7 Tdo 157/2026-1881 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2026 o dovoláních obviněné právnické osoby 1. Lesy Jáchymov, s. r. o., sídlem Mathesiova 209, Jáchymov, IČO: 04251521, a obviněného 2. Ing. Roberta Marschnera podaným proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 7 To 274/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 9/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné právnické osoby Lesy Jáchymov, s. r. o., a obviněného Ing. Roberta Marschnera odmítají. Odůvodnění:I.Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 9. 2024, č. j. 4 T 9/2022-1673, byli uznáni vinnými obviněná právnická osoba Lesy Jáchymov, s. r. o., pod bodem I. přečinem poškození a ohrožení životního prostředí podle § 293 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za užití § 7 t. o. p. o., v nepřímém pachatelství podle § 9 odst. 2 t. o. p. o., a obviněný Ing. Robert Marschner pod bodem II. přečinem poškození a ohrožení životního prostředí podle § 293 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, v nepřímém pachatelství podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku. Za uvedený přečin pod bodem I. byla obviněná právnická osoba Lesy Jáchymov, s. r. o., odsouzena podle § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o. k peněžitému trestu ve výměře 260 denních sazeb po 36 500 Kč, tedy celkem ve výši 9 490 000 Kč a dále též na základě § 23 t. o. p. o. k trestu uveřejnění rozsudku, který spočíval v tom, aby uveřejnila v tištěném vydání některého z celostátních deníků, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, jeho specifikovanou část. Za uvedený přečin pod bodem II. pak byl obviněný Ing. Robert Marschner odsouzen podle § 67 odst. 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 400 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem 400 000 Kč, a dále na základě § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, a to na dobu pěti let a rovněž k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti odborného lesního hospodáře na dobu pěti let. 2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 9. 2025, č. j. 7 To 274/2024-1785, k odvolání obviněných podaných proti napadenému rozsudku v plném rozsahu, podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal vinnými pod bodem I. obviněnou právnickou osobu Lesy Jáchymov, s. r. o., přečinem poškození a ohrožení životního prostředí podle § 293 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za užití § 7 t. o. p. o., v nepřímém pachatelství podle § 9 odst. 2 t. o. p. o., a pod bodem II. obviněného Ing. Roberta Marschnera přečinem poškození a ohrožení životního prostředí podle § 293 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, v nepřímém pachatelství podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku. Za trestný čin pod bodem I. byla obviněná právnická osoba Lesy Jáchymov, s. r. o., odsouzena, na základě § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o., k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 10 000 Kč, tedy celkem ve výši 1 000 000 Kč. Za trestný čin pod bodem II. byl obviněný Ing. Robert Marschner odsouzen, na základě § 67 odst. 3 tr. zákoníku, k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb, kdy denní sazba činila 2 000 Kč, celkem tedy ve výši 100 000 Kč. 3. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudů dopustili obvinění v podstatě tím, že: I. obviněná Lesy Jáchymov, s. r. o., nejméně v období od května 2018 do listopadu 2018 prostřednictvím svého jednatele obviněného Ing. Roberta Marschnera, a v rámci své činnosti spočívající ve správě lesního majetku města Jáchymov, na částech pozemků p. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, vše v katastrálním území Jáchymov, okres Karlovy Vary, v pruhu širokém přibližně 13 m až 29 m a dlouhém 2 467 m, o celkové rozloze 36 177,93 m2, vedoucím mezi Skiareály XY a XY, nejprve prostřednictvím svých smluvních dodavatelů nechala provést lesní těžební práce spočívající v odtěžení veškerého lesního porostu, kdy po jejich provedení v takto připraveném území prostřednictvím svého dalšího smluvního dodavatele nechala zbudovat terénní zářez tvořený odkopem na jedné straně a svahováním na straně druhé, v němž byla vyrovnáním terénu vytvořena plocha o šíři přibližně 7 m až 27,5 m a délce 2 467 m, doplněná o propustky sloužící k odvodu vody, přičemž v rámci uvedených stavebních prací došlo ke kompletnímu odstranění keřového a bylinného patra, majícímu v kombinaci s odstraněním lesních porostů v tomto pruhu lesa za následek poškození hydrologické, půdoochranné a krajinotvorné funkce lesa, kdy proces nápravy takovéhoto zásahu do lesního porostu trvá řádově stovky let, přitom si musela být vědoma skutečnosti, že uvedené práce realizuje v rozporu s § 4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění od 1. 5. 2018 do 31. 12. 2020 (dále jen „zákon o ochraně přírody“), neboť při nich poškozovala les, jakožto významný krajinný prvek, ač nedisponovala kladným závazným stanoviskem orgánu ochrany přírody a krajiny k provedení takového zásahu, dále svým jednáním porušila ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 (dále jen „zákon o lesích“), jelikož užila pozemky určené k plnění funkcí lesa k jiným účelům, aniž by si před započetím prací opatřila rozhodnutí o odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa, II. obviněný Ing. Robert Marschner nejméně v období od května 2018 do listopadu 2018, jako jednatel obchodní společnosti Lesy Jáchymov, s. r. o., na částech pozemků p. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, vše v katastrálním území Jáchymov, okres Karlovy Vary, v pásu širokém přibližně 13 m až 29 m a dlouhém 2 467 m, o celkové rozloze 36 177,93 m2, vedoucím mezi Skiareály XY a XY, prostřednictvím smluvních dodavatelů společnosti Jáchymov, s. r. o., nechal provést lesní těžební práce spočívající v odtěžení veškerého lesního porostu, kdy v takto připraveném území následně prostřednictvím dalšího sjednaného dodavatele nechal zbudovat terénní zářez tvořený odkopem na jedné straně a svahováním na straně druhé, v němž byla vyrovnáním terénu vytvořena plocha o šíři přibližně 7 m až 27,5 m a délce 2 467 m, doplněná o propustky sloužící k odvodu vody, přičemž v rámci uvedených stavebních prací došlo ke kompletnímu odstranění keřového a bylinného patra, majícímu v kombinaci s odstraněním lesních porostů v tomto pruhu lesa za následek poškození hydrologické, půdoochranné a krajinotvorné funkce lesa, kdy proces nápravy takovéhoto zásahu do lesního porostu trvá řádově stovky let, přitom si musel být vědom skutečnosti, že uvedené práce nechává realizovat v rozporu s § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody, neboť při nich docházelo k poškození lesa, jakožto významného krajinného prvku, ač společnost Lesy Jáchymov, s. r. o., v té době nedisponovala kladným závazným stanoviskem orgánu ochrany přírody a krajiny k provedení takového zásahu, dále porušil ustanovení § 13 odst. 1 zákona o lesích, poněvadž zadanými pracemi užil pozemky určené k plnění funkcí lesa k jiným účelům, aniž by si před tím opatřil rozhodnutí o odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa. II. Dovolání a vyjádření k nim 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali obviněná právnická osoba Lesy Jáchymov, s. r. o., a obviněný Ing. Robert Marschner prostřednictvím svých obhájkyň dovolání. Dovolání obviněné právnické osoby Lesy Jáchymov, s. r. o. 5. Obviněná právnická osoba Lesy Jáchymov, s. r. o., opřela své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť vyslovila názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a současně napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 6. Dovolatelka primárně brojila proti posouzení vytýkaného skutku jako předmětného trestného činu, když zdůraznila, že zmíněná skutková podstata nedopadá na případy zbudování plánovaného a místními autoritami a veřejností aprobovaného záměru. Poukázala přitom na to, že hospodaření v lese v sobě zahrnuje i ostatní činnosti zabezpečující plnění funkcí lesa, přičemž, dle jejího přesvědčení, se mezi takové činnosti nepochybně řadí i budování nezbytných lesních cest, jejichž význam dále vyzdvihla a uvedený závěr podpořila citacemi odborné komentářové literatury. Na podkladě nastíněného pojetí pak dospěla k závěru, že vybudování lesní cesty nemůže vést k užití pozemku, na němž se cesta nachází, k jiným účelům než k plnění funkcí lesa, protože opačný závěr by odporoval polyfunkční povaze lesů podle § 1 zákona o lesích a z tohoto důvodu nemohlo dojít ani k porušení § 11 odst. 4 zákona o lesích. Dále akcentovala, že ze znaleckého posudku vypracovaného Výzkumným ústavem lesního hospodářství a myslivosti jasně vyplynulo, že záměr představuje běžnou lesní cestu a jeho vlivy na životní prostředí jsou totožné jako u každé jiné lesní cesty. Obviněná rovněž odmítla, že by ke zbudování cesty došlo v přílišné šíři, když takovéto skutkové zjištění považovala za vyvrácené provedeným dokazováním. Připomněla, že zbudovaná cesta slouží rekreační funkci lesa, která je v lokalitě společensky vyžadována. Ve způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů navíc spatřovala znaky libovůle. 7. Dovolatelka taktéž upozornila, že i v případě protiprávnosti vytýkaného skutku by takové jednání muselo být nezbytně spácháno na její úkor a k její škodě, pročež by nepřicházelo v úvahu činit ji trestně odpovědnou. Dodala, že k vytýkanému jednání neudělila žádný pokyn ani je neschválila, z předmětného jednání nijak neprofitovala, tudíž jí ani takové jednání obviněného Ing. Roberta Marschnera nemůže být přičítáno. Dále s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku vyjádřila mínění, že v daném konkrétním případě by zcela postačovalo uplatnění správní odpovědnosti, přičemž opětovně vyzdvihla společenský význam a naplnění požadavku rekreační funkce lesa v posuzované věci. Zvolenou šíři inkriminované cesty vysvětlovala poukazem na lesní i záchranné účely a celoroční užití stavby k rekreaci. Následně předestřela vybrané příklady kauz, v nichž došlo k daleko rozsáhlejšímu odlesnění, bez aprobování takového záměru orgány veřejné moci a veřejnosti, leč přesto byla vyvozována odpovědnost toliko na poli správního práva. 8. Dovolatelka též brojila proti způsobu hodnocení důkazů, které označila za rozporné se zákonem a pravidly formální logiky. Za řádně prokázanou považovala jen skutečnost, že obviněný Ing. Robert Marschner, jakožto jednatel obviněné právnické osoby, nechal vybudovat inkriminovanou lesní cestu, zatímco ostatní podstatné body popisu skutku v napadeném rozhodnutí, dle jejího mínění, nevyplynuly z provedeného dokazování. Odmítla, že by lesní cesta byla vybudována v nepřípustné šíři, upozornila, že při určení předmětné šíře cesty vycházely soudy pouze z geodetického měření, aniž by se zabývaly tím, jaká část vykácené plochy lesa skutečně představovala korunu lesní cesty a jaká část svahování či vyrovnání. Zdůraznila podobnost posuzované cesty s jinými lesními cestami v České republice, a to včetně šíře cesty. Toto tvrzení obviněná opřela o fotografie vzpomínaných jiných cest, které navrhovala jako důkaz, avšak soudy předmětný návrh odmítly provést. Nadto akcentovala, že podle znaleckého posudku vypracovaného Výzkumným ústavem lesního hospodářství a myslivosti inkriminovaná cesta splňuje parametry definované vyhláškou č. 239/2017 Sb. Kritizovala rovněž neprovedení důkazu v podobě znaleckého posudku znalecké kanceláře Lesprojekt Východní Čechy, z něhož má vyplývat odlišné určení rozměrů šíře lesní cesty v její koruně. 9. Následně obviněná namítla, že stavba lesní cesty představovala plánovaný záměr zbudování lesní cesty, který prošel stavebním řízením, byť s určitými nedostatky, které označila za pouhé administrativně – správní pochybení. Nesouhlasila s tím, že by nedisponovala kladnými stanovisky orgánu ochrany přírody a krajiny, nýbrž naopak uvedla, že její jednatel podal žádost o vydání kolaudačního souhlasu vztahujícího se k předmětné stavbě, čemuž předcházelo vypracování projektové dokumentace a obstarání patřičných stanovisek. Taktéž zpochybnila naplnění subjektivní stránky trestného činu, když vyzdvihla, že se jednalo o plánovaný záměr zbudování lesní cesty, tudíž stavebník postupoval v dobré víře a jeho případné pochybení musí být posuzováno jako právní omyl omluvitelný. Navíc připomněla, že povolovací postup charakterizovala notná složitost v oblasti stavebně právních předpisů, když se na správném postupu neshodly ani jednotlivé orgány veřejné moci, pročež dovolatelka nemohla ani při vynaložení přiměřeného úsilí zjistit, že by stavební záměr mohl být posouzen jako protiprávní. V neposlední řadě připomněla, že vytýkaná absence patřičných stanovisek příslušných orgánů ochrany přírody byla zhojena již v průběhu stavebního řízení. 10. Dovolatelka kritizovala též závěry soudů obou stupňů, že stavbou lesní cesty došlo k poškození životního prostředí. Zdůraznila, že v trase samotné lesní cesty zůstává vliv stavby stejný, jako u libovolné jiné cesty, v čemž nelze spatřovat trestný čin a na zbylou část lesa stavba cesty fakticky vliv neměla, což dle jejího mínění vyplynulo z provedeného znaleckého dokazování. Postup soudů, které dospěly k odlišným závěrům, označila za rozporný se zásadou in dubio pro reo. Dále upozornila, že stavba předmětné lesní cesty je již po určitou dobu v procesu dodatečného povolení stavby, přičemž lze předpokládat zrušení rozhodnutí o odstranění stavby, což povede k legalizaci lesní cesty. Obviněná právnická osoba pak formulovala mínění, že dojde-li k dodatečnému povolení stavby lesní cesty, ztratí vyvození trestní odpovědnosti pro realizaci této stavby na smyslu a přihlásila se k názoru, že soudy měly správně vyčkat zlegalizování příslušné stavby a následně obviněnou zprostit obžaloby. Shrnula tedy, že legalizace stavby lesní cesty zcela neguje naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu. 11. Dovolatelka brojila také proti způsobu určení větší plochy lesa, na níž mělo dojít k poškození životního prostředí. Pokud totiž soudy považovaly vybudovanou cestu za nepřípustně širokou, pak měly správně od plné plochy vzniklé lesní cesty odečíst výměru maximální přípustné šíře lesní cesty. V neposlední řadě kritizovala neprovedení skupiny důkazů, konkrétně se jednalo o znalecký posudek zpracovaný znaleckou kanceláří Lesprojekt východní Čechy, s. r. o., normu ČSN 01 8027 značení a zabezpečení v zimním středisku, zápis z XV. zasedání Zastupitelstva města Jáchymov, oficiální videozáznam zachycující jednání z daného zastupitelstva, výslech svědka P. Z. – zástupce Skiareálu XY, poněvadž se neztotožnila s míněním o nadbytečnosti vzpomínaných důkazů. 12. Závěrem proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu, jelikož vady zakládající dovolací důvody mají původ v řízení před soudem druhého stupně, a aby sám, ve spojení s ustanovením § 226 písm. a) tr. ř. odsouzenou zprostil obžaloby v celém rozsahu, neboť skutek označený v obžalobě není trestným činem, popř. podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil zpět soudu prvého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí soudu druhého stupně, obviněná právnická osoba podle § 265l odst. 3 tr. ř. navrhla, aby Nejvyšší soud nařídil věc projednat v jiném složení senátu. 13. Následně dovolatelka svou výše uvedenou argumentaci, rozvedenou v podaném dovolání, doplnila poukazem na rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje, odbor správních agend, stavební úřad a krajský živnostenský úřad, oddělení stavební úřad I. ze dne 9. 3. 2026, sp. zn. KK/636/LP/25, kterým tento správní orgán rozhodl o dodatečném povolení předmětného záměru v části terénních úprav, přičemž zmíněné rozhodnutí dovolatelka připojila ke svému doplnění dovolání. 14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že toto z valné části sestává jen z opakování obhajoby uplatněné již v předcházejících stadiích trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se s těmito výhradami bezezbytku vypořádaly. Dále kategoricky zavrhl názor dovolatelky, že by vytýkané jednání nenaplňovalo znaky trestného činu podle § 293 odst. 1, alinea 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť toto dopadá na zcela odlišné situace. V tomto směru připomněl, že obviněná v době realizace stavebních prací nedisponovala náležitými závaznými stanovisky a povoleními, tudíž zásah do lesního porostu měl protiprávní charakter. Odmítl, že by na protiprávnosti nastíněného postupu mohla něco změnit aprobovanost záměru místními autoritami a veřejností, jelikož i v takovém případě musí stavebník dodržet řádný zákonný postup, a to tím spíše, má-li být zasaženo do vysokohorského souvislého lesního porostu, který podléhá zvláštní ochraně ze strany hned několika právních předpisů. Rovněž nepovažoval za rozhodné, že si dovolatelka příslušná závazná stanoviska a správní rozhodnutí opatřila dodatečně po dokončení stavebních prací, poněvadž naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu musí být posuzováno k okamžiku inkriminovaného jednání, což platí i pro znak neoprávněnosti. 15. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněné, že jednání zachycené ve skutkové větě rozsudku se mělo realizovat na její úkor a k její škodě, když toto tvrzení označil za přímo rozporné s dosavadní argumentací obviněné, v jejímž rámci zdůrazňovala prospěšnost zbudované lesní cesty pro její hospodářskou činnost. Pro úplnost připomněl, že soud dovolací dospěl ve shodě s dovolatelkou, že předmětná stavba má charakter lesní cesty, tudíž postrádá smyslu spekulovat nad případným profitem jiného subjektu ze stavby lyžařské sjezdovky, a to na úkor obviněné právnické osoby. Nesouhlasil ani s tím, že by dovolatelka k jednání popsanému v odsuzujícím rozsudku neudělila žádný pokyn ani takovéto jednání neschválila, protože dala pokyn k vybudování lesní cesty prostřednictvím svého jednatele, jehož jednání je na základě zákona obviněné právnické osobě přičitatelné. Za přiléhavé nevyhodnotil ani poukazy na zásadu subsidiarity trestní represe, jelikož na rozdíl od případů, s nimiž dovolatelka svůj skutek srovnávala, spočívaly výhradně v nezákonné těžbě dřeva, zatímco v posuzované věci vytýkané jednání zahrnovalo i provedení stavebních prací, včetně rozsáhlých terénních úprav spojených s kompletním odstraněním keřového a bylinného patra původního lesa. S ohledem na výše předestřené skutečnosti vyhodnotil všechny námitky dovolatelky subsumovatelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 16. Ani ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevyhodnotil vznesené výhrady obviněné za důvodné. Nesouhlasil s názorem, že by vybrané rozhodné skutkové závěry nenacházely oporu v provedeném dokazování. Podstata a konkrétní parametry provedených stavebních prací vyplynuly z protokolu o ohledání místa činu, fotodokumentace a projektové dokumentace. Z doznání tehdejšího jednatele obviněné právnické osoby, obviněného Ing. Roberta Marschnera i ze svědeckých výpovědí subdodavatelů, kteří stavbu fakticky realizovaly, lze bezpečně učinit závěr o provedení předmětných stavebních prací dovolatelkou. Následky těchto prací stran poškození lesa pak plynou ze znaleckých posudků. Skutečnost, že obviněná právnická osoba nechala stavební práce realizovat bez patřičných rozhodnutí a závazných stanovisek, přičemž tyto si opatřila až dodatečně, dokládá spisový materiál. V rovině šíře lesní cesty připomněl, že informace o zbudování terénního zářezu i o rozměrech lesní cesty vytvoření vyrovnáním terénu vyplývají z protokolu o ohledání místa činu. Dále poukázal na skutečnost, že v popisu skutku je striktně rozlišována celková plocha dané stavby od samotné koruny lesní cesty. K námitce obviněné právnické osoby, že proces budování lesní cesty byl podložen řádnou dokumentací, poznamenal, že ke zpracování patřičné projektové dokumentace došlo až s ročním zpožděním v srpnu 2019. 17. Státní zástupce rovněž vyjádřil přesvědčení, že obviněný Ing. Robert Marschner se jednoznačně mohl vyvarovat svého eventuálního omylu, jelikož povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou pro jeho osobu vyplývala jak z funkce odborného lesního hospodáře, tak i z funkce jednatele obviněné právnické osoby, jejíž hlavní předmět činnosti představovalo hospodaření na svěřených lesních pozemcích. V tomto kontextu upozornil na odborné zkušenosti obviněného Ing. Robert Marschner. Taktéž zavrhl myšlenku, že by obviněný Ing. Robert Marschner nemohl tušit, jaká konkrétní stanoviska a povolení měla být obstarána, a to s ohledem na různé názory orgánů veřejné moci, když akcentoval, že by podobná argumentace mohla mít teoreticky opodstatnění, pokud by se obviněná právnická osoba před započetím stavebních prací alespoň pokusila zákonný postup dodržet, tedy by si opatřila vybraná závazná stanoviska či povolení, a teprve následně by jí bylo kladeno k tíži, že takovýto postup není dostatečný, leč podobná situace nenastala, když stavební práce obviněná realizovala svévolně a bez jakéhokoliv oprávnění. 18. Také závěry soudů ohledně vlivu zbudované lesní cesty na lesní porost vyhodnotil státní zástupce za správné, opřené o závěry znaleckého posudku zpracovaného Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR, poněvadž tento posudek se jako jediný zabýval hodnocením vlivu stavby na les nacházející se přímo v trase stavby, zatímco znalecké posudky a odborná vyjádření vypracované na zadání obhajoby se soustředily majoritně na posouzení vlivu stavby na les v jejím okolí, byť tato otázka netvořila předmět trestního řízení. Nicméně i tak zmíněné další posudky v jádru potvrdily negativní dopad v trase stavby na místní les. Státní zástupce přitom vyzdvihl i z laického pohledu zřejmý fakt, že v trase zbudované cesty, kde se dříve nacházel vysokohorský les, nyní tento fakticky přestal existovat. Popřel rovněž pravdivost tvrzení dovolatelky, že by se soudem uváděná rozloha lesní cesty nezakládala na výsledku exaktního měření, přičemž poukázal na bod 1. geodetické technické zprávy, kde je uvedeno, že k výpočtu plochy došlo na základě dokumentace skutečného provedení stavby ze zaměření provedeného v roce 2019 a toto zaměření zůstává součástí geodetické technické zprávy téhož zpracovatele ze dne 7. 6. 2020. 19. V neposlední řadě se státní zástupce neztotožnil s tvrzením obviněné, že by soudy nedůvodně neprovedly dovolatelkou jmenované podstatné navrhované důkazy, naopak vyjádřil mínění, že soudy obou stupňů se těmito návrhy dostatečně zabývaly a jejich neprovedení řádně odůvodnily. Nad rámec dovolacích důvodů pak prezentoval své stanovisko k tvrzení obviněné, že soudy měly vyčkat na výsledek probíhajícího řízení o dodatečném povolení stavby a teprve následně rozhodnout, s čímž nesouhlasil. Nastíněný postup totiž nemá žádnou oporu v trestním řádu, a navíc by přímo odporoval zásadě rychlého procesu vycházející z § 2 odst. 4 tr. ř. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Replika obviněné právnické osoby Lesy Jáchymov, s. r. o., k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství 20. Obviněná právnická osoba využila možnost uplatnit repliku a vyjádřila se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s nímž se neztotožnila. Primárně přitom zopakovala námitky formulované v rámci svého dovolání, jejichž neopodstatněnost kategoricky odmítla. Kritizovala, že státní zástupce v předmětném vyjádření převzal popis skutku z rozsudku soudu prvního stupně, tedy včetně skutečnosti, že obviněná nedisponovala územním rozhodnutím o umístění stavby a stavebním povolením podle § 79 odst. 1 a § 108 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, jejichž vydání realizovaný stavební záměr nevyžadoval. Neztotožnila se též se závěry státního zástupce o přičitatelnosti jednání obviněného Ing. Roberta Marschnera obviněné právnické osobě, přičemž doplnila, že vytýkané jednání se realizovalo na její úkor, neboť musí procházet procesem vyvození trestní i správní odpovědnosti. 21. Dovolatelka zavrhla rovněž názor státního zástupce ohledně odlišnosti prezentovaných případů řešených prostředky správního práva, když zdůraznila, že smyslem tohoto odkazu bylo doložit, že i významné zásahy do lesních porostů bývají zpravidla řešeny prostředky správního práva, nikoliv tvrdit absolutní totožnost daného stavu. V neposlední řadě pak vyzdvihla význam následného opatření potřebných stanovisek a správních rozhodnutí po realizaci stavby, přičemž poukázala na ustanovení § 33 tr. zákoníku, jelikož tím došlo k nápravě škodlivého následku. 22. Z výše uvedených důvodů setrvala obviněná právnická osoba na podaném dovolání. Dovolání obviněného Ing. Roberta Marschnera 23. Obviněný Ing. Robert Marschner opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť vyslovil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a současně napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 24. Dovolatel předně kritizoval, že soud odvolací fakticky akceptoval skutkové závěry dovozené soudem prvního stupně, aniž by sám provedl hodnocení skutkových zjištění, které by nacházelo oporu v provedeném dokazování. Akcentoval, že závěry soudů o přílišné šíři lesní cesty a absenci patřičných správních povolení a závazných stanovisek neodpovídají povaze realizovaného záměru jakožto lesní cesty a nenachází oporu ve skutkovém stavu ani provedených důkazech. Vyjádřil názor, že podle zákona o lesích závisí parametry budovaných lesních cest na lesním hospodáři, který vzal v úvahu všechny podstatné zákonné aspekty a výslednou šíři zvolil zejména s ohledem na potřebu skladování dříví. Připomněl, že norma ČSN nestanoví optimální ani maximální rozměry lesní cesty, obsahuje toliko doporučení, přičemž vyzdvihl specifické podmínky v místě zbudování předmětné cesty, kde ztrácí členění do kategorií cest fakticky na významu. Nadto konstatoval možnost kdykoliv provést zpevnění povrchu cesty v budoucnu. 25. Dále trval na nedostatečné hustotě lesní cestní sítě v dané lokalitě, podloženosti procesu zbudování cesty řádnou dokumentací, konkrétně přitom odkázal na projektovou dokumentaci ze srpna 2019. Taktéž popřel, že by pro výstavbu lesní cesty nezískal náležitá stanoviska, včetně těch, které se týkají ochrany přírody. Zjevný rozpor pak detekoval mezi obsahem znaleckého posudku zpracovaného Výzkumným ústavem lesního hospodářství a myslivosti a skutkovými závěry soudu o negativním dopadu vybudování lesní cesty na životní prostředí, přičemž tento posudek nebyl, dle mínění obviněného, soudy dostatečně reflektován, zejména v rovině jeho stanoviska ke znaleckému posudku Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky. V nastíněném kontextu pak obviněný namítl, že dopady předmětné lesní cesty na životní prostředí jsou stejná, jako v případě jakékoliv jiné lesní cesty a její šíře neměla nijak nepřiměřený charakter, což dle dovolatele vyplývá ze záběrů jiných lesních cest založených do spisu. Závěry obsažené ve znaleckém posudku zpracovaném Výzkumným ústavem lesního hospodářství a myslivosti a jeho doplňku, dle přesvědčení obviněného, zcela vyvrací možné naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 293 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. 26. Dovolatel brojil též proti způsobu, jakým soudy hodnotily znalecký posudek zpracovaný Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR, neboť jeho závěry považoval za vyvrácené znaleckým posudkem zpracovaným Výzkumným ústavem lesního hospodářství a myslivosti. Na základě uvedeného pak dospěl k názoru, že jeho vina nebyla, nad veškerou rozumnou pochybnost, prokázána. Navíc obviněný označil znalecký posudek zpracovaný Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR za procesně nepoužitelný důkaz, protože nebyl obstarán postupem dle tr. ř., ale pouze odkazuje na závěry Znaleckého posudku Agentury ochrany přírody a krajiny 2020. Taktéž vyjádřil výhrady vůči komplexnosti a odbornosti zmíněného znaleckého posudku. V návaznosti na uvedené pak dovolatel kritizoval, že soudy v řízení nedůvodně neprovedly navrhované podstatné důkazy, konkrétně se mělo jednat o znalecký posudek zpracovaný znaleckou kanceláří Lesprojekt východní Čechy, s. r. o., výslech znalce Ing. Martina Smoly, vypracování doplnění znaleckého posudku Agentury ochrany přírody a krajiny, které soudy vyhodnotily za nadbytečné, proti čemuž však obviněný protestoval a předmětné odůvodnění soudů označil za nedostatečné. Dále vytkl soudům obou stupňů, že nedůvodně neprovedly důkaz fotografiemi lyžařských cest a sjezdovek Skiareálu XY, mapou lesních cest užívaných Skiareálem XY, stanovisky horské služby a fotografiemi, záznamy i nákresy jiných lesních cest. Ve vytyčeném směru doplnil, že fotografiemi lyžařských cest a sjezdovek i mapou lesních cest mělo být prokázáno faktické běžné užívání lesních cest pro účely provozu skiareálu a značení zmíněných cest v mapách skiareálu totožným způsobem jako v případě sjezdovek. Stanoviska horské služby měla prokázat využívání inkriminované cesty k pohybu vozidel záchranného systému a žádost horské služby o zbudování lesní cesty v dostatečné šíři, jelikož rozměry původní lesní cesty těmto účelům nedostačovaly. Zbylými důkazy pak mělo být prokázáno, že šíře oné lesní cesty se nijak nevymykala obvyklým rozměrům lesních cest v České republice. 27. V neposlední řadě dovolatel odmítl naplnění objektivní i subjektivní stránky předmětného trestného činu, poněvadž vytýkaným skutkem nedošlo k zasažení objektu trestného činu, tedy zájmu na ochraně životního prostředí jako celku. Z hlediska zavinění zdůraznil, že obviněný nevěděl, že svým jednáním může poškodit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, když budoval lesní cestu, která měla sloužit lesnickým účelům, stejně jako potřebám veřejnosti a horské služby, přičemž na správném postupu při provádění této stavby se neshodly ani orgány veřejné moci. Dále akcentoval, že daná lesní cesta je v současné době v procesu dodatečného povolení stavby. 28. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu, jelikož vady zakládající dovolací důvody mají původ v řízení před soudem druhého stupně, a aby sám, ve spojení s ustanovením § 226 písm. a) tr. ř. odsouzeného zprostil obžaloby v celém rozsahu, neboť skutek označený v obžalobě není trestným činem, popř. podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil zpět soudu prvého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí soudu druhého stupně, obviněný podle § 265l odst. 3 tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud nařídil věc projednat v jiném složení senátu. 29. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že toto z valné části sestává jen z opakování obhajoby uplatněné již v předcházejících stadiích trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se s těmito výhradami bezezbytku vypořádaly. Jmenovitě státní zástupce nesouhlasil s názorem dovolatele, že by nedošlo k naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestného činu, poněvadž obviněný v době realizace stavebních prací nedisponoval potřebnými závaznými stanovisky a povoleními, tudíž se jednalo o činnost protiprávní, přičemž v tímto prizmatem musí být hodnocen i související zásah do lesního porostu. Současně upozornil, že na naplnění znaku neoprávněnosti nemohl nic změnit ani fakt, že předmětná lesní cesta měla sloužit lesnickým účelům, potřebám veřejnosti i Horské služby ČR. Vyjádřil názor, že otázku naplnění skutkové podstaty trestného činu nezbývá než hodnotit k okamžiku spáchání skutku, pročež nemůže trestnost vytýkaného jednání obviněného ovlivnit ani následné obstarání náležitých stanovisek a povolení. Akcentoval, že neoprávněnosti zvoleného postupu při realizaci stavby si musel být dovolatel plně vědom, a to vzhledem k jeho životním a profesním zkušenostem, pracovní odbornosti i dalším faktorům. Z uvedených důvodů pak dospěl k závěru, že vznesené námitky obviněného podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. 30. Dále státní zástupce podotkl, že argumentace týkající se charakteru předmětné stavby a jejího posouzení jako lesní cesty, postrádá význam pro projednávanou věc, neboť reálný charakter stavby nemá pro naplnění skutkové podstaty rozhodného trestného činu relevanci. V rovině vlivu inkriminované lesní cesty na lesní porost se ztotožnil s míněním soudů, když tyto vycházely primárně ze znaleckého posudku zpracovaného Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR, jelikož tento se jako jediný podrobněji zabýval hodnocením vlivu stavby na les nacházející se přímo v trase stavby. Naopak dopady stavby lesní cesty na okolní porost nepovažoval za stěžejní. Vyjádřil tak přesvědčení, že o poškození lesa v samotné trase stavby nelze mít žádné pochybnosti, protože tento závěr vyplývá z provedeného dokazování. Neztotožnil se ani s tvrzením dovolatele ohledně procesní nepoužitelnosti znaleckého posudku zpracovaného Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR z důvodu, že předmětný posudek byl vypracován v trestním řízení a po řádném přibrání Agentury ochrany přírody a krajiny ČR jako znaleckého ústavu, přičemž odvolal-li se zpracovatel na předchozí posudek zpracovaný pro účely správního řízení, jednalo se o zcela legální postup, což aproboval i odvolací soud. 31. Státní zástupce také odmítl výhradu ohledně nedůvodného neprovedení důkazního návrhu v podobě znaleckého posudku zpracovaného znaleckou kanceláří Lesprojekt východní Čechy, s. r. o., když poukázal na skutečnost, že navrhovaný znalecký posudek svým obsahem v zásadě kopíroval obsah v řízení již provedených znaleckých posudků a odborných vyjádření, poněvadž se zaměřoval primárně na parametry stavby jakožto lesní cesty a jejím vlivem na okolní les. V nastíněném kontextu státní zástupce považoval za zcela případné vyhodnotit další znalecký posudek obdobného zaměření za nadbytečný, neboť tvrzení, k jejichž ověření či vyvrácení mohl další znalecký posudek sloužit, již byla spolehlivě ověřena či vyvrácena dříve provedenými znaleckými posudky a odborným vyjádřením. Pokud se jednalo o další důkazy, které dovolatel považoval za nedůvodně neprovedené, státní zástupce zčásti připomněl, že jejich význam se mohl dotýkat toliko posouzení charakteru stavby jako lesní cesty, nikoliv lyžařské sjezdovky, přičemž odvolací soud již v tomto ohledu dal za pravdu obhajobě a samotný charakter stavby nemá význam pro posouzení projednávané věci, tudíž nezbývá než uzavřít, že se jednalo o důkazy irelevantní. Obdobný závěr dovodil i ve vztahu k otázce šíře předmětné stavby. V tomto směru pak komplexně námitky dovolatele podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyhodnotil za zjevně neopodstatněné. 32. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Replika obviněného Ing. Roberta Marschnera k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství 33. Obviněný využil možnost uplatnit repliku a vyjádřil se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s nímž se neztotožnil. Primárně přitom zopakoval námitky formulované v rámci svého dovolání, jejichž neopodstatněnost kategoricky odmítl. Dále též kritizoval, že státní zástupce v zaslaném vyjádření převzal popis skutku z rozsudku soudu prvního stupně, tedy včetně skutečnosti, že obviněný nedisponoval územním rozhodnutím o umístění stavby a stavebním povolením podle § 79 odst. 1 a § 108 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, jejichž vydání předmětný stavební záměr nevyžadoval. 34. Z výše uvedených důvodů setrval dovolatel na podaném dovolání. III. Přípustnost dovolání 35. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými, prostřednictvím obhájkyň [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná. IV. Důvodnost dovolání K dovolání obviněné právnické osoby Lesy Jáchymov, s. r. o. 36. Obviněná právnická osoba Lesy Jáchymov, s. r. o., své dovolání opřela o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť vyjádřila názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, taktéž ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a souběžně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 37. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 38. Dovolatelka v tomto směru výrazně kritizovala způsob hodnocení provedených důkazů ze strany soudů, přičemž tento postup nepovažovala za logický a zákonný. Silně polemizovala s řadou skutkových zjištění soudů a zpochybňovala existenci jejich opory v provedeném dokazování. Z odůvodnění rozhodnutí, zejména soudu nalézacího, je však dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zcela zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo. 39. Nejvyšší soud posléze musí dát za pravdu státnímu zástupci, když zdůraznil, že skutečnosti vymezené dovolatelkou jako důkazně nepodložené, reálně svou řádnou oporu v provedených důkazech mají. Podstata provedených stavebních prací vyplývá zejména z protokolu o ohledání místa činu (viz odstavec 14. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), dále též z příslušné fotodokumentace a projektové dokumentace, zatímco skutečnost, že právě obviněná právnická osoba nechala zmíněné práce provést vychází z výpovědi obviněného Ing. Roberta Marschnera, tehdejšího jednatele společnosti, i z podaných vysvětlení osob podílejících se na faktické realizaci stavby (viz odstavce 2., 5 a 6. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Následky způsobené realizací stavby na životním prostředí pak dokládají provedené znalecké posudky a výpovědi vyslechnutých znalců, primárně znalecký posudek zpracovaný Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR (viz odstavec 70. rozsudku soudu nalézacího). Absence závazných stanovisek a jiných náležitých rozhodnutí správních orgánů k okamžiku realizace stavby vyplývá z celé řady ve věci provedených důkazů, zejména z projektové dokumentace, z níž je patrné, že tato povolení a stanoviska byla opatřena až dodatečně, což ostatně ve svém dovolání uznává i sama dovolatelka. Opodstatněnost nelze přiznat ani tvrzení obviněné ohledně nesprávných zjištění o šíři zbudované lesní cesty, jelikož již z protokolu o ohledání místa činu jednoznačně plyne, že bylo důsledně rozlišováno mezi celkovou šíří plochy, na níž se realizovaly stavební práce od koruny lesní cesty (viz odstavec 14. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), přičemž tyto závěry se plně promítly i do popisu skutku, kde jsou oba rozměry zřetelně odlišeny. 40. Ztotožnit se nelze ani s míněním dovolatelky, že by soudy nižších stupňů chybně určily rozlohu dotčeného území. V prvé řadě nekoresponduje s realitou tvrzení, že by byla předmětná plocha dosahující 36 177, 93 m2 zjištěna pouhým odhadem, poněvadž reálně byl rozhodný výpočet proveden na základě dokumentace skutečného provedení stavby ze zaměření provedeného v roce 2019 (viz bod 1. Geodetické technické zprávy ze dne 12. 5. 2021, zpracované Miroslavem Jeníčkem na č. l. 651). Tato informace přitom plyne i z vyjádření soudu nalézacího (viz odstavec 31. jeho rozsudku). Za chybný není možno považovat ani postup, při němž soudy neodečetly od celkové šíře provedené stavby maximální přípustnou šíři takové stavby, neboť jádrem vytýkaného skutku zůstává odlesnění a realizace popsaných stavebních prací bez zajištění náležitých stanovisek a povolení k okamžiku provedení těchto prací, nikoliv excesivní rozměry zbudované lesní cesty. 41. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je rozveden výše. Skutková zjištění se opírají zejména o řadu listinných důkazů a dále o znalecké posudky a výpovědi znalců, primárně o znalecký posudek zpracovaný Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR a výpovědi znalců Ing. Tomáše Fialy a Bc. Víta Tejrovského. Pokud zmíněný znalecký posudek a výpovědi jmenovaných znalců vyhodnotil nalézací soud za věrohodné, což dostatečně argumentačně zdůvodnil, pak postupoval plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř. a Nejvyšší soud takovému postupu nemůže nic vytknout. Detekoval-li naopak nalézací soud v dalších znaleckých posudcích a odborném vyjádření rozpory, nedostatky a částečně též jejich nesprávné zaměření, což ostatně logicky a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil ve svém rozhodnutí (viz primárně odstavce 79. až 100. odůvodnění rozsudku soudu nalézacího), nelze mu vytýkat, že k těmto důkazům zaujal zdrženlivější postoj a vycházel z nich pouze částečně. 42. Odmítla-li dovolatelka závěry soudu prvního stupně o poškození životního prostředí v důsledku realizace zbudované stavby, přičemž se odvolávala zvláště na závěry znaleckého posudku zpracovaného Výzkumným ústavem Lesního hospodářství a myslivosti, musí Nejvyšší soud upozornit na to, že zaměření zmíněného znaleckého posudku se odchylovalo od předmětu řízení, jak již uvedl soud prvního stupně. Znalecký posudek se totiž soustředil téměř výhradně na dopady posuzované stavby na okolní les, avšak nezabýval se jejími dopady na lesní porost v samotné trase stavby. Dokonce i dovolatelka připouští, že daná lesní cesta měla v tomto smyslu dopad na životní prostředí, když v trase stavby muselo zákonitě dojít k eliminaci lesního porostu, pouze namítá, že podobné dopady se nevyhnutelně pojí s výstavbou jakékoliv lesní cesty. Jedná se tedy veskrze o námitku právní, jejíž podstatu lze spatřovat v otázce, zda a za jakých okolností může být vykácení části lesa za účelem zbudování lesní cesty trestným činem. Z hlediska vlivů realizované stavby na lesní porost v trase lesní cesty tudíž nejsou provedené důkazy ve faktickém rozporu, zatímco zjištění ohledně dopadů provedení stavby na okolní les nemají rozhodnou povahu pro naplnění znaků posuzovaného trestného činu. 43. Obviněná ve svém dovolání brojila proti závěru nalézacího soudu, že by si ve vztahu ke stavbě předmětné lesní cesty neobstarala patřičná stanoviska a povolení, přičemž poukazovala na konkrétní dokumentaci. V tomto směru však považuje dovolací soud za nutné konstatovat, že soudy nižších stupňů vycházely ze skutečnosti o neexistenci patřičných stanovisek a povolení v době realizace stavby, resp. v okamžiku vykácení lesního porostu a realizace terénních úprav. Z podaného dovolání vyplývá, že dovolatelka tuto skutečnost reálně nerozporuje, nýbrž toliko akcentuje dodatečné opatření nezbytných stanovisek a povolení. Všechny tyto dokumenty každopádně nesou dataci z konce roku 2019 nebo začátku roku 2020, zatímco vytýkaný skutek se měl realizovat v rozmezí května až listopadu 2018, tedy asi rok před zajištěním patřičných stanovisek a povolení, což ostatně nerozporuje ani dovolatelka. V jádru se tedy nejedná o výtku směřující proti skutkovým zjištěním, nýbrž o námitku právní, spočívající v úvaze, zda následné obstarání patřičných stanovisek a rozhodnutí příslušných správních orgánů, vylučuje trestní odpovědnost obviněné. 44. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje. 45. Pokud jde o obviněnou tvrzené nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, je namístě připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Navíc nutno konstatovat, že jakékoliv nedůvodné neprovedení navrhovaného důkazu soudem automaticky nevede k porušení práva obviněného na spravedlivý proces (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 2. 2008 Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). Neprovedení konkrétního důkazu by totiž muselo současně představovat závažný nedostatek z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. Ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě tak nepostačuje nedůvodné neprovedení libovolného důkazu, leč takovýto důkaz by musel být podstatný k dosažení rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. 46. Předně obviněná brojila proti neprovedení důkazu v podobě znaleckého posudku zpracovaného znaleckou kanceláří Lesprojekt východní Čechy, s. r. o., který dle jejího přesvědčení mohl přispět k objasnění rozhodné skutečnosti spočívající ve vymezení reálných dopadů předmětné stavby na okolní les. Soud nalézací tento důkazní návrh zamítl pro nadbytečnost, přičemž vysvětlil, že s ohledem na podklady plynoucí ze znaleckých posudků již opatřených a v řízení řádně provedených, existuje dostatečný odborný podklad ohledně skutkových otázek významných pro meritorní rozhodnutí ve věci (viz odstavec 127. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž s tímto přesvědčením se ztotožnil i soud odvolací (viz odstavec 5. odůvodnění jeho rozsudku). Ani Nejvyšší soud pak těmto závěrům nemůže ničeho vytknout, neboť ze spisového materiálu vyplývá, že soudy nižších stupňů své rozhodnutí ohledně vzpomínaného důkazního návrhu řádně a smysluplně odůvodnily, tudíž nezbývá než uzavřít, že se nejednalo o nedůvodně neprovedený podstatný navrhovaný důkaz. 47. Pokud jde o další dovolatelkou vytyčené důkazy, které považovala za nedůvodně neprovedené, zdá se vhodným nejprve předestřít, že tyto obviněná navrhla k provedení v rámci odvolacího řízení, leč soud druhého stupně vzpomínané návrhy zamítl, poněvadž jejich provedení nevyhodnotil za potřebné (viz odstavec 5. odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud pak musí doplnit, že takto vznesené důkazní návrhy měly většinově sloužit k prokázání charakteru realizované stavby jako lesní cesty, a tudíž k vyvrácení závěru soudu prvního stupně, že se jednalo o stavbu lyžařské sjezdovky. Soud druhého stupně však otázku přesného charakteru a účelu využití provedené stavby nepovažoval za významnou pro posuzovanou věc, pročež i z popisu skutku ve svém rozsudku vypustil informace o nastíněné problematice. V návaznosti na tento postup odvolacího soudu se staly vznesené důkazní návrhy většinově irelevantními, jelikož jejich vypovídací potenciál se veskrze omezoval výhradně na skutečnosti pro předmětnou věc nepodstatné. Ve zbývajícím rozsahu, v němž teoreticky mohly dané důkazy disponovat nejvýše nepatrnou vypovídací hodnotou ve vztahu ke skutečnostem podstatným pro rozhodnutí v projednávané věci, by toliko potvrzovaly informace již bezpečně získané z jiných zdrojů, tudíž byly nadbytečné. Ostatně identifikovat konkrétní důkazní potenciál navrhovaných důkazů nesvedla ve svém dovolání ani samotná obviněná právnická osoba. Nezbývá proto než uzavřít, že ani v tomto případě se nejednalo o nedůvodně neprovedené podstatné navrhované důkazy. 48. Dovolatelka rovněž kritizovala právní posouzení vytýkaného skutku a další hmotněprávní posouzení, přičemž vyjádřila přesvědčení o jejich nesprávnosti. Nejvyšší soud připomíná, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. 49. Obviněná právnická osoba předně kategoricky odmítla, že by posuzovaný skutek vůbec naplňoval skutkovou podstatu trestného činu podle § 293 alinea 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž vyjádřila názor, že zmíněné ustanovení nedopadá na situace, kdy dojde ke zbudování plánovaného a místními autoritami i veřejností aprobovaného záměru. V tomto kontextu považuje Nejvyšší soud za vhodné předestřít, že předmětného trestného činu se dopustí ten, kdo v rozporu s jiným právním předpisem úmyslně poškodí nebo ohrozí půdu, vodu, ovzduší nebo jinou složku životního prostředí, a to ve větším rozsahu nebo na větším území, nebo takovým způsobem, že tím může způsobit těžkou újmu na zdraví nebo smrt nebo je-li k odstranění následků takového jednání třeba vynaložit náklady ve značném rozsahu, přičemž takovým činem způsobí trvalé nebo dlouhodobé poškození složky životního prostředí. Mezi složky životního prostředí přitom nepochybně náleží i les (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník III: komentář: § 272-421. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3804). 50. Podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody, jsou významné krajinné prvky chráněny před poškozováním a ničením. Využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. K zásahům, které by mohly vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, si musí ten, kdo takové zásahy zamýšlí, opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Mezi takové zásahy patří zejména umisťování staveb, pozemkové úpravy, změny kultur pozemků, odvodňování pozemků, úpravy vodních toků a nádrží a těžba nerostů. Podle § 4 odst. 3 zákona o ochraně přírody, se předmětné závazné stanovisko vyžaduje, mimo jiné, též k výstavbě lesních cest. Na základě § 3 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně přírody se mezi významné krajinné prvky řadí rovněž lesy. 51. Není tedy sporu, že obviněná právnická osoba potřebovala k legálnímu provedení vytýkaného skutku závazné stanovisko orgánu ochrany přírody k zásahu do významného krajinného prvku v podobě lesa, který v důsledku jednání přičítaného obviněné v místě předmětné stavby fakticky přestal existovat. Tuto skutečnost ostatně nerozporuje ve svém dovolání ani dovolatelka, když pouze namítá, že si zmíněné stanovisko příslušného orgánu opatřila dodatečně. Již realizací vytýkaného skutku bez závazného stanoviska orgánu ochrany přírody podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody, je tedy založen rozpor s jiným právním předpisem ve smyslu skutkové podstaty rozhodného trestného činu a tím i naplněn znak neoprávněnosti. 52. Soud druhého stupně pak v napadeném rozhodnutí, mimo porušení § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody, výslovně zmínil též porušení § 13 odst. 1 zákona o lesích, neboť dospěl k závěru, že dovolatelka užila pozemky určené k plnění funkcí lesa k jiným účelům, aniž by si před započetím prací opatřila rozhodnutí o odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa. Na základě § 13 odst. 1 zákona o lesích, musí být veškeré pozemky určené k plnění funkcí lesa účelně obhospodařovány podle tohoto zákona. Jejich využití k jiným účelům je zakázáno. O výjimce z tohoto zákazu může rozhodnout orgán státní správy lesů na základě žádosti vlastníka lesního pozemku nebo ve veřejném zájmu. Podle § 11 odst. 4 zákona o lesích nikdo nesmí bez povolení užít lesní pozemky k jiným účelům, pokud tento zákon nestanoví jinak. Dovolatelka však v tomto směru namítla, že vybudování lesní cesty nemůže představovat užití lesního pozemku k jiným účelům, protože i lesní cesta pomáhá plnit funkce lesa, když představuje nezbytný předpoklad pro provádění obnov, ochrany, výchovy a těžby lesních porostů. Nadto vyzdvihla, že i lesní cesty náleží k pozemkům určeným k plnění funkcí lesa podle § 3 lesního zákona. 53. V obecné rovině je nutno souhlasit s body argumentační linie dovolatelky, jelikož lesní cesty skutečně náleží k pozemkům určeným k plnění funkcí lesa ve smyslu § 3 zákona o lesích, což je logické zejména s ohledem na význam zmíněných pozemků pro hospodaření v lesích. Podle § 15 odst. 1 zákona o lesích představuje odnětí pozemků plnění funkcí lesa (dále jen „odnětí“) uvolnění těchto pozemků pro jiné využití. Omezení využívání pozemků pro plnění funkcí lesa (dále jen „omezení“) je stav, kdy na dotčených pozemcích nemohou být plněny některé funkce lesa v obvyklém rozsahu. Odnětí nebo omezení může být trvalé nebo dočasné. Trvalým se rozumí trvalá změna využití pozemků, dočasným se pozemek uvolňuje pro jiné účely na dobu uvedenou v rozhodnutí. Ustanovení § 15 odst. 3 zákona o lesích pak stanoví výčet objektů, které lze na pozemcích určených k plnění funkcí lesa umístit bez výše popsaného rozhodnutí o odnětí nebo omezení. Výčet staveb v tomto odstavci je taxativní. To ovšem neznamená, že u všech zbývajících staveb je odnětí nezbytné. Bez odnětí lze umístit i všechny stavby, při jejichž realizaci nedochází k zániku materiálních znaků pozemků určených k plnění funkcí lesa, tzn. že tyto pozemky jsou i po zřízení stavby nadále užívány k účelům odpovídajícím zákonu. Jde v první řadě o stavby, s jejichž existencí se v § 3 odst. 1 zákona o lesích výslovně počítá, tj. o stavby nezpevněných i zpevněných lesních cest a stavby drobných vodních ploch sloužících lesnímu hospodářství (viz FLORA, Martin a kol. Lesní zákon: komentář. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 145). Ve světle předestřených skutečností tedy působí, na první pohled, rozhodnutí soudu druhého stupně nelogicky. 54. Nejvyšší soud považuje v tomto kontextu za žádoucí, uvést na pravou míru několik zásadních faktů. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo primárně vystavěno na závěru, že obviněná právnická osoba měla povinnost opatřit si rozhodnutí povolující podle § 13 odst. 1 zákona o lesích odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa ke stavbě a provozování lyžařské sjezdové trati. Tento závěr přitom vycházel ze skutkových zjištění, že právě zbudování lyžařské sjezdové trati představovalo účel jednání přičítaného dovolatelce (viz odstavec 115. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pokud pak soud odvolací změnil skutková zjištění v tom smyslu, že za rozhodné nepovažoval určení skutečného účelu stavby (viz odstavec 5. odůvodnění jeho rozsudku), logicky nemohl dospět k totožnému právnímu závěru ohledně užití výše specifikovaných pozemků k účelům odlišným od plnění funkcí lesa, tedy k jejich užití pro účely lyžařské sjezdové trati. Na druhé straně ovšem nelze opomíjet, že v konkrétní posuzované věci přesto vyžadovalo výše popsané jednání přičítané obviněné právnické osobě povolení ze strany orgánu správy lesů podle § 15, 16 a 13 zákona o lesích, neboť k vykácení předmětného lesního porostu mohlo dojít, i pro účely výstavby dané lesní cesty, toliko v rámci těžby mimořádné podle § 2 písm. o) zákona o lesích, jinak by totiž zákoně došlo k porušení § 33 zákona o lesích (viz odstavec 114. rozsudku soudu nalézacího). 55. Těžbou mimořádnou se rozumí těžba podmíněná povolením nebo rozhodnutím orgánu státní správy lesů. Takovýmto povolením, resp. rozhodnutím, orgánu státní správy lesů je myšleno rozhodnutí o odnětí pozemků plnění funkcí lesa, popřípadě rozhodnutí o omezení využívání pozemků plnění funkcí lesa (viz FLORA, Martin a kol. Lesní zákon: komentář. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 23). Právě toto rozhodnutí si ostatně dovolatelka dodatečně zajistila, a to na dobu dvou měsíců, po kterou se údajně měla ona mimořádná těžba realizovat (viz odstavec 19. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), nicméně v době skutečného provedení mimořádné těžby tímto rozhodnutím o odnětí nedisponovala. Nezbývá tedy než shrnout, že porušení ustanovení § 13 odst. 1 zákona o lesích není soudem druhého stupně spatřováno v samotné existence lesní cesty, ani jejím faktickém využívání i k rekreačním účelům, nýbrž v provedení nepřípustné mimořádné těžby, a to bez nezbytného rozhodnutí příslušného orgánu správy lesů. Nejvyšší soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí v tomto směru není založeno na nesprávném hmotněprávním posouzení. 56. Kritizovala-li dovolatelka přístup soudů obou stupňů, které za poškození životního prostředí považovaly odstranění lesního porostu a bylinného i keřového patra v samotné trase zbudované lesní cesty, nemůže této výhradě Nejvyšší soud přisvědčit. Pokud totiž jednání přičitatelné obviněné právnické osobě proběhlo zcela svévolně a bez náležitých stanovisek a souhlasů správních orgánů, pak takový postup bezesporu představoval nepřípustný zásah do složky životního prostředí. Argument, že lesní cesta zbudovaná legálně by s sebou nesla podobný dopad na životní prostředí, postrádá na relevanci, jelikož takovýto negativní efekt by musel být nejprve zvážen příslušnými orgány a pokud by jej tyto považovaly za přípustný, teprve následně by získala realizace záměru zákonný podklad. Nelze přitom připustit, aby stavebník svévolně obcházel zákonnou úpravu, ignoroval povinnost vyžádat si patřičná stanoviska a získat potřebná správní rozhodnutí, a to s poukazem na fakt, že v případě povolení by taktéž došlo k zásahu do složek životního prostředí. 57. Souhlasit nelze ani s tvrzením, že by naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 293 tr. zákoníku bránila skutečnost, že daný záměr měl plánovitý charakter a podporovaly jej místní autority i veřejnost. Objekt zmíněného deliktu totiž představuje zájem na ochraně životního prostředí, a to jako celku, i jeho jednotlivých dílčích složek, jenž může být stejně dobře zasažen činnostmi, které z určitých důvodů nalézají podporu u místních autorit i veřejnosti a mají plánovitý charakter. Obdobný závěr pak musí být učiněn ve vztahu ke kladnému přijetí zbudování cesty ze strany Horské služby ČR. K ochraně zmíněného zájmu naopak slouží režim, v němž musí být nejprve získán souhlas či správní rozhodnutí od příslušného úřadu, jehož úkol spočívá v ochraně životního prostředí a posouzení, zda plánovaný záměr je s tímto východiskem kompatibilní. Akty těchto orgánů podílejících se na ochraně životního prostředí nelze nahrazovat podporou místních autorit ani jiných orgánů státu, v rozhodné věci postrádajících pravomoc, natož obecnou záštitou přízně veřejnosti. 58. Pokud se jedná o výhradu směřující proti přičitatelnosti jednání obviněného Ing. Roberta Marschnera dovolatelce, považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve předestřít, že podle § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o. se za trestný čin spáchaný právnickou osobou považuje protiprávní čin spáchaný v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednal-li tak, mimo jiné, statutární orgán nebo člen statutárního orgánu této právnické osoby. V nastíněném případě pak, na základě § 8 odst. 2 písm. a) t. o. p. o. není potřeba, aby udělila právnická osoba statutárnímu orgánu konkrétní pokyn ohledně protiprávního jednání, popř. toto schválila. Podle citovaného ustanovení je též podmínkou přičitatelnosti trestného činu právnické osobě skutečnost, že byl čin spáchán v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti. Nicméně na situace, v nichž dochází k páchání trestné činnosti ze strany fyzických osob nikoliv v zájmu předmětné právnické osoby, avšak na její úkor, byť v rámci činnosti této právnické osoby, musí být aplikován restriktivní výklad přičitatelnosti takového jednání. Tudíž v případech, při nichž fyzická osoba, jejíž jednání by jinak mohlo být právnické osobě přičítáno, jedná výhradně ve vlastním soukromém zájmu a na úkor osoby právnické, nelze podobné excesivní jednání fyzické osoby přičítat dané osobě právnické (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 972/2016, uveřejněné pod č. 29/2017 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 4 Tdo 621/2024). Protiprávní čin je pak spáchán v zájmu právnické osoby, má-li z něho právnická osoba buď majetkový prospěch, nebo jakýkoli imateriální prospěch, či získá-li jakoukoli výhodu (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 194). 59. V posuzované věci jednal za dovolatelku její tehdejší jednatel, tedy statutární orgán ve smyslu § 44 odst. 5 z. o. k. Tvrzení, že obviněná právnická osoba tomuto neudělila konkrétní pokyn k realizaci inkriminované lesní cesty, ani tento záměr neschválila, tak postrádá na významu. Ztotožnit se dovolací soud nemůže ani s tvrzením, že by vytýkaný skutek realizoval obviněný Ing. Robert Marschner na úkor dovolatelky. Jak správně poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření, toto tvrzení obviněné právnické osoby je v příkrém rozporu s její dosavadní argumentací, na níž se ostatně většinově zakládá i podané dovolání, neboť dovolatelka vždy důsledně vyzdvihovala prospěšnost předmětné lesní cesty pro její hospodářskou činnost, a to v řadě různých rovin. Nadto nelze opomenout ani profit z prodeje dřeva vytěženého v trase lesní cesty, jehož zcizení za běžnou tržní cenu nic nemění na skutečnosti, že bez zbudování dané stavby by se tento prodej vůbec nerealizoval. Nezbývá tedy než uzavřít, že výše popsané jednání obviněného Ing. Roberta Marschnera je přičitatelné dovolatelce ve smyslu výše zmíněných ustanovení. 60. Pouze nad rámec považuje Nejvyšší soud za příhodné kategoricky odmítnout tvrzení dovolatelky, že by vytýkané jednání mělo být pojímáno jako exces spáchaný na úkor právnické osoby proto, že nyní dochází k vyvozování odpovědnosti právnické osoby. Akceptace podobného argumentu by vedla k absolutnímu popření samotné podstaty trestní odpovědnosti právnických osob, jelikož paradoxně by přičtení vytýkaného jednání právnické osobě a vyvození její trestní odpovědnosti bránila skutečnost, že jí má být toto jednání přičítáno a vyvozována za něj její trestní odpovědnost, což logicky nikdy nepředstavuje pro právnickou osobu pozitivní změnu. Na podobnou interpretaci zákonné úpravy tak v žádném případě nelze přistoupit, poněvadž tato nejen postrádá jakoukoliv oporu v textu zákona, avšak rovněž zcela očividně odporuje smyslu a účelu předmětné právní úpravy i podstatě zásady trestní odpovědnosti právnických osob za splnění zákonných podmínek. 61. Obviněná právnická osoba dále namítla, že posouzení vytýkaného skutku jako trestného činu narušuje zásadu subsidiarity trestní represe, neboť k řešení nastalé situace plně dostačovalo vyvození odpovědnosti dle jiného právního předpisu. K této problematice považuje Nejvyšší soud za vhodné ponejprv předestřít, že zásadně je nutno každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, považovat za trestný čin, přičemž za spáchání takového činu musí být vyvozena trestní odpovědnost. Nastíněné formální pojetí posléze koriguje již zmíněná zásada subsidiarity trestní represe, dle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost představuje aspekt, který je potřeba zvažovat vždy ve vztahu ke konkrétnímu hodnocenému případu, přičemž lze vycházet z kritérií obsažených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na předmětnou zásadu nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo výhradně tam, kde nepostačuje uplatnění jiných, mírnějších prostředků (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). 62. Ani tuto výtku ve vztahu k napadenému rozhodnutí však nelze považovat za důvodnou. Předestřenou problematikou se totiž zejména soud druhého stupně dostatečně zabýval (viz odstavce 6. a 7. jeho rozsudku). Nejvyšší soud toliko shrnuje, že v projednávané věci obviněná právnická osoba přistoupila k plošnému odlesnění a zbudování inkriminované cesty bez jakéhokoliv souhlasu příslušných orgánů, popsaná činnost se realizovala na poměrně rozsáhlé ploše, ve vztahu k vysokohorskému lesu, přičemž nezanedbatelná míra dopadů na životní prostředí tímto postupem byla znalecky prokázána. Nadto, jak správně uvedl státní zástupce, se v posuzované věci vytýkaný skutek neomezoval toliko na nezákonnou těžbu dřeva, nýbrž zahrnoval i provedení stavebních prací, a to včetně rozsáhlých terénních úprav, v jejichž rámci došlo ke kompletnímu odstranění keřového a bylinného patra původního lesa. Právě touto kumulací činností, vedoucích k poškození lesa, se nyní zkoumaná věc odlišuje od jiných případů, které ve svém dovolání dovolatelka uváděla. Samotná skutečnost, že předmětná forma trestné činnosti nepředstavuje v praxi příliš frekventovaný případ, pak automaticky nemůže vést k závěru o nedostatečné společenské škodlivosti takového jednání. 63. Opodstatněnost schází rovněž námitce rozporující naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, a to s poukazem na možný omluvitelný právní omyl negativní tehdejšího jednatele obviněné právnické osoby, obviněného Ing. Roberta Marschnera ohledně stavebně právních předpisů. V tomto kontextu Nejvyšší soud nejprve předestírá, že v omluvitelném právním omylu negativním jedná podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku ten, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nemohl-li se omylu vyvarovat. Ustanovení § 19 odst. 2 tr. zákoníku posléze stanoví, že omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. 64. Ve shodě se státním zástupcem Nejvyšší soud uvádí, že zjištěný skutkový stav vylučuje takovýto případný omyl obviněného Ing. Roberta Marschnera, jelikož k odlesnění a budování lesní cesty došlo v době, kdy neexistovalo žádné z nezbytných stanovisek a rozhodnutí správních orgánů. Odlišná situace by pochopitelně nastala, pokud by si obviněný Robert Marschner před vytýkaným skutkem patřičná stanoviska a povolení opatřil, avšak posléze by došlo k jejich zrušení, leč takovýto stav věcí nenastal. Omyl obviněného Ing. Roberta Marschnera by totiž musel vzniknout v takové míře, že by považoval za zákonný postup odlesnění a zbudování předmětné lesní cesty bez jakýchkoliv povolení a stanovisek příslušných správních orgánů. Ze skutkových zjištění plyne, že jmenovaný obviněný vykonával ve vztahu ke klíčovým pozemkům funkci odborného lesního hospodáře, k čemuž získal licenci již roku 2007, přičemž od roku 2015 vykonával funkci jednatele dovolatelky. Podle § 37 zákona o lesích přitom platí, že odborný lesní hospodář zabezpečuje vlastníku lesa odbornou úroveň hospodaření v lese podle tohoto zákona a právních předpisů vydaných k jeho provedení. Nezbývá tedy než uzavřít, že obviněný Ing. Robert Marschner se svého případného právního omylu mohl vyvarovat jak na základě své funkce odborného lesního hospodáře, tak i na základě funkce jednatele obviněné právnické osoby, jejíž hlavní předmět činnosti spočívá v hospodaření na svěřených lesních pozemcích, neboť povinnost seznámit se se specifikovanou právní úpravou, především v rovině zákona o ochraně přírody a zákona o lesích, vyplývala pro obviněného Ing. Roberta Marschnera z těchto jeho funkcí. V žádném případě tak nemohl posuzovaný skutek spáchat v omluvitelném právním omylu negativním. 65. V neposlední řadě je potřeba zabývat se již výše vytyčenou námitkou, že vybrané akty příslušných správních orgánů, jejichž absence způsobovala protiprávnost vytýkaného skutku, byly opatřeny dodatečně, tedy po faktickém odstranění lesního porostu a provedení stavebních prací, přičemž daná stavba byla dodatečně povolena příslušným správním orgánem. Dovolatelka vyjádřila mínění, že nastíněná fakta vylučují její trestní odpovědnost pro rozhodný trestný čin a navrhovala vyčkat s rozhodnutím soudů nižších stupňů na budoucí legalizaci inkriminované stavby. Nejvyšší soud se však s tímto názorem nemůže ztotožnit. Předně je nutno akcentovat, že příslušné správní orgány vydávají svá stanoviska a rozhodnutí s ohledem na stav věci, který existuje v době vydání takového aktu. Zohledňují tedy reálnou existenci stavby, vykácení výše vymezené části lesa, realizované terénní úpravy a další skutečnosti jako objektivní fakt, přičemž jejich následný postup je formován snahou minimalizovat další zásahy do životního prostředí a maximalizovat obecný užitek nastalého stavu věcí, bez ohledu na příčiny jeho vzniku. Z předestřených východisek přitom bezesporu vyplývá, že k dodatečné legalizaci určité stavby či jiného zásahu může dojít i za situace, kdy by k takovémuto postupu příslušné orgány nesvolily, vyžadoval-li by realizátor záměru jejich kladné stanovisko či správní rozhodnutí před zahájením předmětné činnosti. Jak správně poznamenal odvolací soud, příslušným orgánům v projednávané věci patrně nezbývá, za nastalých podmínek, nic jiného, než danou stavbu dodatečně zlegalizovat (viz odstavec 7. odůvodnění jeho rozsudku), k čemuž skutečně došlo. Dodatečné opatření kladných stanovisek ani komplexní dodatečná legalizace stavby, tudíž nemůže automaticky vést k zániku trestní odpovědnosti pachatele. Opačný závěr by otevíral značně široký prostor pro nepřípustné obcházení příslušných předpisů a svévolné prosazování odlišných zájmů na úkor ochrany životního prostředí (srov. přiměřeně význam dodatečného povolení stavby pro otázku odpovědnosti za přestupek – viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2025, sp. zn. 10 As 84/2025, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2025, sp. zn. 3 As 219/2024). Snahu o dodatečnou legalizaci tak soud odvolací správně zohlednil pouze v rovině úvah o výši trestu z hlediska dalších dopadů spáchaného skutku (viz odstavce 9. a 10. odůvodnění jeho rozsudku). Přiléhavá je též připomínka státního zástupce, že vyčkávání s rozhodnutím v trestní věci, na právní moc rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, by odporovalo zásadě rychlosti řízení zakotvené v § 2 odst. 4 tr. ř. 66. Výše nastíněným prizmatem vnímá Nejvyšší soud i případnou aplikaci ustanovení § 33 písm. a) tr. zákoníku o účinné lítosti na posuzovaný případ. Obecně je totiž přípustné, aby došlo k zániku trestní odpovědnosti pro trestný čin poškození a ohrožení životního prostředí podle § 293 tr. zákoníku, mimo jiné, jestliže pachatel dobrovolně škodlivý následek trestného činu napravil. Napravením škodlivého následku se rozumí odstranění způsobené změny na chráněném zájmu, tedy uvedení do původního stavu. Splnění co do rozsahu a obsahu škodlivého následku je pak nutno hodnotit ex tunc, tedy podle doby, kdy byl spáchán trestný čin, nikoliv ex nunc, tedy podle doby, kdy přichází v úvahu napravení škodlivého následku (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I: komentář: § 1-139. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 725). V oblasti trestných činů proti životnímu prostředí se může jednat například o odstranění tzv. černé skládky odpadu, obnovení vykáceného lesního porostu, vrácení zpět do přírody jedince silně nebo kriticky ohroženého druhu živočicha, kterého předtím z přírody pachatel odejmul atd. (ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. § 1 až 204. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 535-536). 67. V posuzované věci však nedošlo k odstranění způsobené změny na chráněném zájmu na zachování životního prostředí, konkrétně lesa jako jedné z jeho složek, do stavu před vytýkaným skutkem, jelikož vysokohorský les v dané oblasti fakticky obnoven nebyl. Škoda vzniklá na životním prostředí proto zůstává stále znatelnou, poněvadž obviněná právnická osoba toliko realizovala kroky k legalizaci provedené stavby, na což musely příslušné správní orgány, jak bylo uvedeno výše, nahlížet skrze aktuální situaci v době svého rozhodování. Dodatečné povolení se tak přísně vzato vztahuje jen k realizovanému záměru v podobě lesní cesty, která již nemusí být odstraněna a jejíž existence je nadále v souladu se zákonem, což ovšem nic nemění na škodách vzniklých na složce životního prostředí v podobě vysokohorského lesa. Nejvyšší soud tak uzavírá, že ve zkoumané věci nezanikla trestnost činu v důsledku účinné lítosti podle § 33 písm. a) tr. zákoníku. K dovolání obviněného Ing. Roberta Marschnera 68. Obviněný Ing. Robert Marschner své dovolání opřel o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť vyjádřil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, taktéž ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, zároveň jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a souběžně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 69. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 70. Dovolatel v nastíněném směru kritizoval způsob hodnocení provedených důkazů ze strany soudů, přičemž tento postup označil za nelogický. Ostře polemizoval s řadou skutkových zjištění soudů a zpochybňoval existenci jejich opory v provedeném dokazování. Z odůvodnění rozhodnutí, zejména soudu nalézacího, je však dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zcela zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo. 71. Dovolatel sice rozporoval zjištění, že stavbu předmětné lesní cesty nechal realizovat bez nezbytných stanovisek a správních rozhodnutí, nicméně v podaném dovolání sám nepřímo uznal, že tato stanoviska a rozhodnutí nebyla zajištěna v okamžiku provedení dané stavby, nýbrž k jejich obstarání došlo až dodatečně, což vyplývá z datace těchto dokumentů. V jádru se tedy nejedná o námitku směřující proti skutkovým zjištěním v posuzované věci, leč o výhradu právní, jejíž podstata se dotýká otázky, zda může následné opatření nezbytných stanovisek a rozhodnutí vyloučit trestní odpovědnost obviněného. Nezbývá proto než uzavřít, že v této oblasti nelze detekovat žádný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními ve věci, když to ostatně netvrdí ani sám dovolatel. Obdobný charakter námitky právní má i tvrzení obviněného, podle něhož skutkovou podstatu předmětného trestného činu nemůže naplnit postup plánovitý a konzultovaný s odborníky. 72. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají zejména o řadu listinných důkazů a dále o znalecké posudky a výpovědi znalců, primárně o znalecký posudek zpracovaný Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR a výpovědi znalců Ing. Tomáše Fialy a Bc. Víta Tejrovského. Pokud zmíněný znalecký posudek a výpovědi jmenovaných znalců vyhodnotil nalézací soud za věrohodné, což dostatečně argumentačně zdůvodnil, pak postupoval plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř. a Nejvyšší soud takovému postupu nemůže nic vytknout. Detekoval-li naopak nalézací soud v dalších znaleckých posudcích a odborném vyjádření rozpory, nedostatky a částečně též jejich nesprávné zaměření, což ostatně logicky a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil ve svém rozhodnutí (viz primárně odstavce 79. až 100. odůvodnění jeho rozsudku), nelze mu vytýkat, že k těmto důkazům zaujal zdrženlivější postoj a vycházel z nich pouze částečně. 73. Odmítl-li dovolatel závěry soudu prvního stupně o poškození životního prostředí v důsledku realizace inkriminované stavby, přičemž se odvolával zvláště na závěry znaleckého posudku zpracovaného Výzkumným ústavem Lesního hospodářství a myslivosti, musí Nejvyšší soud upozornit na to, že zaměření zmíněného znaleckého posudku se odchylovalo od předmětu řízení, jak již uvedl soud prvního stupně. Znalecký posudek se totiž soustředil téměř výhradně na dopady posuzované stavby na okolní les, avšak nezabýval se jejími dopady na lesní porost v samotné trase stavby. Dokonce i dovolatel připouští, že daná lesní cesta měla v tomto směru dopad na životní prostředí, když v trase stavby muselo zákonitě dojít k eliminaci lesního porostu, pouze namítá, že podobné dopady se nevyhnutelně pojí s jakoukoliv lesní cestou. Jedná se tedy veskrze o námitku právní, jejíž podstatu lze spatřovat v otázce, zda a za jakých okolností může být vykácení části lesa za účelem zbudování lesní cesty trestným činem. Z hlediska vlivů realizované stavby na lesní porost v trase lesní cesty tudíž nejsou provedené důkazy ve faktickém rozporu, zatímco zjištění ohledně dopadů provedení stavby na okolní les nemají rozhodnou povahu pro naplnění znaků posuzovaného trestného činu. Právě proto není principiálně možno souhlasit ani s vývodem obviněného, že se soudy nižších stupňů měly lépe zabývat stanoviskem obsaženým ve znaleckém posudku zpracovaném Výzkumným ústavem Lesního hospodářství a myslivosti k závěrům znaleckého posudku zpracovaného Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR, a to právě k dopadům realizované stavby na okolní les, nikoliv na porost v trase samotné lesní cesty. 74. Přisvědčit nelze ani námitkám ohledně odůvodněnosti šíře inkriminované lesní cesty. Předně je nutno připomenout, že stěžejní skutečnost, v jejímž důsledku došlo k naplnění skutkové podstaty aplikovaného trestného činu, nepředstavuje excesivní šíře samotné cesty, nýbrž fakt, že zbudovaná stavba byla realizována bez náležitých stanovisek a správních rozhodnutí. Nadto se s touto argumentací vyčerpávajícím způsobem vypořádal již soud prvního stupně (viz odstavce 122. až 124. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž těmto závěrům nelze ničeho vytknout. 75. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje. 76. Tvrdil-li obviněný, že znalecký posudek zpracovaný Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR představuje procesně nepoužitelný důkaz, jelikož k jeho opatření nedošlo v souladu s trestním řádem, musí Nejvyšší soud tuto úvahu kategoricky zavrhnout. Jak správně uvedl soud odvolací, znalecký posudek zpracovaný Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR 2021 je znaleckým posudkem řádně zpracovaným pro účely trestního řízení, přičemž fakt, že se znalci v jeho rámci odvolávali, tam kde dospěli k totožné odpovědi, na svá dřívější zjištění z posudku zpracovaného pro účely řízení správního, nemůže vést k jeho procesní nepoužitelnosti (srov. odstavec 5. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). 77. Pokud jde o obviněným tvrzené nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, je namístě připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Navíc nutno konstatovat, že jakékoliv nedůvodné neprovedení navrhovaného důkazu soudem automaticky nevede k porušení práva obviněného na spravedlivý proces (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 2. 2008 Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). Neprovedení konkrétního důkazu by totiž muselo současně představovat závažný nedostatek z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. Ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě nepostačuje nedůvodné neprovedení libovolného důkazu, leč takovýto důkaz by musel být podstatný k dosažení rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. 78. Předně obviněný brojil proti neprovedení důkazu v podobě Znaleckého posudku zpracovaného znaleckou kanceláří Lesprojekt východní Čechy, s. r. o., který dle jeho přesvědčení mohl přispět k objasnění rozhodné skutečnosti spočívající ve vymezení reálných dopadů předmětné stavby na okolní les. Soud nalézací tento důkazní návrh zamítl pro nadbytečnost, přičemž vysvětlil, že s ohledem na počet znaleckých posudků již opatřených a v řízení řádně provedených, disponuje dostatečným odborným podkladem pro posouzení významných skutkových otázek nezbytných k meritornímu rozhodnutí ve věci (viz odstavec 127. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž s tímto přesvědčením se ztotožnil i soud odvolací (viz odstavec 5. odůvodnění jeho rozsudku). Ani Nejvyšší soud pak těmto závěrům nemůže ničeho vytknout, tudíž nezbývá než uzavřít, že se nejednalo o nedůvodně neprovedený podstatný navrhovaný důkaz, poněvadž soudy nižších stupňů řádně a dostatečně odůvodnily, proč zmíněný důkazní návrh zamítly. Totožný závěr platí i o důkazním návrhu směřujícím k výslechu znalce Ing. Martina Smoly a vypracování doplnění znaleckého posudku Agentury ochrany přírody a krajiny, neboť všechny tyto návrhy jsou, s ohledem na zcela dostačující rozsah provedeného znaleckého dokazování, nadbytečné. Ani snaha obviněného rozsáhle popsat a vyzdvihnout údajné kvality znaleckého posudku zpracovaného znaleckou kanceláří Lesprojekt východní Čechy, s. r. o., na tomto závěru nemůže nic změnit. 79. Pokud se jedná o další dovolatelem vymezené důkazy, které považoval za nedůvodně neprovedené, zdá se vhodným nejprve předestřít, že tyto obviněný navrhl k provedení v rámci nalézacího či odvolacího řízení, přičemž zčásti předmětné důkazy byly provedeny soudem prvního stupně (viz protokol o hlavním líčení ze dne 22. 6. 2023 na č. l. 1569), zčásti jejich provedení zamítl odvolací soud, protože důkazy vyhodnotil za irelevantní, popř. nadbytečné (srov. primárně odstavec 5. odůvodnění jeho rozsudku). Nutno přitom poznamenat, že drtivá většina navrhovaných důkazů měla sloužit k prokázání reálného charakteru provedené stavby jakožto lesní cesty, a vyvrátit závěr soudu prvního stupně o tom, že inkriminovaná stavba měla kritéria lyžařské sjezdovky. S ohledem na skutečnost, že soud odvolací nepovažoval takovéto rozlišení charakteru realizované stavby za podstatné pro rozhodnutí v posuzované věci, vyhodnotil logicky i důkazy vztahující se k této skutečnosti za nepodstatné. Této úvaze nemůže Nejvyšší soud ničeho vytknout, neboť za takovéhoto stavu věcí opravdu navrhované důkazy postrádaly vypovídací hodnotu ve vztahu k relevantním skutečnostem, tím spíše ve vztahu ke skutečnostem rozhodným pro naplnění znaků předmětného trestného činu. Ostatně ani dovolatel nedokázal uvést, v čem měl tkvět skutečný přínos zmíněný důkazů, když konkrétně vyzdvihoval jejich vypovídací potenciál výhradně vůči zmíněnému, pro právní posouzení nevýznamnému, účelu stavby a jinak se omezil pouze na zcela nejasnou a nekonkrétní proklamaci obecného významu daných důkazů. Jedná-li se o stanoviska Horské služby ČR ze dnů 15. 9. 2018 a 27. 2. 2023, pak nutno poznamenat, že tyto důkazy soud nalézací řádně provedl (viz protokol o hlavním líčení ze dne 22. 6. 2023 na č. l. 1569 a vyvodil z nich patřičná zjištění, která ovšem neměla nijak zásadní význam pro rozhodnutí v posuzované věci (viz odstavec 56. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž tomuto postupu není možno ničeho vytknout. Opětovné provedení těchto důkazů vyhodnotil soud druhého stupně jako nadbytečné, přičemž s tímto závěrem se nelze než ztotožnit, když obsah druhého stanoviska fakticky kopíruje obsah toho prvního a nadto pozitivní vnímání existence a parametrů vzniklé cesty ze strany Horské služby ČR nemůže nijak zásadně ovlivnit právní posouzení předmětného skutku. Nezbývá proto než uzavřít, že ani v tomto případě se nejednalo o nedůvodně neprovedené podstatné navrhované důkazy. 80. Dovolatel rovněž kritizoval právní posouzení vytýkaného skutku a další hmotněprávní posouzení, přičemž vyjádřil přesvědčení o jejich nesprávnosti. Nejvyšší soud připomíná, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. 81. Dovolatel ve svém dovolání odmítl, že by vytýkaný skutek naplňoval zákonné znaky rozhodného trestného činu, avšak své výhrady v tomto směru konkretizoval jen minimálně. Předně nutno zdůraznit, že vytýkaným skutkem obviněný jednoznačně zasáhl objekt trestného činu podle § 293 tr. zákoníku, neboť narušil zájem na ochraně životního prostředí, jelikož jeho čin měl za následek poškození hydrologické, půdoochranné a krajinotvorné funkce lesa, jakožto složky životního prostředí, jak ostatně plyne z popisu vytýkaného skutku v rozsudku odvolacího soudu. Z hlediska argumentů týkajících se podpory realizovaného záměru u veřejnosti i Horské služby ČR, stejně jako vyzdvihování užitečnosti předmětné lesní cesty, musí Nejvyšší soud upozornit, že zmíněné skutečnosti postrádají z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty na významu, přičemž odkazuje na argumentaci popsanou v odstavci 57. tohoto usnesení. Obdobně v rovině tvrzení dovolatele, že naplnění skutkové podstaty daného trestného činu vylučuje dodatečné obstarání potřebných aktů příslušných správních orgánů, stejně jako v otázce významu dodatečného povolení inkriminované stavby, odkazuje dovolací soud na závěry i zdůvodnění obsažené v odstavci 65. až 67. tohoto usnesení. V neposlední řadě rovněž ve smyslu kritiky dovolatele týkající se přístupu soudů nižších stupňů, které za rozhodné považovaly poškození lesa v trase zbudované lesní cesty, odkazuje Nejvyšší soud na odstavec 56. tohoto usnesení. Zbývá pouze shrnout, že všem předestřeným námitkám obviněného zcela očividně schází opodstatnění. 82. Dále nezbývá než zavrhnout výtku obviněného, týkající se naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, jelikož s touto se soud nalézací dostatečně a správně vypořádal (viz odstavec 133. odůvodnění jeho rozsudku). Pouze pro úplnost tak Nejvyšší soud připomíná, že obviněný musel vědět, zejména s ohledem na svou odbornost lesního hospodáře, že vytýkaným jednáním může způsobit porušení zájmu na ochraně životního prostředí, když bez patřičných stanovisek a rozhodnutí příslušných správních orgánů, nechal realizovat práce, které byly způsobilé poškodit les, přičemž s nastoupením takovéhoto následku musel být nejméně srozuměn. Jednal tedy v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 83. Na relevanci postrádají též námitky týkající se skutečnosti, že obviněný, jako lesní hospodář, řádně uvážil okolnosti podstatné pro parametry budované lesní cesty, neboť v žádném případě nelze přistoupit na názor, dle nějž by takovéto uvážení lesního hospodáře mohlo nahradit zákonem vyžadovaná závazná stanoviska a správní rozhodnutí příslušných správních orgánů. Odpovědný lesní hospodář v tomto směru nemůže postupovat svévolně a ignorovat zákonem předepsané podmínky vytváření lesních cest, bez ohledu na míru veřejné podpory realizovaného záměru. Nezbývá tak než shrnout, že napadené rozhodnutí se nezakládá na nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu užitého dovolacího důvodu. V. Závěr 84. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněné právnické osoby Lesy Jáchymov, s. r. o., a obviněného Ing. Roberta Marschnera byly zčásti podřaditelné pod důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněné právnické osoby Lesy Jáchymov, s. r. o., a obviněného Ing. Roberta Marschnera podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 8. 4. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu