7 Tdo 168/2026-562 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2026 o dovolání obviněného J. S. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. 8 To 22/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 9/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá. Odůvodnění:I. Stručné shrnutí dosavadního řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 34 T 9/2024, byl obviněný J. S. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 6 tr. zákoníku, uložen trest odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to k útoku užitého zavíracího nože a podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku zdravotní pojišťovny na náhradu škody. 2. Uvedené trestné činnosti se obviněný podle učiněných skutkových zjištění dopustil v podstatě tím, že dne 17. 7. 2023 v době mezi 3:02 hod. a 3:09 hod. v Plzni, ulici XY XY, před nonstop barem XY pod vlivem alkoholu slovně napadl barmanku A. Z., neboť ho odmítla vpustit do baru a obsloužit z důvodů probíhající inventury, a vulgárně ji urážel. Když se jí zastal poškozený J. G. K., vytáhl z pravé zadní kapsy kalhot zavírací nůž o délce čepele cca 9 cm a náhle jím prudce bodl směrem k poškozenému, který stál za dřevěným zábradlím ohraničujícím terasu baru, a nožem ho zasáhl do levé horní poloviny hrudníku do míst nad prsní bradavkou, na což poškozený J. G. K. reagoval uskočením směrem dozadu. Obviněný způsobil poškozenému bodnou ránu nad levou prsní bradavkou, pronikající kůží, o celkové šířce cca 2 mm a hloubce 10 mm zasahující do podkoží, přičemž toto zranění neomezilo poškozeného v běžném životě po dobu delší sedmi dní, avšak vzhledem k mechanismu a způsobu útoku poškozenému hrozilo bodné poranění plic či srdce, a při poranění hrudní stěny hrozil vznik pneumothoraxu a hemothoraxu, tedy poranění s průnikem vzduchu do pohrudniční dutiny, kterážto by ho bezprostředně ohrožovala na životě, přičemž obviněný věděl s ohledem na použitou zbraň a způsob vedení útoku, že takto může poškozenému následek v podobě smrti způsobit a s takovým následkem byl srozuměn. 3. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání jednak obviněný, které zaměřil do výroku o vině i trestu, a rovněž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni v neprospěch obviněného do výroku o trestu. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. 8 To 22/2025, podle § 256 tr. ř. obě odvolání jako nedůvodná zamítl. 4. Lze doplnit, že šlo již o druhé rozhodnutí tohoto (odvolacího) soudu ve věci, neboť Vrchní soud v Praze nejprve rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 8 To 22/2025, k odvolání obviněného zrušil výše zmíněný rozsudek Krajského soudu v Plzni a nově ho uznal vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu trest; odvolání státního zástupce pak podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Proti tomuto rozhodnutí podala v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 8. 2025, sp. zn. 7 Tdo 661/2025, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud v Praze poté rozhodl způsobem popsaným v předchozím bodu. II. Obsah dovolání a vyjádření k němu 5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. 8 To 22/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání proti výroku o vině i trestu. V něm odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 6. Primárně namítl nesprávnou právní kvalifikaci. Soudy nižších stupňů (stejně jako obžaloba) kvalifikovaly jeho jednání jako pokus vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 21 odst. 1 tr. zákoníku. S touto právní kvalifikací obviněný po celé řízení nesouhlasil, neboť neměl v úmyslu (přímém ani nepřímém) dopustit se jednání, které by bezprostředně směřovalo k usmrcení jiného. Zmíněné právní posouzení je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, úmysl usmrtit poškozeného nebyl prokázán, resp. skutková zjištění to vylučují. Soudy činné ve věci se dopustily závažného porušení zásady zákonnosti a ultima ratio. Zdůraznil, že původně bylo jeho jednání kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, případně by bylo možno vzhledem k míře zranění posoudit je jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle obviněného původní právní kvalifikace více korespondovala se skutkovými zjištěními, povahou jeho jednání a následkem. Následné zpřísnění, aniž se změnil skutkový základ, rozsah zranění a jakékoli skutečnosti svědčící o úmyslu, považoval za nedůvodné a neakceptovatelné. Soudy překročily meze volného hodnocení důkazů a v rozporu se zásadou in dubio pro reo vyložily existující pochybnosti v jeho neprospěch. 