7 Tdo 256/2026-320 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2026 o dovolání obviněného J. S. podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. 3 To 118/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 14/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. 3. 2025, č. j. 13 T 14/2024-249, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. 2. Uvedených přečinů se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že dne 10. 12. 2023 v době okolo 2:45 hod. v prostoru před budovou Sokolovny na ulici XY XY v XY, okres Jihlava, se pod vlivem alkoholu v přítomnosti dalších více než tří osob po předchozí slovní rozepři vzájemně fyzicky napadli s obviněným M. O., jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, kdy nejprve obviněný M. O. chytil obviněného J. S., poté se začali přetahovat a opakovaně při tom spadli na zem, přičemž následně ve stoje obviněný J. S. udeřil pěstí do obličeje obviněného M. O., který v důsledku tohoto jednání utrpěl zavřenou zlomeninu nosních kostí, tržnou ránu nad levým horním očním víčkem a zhmoždění levého očního víčka a periokulární krajiny, pro kterážto zranění byl opakovaně ošetřen v Nemocnici Jihlava, kde byl rovněž ve dnech 13. 12. 2023 až 16. 12. 2023 hospitalizován a operován, a následně byl po dobu přesahující jeden týden omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí předmětných zranění, zhoršením nosní průchodnosti, zhoršením zraku na levém oku a nutností provádět několikrát denně výplach dutiny nosní a užívat speciální nosní sprej. 3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2025, č. j. 3 To 118/2025-283, bylo odvolání obviněného podané do všech výroků napadeného rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. 4. Lze doplnit, že Okresní soud v Jihlavě již dříve ve věci obviněného J. S. rozhodl rozsudkem ze dne 30. 9. 2024, č. j. 13 T 14/2024-169, který byl z podnětu odvolání obviněného usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2024, č. j. 3 To 199/2024-207, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně. Následně rozhodl soud prvního stupně shora uvedeným způsobem. II.Dovolání 5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle dovolatele došlo k naplnění předmětných dovolacích důvodů tím, že soudy nesprávně posoudily posuzovaný konflikt jako přečin ublížení na zdraví a přečin výtržnictví, ačkoli konání ze strany obviněného splňovalo znaky nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. Svědci, kteří byli přítomni od počátku fyzického konfliktu, vypověděli, že M. O. inicioval nejprve slovní potyčku a následně i fyzický konflikt. Obviněný M. O. si zjevně ve své opilosti dovolatele vyhlédl a začal jej napadat. Namítal tak, že se pouze bránil, a to situaci zcela přiměřeným způsobem. Jestliže byl opakovaně napadán, pak případné zranění M. O., jehož způsob vzniku rovněž nebyl dostatečně prokázán, bylo způsobeno v nutné obraně. 6. Dále upozornil na zjevné nesrovnalosti a rozpory většiny výslechů, s nimiž se soudy dostatečně nevypořádaly. Zopakoval svou dřívější výpověď, přičemž konfliktu předcházelo to, že uslyšel hluk a uviděl neznámého muže (M. O.), který opakoval, „že chce někoho zmlátit a zabít“. Následně se mezi oběma strhla slovní potyčka, načež obviněný M. O. na dovolatele vystartoval. Po vzájemném zápasení skončili oba na zemi, dovolateli se pak podařilo odstoupit od M. O., který na něj zaútočil znovu a oba po krátkém přetahování skončili znovu na zemi, kde dovolatel přetočil M. O. pod sebe tak, aby ho zpacifikoval. Do konfliktu se následně zapojil i bratr obviněného M. O., který na dovolatele zaútočil zezadu, avšak krátce nato byl odstrčen od rvačky někým z přihlížejících. Oba aktéři konfliktu od sebe poté odstoupili a dovolatel konflikt považoval za vyřešený a odešel za svými přáteli. Vyloučil, že by měl obviněný M. O. ve chvíli ukončení jejich konfliktu viditelné zranění či krvácel. Již v předchozím řízení zdůrazňoval, že v průběhu vyšetřování docházelo u svědků k výrazným změnám v jejich výpovědích. V podrobnostech odkázal na obsah odvolání ze dne 14. 11. 2024 a doplnění odvolání ze dne 10. 12. 2024. Dodal, že obviněný M. O. rovněž ve svých úvodních výpovědích v přípravném řízení popsal útočníka způsobem, jenž neodpovídal obviněnému. Nadále pak byl přesvědčen, že soudy braly v potaz pouze svědecké výpovědi v jeho neprospěch. 7. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Brně zrušil a tomuto věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. 8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil oprávnění ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 10. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 12. Pakliže obviněný uplatnil shora citovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., předně nutno podotknout, že své výhrady skutkového charakteru opřel o svou výpověď, jakož i výpovědi blíže nespecifikovaných svědků a výpověď obviněného M. O. z přípravného řízení. Ačkoli sám připustil konflikt iniciovaný obviněným M. O., za jádro jeho argumentace lze považovat tvrzení, že tomuto nezpůsobil žádné zranění. Nespecifikoval přitom konkrétní alternativu zvoleného dovolacího důvodu, avšak z obsahu mimořádného opravného prostředku lze seznat, že se patrně jednalo o alternativu první předpokládající existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. 13. Nejprve je nutno upozornit na fakt, že obviněný též v podrobnostech odkázal na obsah odvolání ze dne 14. 11. 2024 a doplnění odvolání ze dne 10. 12. 2024. Nicméně Nejvyšší soud se v řízení o dovolání může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svou námitku opírat o odkaz na obsah řádného opravného prostředku či jiných podání učiněných v předcházejících stadiích řízení nebo například na obsah závěrečných řečí v řízení před soudem prvního či druhého stupně (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Jestliže tedy obviněný poukázal na obsah podaného odvolání (resp. jeho doplnění), Nejvyšší soud se jím nebyl povinen (ale ani oprávněn) zabývat. 14. Stran námitek zpochybňujících skutková zjištění soudů a jejich hodnocení důkazů je potřeba uvést, že soudy na základě provedeného dokazování dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Z rozhodnutí soudů je zřetelné, že si byly vědomy poukazovaných rozporů v provedených výsleších (svědků i obviněných), přičemž jim byla věnována adekvátní pozornost. Soud prvního stupně osvětlil, že výpovědi většího množství osob ohledně obdobných incidentů se zpravidla neshodují s ohledem na časový odstup, vztah k účastníkům incidentu, jakož i ovlivnění alkoholem. Rozporované skutkové zjištění týkající se skutečnosti, že dovolatel udeřil obviněného M. O. pěstí do obličeje, čímž mu způsobil v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně podrobně specifikovaná zranění, se pak opíralo o výpověď obviněného M. O., která korespondovala s výpověďmi svědků T. K., L. N. a A. F. Předmětná zranění byla objektivizována lékařskými zprávami, přičemž jejich existenci rovněž potvrdili rodiče obviněného M. O., svědci a fotografie. Současně bylo podrobně vyhodnoceno, proč soud prvního stupně v tomto ohledu neuvěřil výpovědím dovolatele a svědků K. D., L. N. či J. K. Celý incident byl přitom zasazen do vypracovaného a řádně odůvodněného časového harmonogramu, který potvrzoval, že obviněný M. O. zranění utrpěl právě při předmětné potyčce a nikoli jindy. 15. Lze proto konkludovat, že z rozhodnutí učiněných ve věci je zřejmé, jak byly hodnoceny provedené důkazy a k jakým závěrům přitom soudy dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Zákonem předvídaný zjevný rozpor by bylo namístě dovodit, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však nedošlo. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které soud prvního stupně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku, na nějž v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 16. Návazně se Nejvyšší soud zabýval právně relevantní námitkou dovolatele, podřaditelnou pod dále upotřebený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jež směřovala proti nesprávnému právnímu posouzení skutku. Touto se domáhal závěru, že jeho konání splňovalo znaky nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku s ohledem na skutečnost, že konflikt inicioval obviněný M. O. a on se pouze zcela přiměřeným způsobem bránil. 17. Jelikož se jedná o námitku dosud v řízení neuplatněnou, je vhodné uvést následující. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 pak nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. 18. Již stabilizovaná skutková zjištění obsahují průběh skutkového děje, podle něhož po předchozí slovní rozepři obou aktérů došlo k vzájemnému fyzickému napadání, které probíhalo tak, že nejprve obviněný M. O. chytil obviněného J. S., poté se začali přetahovat a opakovaně při tom spadli na zem, přičemž následně ve stoje obviněný J. S. udeřil pěstí do obličeje obviněného M. O. Je tedy zřejmé, že se jednalo o potyčku vzájemnou (oboustrannou), která vygradovala v daný úder. Ačkoli je potřeba připustit, že konflikt byl iniciován obviněným M. O., dovolací soud má za to, že podmínky nutné obrany vylučující trestní odpovědnost dovolatele naplněny nebyly. 19. Předně je totiž od nutné obrany potřeba odlišit situaci, kdy dochází k vzájemnému, střídavému napadání, neboť není vyloučena trestní odpovědnost obou vzájemně útočících osob za některých z trestných činů, jejichž skutková podstata je uvedena ve zvláštní části trestního zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 8 Tdo 568/2020). Za trestněprávně relevantní útok pak nelze považovat ani případnou iniciaci konfliktu ze strany jednoho z aktérů, např. fackou, která byla pochopitelným projevem rozhořčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 262/2022). Obdobně se beztrestnosti podle § 29 tr. zákoníku nemůže dovolávat ten, kdo se dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže jde o vypořádání se s útočníkem (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 26/1967 Sb. rozh. tr.), ačkoli k uvedeným závěrům je nutné přistupovat opatrně (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 668). 20. Jestliže bylo ustáleno, že se jednalo o vzájemnou fyzickou půtku, v níž se oba aktéři nacházeli v pozici útočníků i obránců, Nejvyšší soud předestřené chycení obviněného J. S. nevnímal jako útok s potenciálem užití zákonem připuštěné obrany. Uvedené chycení dovolatele nepředstavovalo přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, který by byl následně nucen dovolatel odvracet. Pokud na tento úchyt dovolatel reagoval poměrně razantním útokem (přičemž nelze odhlížet ani od skutečnosti, že se rekreačně věnuje boxu), je evidentní, že v okamžiku úderu pěstí nelze hovořit o odvracení trvajícího útoku (jak se domáhá), nýbrž o vzájemném napadání dvou osob, přičemž obě mohou být trestně odpovědné. Ačkoli by prvotním hybatelem kritické situace vskutku byl obviněný M. O., tato skutečnost není pokaždé rozhodující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1376/2005). Ostatně při akceptaci závěru bezvýhradní možnosti užití fyzické síly při jakékoli provokaci jedné ze stran by postrádalo uplatnění ustanovení § 158 tr. zákoníku upravující trestný čin rvačky předpokládající vzájemné napadání alespoň tří osob, přičemž vždy si tzv. „někdo začne“. I při rvačce totiž může být prokazatelné, kdo ji inicioval, respektive kdo k ní dal prvotní impuls, jestliže se ale další osoby zapojily do rvačky z vlastní iniciativy, tedy nebyly k zápasu motivovány potřebou sebe či jiného bránit (viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. § 1 až 204. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1351). V nyní projednávané věci iniciativa vedoucí ke vzájemnému střetnutí nevycházela toliko od útočníka, přičemž dovolatel šel vědomě a dobrovolně vstříc fyzickému střetu. Lze tedy uzavřít, že se rozhodně nejednalo snad o nějakou odpovědnost za výsledek konfliktu vyvolaného obviněným M. O., v jehož průběhu se obviněný ocitl toliko v postavení obránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 272/2006), nýbrž o dobrovolné zapojení do vzájemné potyčky. 21. Vzhledem k uvedeným důvodům byla i tato výhrada dovolatele shledána zjevně neopodstatněnou. V.Závěr 22. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.předseda senátu