemž takto dohodnutý plán následně jmenovaní obvinění uvedli v život způsobem, jak byl popsán v rozsudku soudu prvního stupně (viz odstavce 14. a 15. odůvodnění jeho rozsudku). Je tedy zřejmé, že výše vzpomínaní obvinění vytvořili uskupení zahrnující nejméně tři trestně odpovědné osoby, v němž došlo k určité dělbě úkolů mezi jednotlivé členy, konkrétně zprostředkování nezákonné úpravy předmětného cestovního pasu, zařízení této úpravy a předložení daného pasu na služebně cizinecké policie. Nejvyšší soud přitom dospěl k názoru, že podobný postup vykazuje dostatečný stupeň plánovitosti a koordinovanosti, když na sebe jednotlivé dílčí úkoly jmenovaných obviněných navazovaly, probíhala o nich komunikace a docházelo ke koordinované součinnosti jednotlivých členů uskupení, během níž byl inkriminovaný cestovní doklad, podle aktuální fáze cílové činnosti, předáván. V důsledku předestřených faktů se pak zvyšovala pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, neboť jednání probíhalo rychleji, efektivněji a jeho odhalení se, s ohledem na dílčí zapojení jednotlivých osob, stávalo náročnějším, což vedlo též k nárustu jeho nebezpečnosti pro společnost. Lze tedy uzavřít, že výše jmenovaní obvinění, ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1), jednali jako členové organizované skupiny. 92. Ve vztahu ke skutku vymezenému pod bodem 2) dospěly soudy nižších stupňů ke skutkovým zjištěním, podle nichž spolu dovolatelé a obviněné Z. M. i I. K., komunikovali ohledně simulace partnerského vztahu mezi obviněnou I. K. a svědkem M. M., aby jmenovaný svědek získal povolení k pobytu na území ČR. Každý ze zmíněných obviněných se nějakým způsobem zapojil do dané trestné činnosti, ať se již jednalo o koordinaci společného postupu, předávání informací a instruktáž k další činnosti, podávání zpráv o dosavadním průběhu činnosti, podání předmětné žádosti pro povolení pobytu s nepravdivými údaji a předstírání partnerského vztahu, či zprostředkování důležitých informací podstatných pro další simulaci partnerského vztahu (viz odstavec 25. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Je tedy zřejmé, že výše vzpomínaní obvinění vytvořili uskupení zahrnující nejméně čtyři trestně odpovědné osoby, v němž došlo k určité dělbě úkolů mezi jednotlivé členy, jak bylo specifikováno výše. Nejvyšší soud přitom dospěl k názoru, že podobný postup vykazuje dostatečný stupeň plánovitosti a koordinovanosti, když na sebe jednotlivé dílčí úkoly jmenovaných obviněných navazovaly, probíhala o nich hojná komunikace a docházelo ke koordinované součinnosti jednotlivých členů uskupení, od počátečního smluvení, přes realizaci podání žádosti až po překonání rizik odhalení v podobě kontrol a výslechu na příslušném úřadě, čehož obvinění docílili zejména díky koordinaci činnosti jednotlivých osob a včasnému předávání podstatných informací mezi nimi. V důsledku nastíněného se pak zvyšovala pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, neboť jednání probíhalo rychleji, efektivněji a jeho odhalení se, s ohledem na informovanost a připravenost obviněných na kontrolní úkony, stávalo náročnějším, což vedlo též k nárustu jeho nebezpečnosti pro společnost. Lze tedy uzavřít, že výše jmenovaní obvinění, ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2), jednali jako členové organizované skupiny. 93. S ohledem na opodstatněnost závěrů soudů nižších stupňů, že obvinění jednali jako členové organizované skupiny, nemůže být dána ani důvodnost námitky promlčení, jelikož tu vystavěli dovolatelé výhradně na závěru, že nenaplnili kvalifikované skutkové podstaty předmětných trestných činů, a to právě pro neexistenci vlastního členství v organizované skupině. V podrobnostech nezbývá než odkázat na odstavec 16. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího, který se s vymezenou výhradou již dostatečně vypořádal. 94. Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se také k námitce, že pokud obviněná realizovala jednání popsané pod bodem 1) jako zaměstnankyně advokátní kanceláře, nemohla se dopustit trestného činu. Podobný závěr zcela postrádá opodstatnění, protože z provedených důkazů soudy nižších stupňů dovodily, že dovolatelka zcela vědomě, v rámci svého zapojení do organizované skupiny, předložila službě cizinecké policie cestovní pas, v němž byla některá razítka zfalšována, tudíž úmyslně veřejnou listinu, jejíž obsah byl podstatně změněn, užila jako pravou. V nastíněném směru se nelze odvolávat na její pozici zaměstnance advokátní kanceláře, jelikož obviněné není vytýkáno, že by snad nedostatečně pravost razítek ve vzpomínaném cestovním dokladu prověřila, nýbrž jednání úmyslné realizované z pozice člena organizované skupiny. 95. Zpochybňoval-li obviněný D. V. naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, a to s argumentací, že z popisu skutku nevyplývá, že by jednal v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, resp. komu a jaký, lze tuto námitku s jistou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně nelze jí přiznat opodstatnění. Z popisu skutku v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně totiž jednoznačně plyne, že obviněný se měl daného skutku dopustit v úmyslu získat neoprávněný prospěch pro osoby, které se prohlašovaly za skutečné vlastníky nemovitosti spadající do dědictví po zemřelém M. H. R., a to právě skrze naplnění požadavků těchto osob, což by do jejich dispozice přineslo již vzpomínané nemovitosti. Na uvedené pak nemůže mít žádný vliv okolnost, kdy se o požadavcích těchto osob dozvěděla svědkyně J. R. K dovolání obviněné I. K. 96. Obviněná své dovolání opřela o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť vyjádřila názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, současně jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a taktéž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 97. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 98. Dovolatelka své tvrzení o existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, založila na rozporování dvou klíčových skutkových zjištění soudů nižších stupňů, konkrétně vlastního úmyslu získat neoprávněný prospěch a svého členství v organizované skupině. Z velké části však zmíněné výhrady směřují proti právnímu posouzení relevantních skutkových zjištění soudů, které obviněná nerozporuje. Pokud dovolatelka kritizovala úvahu soudu druhého stupně, že příslib plnění ze strany svědka M. M., odměnit se obviněné D. S. V. G., lze vztáhnout i na další členy organizované skupiny, kteří by logicky rovněž profitovali ze svého podílení se na popsané trestné činnosti, neodporuje podobný, logický vývod soudu obsahu provedených důkazů. Skutečnost, že soud odvolací v jiné části odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obviněné nebyla adresně slíbena žádná konkrétní finanční částka, na uvedeném nic nemění a výše prezentovanému závěru neodporuje. Inkasování dalších darů a pozorností od svědka M. M. pak dovolatelka nezpochybnila vůbec, pouze bagatelizovala jejich význam a popírala jejich relevanci pro naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu. Ani ve vztahu k členství v organizované skupině dovolatelka v zásadě nezpochybnila podstatu svého jednání, avšak odmítla závěr o tom, že z uvedených zjištění je možno učinit závěr o naplnění znaků organizované skupiny a členství obviněné v takovém uskupení. Zmíněné námitky tak znatelně přesahují do problematiky právního posouzení skutku. Nejvyšší soud přitom nemůže souhlasit s dovolatelkou, že by rozhodná skutková zjištění, o určité míře propojení a spolupráci mezi obviněnými neměly žádný podklad v provedených důkazech, neboť tyto vyplývají z uceleného řetězce vzájemně provázaných důkazů, zejména z obsahu telefonické a elektronické komunikace, výpovědi svědka M. M. a dalších provedených důkazů (viz zejména odstavce 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 99. Z odůvodnění rozhodnutí zejména soudu odvolacího je pak dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo. 100. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Nejvyšší soud tudíž mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. 101. Pokud se jedná o námitky obviněné vůči použitým odposlechům v posuzované věci, jakožto nepřípustným důkazům, na nichž se zakládají rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu, tyto se částečně překrývají s námitkami obviněného G. T., konkrétně v pasáži, v níž obviněná vyjádřila přesvědčení, že Protokol vůbec nepředstavuje mezinárodní smlouvu. V tomto směru Nejvyšší soud plně odkazuje na odstavce 55. a 56. odůvodnění tohoto usnesení. Zbývá pouze doplnit, že obviněné je vytýkáno, v souladu s čl. 6 odst. 1 písm. c) Protokolu, že úmyslně a s cílem získat hmotný prospěch, umožnila osobě, která není státním občanem dotčeného státu nebo na jeho území nemá trvalý pobyt, aby zůstala v tomto státě bez splnění nezbytných požadavků pro zákonný pobyt v něm, a to konkrétně předstíráním partnerského vztahu s výše popsanou osobou při komunikaci s příslušnými úřady. Podobný postup je přitom bezesporu jiným nezákonným způsobem ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. c) Protokolu. Argumentace dovolatelky o nutnosti reflektovat čl. 4 Protokolu při výkladu čl. 6 Protokolu se pak obsahově překrývá s obdobnou argumentací vznesenou obviněnými D. V. a D. S. V. G. Dovolací soud proto plně odkazuje na odstavce 74. až 81. odůvodnění tohoto usnesení. 102. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. Pod vytyčený důvod dovolání lze podřadit námitky obviněné směřující proti právní kvalifikaci skutku, konkrétně, že obviněná nepomáhala svědkovi M. M. k neoprávněnému pobytu, neboť tento v ČR republice v době vytýkaného skutku pobýval zcela legálně, nejednala v úmyslu získat svým jednáním prospěch a nebyla členkou organizované skupiny tvořené dalšími obviněnými v dané věci. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naopak nelze subsumovat obecné a nijak neodůvodněné deklarace dovolatelky, že se jí vytýkaný skutek vůbec nestal. 103. Za zcela nepřípadnou nutno vyhodnotit vznesenou výhradu, že obviněná nemohla naplnit skutkovou podstatu předmětného trestného činu, jelikož se svědek M. M. v rozhodné době nacházel na území České republiky legálně, a to na základě dočasného povolení k pobytu. Nejvyšší soud se v nastíněném směru plně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu a jeho logickou interpretací usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1341/2019, uveřejněného pod č. 26/2020 Sb. rozh. tr. (viz odstavec 23. jeho rozsudku). Pro úplnost tak dovolací soud připomíná, že z citovaného usnesení Nejvyššího soudu plyne zejména fakt, že trestného činu podle § 341 tr. zákoníku se může pachatel dopustit nejen v případě, kdy pomáhá k neoprávněnému pobytu na území České republiky cizinci, který již na území státu neoprávněně pobývá, ale též za situace, kdy se cizinec fyzicky na území republiky ještě vůbec nenachází, avšak rovněž v případě, že se cizinec na území České republiky v rozhodné době nachází legálně na základě zákonného důvodu, leč tento důvod je časově omezen, typicky pokud již předtím byl pobyt danému cizinci zakázán rozhodnutím správního úřadu, či soudu a aktivity pachatele směřují k napomáhání cizinci k neoprávněnému pobytu do budoucna. 104. Zkoumané usnesení Nejvyššího soudu přitom nelze vykládat tak, že by stanovovalo taxativní výčet případů, kdy by se pachatel mohl dopustit předmětného trestného činu a považovat soudní či správní zákaz pobytu ve vztahu k cizinci za nutnou podmínku, poněvadž takový výklad by byl zcela v rozporu s podstatou a smyslem citovaného rozhodnutí a ostatně i ustanovení § 341 tr. zákoníku. Takto zužující výklad, na jehož odmítnutí je naopak dané usnesení založeno, by nutně vedl ke zcela absurdním a nesmyslným závěrům, podle nichž by nemohla být trestně postihována osoba, která by nezákonným způsobem pomáhala k budoucímu neoprávněnému pobytu cizinci, pobývajícímu v rozhodný okamžik na území republiky třeba i jen na základě krátkodobého víza. Podobným způsobem by pak mohla být právní úprava v této oblasti velmi jednoduše obcházena a její účel zcela zmařen. Lze tedy uzavřít, že pro naplnění skutkové podstaty vzpomínaného trestného činu není podstatné, zda v rozhodném čase pobýval svědek M. M. na území České republiky na základě legálního časově limitovaného povolení, jehož platnost měla brzy skončit. 105. Zavrhnout je nutno též námitku obviněné, že nebyl prokázán její úmysl získat v návaznosti na pomoc jinému k neoprávněnému pobytu neoprávněný prospěch. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve připomenout, že trestného činu podle § 341 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch pomáhá jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky. Po subjektivní stránce je tedy navíc vyžadován rovněž úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu, když pachatel musí realizovat své jednání v úmyslu získat neoprávněný prospěch. Není však podstatná výše takového prospěchu, s jehož vidinou pachatel jedná a bez významu zůstává i skutečnost, zda pachatel vzpomínaný prospěch skutečně získal či nikoliv, jelikož plně postačuje, že jednal v úmyslu daného prospěchu dosáhnout (viz ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník III: komentář: § 272-421. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4298 a 4299). Argumentace dovolatelky se v nastíněném směru fakticky omezovala pouze na bagatelizování výše dosaženého prospěchu, avšak vzhledem k nerozhodnosti konkrétní výše zamýšleného prospěchu, jak bylo připomenuto výše, postrádá předestřená argumentace relevantní jádro. 