7 Tdo 1133/2025-516 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání obviněného M. Z. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 10 To 221/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 4 T 149/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá. Odůvodnění: I. Stručné shrnutí dosavadního řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 4. 2025, sp. zn. 4 T 149/2024, byl obviněný M. Z. (po zrušení rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 1 T 38/2024, postupem podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku) shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (bod 1, a to společně se spoluobviněným R. D., který nevyužil svého práva podat odvolání ani dovolání) a přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku (body 3, 4 a 5, z toho bod 3 převzatý ze zmíněného rozsudku Okresního soudu v Liberci). 2. Vzhledem k obsahu dovolání (viz níže), které se týkalo jen výroku, kterým byl obviněný shledán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a zjištění k němu se vztahujících okolností, resp. navazujícího výroku o trestu, Nejvyšší soud rekapituluje jen skutková zjištění relevantní pro takovou argumentaci. 3. Podle skutkových zjištění obsažených v bodě 1 výroku o vině prvostupňového rozhodnutí tedy obviněný se spoluobviněným R. D. dne 15. 8. 2024 v době kolem 00:45 hodin v XY, na náměstí XY, poblíž autobusové zastávky XY, v blízkosti budovy č.p. XY přistoupili k poškozenému M. H. Toho spoluobviněný nejprve oslovil slovy: "Kde mám těch pět stovek!", na která poškozený reagoval slovy s tím, že u sebe nemá žádné peníze. Na to spoluobviněný reagoval slovy: "Dej sem prachy nebo tě zbijeme!", a následně ho bez předchozího varování napadl dvěma údery otevřenou dlaní do levé části obličeje. V návaznosti na to byl poškozený fyzicky napaden i obviněným, který poškozeného začal tlouct pěstmi do oblasti hlavy, k čemuž ho několikrát kopl do blíže neurčené části těla nohou. Během tohoto útoku si poškozený kryl svýma rukama hlavu ve skrčené poloze přitisknutý ke zdi budovy, přičemž mu vypadla ze zadní kapsy kalhot na zem hnědá koženková peněženka v hodnotě 350 Kč obsahující jeho občanský průkaz, průkaz řidiče vysokozdvižného vozíku, kartu zdravotního pojištěnce, členské obchodní karty, bankovku nominální hodnoty 100 Kč, drobné mince v celkové výši 80 Kč a bankovku filipínské měny v hodnotě 20 pesos, kterou (peněženku) mu následně obvinění odcizili a poté z místa odešli, čímž poškozenému způsobili jednak poranění spočívající v pohmoždění čelisti na levé tváři a namožení krku bez lékařského ošetření jednak škodu ve výši nejméně 530 Kč. 4. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin, za jehož spáchání byl obviněný odsouzen v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 4 T 44/2024, soud obviněnému uložil společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roky a 6 měsíců, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku pak zrušil výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 11. 2024, sp. zn. 4 T 44/2024. Dále pak soud obviněnému uložil povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 480 Kč, a to společně a nerozdílně se spoluobviněným. 5. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 10 To 221/2025, toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Obsah dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. 7. Namítl, že pouze to, že mu měl spoluobviněný před útokem na poškozeného sdělit, že poškozený má jejich 500 Kč, není dostatečným podkladem pro závěr o tom, že jednal v úmyslu zmocnit se cizí věci. Uvedl, že na poškozeného zaútočil „pod tíhou okolností“ – „z naštvanosti“, přičemž však po poškozeném peníze nechtěl, nikdy nedržel jeho peněženku, ani k útoku nebyl ze strany spoluobviněného instruován. Z kamerového záznamu a z výpovědi poškozeného podle obviněného neplyne, že by sbíral mince, které vypadly poškozenému z peněženky. Dále obviněný napříč svým dovoláním opakoval, že před útokem hledali společně se spoluobviněným bankovku o hodnotě 500 Kč, kterou ztratili, že poškozeného potkal ještě před útokem a nevznikl z toho konflikt a že spoluobviněný na poškozeného zaútočil jako první, údajně však proto, že u něj měl poškozený „vroubek už dříve, jelikož provedl něco jeho kamarádce a on jí slíbil, že [poškozenému] za to dá pár facek“. Měla také být narušena zásada in dubio pro reo, která stanovuje povinnost soudu rozhodovat ve prospěch obviněného, pokud o jeho vině existují pochybnosti, které nelze odstranit (k čemuž odkázal na obecné výklady ve vybrané judikatuře Ústavního soudu). V důsledku těchto vad pak mělo v řízení dojít i k chybnému hmotněprávnímu posouzení (viz níže). 8. Dále obviněný navázal s námitkou, že při útoku na poškozeného nejednal ve společném úmyslu se spoluobviněným, neboť jeho úmyslem nebylo zmocnit se cizí věci, přinejmenším ne v době skutku. Rovněž namítl, že i pokud by snad měl jeho úmysl směřovat ke zmocnění se finanční částky ve výši 500 Kč, mělo by to vzhledem k nepatrné hodnotě věci vést k projevu zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, případně k uplatnění mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku (v této části obviněný, resp. jeho obhájce evidentně překopíroval část komentářové literatury, na kterou však neodkázal, přičemž konkrétně šlo o pasáž v ŠÁMAL, P. § 173. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2186). Pokud se měl dopustit nějakého trestného činu, pak nanejvýš přečinu výtržnictví. 9. Obviněný nakonec navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí učiněná ve věci v prvním a druhém stupni a aby „věc vrátil k novému projednání“. 10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že s dovolacími námitkami obviněného se vypořádal zejména již soud druhého stupně, což zpravidla činí dovolání zjevně neopodstatněným. V tomto případě však podle státního zástupce žádná z námitek ani neodpovídá zákonným dovolacím důvodům, neboť veškerá argumentace se pohybuje v rovině polemiky se skutkovým zjištěním. V rámci této polemiky přitom obviněný místy popírá i vlastní vyjádření z předchozího řízení. Naopak pozitivně se státní zástupce vyjádřil k postupu soudů prvního a druhého stupně a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. 11. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito. III. Posouzení důvodnosti dovolání 12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. 13. Obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, je namístě upřesnit, že je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. 15. Pod uplatněný dovolací důvod nebyla podřaditelná žádná dovolací námitka. 16. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že obviněný v zásadě ve svém dovolání nesporoval skutková zjištění, která byla významná pro kvalifikaci trestného činu (k námitkám hmotněprávním viz níže), ale spíše zdůrazňoval okolní (možný) skutkový děj, který však v zásadě nebyl v této části určující pro naplnění znaků trestného činu, jak přitom vyžaduje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). 17. To platí i o námitce, podle které se obviněný neměl zmocnit cizí věci, tedy že neměl sbírat mince nebo neměl mít v moci peněženku poškozeného, neboť to rovněž není významné pro naplnění znaků trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož pachatel pouze musí jednat v úmyslu se cizí věci zmocnit, přičemž realizace tohoto úmyslu (tedy samotné zmocnění se cizí věci) je již okolností přesahující objektivní znaky trestného činu. 18. Nejvyšší soud rovněž připojuje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o důvěryhodnosti svědka nebo věrohodnosti jeho výpovědi) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně. 19. Rovněž námitka porušení zásady presumpce neviny, resp. in dubio pro reo, není v této věci podřaditelná pod žádný dovolací důvod, neboť jen věcně navazuje na předchozí a nepodřaditelné námitky, a tvoří tak jen další článek polemiky obviněného se skutkovým zjištěním. Touto námitkou se navíc dostatečně zabýval i odvolací soud, který vysvětlil, že v této věci žádné pochybnosti v rovině skutkového zjištění významného pro naplnění znaků trestného činu nevyvstaly (viz bod 8 odvolacího rozhodnutí). 20. Dovolacími námitkami směřujícími do skutkového zjištění, které obviněný navíc ve značné míře míchal s námitkami hmotněprávními, se tak Nejvyšší soud v této věci nebude zabývat. 21. Jen nad rámec přezkumu Nejvyšší soud uvede, že skutková zjištění formulovaná v popisu skutku, resp. v tzv. skutkové větě výroku o vině prvostupňového rozhodnutí, mají bohatý podklad nejen ve výpovědích poškozeného a spoluobviněného a v kamerovém záznamu, ale i v samotné výpovědi obviněného. Ten sám uvedl, že poškozeného násilím napadl, a to v návaznosti na sdělení spoluobviněného, že poškozený má u sebe peníze, a na požadavek na jejich vydání (viz bod 8 prvostupňového rozhodnutí, resp. pak i bod 8 odvolacího rozhodnutí). 22. K tomu Nejvyšší soud v reakci na některá vyjádření obviněného v dovolání uvádí, že rozhodnutí soudů v předchozím řízení jsou srozumitelná, dostatečně odůvodněná a přezkoumatelná, a to i s ohledem na relativně jednoduchou povahu trestné činnosti. 23. Žádná z dovolacích námitek nebyla podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 24. Obviněný uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. 25. Pod uplatněný dovolací důvod bylo s jistou mírou tolerance možné podřadit námitky obviněného týkající se jeho úmyslu zmocnit se cizí věci ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku, resp. úmyslného společného jednání se spoluobviněným R. D. ve smyslu § 23 tr. zákoníku a námitku subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tyto námitky byly zjevně neopodstatněné. 26. K námitce, podle které obviněný nejednal v úmyslu zmocnit se cizí věci, Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že podle skutkových zjištění poté, co obviněný přišel ke spoluobviněnému a poškozenému, mu spoluobviněný řekl, že poškozený u sebe má bankovku, kterou hledali, a bezprostředně poté se obviněný připojil k fyzickému útoku na poškozeného (bod 15 prvostupňového rozhodnutí). To vyplývá přímo i z výpovědi obviněného (bod 8 prvostupňového rozhodnutí). Z výpovědi poškozeného pak plyne, že obviněný od útoku upustil až poté, co mu spoluobviněný řekl, že peníze již má (bod 9 prvostupňového rozhodnutí). Již tato uvedená zjištění jsou dostatečným podkladem pro hmotněprávní závěr, podle něhož obviněný jednal v úmyslu zmocnit se peněz poškozeného, tedy cizí věci, a Nejvyšší soud se tak s tímto hodnocením bez dalšího ztotožňuje. K tomu je vhodné připojit, že vysvětlení obviněného, že jednal „pod tíhou okolností“, které blíže nespecifikoval, nikoli však v úmyslu zmocnit se cizí věci, je nedostatečné, neurčité a vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním i na hranici absurdity. 27. Argumentace obviněného je navíc v některých bodech rozporná. V jedné části dovolání totiž tvrdí, že s poškozeným neměl žádné osobní problémy, což dokládá tím, že při prvním kontaktu se pouze pozdravili a každý šel svou cestou. V jiné části však vytýká soudům, že nezvážily, zda jeho jednání nebylo motivováno pomstou, udělením lekce či vyjádřením zlosti. Nelogický je i argument, že kdyby chtěl poškozenému něco vzít, učinil by tak již při prvním setkání. Touto logikou by totiž mohl jednat i v případě pomsty nebo zlosti, které obviněný, jak zmíněno, indikoval ve svém dovolání. Uvedený argument lze navíc vyvrátit zejména tím, že – jak plyne ze skutkových zjištění – obviněný zaútočil až poté, co se od spoluobviněného dozvěděl, že poškozený má u sebe finanční hotovost. Při prvním setkání tuto informaci neměl. 28. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná. 29. Uvedený závěr pak činí neopodstatněnou i navazující námitku o absenci společného úmyslu, neboť ta byla postavená právě na argumentaci, že obviněný (na rozdíl od spoluobviněného R. D.) neměl mít úmysl zmocnit se cizí věci, což však neodpovídá skutečnému stavu věci a s čímž se Nejvyšší soud vypořádal shora. I námitka týkající se společného úmyslného jednání je tak zjevně neopodstatněná. Obviněný a spoluobviněný R. D. společným jednání naplnili znaky trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, protože oba užili proti poškozenému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž postupovali zjevně v určité, byť konkludentní, koordinaci, neboť poškozeného postupně fyzicky atakovali, získali tím přístup k jeho peněžence, kterou spoluobviněný vzal, a poté útok ukončili. 30. K námitce týkající se nízké společenské škodlivosti činu pro nepatrnou výši způsobené škody, která měla vést k projevu subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoně, je trestným činem, a proto ho obecně lze považovat za čin, který je společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, uveřejněné pod č. 75/2011 Sb. rozh. tr.). Společenskou škodlivost pak nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Dlužno doplnit, že žádným formálním výčtem není stanoveno, zda a jaká formální kritéria by měla jako prvky společenské škodlivosti sloužit – výše zmíněné ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku je tak jen jedním z myslitelných vodítek k posuzování společenské škodlivosti, nikoli výlučným (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1704/13), z čehož plyne, že orgány činné v trestním řízení mohou v konkrétní věci vzít v úvahu i jiné vlivy, například podíl (participaci) oběti na spáchání trestného činu nebo příčiny a podmínky, za kterých byl trestný čin spáchán [JELÍNEK, J., MULÁK, J. Subsidiarita trestní represe (doktrinální, normativní a judiciální pohled – český pohled). In: GŘIVNA, T. et al. Symbióza trestního práva a kriminologie. K odkazu prof. Oto Novotného. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 23]. 31. Ačkoli pak nejde obecně zcela vyloučit, aby výše škody, na kterou obviněný upozornil ve svém dovolání, mohla v kombinaci s dalšími mimořádnými okolnostmi tvořit podklad pro projev zásady subsidiarity trestní represe, je třeba zdůraznit, že výše škody vůbec není znakem trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a zákonodárce tak za typově dostatečně společensky škodlivé považuje už samotné jednání předcházející případnému způsobení škody. Učinit výši škody výlučnou nebo hlavní okolností, na jejímž podkladě by se měla podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku vyloučit trestnost činu naplňujícího znaky podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jak obviněný navrhuje v této věci, by tak bylo v příkrém rozporu s vůlí zákonodárce a se samotným trestním zákonem. 32. Naopak lze spáchaný trestný čin posoudit jako mnohem společensky škodlivější oproti jiným běžně se vyskytujícím trestným činům podle dané skutkové podstaty, neboť byl spáchán ve formě spolupachatelství, přičemž spolupachatele mezi různými alternativními znaky jednání (užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí) zvolili tu nejškodlivější, tedy násilí. K tomu je také třeba vnímat společenskou škodlivost pramenící z dalších okolností, zejména z recidivní osobnosti pachatele. 33. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná. 34. Obviněný pak ve svém dovolání místy zmínil i výhrady vůči výši způsobené škody, ovšem tyto výhrady nijak konkrétně neodůvodnil a neučinil z nich samostatnou dovolací námitku, a Nejvyšší soud se tak nebude těmito jen obecnými a nekonkretizovanými tvrzeními zabývat. 35. Obiter dictum, neboť obviněný tímto směrem svou dovolací argumentaci nevedl, čímž vyloučil v tomto směru věcný přezkum v dovolacím řízení, Nejvyšší soud uvádí, že obecně, pokud by pachatel užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se výlučně vlastní věci, pak by nešlo o trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ale za splnění dalších podmínek by se pachatel takovým jednáním mohl dopustit trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (viz zpráva Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněná pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Nelze se tak bez dalšího ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že „je zcela nerozhodné, zda se mělo jednat o finanční prostředky poškozeného, nebo o částku 500 Kč, kterou měli [obvinění] předtím ztratit“ (bod 8 odvolacího rozhodnutí). V této věci je však třeba zdůraznit, že obvinění jednali bez konkrétní znalosti o tom, že by poškozený skutečně měl mít jimi údajně ztracenou pětisetkorunovou bankovku, kterou ani neměl (obvinění mu vzali stokorunovou bankovku a mince, současně mu ale také vzali cizí měnu a doklady), obvinění rovněž neuvedli ničeho k tomu, proč by právě poškozený měl mít jejich peníze a ten jim navíc žádnou držbu jejich peněz nepotvrzoval; tedy jednali zjevně v úmyslu zmocnit se cizí věci. Nejvyšší soud však opakuje, že obviněný v tomto směru neformuloval žádnou dovolací námitku. 36. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak nebyl naplněn. ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 37. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. 38. Pod tento uplatněný dovolací důvod nebylo možné podřadit žádnou dovolací námitku, neboť obviněný nezákonnost trestu dovozoval výlučně na podkladě hmotněprávních námitek o chybné kvalifikaci skutku, s čímž se Nejvyšší soud vypořádal shora v tomto rozhodnutí. 39. Za námitku Nejvyšší soud nepovažoval zmínku v textu dovolání o vhodnosti použití mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku kvůli údajné nízké závažnosti skutku, neboť tato zmínka byla jen součástí kopírovaného úryvku z komentářové literatury. Z obsahu dovolání se nejeví, že by šlo o samostatnou námitku formulovanou obviněným, neboť jinde v dovolání, ani v samotné části věnované nezákonnosti trestu označené číslem VII obviněný použití tohoto institutu nenavrhuje, ani k němu neposkytuje bližší argumentaci. I kdyby snad obviněný tuto námitku zformuloval, nebyla by pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná (viz rozhodnutí č. 7/2021 Sb. rozh. tr.). 40. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. tak nebylo možné podřadit žádnou dovolací námitku. IV. Závěr 41. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Z. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. S tím Nejvyšší soud neshledal ani žádné porušení lidských práv tvrzené obviněným. 42. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. 1. 2026 JUDr. Radek Doležel předseda senátu