7 Tdo 1166/2025-271 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 1. 2026 o dovolání obviněného P. S. podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 11 To 224/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 66/2024 takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 4. 2025, č. j. 1 T 66/2024-186, byl obviněný P. S. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 400 Kč, tedy v celkové výši 40 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na 14 měsíců. 2. Uvedené přečiny spáchal obviněný podle výroku o vině skutkem, který podle zjištění Okresního soudu v Jičíně spočíval v podstatě v tom, že dne 8. 4. 2024 kolem 18:05 hodin poté, co osobní motorové vozidlo zn. Škoda Fabia s přívěsným vozíkem, řízené nezjištěnou osobou, na silnici III. třídy č. XY mezi obcemi XY – XY a XY pravými koly vyjelo vpravo mimo komunikaci do příkopu, usedl značně ovlivněn alkoholem na místo řidiče a snažil se s vozidlem vyjet z příkopu, což se mu nepovedlo, a to ani se samotným vozidlem po odpojení přívěsného vozíku, přičemž levými koly na pozemní komunikaci popojel cca 15 metrů a dále nepokračoval jen z důvodu, že vozidlo nebylo schopno vyjet pravými koly z příkopu. Podle dalších zjištění uvedených ve výroku o vině bylo v dechu obviněného naměřeno v 18:43 hodin 2,57 promile alkoholu a v 18:58 hodin 2,55 promile alkoholu a obviněný se uvedeného jednání dopustil přesto, že měl pravomocným rozhodnutím soudu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. 3. Odvolání, která podali proti výroku o vině a trestu obviněný a v neprospěch obviněného státní zástupce, byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2025, č. j. 11 To 224/2025-232, podle § 256 tr. ř. zamítnuta. 4. Obviněný podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Uvedl, že proti usnesení podává dovolání „v celém jeho rozsahu“, avšak z dalšího obsahu a zejména pak ze smyslu dovolání je zřejmé, že napadl výrok usnesení v části, v níž bylo zamítnuto jeho odvolání. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkl, že zjištění, podle něhož popojel s vozidlem cca 15 metrů, je ve zjevném rozporu s výpověďmi svědků, z nichž ujetou vzdálenost odhadl jeden na 10 metrů a druhý na 4-5 metrů. 5. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný zahrnul námitky, podle nichž nenaplnil zákonné znaky žádného z obou přečinů, jimiž byl uznán vinným. Poukázal na to, že jeho jednání spočívalo v krátkodobém technickém manévru mimo vozovku s cílem vyprostit vozidlo a že nešlo o běžnou jízdu v silničním provozu. Dodal, že k jednání došlo v době, kdy čekal na řidiče, který odešel z místa nehody pro pomoc, a že se k němu nerozhodl sám z vlastní iniciativy, nýbrž na popud přítomných osob, které mu nabídly pomoc, pokud sám usedne za volant. Připomněl povahu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku jako tzv. abstraktně ohrožovacího deliktu a zdůraznil, že i u takového deliktu je třeba posoudit, zda konkrétní jednání pachatele je za obvyklého průběhu věcí objektivně způsobilé ohrozit chráněný zájem. V této spojitosti namítl, že vzhledem k objektivní konfiguraci místa a k technickému stavu vozidla neexistovala reálná možnost uvést vozidlo do běžného provozu, a to bez ohledu na opilost, z níž proto nevyplývala žádná zvýšená nebezpečnost vyprošťování vozidla, zvláště když celá akce trvala krátkou dobu a odehrála se v přehledném úseku komunikace bez provozu. 6. K právnímu posouzení skutku jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněný uvedl, že pokud je zakázanou činností řízení motorových vozidel, je nutno v konkrétním případě zkoumat, zda činnost vykonávaná pachatelem má ve svém materiálním obsahu takovou povahu, aby skutečně odpovídala zakázané činnosti. V návaznosti na to namítl, že jeho jednání mělo zcela specifickou povahu, spočívalo v krátkém a technicky omezeném popojíždění vozidla uvízlého pravými koly v příkopu, nevyžadovalo uplatnění znalosti a respektu k pravidlům provozu na pozemních komunikacích, nýbrž toliko čistě technickou manipulaci s vozidlem v nouzové situaci, a nebylo proto řízením motorového vozidla. Argumentoval tím, že využíval pouze mechanickou složku dovedností spojených s ovládáním motoru a vozidla, nikoli tu složku, pro kterou je řidičské oprávnění vydáváno a která je rozhodující pro ochranu bezpečnosti provozu. 7. Ve vztahu k oběma trestným činům obviněný namítl, že výrokem o vině byla porušena zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a že postačovalo uplatnění prostředků správního trestání, tedy odpovědnosti za přestupek. 8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný vyvozoval z předcházejících dovolacích důvodů. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Jičíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby ho po zrušení obou rozhodnutí zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. 9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil proti nepodstatnému skutkovému zjištění, neboť délka ujeté vzdálenosti nemá na právní posouzení skutku vliv. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a o námitky obviněného proti právnímu posouzení skutku, státní zástupce projevil nesouhlas s tím, že by jednání obviněného bylo čistě technickou manipulací s vozidlem v nouzové situaci. Zdůraznil, že u trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky jako tzv. abstraktně ohrožovacího deliktu se nevyžaduje vznik konkrétního nebezpečí, a vyjádřil názor, že námitky obviněného týkající se konkretizace nebezpečí jdou nad nezbytný rámec. Roli třetích osob, které obviněnému asistovaly při pokusu o vyproštění vozidla, spatřoval v tom, že mu pomáhaly vyjet zpočátku, dokud nezjistily, že je pod vlivem alkoholu. Ohradil se také proti námitce, že místo bylo mrtvým úsekem komunikace, a dodal, že podle svědků místem projelo další vozidlo. Právní posouzení skutku označil za správné i s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. V této souvislosti uvedl, že obviněný nejen nesměl řídit vozidlo, ale pro silnou opilost ani nebyl schopen jeho bezpečného ovládání, posuzované jednání se odehrálo na komunikaci s neomezeným přístupem dalších osob a obviněný se ho dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Státní zástupce konstatoval, že k tomu, aby nebyla uplatněna trestní odpovědnost, je důvod, pouze pokud pachatel v době zákazu činnosti řídí vozidlo bez úmyslu se jím někam dopravovat (např. při manipulaci jen v rámci autoservisu za účelem opravy), je schopen bezpečně vozidlo ovládat, nenachází se na místě, kde je třeba znát pravidla silničního provozu, a nedává svým jednáním najevo neochotu respektovat zákaz řízení. Uzavřel, že obviněný tyto podmínky nesplňoval. Zmínil i to, že obviněný byl čtrnáctkrát soudně trestán a má třináct záznamů v evidenční kartě řidiče. Státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. 10. V replice k vyjádření státního zástupce obviněný setrval na svých námitkách. Uvedl, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce nesprávně zúžil okruh rozhodných skutkových zjištění a bagatelizoval význam skutkových okolností, které jsou pro právní posouzení stěžejní. K vyjádření státního zástupce, které se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný uvedl, že je stejně jako rozhodnutí obou soudů založeno na obecných formulacích a hypotézách, aniž by na základě konkrétních skutkových okolností vysvětlilo nutnost uplatnění trestní odpovědnosti. K podmínkám, které státní zástupce vymezil jako předpoklad toho, aby s ohledem na subsidiaritu trestní represe nebyla uplatněna trestní odpovědnost za maření výkonu úředního rozhodnutí, obviněný uvedl, že neodpovídají textu zákona ani judikatuře, která pojímá ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku jako materiální korektiv, jehož účelem je zamezit kriminalizaci jednání formálně naplňujících znaky trestného činu, avšak nedosahujících stupně škodlivosti vyžadujícího zásah trestního práva. Obviněný zopakoval své závěry v tom smyslu, že konkrétní okolnosti posuzované věci odůvodňují méně invazivní prostředky právní reakce. Pokud jde o trestní minulost obviněného, jak ji ve vyjádření zmínil státní zástupce, obviněný uvedl, že míří primárně k otázce trestu, a nikoli k otázce, zda skutek je trestným činem. Obviněný uzavřel repliku návrhem, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání. 11. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst.1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 12. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 13. Námitky obviněného proti skutkovým zjištěním soudů nezakládají uvedený dovolací důvod, protože se netýkají „rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu“. Obviněný namítl nesprávnost zjištění, že s vozidlem popojel cca 15 metrů, a vytkl, že toto zjištění je ve zjevném rozporu s výpověďmi svědků, kteří se k délce ujeté vzdálenosti vyjadřovali. 