106. Zbývá se ještě vypořádat s námitkou, že obviněná vytýkaný čin nespáchala jako člen organizované skupiny. Ve vztahu k vytýkanému skutku dospěly soudy nižších stupňů ke skutkovým zjištěním, podle nichž spolu dovolatelka a obvinění Z. M., D. V. a D. S. V. G., komunikovali ohledně simulace partnerského vztahu mezi obviněnou a svědkem M. M., aby jmenovaný svědek získal povolení k pobytu na území ČR. Každý ze jmenovaných obviněných se nějakým způsobem zapojil do dané trestné činnosti, ať se již jednalo o koordinaci společného postupu, předávání informací a instruktáž k další činnosti, podávání zpráv o dosavadním průběhu činnosti, podání předmětné žádosti pro povolení pobytu s nepravdivými údaji a předstírání partnerského vztahu, či zprostředkování důležitých informací podstatných pro další simulaci partnerského vztahu (viz odstavec 25. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Konkrétně obviněná podala příslušnou žádost o povolení k pobytu pro M. M., do níž uvedla nepravdivé údaje o fiktivním partnerském vztahu a zmíněné nepravdivé skutečnosti dále předstírala. Byla přitom střídavě instruována dalšími výše jmenovanými obviněnými a využívala informace jimi poskytované. 107. Je tedy zřejmé, že výše vzpomínaní obvinění vytvořili funkční uskupení zahrnující nejméně čtyři trestně odpovědné osoby, v němž došlo k určité dělbě úkolů mezi jednotlivé členy, jak bylo specifikováno výše. Nejvyšší soud v tomto směru dospěl k názoru, že podobný postup vykazuje dostatečný stupeň plánovitosti a koordinovanosti, když na sebe jednotlivé dílčí úkoly jmenovaných obviněných navazovaly, probíhala o nich hojná komunikace a docházelo ke koordinované součinnosti jednotlivých členů uskupení, od počátečního smluvení, přes realizaci podání žádosti až po překonání rizik odhalení v podobě kontrol a výslechu na příslušném úřadě, čehož obvinění docílili zejména díky koordinaci činnosti jednotlivých osob a včasnému předávání podstatných informací mezi nimi. V důsledku nastíněného se pak zvyšovala pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, neboť jednání probíhalo rychleji, efektivněji a jeho odhalení se, s ohledem na informovanost a připravenost obviněných na kontrolní úkony, stávalo náročnějším, což vedlo též k nárustu jeho nebezpečnosti pro společnost. Lze tedy uzavřít, že výše jmenovaní obvinění, ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2), jednali jako členové organizované skupiny. K dovolání obviněného M. M. 108. Obviněný ve svém dovolání předně kritizoval způsob hodnocení konkrétních důkazů ze strany nalézacího soudu a odmítal skutková zjištění tímto způsobem dosažená, přičemž primárně se jeho výtky dotýkaly vyhodnocení svědeckých výpovědí svědků M. R., J. R. a dále obsahu nahrávek pořízených jmenovanými dvěma svědky. 109. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 110. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, je však dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo. 111. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění dotýkající se skutku pod bodem 3), který je vytýkán obviněnému, se opírají zejména o svědecké výpovědi svědků M. R. a J. R., provedený odposlech a podpůrně pak audionahrávky pořízené výše jmenovanými svědky. Nalézací soud, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vyhodnotil výpověď svědků M. R. a J. R. jako věrohodné, přičemž tyto korespondovaly s dalšími, ve věci provedenými důkazy. Nutno dodat, že dovolatel, tak jako ostatní obvinění, k předmětné věci odmítl vypovídat, přičemž svou obhajobu zaměřil prakticky výhradně na zpochybňování usvědčujících důkazů a posléze i z nich dosažených skutkových zjištění, s čímž se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly. 112. Na polemiku se závěry nalézacího soudu ohledně způsobu hodnocení konkrétních důkazů se omezuje nesouhlas dovolatele s hodnocením věrohodnosti svědků J. R. a M. R. soudem prvního stupně, leč tento v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyhodnotil oba jmenované svědky za věrohodné, přičemž poukázal na skutečnost, že jejich výpovědi korespondují s pořízenými audionahrávkami (viz odstavec 34. odůvodnění jeho rozsudku). Soudu prvního stupně sice lze vytknout, že vlastní úvahy ohledně věrohodnosti zmíněných svědků v odůvodnění svého rozhodnutí blíže nerozvedl a podrobněji nepopsal, avšak není pravdou, že by daný soud předmětné důkazy zcela opomněl vyhodnotit. Totožný závěr přitom platí o audionahrávkách pořízených svědky M. a J. R. Stručné vyjádření v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neznamená, že by se soud vzpomínanými důkazy vůbec nezabýval. Zjevný rozpor rovněž nemůže založit ani povšechné a ničím neopodstatněné tvrzení dovolatele, že z obsahu nahrávek je patrná nepravdivost a ryzí účelovost některých tvrzení výše jmenovaných svědků. Dovolací soud takovéto zřetelné rozpory nezaznamenal a ostatně je nedokázal blíže identifikovat ani sám obviněný. 113. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není přitom předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje. 114. Pokud jde o obviněným tvrzené nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, je namístě připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). 115. Nelze se ztotožnit ani s tvrzením dovolatele, že by neprovedením opětovného výslechu svědků M. a J. R. v odvolacím řízení, došlo k nedůvodnému neprovedení podstatných navrhovaných důkazů. Oba svědci již byli řádně vyslechnuti v hlavním líčení před soudem prvního stupně, přičemž obhajoba obviněných v tomto směru dostala náležitý prostor. Opětovné provedení výslechu zmíněných svědků tak nebylo fakticky ničím opodstatněno a představovalo by jen nadbytečné opakování již řádně provedených důkazů. V předestřeném smyslu odvolací soud své rozhodnutí o zamítnutí vzneseného důkazního návrhu řádně vysvětlil (viz odstavec 29. odůvodnění jeho rozsudku). 116. Opodstatněnost postrádají rovněž námitky týkající se audionahrávek skrytě pořízených svědky M. R. a J. R., neboť důkaz přepisem těchto nahrávek byl řádně soudem prvního stupně proveden (viz protokol o hlavním líčení ze dne 3. 4. 2024, na č. l. 3050), byť je opět možno vytknout soudu nalézacímu, že v odůvodnění svého rozhodnutí popsal vlastní úvahy ohledně hodnocení daných nahrávek poněkud úsporně. Nutno také přiznat, že odvolací soud skutečně mylně ve svém rozhodnutí poukázal na 27. odstavec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, třebaže v této části rozhodnutí nalézací soud popisuje důkaz v podobě provedených odposlechů, nikoliv zmíněných audionahrávek (srov. odstavec 29. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Podobné pochybení má však samo o sobě zcela zanedbatelný význam, jelikož soud prvního stupně reflektoval inkriminované nahrávky v odstavci 34. svého rozsudku. Přehrání předmětných nahrávek v odvolacím řízení se tak jeví být nadbytečným, v souladu s vyjádřením soudu druhého stupně (viz odstavec 29. odůvodnění jeho rozsudku). Dovolatel ve svém dovolání sice formálně uvedl, že přepis vzpomínaných nahrávek odporuje jejich reálnému obsahu, avšak jeho faktická argumentace se omezovala výhradně na způsob hodnocení obsahu zmíněných nahrávek, neoznačil žádné konkrétní místo, v němž by měl existovat onen rozpor mezi obsahem samotných nahrávek a jejich přepisem, což ostatně neučinil ani nikdo jiný v předmětném řízení. Jen pro úplnost Nejvyšší soud v tomto směru dodává, že odkazoval-li se dovolatel na odvolání obviněného D. V., nutno dodat, že toto podobné výhrady neobsahuje a brojí toliko vůči způsobu hodnocení daných audionahrávek. Lze tedy shrnout, že nedošlo k opomenutí obsahu rozebíraných audionahrávek, když soud nalézací řádně provedl důkaz jejich přepisem a s důkazním návrhem na přímé přehrání vzpomínaných nahrávek se soud odvolací řádně vypořádal i s patřičným odůvodněním. 117. Nejvyšší soud se, v kontextu práva na spravedlivý proces, zabýval též výhradou dovolatele, podle níž soudy obou stupňů pochybily, když z vlastní iniciativy nepřistoupily k dalšímu doplnění dokazování. Formulovaná námitka se ovšem zřetelně vymyká mezím uplatněného dovolacího důvodu, jelikož obviněný v zásadě nebrojí proti nedůvodnému neprovedení podstatného navrhovaného důkazu soudem, leč spíše argumentuje nedodržením zásady vyhledávací, zakotvené v § 2 odst. 5 tř. ř. Obviněný totiž, mimo důkazní návrhy v odvolacím řízení popsané výše, žádné jiné důkazní návrhy nevznesl, což ostatně ani ve svém dovolání netvrdil. K této skutečnosti nezbývá než dodat, že soudy v předmětné věci provedly dokazování v dostatečné šíři, zásluhou čehož byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro přijatá rozhodnutí. Další doplnění dokazování již tedy nebylo zapotřebí a v posuzované věci tak nemohlo dojít k porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Samotná skutečnost, že odvolací soud zrušil původní rozhodnutí soudu prvního stupně a tento pak znovu hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a všech souvislostech, automaticky neznamená, že by muselo být dokazování doplněno dalšími, dříve neprovedenými důkazy. 118. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. Pod vytyčený důvod dovolání lze podřadit zejména námitku obviněného, že vytýkaným skutkem nenaplnil skutkovou podstatu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož v jeho jednání absentovaly nezbytné prvky moci a rozhodování, když toliko vystupoval z titulu své funkce, avšak nevykonával žádnou pravomoc. 119. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné ponejprv předestřít, že trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Na základě § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, se mimo jiné rozumí úřední osobou i příslušník bezpečnostního sboru, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Na základě § 127 odst. 2 tr. zákoníku se konečně vyžaduje, aby pro vznik trestní odpovědnosti úřední osoby, tato spáchala trestný čin v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. Za plnění úkolů státu nebo společnosti je především potřeba považovat odpovědnou přípravu k rozhodovací činnosti, samu rozhodovací činnost a též výkon přijatých rozhodnutí v rámci vymezené působnosti. I když výkon pravomoci není zúžen výhradně na vlastní rozhodování o právech a povinnostech fyzických i právnických osob, je v pojmu pravomoci vždy obsažen prvek moci a prvek rozhodování. Úřední osobou však není jen persona, která přímo vydává nebo učiní konkrétní rozhodnutí, ale i úřední osoba, jež věcně připravuje takové rozhodnutí za podmínky, že bez této přípravy by předmětné rozhodnutí nemohlo být učiněno. Při určení, zda byl trestný čin spáchán v souvislosti s pravomocí a odpovědností úřední osoby, je potřeba pamatovat na vymezení činnosti úřední osoby a vycházet z úvahy, že zákonodárce zamýšlel poskytnout úředním osobám pro určitou činnost ochranu zhruba ve stejné míře, jako je chtěl učinit při takové činnosti odpovědnými (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I: komentář: § 1-139. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1752 až 1755). 120. Pojem pravomoc v rovině ustanovení § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je nutno, ve shodě s jeho obecným trestněprávní pojetím, vykládat tak, že se jím nerozumí pouze jednání úřední osoby, kterým přímo rozhoduje o právech a povinnostech třetích osob, či jímž do nich bezprostředně zasahuje, ale i jednání k takovému rozhodnutí či zásahu přípravné a pomocné (například vedení spisu, protokolace, sběr podkladů a vyhledávání důkazů, komunikace s účastníky řízení atd.) (viz ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. § 205 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2579). Na druhé straně je ovšem pravda, že pouhé vystupování úřední osoby v určité záležitosti, v níž vůbec nedisponuje pravomocí, ani ve výše uvedeném širším smyslu, přičemž tato využívá důvěryhodnosti a vlivu, propůjčeného jí jejím postavením úřední osoby v jiných záležitostech, resp. v obecné rovině, nepředstavuje výkon pravomoci úřední osoby, tudíž nepostačuje k naplnění skutkové podstaty rozebíraného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 279/2016, nebo také ŽĎÁRSKÝ, Zbyněk. K hmotněprávním podmínkám zneužití pravomoci a vlivu funkce úřední osoby. Trestněprávní revue. Praha: C. H. Beck, roč. 2022, č. 1, s. 1-7). 121. V posuzované věci jednal obviněný v souvislosti s případem, na němž se podílel, coby vedlejší zpracovatel, a to v návaznosti na své služební zařazení na 1. oddělení odboru obecné kriminality SKPV Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy. V této pozici sice přímo nerozhodoval o právech a povinnostech třetích osob, ani do těchto práv a povinností bezprostředně nezasahoval, nicméně podílel se na realizaci přípravných prací, nezbytných pro vydání následného rozhodnutí o konkrétní věci, tedy lze dospět k závěru, že vykonával svou pravomoc v rovině přípravného jednání, nezbytného pro následné autoritativní rozhodnutí. V nastíněném směru pak obviněný působil na svědky J. R. a M. R., přičemž za tímto účelem využíval autoritu a důvěryhodnost plynoucí z jeho funkce, ovšem nikoliv v obecné rovině, avšak v návaznosti na jeho zapojení do konkrétního případu dotýkajícího se jmenovaných svědků, k čemuž ostatně také využíval informace získané při výkonu této své pravomoci ve smyslu zmíněného přípravného jednání. Nevystupoval tedy vůči svědkům J. R. a M. R., bez souvislosti s výkonem vlastní pravomoci jako osoba působící na jiné jen skrze důvěryhodnost a vliv propůjčené jí postavením úřední osoby v jiných záležitostech, nýbrž v návaznosti na výše popsaný výkon pravomoci a využívaje informace tímto výkonem získané (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 466/2010). Fakticky tedy vykonával svou pravomoc takovým postupem, že její konkrétní forma realizace spojená s nepřípustným působením na výše jmenované svědky a nakládáním s informacemi získanými výkonem pravomoci, odporovala ustanovení § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Lze tedy shrnout, že vykonával pravomoc v rozporu s jiným právním předpisem. S ohledem na výše zmíněnou potřebu zachování rovnováhy mezi ochranou a odpovědností úředních osob se zdá vhodným konstatovat, že v souvislosti s řádným výkonem předmětných přípravných činností pro rozhodnutí ve věci, včetně související komunikace s osobami, jichž se konkrétní případ dotýká, by měla daná úřední osoba rovněž požívat zvýšené ochrany. Nedochází tedy ke vzniku nerovnováhy v poměru odpovědnosti a ochrany úřední osoby. 