7. Dále se obviněný podrobně zabýval definicí kvalifikačního znaku „s rozmyslem“ ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Následně poukázal na širší okolnosti případu. Uvedl, že soudy pochybily, pokud se soustředily na samotný okamžik jeho jednání, aniž by posoudily širší skutkové, osobní a psychologické souvislosti, které jsou k posouzení subjektivní stránky zásadní. Zdůraznil, že se nacházel ve výrazně destabilizovaném životním rozpoložení (které se snažil řešit vyhledáním odborné psychiatrické pomoci), přišel o zaměstnání, byl po emocionální hádce s otcem, dále byl výrazně intoxikován alkoholem, což mělo vliv na jeho psychiku i na jeho motoriku, ovlivnilo vnímání reality a schopnost správně vyhodnotit situaci. V tomto rozpoložení se rozvinula slovní rozepře se svědkyní A. Z., která sama připustila, že je možné, že konflikt svým vystupováním vystupňovala. Obviněný subjektivně vnímal, že se mu ostatní posmívají a znevažují ho, přitom se nacházel v těsném hloučku osob a cítil se ohrožený. V okamžiku, kdy vytáhl nůž, nečinil tak s úmyslem někoho usmrtit, ale výlučně s cílem přítomné osoby zastrašit. Tento krok měl sloužit jako prostředek k ukončení konfliktu, nikoli k jeho vyhrocení. Šlo o zkratovitou a reflexivní reakci na domnělý pohyb poškozeného, kterého se v dané chvíli lekl. Tyto skutečnosti soudy bagatelizovaly. Obviněný dodal, že podle ustálené judikatury musí být vztah pachatele k následku řádně zjištěn a jednoznačně prokázán výsledky dokazování. Krajský soud těmto podmínkám nedostál, při posouzení subjektivní stránky se omezil na mechanický závěr, že bodnutí nožem do oblasti hrudníku samo o sobě zakládá nepřímý úmysl k usmrcení, přitom zcela pominul konkrétní rozsah zranění poškozeného, které neodpovídá intenzitě útoku typické pro pokus vraždy. 8. Obviněný se rovněž zaměřil na intenzitu útoku. Z provedeného dokazování (zejména z kamerového záznamu) plyne, že šlo o jediný, izolovaný a časově krátký incident, nikoli o soustavný či cílený útok směřující k usmrcení poškozeného. Z kamerového záznamu je zřejmé, že provedl jedno prudké máchnutí rukou s nožem směrem nahoru dopředu k poškozenému. Popis skutkového děje neodpovídá charakteru jednání typického pro pokus vraždy. Zdůraznil, že se z jeho strany jednalo o subjektivní dojem a reflexivní reakci na pohyb poškozeného, kterého se lekl, a proto se po něm ohnal nožem. Rovněž místo na těle poškozeného bylo voleno nahodile, bez rozmyslu či kalkulace. Mezi ním a poškozeným se nacházela ohrádka předzahrádky, která omezovala prostorové možnosti vedení pohybu. Neměl tak možnost volit méně ohrožující místo zásahu. Důvodem, proč nedošlo k závažnějšímu poranění poškozeného, nebyl pouze vnější faktor, ale také to, že v okamžiku kontaktu nože s tělem měl pokrčenou ruku a mezi ním a ohrádkou byla mezera, měl tedy objektivně možnost vést útok razantněji, což však neučinil. Jeho jednání nesměřovalo k usmrcení poškozeného, čemuž svědčí i jeho následné jednání, kdy začal couvat a v jednání nepokračoval. Poškozený bodnutí ani bezprostředně nezaregistroval. Znalecký posudek pouze teoreticky uvedl možnost vzniku těžkých zranění, avšak při výrazně vyšší intenzitě útoku, k níž však nedošlo. Pokud soudy dovodily existenci úmyslu k usmrcení, je tento závěr v extrémním rozporu s provedenými důkazy, judikaturou a hodnocením skutkového děje. 9. Obviněný poukázal na bod 11 rozhodnutí soudu prvního stupně, podle kterého k ohrožení života poškozeného reálně nedošlo, což podle obviněného nastalo nikoli vlivem náhody či vnějších okolností, ale výhradně v důsledku nízké intenzity útoku. V této souvislosti namítl vnitřní rozpornost rozhodnutí krajského soudu, který ač uznal, že zranění je zanedbatelné, dospěl k závěru o existenci úmyslu usmrtit. Závěr o jeho vině je tak nepřípustně postaven na abstraktní úvaze o tom, co by se mohlo stát, pokud by jednal zcela jinak. 10. V další části dovolání poukazoval na své jednání před a po činu s tím, že ani toto jeho jednání nepředstavuje důkaz skutečného úmyslu provést vraždu. Uvedl, že demonstrativní chování, silácké řeči a verbální výhrůžky neznamenají samy o sobě důkaz jeho úmyslu usmrtit poškozeného. Zopakoval, že se nacházel ve vypjaté emoční situaci a pod vlivem alkoholu, přičemž se účastnil verbálního konfliktu, který eskaloval. Soudy také nesprávně hodnotily jeho výpověď, v níž uváděl, že je po požití alkoholu vznětlivější. Dodal, že kdyby jednal s úmyslem usmrtit, neupustil by od dalšího útoku a nezůstalo by u jediného máchnutí nožem. 11. Obviněný uzavřel, že soudy postavily závěr o jeho úmyslu na nepřípustných domněnkách a abstraktní úvaze o tom, co by se mohlo stát, nikoli na konkrétních zjištěních. Úmysl nebyl prokázán ani přímý, ani eventuální, a zejména klíčová složka nepřímého úmyslu, a to srozumění se smrtelným následkem, zcela chybí. Důkazy svědčí o tom, že mohlo dojít ke vzniku vážného poranění, avšak pouze za zcela jiných vstupních okolností, než jaké v jeho případě nastaly. Právní kvalifikace jeho jednání jako pokusu vraždy nebyla na místě, neboť nebyla vynaložena potřebná intenzita útoku, nebyl veden opakovaný útok, nebylo cíleno na vitální orgány, a od svého jednání bezprostředně upustil, aniž k tomu byl donucen. Podle obviněného soudy nižších stupňů nerespektovaly judikatorní závěr učiněný například v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1263/2020 o tom, že nepřímý úmysl nelze jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Bylo na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Ve vztahu ke změně náhledu odvolacího vrchního soudu oproti v pořadí prvému rozsudku měl obviněný za to, že se tak stalo nikoli na základě vlastního přesvědčení, nýbrž ze subjektivního pocitu, že je odvolací soud k takovému rozhodnutí zavázán rozhodnutím Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud však odvolací soud zavázal toliko k tomu, aby vyhodnotil všechny okolnosti případu, zda z nich lze dovodit úmysl usmrtit poškozeného. Tomuto pokynu Vrchní soud v Praze nedostál. 12. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání, případně aby sám rozhodl, že se dopustil pokusu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 r. zákoníku a uložil odpovídající trest. 13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání především uvedl, že obviněný měl rovněž uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., což je však jen formální vadou. Dále měl za to, že obviněný ve svém podání opakovaně uplatňoval námitku týkající se absence jeho úmyslu usmrtit poškozeného. Takovou námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ačkoli je z velké části založena na námitkách skutkové povahy. Pokud obviněný namítal existenci zjevného rozporu skutkových zjištění soudů a obsahu provedených důkazů, šlo obsahově pouze o nesouhlas s hodnocením důkazů soudy a polemiku s úvahami soudů, k jaké verzi skutkového děje se na podkladě provedených důkazů přiklonily. Takové námitky obsahově neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný neformuloval konkrétní rozpor určitého skutkového zjištění s konkrétním obsahem provedeného důkazu. 14. Pokud jde o námitku absence subjektivní stránky jednání obviněného, státní zástupce považoval za klíčový důkaz obsahem kamerového záznamu, který v novém odvolacím řízení již řádně odvolací vrchní soud provedl, přičemž z něj (napodruhé) dovodil skutkové závěry odpovídající jeho obsahu. Státní zástupce se poté podrobně zabýval jednotlivými segmenty kamerového záznamu v časových souvislostech, přičemž popisoval pohyb obviněného s nožem a pohyb poškozeného a zhodnotil, že v podstatě od okamžiku, kdy poškozený zaregistroval v ruce obviněného nůž mířící proti jeho osobě, učinil několik pohybů tělem směrem od obviněného, které pokud by neučinil, nůž by do jeho těla nutně musel proniknout o několik centimetrů hlouběji. Byla to pouze (patrně podvědomá) obranná reakce poškozeného, která zabránila možnému vzniku následku na zdraví, nikoli okolnosti spočívající na straně obviněného. Obviněný nemohl předvídat, zda a jak bude poškozený v okamžiku bodnutí reagovat, proto musel být vzhledem k místu a intenzitě vedení útoku srozuměn s tím, že mu hrozí smrtelná újma. Soudy přitom hodnotily kamerový záznam ve spojení s dalšími důkazy, např. znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, přičemž zvažovaly rovněž obecnou znalost obviněného o rámcovém anatomickém rozložení pro život zásadních vnitřních orgánů (srdce, plíce, nejdůležitější tepny). 15. Podle státního zástupce skutková zjištění poskytují spolehlivou oporu pro závěr, že obviněný byl srozuměn se způsobením smrti, neboť učinil prudký výpad zavíracím nožem o délce čepele 9 cm směřující proti levé části hrudníku, což je způsob útoku zjevně způsobilý přivodit závažná a život ohrožující poranění. Typ zbraně i konkrétní způsob útoku přitom volil obviněný. Nejednalo se současně o nahodilé máchání nožem či o simulovaný výpad se záměrem poškozeného jen vystrašit. Soudy přijatou právní kvalifikaci jednání obviněného i z hlediska naplnění subjektivní stránky proto státní zástupce považoval za správnou a odpovídající zákonu. Pokud obviněný poukázal na povahu utrpěného poranění, státní zástupce doplnil, že absence závažnějšího následku byla důsledkem podvědomé úhybné reakce poškozeného a nejde tedy o okolnost, která by měla vliv na posouzení subjektivní stránky. Výše trestu uloženého za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku pod dolní hranici zákonné trestní sazby pak odrážela jak tuto okolnost, tak i další skutečnosti, které byly zmíněny v dovolání, a sice složitou životní situaci obviněného i jeho dosavadní bezúhonnost. Argument obviněného, že jeho útok měl sloužit k ukončení konfliktu, shledal státní zástupce absurdní. 16. Soudy obou stupňů tak v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v jejich rozhodnutích nelze shledat žádný, natož zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Řádně zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů i odpovídajícím způsobem právně posoudily, a to i z hlediska naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu. 17. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 18. V replice k vyjádření státního zástupce obviněný setrval na námitkách uplatněných v dovolání. Nesouhlasil se závěry vyplývajícími z vyjádření státního zástupce a nadále sporoval existenci úmyslu usmrtit poškozeného. Zopakoval, že skutkové okolnosti jeho případu neumožňují dovodit závěr o jeho srozumění se smrtí poškozeného a úvahy soudů postrádají individuální posouzení dané věci a jejích okolností, neboť šlo o jediný, krátký a izolovaný pohyb, útok nebyl opakován, jeho intenzita byla nízká, došlo pouze k drobnému poranění poškozeného, které ani poškozený bezprostředně nevnímal, obviněný v incidentu nepokračoval a celý skutkový děj se odehrál v situaci emočního rozrušení a pod vlivem alkoholu. Trestní odpovědnost za pokus vraždy nelze zakládat na tom, že co by se mohlo stát za jiných okolností, ale výlučně na tom, co bylo v řízení skutečně prokázáno. Okolnosti, které soudy zohlednily pouze ve prospěch mírnějšího trestu (jak připomněl státní zástupce), mají podle obviněného natolik zásadní význam, že zpochybňují samotnou právní kvalifikaci skutku jako pokusu vraždy. 19. Obviněný v replice dále poukázal na to, že v současné době vykonává uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, přičemž se ve výkonu trestu chová řádně a plní své povinnosti, přesto došlo ve věznici k incidentu a útoku na jeho osobu ze strany spoluvězňů, což dokresluje tvrdost dopadu napadeného rozhodnutí do jeho osobní sféry a zesiluje požadavek na to, aby Nejvyšší soud důsledně přezkoumal, zda mimořádně přísný trestní následek stojí na správné a zákonné právní kvalifikaci jeho jednání. Je si přitom vědom, že samotná námitka nepřiměřenosti trestu nepředstavuje samostatný dovolací důvod, avšak v projednávané věci nejde o izolovanou polemiku s výměrou trestu, neboť tvrdost uloženého trestu je přímým důsledkem nesprávné kvalifikace jeho jednání jako pokusu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 21 odst. 1 tr. zákoníku. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). 21. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Pokud jde o první z nich, je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vztahuje se tak ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů, nicméně je naplněn jen v případech vad, týkajících se pro rozhodnutí rozhodných (tj. významných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to v první alternativě tehdy, pokud tato konkrétní skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení apod., a tedy se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. 