14. Jsou-li trestné činy ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchány řízením motorového vozidla, není pro naplnění znaků těchto trestných činů rozhodné, jakou vzdálenost pachatel při řízení motorového vozidla ujede. Z toho, jak jsou zákonné znaky obou trestných činů konstruovány, vyplývá, že není stanovena žádná minimální vzdálenost, kterou by pachatel musel ujet, aby je naplnil. Oba trestné činy lze spáchat ujetím jakékoli vzdálenosti. Délka ujeté vzdálenosti není kritériem pro posouzení otázky, zda byly či nebyly naplněny zákonné znaky uvedených trestných činů, a podle okolností konkrétního případu může mít vliv nanejvýš na posouzení míry jejich společenské škodlivosti. Ta ale není znakem trestného činu, nýbrž v souvislosti s aplikací § 12 odst. 2 tr. zákoníku představuje materiální korektiv formálního pojetí trestného činu. 15. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, než je v tomto ustanovení uveden. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 16. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 17. Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. 18. Námitky obviněného proti tomu, že skutek byl posouzen jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, směřovaly k tomu, že jednání, jímž se v opilosti pokoušel vyprostit vozidlo uvízlé pravými koly v příkopu, nebylo „činností, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku“. Takové námitky nemohou obstát. 19. Pokud je podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku trestným činem jednání, při kterém pachatel „by mohl“ způsobit ohrožení života nebo zdraví lidí nebo značnou škodu na majetku, pak to znamená, že není nutné, aby takové ohrožení skutečně nastalo (např. že by v případě jízdy podnapilého řidiče už byl přímo ohrožen konkrétní chodec nebo jiný řidič apod.). Postačí, že jednání pachatele má potenciál takové ohrožení způsobit. Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by nějaká újma na životě či zdraví lidí nebo značná škoda musela skutečně hrozit, resp. že by muselo jít o nějaké bezprostřední a konkrétní ohrožení. Nedostatek takového bezprostředního a konkrétního ohrožení proto zásadně nemůže být sám o sobě důvodem, pro který by měla být aplikace ustanovení § 274 odst. 1 tr. zákoníku vyloučena. 20. Podle § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, řidič nesmí řídit vozidlo po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholu nebo užití jiné návykové látky, kdy by mohl být ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. Podle poznatků lékařské vědy, na nichž je založena ustálená soudní praxe, každý řidič, který při řízení motorového vozidla má v krvi alespoň jedno promile alkoholu, je vždy ve stavu vylučujícím způsobilost bezpečně vozidlo ovládat. Takový řidič jako účastník provozu na pozemních komunikacích vždy představuje potenciální ohrožení života nebo zdraví lidí, resp. potenciální ohrožení majetku značnou škodou. Trestnost jednání řidiče, který při účasti na provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo, ačkoli jeho způsobilost je vyloučena vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, je založena právě na tom, že takové jednání již samo o sobě má potenciál způsobit ohrožení uvedené v § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Právní posouzení skutku podle tohoto ustanovení proto zásadně není podmíněno tím, zda ohrožení skutečně nastalo, resp. nakolik bylo reálné, aby vzniklo. 21. V posuzované věci se obviněný ve stavu těžké opilosti ujal řízení osobního motorového vozidla s přívěsným vozíkem za situace, kdy vozidlo pravými koly uvízlo v příkopu a levými koly setrvalo na pozemní komunikaci. Pro úplnost je třeba poznamenat, že pokud levá kola vozidla byla na krajnici, je podle § 2 písm. v) zákona o silničním provozu krajnice částí povrchu pozemní komunikace. Snaha obviněného vyjet s vozidlem tak, aby se pravými koly dostalo z příkopu na pozemní komunikaci, byla manévrem provedeným na pozemní komunikaci a obviněný jako řidič podle § 2 písm. d) zákona o silničním provozu byl účastníkem provozu na pozemních komunikacích. Tím pádem se na něho vztahovaly všechny povinnosti, které jinak má účastník provozu na pozemních komunikacích obecně a řidič zvlášť. 22. Pokus obviněného vyprostit vozidlo na něho jako řidiče kladl značné nároky nejen ve smyslu fyzického ovládání pohybu vozidla s využitím jeho motorické síly, ale také ve smyslu zvýšené opatrnosti, pokud by se mu podařilo celé vozidlo dostat zpět na pozemní komunikaci. Celý vyprošťovací manévr vyžadoval od obviněného ve vyšší míře pozornost, soustředění a koordinaci jednotlivých úkonů. Šlo zejména o to, že k vyjetí pravých kol z příkopu byla nutná velká síla motoru, která se v případě vyjetí mohla transformovat do prudkého a případně i náhlého pohybu vozidla na pozemní komunikaci, tj. takového pohybu, jehož zvládnutí a kontrolu měl obviněný výrazně ztíženu právě svou těžkou opilostí. Nebezpečí, které z toho mohlo vzniknout, souviselo