122. Obviněný rozporoval též naplnění subjektivní stránky rozhodného trestného činu, když zpochybnil, že jeho jednání směřovalo k dosažení neoprávněného prospěchu ve smyslu rozhodného ustanovení. V této části odůvodnění považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění, ať již majetkové nebo nemajetkové povahy, přičemž může jít o jakékoli zvýhodnění, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník III: komentář: § 272-421. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4128). Neoprávněný prospěch se tedy neomezuje toliko na přímé obohacení, avšak zahrnuje i jiné zlepšení postavení dané osoby (viz ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. § 205 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2592). 123. Ve vytyčeném směru tak lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, podle něhož postrádá na významu, zda měly být nemovitosti zahrnuté do dědictví po zesnulém M. H. R., pomocí nátlaku ze strany obviněného, na jiné osoby převedeny bezúplatně nebo za úplatu, jelikož v obou případech by takový postup vedl k opatření neoprávněného prospěchu jiným osobám, které by bez daného zásahu tímto způsobem předmětné nemovitosti nabýt nemohly. Rozhodující význam nemá ani obviněným vyzdvihovaný stav nejistoty, zda inkriminované nemovitosti fakticky patřily výše jmenovanému zesnulému, či naopak reálně náležely jiným osobám, poněvadž získaná výhoda spočívala již jen ve způsobu, jak by tyto osoby dostaly do dispozice vymezené nemovitosti, neboť výše popsaným způsobem by došlo jednak k významnému urychlení jejich dispozice s nemovitostmi, dále by pak zmíněné osoby vůbec nemusely prokazovat své údajné právní nároky a naopak by zcela eliminovaly nároky dědiců zesnulého. Okolnost, zda existuje určitý nárok na plnění získané zneužitím pravomoci nehraje klíčovou roli, jelikož neoprávněnost takového prospěchu spočívá již ve způsobu jeho dosažení, tedy v projednávané věci ve zneužití svěřené pravomoci. Odlišný výklad by vedl k absurdním závěrům, kdy by se mimo rozsah vzpomínané skutkové podstaty dostaly například situace, v nichž by příslušníci Policie ČR zneužívali svých pravomocí k vymáhání dluhů atd. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1064/2019). I v této rovině tedy směřovalo jednání dovolatele k opatření neoprávněného prospěchu jiným, přičemž ostatně postrádá jakoukoliv logickou stopu, aby obviněný působil na svědky J. R. a M. R., s evidentním cílem přimět je k postupu, který si vyžádaly zmíněné třetí osoby, aniž by na tom měly tyto třetí osoby svůj zájem. 124. Obviněný rovněž rozporoval použitelnost nahrávek pořízených svědkem M. R. Ve vztahu k této námitce považuje Nejvyšší soud za vhodné především podotknout, že na pořízení takovýchto soukromých nahrávek nejsou stanovena stejně přísná, striktní a pevná pravidla jako při postupu podle § 158d tr. ř. nebo § 88 tr. ř., a proto je nutné při připuštění tohoto důkazů v rámci řízení postupovat maximálně obezřetně a přiměřeně. Nicméně použití soukromé nahrávky jako důkazu nepředstavuje v trestní soudní praxi nijak raritní záležitost (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 374/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 783/2015). Podle § 89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Limitem této, na první pohled neomezené formulace, musí být zásady trestního práva procesního čili zásada zákonnosti trestního řízení, jakož i zásady další, které naplňují obsah principu spravedlivého procesu (např. presumpce neviny aj.), spolu s výkladem dalších ustanovení trestního řádu. Svým způsobem „cílovou“ zásadu v tomto kontextu pak představuje zásada uvedená v § 2 odst. 5 tr. ř., tedy zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 05. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000). Současně také, pokud se jedná o využití zajišťovacích institutů, kterými je zasahováno do ústavně zaručených práv obviněného, musí být respektována i zásada vyjádřená v § 2 odst. 4 tr. ř., tj. intenzivní šetření práv a svobod zaručených Listinou, jakožto součástí ústavního pořádku České republiky, respektování práva na spravedlivý proces a zasahování do práv osob, jichž se úkony týkají jen v odůvodněných případech, na základě zákona a v nezbytné míře (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 6 Tz 14/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 686/2018). 125. Zákonné limity zásahu do práva na soukromí v trestním řízení prostřednictvím odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 a § 88a tr. ř. i sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. upravuje trestní řád. Jedná se o stanovený procesně přípustný postup orgánů činných v trestním řízení k získání důkazních prostředků tak, aby bylo jimi zjištěné poznatky o osobách a věcech možno provést před soudem jako důkaz. Tento postup však nevylučuje, aby každá ze stran důkaz vyhledala, předložila nebo jeho provedení navrhla ve smyslu § 89 odst. 2 věty druhé tr. ř., je pak na soudu, zda jej jako důkaz připustí. Z toho plyne, že s ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam pořízený soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Ustanovení § 88 tr. ř. o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se zde neuplatní, a to ani analogicky, jelikož jeho závaznost se omezuje pouze na specifický postup orgánů činných v trestním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, uveřejněné pod č.7/2008 Sb. rozh. tr., nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1055/2017). 126. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že popsanou problematikou se ve své rozhodovací praxi zabýval i Ústavní soud, jenž dospěl k závěru o nemožnosti apriorně a plošně vyloučit jako důkaz v trestním řízení záznam, pořízený soukromou osobou a zachycující hlasový projev druhé osoby bez jejího vědomí. Posouzení, zda může být v určité věci podobný záznam použit jako důkaz, vyhradil Ústavní soud konkrétnímu trestnímu řízení, při zohlednění všech klíčových okolností, přičemž stěžejní podmítku použití takové nahrávky představuje zhodnocení, zda je popsaný zásah do soukromí odůvodnitelný převažujícím zájmem na straně toho, kdo informaci vytyčeným způsobem opatřil a následně použil. Nezanedbatelnou roli pak hraje též skutečnost, zda zmíněný zvukový záznam stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení viny, nebo má naopak soud k dispozici i jiné důkazy, které významným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění, s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06). Ve vztahu k faktoru potřebnosti by ovšem nemělo jít o důkaz zcela zbytný, nadbytečný a nevýznamný. Závěr o nevýznamnosti ovšem v žádném případě nelze vztáhnout na situaci, kdy nahrávka představuje podstatný důkaz podpůrného charakteru, doplňující a verifikující pravdivost jiného stěžejního důkazu, neboť opačným postupem by zohlednění obou kritérií fakticky vyloučilo drtivou část množiny myslitelných případů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5 Tdo 849/2021). V kontextu předestřených faktů považuje dovolací soud za vhodné zdůraznit, že tento důkaz nestojí osamocen v rámci hodnocení otázky viny obviněného, protože soudy měly k dispozici i jiné důkazy, k nimž uvedený důkaz v podobě soukromých audionahrávek plní spíše podpůrnou roli (zejména svědecké výpovědi svědků M. a J. R., záznam odposlechu zachycující komunikaci mezi obviněným a S. S.). 127. Z relevantní judikatury ESLP přitom vyplývá, že přihlédnuto by mělo být i k tomu, zda byla dodržena práva obhajoby, zejména je zapotřebí zkoumat, zda byla osobě obviněné poskytnuta možnost napadnout pravost důkazu a jeho použití. Rovněž je nutno reflektovat kvalitu důkazu včetně toho, zda okolnosti, za kterých byl pořízen, vrhají stín pochybností na jeho věrohodnost nebo přesnost. V případech, kdy pořízený důkaz není potvrzen jinými skutečnostmi, sice nutně nevyvstávají pochybnosti ohledně spravedlivosti, je však nutno říci, že je-li důkaz dostatečně pevný a nedává-li prostor pro pochyby, další důkazy na jeho podporu již nejsou natolik potřebné (srov. například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 11. 2002, Allan proti Spojenému království, č. 48539/99). Dále lze zohlednit též váhu veřejného zájmu na postihu za konkrétní trestný čin a na uložení sankce jeho pachateli a tuto porovnat se zájmem jednotlivce, aby důkazy v jeho neprospěch byly opatřovány zákonnou cestou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 3. 2007, Heglas proti České republice, č. 5935/02). 128. Nejvyšší soud, ve světle shora citované judikatury, považuje za vhodné shrnout, že obviněnému bylo v průběhu řízení umožněno, aby náležitě uplatnil všechna svá práva. V rámci hlavního líčení došlo k přečtení přepisu pořízených nahrávek (viz protokol o hlavním líčení ze dne 3. 4. 2024 na č. l. 3050), takže obviněný měl možnost vyjádřit se k obsahu rozhodných záznamů a pouze z jeho vůle vzešlo rozhodnutí ve věci nevypovídat a zdržet se vyjádření. Nejvyšší soud nadto ještě jednou připomíná, že zvukové záznamy byly užity především k podpoře dalších ve věci provedených důkazů, které v rámci svého práva na obhajobu měl dovolatel možnost napadat či jinak doplňovat, takže předmětné nahrávky nestojí v provedeném dokazování jako důkaz osamocený (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1131/2011). Na druhé straně ovšem představovaly zájmové záznamy důkaz podstatný, jehož význam spočíval především v podpoře svědeckých výpovědí svědků M. a J. R., což s ohledem na sofistikovanost a skrytou povahu vytyčené trestné činnosti nelze podceňovat. Ze spisového materiálu dále zřetelně plyne, že k pořízení rozebíraných nahrávek přistoupili svědci pod vlivem důvodných obav a podezření, které v nich svým postupem vzbudil i obviněný a záznamy vytvářeli jen za soukromým, znatelně limitovaným účelem vlastní ochrany před podobným postupem a případného odhalení protiprávní činnosti, aniž by mínili takto získané nahrávky zpřístupnit širší veřejnosti či jakkoliv zneužít. Nelze tudíž pochybovat, že výše jmenovaní svědci sledovali legitimní cíl v podobě ochrany vlastních oprávněných zájmů a odhalení trestné, potažmo protiprávní činnosti jiných osob, včetně obviněného. 129. Nejvyšší soud nemůže opomenout ani charakter spáchané trestné činnosti, jejíž závažnost nelze podceňovat, byť se jedná o přečin podle § 14 odst. 2 tr. zákoníku. Zejména je nutno zohlednit podstatu daného trestného činu, spočívajícího v úmyslném zneužití výkonu veřejné moci za účelem dosažení soukromých zájmů, čímž dochází k narušení zásadních společenských hodnot v podobě zájmu na řádném výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti neovlivněném vybranými soukromými zájmy. Daný aspekt ještě umocňuje fakt, že obviněný i obviněný D. V. tak učinili v pozici policistů podílejících se na odhalování nejzávažnějších forem kriminality. Význam má v nastíněném směru též skutečnost, že vytýkaný skutek byl spáchán poměrně sofistikovaným způsobem, v různých, postupně se vyvíjejících etapách působení na výše zmíněné svědky a skrytou formou diskrétních rozhovorů, jejichž prokazatelnost bývá z logiky věci obtížná. Pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby přitom není podobný postup pachatele nijak neobvyklý. S ohledem na obecnou důvěryhodnost person, jimž stát přiznává postavení úředních osob a případné riziko devalvace hodnoty výpovědí svědků, s nimiž úřední osoby přicházejí v souvislosti s výkonem svěřených pravomocí do styku a které tak teoreticky mohou mít hypotetický důvod pro výkon této pravomoci se úředním osobám mstít, je logické a pochopitelné, snaží-li se svědek opatřit další, byť podpůrné důkazy dokládající protiprávnost postupu úřední osoby, s níž se v souvislosti s výkonem její pravomoci dostal do styku. Z hlediska hodnocení proporcionality tak nelze opomenout zásadní faktory jako je veřejný zájem na odhalování vytyčené trestné činnosti, zachování důvěry v Policii ČR, či zajištění a kontrolu řádného výkonu veřejné funkce. Podpůrně lze v tomto kontextu upozornit na skutečnost, že zákonodárce, při zvážení charakteru dané trestné činnosti, považoval za důvodné zakotvit trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku do taxativního výčtu v ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř., aby v řízení pro něj mohl být vydán, za splnění příslušných podmínek, příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu bez ohledu na výši trestní sazby. 