7 Tdo 25/2026-260 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o dovolání obviněného M. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 4 To 136/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 101 T 4/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá. Odůvodnění:I. Stručné shrnutí dosavadního řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 101 T 4/2025, byl obviněný M. Š. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podle § 84 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 81 odst. 1 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let se současným vyslovením dohledu. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozené N. R. na náhradu škody. 2. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 4 To 136/2025, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení ho pak odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu podle § 84 tr. zákoníku za podmínek § 81 odst. 1 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let za současného vyslovení dohledu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl i o nárocích poškozené na náhradu škody a nemajetkové újmy. 3. Podle skutkových zjištění se obviněný zmíněného zločinu dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 30. 7. 2024 v době kolem 23:35 hodin v XY-XY na ulici XY, veden záměrem i silou získat cennosti, opakovaně udeřil dlaní a pěstí do obličeje svou bývalou přítelkyni N. R., uchopil ji za levou paži, ze které jí sundal dámské náramkové hodinky značky Garmin v hodnotě 8 000 Kč a z prsteníčku pravé ruky jí vzal prsten ze žlutého kovu v hodnotě 2 000 Kč. Když si N. R. chtěla pomocí mobilního telefonu přivolat pomoc, vytrhl jí telefon z ruky a hodil s ním o zem tak silně, až ho rozbil. Poškozená před ním ustupovala, přičemž stále ji následoval a svého jednání zanechal až v okamžiku, kdy se jí podařilo přijít na náměstí. Svým jednáním způsobil N. R. nalomení jařmového oblouku lícní kosti a pohmoždění levé tváře, tedy zranění, která si vyžádala léčení po dobu nejméně dvou týdnů. II. Dovolání obviněného a vyjádření státní zástupkyně 4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 5. Obviněný byl přesvědčen, že nebylo prokázáno naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Především se neztotožnil se závěrem stran naplnění subjektivní stránky, neboť mu nebyl prokázán úmysl zmocnit se cizí věci, resp. „i silou získat cennosti“. Soudy dovodily své závěry bez řádných přímých důkazů, pouze z výpovědi poškozené, která je rozporná a nekonzistentní. Poškozená vypovídala odlišně v přípravném řízení a v hlavním líčení, totiž nejprve vypověděla, že šperky vydala dobrovolně, podruhé vypověděla, že je měl obviněný vzít silou. Skutková zjištěná učiněná soudy obou stupňů jsou tak v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Výpověď poškozené je tudíž nutno považovat za nevěrohodnou. Soudy pak nepostupovaly správně, ani pokud zamítly jeho důkazní návrhy, které měly za cíl prokázat, že poškozená je nedůvěryhodná osoba. V tomto směru je bezpředmětné, že navrhovaní svědci nebyli přítomni inkriminovanému skutku, neboť o tomto skutku neměli vypovídat. Dále soudy pochybily, pokud nenechaly vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, aby věrohodnost poškozené posoudil znalec. 6. Podle obviněného nebylo současně jednoznačně prokázáno, že tvrzené násilí bylo prostředkem k majetkovému prospěchu ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ale mohlo mít jiný motiv (kupř. osobní konflikt, žárlivost, vztek apod.), neboť s poškozenou byli v minulosti partnery. Pak by nešlo o trestný čin loupeže, ale nanejvýš o trestný čin ublížení na zdraví nebo trestný čin výtržnictví. Bylo proto nutno zjistit, jakou pohnutkou byl ke svému jednání veden (v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 1097/2011). 7. Obviněný dále namítal naplnění objektivní stránky zločinu loupeže, neboť nebyla prokázána přímá souvislost mezi násilím a zmocněním se cizí věci, protože poškozená mu mohla věci předat dobrovolně, jak vyplývá z provedeného dokazování, případně z důvodu obavy, nikoli v důsledku fyzického útoku. 8. Nakonec poukázal na to, že byl porušen princip spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť byl fakticky zbaven možnosti prokázat svá tvrzení a bránit svá práva. Soud je povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí. Oba soudy činné dříve ve věci však bez kritického hodnocení převzaly skutkovou větu policejního orgánu a následně státního zástupce, aniž by se vypořádaly s rozpory ve výpovědích poškozené. Důkazní návrhy obhajoby byly zamítnuty jako nadbytečné, přestože mohly zásadně ovlivnit hodnocení věrohodnosti poškozené, čímž byla porušena zásada vyhledávací podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Došlo k porušení zásady in dubio pro reo, neboť soudy rozhodly při existenci důvodných pochybností o jeho vině a zvolily přísnou kvalifikaci zločinu loupeže. 9. Obviněný proto navrhl, aby Nevyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě i předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově zrušil a sám rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby, popř. aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že obviněný se jím domáhá především revize skutkových zjištění. Jeho námitky jsou podřaditelné toliko pod uplatňovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli i pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou však zjevně neopodstatněné. Obviněný v dovolání zejména opakoval obhajobu z předchozích fází řízení, s níž se oba soudy dostatečně vypořádaly. Pokud jde o tvrzení nevěrohodnosti poškozené a námitku neprovedených důkazů, státní zástupkyně odkázala na odůvodnění rozhodnutí obou soudů, které shodné námitky řešily. Uzavřely, že poškozená ve všech svých výpovědích uvedla, že byla obviněným napadena a bezprostředně poté jí předmětné věci vzal. Podle státní zástupkyně je to obviněný, kdo své výpovědi v průběhu trestního řízení měnil. Provedené důkazy pak ve svém souhrnu tvoří logický řetězec především nepřímých důkazů, na jehož základě lze bez důvodných pochybností dospět k závěru, že se obviněný souzeného zločinu dopustil. Neztotožnila se ani s námitkou tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy se návrhy obviněného na doplnění dokazování zabývaly a jako nadbytečné je zamítly. Na základě provedených důkazů soudy dospěly k závěru, že výpověď poškozené je specificky věrohodná. Obviněný pouze navrhuje jiné alternativní skutkové závěry. O pohnutce obviněného svědčí nejen předcházející hádka ohledně údajného dluhu poškozené vůči němu, ale i jednání, jež napadení ze strany dovolatele následovalo, a sice zmocnění se hodnotnějších věcí, které měla poškozená u sebe. Závěr ohledně „dobrovolného“ předání věcí byl provedeným dokazováním vyvrácen. 11. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 12. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. 13. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. 14. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první jeho alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o stav, v němž odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy zejména případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. 16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je v daném případě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při uplatnění tohoto dovolacího důvodu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. IV. Posouzení důvodnosti dovolání 17. Jak je patrné již ze samotného obsahu dovolání, obviněný předložil své námitky, k čemuž uvedl dva výše zmíněné dovolací důvody, aniž by blíže konkretizoval, které tvrzení podřazuje, pod který z nich. 18. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný především nepředložil žádné námitky, kterými by byl ve smyslu jeho první alternativy dovozován zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků zjištěných trestných činů, s obsahem provedených důkazů ve smyslu citovaného výkladu, nýbrž popsal pouhou polemiku se závěry soudů nižších stupňů stran hodnocení důkazů. Takovou argumentaci však pod žádný dovolací důvod podřadit nelze, jak již bylo řečeno výše. Lze tak, a v podstatě jen obiter dictum, shrnout, že mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, žádný, natož zjevný či extrémní rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není. Skutková zjištění soudů naopak mají zřetelně v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají, totiž opírají se především o výpovědi svědků N. R. a M. K., resp. o další ve věci provedené důkazy (záznamy bezpečnostních kamer a listinné důkazy). Pokud jde o otázku věrohodnosti poškozené N. R. a pravdivost její výpovědí, byla v provedeném řízení soudy pečlivě zvažována. Takové posouzení nicméně náleží s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti tomu orgánu činnému v trestním řízení, který tento důkaz provedl – zde soudu prvního stupně. Zejména pak ale skutečnost, že soud hodnotil věrohodnost svědka způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, nemůže zpravidla založit zjevný rozpor učiněných skutkových zjištění s tímto důkazem ve smyslu zmíněného dovolacího důvodu. Jestliže obviněný v dovolání namítal věrohodnost poškozené s odkazem na proměnlivost její výpovědi v průběhu řízení, je nutno konstatovat, že tato námitka nemá oporu v obsahu spisového materiálu (jak ostatně uzavřely rovněž oba soudy ve věci činné ke shodné námitce obviněného), neboť poškozená v průběhu celého trestního řízení vypovídala konzistentně a v podstatných bodech opakovaně shodně, že byla obviněným v pozdních nočních hodinách překvapena v místě svého bydliště, kde se nečekaně objevil, byla jím nejprve slovně atakována a obviněným posléze napadena také fyzicky, přičemž po fyzickém útoku ji obviněný držel za ruce a současně jí z rukou sundal prstýnek a hodinky. 19. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný neuvedl vůbec žádné námitky, jimiž by tvrdil, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 20. Obviněný naopak do jisté míry namítal vadu ve smyslu jeho třetí alternativy, s tím, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy výslechem svědků (nekonkretizoval přitom jakých), jež měly prokázat, že poškozená je nedůvěryhodná osoba. Nejvyšší soud k tomu nejdříve uvádí, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). Dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Je současně podstatné, že soudy v předmětné věci zjistily skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, resp. po řádně provedeném dokazování neměly žádné pochybnosti o tom, zda a jak se odehrálo vytýkané jednání obviněného. Uvedené argumentaci obviněného tak nebylo možné přisvědčit, resp. byla shledána zjevně neopodstatněnou. Pokud pak obviněný uvedl, že nebyl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie na posouzení věrohodnosti poškozené, Nejvyšší soud konstatuje, že tento návrh na doplnění dokazování nebyl obviněným v průběhu řízení vznesen. Soudy přitom k jeho provedení neměly důvody, neboť shledaly výpověď poškozené na základě provedeného dokazování věrohodnou. 21. Lze nakonec i doplnit, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ať již v jakékoli alternativě, není možné podřadit namítané porušení zásady in dubio pro reo. Navíc v projednávané věci její uplatnění nepřichází v úvahu, protože o vině obviněného neexistují pochybnosti. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud pochybnosti nemá. 22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn. 23. Obviněný v dovolání uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně s ohledem na jeho výše uvedené výklady Nejvyšší soud konstatuje, že námitky, které by bylo možno pod něj podřadit, obviněný nevznesl. 24. Tvrzení, podle kterého nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, totiž obviněný postavil primárně na své verzi průběhu skutkového děje, jehož podstatným momentem bylo, že neužil násilí (resp. pokud dílem ano, bylo to z jiného důvodu, než aby se zmocnil věcí) a šperky mu byly poškozenou vydány (resp. mohly být vydány) dobrovolně. Takový skutkový stav by případně jiné hmotněprávní závěry mohl či měl podložit, ovšem nebyl v posuzované věci zjištěn, a tudíž na něj navazující právní kvalifikace postrádá relevanci. S ohledem na to není možné ani nijak zohlednit závěry unesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1097/2011, které se navíc týkalo sice rovněž hmotněprávního posouzení podle § 173 tr. zákoníku, ale výrazně jinak probíhajícího skutkového děje, vyznačujícího se úplnou absencí násilí a do jisté míry i absencí pohrůžky, a v důsledku toho pochybnostmi o záměrech pachatele. 25. Obviněný tak neuvedl žádné námitky, které by bylo lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V. Závěr 26. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného se v části míjejí s jakýmkoliv dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř., v části jsou zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud dovolání M. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 11. 2. 2026 JUDr. Radek Doležel předseda senátu