také s tím, že šlo o pozemní komunikaci s poměrně úzkou vozovkou (4,9 metru). K jednání obviněného došlo na pozemní komunikaci, která nebyla zcela bez provozu, neboť z výpovědí svědků V. N. a J. T. (přítomných na místě v době pokusu obviněného o vyproštění vozidla) vyplývá, že místem projížděl automobil, v němž byli muž a žena. Podstatou jednání obviněného bylo řízení motorového vozidla bez ohledu na to, zda ujel cca 15 metrů, jak je uvedeno ve výroku o vině, 4-5 metrů, jak uvedl svědek J. T., anebo třeba 10 metrů, jak uvedl svědek V. N. To, že pokus obviněného o vyproštění vozidla byl bezvýsledný, že obviněný při něm jako řidič ujel nepatrnou vzdálenost, že provoz na pozemní komunikaci byl minimální, že nakonec nikdo neutrpěl žádnou újmu a nebyl vystaven žádnému konkrétnímu nebezpečí, nestaví jednání obviněného mimo dosah ustanovení § 274 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu ohrožení pod vlivem návykové látky. 23. U případů trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku je běžné, že řidič, který jako účastník provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo po požití alkoholu, nezpůsobí žádný škodlivý následek ani žádné konkrétní přímo hrozící nebezpečí. Okolnost, že obviněný v posuzovaném případě ujel jen nepatrnou vzdálenost, je v otázce naplnění znaků uvedených v § 274 odst. 1 tr. zákoníku převážena těžkou opilostí obviněného, obtížností vyprošťovacího manévru, který podnikl a který i přes bezvýslednost byl spojen s rizikem nezvládnutí vozidla při jeho případném vyjetí na pozemní komunikaci. Závěr soudů, že obviněný naplnil zákonné znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, je v souladu se zákonem. 24. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána. 25. Námitky obviněného proti tomu, že skutek byl posouzen jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, směřovaly k tomu, že jeho jednání nebylo řízením motorového vozidla a že tudíž nevykonával „činnost, která mu byla zakázána“. Takové námitky nemohou obstát. 26. Za řízení motorového vozidla je třeba považovat činnost osoby, která ovládá pohyb motorového vozidlo prostřednictvím jeho motorické síly. Takovou povahu jednání obviněného očividně mělo, neboť bylo pokusem o vyjetí vozidla pravými koly z příkopu zpět na pozemní komunikaci. Tento pokus byl sice bezvýsledný a obviněný při něm ujel nepatrnou vzdálenost, ale to nic nemění na povaze jednání obviněného jako řízení motorového vozidla. 27. Základním účelem trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel je vyloučit pachatele trestného činu z účasti na provozu na pozemních komunikacích. Námitkám obviněného uplatněným v tom smyslu, že jeho jednání nebylo typickou účastí v silničním provozu a že šlo jen o technickou manipulaci s vozidlem bez vztahu k pravidlům silničního provozu, rozhodně nelze přisvědčit. 28. Jak již bylo vysvětleno v části týkající se trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky, k jednání obviněného došlo na pozemní komunikaci, obviněný byl jako řidič v postavení účastníka provozu na pozemních komunikacích a vztahovaly se na něho povinnosti stanovené v zákoně o silničním provozu. Z těchto ustanovení lze zmínit např. ustanovení § 25 odst. 6 zákona o silničním provozu, podle něhož řidič vozidla, které zastavilo nebo stálo a opět vyjíždí od okraje pozemní komunikace, musí dávat znamení o změně směru jízdy a nesmí ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Pokud by se manévr obviněného případně považoval za vjíždění na pozemní komunikaci, je třeba připomenout ustanovení § 23 odst. 1 zákona o silničním provozu, které mimo jiné stanoví, že při vjíždění z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na pozemní komunikaci musí dát řidič přednost v jízdě vozidlům jedoucím po pozemní komunikaci (další povinnosti pak jsou stanoveny v § 23 odst. 2, 3 cit. zákona). Je tedy jasné, že vyprošťovací manévr se neomezoval jen na technickou stránku věci, ale zároveň od obviněného jako řidiče vyžadoval splnění povinností vyplývajících ze zákona o silničním provozu. Byť se jednalo o ujetí nepatrné vzdálenosti v souvislosti s pokusem o vyproštění vozidla uvízlého pravými koly v příkopu, nic to nemění na správnosti závěru soudů, že obviněný řídil motorové vozidlo a vykonával tak činnost, která mu byla rozhodnutím soudu zakázána. 29. Nad rámec uvedeného je možné poukázat na zjištění okresního soudu (které dovolatel přímo nezpochybňoval), že obviněný v jízdě dále nepokračoval jen z důvodu, že vozidlo nebylo schopno vyjet pravými koly z příkopu. Okresní soud učinil závěr, že nebylo prokázáno, že obviněný cestou na dané místo vozidlo řídil (byť byl tento závěr učiněn v rozporu s obsahem provedených důkazů, s opomenutím podstatných důkazů a bez řádného zhodnocení důkazů) a vycházel v podstatě ze skutkové verze obviněného. I v případě platnosti této skutkové verze lze akceptovat, že obviněný měl v úmyslu v jízdě (alespoň po krátkou dobu) pokračovat. Ostatně pokud obviněný skutečně čekal na pomoc, kterou šel přivolat údajný řidič vozidla, pak by patrně neměl důvod snažit se sám (resp. s pomocí náhodných svědků) vozidlo vyprostit, aniž by měl v úmyslu s ním pokračovat v jízdě. To však Nejvyšší soud uvádí pouze jako obiter dictum, tj. mimo nosné důvody tohoto rozhodnutí. 30. Pokud jde o námitku nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Toto ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe a pojetí trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). 31. Výrok o vině obviněného přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není v žádném rozporu s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a to ani s ohledem na povahu vyprošťovacího manévru obviněného, jeho bezvýslednost a nepatrnou vzdálenost, kterou obviněný ujel. Obviněný rozhodně nebyl v situaci, v níž by nezbytně musel přikročit k pokusu o vyproštění vozidla. Jak sám uvedl, řidič vozidla odešel pro pomoc, takže obviněný mohl na jeho návrat a jím zajištěnou pomoc počkat. Námitky, že obviněný jednal na popud přítomných dvou osob, které mu nabídly pomoc, nelze akceptovat. Svědek V. N. ve své výpovědi vysvětlil, že společně s J. T. nabídli obviněnému pomoc, radili mu při pokusu o vyjetí, ale on je neposlouchal, což jim přišlo divné, až se jim začalo zdát, že je opilý, a proto usoudili, že by měli zavolat policii. Jejich ochota pomoci obviněnému tedy skončila po zjištění, že je opilý. Z jejich strany subjektivně nešlo o pomoc opilému, naopak po zjištění, že obviněný je opilý, od pomoci ustoupili. Vyprošťovací manévr byl řidičsky obtížný a provázený rizikem nedostatečného zvládnutí a kontroly vozidla při případném rychlém a prudkém vyjetí z příkopu na pozemní komunikaci. Obviněný jednal ve stavu těžké opilosti, což stupeň společenské škodlivosti jeho činu zvyšuje, stejně jako okolnost, že v minulosti se již vícekrát dopustil maření výkonu úředního rozhodnutí. Pominou-li se pro značný časový odstup případy z let 1994, 1998 a 1999, nelze přehlédnout dva případy z roku 2018 a případy z let 2020 a 2021. Přitom posuzovaného jednání se obviněný dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 2 T 47/2018. Námitky, že trestní minulost obviněného se vztahuje jen k otázce trestu a nemá vliv na posouzení viny, postrádají opodstatnění. Povaha a závažnost trestného činu jsou určovány hledisky stanovenými v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž je mezi nimi uvedena také „osoba pachatele“. V této spojitosti je nutno hodnotit obviněného jako recidivistu a jako osobu s hlouběji zakořeněným sklonem k nerespektování zákazu činnosti uloženého rozhodnutím orgánu veřejné moci, což zvyšuje míru závažnosti posuzovaného činu a tím i stupeň jeho společenské škodlivosti. Navíc obviněný má v evidenční kartě řidiče třináct záznamů o různých přestupcích, což ho charakterizuje jako značně neukázněného řidiče. Závažnost jednání obviněného je zvyšována i tím, že naplnil znaky dvou trestných činů v souběhu. Celkově se posuzovaný případ vyznačuje výraznou přítomností takových okolností, které stupeň společenské škodlivosti trestných činů obviněného zvyšují. Namítaná nepatrnost ujeté vzdálenosti, absence škodlivého následku a nedostatek reálného bezprostředního ohrožení osob či majetku nejsou způsobilé přesvědčivě odůvodnit závěr o takovém (tak nízkém) stupni společenské škodlivosti, který by nebyl dostatečný k uplatnění trestní odpovědnosti. Výrok o vině obviněného oběma trestnými činy je tudíž plně přijatelný i s ohledem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. 32. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v posuzované věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). 34. V této variantně je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vázán na některý z dalších dovolacích důvodů, v dané věci na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud námitky obviněného nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou dovolacím důvodem ani podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a že pokud je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Závěrem 35. Z důvodů vyložených v předcházejících částech tohoto usnesení Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. 1. 2026 JUDr. Josef Mazák předseda senátu