22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je v daném případě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při uplatnění tohoto dovolacího důvodu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. 23. K tomu je namístě upřesnit (byť to nemá zásadní dopad na níže dovozené závěry, jak rovněž správně upozornil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství), že zmíněné důvody bylo s ohledem na procesní okolnosti dané věci namístě posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., konkrétně s jeho druhou alternativou, neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojil pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání (a proti němuž nutně směřuje dovolání), nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. IV. Posouzení důvodnosti dovolání 24. Jsou-li výše uvedená východiska aplikována na trestní věc obviněného, nezbývá Nejvyššímu soudu s ohledem na předloženou dovolací argumentaci obviněného než konstatovat, že žádná z uplatněných dovolacích námitek neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., některé pak lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [za případného užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], avšak jsou zjevně neopodstatněné. 25. Obviněný především uplatnil námitky týkající se správnosti skutkových zjištění, které by tak případně mohly směřovat k argumentaci podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně fakticky jimi nenamítal rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve smyslu zmíněného důvodu dovolání a jeho výkladu či jinou alternativu tohoto důvodu, nýbrž pouze tvrdil odlišný (do jisté míry) průběh skutkového děje. Uvedené je tak pouhou polemikou s úvahami soudů, k jaké verzi skutkového děje se na podkladě provedených důkazů přiklonily. Takové námitky obsahově neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. 26. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, zjevně žádný, natož zjevný či extrémní rozpor není. Skutková zjištění soudů naopak mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají, a to zejména z výpovědí svědků a z kamerového záznamu, který celou situaci poměrně zřetelně zachytil. Z nich je podle závěrů soudů činných dříve ve věci především zřejmé, že konflikt primárně gradoval obviněný, neboť odmítal akceptovat, že nebyl vpuštěn do zavřené restaurace. Proto neustále (a spíše zbytečně) komunikoval s barmankou A. Z., popř. s poškozeným J. G. K., ačkoli se ho i jeho kamarád K. K. snažil odvést (odtáhnout), ovšem obviněný se mu opakovaně vysmekl a vracel se ke jmenovaným. Ti přitom netvořili žádný kruh kolem obviněného, který by snad mohl vyvolávat úlek či strach, ale stáli (zejména poškozený a A. Z., byť se později vedle nacházela i stála další osoba) na druhé straně zábradlí (a obviněný k nim neustále přistupoval), a již vůbec vůči němu neprojevovali žádnou agresi. Pokud v dané situaci obviněný vytáhl nůž, nešlo rozhodně o vyprovokovanou obranou reakci či snahu verbální rozepři utlumit (to mohl obviněný již dříve snadno učinit tím, že by společně se svým kamarádem odešel), ale naopak o gradaci situace. Soudy naopak akceptovaly nedobré duševní rozpoložení obviněného i jeho (forenzně nepodstatné) ovlivnění alkoholem, což ovšem v rovině viny nemohlo mít významnější dopady. 27. K argumentaci obviněného, že soudy měly postupovat v případě pochybnosti v jeho prospěch, Nejvyšší soud připomíná, že pod žádný zákonem stanovený dovolací důvod nelze podřadit námitku, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Zásada in dubio pro reo není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se tato zásada projevuje v tom, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01); taková situace nicméně ve věci nenastala. Je také třeba doplnit, že pravidlo in dubio pro reo se projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jak již bylo zmíněno, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další). 28. Tvrzení obviněného o odlišeném průběhu skutkového děje, resp. jeho podstatných momentů, je tak, jak již bylo řečeno, pouze polemikou s hodnocením důkazů (a to ještě s tím, že jím tvrzený průběh by obsahu většině provedených důkazů spíše odporoval), což se s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ať už za případného užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., míjí. Tento důvod tak nebyl naplněn. 29. Námitky obviněného stran absence subjektivní stránky pak již bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. 30. Především je namístě zmínit, že obviněný obdobné námitky uplatnil i v řádném opravném prostředku – odvolání a byly součástí jeho obhajoby od počátku řízení, přičemž soudy činné dříve ve věci se jimi zabývaly a přesvědčivě (zejména Krajský soud v Plzni) vysvětlily, proč je shledaly nedůvodnými. Pokud jde o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, je zřejmé, že ve svém druhém řízení (po zrušení jeho rozhodnutí Nejvyšším soudem) provedl znovu ve veřejném zasedání stěžejní důkaz kamerovým záznamem, a to jeho opakovaným a zpomaleným přehráním, přičemž se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, a to v návaznosti na právní názory vyslovené Nejvyšším soudem (čemuž odpovídá i spíše stručné odůvodnění). 31. Obecně potom platí, že zaviněním se rozumí vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, byť okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. V souvislosti se zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku to znamená zejména potřebu zohlednit způsob provedení útoku, jeho intenzitu, konkrétní místo na těle poškozeného, jež bylo zasaženo a další okolnosti, za nichž k útoku došlo, a na jejichž podkladě je možné učinit závěr o záměrech pachatele ve vztahu ke způsobení následku v podobě smrti jiného člověka. 32. U zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 tr. zákoníku se dále v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl podle § 15 tr. zákoníku, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (úmysl eventuální), který byl dovozen v této věci, jde tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním, resp. o eventuální úmysl se jedná i v případě, že pachatel jen spoléhá na náhodu, že následek nenastane. 33. Nejvyšší soud shledal, že soudy ve věci činné výše uvedená východiska plně respektovaly a učinily i správný právní závěr o úmyslné formě zavinění, resp. správný závěr, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Přitom hodnotily všechny (zejména všechny obviněným namítané, pokud tedy reálně existovaly, viz výše) okolnosti případu. Z provedeného dokazování, jak již bylo zmíněno, vyplynulo, že obviněný po (v podstatě banální) slovní rozepři se svědkyní A. Z., která ho odmítla vpustit do baru zavřeného z důvodu probíhající inventury, tuto urážel, a když se jí – nijak agresivně – zastal poškozený, obviněný vytáhl nůž a náhle a nečekaně proti poškozenému zaútočil. Útok vedl zcela cíleně vůči jeho tělu (hrudi), nešlo o nějaké neurčité máchnutí nožem (nebo snad pouhou snahu gestem zastrašit okolí), ale o prudké záměrné bodnutí (ačkoli v tzv. skutkové větě soud prvního stupně užil formulaci „prudké máchnutí“, je z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, že šlo pouze o nepřesnou formulaci). Jinak řečeno šlo ze strany obviněného o cílené užití síly způsobilé zajistit průnik nože v celé délce ostří (9 cm) do levé části hrudi poškozeného, kam bodnutí zjevně přímo a cíleně (podle volby obviněného) směřovalo. Ačkoli byl obviněný při útoku stran vzdálenosti od poškozeného omezen zábradlím, svým jednáním učinil vše, aby byl pro něj poškozený „dosažitelný“ – postoupil vpřed, aby si zajistil bližší pozici, a prudkým výpadem ruky prodloužené o délku ostří nože až do zcela natažené paže zaútočil. Obviněný přitom zjevně musel vědět, že pokud bude takto jednat proti dané části těla, kde i laik ví, že se nacházejí orgány (srdce, plíce), které jsou pro život člověka stěžejní, může způsobit smrtelný následek a s tímto byl nutně srozuměn. 34. To, že takový účinek nenastal, tedy čin nebyl dokonán, pak bylo objektivní okolností odvíjející se již mimo vůli obviněného, a proto není z hlediska subjektivní stránky určující. Z provedeného dokazování totiž v tomto směru vyplynulo, že poškozený na útok nožem reagoval, byť podvědomě či reflexivně v obranné reakci, přičemž při útoku uhnul (odstupem a pootočením) tělem směrem dozadu od obviněného, kterážto okolnost měla vliv na hloubku bodného zranění. Proto vzniklo na těle poškozeného bodné zranění – pouze – o hloubce cca 10 mm zasahující do podkoží. 35. V zásadě nerozhodné je, že obviněný učinil jediný výpad (jediný takový pohyb), který neopakoval, že v útoku nepokračoval a jednal v určitém emočním rozrušení a pod vlivem alkoholu (rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného byly v důsledku lehké až střední opilosti nepodstatně snížené) – uvedená zjištění totiž výše popsaný závěr a navazující právní kvalifikaci bez dalšího změnit nemohou, byť samozřejmě ukazují na menší agresivitu. Byly nicméně dílem soudy obou stupňů zohledněny v rámci výroku o trestu, jenž byl za užití § 58 tr. zákoníku vyměřen zřetelně pod dolní hranicí zákonem stanovení trestní sazby. 36. Obviněný ve své argumentaci odkázal rovněž na usnesení Nejvyššího soudu 27. 1. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1263/2020, jehož závěry ovšem nejsou na nyní projednávanou věc zcela přenositelné, resp. je tomu tak pouze jen v obecné poloze stran potřeby prokázat okolnosti potřebné k určení zavinění (což se stalo). Bylo jím totiž rozhodováno o skutkovém ději, v němž pachatel za určitých konkrétních okolností zvolil určitý konkrétní mechanismus útoku proti životu a zdraví poškozeného (zejména za absence zbraně), což vedlo ke konkrétním závěrům, jež pro posouzení jednání obviněného v nyní projednávané věci nejsou plně relevantní. 37. Pokud pak obviněný namítal, že nejednal promyšleně a s rozmyslem, je třeba uvést, že ani tato námitka nemá relevanci, neboť obviněnému nebylo kladeno za vinu spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku, který upravuje spáchání vraždy s rozmyslem či po předchozím uvážení. Zcela nerozhodné potom je, že na počátku trestního stíhání bylo jednání posuzováno mírněji; trestní stíhání se vede pro skutek, jenž musí být stále totožný, naopak právní kvalifikace se může podle dále prováděného dokazování vyvíjet (a navíc obžaloba již byla podána s hmotněprávními závěry, které nakonec přijaly i soud obou stupňů). 38. Námitky obviněného, jež bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. 39. Z hlediska úplnosti pak Nejvyšší soud k obsahu repliky, pokud v ní obviněný rozvedl tvrzení o nepřiměřenosti uloženého trestu, dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento obviněným neuplatněný dovolací důvod však může být naplněn pouze v případech, kdy soudy uloží druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Takové tvrzení ovšem obviněný nepředkládá (a ani by pro něj nebyl dán podklad). S odkazem na (obviněným výslovně tvrzený) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze potom ve vztahu k výroku o trestu namítat jen pochybení v jiných případech porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Ani uvedené vady však obviněný netvrdí (a opět by pro to ani nebyl dán podklad). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, resp. § 41 a § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak není možné v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a navazující). Ve vztahu k adekvátnosti trestu by nicméně byla výjimečně reakce Nejvyššího soudu možná, pokud by ovšem byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným tak, že by to již představovalo porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku, jímž je v nejkoncentrovanější podobě právě uložený trest. Ani při zohlednění tohoto výjimečně možného postupu v dovolacím řízení však není namístě dovodit jakékoli pochybení, a to již proto, že trest odnětí svobody byl obviněnému, jak již bylo zmíněno, vyměřen zřetelně pod dolní hranicí trestní sazby, a to za užití § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Na uvedené závěry pak nemá žádný vliv ani to, že v dosavadním průběhu výkonu trestu odnětí svobody došlo (údajně, podle tvrzení obviněného) k incidentu, resp. útoku spoluvězňů na něj – takové jednání, stalo-li se, je jistě neakceptovatelné, ovšem se zákonností dříve uloženého trestu či s možnostmi dovolacích důvodů se zjevně míjí. V. Závěr 40. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. 4. 2026 JUDr. Radek Doležel předseda senátu