130. Nutno sice přiznat, že rozebírané záznamy byly pořízeny bez vědomí a souhlasu obviněného, popř. taktéž dalších nahrávaných osob, leč jejich pořizovatelé z povahy věci ani jiným způsobem postupovat nemohli, neboť jinak by ztratili šanci na dosažení sledovaného legitimního cíle. Obdobný závěr platí i o skutečnosti, že nahrávané projevy měly charakter v zásadě soukromých rozhovorů mezi svědky M. a J. R. a dalšími osobami, včetně obviněného. Vzhledem k tomu, že stěžejní část trestné činnosti se realizovala právě skrze podobné rozhovory, neměli jmenovaní svědci jinou možnost, mimo pořízení předmětných nahrávek, jak dosáhnout legitimního sledovaného cíle. Záznamy přitom obsahují především komunikaci tvořící součást vytýkaného skutku, v němž je spatřován trestný čin, nebo skutečnosti s tímto blízce související, zatímco jiných vyjádření o soukromých záležitostech irelevantních pro zhodnocení projednávané věci obsahují jen nezbytné minimum. 131. Na základě výše uvedených skutečností tedy lze uzavřít, že pořízením inkriminovaných nahrávek nebylo nepřiměřeným způsobem zasaženo do soukromí obviněného. Svědci M. a J. R. sledovali pořízením nahrávek výlučně legitimní cíl v podobě ochrany vlastních oprávněných zájmů, resp. též kontroly výkonu veřejné moci a odhalení trestné činnosti. Získání dalšího, byť podpůrného důkazu ohledně závadného postupu obviněného a dalších osob, představovalo zcela racionální a logický krok, který vykazoval vysokou míru způsobilosti dosáhnout vytyčeného legitimního cíle. Nastíněný postup obstojí rovněž z hlediska kritéria potřebnosti, poněvadž výše jmenovaní svědci fakticky nedisponovali jinou možností, jak daného legitimního cíle dosáhnout, aniž by stejným či výraznějším způsobem zasáhli do chráněných zájmů obviněného. Nutno také připomenout, že vzpomínané záznamy v projednávané věci nepředstavovaly jediný, osamocený důkaz, nýbrž korespondovaly s dalšími provedenými důkazy a plnily především podpůrnou funkci ve vztahu ke svědeckým výpovědím výše zmíněných svědků. Na druhou stranu ovšem dané nahrávky není možno považovat za zbytné a nepodstatné z hlediska prokázání vytýkaného skutku, jelikož se jednalo o důkaz nezanedbatelného významu, který zejména potvrdil pravdivost klíčových svědeckých výpovědí. Uvedené platí tím spíše, zohlední-li se jistá rafinovanost a skrytý charakter protiprávního postupu obviněného. V neposlední řadě též z hlediska proporcionality v užším smyslu slova musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované věci převáží zájem společnosti na odhalování vymezené trestné činnosti, kontrole výkonu veřejné moci a důvěře v Policii ČR, nad zájmem obviněného na ochraně soukromí, do něhož bylo zasaženo jen v minimální míře a to nezbytným způsobem, neboť nahrávky byly pořízeny výlučně za účelem dosažení legitimního cíle, nedošlo k žádnému jejich zneužití ani šíření a jejich obsah zachycoval v zásadě jen projevy přímo související s posuzovanou trestnou činností. Nelze tedy dospět k jinému závěru, než že pořízením předmětných nahrávek nedošlo k porušení práva obviněného na ochranu soukromí, tedy k nepřípustnému zásahu do daného práva. 132. Dovolatel dále tvrdil, že v dosavadním průběhu trestního řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jelikož nebyl zbaven povinnosti mlčenlivosti, a tudíž nemohl plně uplatnit své právo na obhajobu. Obviněný přitom připustil, že v trestním řízení se sice nemůže příslušník bezpečnostních sborů dovolávat mlčenlivosti na základě § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Policii ČR), avšak zdůraznil, že tato povinnost mlčenlivosti pro něj vyplývá též z ustanovení § 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů) a především pak rovněž ze zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o utajovaných informacích), ve smyslu kvalifikovaných podle Přílohy č. 1 (př. 8 a 10) a Přílohy č. 7 (př. 6) nařízení vlády č. 522/2005 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2024, přičemž dle názoru dovolatele by informace pro jeho obhajobu byly klasifikovány jako důvěrné a vyhrazené. 133. V nastíněném směru považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve předestřít, že právní úprava výslovně neřeší klíčovou otázku, zda může obviněný uvádět ve své výpovědi okolnosti, které jsou utajovanými informacemi chráněnými zvláštním zákonem, nebo okolnosti, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti. Proto bude potřeba vždy nejprve vycházet z příslušných zvláštních předpisů, pokud stanoví povinnost mlčenlivosti, její rozsah a okruh osob jí zavázaných i okruh těch, vůči nimž se jí nelze dovolávat. Zároveň musí být respektována zásada, že ani ochrana utajovaných informací, resp. povinnost mlčenlivosti nesmí být na újmu práva obviněného na obhajobu, jak vyplývá například z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 25/98 (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1419). 134. Podle § 115 odst. 1 zákona o Policii ČR je, mimo jiné, povinen policista zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi, a které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. Tato povinnost trvá i po skončení služebního nebo pracovního poměru. Z této povinnosti pak § 115 odst. 3 zákona o Policii ČR stanoví výjimku, podle níž se povinnosti mlčenlivosti nemůže, mimo jiné, dovolávat policista vůči policejnímu orgánu, státnímu zástupci, soudu, jinému bezpečnostnímu sboru včetně bezpečnostního sboru státu Evropské unie, kontrolním orgánům podle tohoto zákona a vůči ministerstvu, pokud jde o údaje potřebné k plnění jejich působnosti na základě zákona nebo mezinárodní smlouvy. Na základě § 45 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů je příslušník povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby; to neplatí, jestliže byl příslušník této povinnosti zproštěn služebním funkcionářem, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. 135. Nutno tedy shrnout, že příslušník Policie ČR je povinen vypovídat jako svědek v trestním řízení i o skutečnostech, ohledně nichž je jinak, podle § 115 odst. 1 zákona o Policii ČR, povinen zachovávat mlčenlivost. Podle § 115 odst. 3 citovaného zákona se totiž policista nemůže dovolávat povinnosti mlčenlivosti mimo jiné vůči orgánům činným v trestním řízení, takže před svým výslechem nemusí být zproštěn této povinnosti podle § 115 odst. 4 citovaného zákona a neplatí u něj ani zákaz výslechu podle § 99 odst. 2 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1429/2010, uveřejněné pod č. 37/2011 Sb. rozh. tr.). S ohledem na skutečnost, že příslušník Policie ČR není takto stanovenou povinností mlčenlivosti limitován ani v pozici svědka, tím spíše jej nemůže limitovat v jeho právu na obhajobu za situace, kdy se nachází v pozici osoby obviněné. Ostatně, jak plyne z dovolání, této skutečnosti si byl dovolatel velmi dobře vědom. Dále nelze přiznat opodstatněnost argumentaci obviněného, že by jeho povinnost mlčenlivosti, navzdory výše uvedenému, mohla být v posuzované věci dána skrze § 45 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, poněvadž obě rozebíraná ustanovení se ve vztahu k příslušníkům Policie ČR v zásadě překrývají, což nutně vede k potřebě vyjasnit jejich vzájemný vztah. 136. S ohledem na skutečnost, že zatímco § 45 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů se dotýká podstatně rozsáhlejšího okruhu osob, nikoliv jen příslušníků Policie ČR (srov. § 1 odst. 1 předmětného zákona), nabízí se logický závěr, že zákon o Policii ČR představuje zvláštní právní předpis, upravující, mimo jiné, specifika pozice příslušníků Policie ČR, oproti příslušníkům jiných bezpečnostních sborů. Rovněž ustanovení § 115 zákona o Policii ČR je tak speciální vůči § 45 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Tento závěr potvrzuje i fakt, že jinak by ustanovení § 115 odst. 3 zákona o Policii ČR zcela postrádalo na významu, neboť příslušník Policie ČR by fakticky mohl, resp. musel uplatňovat povinnost mlčenlivosti i vůči orgánům popsaným v ustanovení § 115 odst. 3 zákona o Policii ČR, a to s odkazem na povinnost uloženou v § 45 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Účel ustanovení § 115 odst. 3 zákona o Policii ČR by tak byl zcela zmařen a negován, jelikož k prolomení povinnosti mlčenlivosti by bylo potřeba vždy zproštění služebním funkcionářem. Dovolatel se přitom v posuzované věci, až do jejího pravomocného skončení, stále nacházel ve služebním poměru příslušníka Policie ČR (viz protokol o hlavním líčení ze dne 10. 3. 2021, na č. l. 2475, a žádost Krajského ředitelství Policie ČR hl. města Prahy ze dne 3. 12. 2024 na č. l. 3260), tudíž se na něj plně vztahovala výjimka z povinnosti mlčenlivosti zakotvená v ustanovení § 115 odst. 3 zákona o Policii ČR, jíž si byl vědom, jak plyne z jeho dovolání. 137. Dále obviněný argumentoval tím, že by svou výpovědí mohl porušit, pokud by blíže konkretizoval skutečnosti ohledně vyšetřování násilného úmrtí M. H. R., povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích podle zákona o utajovaných informacích. Konkrétně vyjádřil názor, že dané informace by měly být klasifikovány jako důvěrné a vyhrazené. Tyto konkrétní informace, blíže přibližující způsob vyšetřování násilného úmrtí M. H. R., měly mít v posuzované trestní věci význam pro hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků J. a M. R. a také pro posouzení procesní použitelnosti nahrávek pořízených jmenovanými svědky. Dovolateli přitom musí dát Nejvyšší soud za pravdu v obecné rovině zkoumané problematiky, tedy že ve smyslu daného předpisu je nutno zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích, pokud nebyla v konkrétním případě odpovědná osoba této povinnosti zproštěna ve smyslu § 63 zákona o utajovaných informacích. 138. Nicméně pro účely trestního řízení nelze přehlížet ustanovení § 99 odst. 1 a 3 tr. ř., v němž je uvedeno, že zákaz výslechu svědka se nevztahuje na svědeckou výpověď o utajovaných informacích klasifikovaných ve zvláštním zákoně stupněm utajení Důvěrné nebo Vyhrazené. Citované ustanovení se sice vztahuje k postavení svědka, jak ovšem bylo uvedeno výše, uplatnění práva na obhajobu ze strany obviněného nemůže být nepřípustně limitováno ochranou utajovaných informací. Pokud tedy podmínka zproštění povinnosti mlčenlivosti v trestním řízení neplatí, ve vztahu k informacím klasifikovaným jako důvěrné či vyhrazené, pro osobu svědka, tím spíše nemůže být podobný limit dovozován pro osobu obviněného, protože by tak docházelo k nepřípustnému krácení jeho práva na obhajobu. Nutno dodat, že svědek ve výpovědi může uvádět informace podléhající zmíněným stupňům utajení bez jakéhokoli omezení a bez toho, aby musel být ve vztahu k nim zproštěn mlčenlivosti. Z hlediska zájmu na ochraně utajovaných informací jde o dva nejmírnější stupně utajení, přičemž v rámci trestního řízení je ochrana informací zařazených do těchto stupňů dostatečně zajištěna povinností mlčenlivosti, kterou mají orgány činné v trestním řízení, a dalšími opatřeními (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1470). Popsané závěry jsou přitom plně aplikovatelné i na postavení osoby obviněného, neboť míra ochrany utajovaných informací zůstává v takovém případě prakticky totožná. Dovolatel ve svém dovolání hodnotil utajované informace, které dle něj měly význam pro projednávanou věc, jako důvěrné či vyhrazené, tedy nikoliv jako informace s vyšším stupněm utajení. S ohledem na podstatu argumentace obviněného a příslušné zařazení informací podle nařízení vlády č. 522/2005 Sb., znění účinného od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2024, se s touto klasifikací Nejvyšší soud ztotožnil. Obviněný tak mohl dané informace v trestním řízení uplatnit v rámci svého práva na obhajobu, o čemž jej ostatně mohl informovat jeho obhájce. 139. Nad rámec uvedeného považuje dovolací soud za nutné doplnit, že obviněný v posuzované věci využil svého práva a odmítl vypovídat komplexně, nikoliv tedy jen s odkazem na obavu z porušení povinnosti mlčenlivosti (viz protokol o hlavním líčení ze dne 10. 3. 2021 na č. l. 2475), na kterou se odvolal až v rámci své závěrečné řeči (viz protokol o hlavním líčení ze dne 5. 1. 2022 na č. l. 2587). Tvrzení, že právo na obhajobu dovolatele bylo v důsledku obavy z porušení povinnosti mlčenlivosti zkráceno, tudíž působí účelově. Dále obviněný jen velmi abstraktně a spekulativně uvedl, že předmětné utajované informace by mohly přispět ke změně hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků M. a J. R. ze strany soudu a také by mohly ovlivnit hodnocení procesní účinnosti nahrávek pořízených jmenovanými svědky, a to až v dovolání. Jakkoliv nelze v obecné rovině podceňovat potenciální možný přínos utajovaných informací pro objasnění věci v trestním řízení, zvláště pokud se obviněný odvolává na skutečnost, že nemůže podat kompletní výpověď, a to s ohledem na zachování povinnosti mlčenlivosti, v tomto konkrétním případě nezbývá než dospět k závěru, že fakticky nelze detekovat indicie, z nichž by vyplýval význam utajovaných skutečností pro objasnění projednávané věci. Zvoleným postupem, kdy obviněný využil svého práva nevypovídat a nesdělil soudu ani skutečnosti, o nichž se vůbec nemohl domnívat, že by na ně dopadala povinnost mlčenlivosti, tak v zásadě znemožnil soudu zhodnotit, zda je opravdu povinností mlčenlivosti v nějakém ohledu vázán a jestli existuje jakákoliv míra relevance právě takovýchto informací pro posuzovanou věc, tedy zda by soud měl požádat o zproštění mlčenlivosti, nebo nikoliv. V neposlední řadě nutno připomenout, že soud v žádném případě nemůže obviněného k výpovědi nutit a obviněný nemá ani povinnost, jakkoliv své odmítnutí výpovědi zdůvodnit. V. Závěr 140. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněných G. T., D. S. V. G., I. K., D. V. a M. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. 4. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu